JEDNA
Chris
Zvonil mi telefon. Bylo čtvrt na šest ráno.
Mike.
Přijal jsem hovor a napůl ještě spal. „Co je?“
„Kámo, potřebuju, abys pro mě něco udělal.“
Zasténal jsem. „Co přesně?“
„Potřebuju, abys odvezl Larissu a její mámu do nemocnice.“
Pevně jsem ve tmě zavřel oči.
Můj nejlepší kamarád měl spoustu vlastností. Byl loajální až za hrob. Dal by vám i své poslední tričko. Byl zábavný, štědrý, vždycky chránil ty, které měl rád. Zároveň byl ale také mistr světa v telefonování v nejméně vhodných chvílích a jeho hovor vždycky začínal větou: „Potřebuju, abys pro mě něco udělal.“
„Slíbil jsem jí, že je tam vezmu,“ vysvětloval. „Má auto v servisu a její máma má manuál, který Larissa neovládá. Její mámu mají dnes operovat.“
Převalil jsem se na záda. „A ty je nemůžeš odvézt proč?“
„Podělal jsem to, kámo. Včera v noci jsem to přehnal. Mám kocovinu jako kráva. Vsadil bych se, že mám pořád v žíle.“
„Miku, já mám dnes volno. Jsem unavený.“
„Já vím. Jenže nikdo jiný je vzít nemůže. Jesse dnes odjel s Beccou do Wakanu, protože mají výročí. Xavier je ve městě, ale nezvedá telefon. Dokonce už jsem prosil i svou mámu.“
„Vždyť já Larissu ani neznám,“ namítl jsem a štípal se do kořene nosu. „Potkal jsem ji jen jednou.“
„No tak, kamaráde. Takhle brzy ráno ji nikdo neodveze.“
„A nemůže tedy řídit její máma? A zpátky už by si někoho zavolala.“
„A to auto má nechat stát u nemocnice na parkovišti? Navíc tam zůstane úplně sama, když bude její máma na operačním sále. Tak mě přece nenech prosit. Opravdu to potřebuju. Prosím.“
Zíral jsem potmě do stropu. Do prdele. Nohama jsem skopl deku. „Proč tolik chlastáš, když víš, že máš ráno někam jet?“ rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku a mžoural do světla.
„Vymklo se mi to z ruky. Podívej, já ti to splatím. Umyju ti třeba auto, vole. Udělám cokoli. Trvalo šest týdnů, než se mnou tahle holka vůbec šla na kafe. Kdybych ji teď nechal ve štychu, už se mnou nepromluví. Strašně se mi líbí, nemůžu to podělat.“
Přetáhl jsem si přes hlavu mikinu. „Dlužíš mi, kamaráde. A dost. Myslím to smrtelně vážně.“
S úlevou vydechl. „Jo, a prosím tě, neříkej jí, že mám kocovinu, jo? Řeknu jí, že mám migrénu.“
„Je mi to fuk. Pošli mi její adresu.“ Zavěsil jsem.
Na chvilku jsem se zastavil uprostřed pokoje. Vzteky jsem se nemohl ani pohnout.
Taková kravina by mě rozčílila i v lepších časech.
Už nějakou dobu jsem lepší časy nepamatoval.
Chtěl jsem jen spát a mít pokoj. Hlavně mít pokoj.
Kluci se ze všech sil snažili vytáhnout mě odsud co nejčastěji – a já z toho měl objektivně radost, protože se snažili mi pomoct. Jenže tahle situace, to byl prostě Mike. Starý dobrý Mike.
A s kým se vlastně ožral? Bůh ví, že kdyby kluci včera večer někam vyráželi, svázali by mě a hodili do kufru auta, abych o to nepřišel.
Dovlekl jsem se do koupelny, abych se opláchl. O dvacet minut později už jsem parkoval u malého domku v pochybné čtvrti. Windsor Castle Apartments. Nic vzdálenějšího Windsorskému zámku jsem v životě neviděl. Všechny byty měly na oknech mříže. Chodník byl popraskaný a různě vyboulený. Na obrubníku se válela špinavá matrace a hned vedle ní stál rozbitý televizor s anténou připomínající králičí uši. Vypnul jsem motor a obrnil se před nadcházejícím lidským kontaktem. Pomalu vycházelo slunce. Kurva práce, Miku. Ze všech sil jsem se snažil vymazat svou náladu ze svého obličeje a zaklepal jsem na dveře bytu číslo 104. Po chvíli mi
Larissa otevřela. Měla šedou mikinu s kapucí a nebyla nalíčená. Blond vlasy stažené do culíku, modré oči celé zarudlé.
Larissa byla servírka v Kavárně u Donny, která patřila Mikově mámě. Párkrát jsem ji tam viděl, ale u našeho stolu nikdy neobsluhovala. Osobní setkání jsme si odbyli asi před dvěma měsíci, po koncertě, na který mě donutili jít. Byla bosa a potřebovala odvézt domů. Trvalo to pět minut. Mohl jsem to být já, nebo Mike.
Vybrala si Mika.
Znovu jsem si uvědomil, jak moc hezká je. Toho jsem si všiml i tenkrát na tom koncertě. A Mike si toho všiml taky.
Zamrkala na mě. „Kde je Mike?“
„On ti to neřekl?“ zakoktal jsem.
„Ne…“
Noooo jistě, že jí zapomněl napsat.
„Mike má hroznou migrénu,“ řekl jsem. „Poprosil mě, jestli bych vás nemohl odvézt. Jsem Chris. Už jsme se potkali.“
„Vzpomínám si…,“ špitla váhavě.
Kousla se do rtu a ohlédla se přes rameno. „Moc se omlouvám,“ vrátila se pohledem ke mně. „Můžu si zavolat taxík.“
„Byl jsem vzhůru,“ lhal jsem. „Dnes nemám nic zvláštního na práci,“ další lež. „Odvezu vás rád. Žádný problém.“
Někdo se objevil za ní. Žena, ve středním věku, s čepicí na hlavě. Když mě uviděla, zarazila se. „Kde je Mike, zlato?“
Usmál jsem se na ni. „Mikovi je dnes ráno moc špatně. Já jsem Chris, jeho nejlepší kamarád.“
„Chrisi, tohle je moje máma, Nancy,“ řekla Larissa, pořád trochu nejistě.
„Rád vás poznávám.“ Natáhl jsem se pro tašku, kterou Nancy svírala v rukou. „Dovolte, vezmu vám to.“
„Páni. Takový gentleman,“ váhavě se podívala na dceru.
Obě vypadaly, jako když hodně plakaly.
Nevěděl jsem, jakou operaci má Nancy podstoupit. Nic mi do toho nebylo, takže jsem nehodlal vyzvídat, ale očividně tady probíhalo něco velmi osobního a ty dvě ženy se svěřily do rukou Mika. Věřily, že je odveze, a on místo toho poslal cizího kluka a ani se neobtěžoval jim zavolat a říct jim to – nejspíš kvůli té kocovině.
Byl jsem na něj strašně naštvaný.
„Vyrazíme?“ navrhl jsem.
Larissa přikývla. „Ano. Děkuji.“
Následovaly mě k autu. Dal jsem Nancyinu tašku do kufru a oběma otevřel dveře. Larissa přiměla mámu sednout si dopředu. Cítil jsem z ní cigarety.
Do nemocnice Royaume Northwestern to trvalo dvacet minut. Myslel jsem, že pojedeme v tichosti, ale potom se Nancy otočila na svou dceru dozadu. „Pán sesílá nejtěžší bitvy na své nejsilnější bojovníky.“
„Nech toho, mami,“ zarazila ji Larissa. Nancy se otočila zpátky dopředu. A pak se podívala na mě. „Jak dlouho se s Mikem znáte?“
„Pětadvacet let,“ odpověděl jsem a najel na dálnici.
„Neříkala jsi, že na tom koncertě, kde jste se poznali, bylo těch kluků víc?“ zeptala se Nancy přes rameno. Larissa neodpovídala, tak jsem odpověděl já.
„Byli jsme tam čtyři. Ti další dva byli Xavier a Jesse.“
„A všichni jste tak pohlední?“
Rozkašlal jsem se.
„Mami!“
„No co?“ otočila se Nancy na dceru. „Je hezký. Máme tu sedět a tvářit se, že jsme si toho nevšimly?“
Po krku se mi rozlévalo horko.
Larissa seděla za mnou, takže jsem na ni ve zpětném zrcátku neviděl, ale nějak jsem cítil, že propaluje matku pohledem.
„Máte přítelkyni?“ zeptala se mě Nancy suše.
„Ehm, ne, momentálně ne.“
„Proč ne?“
„Mami…“ Larisse znělo v hlase jasné varování.
Nancy dramaticky zafuněla, jako by ji Larissa ze zadní sedačky právě připravila o poslední radost.
„Dávám si od randění trochu pauzu,“ vysvětlil jsem a přejel do levého pruhu.
„Aha.“ Přičichla si k rukávu svého svetru. „Cítím polévku. Larisso, ty jsi zase při vaření nezapnula digestoř? Ze všech svých věcí cítím cibuli.“
Já jsem polévku necítil. Zato jsem cítil kouř.
„Vždycky zapínám digestoř, mami.“
Nancy si znovu přičichla k rukávu. „Nejspíš jsi taky cítit po polévce, když to cítím já. Čichni si k mikině.“
Ze zadní sedačky se nic neozvalo.
Nedokázal bych to vysvětlit, ale cítil jsem, že má Larissa slzy na krajíčku.
„Posloucháte podcasty?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.
„Někdy…,“ kývla Nancy.
„Tenhle se vám bude líbit,“ pustil jsem rádio.
Vybral jsem komediální pořad, který jsem občas poslouchal cestou do lékárny. Hlasitost jsem nastavil tak, aby už Nancy nemohla nic říkat. Díky bohu to zabralo.
Vysadil jsem je u vchodu. Larissa se sklonila v otevřených dveřích. „Děkuju.“
„Pojedu zaparkovat a přijdu za vámi dovnitř,“ řekl jsem.
„Ne, to nemusíš.“
„Mike mě poprosil, abych s vámi zůstal…“
„Jsem v pořádku. Opravdu. Moc ti děkuju. Zpátky se vrátím taxíkem.“
A zabouchla dveře, než jsem stihl cokoli namítnout. Potom s mámou vyrazila ke vchodu.
Chvíli jsem čekal a díval se za ní, jestli se třeba neotočí a nerozmyslí si to.
Neudělala to.
Asi bych měl cítit úlevu, že jsem svůj den právě získal zpět, ale nebylo tomu tak. Mike mi kladl na srdce, že nechce, aby zůstala sama. Nebylo správné odjet.
Zvažoval jsem, že zaparkuju a půjdu za nimi dovnitř, ale existovala možnost, že o mou přítomnost nestojí, tak jsem to zavrhnul. Neznal jsem ji dost dobře a nechtěl jsem se jí vnucovat.
Nastartoval jsem a už jsem byl skoro zpátky na hlavní silnici, když jsem si uvědomil, že mám Nancyinu tašku pořád v kufru. Neměl jsem na Larissu číslo, takže mi nic jiného nezbývalo. Zaparkoval jsem a šel do nemocnice.
Larissa
Jakmile mámu odvezli na operační sál, znovu jsem se rozbrečela.
Probrečela jsem většinu noci a velkou část rána. Máma taky. Můj táta si na číslo mého sociálního zabezpečení otevřel několik kreditních karet. Zjistila jsem to tak, že mi zablokovali vratku daně z příjmu, na kterou jsem čekala, abych si nechala opravit auto. Včera mě o tom informovali e-mailem.
Máma nepracovala, a jen tak tak jsme zvládaly platit nájem. Netušila jsem, jak zaplatíme účty v nemocnici, a vlastně jsem ani nevěděla, jestli si budu moct vůbec vyzvednout auto v servisu. Už jsem si nemohla dovolit chybět v práci. Žila jsem od výplaty k výplatě a brala jednu brigádu za druhou, abych měla na jídlo.
Včera večer jsem hlídala syna paní, co bydlí nad námi. Slíbila mi dvacet dolarů. Uložila jsem dítě do postele v devět a usnula jako špalek na gauči. Vzbudil mě, když mi prsty rozevíral oční víčka, aby mi oznámil, že je vzhůru a že namaloval můj obrázek – na zeď ve svém pokoji máminými líčidly. Rozesmála jsem se, protože i když to nebylo vůbec vtipné, tak svým způsobem bylo.
Cítila jsem se tak hloupě kvůli tomu nepořádku, že jsem si ty peníze ani nevzala.
Na šedé nemocniční židli v čekárně jsem si přitáhla nohy až k hrudníku a čelo si položila na kolena.
Nechtěla jsem sedět sama v nemocnici. Chtěla jsem jet domů.
Chtěla jsem si vzít své babičkovské prádlo, sundat si podprsenku, vlézt do postele a spát, dokud to celé neskončí. Chtěla jsem si objednat dovážku jídla, které jsem neměla čím zaplatit, abych mohla jíst něco, co jsem sama nevařila, a nejvíc ze všeho jsem chtěla, aby za mě někdo myslel. Chyběla mi mentální kapacita i na ty nejzákladnější úkony.
A k tomu všemu jsem podle mámy ještě páchla po polévce.
Rozbrečela jsem se.
Tiše jsem vzlykala, vděčná, že mám tu čekárnu jen pro sebe, když vtom si někdo vedle mě odkašlal. Prudce jsem zvedla hlavu. Ve dveřích stál Chris a svíral v ruce máminu tašku.
Když se u nás dnes ráno objevil místo Mika, málem jsem se zhroutila.
Nerada jsem prosila o pomoc, už takhle mi to bralo hrozně moc energie. A potom Mike místo sebe pošle Chrise.
Nemohla jsem to vůbec pobrat. Cítila jsem se strašně, když člověk, kterého jsem sotva znala, musel vstát v tak nekřesťanskou hodinu a absolvovat tohle všechno. Styděla jsem se za mámin nervózní slovní průjem v autě. Mrzelo mě, že z nás Mike udělal přítěž pro někoho jiného. A nechápala jsem, proč mi aspoň předtím něco neřekl, proč poslal Chrise bez varování. Měla jsem Mika ráda. Byl zábavný, uměl odvést pozornost, a to jsem během posledních pár vyčerpávajících měsíců potřebovala víc než cokoli jiného. Ale po tom, co se stalo dnes ráno, jsem vážně zvažovala, jestli s ním mám dál chodit. Možná to ode mě nebylo fér. Měl migrénu. Možná ho stálo veškerou energii zavolat Chrisovi a poprosit ho, aby přijel
místo něj. Možná trpěl tak příšernou bolestí, že se nemohl na telefon ani podívat. Něco na tom ale nesedělo, jenže já byla emocionálně i mentálně tak vyčerpaná, že jsem to nedokázala víc analyzovat. Včera večer jsem skoro nejedla. V krvi mi klesla hladina cukru, takže jsem se celá třásla. Začínala mi třeštit hlava z nedostatku kofeinu, a tak jsem nejspíš nepřemýšlela úplně racionálně. Nicméně moje prudká reakce na to, že Mike ráno nedorazil, asi pramenila z toho, že jsem teď po svém boku opravdu nepotřebovala mít nespolehlivé lidi.
Chris si mě ještě pár vteřin prohlížel. Potom z krabičky na stolku vytáhl hrst papírových kapesníků a posadil se vedle mě.
„Tumáš,“ podal mi kapesníky.
Vzala jsem si je. „Děkuju.“ Utřela jsem si nos. „Jsi v pohodě?“ zeptal se jemně.
Kývla jsem s rukama složenýma v klíně.
Dál už nic neříkal a já se na něj po chvíli podívala. Prohlížel si mě. Vypadal znepokojeně.
Měl moc hezké hnědé oči. Překvapilo mě, že jsem si jich nevšimla tu noc, kdy jsme se poprvé potkali. Možná tam nebylo tak dobré světlo. Taky jsem nebyla takhle blízko. Nebo jsem si možná nevšimla, jak laskavé ty oči jsou, a proto mi teď připadaly krásné.
„Nancy zapomněla v kufru tašku,“ řekl.
„Já vím.“ Popotáhla jsem. „Neměla jsem tvoje číslo, abych ti zavolala. Mike mi neodpovídá na zprávy.“
„Migréna.“
„Jo. Jasně.“ Trhaně jsem se nadechla. „Děkuju. Teď už můžeš jet domů. Budu v pohodě.“ „Ne.“
Vteřinu trvalo, než mi došlo, co řekl. „Cože?“
„Ne,“ zopakoval. „Zůstanu.“ Neuhnul pohledem ani o malý kousek.
Nejistě jsem se zasmála, a to mou depresivní spirálu úplně rozbouralo. „A co když nechci, abys zůstal?“
„To je mi fuk. Vzal jsem práci. Tak ji udělám. A vyhodit mě nemůžeš. Nenajala jsi mě, takže mi nešéfuješ.“
Vymámil ze mě další pobavené odfrknutí.
„Jedla jsi dnes něco?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
„Tak se pojďme nasnídat. Zvu tě.“
„Já… Nevím, jestli bych měla odcházet…“
„Nebude venku dřív než za hodinu,“ naléhal.
„Jak to víš? Vždyť ani nevíš, na jaký zákrok šla. Pokud ti to tedy Mike neřekl.“
„Neřekl. Ale s přípravou a probouzením žádný zákrok netrvá méně než hodinu. A nemocnice využívá systém upozorňovacích textových zpráv. Určitě ti dají vědět,“ vysvětloval. „Hned přes ulici je kavárna. Když napíšou, budeš zpátky do pěti minut.“
Čekal, co odpovím.
„Mám hlad, ale nevím, jestli zvládnu něco sníst,“ hlesla jsem.
„Tak si tam jen sedneme a zhodnotíme chleba.“
„Zhodnotíme chleba…,“ opakovala jsem pomalu.
„No jo. Je to zároveň i pekárna. Mají tam obrovský výběr nejrůznějších druhů chlebů, objednáme si je a budeme ochutnávat. Hodnotit budeme od jedné do deseti. Když máš žaludek na vodě, chleba vždycky pomůže.“
Díval se na mě a tvářil se naprosto vážně.
Vydechla jsem. „Tak jo. Budu si ale muset projít jídelní lístek. Mám alergii na ořechy.“
„Jasně. Fajn. Zařídím to.“
Bez dalšího slova vytáhl z kapsy telefon a vyťukal číslo.
Nevím, proč se mi zase chtělo brečet. Možná proto, že jsem byla vyčerpaná, a i prostý telefonát zjišťující, jestli je pro mě kavárna bezpečná, představoval momentálně nadlidský úkol?
Dívala jsem se, jak telefonuje.
„Máš alergii na arašídy, nebo ostatní ořechy?“ zeptal se s telefonem na uchu.
„Obojí.“
Kývl. „Zdravím,“ pozdravil do telefonu. „Chtěl jsem se zeptat, jestli máte na jídelním lístku něco s ořechy? Chtěl bych k vám zajít s někým, kdo je na ně alergický. Víte to jistě? Můžete to ještě zkontrolovat? Ověříte to u kuchařů. Dobře.“
Oddálil telefon od úst. „Čekám. Ověří to v kuchyni. Je ta alergie vážná?“
„Ano,“ kývla jsem.
„Máš analergin?“ zeptal se.
„Ano.“
„A kde máš injekční pero?“
„V kabelce.“
„Ukaž.“
„Chceš vidět moje injekční pero?“ opakovala jsem tupě.
„Ano.“
„Dobře…,“ vytáhla jsem ho a podala mu ho.
Chytil telefon ramenem, zkontroloval datum exspirace a barvu tekutiny. Podle všeho byl s výsledkem kontroly spokojený a pero mi vrátil.
„Prošlo kontrolou?“ zeptala jsem se mírně pobaveně.
„Jsem lékárník. V Minnesotě hodně kolísají teploty, a to může mít vliv na kvalitu. Ale tohle vypadá dobře.“
Nepřestávala jsem si ho prohlížet, takže nasadil přitroublý výraz.
„Svěřili mi tě do péče a chystám se tě vzít na jídlo,“ vysvětloval. „Chci mít jistotu, že lék, který ti má zachránit život, není prošlý.“
Než jsem stihla odpovědět, ozval se znovu hlas z telefonu. „Vůbec žádné?“ zeptal se po chvíli Chris. „Ani nutella, arašídové máslo nebo mandlová mouka? Skvělé. Děkuji, za chvilku jsme tam.“
Zavěsil. „Žádné ořechy.“ Kývl dozadu přes rameno. „Tak pojď. Seženeme ti kafe.“
Přeběhli jsme přes ulici a on mi podržel otevřené dveře.
Kavárna byla moc hezká – malá, s červenými stoličkami u baru a stolky lemujícími okna s malými vázičkami. V každé byl jeden růžový karafiát. Vedle pokladny stála vitrína s muffiny, koláči a sušenkami a na zdi za ní byla police s vyskládanými čerstvě upečenými bochníky chleba.
Servírka nás posadila ke stolku u okna. Za minutku už k nám přispěchala její kolegyně s konvicí kávy. Byla to žena ve středním věku, která mi hodně připomínala mámu.
„Budete vybírat ještě jídlo, mládeži?“ zeptala se, když nám plnila hrnečky.
„Dáme si pět bochníků chleba, od každého druhu jeden,“ řekl Chris.
Sklopila hlavu a prohlížela si nás přes obroučky brýlí. „Pět?
Jsou ale velké, víte to?“
„No jo. Chceme je všechny ochutnat,“ nedal se.
„Tak jo…,“ kývla. „A co vaše přítelkyně?“ Podívala se na mě.
„Vy chcete taky jen chleba?“
„Já ale nejsem jeho přítelkyně,“ opravila jsem ji.
„Je to přítelkyně mého nejlepšího kamaráda,“ doplnil Chris.
„Hm,“ hlesla bez zaujetí. „Chcete i pumpernickel?“
„Je dobrý?“ zajímalo Chrise.
Trhla ramenem. „Můj šálek kávy to není. Cindy, co říkáš na pumpernickel?“ zavolala přes rameno na druhou servírku.
„Stojí za starou bačkoru.“
S Chrisem jsme se na sebe usmáli.
„Co myslíš?“ zeptal se.
„Pumpernickel je z žita, ne? Mám žito ráda,“ řekla jsem.
„Já taky,“ souhlasil Chris. „Stará bačkora může být velmi subjektivní. Dáme si ho.“
Servírka protáhla koutky. „Stará bačkora může být subjektivní“ zapisovala si naši objednávku. Potom sebrala jídelní lístky a zmizela.
„Nejsem oficiálně jeho přítelkyně,“ prohodila jsem, když byla z doslechu.
Chris položil hrnek na stůl. „Aha. Promiň. Nějak jsem nevěděl, jak to…“
„To nic. Prostě spolu teď chodíme. O nic nejde.“
„Beru na vědomí. Máš tužku?“
„Asi jo.“ Prohrabala jsem kabelku a podala mu propisku.
Začal s ní něco zapisovat na ubrousek.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se.
„Vytvářím tabulku k hodnocení chleba.“
Pobaveně jsem ho pozorovala. „Ty to myslíš vážně?“
„A ty ne? Tohle je důležitý úkol.“
Než skončil, vyprázdnila jsem do svého hrnku s kávou tři vanilkové smetánky. Dlouze jsem se napila a kalorie s kofeinem zapůsobily jako okamžitý přísun energie. Cítila jsem se líp.
Vzala jsem si od něj ubrousek a začala kolem jeho tabulky kreslit květinovou obrubu.
„Potřeboval bych něco vědět,“ usrkl kávu.
„Jak se stalo, že jsi s Lexi na koncertu Jaxona Waterse skončila bosa?“
„Na záchodě jí někdo pozvracel boty,“ informovala jsem ho během stínování sedmikrásky. „Už se nedaly zachránit.“
„Takže jsi jí dala ty svoje?“
„Ano. Jedna z nás tu druhou musela odnést ven na zádech a ona je silnější.“
„Vrátila ti ty boty?“
„Hned druhý den – ale chvilku to bylo dost nahnuté. Je známá tím, že si věci ráda nechává. Většinou mikiny.“ Zvedla jsem ubrousek a ukázala mu své kresby. Souhlasně přikývl.
„Znala jsi Lexi předtím, než jste spolu začaly pracovat v kavárně?“
„Jo. Bydlely jsme ve stejném domě,“ vysvětlovala jsem. „To ona mi tu práci dohodila.“
„Líbí se ti práce u Donny?“ zajímal se.
Pokrčila jsem rameny. „Líbí se mi pracovní doba. Jsem ranní ptáče.“
Uchechtl se. „Tak to já ne.“
Posmutněla jsem. „Promiň…“
Asi mu došlo, jak to vyznělo. „To ne, o nic nejde. Nevadilo mi vstát…“
„Myslela jsem, že jsi říkal, že jsi byl vzhůru.“
Zacukal mu koutek rtů. „Fajn. Nebyl jsem vzhůru. Ale rád jsem pomohl. A to myslím vážně.“
Můj pohled jasně říkal, že mu nevěřím.
„Opravdu,“ nedal se. „Poslední dobou špatně spím. Stejně bych se vzbudil a válel se doma, tak aspoň můžu něco dělat.“
Neměla jsem šanci dál na něj tlačit, protože přinesli chléb.
Servírka před nás vyklopila bochníky a potom se vrátila se dvěma talířky a mističkou másla. Měla pravdu, ty chleby byly obrovské a vyskládané jeden vedle druhého na stole působily dojmem, že jsme někde na farmářském trhu.
„No a jak jste se poznali s Mikem?“ zeptala jsem se, zatímco si Chris před sebe přitáhl bílý francouzský chléb a začal ho krájet.
„Vyrostli jsme v jedné ulici. Stejně jako Jesse a Xavier. Chodili jsme společně do školy.“
„I na vysokou?“
Podal mi krajíc chleba. „Ne. Mike na vysokou nešel. Pustil se do podnikání.“
Naklonila jsem hlavu. „Podniká? V čem?“
Vypadal překvapeně. „Je vyučený instalatér. To ti neřekl?“
„Ne…“
„No jo. Je vážně hodně šikovný,“ mazal si svůj krajíc máslem. „Teď to má jako bokovku. Víc ho baví osobní tréninky, ale je vyučený instalatér.“
Aha. Musela jsem připustit, že to na mě udělalo dojem. A Mike se o tom nikdy ani slovem nezmínil, což na mě svým způsobem udělalo ještě větší dojem.
Kývl na mě bradou. „Už ses potkala s jeho nevlastním tátou?“
„Ještě ne,“ ukousla jsem si chleba.
„Určitě jsi viděla jeho billboardy. Král záchodů?“
Musela jsem si dát ruku přes pusu, jak mi spadla brada. „To je Mikův nevlastní táta? Ten Jindřich Tudor se zvonem?“
„No jo. Proto se Mike pustil do podnikání. Myslím, že mu chce Tony podnik přenechat, až půjde do důchodu.“
„Vůbec jsem netušila, že je Donnin manžel. Páni.“
Ukousl si, žvýkal a potom ukázal na můj krajíc. „Tak co tomu říkáš?“
„Chutná mi,“ připustila jsem. „Má skvělou kůrku.“
„To jo, ale zdá se mi, že je možná až příliš silná. Dost špatně se mi kouše,“ zkoumal svůj kousek chleba.
„Jaké tedy bude tvoje hodnocení?“ zeptala jsem se.
Naklonil hlavu. „Dám mu sedm a půl z deseti. A ty?“
„Devět z deseti.“
„Vážně? Tolik?“ Zapsal mou odpověď. Potom odsunul ubrousek stranou a začal krájet kváskový chléb. „Jak dlouho má být tvoje máma v nemocnici?“
„Jen dnes, jestli to všechno půjde dobře. Uklouzla na náledí a zlomila si zápěstí. Špatně jí to srostlo.“
„Myslel jsem, že jde o rakovinu nebo tak něco. Obě jste se mi zdály být dost rozhozené.“
„Byla jsem rozhozená, protože jsem právě zjistila, že můj alkoholem zdegenerovaný otec závislý na hazardních hrách se nějak dostal k mému číslu sociálního zabezpečení a otevřel si na mé jméno kreditní kartu na dvaadvacet tisíc dolarů. A teď tu částku vymáhají po mně.“
Asi jsem to na něj neměla takhle vyklopit, ale chtěla jsem to ze sebe dostat. Vychrlit to na tohohle cizího kluka a dívat se, jak sebou trhne, až mu to dojde.
Ale on sebou netrhnul.
„Před třemi měsíci mi umřela máma,“ řekl. „Bylo to nečekané. Takže jsem taky tak nějak… rozhozený. Asi tě chápu.“
Dívali jsme se na sebe a mezi námi se rozhostilo ticho plné pochopení. Jako bychom uzavírali dohodu, že u tohoto stolu můžeme být klidně úplně mimo. Že je naprosto v pořádku jen jíst chleba a cítit, co cítíme, a říkat, co potřebujeme říct, aniž by kterákoli ze stran cokoli soudila – a to bylo dobré. Protože občas jsem byla příliš unavená a příliš vyřízená, než abych dokázala předstírat, že jsem v pořádku.
„Už to někdy udělal?“ zeptal se.
„Mojí mámě,“ dívala jsem se, jak maže máslem další krajíc. „Ujistila mě, že se k mému sociálnímu pojištění nemůže nikdy dostat, že mám být v klidu. Očividně se spletla.“
„Nemůžeš ten dluh rozporovat?“
„Můžu. A udělám to. Ale je to proces, a ne vždy se podaří ho zvrátit. Včera mi zablokovali přeplatek na dani z příjmu. Ty peníze jsem chtěla použít na zaplacení servisu za auto. Máma už dva měsíce nepracuje. Minimálně další měsíc ještě bude potřebovat na zotavení. Všechny účty platím já. Tohle se mi teď prostě nehodí.“
Zírala jsem na krajíc chleba na svém talíři. „Ty jsi lékárník?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.
„Jo. Pracuju u Bergmana.“
Velký řetězec lékáren. Měl dobrou práci a byl chytrý. Nedokázala jsem si ani představit, že bych chápala všechny ty chemické vzorce. Z nějakého důvodu mi farmacie připadala složitější než medicína.
„To jsou roky a roky učení,“ konstatovala jsem. „Mě škola nikdy nebavila,“ přiznala jsem.
„Vážně? A co tě baví?“
Trhla jsem rameny. „Ráda vařím – mimochodem, omlouvám se, pokud je ze mě cítit polévka.“
„Není z tebe cítit polévka. Vlastně voníš moc hezky.“
Odmlčela jsem se a zvedla hlavu.
„Ne že bych si k tobě čuchal,“ vyhrkl. „To jen jak jsem ti otevřel dveře a ty jsi procházela kolem mě, tak…“
„Jsem ráda, že nesmrdím po polévce,“ držela jsem se, abych se neusmála.
Odkašlal si. „Takže chceš být šéfkuchařkou?“
„Ne,“ vrátila jsem se k ubrousku. „Pracovala jsem v příliš mnoha restauracích na to, abych věděla, že v žádné rozhodně nikdy nechci vařit.“
„Chodila jsi na vysokou?“ zeptal se.
„Ne. Ale jednou jsem absolvovala kurz keramiky.“
„Takže umělkyně,“ uznale pokýval a dokázal z mého ubohého vzdělání udělat zajímavost.
„Asi. Trochu šiju. Občas si vyrábím vlastní oblečení nebo šperky. Docela mě pohltilo tvoření dekorací z papíru, a celkem mi to i šlo, ale živit se tím nedá.“
Začal mu vibrovat telefon. „Promiň, vydrž.“
Přečetl si zprávu. „To je od Mika, ptá se, kde jsme.“
Dívala jsem se, jak píše odpověď. Vypadal přísně, když se soustředil. Trochu jako tu noc tenkrát.
Díky máminu vyzvídání v autě jsem věděla, že je Chris sám. Lexi se o tom taky zmínila, když mi tenkrát po koncertu domlouvala, kdo z kluků mě odveze domů. Vybrala jsem si Mika hlavně proto, že se na mě usmíval, a zdálo se, že ho prosba o odvoz méně irituje.
Ta vzpomínka mě přiměla se v duchu usmát. Mike se mnou aktivně flirtoval, a když byl v nejlepším, Chris zamumlal něco o tom, že to má ke mně blíž než on. Řekl to tak, jako by cítil povinnost informovat mě o kompletní logistice, abych si byla plně vědomá toho, jak moc to Mikovi komplikuju.
Rozhodla jsem se to Mikovi zkomplikovat.
To bylo před dvěma měsíci, takže asi zrovna v té době mu zemřela máma. Asi se dá pochopit, že nebyl úplně v dobré náladě.
Pořád nebyl úplně v dobré náladě. Ale to nevadilo. Tentokrát mi na tom až tak nezáleželo.
Ochutnali jsme kváskový chléb a oba jsme mu napsali devítku.
„Ochutnáme pumpernickel?“ navrhl.
„Jasně.“
Zakousli jsme se, žvýkali a sledovali reakci toho druhého.
Polkla jsem. „Hm, tak co?“ zeptala jsem se. „Stojí za starou bačkoru?“
„Ne. Rozhodně ne.“
„Viď? Mně to moc chutná. Kolik mu dáš?“
„Upřímně? Já mu dávám desítku,“ pokrčil rameny.
„Já taky. A to jsme ho málem ani neochutnali,“ posunula jsem si ubrousek k sobě, abych zapsala body. „Ještě že jsme se nenechali ovlivnit tlakem okolí.“
„S vajíčky by chutnal naprosto skvěle,“ dodal ještě.
„Jo.“
„Tak si je objednáme. Vyzkoušíme to.“
Kývla jsem. „Tak jo.“
„Chceš i slaninu? Nebo šunku?“
„Super. Šunka bude výborná.“
Objednal nám jídlo a mně došlo, že s tím chlebem měl pravdu – opravdu mi zklidnil žaludek. Asi mi bylo špatně z hladu. Teď když jsem něco snědla, mi bylo najednou líp. Vlastně jsem si uvědomila, že mám hlad jako vlk.
Když nám o třicet minut později servírka odklízela ze stolu prázdné talíře, bylo jasné, že mě Chris dokázal přimět sníst kompletní snídani v den, kdy bych sama od sebe nejspíš nepozřela vůbec nic. Teď mi díky němu bylo celkem dobře. Měla jsem dost energie zvládnout i zbytek dne.
Potřebovala jsem být v útulné kavárně, pít kávu a s někým snídat. Ne sedět sama v čekárně a koupat se ve svém splínu. Chris to věděl. A já mu za to byla nesmírně vděčná.
Mike určitě tušil, že to pro mě Chris udělá. Poslat ho k nám byl Mikův způsob, jak se o mě postarat, když sám nemohl. Bylo to od něj velmi promyšlené a ohleduplné.
Možná se s ním nakonec nebudu muset rozejít.