Prolog
Vražda vOrient Expressu (1934) od Agathy Christie je zřejmě nejslavnější vlakovou detektivkou všech dob. Inspirovala řadu filmových atelevizních adaptací. Vroli soukromého detektiva Hercula Poirota se vystřídali slavní herci jako Albert Finney, David Suchet aKenneth Branagh.
Bylo časně ráno jedné slunečné středy zkraje června. Poklidným malebným údolím Wharfedale vanglickém hrabství Yorkshire se rozléhal zpěv ptáků. Větvemi vzrostlých dubů ajavorů kolem
hostince UMostu prosvítalo slunce. Nedaleko odsud řeka Wharfe protékala pod středověkým mostem, který dal hostinci jméno. Vmělké vodě plavalo několik kachen spočetným hejnem ochmýřených káčátek. Na kameni porostlém mechem uprostřed řeky stál skorec akolem proletěl perleťově modrý ledňáček.
Po jakékoli lidské činnosti nebylo zatím ani stopy apo silnici nic nejezdilo. Za závěsy jednoho zpokojů vhostinci zpostele vstala žena. Muže na lůžku vedle nechala spát, oblékla si župan, nehlučně se vykradla zmístnosti aopatrně za sebou zavřela dveře. Jak tiše našlapovala chodbou, na okamžik se otevřely azase zavřely dveře jiného pokoje, ale ona si toho nevšimla.
Když muže konečně probudily jasné sluneční paprsky pronikající skrz závěsy, vzduchem se už rozléhal hluk aut projíždějících
kolem hotelu, otevírání azavírání dveří ahlasy vbudově ivenku.
Nadzvedl se na posteli avšiml si, že žena je pryč. Promnul si oči ausmál se, hned však zkřivil tvář. Třeštila mu hlava avústech měl sucho jako na poušti. Byla to dobrá noc: popíjeli jsme až do druhého kuropění, vybavil se mu citát z Macbetha . Akdyby jen to. Znovu pohlédl na prázdnou stranu postele.
Daniel Hayward byl herec těsně po padesátce, který během své třicetileté kariéry účinkoval vmnoha filmech atelevizních seriálech. Vposlední době se kromě svého proslulého zhýralého životního stylu vyznačoval také nespokojeným výrazem poměrně známého herce, který to nikdy nedotáhl až na vrchol, ale myslel si, že by si to zasloužil. Jeho současné role mu často připadaly pod úroveň acítil, že si ho režiséři zaškatulkovali jako představitele vedlejších postav, někdy kladných, jindy záporných. Byl známou tváří často obsazovanou do rodinných nebo historických dramat.
Ztěžka se zvedl zpostele – vposlední době přibral, hlavně zpití – azamířil do koupelny. Znovu se zašklebil. Nemohla za to jen bolest hlavy, ale ipředstava, co ho dnes čeká. Byl ve Wharfedale spolu sdalšími herci afilmovým štábem kvůli natáčení několika scén filmu Seber odvahu , poněkud sentimentálního příběhu zeduardovského období omladé ženě, kterou vyženou zrodného domu, když ho zdědí zlý strýc, amusí se světem protloukat sama. Jak jinak, nakonec najde lásku.
To je ale blbost! pomyslel si. Samozřejmě hrál relativně malou roli zlého strýce, což byla práce přesně pro něj, alespoň podle producentů adiváků, kteří by jeho herectví nedokázali ocenit ani kdyby se postavil na hlavu. Dnes se měla natáčet scéna, vníž zlý strýc přijíždí na nádraží, kde ho čeká jeho právník aslužebnictvo zpanství. Kéž by lokomotiva při zastavování vyletěla do povětří amilou hrdinku ise zbytkem rodiny poslala do horoucích pekel. Pak by jeho hrdina Montagu Lloyd mohl zdědit veškerý majetek
anemusel by se na nikoho ohlížet. Zazvonil zvonec avšichni herci by mohli jít domů! Něco mu ale říkalo, že režisér Gerard Blake by jeho názor nesdílel, ikdyby se mu snad odvážil něco takového navrhnout.
Napustil si vanu aopatrně se do ní ponořil, aby nenacákal na podlahu. Když ho zalila teplá voda, slastně vzdychl. Byla to chvíle štěstí, ale náladu mu před nadcházejícím dnem nezlepšila.
Jídelna vhostinci UMostu byla velká místnost obložená dubovým dřevem sjelení hlavou nad krbem. Trojice hlavních představitelů právě dojídala snídani. Anna Whitemanová, nadějná herečka po třicítce, ztvárňovala hlavní roli Victorie Branwellové, vyděděné neteře. Měla na sobě široké lněné kalhoty atop bez rukávů. Bělovlasý Christopher North, výstředně oděný včervené kostkované košili, žluté vestičce amodrých kalhotách sčervenými šlemi, hrál rodinného právníka Edwarda Wildinga. North byl uznávaný charakterní herec sbohatými zkušenostmi. Čtyřicátnice Sheila Jenkinsová oblečená ve značkových džínách hrála hospodyni paní Wilsonovou. Ostatní herci zůstali vLondýně, protože se na natáčení vYorkshiru nepodíleli.
„Á, konečně ho tu máme!“ zahalekal North. „Táhl jsi to až do rána, kamaráde? Když jsem šel spát, pořád jsi měl plno energie.“ Jeho hlas zněl trochu chladně, až výsměšně.
Hayward na sebe vpokoji narychlo hodil džíny abílou košili, která mu obepínala kulaté břicho. Rozcuchané vlasy apobledlá tvář svědčily okocovině.
„Tak nějak. Bože! Dal bych si kávu. Dobré ráno, dámy.“ Whitemanová sJenkinsovou ho bez zájmu pozdravily. Hayward se posadil ke stolu ačíšník přijal jeho objednávku. Hayward odmítl jídlo, adokud nedostal kávu, usrkával pomerančový džus. „Kde je Gerry?“
„Ještě tady není,“ řekla Whitemanová. „Ale až dorazí, určitě by rád hned začal.“ Blake přespal unějakého kamaráda vLeedsu.
Hayward si prohrábl své pověstné husté černé vlasy, které už mu však začínaly šedivět. „Zatracená práce. Celý den se budu vtomhle vedru potit vhistorickém kostýmu ajezdit sem atam vlakem tak dlouho, dokud Gerry nenatočí pět set záběrů anebude konečně spokojený.“ Blake byl notoricky náročný režisér, na Haywarda až moc velký perfekcionista. „No nic. Ještěže tam budeš ty, Anno. Když na mě budeš čekat na nástupišti, stojí mi za to vystoupit zvlaku.“
Whitemanová se usmála, jako by jí bylo Haywarda líto, alehce zavrtěla hlavou. Nechtěla se stím starým kancem pouštět do žádného flirtování. Ke své úlevě si všimla, že do jídelny vchází Gerard Blake. „Á, Gerry už je tu. Bude chtít, ať sebou hodíme. Je už po deváté.“
Číšník přinesl Haywardovi kávu.
„Zdravím vespolek,“ zahlaholil Blake zvesela. Byl hubený ašlachovitý, měl pečlivě zastřiženou bradku aholou hlavu. Na sobě měl uměleckou „uniformu“: černé tričko adžíny. „Tak jdeme na to?“
Všichni kromě Haywarda vstali. Věděli, že čas na venkovní natáčení je omezený, apokud se zpozdí abudou muset zůstat vYorkshiru déle, rozpočet filmu začne bobtnat acelý projekt se ocitne vohrožení.
„Jasně, Gerry,“ řekla Jenkinsová. „Všatně už na nás čekají.“
„Ohledně těch kostýmů musím souhlasit,“ špitla Whitemanová Jenkinsové, když vycházely zdomu. „Ve vlněné sukni se uvařím.“
„Jdeš taky?“ houkl Blake na Haywarda aten na něj mávl.
„Dej mi pár minut. Musím si vypít kafe adát se trochu do kupy.“
Po Blakeově tváři přelétlo něco na způsob nenávisti. „Nezdrž se moc dlouho. Točíš druhou scénu.“
Všichni kromě Haywarda opustili budovu, nasedli do aut avyrazili knedalekému nádraží. Ženy jely vjednom voze aNorth sBlakem ve druhém. Okolní krajina zářila barvami počínajícího léta. Na hlohu tvořícím živé ploty stále zářily bílé kvítky ana stromech se blyštilo svěží zelené listí. Blake však musel myslet na Haywarda adnešní natáčení, atak krásy kolem sebe vůbec nevnímal.
„Co je sním?“ zeptal se Northa, snímž pracoval už víckrát apovažoval ho za svého mentora.
„Včera večer dost pil,“ odtušil North.
„Vážně?“ Blakeovo auto vyrazilo po štěrkové příjezdové cestě od hotelu. Režisér zavrtěl hlavou. „Už ho mám fakt dost. Člověk se na něj nemůže spolehnout. Pořád jen všechno zdržuje. Upřímně řečeno, do té role jsem ho nechtěl, ale Henrietta mě ukecala.“
Henrietta Fawkesová byla producentkou filmu.
„Neboj se, on to zvládne. Jako vždycky.“ Vduchu však North přemítal ovlastních zkušenostech sHaywardovou nespolehlivostí.
„Doufám, že máš pravdu,“ zavrčel Blake.
Iženy ve druhém autě se bavily oHaywardovi. Řídila Sheila Jenkinsová. „Leze ti na nervy?“ zeptala se mladší herečky vnarážce na Haywardovy komentáře.
„Podobným týpkům je lepší se vyhnout, jinak tě začnou osahávat,“ odpověděla Whitemanová. „Nedělám sním poprvé. Vklidu, umím se osebe postarat. Ale těším se, až tyhle scény dotočíme. Jeho postava se pak prakticky vytratí zděje ačau.“
„Dobře. Nepouštěj si ho ktělu. Znám ho dlouho avím, že se mu nedá věřit. Chlapi jako on ufilmu jsou pořád. Už to sice není taková hrůza jako vdobách ‚castingových gaučů‘, ale musíš si zachovat chladnou hlavu anenechat se zlomit. Ženy to mají stále těžké. Ačím jsi mladší, tím je to horší.“
„Já vím, sobtěžováním mám svoje zkušenosti.“
„To věřím. Ještě nás čeká dlouhá cesta. Pořád nám platí míň než chlapům,“ prohodila Jenkinsová.
„To jo,“ souhlasila Whitemanová. „Ale aspoň se to už považuje za problém. Moje generace bude bojovat stejně jako ta vaše aposuneme věci ještě dál.“
Jenkinsová zpomalila avyhodila blinkr. „To ráda slyším. No nic, už jsme tady,“ řekla.
Odbočily zhlavní silnice na parkoviště unádraží Oldthwaite, kde rychle minuly malý transparent, který tam někdo vyvěsil: „Okamžitě zastavte natáčení“
Blakeovo auto už stálo uhlavní nádražní budovy. Dráha Wharfedale Railway vedla krásnou částí zdejšího údolí. Stejně jako mnoho jiných historických železnic vAnglii byla všedesátých letech vrámci Beechingových škrtů uzavřena, ale nadšenci ji po čase znovu obnovili. Vlétě sem přijížděly davy turistů sdětmi, aby se svezly vlaky taženými parní lokomotivou, azábava pokračovala ivzimě speciálními vánočními jízdami. Nyní však železnice přerušila provoz pro veřejnost adočasně ji obsadili filmaři.
Oldthwaite, typická malá stanice na vedlejší trati, se proměnila do původní podoby, ato včetně značení, starých reklam, květinových záhonů, závěsných košů ipersonálu vdobových uniformách. Jednalo se oideální kulisy pro natáčení vlakových scén zminulosti, které už se objevily vřadě historických filmů. Kautentičnosti eduardovského období dnes navíc přispíval fakt, že kromě členů filmového štábu tvořili většinu lidí na nástupišti komparzisté vdobových kostýmech. Ve stanici stál vlak sčernou parní lokomotivou, zníž stoupaly obláčky páry. Všechny tři nádherně zrestaurované vagony měly po čtyřech kupé. Uvnitř nebyla žádná chodbička, jen dveře na obou stranách každého zoddílů.
„Zdá se, že všechno je připravené ačeká se jen na nás,“ řekla
Jenkinsová, když herci zamířili do kostymérny, jež se nacházela vmobilních buňkách uvchodu do nádražní budovy.
Hayward pořád seděl vhotelové jídelně asúsměvem přijímal aodesílal esemesky. Nakonec líně vstal od stolu, zívl avyšel zbudovy. Pak se vydal uličkou knádraží acestou přemýšlel, jestli si po převlečení do kostýmu stihne dát před natáčením ještě skleničku.
Blake dorazil na nástupiště, kde ho přivítala žena sdlouhými blond vlasy atmavými brýlemi. Byla to jeho manželka Frances, která přespala vhotelu. Jelikož bylo nádherné ráno, nasnídala se brzy arozhodla se jít na nádraží pěšky po krásné stezce kolem řeky.
„Ahoj, miláčku,“ pozdravila ho. „Jak bylo uIana vLeedsu?“
„Fajn,“ odvětil poněkud chladně aani se nepokusil ji obejmout. „Uvidíme se uoběda, teď už musím jít.“
„Dobře,“ řekla, překvapená aznepokojená jeho odměřeným tónem.
Frances Cooperová byla rovněž herečka, vtomhle filmu však nehrála. Vyrazila sBlakem na natáčení, protože momentálně neměla žádnou roli achtěla si na venkově odpočinout. Dnes se rozhodla, že se zajde na chvíli podívat na plac. Sedla si na lavičku kousek od nástupiště, odkud měla dobrý výhled na veškeré dění.
Blake šel naplánovat denní práci. Vlak byl připravený aon chtěl zahájit filmování scénou, kde přichází Haywardova postava, ale protože se Hayward pořád neukázal, rozhodl se začít srozhovory na nástupišti mezi postavami ztělesňovanými Northem aWhitemanovou, než vlak dorazí do stanice.
Natáčení šlo hladce, nakonec se však dostali do bodu, kdy byla pro scénu příjezdu nutná Haywardova přítomnost. Vněkterých vagonech seděli komparzisté vkostýmech amnozí znich vypadali
znuděně. Už nějakou dobu čekali, až začne akce svlakem. Blake se rozčileně rozhlédl kolem sebe.
„Kde sakra je?“ štěkl apraštil scénářem ostolek, který si postavil na nástupišti.
Komparzista vobleku shodinkami na řetízku řekl: „Před chvílí jsem ho viděl vbaru.“
„Cože?!“ Blake zamířil ke starému nádražnímu bufetu, kde teď byla moderní kavárna sbarem. Hayward – který měl aspoň na sobě dobový kostým, těžký eduardovský oblek svolnými kalhotami abuřinkou – seděl ujednoho ze stolů apopíjel gin stonikem. Byla tam sním hezká mladá žena, rovněž vkostýmu. Blake se snažil ze všech sil ovládnout svůj hněv arozhodl se zapůsobit na vzpurného herce prosbami alichotkami. „Hele, Dane, můžeme už proboha začít? Je to klíčová scéna, kdy se tvoje postava vrací zLondýna převzít panství vYorkshiru. Všichni tvrdě makali na tom, aby všechno vypadalo jako tenkrát. Diváci tyhle eduardovské scény na nádraží milují apotřebujeme, abys to zahrál naplno. Vím, že to vsobě máš.“
Hayward se rozvalil na židli skloboukem frajersky nakřivo avrhl na Blakea kyselý pohled. „Všechno má svůj čas, Gerry. Člověk se musí nějak odreagovat od stereotypního točení vlakových scén někde na konci světa.“ Pohlédl na ženu ata se na něj usmála.
Blakeovi docházela trpělivost. „To ale neznamená, že strávíš půl dopoledne pitím anavečer usneš. Už takhle jsme splánem pozadu. Říkal jsem ti, že musíme natočit venkovní scény co nejdřív avrátit se do studia.“
Hayward vzdychl, obrátil do sebe zbytek ginu azvedl se od stolu.
„Taky bys měla jít,“ řekl ženě. „Jsi vdavu na nástupišti, ne?“
Přikývla avykročila za nimi ven.
„Jsi tady přece doma,“ poznamenal Blake. „Pocházíš odsud, ne?
Myslel jsem, že všichni rodáci zYorkshiru jsou na svůj kraj hrdí.“
„Odešel jsem už dávno,“ odsekl Hayward nabubřele. Vjeho hlase už nezbyla jediná stopa po yorkshirském přízvuku. „Anemám chuť se sem vracet.“ Mrkl na mladou ženu, která se vydala kdavu na nástupiště.
„Dobře!“ zahlásil Blake. „Můžeme začít! Jdi na to, Dane.“
Hayward otevřel dveře kupé, které měl vyhrazené, anastoupil. Nikdo jiný uvnitř nebyl, atak se posadil koknu. Stačilo mu jen se dívat ven apo příjezdu vlaku do stanice vyjít na nástupiště, kde ho budou čekat příbuzní. Po krátkém rozhovoru následně odjede kočárem na fiktivní panství Bolton Gill.
„Akce,“ oznámil Blake adál už to bylo vrukou železničářů.
Výpravčí simpozantním knírem zapískal na píšťalku. Lokomotiva mu odpověděla pronikavým zahoukáním aza hlasitého supění začala táhnout vagony po kolejích zpět do výchozí pozice, aby filmaři mohli natočit, jak se voblacích páry valí krajinou apřijíždějí na nádraží. Nedaleko stanice vlak zmizel vkrátkém tunelu.
Okilometr apůl dál už čekali filmaři skamerou namontovanou na dodávce, připravení zahájit natáčení. Silnice tu vedla souběžně se železniční tratí. Viděli, jak vlak přijel na místo, apo krátké pauze aznamení od štábu se vydal zpět knádraží. Dodávka se rozjela podobnou rychlostí azačalo filmování.
Kameraman sledující obrazy byl spokojený. Měli krásné záběry lokomotivy, jak chrlí páru na pozadí malebného okolí. Pak se ovšem podíval do Haywardova kupé azjistil, že něco není vpořádku. Záclony byly zatažené, což vtéhle scéně být nemělo. Měli natočit krátký detail Haywarda hledícího zokna. Musel to nahlásit režisérovi. Vtu chvíli vlak zmizel vtunelu.
Když zněj znovu vyjel aobjevil se na dohled, všichni na nádraží se připravili kakci. Natočili krátkou výměnu názorů mezi
dvěma členy rodiny, načež vlak projel podél nástupiště azastavil.
Dveře se otevřely acestující začali vystupovat. Hayward však nikde. Blake si všiml, že vjeho kupé jsou zatažené záclonky.
„Sakra!“ vykřikl. „Stop! Můžeme to točit znova! Co to krucinál zase vyvádí? Snad neusnul!“ Blake vzal za kliku aprudce otevřel dveře kupé. „Co tady kčertu…?“ Při pohledu na Haywarda zhrouceného vrohu lavice se zarazil.
Herec měl otevřené oči, slepě upřené vpřed, aklobouk mu spadl na podlahu. Na hlavě měl střelnou ránu asedadlo bylo nasáklé krví. Blake couvl, vykřikl ake kupé se seběhlo několik lidí.
Nemohli však nic dělat. Hayward, atedy ani jeho filmová postava, která si měla přijet pro dědictví, nedorazili na stanici Oldthwaite živí.
Jedna Zmizení staré dámy (1938) bylo předposledním britským filmem Alfreda Hitchcocka před odchodem do Hollywoodu. Jde onapínavý mysteriózní thriller sMargaret Lockwoodovou aMichaelem Redgravem vhlavních rolích, jehož děj se odehrává převážně ve vlaku projíždějícím
Evropou. Poprvé se vněm objevily komické postavy
Charterse aCaldicotta, které si získaly popularitu ve filmech ze čtyřicátých let.
Ano, to bude určitě budníček větší, pomyslel si vrchní inspektor Jim Oldroyd, když zvedl dalekohled asnažil se na stromě najít ptáka, jehož zpěv před chvílí zaslechl. Měl volno avyužil té příležitosti kpozorování ptactva hnízdícího vlesích kolem skalního útvaru Birk Crag, kam to ze svého bytu vHarrogate svýhledem na rozlehlý zelený park Stray neměl daleko. Měl na sobě větrovku, kalhoty skapsami alehké turistické boty, na zádech batůžek. Nebyl zrovna zapálený ornitolog, ale rád trávil jaro azačátek léta vlese, kde se kochal divoce rostoucími květinami apozoroval ptáky vdobě hnízdění. Od otce věděl, kde hledat hnízda, abavilo ho pátrat po malých zázracích přírody typu drobných kopulí střízlíka, které byly tak dobře schované, že jste si jich nemuseli vůbec všimnout, ikdyž jste stáli jen metr opodál. Žádná vajíčka
zhnízd samozřejmě nikdy nebral. Jen ho prostě bavilo je hledat. Jeho partnerka Debora ho povzbuzovala, aby chodil do lesa avěnoval se svým zájmům. Dlouhodobě se snažila, aby trávil méně času prací anašel si chvíli sám pro sebe. Byl krásný den aOldroyd si přibalil na cestu pár obložených chlebů. Ty si chtěl později sníst na travnatém svahu svýhledem na zvlněnou krajinu směrem kdolní části údolí řeky Nidd. Až si ztoho slastně povzdechl. Když už si myslel, že budníčka našel, zazvonil mu telefon.
„Zatraceně!“ zaklel tiše, ale stačilo to, aby to plachý ptáček zaslechl auletěl. Proč si na chvíli neztlumil vyzvánění? Pustil dalekohled zavěšený na krku apodíval se na displej. Policejní stanice Skipton. Co sakra chtějí?
Přijal hovor. „Oldroyd,“ ohlásil se poněkud podrážděně.
„Ahoj, Jime, tady Bob Craven.“ Oldroyd byl překvapený apotěšený, ikdyž mu to narušilo den. Craven sloužil jako inspektor ve Skiptonu už dlouho aběhem těch let spolupracovali tak často, že ho pořád oslovoval křestním jménem, přestože byl Oldroyd vžebříčku ohodnost výš.
„Bobe? Ahoj, jak se máš? Od toho případu vpodzemních jeskyních jsme se neviděli. Je to už pěkně dávno.“ Radost zCravenova telefonátu Oldroydovi kalilo tušení, že půjde opráci ajeho poklidný den tak pravděpodobně skončí.
„To je pravda, Jime. Mám se dobře aomlouvám se, že tě ruším. Volal jsem na velitelství vHarrogate atam mi řekli, že máš volno, ale vyskytla se nám tady taková neobvyklá věc apotřeboval bych tvoji pomoc.“
„Opravdu?“ Oldroyd zpozorněl. Pokud měl mít zkažený den, tak ať to alespoň stojí za to.
„Ano. Při natáčení filmu někdo zavraždil jednoho zherců. Stalo se to na železnici Wharfedale Railway, přesněji řečeno na nádraží vOldthwaite. Určitě to tam znáš.“
„Ano, znám. Mockrát jsem tam jel, hlavně když byly děti malé.“
„Jasně. No, adnes ráno ho našli zastřeleného ve vlaku, co právě přijel do stanice. Šlo ofilmovou scénu. Měl vystoupit zvagonu, ale nevystoupil. Když otevřeli dveře kupé, byl mrtvý. Někdo ho střelil do hlavy. Žádná zbraň se nenašla, takže se nemohlo jednat osebevraždu, ale nebyly tam ani žádné stopy zápasu.“
„Chápu.“
„Zavolali nás na místo, Jime, ale já vtom nemůžu najít žádnou logiku. Řada lidí dosvědčila, že oběť určitě nastoupila do kupé aže tam sní nikdo další nebyl. Vlak prý byl skoro celou dobu vpohybu, takže nechápu, jak by se dovnitř mohl někdo dostat, avšechny skrýše jsme prohledali. Je toho ještě mnohem víc, atak mě napadlo, jestli bys mi nepřijel pomoct, Jime. Hned jsem si na tebe vzpomněl. Je to záhada, něco přesně pro tebe.“
Přes veškeré zklamání, že mu někdo kazí den vpřírodě, měl Oldroyd skutečně zájem. Nic ho nelákalo víc než výzvy vpodobě zdánlivě neřešitelných zločinů, díky jejichž objasňování si ostatně vybudoval značnou reputaci.
„Fajn, Bobe, jen si tu něco zařídím ahned jsem utebe. Za normálních okolností bych takovou věc musel konzultovat svrchním superintendantem Walkerem, ale ten má dovolenou. Odjel na chatu do Scarborough, takže můžu rozhodovat sám. Byl tam už Tim Groves?“ Groves byl soudní patolog, jenž sOldroydem spolupracoval na mnoha případech.
„Ještě ne, je ujiného případu, ale měl by brzy dorazit.“
„Vyřiď mu, ať tam na mě počká. Vždycky si sním rád popovídám. Jsem zrovna ve skalách, takže mi to bude chvíli trvat.“
„Dobře, Jime.“
Oldroyd zavěsil. Budníček byl pryč. „Fajn, budu se za tebou muset zastavit někdy jindy,“ řekl azamával dalekohledem do míst, kde předtím ptáka zahlédl. Vykročil do kopce ausoudil, že
nemá smysl vracet se převlékat, to by trvalo příliš dlouho. Kdyby navíc byla doma Debora, musel by jí vysvětlovat, že obětoval pozorování ptáků vdobě volna amísto toho se ujal cizího případu.
Rozhodl se zavolat jednomu zdvojice detektivů, snimiž obvykle pracoval na obtížných případech, apožádat oodvoz. Těmi dvěma byli Andy Carter, jenž před několika lety přišel kPolicii West Riding zLondýna, aStephanie Johnsonová, která se vYorkshiru narodila avyrostla. Oběma bylo něco přes třicet auž nějakou dobu spolu chodili.
Telefon vkanceláři na velitelství vHarrogate zvedla Steph. „Zdravím, pane, myslela jsem, že máte dneska volno.“
„No, měl jsem, ale právě mi volal Bob Craven ze stanice ve Skiptonu. Chce, abych přijel kpřípadu vraždy na nádraží vOldthwaite. Můžeš mě ty nebo Andy vyzvednout?“
„Andy vyrazil sinspektorem Harveyem vyslýchat lidi ohledně toho podvodu, ale já bych mohla.“
„Dobře, vrchnímu superintendantovi Walkerovi to hlásit nemusíš, je na dovolené.“
„Rozumím.“
„Sežeň auto avyzvedni mě uvchodu do zahrad Harlow Carr. Byl jsem se projít vlese poblíž.“
Steph se zasmála. „Pojedete do Oldthwaite vturistickém oblečení, pane?“
„Ano. Sdalekohledem, batohem avpohorkách. Nikdo nic neřekne, to by se neodvážili.“
„Dobře, pane, tak zatím,“ odpověděla apo ukončení hovoru se znovu zasmála. „Jo!“ řekla si pro sebe avítězoslavně zaťala pěst. Vposlední době se práce moc nehýbala adělat na případu sšéfinspektorem Oldroydem bylo vždycky zajímavé avzrušující. Tentokrát se jí podařilo předběhnout Andyho. Nebude ztoho mít radost, přátelsky spolu totiž soupeřili oOldroydovu pozornost. Ale
pokud se věci zkomplikují, je možné, že tam bude šéf potřebovat ijeho.
Uměle vytvořená dobová atmosféra na nádraží vOldthwaite se rázem zbortila. Na nástupišti stáli policisté spraskajícími vysílačkami adveře vagonu, kde byl nalezen Daniel Hayward, křížila modro-bílá páska. Zdálky místo činu vtichém rozhovoru sledovali herci vkostýmech, ato spojení starého snovým dodávalo celému výjevu zvláštní, až bizarní nádech. Strojvedoucí stál na nástupišti poblíž své lokomotivy, díval se směrem kvagonu ahovořil svýpravčím. Všichni dobrovolníci na sobě měli historické uniformy anádraží bylo vprůběhu let zrekonstruované do původní podoby. Událost vzbudila velký zájem veřejnosti apolicie okolí stanice uzavřela. Inspektor Craven nechal své muže sepsat výpovědi svědků ateď sledoval Tima Grovese, jenž právě dorazil aprohlížel tělo ležící na nástupišti vedle vagonu.
Craven prožil celý život voblasti národního parku Yorkshire Dales ajeho příbuzní se věnovali zemědělství. Měl robustní postavu, brunátný obličej asám vypadal jako farmář. Byl to schopný detektiv, který uměl velice dobře jednat sobyvateli zdejších zapadlých vesniček, ale když přišlo na složitější záhadu, znal své limity.
„Brzy by měl dorazit Jim Oldroyd,“ sdělil Grovesovi. „Potřebuju, aby mi stím pomohl. Je to trochu neobvyklá záležitost, jako ten případ ve Zvonícím hrnci před pár lety.“
„Ano, vzpomínám si,“ odpověděl Groves, zatímco se rozhlížel kolem. „Tělo se tenkrát uchovalo díky chladu vjeskyních anepřítomnosti bakterií, velice zajímavá věc. Takové mrtvoly se moc často nevidí.“
„To ne, byl to zvláštní případ a…“
„Vy tomu tady velíte?“
Craven se otočil aspatřil elegantně oděnou ženu.
„Ano.“
„Janice Greenová, ředitelka Wharfedale Railway. Chtěla jsem vám jen říct, jaká je to hrozná tragédie aže můžete počítat snaší plnou spoluprací.“ Mluvila sebevědomě avěcně.
„Dobře.“ Craven byl trochu zaskočený. Nečekal, že železnici bude řídit někdo tak schopný aprofesionální. Pak si ovšem uvědomil, že se jedná osoukromou firmu, nejspíš svelkým obratem, ata logicky musí mít iodpovídající vedení.
„Je také potřeba pohlídat mediální odezvu, aby to naši dráhu příliš nepoškodilo. Mohu se zeptat, jak budete postupovat směrem ktisku?“
Craven nevěděl, co na to říct. Otakových věcech zatím neměl čas přemýšlet. Byla okrok před ním.
„Dnes nic zveřejňovat nebudeme,“ odvětil. „Až budeme mít úplné informace otom, co se stalo, svoláme tiskovou konferenci. Pokud vás někdo osloví, řekněte jen to nejnutnější anezmiňujte žádná jména.“
„Dobře. Budu svámi vkontaktu. Pokud budete cokoli potřebovat, dejte mi vědět. Máme tu ve službě několik dobrovolníků.“
Otočila se aza hlasitého klapotu jehlových podpatků rázně odkráčela po nástupišti.
Craven se za ní díval apřitom si všiml, že na parkoviště zabočuje policejní auto. „Á, myslím, že jsou tady,“ řekl Grovesovi.
„Přivezl si ssebou jednoho ze svých detektivů, to se bude hodit.“
Askutečně, spolu sOldroydem vystoupila zauta seržantka, vníž Craven poznal Stephanii Johnsonovou. Vpříští chvíli knim jeho starý přítel akolega vykročil po nástupišti, ale vypadal nějak divně. Měl na sobě nepromokavé kalhoty abundu, na nohou pohorky avypadal spíš jako strážce národního parku než jako policejní inspektor.
Oldroyd se při pohledu na Cravena rozzářil. „Bobe! Rád tě vidím!“ Potřásli si rukama aCraven se rozesmál.
„Taky tě rád vidím, Jime. Vyrušil jsem tě někde na túře?“
„Ne, jen jsem pozoroval ptáky, ale to nevadí. Neměl jsem čas se vrátit apřevléknout. Chtěl jsem tady být co nejdřív. Navnadil jsi mě. Víš, jak mám rád výzvy. Vzpomínáš si na seržantku Johnsonovou?“
Craven aSteph se pozdravili.
„Á, Time! Vůbec jsem si tě nevšiml!“ zvolal Oldroyd, když uviděl Grovese klečícího vedle těla.
„To nic, Jime,“ odtušil patolog. „Radši zůstávám vpozadí. Nechtěl bych být středem pozornosti jako ty, jednat snovináři atak podobně.“
Oldroyd se zasmál apak se podíval na Haywarda. „Co si otom myslíš?“
Groves vstal asvou vytáhlou postavou převýšil trojici detektivů.
„No, zmého pohledu se ožádnou záhadu nejedná: střelná rána do spánku, která musela způsobit okamžitou smrt. Známe přibližný čas úmrtí, protože ho viděli nastupovat do vagonu, ato ještě prokazatelně žil. Po pitvě budu vědět víc. Jediný problém mám stím, jakou zbraň by vtěch eduardovských dobách mohli použít.“
Oldroyd se zasmál. Grovesův suchý humor se mu vždycky líbil. Forenzní patolog mu kdysi před lety řekl, že smysl pro humor je vjeho práci nezbytný.
„Víc toho teď udělat nemůžu,“ dodal Groves azačal se balit.
„Zopakoval bys mi, prosím tě, jak se to stalo, Bobe?“ otočil se Oldroyd zpátky ke Cravenovi.
„Jistě.“ Craven se podíval do svých poznámek. „Ta společnost se jmenuje Clear Sky anatáčí film snázvem Seber odvahu , který se odehrává veduardovské Anglii. Na místní nádraží přijeli natočit několik scén. Jméno oběti je Daniel Hayward.“
„Toho jsem párkrát vidět vtelevizi.“
„Ano, je docela známý. Každopádně, vtéhle scéně jeho postava přijíždí na nádraží, kde na ni čekají další lidé. Vlak ujel asi kilometr apůl azastavil ve stanici. Hayward měl vystoupit, ale nevystoupil. Ve dveřích byly zatažené záclonky. Režisér Gerard Blake otevřel kupé anašel Haywarda sedět udveří mrtvého. Nikdo si nevšiml, že by do kupé nastupoval nebo zněj vystupoval někdo jiný, ajedná se ostarý vagon, kde není chodbička, takže mezi oddíly lze přecházet jen po zastavení vlaku.“
„Dobře, rozumím.“
„Prověřili jsme možné skrýše, ale nenašli jsme nic, co by se nabízelo. Podívej se sám.“
Než stačili vstoupit do kupé, ozval se Groves. „Tak já půjdu. Sanitka je připravená odvézt tělo.“ Zamyšleně pohlédl na dveře. „Je tu jedna věc. Oběť seděla vlevo ode dveří, pravou stranou hlavy koknu, ale střelnou ránu má na levé straně, což jasně naznačuje, že výstřel vyšel zevnitř kupé.“
„Máš pravdu,“ odvětil Oldroyd. „Výstřel zvenčí jsem už vyloučil, protože by rozbil sklo ve dveřích nebo okně, apokud byly zatažené záclonky, střelec by stejně nic neviděl.“
„Ano… No nic, tak zatím. Škoda že se natáčení takhle zkomplikovalo. Předpokládám, že vražda ve vlaku ve scénáři nebyla.“
Groves se uchechtl aodkráčel po nástupišti. Jelikož bylo teplé odpoledne, sako si spolu staškou nesl vruce.
„Tak se do toho vlaku podíváme,“ rozhodl Oldroyd. „Pojď, Steph, omrkneme místo činu.“
„Jistě, pane,“ kývla Steph. Během Cravenova aGrovesova vysvětlování jen tiše poslouchala apřemýšlela. Vždycky ji bavily výzvy, které jí Oldroyd při vyšetřování předkládal.
Opatrně se vyškrábali dřevěnými dveřmi do honosného kupé. Uvnitř dominovalo leštěné dřevo apohodlné, bohatě čalouněné
lavice spérováním. Nad sedadly visely velké obrazy, tři na každé straně. Jeden znich zachycoval poněkud idealizovanou venkovskou krajinu sprojíždějícím parním vlakem, zjehož oken vesele mávali cestující. Ostatní tvořily reklamy na různé produkty amístní atrakce, vše ve zdobném stylu té doby. Nad nimi se nacházely úložné prostory skovovým rámem asíťovou výplní. Polici na levé straně zaplňovaly velké staromódní kufry.
Oldroyd zkusil otevřít dveře na druhé straně. Byly zamčené. Rychle se podívali pod sedadla, pak zvedli zrak ke stropu avrátili se na nástupiště.
„Předpokládám, pane, že do těch kufrů už jste se dívali,“ řekla Steph.
„Ano, sundali jsme je,“ odpověděl Craven. „Všechny jsou prázdné. Nejspíš tam jsou jen pro dokreslení dobové atmosféry.“
„Proč jsou ty druhé dveře zamčené?“ zeptal se Oldroyd. „Neodporuje to bezpečnostním předpisům? Lidi sedící vkupé by přece měli mít možnost dostat se ven zobou stran.“
„Prověřoval jsem to, Jime. Nádražák, co to měl na starosti, se omlouval. Zámek se zřejmě rozbil adveře nejdou otevřít. Měly se nechat opravit. Jedná se odůležitou okolnost, protože to vylučuje, že by se někdo dostal do kupé zdruhé strany.“
Oldroyd se zamračil. „Rozumím. To by byla jistá možnost. Kdyby ty dveře nebyly zaseknuté, někdo by mohl mít klíč, vniknout dovnitř, zastřelit oběť, pak odejít azase za sebou zamknout.“
„To by ale musel udělat tak, aby ho přitom nikdo neviděl, pane,“ poznamenala Steph.
„Máš pravdu, takže to není moc pravděpodobné, ale to znamená, že jsme vkoncích.“
„Je to další záhada zamčené místnosti, pane – jako ta, kterou jsme vyšetřovali vRedmire Hall.“
„Vypadá to tak, Steph. Nebo spíš záhada zamčeného vagonu. Podíváme se do ostatních oddílů.“
„Už jsme je zběžně prohledali,“ řekl Craven. „Vžádném znich není nic zvláštního, všechny vypadají stejně.“
Ve vagonu bylo šest velice podobných kupé sbarevnými obrazy, zavazadlovými policemi sdobovými kufry ačalouněnými sedadly.
„Říkáš, že nikoho neviděli do toho kupé nastupovat ani se kolem něj motat?“ zeptal se Oldroyd.
„Ne. Musíme vyslechnout všechny přítomné včetně kameramanů, co vlak sledovali anatáčeli, když se blížil ke stanici. Třeba si někdo znich něčeho všiml. Shromáždil jsem hlavní svědky včekárně avedle je kancelář, kterou můžeme použít jako výslechovou místnost.“
„Výborně.“
Když tam vykročili, Oldroyd se otočil apřelétl pohledem přes dokonale uklizené nástupiště azrekonstruované nádražní budovy se zářivými fasádami. Taková brutalita na tak láskyplně udržovaném arozkošném místě, kam lidé jezdili za radostí ati dříve narození za kouskem nostalgie. Ve filmech abeletrii byly vraždy ve vlacích běžné, ale tohle místo dýchalo spíše pokojným duchem
Mašinky Tomáše nebo Dětí železnice.