PROLOG
Kesha opakovaně zápolila s provazem na zápěstí. Pokaždé však uzel ještě víc utáhla. Od špagátu měla sedřenou kůži. Jen dobře. Čím víc DNA v tomhle pekle zanechá, tím líp. „Děláš si to jenom horší.“ Muž svlečený do pasu stál opřený o futra dveří. Na hrudi se mu rýsovaly stopy po jejích zoufalých škrábancích. Doufala, že má za nehty dost jeho kůže na to, aby policie vypátrala jejího únosce. „Říkal jsem ti přece, že když se nebudeš bránit, časem tě nechám jít.“ Přistoupil k posteli. Kesha se stočila do klubíčka a potlačovala vzlyky. Věděla, že jí lže. Po tom všem, co jí udělal, by ji jen tak nepustil. A popravdě ani nevěděla, jestli po těch hodinách mučení, kterému ji podrobil, měla vůbec ještě vůli žít. Když jí zrovna neubližoval, udržoval ji zdrogovanou. Jediné okno v pokoji zakrýval kus černého plastu. V ustavičné tmě a pod vlivem omamných látek neměla ani ponětí, jak dlouho už je tady. Přisedl k ní na kraj postele a přejel jí prstem po nahé kůži. Ucukla a styděla se za své upocené, zbídačené tělo. Stehna měla slepená krví. Podbřišek ji pálil jako čert. „Jestli to hodláte udělat znova, tak mě rovnou zabijte,“ zajíkla se.
9