STALO SE…
Julius, Vicram acesta na sever
Julius Birma, vdovec po třicítce spohnutou minulostí, se léta skrýval vMlžných horách před světem isám před sebou. Nyní zjišťuje, že nese spoluvinu za příchod Svitu – skupiny, která si podmanila Středové město a zřejmě idalší oblasti Severního dne, Nordtagu. Spolu s Vicramem Bagleym, hlavou padlého zločineckého Syndikátu, se vydává na sever hledat Úhelný kámen. Právě z tohoto zdroje čerpá Svit sílu, aby si mohl podrobit lidskou mysl. Ačkoliv jdou společně, jejich cíle se liší: Julius chce odčinit své činy, zatímco Vicram touží získat zpět ztracenou moc a status. Díky shodě nešťastných náhod se knim připojuje dívka Fraya Wozniak. Osvém původu lže; tvrdí, že se chce pomstít Pilířům za vyhnání své rodiny, důvody její cesty na sever jsou ale jiné…
Trojice záhy padá do zajetí biokonstruktů– humanoidních strojů se sdíleným vědomím, které střeží cestu
k sídlu záhadných Architektů, snad stvořitelů známého světa. Stroje jim zprvu brání vprůchodu, ale nakonec se naskytne řešení. Vicram vOcelové jeskyni navštíví strážce Tita. Iten, stejně jako ostatní biokonstrukty, je nervózní zdlouhého mlčení svých pánů. Navrhne proto dohodu: Julius sVicramem mohou pokračovat azničit Úhelný kámen, ale poté musí zamířit do sídla Architektů a zjistit, co se stěmito bytostmi stalo.
V doprovodu strojů včele sRumbratem a Chuvenem dorazí skupina kměstu Snéw. Odtud pocházejí i členové
Svitu – lidé, kteří sem dorazili zKontinentu později než První příchozí, nebyli přijati ave Snéwu našli na pokraji smrti nový domov. Za dramatických okolností je Úhelný kámen zničen, což bohužel přináší zkázu ivelké části města. Konflikt mezi biokonstrukty Rumbratem a Chuvenem eskaluje smrtí druhého znich aFraya utíká. Její lež totiž vychází najevo– iona pochází ze Snéwu ado Středového města přišla spolu se Svitem, byť na rozdíl od něj v dobrém úmyslu. Záhy si totiž uvědomila nesprávnost činů svých druhů, aproto se rozhodla vydat zpět na sever, najít zde potřebnou pomoc aznovu nastolit smír.
Cora, Hana ahledání léku
Cora Morrowind aHana Polach sRobertsonovou pomocí vypátrají Joachyma Vredevera. Cíl je jasný: získat formuli léku proti Černé nemoci. Ženy se díky Vredeverovi seznamují sGlaciem, hlavonožcem vmechanickém těle, který je navede na stopu Tenora Greenleafa, vězně vtom nejtvrdším žaláři– Prsteníčku. Tenor, Cořin krajan ze Skalního města, formuli skutečně drží anedobrovolně ji nakonec
i vydává. Zároveň však odhaluje krutou pravdu: za epidemií nemoci stojí Cořina blízká přítelkyně, Guvernérka Skalního města. Pokus oupevnění moci se jí však vymkl z rukou. Jelikož je Skalní město jediným místem, kde lze lék vyrobit, musí se tam ženy vydat. Tenor je ovšem příliš nebezpečný svědek, atak ho Cora zpragmatických důvodů zabíjí. Nechce být vrahem, ale vyšší cíle si žádají oběti. Cestou kvýchodnímu pobřeží narazí na Gibbse, sluhu Hanina despotického manžela, který ji chránil, věznil i tajně miloval. Po vyříkání starých křivd se Gibbs překvapivě rozhodne knim přidat; život bez Hany mu konečně nedával velký smysl.
Skupina zprovozní Vredeverův životní vynález ajejí cesta tak pokračuje po moři. Navigace ale selhává, a ačkoliv se problémy nakonec vyřeší, Hana začíná mít pocit, že do ní vstoupila cizí entita. Dívá se na svět nyní jinýma očima –možná jde orealitu, možná ovyčerpání. Po strastiplné cestě přes zamrzlé moře dorazí do vylidněného Skalního města, kde zůstala jen Guvernérka. Jejich konfrontace s Corou končí smrtí Guvernérky iGibbse, který se rozhodl pro donedávna neznámou Coru Morrowind obětovat svůj život. Haně sCorou se přes všechny nástrahy nakonec podaří lék vyrobit apak přichází idalší šťastný moment: naráží na přeživší uprchlíky ze Skalního města. Jsou nakaženi, ale snad ještě není pozdě. Alék nakonec skutečně funguje. Ale není času nazbyt advojice žen tak pokračuje dál, k Rovini.
Severin apřevrat ve Svitu
Severin Nowak ve Středovém městě poznává vůdce Svitu. Neřeší, zda jsou dobří či zlí, ale vadí mu jejich přílišná
liberálnost azdánlivá neschopnost. To není nic pro jeho arogantní aegocentrické sklony. Bere tak věci do vlastních rukou, zabíjí maskovaného vůdce Eithana apřebírá jeho identitu. Eithanovi pobočníci, Armond aEzra, lest odhalí, ale rozhodnou se mlčet– sami konečně nebyli spokojeni s Eithanovým přístupem.
Severin vroli Eithana záhy zjišťuje, že oběť, jejíž identitu si přivlastnil, má utajeného bratra Aeringa. Ten je udržován při životě vprazvláštním akváriu aje již blízko objevu neomezené moci. Aering totiž přišel při svých cestách do Stínozemě, území záhadných Architektů, na způsob, jak získat schopnost manipulace shmotou. Pod nátlakem Armonda aEzry Severin nakonec Aeringa zabíjí; taková schopnost představuje nejen dar, ale především strašlivou hrozbu. Jeho oběť mu však těsně před smrtí předává tento svůj dar iprokletí. ASeverin se tak začíná měnit.
Závěr
Přichází konec Nachové temnoty. Po osmadvaceti dnech noc končí, záhadná oblaka se vpíjejí do země aostrov zachvacuje chaos. Končí jedna etapa, začíná očista, konstrukty doplňují energii. Cora sHanou sledují, jak se kolem
Rovině shlukují tisíce Nočních tvorů a ve městě propukají nepokoje.
Svit ve Středovém městě ztrácí kontrolu nad místními občany, obává se vzpoury arozhoduje se je raději vyhladit pomocí Černé nemoci. Tohle je konec celého jednoho města.
A Julius sVicramem? Svůj úkol splnili, Úhelný kámen je zničen. Zbývá ale dodržet slib daný Titovi aodhalit osud
Architektů.
PROLOG
Jako jít po cestě, po které nikdy nikdo nešel. Vrtkavou a opatrnou chůzí aplný nejistoty. Vše je vmlze, v těžkém dusivém oparu, který nedává prostor vlastním myšlenkám. A pak jen na krátkou chvíli přivřít oči, znovu je otevřít a probudit se po těžké horečnaté noci. Klouby asvaly rozbolavělé, zátylek aramena ztuhlá. A u toho křičet hrůzou.
Neandr, zřejmě nejvyhledávanější krejčí města Rovině, se probral ve vlastním obchodě. Cosi se změnilo. Jeho mysl byla zpět. Díval se znovu vlastníma očima. Stolek plný špendlíků, jehelníčků, páráčků arůznobarevných kousků křídy amýdla. Akřeslo, za kterým nyní stál, a v něm malý plešatící muž. Přes zrcadlo vzhlédl vyděšenýma očima na Neandra, oči plné nutkavých otázek, které se nikdy předtím nechystal položit. Tvář se mu zkroutila do rozpačité a nervózní grimasy.
A rozpačitý byl iNeandr. Kdo vlastně je jeho dnešní klient? Jeho šaty jsou zmateriálu, který Neandr nikdy dříve nespatřil, akcent jeho slov nepatří žádnému z jemu
známých měst, ato za ním jezdily pro šaty významní občané zcelého Nordtagu. Ó ano! Kdesi vzadu vhlavě se pomalu vloudila první vzpomínka na jeho příchod. Vlastně jejich. Bylo jich na dva tucty ahovořili pomalu a jejich slova byla sladká aopojná jako jezeremský med z divokých rotovčel. Bylo tak úlevné jim naslouchat. Apak přišli další. Adalší. Co říkali, on dělal, stejně jako všichni ostatní, aještě vše vykonávali rádi. Bylo to jako sen. Sen, ze kterého se nelze vzbudit. Aten sen nyní skončil. Svit. Ano, tak si říkali. Svit. V levé ruce svíral Neandr krejčovský metr, kterým se chystal poměřit délku mezi krkem ahranou ramene, av druhé ruce ostře ořezanou obyčejnou tužku, kterou by zjištěné míry zaznamenal na malou tabulku upevněnou na opěradle klientovy židle.
Ale cosi se opravdu změnilo. ANeandr vtu chvíli nejen prozřel, ale stejně tak ho naplnil neskutečný vztek. Ta troufalost příchozích, ta příkoří, která jemu i ostatním způsobili! Jak je namotali jako špulky nití aslehkou myslí uložili do své sbírky hraček!
Jediný prudký pohyb atužka zmizela vklientově krkavici. Drobný muž jen pootevřel ústa, vystrčil jazyk v marné snaze lapnout poslední hlt vzduchu, potom rozhodil rukama abezvládně se složil vpolstrovaném křesle. Šplíchanec krve na zrcadle, další na zemi, hladově se zvětšující tmavá skvrna na jeho šatech.
Neandr udělal krok zpět, překvapen prudkostí svého činu. Jak by byl býval něčeho podobného schopný? On? To nemohla být pravda. Apokud ano– viděl to někdo? Křeslo stálo přímo uvýlohy jeho krámku, atak teď jen pomalu pootočil hlavou, aby vyhlédl na ulici. Ale ještě než pohyb dokončil azaostřil do prazvláštního přítmí, sklo výlohy
povolilo pod dopadem těla ahned potom dalšího. Dva muži mu leželi přímo pod nohama aokolo nich se s cinkáním roztančily drobné střepy. Namol opilí námořníci z krčmy zvedlejšího domu. Ulice plné postav. Ale ne, tohle nebyli lidé. Rozhodně ne všichni. Spatřil šedou kůži pulzujícího kouře, která ve světle lampy nabírala zdánlivě nachový odstín. Končetiny rozčleněné příliš mnoha klouby, zakončené dlouhými pavoukovitými prsty, nebo dokonce drápy. Tváře bez obličeje, bez rysů, jen hladké masky s tenkou štěrbinou, ve které se něco jako oči možná jen zablesklo aopět zmizelo.
„Noční tvorové…,“ zašeptal Neandr. Ulice se změnila. Jatka. Probuzení občané Rovině proti příslušníkům Svitu. Příslušníci Svitu marně prchající ulicemi nahoru kuzavřeným branám do Horní čtvrti. Ovšem do toho nyní přišlo něco daleko horšího, cosi se schopností eliminovat celé lidské plémě. Noční tvorové se sem jeden za druhým drali od Potopeného přístavu. Nebyly to kopance, řezné rány, nadávky či výkřiky zloby. Byly to skoky ze střech, švihání dlouhých paží, záblesky zubů v náhlých výbojích světla. Lidé utíkali, klopýtali ve vlastní krvi a klouzali po ní, zatímco odporně štíhlí Noční tvorové se přes ně přelévali jako vlna.
Některé postavy Neandr poznával– učedníky z protějšího krámu, starého pekaře sdcerou, dva muže v kabátech Svitu; bylo to jen pár dní, co jim bral míry. Ado toho ty temné stvůry. Šly po všem, po všem, co se hýbalo, po všem, co lapalo po dechu. Nevěděl proč, ale počítal výkřiky umírajících ačíslo vparalyzované mysli rychle rostlo. Otočil se na opačnou stranu, směrem kHorní čtvrti. Na konci ulice zahlédl muže sdlouhým vousem. Jeho silueta se rýsovala proti pobledlé obloze. Muž si opřel pažbu
dlouhé zbraně opředloktí, dvojitá hlaveň se na okamžik rozzářila oranžovým zábleskem ajeden zNočních tvorů se zhroutil mezi ostatní těla. „Dělej!“ zakřičel muž, přebil a vykročil ulicí dál, mimo Neandrův zorný úhel. A Neandr ho poslechl. Proskočil rozbitou výlohou ven, nejprve skoro uklouzl po krvavé řece, ve kterou se ulice během několika chvilek změnila, ale pak se dal do běhu. Nahoru. Kbranám do Horní čtvrti. Tam snad bylo ještě vše vpořádku. Udělal však jen dva nebo tři rychlé kroky, když se zastavil. Zdvihl obočí, pomalu sklonil hlavu a podíval se na své břicho. Vesta zdobená stříbrnými knoflíky se mu rozevřela amezi cáry plátna spatřil odrápenou pěst Nočního tvora. Přeťala mu páteř, roztrhala střeva a vyklouzla ven druhou stranou v oblasti pupku. S výdechem se sesunul mrtvý kzemi. Okus dál ve stejnou chvíli olovem provrtaný netvor pomalu vstával auž se nervózně rozhlížel po další oběti. Dny, jak je občané Rovině do té doby znali, skončily.
STARÉ DLUHY
„Věřte mi, opravdu není na co čekat,“ odtušila Hana Polach s pohledem plným překvapení upřeným na paní Binds, sedící ustolku naproti.
„Ale jaká je pravděpodobnost? Podle vyprávění vaší společnice je možné lék podat i v pozdějších stadiích nemoci,“ jindy velmi suverénní ženě se nyní, byť téměř neznatelně, zachvěl hlas. Na dvě ampule na stole, zasazené do injekčních stříkaček vyrobených zchirurgické oceli, pohlížela supřímným odporem.
Hana pomalu aodmítavě zakroutila hlavou a pomalými pohyby palce aukazováku našroubovala jehlu tenkou jako vlas. Stále byla výtečnou herečkou, stále z těch let nešťastného manželství plného trýzně nic nezapomněla. „Ale nevíme, jaké trvalé následky si ponesou. Jizvy na plicích, dušnost, deformace průdušek, průdušnic? Budou žít dalších dvacet let, nebo jen rok, či dva?“ Ta slova zněla přesvědčivě. Vykasala si rukáv bílé blůzy, přiložila jehlu k loketní jamce, zatlačila, až tenký kousek kovu pronikl
do tkáně, azamáčkla píst. Přes skleněný průzor bylo vidět, jak se komora pomalu vyprazdňuje. Její průzračný obsah vstoupil do krevního oběhu. „Někdo musí vést toto město…“
Dorothe Binds polkla, ale rovněž ona si neochotně vykasala rukáv azačala poněkud nemotorně šroubovat kovový hrot, pak se však obrátila kHaně. „Můžete vy?“
Hana neznatelně pootevřela ústa. Stímto nepočítala a bylo to víc, než si přála. Ale nakonec se jen naklonila přes stůl, zatlačila palcem proti suché kůži stále pohledné, ale již postarší ženy aopatrně provedla vpich. „Hotovo.“
Paní Binds si promnula místo vpichu aotřela kapku krve.
„Povězte mi jednu věc.“ Hana se na chvíli odmlčela a prsty nepřítomně kroužila po desce stolu. „Pokud by vše dopadlo, jak mělo, ajá bych zlikvidovala Julia Birmu, opravdu byste mi zajistila onu svobodu? Klidný život na Hvězdových ostrovech asmrt mého muže, nebo to byla jen další hra?“
Žena naproti neznatelně na zlomek vteřiny odvrátila zrak. „Samozřejmě. Odvedla jste všechnu práci vždy tak, jak jsme vás žádali. Toto by byl býval již poslední úkol.“
„Můj manžel je stále ve městě. Jakmile zjistí, a on zjistí, že jsem se vrátila, bude chtít moji hlavu. Postaráte se oněj?“
Paní Binds si hluboce povzdechla aHana vtu chvíli s jistotou věděla, že vpovzdechu obsažené obavy jsou jen pouhopouhou hrou. „To nyní nebude tak snadné. Situace se změnila. Sama vidíte, co se stalo. Ve Spodní čtvrti probíhají už několik úderů doslova jatka, město je obklíčené těmi… tvory…“
„Bude chtít moji hlavu, pomůžete mi, nebo ne?“ přerušila ji Hana.
„Ne, nyní to možné není.“
„Musela jsem se zeptat. Ale stejně tak jsem stouto odpovědí ipočítala apodle toho se musela zařídit,“ kousla se jakoby mimoděk do rtu, cinkla drobným zvonečkem, který dosud skrývala vzáhybech sukně, adala tak pokyn muži vyčkávajícímu za dveřmi.
Vstoupil do místnosti, na hlavě vysoký klobouk, drobné brýle na špičce nosu se mu mlžily. Smekl, hluboce se uklonil, nasadil klobouk zpět na prošedivělou plešatící hlavu a usedl vedle Hany, naproti paní Binds.
„Isaac Tiang, jméno mé. Ó jistě. Prazvláštní příjmení, já vím, ale moje praprapraprababička pocházela z Východního světa a v době propuknutí nemoci byla zrovna na dalekých cestách na vašem Kontinentu. Smůla pro ni. Štěstí vtom, že se dostala na jednu zmnoha lodí a doplula až sem. Vidíte?“ nastavil jí tvář tak, aby na něj lépe viděla pod mdlým světlem vycházejícím zvolně levitujícího konstruktu nad jejich hlavami. „Ipo všech těch generacích mám stále šikmé oči, a i moje vlasy jsou dokonale rovné.
A ten nádech pleti, vidíte? Akdyž jsem býval mladší, tak…“ „Co chcete?“ obořila se na něj paní Binds, ale pohledem přitom sjela k Haně.
„Jistě, jistě. Spěcháme, rozumím. Ještě jednou. Isaac Tiang, jméno mé. Zařazením notář, osoba veřejná, zde můj průkaz sosvědčením ačíslem,“ začal zmateně hledat po kapsách vesty, až nakonec našel skládací kožené pouzdro se svou legitimací snepříliš dokonalou podobiznou. Paní Binds se na průkaz nenamáhala ani podívat, dál upřeně hleděla na Hanu.
„Jsem tu ve věci ověření vašeho podpisu,“ pokračoval po krátké odmlce Tiang, průkazku trochu zklamaně schoval v jedné zmnoha kapes, zaktovky vytáhl složku, rozevřel
ji auchopil dva listy papíru. „Jedna kopie pro mého klienta, druhá pro vás. Vklidu si vše přečtěte, zatím připravím doložku,“ azačal se zmateně přehrabovat v aktovce, pak na stůl položil malý konstrukt.
„Výborně!“ pochválil se. „Je 13 úderů a13 minut, 31. října, rok 211 p.p.,“ pomalu si nahlas odříkával a zároveň zapisoval na listinu, „aještě zeměpisná šířka adélka,“ zmáčkl tlačítko na konstruktu před sebou, stupnice na jeho horní části se na chvíli zmateně roztočila, ale postupně se jedno pole za druhým zastavovalo. „Můžete mi diktovat?“ otočil se kHaně aposunul strojek proti ní. „To víte, formality, vše musí být dokonale přesné, přímo z hrotu mého pera.“
Hana se pousmála. „Samozřejmě. Šest. Tři. Tečka. Čtyři. Čárka. Osm. Tečka. Nula.“
„Výborně, výborně!“ znovu se pochválil, zdobným písmem dokončil poslední číslo a přidal svou parafu. „Pardon, sdovolením,“ skoro vytrhl Haně konstrukt z ruky. „Blížíme se ke konci!“ položil stroj na list papíru, ten se po něm rozeběhl, nasál všechny informace, zaznamenal je, zavrněl apak do hladkého povrchu scvaknutím umístil asi jako bříško palce velkou plombu.
„Nyní vaše vyhotovení,“ otočil se k paní Binds a chopil se bez velkých dotazů listu papíru. „Pozor! A… bác,“ kontrakt provedl otisk ido druhé listiny. Tiang ji nadzvedl proti světlu, pohlédl na poškozenou desku stolu a zkroutil nešťastně obočí. „Občas se to stane. Ten stroj je pěkně starý adělá si někdy, co chce. Je ještě po mé prapraprapraprababičce, víte? Nevíte. Samozřejmě. Lepší je listinu podložit. Má chyba. Ale šikovný stolař dá vše do pořádku během okamžiku. Vtuto chvíli již došlo k přenosu informace do centrálního registru. Nyní už chybí pouze
váš podpis, madam, ajsme tu hotoví,“ otočil se s širokým úsměvem kpaní Binds.
Ale ta ani nyní muži nevěnovala sebemenší pozornost. „Co to má znamenat?“ promluvila konečně, tón klidný aledový.
„Vše je sepsáno vlistině, madam, čemu nerozumíte?“ opáčila shraným údivem Hana.
„Nerozumím tomu, proč bych měla něco takového podepisovat, má drahá…“
„Potřebuji ochranu před svým mužem. Astejně tak zařídit idalší věci. Není to msta. Jen vy mi dle vašich vlastních slov pomoci nemůžete. Atak si musím pomoci sama. Jaká to škoda. Budu na to potřebovat vaše muže. Řadu z nich znám, se zbytkem se seznámím rychle. Vše bude v dobrých rukách.“ Haně jiskřily oči zlou ironií.
„Stále nerozumím tomu, proč bych měla něco takového podepsat, začněte vysvětlovat, arychle,“ tón ivýraz paní Binds se změnil aztvrdl, trpělivost jí rychle docházela.
„Protože látka, kterou jste si nechala před několika okamžiky vpravit do své levé paže, není léčivem, nýbrž roztokem obsahujícím spory nemoci. To je, alespoň dle mého názoru, dost dobrý důvod.“
Žena chvíli jen nehnutě hleděla do prázdna před sebou, pak se pousmála.
„Takže budu brzy potřebovat lék, má drahá. Kde mám jistotu, že mi ho iskutečně podáte?“
„Nikde. Budete mi muset věřit.“
Znovu se pousmála. „Jak jinak,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Pane notáři, půjčíte mi prosím pero?“
„Ale samozřejmě, prosím!“ neváhal mužík ani na okamžik, ruka, kterou podával psací potřebu, se mu viditelně chvěla.
„Po tolika letech. Těžký okamžik,“ povzdechla si paní Binds, hrot se krátce zastavil těsně nad papírem, pak se oddálil ažena pero položila na desku stolu. „Znám vás. Ničeho podobného byste nebyla schopna.“
Hana pokrčila rameny apohodlně se opřela. „Ano, znáte mě. Ale itak. Bude to jen několik minut.“
„Dámy? Mám vás nechat o samotě?“
„Seďte,“ sykla Hana, pohled dál upřený do tváře staré ženy naproti.
„Domnívám se, že mé služby nejsou nyní potřeba, čekání nebudu vzhledem kokolnostem zpoplatňovat, ale raději bych skutečně…“
„Seďte,“ zopakovala Hana.
„Je čas tuhle velmi nešťastnou situaci ukončit,“ skoro si odplivla paní Binds. „Apokud bychom se už náhodou neviděly, bylo mi ctí,“ postavila se achystala se kodchodu, ale v polovině pohybu ji nohy přestaly poslouchat a podlomily se. Dopadla zpět do židle. Na skráních jí vyrazily krůpěje studeného potu, vnitřnosti se sevřely. Spřekvapením pohlédla na Hanu sedící dál klidně za stolem. Vústech se jí nahromadila žluč, kterou sodporem polkla, ado břicha jako by se jí opět zakousla ostrá čelist.
„Vy…“
„Znáte mě? Spíš jste mě znala, madam. Podepište.“
Paní Binds chvějící se rukou znovu nahmatala pero.
List papíru se jí vlnil před očima, rozkládal se do fragmentů aznovu skládal. Zposledních sil jeho růžek opatřila podpisem. „Lék, teď lék,“ zaskuhrala skoro prosebně kHaně – iona se jí před očima podivně vlnila.
Ta se lehce uklonila, natáhla se přes stůl pro list papíru a bez dalšího vykročila ke dveřím. „Nebude třeba, budete v pořádku ibez něj.“
Dorothe Binds nechápavě pozvedla obočí, paže opřené odesku stolu, hlavu držící nad ním jen snejvětším vypětím. „Co?“
„S touhle lehkou otravou se vaše tělo během několika úderů vypořádá samo, buďte bez obav,“ odsekla a dveře se za ní zabouchly.
„Krásný zbytek dne, moje povinnosti skončily, půjdu,“ skoro zašeptal Isaac Tiang avelmi spěšně vyrazil k východu.
Paní Binds se sesunula na stůl. Vztek azlost. A zlomyslná síla, která svírala její vnitřnosti. Tělo se jí náhle vzepřelo vkřeči aochablo apotom znovu aznovu. Síly ji rychle opouštěly.
Hana se venku opřela ozeď ahluboce si oddychla. Dokázala to. Dokázala. Ano, tohle byl stále teprve začátek.
NAD ŽIVOTEM
Primitivní polohumanoidní konstrukty, které do města potají přivedl Svit, nyní odklízely zulic poslední bezvládná těla. Ta se vršila na předem určených místech u vstupních bran avlivem silného prosincového mrazu záhy vytvářela jako skála tvrdé bizarní skulptury.
A nebylo to neustávající drobné mrholení, které se nyní již změnilo ve sněhové vločky, co by smylo nachové zabarvení zmrtvých těl, stejně jako zulic a domů. Jako kapky krve se barevná tekutina srážela, vytvářela drobná zrnka, která se shlukovala ahladově vstupovala do svého podkladu – jedno, zda organického, nebo nikoli. Místo, které se na několik úderů převléklo do barvy nachu, nyní nabralo původní tóny.
Severinovi stále třeštila hlava, ale ono odosobnění zapříčiněné tisíci cizími hlasy uvnitř jeho lebky pomalu odpadávalo tak, jak se ipočet překřikujících se hlasů postupně snižoval. Ion sám byl tím, kdo získal jakási vnitřní ústa
a zrak, adokázal se tak nyní ozvat aohradit aúčinně ztišit všechny vetřelce uvnitř své mysli. Bylo to tak, oni ho poslouchali. Někteří více než jiní, někteří méně, ale poslouchali. Velmi pomalu je mezi sebou irozeznával. Jejich prazvláštní tváře, snad lidské, snad nikoli– stále nedokázal zaostřit nově získaný niterní zrak tak dokonale, jak by potřeboval. Vtéto nové realitě sám sebe vnímal jako drobnou postavu volně levitující vsamém středu masivního sférického prostoru. Vzduch tu byl řídký, chladný, jeho vlastní nahé tělo tu bylo nepatřičně lehké. A stěny onoho prostoru byly rozděleny do nekončící šachovnice, kdy každé pole představovala malá plošina, na ní postavený pracovní stolek aza ním sedící člověk či jemu podobný tvor, jehož tvář zůstávala částečně rozmazaná. Snažil se promnout si oči, kroutil hlavou na slabém krku sem atam, ale byly to stále spíš obrysy než konkrétní rysy, co rozeznával. Pomalu si i tak uvědomoval rozdíly mezi nimi. Byť jich nebyly tisíce, ale statisíce. Každý věděl aznal něco jiného, s každým mohl prodiskutovat jiné téma.
Jeho fyzické tělo se ale nacházelo jinde, vmístě, kde ho naopak přítomnost tížila opoznání více, kde vzduch nechutnal tak svěže asladce, ajeho tělo bylo těžké, vyčerpané abolavé od nedávných návalů horkosti.
„Tady,“ rozložil jeden ze zástupců Svitu na rozpraskanou desku dlouhého stolu úzký pruh papíru. Uprostřed něj se táhla tenká linka doplněná zjednoho kraje ozáznam času az druhého osouřadnice. Další zmužů povstal, přiložil ukazovák pravé ruky na onu čáru apomalu se po ní rozjel.
„Před čtyřmi údery došlo podle seismografu ksilným otřesům vnašem městě,“ odtušil, prst dál zabořený do onoho místa, kde se linka prudce rozkmitala nahoru i dolů.
„Snéw?“
„Zcela jistě. Muselo dojít kmohutnému otřesu.“ Na chvíli se odmlčel. „Jen velmi těžko se dá odhadnout, co bylo jeho příčinou. Víme, že kry ze severu se už mnoho posledních let tlačily na horský masiv nad městem. Jejich odstřely nemusely být dostatečným řešením a možná se stěna pod jejich vahou zbortila. Mohlo dojít k poruše energetického jádra, selhání některé zvýznamných technologií, někdo také mohl systémy sabotovat, těch příčin může být celá řada,“ pokrčil rameny, rty pevně sevřené do úzké linky.
„Bylo město zničeno?“ ozval se chvějícím se hlasem jeden zpřísedících. „Mám tam stále celou svou rodinu…“
Muž sklánějící se nad pruhem papíru kněmu zvedl hlavu alehce se pousmál. „Tak to opravdu nedokážu říct,“ odpověděl zbytečně sarkasticky, odmotal další kousek role a prstem popojel po znovu rovné lince okousek dál. Tam totiž její úhlednost končila definitivně; hrot seismografu zde kmital do všech stran, grafit hrotu se rychle spotřebovával abledl. Ten otřes byl ale jiný, průběžný, nekončící, nemírnící se. Jako několik úderů trvající zemětřesení o dokonale stejné intenzitě. Nebyl to výbuch, nebyla to žádná jednorázová událost. Bylo to něco dočista jiného. „A zde vznikla jiná anomálie. Výraznější než ve Snéwu– jako by se celá jedna část ostrova rozvibrovala. Jsou to nějaké dva údery zpět, co to začalo. Dost možná stejný okamžik, kdy začala mračna sestupovat kzemi avpila se do ní, netuším. A ta anomálie stále pokračuje.“
„Známe to místo?“
„Ano. Ine. Stínozem.“
Místnost se okamžitě zaplnila nervózním šepotem. Nikdo nechtěl promluvil nahlas, apřitom každý potřeboval
něco málo říct, snad jako by se mu těmi několika bázlivě vyřčenými slovy mohlo ulevit.
„Dost,“ už to nevydržel Ezra, povstal ze židle a vmístnosti se skutečně rozhostilo dokonalé ticho. „Jsme dost daleko na to, abychom se museli cítit bezprostředně ohroženi tím, co se děje ve Stínozemi nebo co se stalo ve Snéwu.
O prvním místě nevíme nic, adobře uděláme, pokud to tak i ponecháme. ASnéw? Je to místo, kde jsme se všichni narodili, jeho osud nám není lhostejný, ale nedělejme rychlé závěry – vyšleme kněmu naše lidi azjistíme rozsah škod.
Nemá smysl vést dlouhé debaty ahned myslet na nejhorší.
Jsou tu ijiné věci, které musíme řešit. Paní Lewandovská?
Ať vás už více nezdržujeme,“ otočil se kženě sedící dosud osamoceně vrohu místnosti. Tvář jak zkamene, na ostře řezaném nose mohutné kostěné brýle, na klíně tlustou, do vydělané kůže vázanou složku.
Žena pozvedla obočí astrojově začala číst zprávu do té
chvíle založenou vdeskách: „Během posledního úderu proběhl uvětšiny poslech aktivity plic sdůrazem na jakékoli abnormity. Stejně tak proběhla měření saturace kyslíku odporovou metodou, anakonec iměření tělesné teploty. Data byla zaznamenána spolu sčasovými údaji, byly provedeny odečty případných diferencí. Ve všech případech negativní. Další měření proběhne za…,“ na chvíli se odmlčela, povytáhla zkapsy drobný hodinový přístroj, otřela palcem sklíčko alehce oddálila hlavu– její zrak nebyl dle všeho její silnou stránkou, „za dvacet jedna minut. Následně budeme nadále držet rozestupy vměřeních na dva údery, od následujícího dne na tři. Vše dle již dříve stanoveného plánu. V případě jakýchkoli negativních zjištění budete samozřejmě bezodkladně informováni,“ dořekla, nečekala na vyzvání, vstala a s lehkým úklonem bez dalšího opustila místnost.
„Výborně,“ pronesl do nastalého ticha znovu Ezra. „Víme, že náš lék funguje, jak má. Ipřesto ale navrhuji, aby naši lidé inadále setrvali na svých místech mimo ohniska. Oté nemoci toho příliš nevíme, nicméně se dá předpokládat, že silný mráz dá zaniknout jejím sporám v řádu několika dalších úderů. Za tu trochu nepohodlí nám naše bezpečnost jistě stojí,“ odkašlal si azaložil lokty na desce stolu, aby svým nadcházejícím slovům dodal na důležitosti. „Ještě je tu jedna věc, kterou musíme probrat. Pan Severin Nowak.“
Místností to znovu zašumělo.
„Ano,“ nenechal se Ezra přerušit apokračoval. „Zatím nevíme jak, ale podařilo se mu zbavit se našeho bratra Eithana, vydávat se za něj azcela jistě tak získat velmi důvěrné informace. Neznáme jeho původ, nevíme o něm vůbec nic. Je člověk jako my, nebo někdo docela jiný? Dle mého názoru musíme jednat.“
V místnosti se rozhostilo ticho, tentokrát se žádný šepot avýměna názorů mezi přísedícími nekonala. Občas se snažil jeden najít pohledem druhého, ale bez velkého úspěchu.
„Nemůžeme vyloučit, že za těmito jevy,“ Ezra máchl rukou směrem kseismografické zprávě, nyní již úhledně srolované na kraji stolu, „stojí přímo on.“
Jistě! Ano! To celé začínalo nabírat zcela reálné obrysy. Snadné pravdy jsou vždy ty nekrásnější. Takže ještě jednou – ano! Tak to doopravdy bylo!
„Osobně jsem si jeho vinou jistý! Je stále zde. S námi. Nachází se vcele přímo ve sklepeních této budovy!“
Severin, vnitřním zrakem asluchem celou rozpravu pečlivě pozorující, se rozhlédl po místnosti, ve které ležel, ale nespatřil nic než oloupanou omítku na zdech a plísní
prokvetlý koberec skromného lůžka, na kterém ležela matrace. Takové místo mohlo být vjakékoli budově kdekoli ve městě. Ale to bylo nyní jedno. Opět se přesunul zpět, zpět do pro něj nového rozměru reality. Ezra. Zrádce. Lhář. Severin pocítil potměšilý hněv.
„Poslouchejte mě!“ obořil se Ezra na ostatní přísedící, kteří si mezi sebou už začínali tiše špitat. „Jak jsem řekl.
Pan Nowak je umístěn vcele. Dle všeho je extrémně nebezpečný. Pokud souhlasíte, vpustíme do ní Krůpěj. Je to milosrdný způsob smrti. Ten aerosol bude konat vřádu vteřin.
Možná je taková smrt milosrdnější, než si zaslouží, ale…“
Větu už nedokončil. Čelist se mu tak prudce pohnula doprava, až se vylomila zkloubů, vazy se utrhly a celá spodní část obličeje se vysunula jaksi do prostoru pod jeho pravým uchem. Bolestí se prohnul vkolenou, viditelně teď ztrácel rovnováhu, arozevřenými dlaněmi se vší silou i přes složitě zvládnutelnou trýzeň zapřel odesku stolu.
Hned poté přišla další rána. Kus jeho čela snad jakoby implodoval, část lebky jakási cizí moc jednoduše vcucla dovnitř. Pak se zkroutil jeho nos, až skřupajícím zvukem chrupavka povolila, a nakonec se všechny tkáně jeho hlavy divoce roztančily, jak ztrácely své původní místo a účel, jako kdyby nějaká neviditelná ruka mačkala novinový papír. Jak rychle vše začalo, tak iskončilo. Sevření povolilo a Ezrovo bezvládné tělo se sesunulo na desku stolu před ostatní přítomné. Byl mrtev. Severin se unaveně zašklebil a v tom stejném okamžiku začal svým vnitřním zrakem pátrat dál.