Ticho Sibiř, říjen 1968
Ticho vítal. Skýtalo azyl, po kterém tolik prahl. Nikdy však nevydrželo dlouho. I sebemenší pohyb ho zaplašil vrzáním vrstev protichemického obleku, jež se odráželo od dlaždic pi tevního sálu. Poručík Alexander Ivanov jako vždy okamžitě strnul, aby snad ticho nezaplašil úplně, ale nikdy tak nevy držel dlouho. Po třech dnech mizivých fragmentů spánku byl unavený a jeho tělo žadonilo po odpočinku. Věděl, že se mu žádného nedostane. Ne v příštích hodinách. Ne zde na tomto prokletém místě. V podzemním komplexu na výrobu biologických zbra ní skrytém hluboko v sibiřských lesích, desítky metrů pod gulagem, který nabízel stovky nedobrovolných duší k tes tování. Alexander přenesl váhu na druhou nohu a opět se podí val na pitevní stůl. Oleg Sokolov byl jednou z těchto duší. Zopakoval si jméno mrtvého muže ještě několikrát, ale bylo to zbytečné. Věděl, že na něj nikdy nezapomene. Byl s ním
9