PROLOG
1
Brány se staly zkázou khálů. Nacházely se všude, na každé planetě. Po milénia spojovaly celou síť khálské civilizace – říši vládnoucí času i prostoru, jelikož Brány vedly nejen na jiné světy, ale i do jiného času… s výjimkou jeho úplného konce.
Zpočátku nebyl temporální aspekt předmětem většího znepokojení. Technologii objevili na mrtvé planetě v khálské soustavě. K objevu došlo jen několik desetiletí od dosažení vesmíru a náhle otevřel cesty ke hvězdám. Od té chvíle se lodě používaly pouze pro první transport techniků k nejbližší hvězdě.
Vybudování Brány ale umožnilo okamžitý přesun na cílovou planetu. A více než okamžitý, jelikož během transferu Branou docházelo k narušení času.
Bylo možné přeskakovat z bodu na bod do vzdálenosti mnoha světelných let a nestárnout, ignorovat reálný čas plynoucí na palubě lodí. Navíc si cestovatel mohl vybrat nejen
kam, ale i kdy chce odcestovat, dokonce i na té samé planetě se mohl posunout do jiného časového bodu její existence.
Návrat časem zákony nedovolovaly. Od objevu temporálního aspektu Bran teorie tvrdila, že nehody v budoucnosti nemohou mít horší následky než v současnosti, ale intervence v minulosti může ovlivnit mnoho různých světů a událostí.
A tak khálové migrovali skrze budoucnost a čím dál více se shromažďovali v pozdějším věku. Přesouvali se i prostorem, drze se pletli do života ostatním bytostem a narušovali jejich vlastní časové linie. Obecně cizím životem pohrdali, a to i v případě podobných ras, s nimiž se dokonce mohli křížit. Právě tyto potenciální rivaly nesnášeli nejvíce a khálskými kříženci opovrhovali, jelikož jejich povaha neumožňovala tolerovat odchylky od normálu. Užitečné nižší rasy však využívali. Kolonizované světy osidlovali libovolným kompatibilním životem. Mohli experimentovat s celými planetami a pak skočit časem kupředu, aby se podívali na výsledek. Hromadili bohatství nekhálských ras, které pomalu odírali skrze staletí reálného času, jelikož Brány používali pouze khálové.
Těm u konce času zbývalo jen minimum nenaplněných potřeb a ambicí, s výjimkou touhy po luxusu, nových zážitcích a dalších, vzdálenějších Branách.
Tak tomu bylo, dokud se někdo někde nevrátil časem a nevyvolal změnu, třebaže naprosto minimální.
Nicméně i tak došlo k pokroucení a rozervání celé reality.
Začalo to drobnými anomáliemi, které se ale kupily a zrychlovaly skrze čas, až dorazily na konec Branami ovládnutého prostoru a podrobeného času.
Čas se vzbouřil, rozvířil se ve vlnách poruch a nakonec se soustředil kousek před příliš roztaženým Nyní.
Alespoň taková je teorie Vesmírného úřadu od chvíle objevu přežívajících planet s troskami khálských relikvií vržených zpátky do našeho času. Právě tam byly objeveny Brány.
2
Brány existují. Můžeme tedy předpokládat, že existují v budoucnosti i minulosti, ale dokud je nepoužijeme, nedokážeme odhadnout rozsah jejich existence. Současná, ničím nepodložená khálská víra tvrdí, že došlo ke značnému narušení všech světů.
Mezi anomálie mohou patřit i přeživší z naší vlastní oblasti galaxie, což by se nám mohlo stát osudným, pokud by došlo k jejich přesunu do minulosti.
Úřad je toho názoru, že po průchodu musejí být Brány z druhé strany času a prostoru uzamčeny, jinak neustále riskujeme stejnou časovou implozi, jaká zničila khály. Oni sami zastávali teorii, podle níž už v této oblasti vesmíru k takové implozi došlo, možná před pár lety, možná před tisíci. Právě tato katastrofa poskytla khálům přístup k ruinám neznámé cizí civilizace a k první Bráně.
Znamená to, že dokud existuje jediná Brána, může být naše civilizace kdykoli zničena. Úřad proto došel k závěru, že by mělo být používání Bran povoleno, ale pouze za účelem vyslání jednotky, která je z druhé strany uzavře nebo zničí.
Tento tým je připraven. Jeho návrat pochopitelně není možný, stejně jako není možné odhadnout délku a rozsah mise. Už po prvním průchodu může dojít ke zkáze jednotky či jejímu zajetí. I v případě prvotních úspěchů bude dosažení a uzavření poslední Brány vyžadovat nejspíš několik generací expedičních sil.
– Žurnál, Vědecký úřad Unie, XXX. díl, 22. strana 3
Na výšinách Ivrelu Kameny stojí, rytinami run kažálských zlovolnými pokryté, jichžto člověk dotkne-li se, ohně čarodějnictva vydávají, jež kradú duše i těla veskrze. K místom Moci těmto síly temné sunou se, pro něž kažálská kouzla posavad působí. Krev kažálskú poznáš, zrodí-li se dítě očí šedých, vzrůstu význačného, dobra se bojící a po místech zlovolných toužící, neb kažálové duši nemají, avšak skrze čarodějstva mladě a spanile se jeví a mnohem víc zim než člověk opravdový dožívají se.
– Kniha Embryova, Hait-an-Koris 4
V roce 1431 obecného letopočtu vypukla válka mezi knížaty Aenoru, Korisu, Bajenu a Korissithu na straně jedné a pevností Hjemur-za-Ivrelem na straně druhé. Téhož léta vládl v Hjemuru čarodějný zlopán Thije, syn Thijeho, lord Rahjemuru, vládce Ohňů Ivrelu, kterýžto zastiňuje Irien.
V roce tomto k lordovi Korisu, vládnoucímuž ve vyhnanství, Čija Tiffwy, syn Hana, jménem, dorazila pětice cizinců, jaké nikdo v celé zemi předtím nepoznal. Tvrdili, že z velkého Jihu pocházejí, a nechali se přijmout coby hosté Čija Tiffwyho a lorda Aenoru Rise Gyra, syna Leleolmova. Jedna z nich, žena, byla viditelně kažálské krve, pleti i vlasů bledých, avšak postavy vzrostlé jako běžný muž. Další se chlubil vlasy zlatými, nezvyklými, však známými mezi Korisy z Anduru, zatímco ostatní tmaví, podobní normálním lidem byli.
Zrak Gyra i Tiffwyho žádostivost zaslepila, byvše syny sester, a Tiffwyho království v tu dobu obsazeno lordem Ohňů Ivrelu bylo. Přísahami a sliby odměn neskutečných přesvědčili lordy Bajenu, z nichž ten nejvyšší, lord Seo, jejich bratrancem byl, syn bratra třetího velkého lorda Anduru Ruse. Společně svolali jízdních na sedm tisíc a pěších v počtu tří tisíců a se sliby a přísahami pozvedli své praporce vůči lordu Thijovi.
V údolí Irienu stojí Kámen, runami pokrytý, kterýžto je dle všech zkazek a hlášení podobný Kamenům v Aenoru a Sithu a taktéž kruhu čarodějného ohně v Ivrelu, jemuž všichni vždy vyhýbali se, přestože žádné zlo veliké z něj nevzešlo.
Na místě tomto lordové Anduru sešli se, vedeni Tiffwym, synem Hana, a Pěticí, by na Ivrel a pevnost Hjemur udeřili.
Však v okamžiku útoku jasně najevo vyšlo, že Tiffwy byl cizinci oklamán, jelikož deset tisíc bojovníků vstoupilo Grioenovým průsmykem do údolí Irien na úpatí Ivrelu a všichni zhynuli, až na mladíka z Bajen-an jménem Tem Reth, jehož oř při cestě upadl a zachránil mu tím život. Když probral se z mrákot, na polích Irienu nic živého nezůstávalo, ni muž či zvíře, avšak žádný nepřítel bojiště neovládal. Z desítek tisíc pouze několik mrtvých zůstalo a na jejich tělech žádného zranění nenalezli. Reth z Bajen-an bojiště živý opustil, avšak zničen
zármutkem do opatství v Bajen-an vstoupil a zbytek života svého v modlitbách strávil.
Po dokonání zlého skutku cizinci zmizeli. Však hlásáno jest obyvatelstvem Aenoru, že žena navrátila se a v hrůze utekla, když proti ní zbraně své obrátili. Tvrdí se, že zhynula na vrchu u Kamenů, kterýžto dnes zove se Morgainina hrobka, neb pod jménem tímto známa byla v Aeonor-Pyvvnu, ač praví se, že mnohá jména nosila a práv i titulů lorda nabyla.
Povídá se, že nezahynula, pouze spí a očekává, až kletba převeliká prolomena bude a ona osvobozena. Každého roku lidé vesnice Reomel oběti přinášejí a kletbu opakují, by ji posílili a zabránili návratu jejímu, s nímž velké zlo přijíti má. Po cizincích ostatních stopy žádné nalezeny nebyly, ni v Irienu, ni v Aenoru.
– Anály Bajen-an
1. KAPITOLA
Narodit se jako Kuršan či Anduřan nebylo nic, na co by mohl být někdo hrdý. Dotyčného to pouze označovalo za opravdového člověka, ne divocha, kteří žili jižně od Andur-Kurše v Lunu, a zároveň neposkvrněného čarodějnictvím a kažálskou krví, běžnou u obyvatel Hjemuru a dál na sever. Mezi lesy Anduru a horami Kurše neexistovalo mnoho důvodů ke svárům. Jedni lovili a druzí pásli stáda, ale všichni to byli praví a bohabojní lidé, již kdysi, za časů velekrále Korisu, tvořili jeden národ. To, že se narodili v konkrétním kantonu, třeba v Moriže, Bajenu či Aenoru, s sebou neslo loajalitu sdílenou napříč všemi společenskými vrstvami, protože obyvatelé Andur-Kurše svůj domov skutečně milovali. V každém kantonu pak žily rozličné klany a láska, hrdost či věrnost se soustředila právě na ně. Ve většině kantonů síla vládnoucích rodů klesala a stoupala v nekonečném cyklu soupeření o moc. Doplňovala je
ale i spousta nižších klanů zvyklých poslouchat. Unikátnost Moriži spočívala v tom, že v ní jedinému klanu podléhalo pět vazalských rodů.
Dříve zde existovala mocenská rovnováha mezi klany Jyla a Nji, jenže Jylové před stovkou let zahynuli do posledního v Irienu, a tak zbývali pouze Nji.
Vánje patřil k Nji, což znamenalo, že byl posedlý svou ctí. Skvělý a mazaný válečník, výborný jezdec, nicméně impulzivní, někdy jednající tak bezhlavě, až to hraničilo se sebevraždou. Také byl tvrdohlavý a nespoutaný, kterážto vlastnost vedla u Nji k neustálým intrikám a zradám. O těchto svých vlastnostech nepochyboval, protože přesně vystihovaly charakter celého rodu. Předpokládaly se u každého, komu v žilách proudila jeho krev, neboť klanům se přisuzovala určitá osobitost. Mladý Nji využíval svou energii, aby žil tak, jak se od něj očekávalo, nebo odhodlaně bojoval s méně žádoucími vlastnostmi.
Nevlastní bratři se mu v tom podobali, stejně jako otec, lord Nji Rižan. Jenže Vánje zdědil po korišské matce i krev Čija, proslulou prchlivostí a sklonem k umění. Jejich pýcha často přehlušila zdravý rozum. Oproti tomu jeho bratři byli napůl z válečnického morižského klanu Myja, vazalského, nicméně ambiciózního, s tajnůstkářskou, chladnou a občas krutou povahou.
Vánje se choval lehkomyslně a říkal, co mu přišlo na jazyk, zatímco oni si své myšlenky nechávali pro sebe. Kde on jednal zbrkle, oni nikdy nezapomínali. Nebyla to ničí vina, snad jedině Rižanova, protože zplodil kromě dvou legitimních Nji-Myjů i čijského levobočka a všechny tři syny nechal žít společně pod svou střechou.
obličej zkroucený naprostým znechucením. Nikdy by ho nenapadlo, že Rižan dokáže plakat.
„Měl jsem přemýšlet, než jsem tě zplodil, ty bastarde. Nikdy jsem si neměl pořídit syna s čijskou krví. Čija a Nji, to není šťastná kombinace. Měl jsem být zdrženlivější.“
„Bránil jsem se,“ zaprotestoval Vánje oteklými rty.
„Kandrys se mě snažil vážně zranit, však se podívej.“
Ukázal mu svůj bok a zakrvácenou prasklinu v lehké tréninkové zbroji. Otec ale jen odvrátil hlavu.
„Byl to můj nejstarší a ty pouhý výsledek zábavy na jednu noc, za kterou jsem příliš draze zaplatil. Ale vzal jsem tě do svého domu. Tvé matce jsem to dlužil, když už měla tu smůlu a umřela při porodu. I tu jsi zabil. Měl jsem si uvědomit, že jsi od začátku prokletý. Kandrys je mrtvý a Eriž zmrzačený, a to vše jenom kvůli tobě, ty bastarde. Doufal jsi snad, že se staneš po jejich smrti dědicem Nji? O to ti šlo?“
„Otče,“ zavzlykal Vánje, „oni mě chtěli zabít.“
„Ne. Potrestat tě za aroganci možná ano. Ale zabít ne. To ty jsi vraždil. Obrátil jsi během tréninku meč proti příbuzným a Eriž ani nebyl ozbrojený. Faktem je, že ty žiješ a můj nejstarší syn ne. Přál bych si, aby to dopadlo naopak, čijský bastarde. Nikdy jsem tě neměl vzít pod svou střechu. Nikdy.“
„Otče,“ vykřikl, ale další slova mu z úst vyrazila Rižanova pěst a zaplnila mu je krví z rozražených rtů. Sklonil tvář zpátky k dláždění a dál plakal.
„Co s tebou mám udělat?“ zeptal se ho vládce rodu.
„Já nevím,“ zavzlykal Vánje.
„Opravdový muž má čest. Opravdový muž by věděl.“