Švihov
Moji rodiče se seznámili ve vesničce Švihov na Želivce. Táta, Pražák ze Žižkova, tam ve třicátých letech minulého století jako student Filosofické fakulty University Karlovy trávil část prázdnin u svého kamaráda Vráti. Ten byl místní, v Praze studoval práva. Jedním z děvčat, která se stejně jako oni dva a další kluci a holky, zdejší i přespolní, chodila do Želivky koupat a opalovat, byla moje máma. Pracovala jako vyučená kadeřnice u firmy Pohl v Praze na Můstku. V době dovolené si i ona tady užívala krás svého rodného kraje na Českomoravské vysočině, jedné z jejích romantických řek i jejího okolí. Na svět přišla, stejně jako táta, ještě za Rakouska-Uherska, pár let před začátkem první světové války. A to nedaleko odtud, v Kalné, kde měla rodiče, čtyři bratry a dvě sestry. Na počátku září 1938 se po pětileté známosti moji rodiče na pražské Staroměstské radnici vzali. Následující den odjeli na Podkarpatskou Rus, tehdy součást Československa. Otec tam jako absolvent filosofické fakulty a potom i dvouleté vojenské 5
služby dostal umístěnku středoškolského profesora na gymnáziu v Užhorodě. Za necelý měsíc, po Mnichovu, se museli vrátit. Byla vyhlášena mobilizace. V březnu 1939 už Československo neexistovalo. Ani to okleštěné, bez Sudet. Změnilo se v protektorát Böhmen und Mähren. Moji tehdy ještě budoucí rodiče se za čas znovu octli ve Švihově. Táta nesměl jako žid pobývat v Praze. Měl ji zakázanou. Byl však, alespoň prozatím, a na rozdíl od svých rodičů a dalších blízkých i vzdálených příbuzných, jako manžel árijky ušetřen nejhoršího – koncentráku. Vráťova rodina jim poskytla ve Švihově přístřeší. Žili ve skromné chatičce na břehu Želivky, která ovšem byla určena jen k letnímu užívání. V září 1941, kdy o mé budoucí existenci ještě nebylo ani stopy, si otec musel našít na levou stranu oblečení žlutou hvězdu s černým nápisem Jude. Třicátého prosince 1943 nastoupil coby mladý židovský muž, který měl nežidovskou manželku, do tzv. přeškolovacího tábora v Lípě u Havlíčkova Brodu. Ve skutečnosti to však byla pouze přestupní stanice do terezínského ghetta. I toho se táta dočkal. Předtím, než se stal chovancem přeškolovacího tábora, pracoval na vrchu Kostelík jako pomocný dělník při dostavbě vojenské nemocnice pro raněné německé frontové vojáky. V letech první republiky byla plánována jako sanatorium, po válce z ní vznikl známý rehabilitační ústav u Kladrub nedaleko Vlašimi. Potom dřel otec v kamenolomu. Do prvního i do druhého zaměstnání vstával v té dřevěné chatičce denně v půl čtvrté, aby byl včas v práci vzdálené patnáct kilometrů. Tam i zpátky chodil totiž pěšky. Jen někdy, když bylo dost sněhu, jezdil na lyžích. Moc to na nich ale neuměl. 6
O mém budoucím narození se rozhodlo v době pro mé rodiče ne právě jednoduché. Na konci zimy, nebo na počátku jara 1943. Nevěděli samozřejmě, co bude dál. Co je ve válečných letech ještě čeká. Věděli ale až příliš dobře, co už prožili. Nebylo proto těžké odhadnout, a další týdny a měsíce tomu odpovídaly, že bezprostřední budoucno se v porovnání s dosavadním skličujícím válečným žitím příliš nezmění. A pokud ano, tak nepochybně k horšímu. Perspektiva mého narození je alespoň na nějakou chvíli den ze dne přesvědčovala o opaku. Jako nastávající rodiče možná dokonce začali věřit, že jde o znamení, kdy se okolní i vzdálenější svět změní k lepšímu. Nenarozené dítě jim dalo naději. Možná i kus optimismu. Byla to však jen chiméra, jíž si museli brzy přiznat. Mnohokrát určitě slyšeli, i když žádný velký společenský život nevedli, protože to zkrátka nebylo možné, cosi o příliš velké odvaze, ve skutečnosti o bohapustém šílenství, když si v situaci, v níž se nacházejí, dovolili pořídit si potomka. Jako tento potomek netuším, zda uvažovali o nějakém jiném radikálním řešení. Moc bych se ale divil, kdyby je něco takového nenapadalo… Buď jak buď, potomek na svět přišel. A to v prosinci 1943 v jednom z goticky vyhlížejících pavilonů Zemské porodnice u Apolináře v Praze. Otci ani zákaz pobytu v hlavním městě tehdejšího protektorátu nezabránil v tom, aby manželku a novorozeně nenavštívil. Po několika dnech se za nimi ze Švihova vypravil. Předtím si ale z klopy svého starého odřeného zimního kabátu odpáral jeho žlutočernou ozdobu. O dva týdny později rozšířil i on řady těch, kteří se octli, kdo věděl na jak dlouho, v ubikacích přeškolovacího tábora v Lípě. 7
Později byl odtud přepraven do ghetta v Terezíně. Tam mimo jiné spolu s jinými spoluvězni musel odnášet do hromadného hrobu oběti epidemie skvrnitého tyfu a zasypávat je vápnem. Manželce a dítěti se vedlo přece jen lépe. Skoro až do konce války žili v té letní chatě na břehu Želivky. Hodně lidí, příbuzní, známí i úplně cizí, jim, pokud to bylo možné, pomáhalo. Oni dva by jinak přežili asi těžko. Hlavně v zimních měsících to nebylo ideální. Pouze někdy se odvážné a tomuto životu statečně vzdorující ženě a matce podařilo holou nehostinnou místnost, ve které bydleli, vytopit před koupáním nemluvněte na dvanáct stupňů. Navečer druhého května 1945 se otci, který mě až dosud zahlédl pouze na několik okamžiků v porodnici, podařilo se dvěma kamarády z Terezína uprchnout. První noc strávili ve vagónu nákladního vlaku, ukryti mezi fošnami na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, které bylo od Terezína vzdálené asi tři kilometry. Druhý den ráno, jaké štěstí, se vlak i s těmito černými pasažéry vydal do Prahy. Tříčlenná rodina byla pohromadě pár dnů předtím, než druhá světová válka skončila. Život, jak je jeho zvykem, pokračoval. Do rodiny přibyla o rok později dcera. Odvíjela se zase jiná historie. Všední i nevšední, pohnutá i nepohnutá. Obyčejná i neobyčejná. Některé momenty z ní mi jako ve válce narozenému potomkovi, jemuž je teď přes osmdesát, utkvěly v paměti. Na některé z nich bych rád zavzpomínal.
8
Potápkové, páskové a bedly
Řekne-li se Vyšehrad, vybaví se leckomu nejspíš jeho architektonická dominanta – kapitulní kostel svatého Petra. Anebo sousoší Josefa Václava Myslbeka. Anebo ta část zdejšího hřbitova zvaná Slavín, kam byl jako první z velikánů české kultury uložen v prvním roce minulého století tehdy právě zemřelý básník Julius Zeyer. Nejspíš si ale někdo vzpomene na samotnou kněžnu Libuši věštící na skále nad Vltavou českému národu světlou budoucnost. To všechno je v pořádku. Řekne-li se ale dnes Vyšehradští jezdci a člověk si přitom nanejvýš vzpomene na bájného vladyku Horymíra v sedle ještě bájnějšího oře Šemíka, pak to tak docela v pořádku není. Protože Vyšehradští jezdci mají sice už něco společného s historií, ale zdaleka ne tak dávnou. Byli žhavou současností Prahy v první polovině padesátých let. Já jsem jejich existenci ovšem vnímal skrze filtr, kterým bylo moje nedospělé, zjitřené vnímání světa. A období, jež tehdejší republiku, a tím pádem i Prahu, zastihlo po druhé světové válce a po únorovém převratu v roce 1948. 9
Vyšehradští jezdci byli pro mě v prvních letech mé povinné školní docházky čímsi obskurním a přitažlivým zároveň. Přitom jsem je patrně nikdy neviděl. Ani ve skutečnosti, ani v televizi, protože ta se u nás tehdy sotva začala rozšiřovat z výzkumných ústavů do prvních domácností prostřednictvím pokusného vysílání. Často jsem se však s tzv. Vyšehradskými jezdci setkával na obrázcích satirického týdeníku Dikobraz, který tehdy pilně zesměšňoval a ironizoval všechno, co nesouznělo s poúnorovým režimem a vyžadovaným způsobem života. Odtud, ale i z četby denního tisku, mi bylo známo, že Vyšehradští jezdci jsou vlastně potápkové a páskové, což byla běžná označení pro mladé muže tehdy extravagantního zevnějšku i chování, zatímco jejich dívčím protějškům se říkalo bedly. Byli to ovšem potápkové, páskové a bedly toho nejhoršího ražení. Nosili nejen polobotky na vysoké surové gumě, takzvané maďary, a trubky či roury neboli kalhoty s uzounkými nohavicemi a vysokými záložkami, které ale dosahovaly jen nad kotníky, aby bylo vidět křiklavé ponožky. Velká většina z nich také měla na hlavě emana, což byl účes s jakýmsi kohoutem umístěným zpravidla na jednom z okrajů vlasové části hlavy. Opačném, než na kterém se nacházela pěšinka. Především však Vyšehradští jezdci, jakási ne vyloženě organizovaná skupina, demonstrativně vyznávala to, co bylo absolutně nepřijatelné, pranýřované a nebezpečné – takzvaný americký způsob života v představě tehdejší doby u nás. Vyšehradští jezdci poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a jazz, žvýkali žvýkačku a četli americké škváry. Ty škváry, které v době korejské války a Trumanových, respektive 10
amerických, brouků, tedy mandelinek bramborových, padaly na naše pole, mezi nimiž byly rozorané meze, společně se štvavými letáky ze špionážních balónů. Ve svých osmi devíti letech jsem zevnějšek Vyšehradských jezdců příliš nechápal. Snad až na toho emana, kterého nosili i jiní frajeři, například Jirka Matyáš, co bydlel u nás v ulici. Ani proti žvýkačkám jsem pochopitelně nemohl nic mít. Ale srocování Vyšehradských jezdců údajně v jakýchsi doupatech pod Vyšehradem a jejich zčásti pasivní, zčásti aktivní odpor vůči společnosti, která v té době zpívala slova Vítězslava Nezvala „modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů…“, jsem pochopil až později. Až potom, co se i oni, extravagantní kluci a holky, na jejichž éru si matně pamatuji, stali obžalovanými i odsouzenými v politických procesech v době „Frantíka, co šel kolem zahrádky“, jak praví v textu jedné budovatelské písně Jaroslav Dietl v raném stádiu své tvorby. Řekl jsem, že Vyšehradské jezdce jsem patrně nikdy neviděl. Úplně jistý si tím totiž nejsem. Jednou jsem šel ne kolem zahrádky, nýbrž kolem dětského hřiště u nás na Letné v Kostelní ulici, kde jsme si hrávali a kde byl také plavecký bazén. V dešti, chladnu a už v hodně velkém šeru bylo hřiště zavřené. Přesto tam evidentně přelezlo plot, pak naskákalo do bazénu a všelijak v něm vyvádělo několik pro mne tehdy ne ještě pánů, ale už také ne kluků. Řekl bych, že jim bylo asi tak sedmnáct osmnáct. Žvýkali, oslovovali se sire a občas také říkali uel a jés. Víc toho anglicky asi neuměli, protože jinak mluvili česky. Měli na sobě jen plavky, jiné oblečení jsem neviděl. Všem vodou z bazénu splihly vlasy, takže po případných emanech na jejich hlavách 11
také nebylo ani památky. Jeden z nich, který se postavil k plotu zevnitř, zatímco já jsem na ně zíral kousek od plotu z ulice, si ale hřebínkem, když vylezl z bazénu, začal emana tvarovat. Když mě zaregistroval, tak na mě neamericky houknul: „Co tady čumíš, vejre?!“ Raději jsem prchal pryč. Doma jsem si pak říkal – byli to oni, nebo nebyli? Nevím to dodnes.
Když nás ve třetí třídě při hodině tělocviku třídní učitelka vyzvala, aby zvedli ruku ti, kteří neumějí plavat, zaváhal jsem. Ne proto, že bych nevěděl, zda plavat umím, nebo neumím. Nýbrž proto, že jsem se styděl, že jsem se plavat dosud nenaučil. Pravda, léto předtím jsem o prázdninách v řece Želivce pod lesní strání u vsi Hulice udělal čtyři tempa, ale při třetím a čtvrtém jsem se jistil nohou na kamenitém dně. Bylo tam mělko. Nejdříve se přihlásil jen Tomek. Ostatní, co plavat neuměli, uvažovali zřejmě stejně jako já. „No tak, nestyďte se, zatím to ještě není žádná ostuda. Ale za nějaký rok by to ostuda byla. Teď máte možnost se plavat naučit,“ řekla nám paní učitelka Kněžková. Po jejích slovech se k Tomkovi přidaly ještě asi další čtyři pravé ruce. Moje však mezi nimi ještě stále nebyla. „Nikdo už se nepřihlásí? To jsem tedy netušila, že mám vlastně plaveckou třídu…,“ pravila třídní a začala si psát do bloku jména přihlášených spolužáků. Nakonec jsem se zapsat nechal. 12
Asi za měsíc jsem se společně s ostatními dětmi ocitl jednoho zimního rána před vyučováním v převlékárně u bazénu v hotelu Axa v ulici Na Poříčí. Krátce po nás dorazilo do šatny několik chlapů v plavkách (dnes bych je nepochybně považoval za poněkud odrostlé děti) a ti na nás začali křičet, abychom dělali. Z prostor bazénu a sprch s sebou přinesli pach chlóru a zpocených těl. I aroganci frajerských plavčíků. „Já bych šel radši domů, anebo do školy,“ pošeptal mi Vladimír, soused od nás z domu. Vladimír chodil do áčka, ne do béčka jako já. Byli tu ale i neplavci z dalších dvou třetích tříd naší školy v Letohradské ulici, céčka a déčka. Vladimír mi promluvil z duše. Zatnul jsem však zuby a odpověděl mu: „Proč, prosím tě. Uvidíš, že si zvykneme a že to tady bude dobrý.“ Přesvědčený jsem o tom ovšem ani trochu nebyl. Převlékali jsme se. Někteří úplně normálně, bez nejmenších zábran, jiní se přitom k ostatním točili zády. Já jsem patřil k těm druhým. A Vladimír si zalezl úplně stranou, do kouta. Pak nás nahnali do sprch, kde plavčíci křičeli ještě víc. Nejvíc však na nás řvali u bazénu. Donutili nás vlézt ihned do vody. Kdo je neposlechl, toho do ní bez milosti strčili. Například Vladimíra, který se křečovitě držel okraje bazénu a měl vytřeštěné oči. Bez brýlí vypadaly, stejně jako on celý, jinak než jindy. Za chvíli přišel Mistr. Bylo mu asi čtyřicet, a ač venku kralovala plískanice pozdního podzimu, byl opálený jako uprostřed horkého léta. Měl bleděmodré plavky, bezpochyby proto, aby snědost jeho těla co nejvíce vynikla, na krku píšťalku na šňůrce, v rukou předlouhé bidlo. 13
Vzápětí pronikavě pískl – na znamení toho, že naše výuka právě teď začala. Po absolvování první lekce mi cestou do školy ještě hodně temným ránem Vladimír svěřil, že do Axy už nikdy nepůjde. Ale přemluvil jsem ho. Své v tom vykonali jistě i jeho rodiče. Takže za týden jsme byli v Axe zase oba. Zpočátku se všechno vyvíjelo stejně jako při úvodní hodině. Potom jsme museli jeden po druhém lézt po schůdkách na skokanský můstek až úplně ke stropu a skočit dolů. Vladimír a já jsme se drželi úplně vzadu. Jako kdybychom tím mohli něco zachránit. Ale i na nás pochopitelně došla za velmi krátkou chvíli řada. Mistr pískl a zařval: „Tak co vy dva? To vás tam mám vynést sám nebo co?“ Tentokrát měl na sobě plavky světle zelené. „Tak já jdu,“ řekl jsem potichu. Vladimírovy krátkozraké oči s dlouhými černými řasami na mě pohlédly, jako by to mělo být naposledy, co se vidíme. Jako kdybych právě kráčel pod gilotinu. V jeho pohledu bylo obsaženo i to, že on mě bude vzápětí pod tu sekeru, co utíná hlavy, následovat. Nohy mi téměř nesloužily, ale nakonec jsem se za mistrových posměšků, že lezu jako svázaný, došplhal na vrchol. Při pohledu dolů jsem se zděsil. Bazén se zmenšil asi na čtvrtinu původní velikosti a já měl pocit, že skočím-li, určitě se do něj netrefím. Nakonec jsem se přece jenom po velmi dlouhém váhání spustil ze sedu a raději se zavřenýma očima a za Mistrova neustálého klení dolů. Dopadl jsem kupodivu do vody. Jenže jsem do ní zajel tak rychle, že jsem se skoro hned dotkl nohama dna. Pak jsem 14
dlouho, nekonečně dlouho s burácejícími sodovkovými bublinami v nose a v celé hlavě stoupal vzhůru. Konečně jsem se nadechl. Jenže ještě těsně pod hladinou. Kašlaje vodu, které jsem se napil, doplácal jsem se za pomoci bidla, které mi nastavil jeden z Mistrových nohsledů, k okraji bazénu. To už byl ale Vladimír, silně a marně se vzpouzející, tažen Mistrem za ruku k žebříku vedoucímu nahoru k popravišti. Po chvíli tlačil Mistr Vladimíra po schůdkách vzhůru na můstek. Jakmile ho na něj dotlačil, dostrkal ho snědou nohou napůl sedícího, napůl ležícího, k samému okraji. Potom vyřkl očekávaný, definitivní a neodvratitelný ortel: „Dolů!“ Vladimír nic. Do propasti se nespustil ani napodruhé, ani napotřetí. Mistr tedy poodstoupil, udělal dva rychlé kroky a do Vladimíra na okraji věže vší silou strčil oběma rukama. Vzhledem k výškovému i váhovému rozdílu, který mezi nimi byl, prokázal Vladimír nepředpokládanou, neuvěřitelnou stabilitu. Mistrovu razantnímu ataku, který měl být finální, odolal. Z místa, na kterém spočíval, se nepohnul. Mistr tedy svůj výpad, teď i s krátkým rozběhem, zopakoval. Ani tentokrát však nepochodil. Potřetí Vladimír z prkna sklouzl. Stačil se ale přitom ještě zachytit rukama jeho okraje a toho se v zoufalém sebezáchovném pudu držel. Všem fyzikálním zákonům a své zřejmé a zjevné tělesné neohrabanosti navzdory. Mistr mu proto chvíli dupal bosýma nohama po prstech, v nichž musel mít Vladimír usilující o záchranu života v těch okamžicích gigantickou sílu. Trvalo totiž ještě chvíli, než se přece jen pustil. 15
Cestou do školy Vladimír mlčel a já věděl, že má za brýlemi slzy. Potřetí do Axy nepřišel. Já ano, a ještě mnohokrát. Plavat jsem se tam však stejně nenaučil. Zato se mi podařilo získat z vody báječnou fóbii. Překonal jsem ji až o pět let později. Bylo mi dvanáct a půl, když jsem si konečně zlepšil osobní rekord v počtu temp – ze čtyř na pět. Pak to šlo rychle a ještě totéž léto jsem plaval na nedávného neplavce docela obstojně. Strašidlo Axy bylo zahnáno. Ale ne zapomenuto. Nezapomněl jsem na ně nikdy. Vladimír, později vážený pan profesor historie a polyglot hovořící sedmi jazyky, přičemž z většiny z nich překládal odborné texty i beletrii, jistě také ne. Stejně jako já se ale vinou úžasně opáleného Mistra nikdy plavat nenaučil.
Byla to u nás doma událost. Tatínek přišel večer domů ze zaměstnání, pracoval v Československém rozhlase, který měl tehdy adresu Praha 12, Stalinova 12, a řekl mi: „Pozítří se u nás pro děti zaměstnanců pořádá vyhlídkový let nad Prahou. Tak jsem tě přihlásil.“ Byl jsem šťastný i nešťastný zároveň. Těšil jsem se na to, ale současně mi bylo, stejně jako rodičům, líto mé mladší sestry, která právě ležela v nemocnici se spálou. Krátce předtím totiž měla také černý kašel a na ten prý dělalo létání v letadle dobře. Ono ráno jsem dojel tramvají číslo jedenáct před budovu rozhlasu na Vinohrady. Tam byl přichystaný autobus, jehož šedá barva ladila s deštivým, bezútěšným podzimním dnem. 16
Cestou na letiště jsem seděl vedle kluka, který byl pečlivě, řekl bych že až skoro slavnostně, učesaný na vzornou pěšinku. Byl asi v mém věku a za skly silných brýlí nervózně nebo možná významně pomrkával. Hned se dal se mnou do řeči, jako kdybychom se dávno znali. To jsem nikdy neuměl, ani tehdy, ani později, a neumím to dodneška, zapříst tak rychle hovor s někým, koho vidím prvně v životě. Vyprávěl mi, že on už letěl několikrát, a zeptal se, kolikrát jsem letěl já. Přiznal jsem se, že ještě ani jednou. To pro něho byl dobrý důvod, aby mi ihned začal předávat své přebohaté zkušenosti. Především mi dopo ručoval, abych při stoupání a klesání letadla, především však při přistávání, neměl pusu zavřenou, nýbrž otevřenou. Vyrovnává se tím prý tlak v uších, přesněji řečeno v Eustachově trubici. „Na houpačkách nebo na kolotočích se ti špatně nedělá, viď?“ „Ne, nedělá,“ zalhal jsem, abych si vedle něho nepřipadal jako méněcenný. Pravda totiž byla, že se mi na houpačkách špatně dělalo. A to nejen v případě, když jsem se houpal já sám. Stačilo totiž, když jsem se díval, jak se houpá někdo jiný. Třeba právě moje sestra, která se houpaček nemohla nabažit. Lítala na nich se zjevným potěšením tak, že se skoro přetáčela. „To je dobře,“ odpověděl ten kluk, „protože jinak by to od tebe byl hodně velký nerozum se na tenhle vyhlídkový let vůbec přihlásit.“ Podíval se na zataženou oblohu, na nízké, rychle se pohybující mraky plné vody, a řekl: „Ono to dneska určitě bude pěkně házet.“ A ještě, to spíš jen pro sebe, snad aby mě tolik neděsil, dodal: „Pokud ovšem vůbec poletíme…“ 17
Což by mi po všem, co mi cestou řekl, vlastně vůbec nevadilo. To už jsme ale byli v Ruzyni. Dnes tak titěrná hala starého letiště mi tenkrát připadala úžasně rozlehlá, nesmírně kosmopolitní, nedostižně světová. „Myslím, že opravdu nepoletíme,“ řekl mi soused z autobusu tentokrát naplno s vážným a starostlivým výrazem. Pořád jsem ho měl vedle sebe, až jsem pochopil, že se ode mne nehne ani na krok. „V tomhle počasí nás určitě nepustí ani na ranvej,“ řekl prorocky. Všiml jsem si, že na poslední slovo položil silný důraz. Přitom mě nenápadně, a zároveň pronikavě zkoumal. Nepochybně chtěl zjistit, zda jsem s to náležitým způsobem ocenit jeho aviatickou erudici. Vzápětí nás poslali do letadla. Prvně v životě jsem se tak spolu s ostatními prošel po dokonale hladké, ale mokré betonové ploše aerodromu, vystoupal po přistavených schůdcích a vstoupil do aeroplánu. Místa u okýnek, skrz které toho nebylo přes dešťové kapky moc vidět, byla obsazena. Všechny děti, které si navzájem sdělovaly své dojmy, takže v letadle byl hluk větší než ve škole o velké přestávce, z nich přesto zvědavě koukaly ven. Jako kdybychom už letěli. Asi za čtvrt hodiny se rozburácely motory. Pak se letadlo pomalu dalo do pohybu. Rozjelo se nejdříve asi tak jako auto, vlastně ještě o něco pomaleji, ale postupně nabíralo rychlost. Ze sedadla u uličky jsem kulatým oknem viděl míhající se beton, rychle ustupující a mizící kapky na skle a kus mokrého, lesknoucího se křídla. Drncalo to a házelo, jako kdyby kola podvozku překonávala jeden železniční přejezd za druhým. 18
Pak jsme se vznesli. Můj soused z autobusu, seděl znovu vedle mne, ale přes uličku, měl v tom okamžiku ústa už otevřená. Naznačoval, abych udělal totéž, ale mně se nějak nechtělo se po něm opičit. Stoupali jsme stále výš a výš, chvílemi jsme se ale také propadali. Některé děti přitom začaly křičet, jiné se smály. Všechny se přitom tlačily k oknům. Můj soused se však, stejně jako já, nehýbal. Uvědoměle přitom dodržoval stejnou vzdálenost mezi svou horní a dolní čelistí. Naklonili jsme se. Levé křídlo jsme měli dole, pravé nahoře. Udělalo se mi horko. A vzápětí i trochu mdlo. V tu ránu se mi zhoupl žaludek a orosilo čelo. Rozepnul jsem si knoflík u šedé igelitové pláštěnky, kterou jsem byl doma před odchodem vybaven, a teď jsem ji měl stále na sobě. Hned to bylo trochu lepší. Občas jsem nesměle pohlédl z okénka. Přestože jsem u něj neseděl, zahlédl jsem dole potůček Vltavy, stříšky a věžičky, ale zorientovat jsem se nedokázal. Vše mizelo znovu a znovu v mracích, jimiž se naše letadlo prodíralo jako hustým houštím. Vtom začal můj soused aviatik zvracet. Všiml jsem si, jak na poslední chvíli chňapl po papírovém pytlíku zastrčeném na zadní straně opěradla před ním a jak ho ihned začal naplňovat. Dávil poměrně hodně hlasitě, čímž inspiroval i několik následovníků. A pak při jednom z dalších pilotových manévrů mu vyklouzl sáček z ruky. Většina jeho obsahu se pomalu roztékala po palubě. Tím byla atmosféra zbývající části vyhlídkového letu definitivně dána. Přikrčen na svém sedadle, stejně jako soused přes uličku, odolával jsem, kupodivu úspěšně až do konce letu, po19
ryvům svého žaludku. Ty přitom byly ještě silnější, než poryvy větru mávajícího naší Dakotou. Přistáli jsme ale poměrně hladce. Můj nový známý se ke mně nehlásil, vlastně jsem ho, pamatuju-li se dobře, pak snad už ani neviděl. Měl určitě dost svých starostí. Já ostatně také. Zem se mi pod nohama houpala ještě večer. I ve chvíli, kdy se tatínek vrátil z práce domů a kdy se mě zeptal, jaké to bylo. A kdy jsem mu odpověděl, že to bylo moc fajn. Že jsem přes špatné počasí viděl Prahu jako na dlani. Moje generace odmalička slýchávala, že jazz je kapitalistický nemorální přežitek. Že mandelinku bramborovou shazuje z letadel na naši svěží lidově demokratickou zelenou nať potměšilý americký prezident Harry Truman, válečný štváč. A že žvýkačky neboli žvýkací gumy a jejich žvýkání jsou nejen znakem nekulturnosti, ale také projevem reakcionářství neboli zpátečnictví. My jsme ale jako děti přesto v padesátých letech po žvýkačkách vyloženě pásli. Studená válka se v našem nedospělém světě projevovala negativně především v tom, že žvýkačky prostě vůbec nebyly na trhu. Nanejvýš, a to ještě zcela výjimečně, bylo možné v jednom přežívajícím soukromém obchodě, kterému se říkalo koloniál, spatřit brčálově zelené, vínově červené nebo špinavě žluté želatinové hady. Byly čímsi, snad moukou či nějakým jiným jemným a stravitelným práškem, lehce posypané, aby se v ruce hned nelepily. Hadi nebyli špatní, hlavně asi proto, že byli vzácní. Ale žvýkačky zůstávaly nedostižným snem. Snem zrozeným z empirie toho nejranějšího věku. 20