PROLOG Už jenom skočit. Skočit z cihlového přístřešku pokrytého železitým prachem a pak… Co pak? Co bude? Ta neblahá otázka se vznášela kdesi ve vzduchu. Musel se ještě ohlédnout a přestat se sám sebe ptát. Přestat na to myslet. Ty otázky ho totiž zpomalovaly. A to bylo nebezpečné, protože… řítí se za nimi jako lavina? Stali se jejich pro následovateli, anebo o nich ta děsivě osudová síla, co si pro ně přišla, zatím neví? Hleděl za sebe a ulevilo se mu, ač srdce nepřestávalo bu šit o život. Nikdo tam nebyl. Možná o jejich úniku zatím neví. Snad. Z komínů zatím nad město dál stoupal dým. A celý ten kolos, fabrika zahalená v šedavém závoji připomínajícím navždy zmaře nou čistotu, hučel jako obrovské sršní hnízdo. Škodovy závody… Nikdy ho nenapadlo zamyslet se nad tím, jak ten areál, co měl teď za zády, působí. Jaké v lidech vyvolává rozpoložení. Jak ho vnímají, navíc v těchto dobách. Nyní, v tento okamžik, ho on sám vnímal jako zvláštně neutěšený a plný ran. Okolo navíc viděl pozůstatky sutin po náletech a vymlácenou dlažbu. „Tak dělej, pojď!“ zavolal na něho druhý uprchlík a on viděl, jak si chytá umaštěnou čepici a skáče dolů na štěrk u kolejí. Tam se jeho silueta ztratila. Udělal za ním pár kroků k samému okraji střechy a spatřil, že to kolega zvládl. Skočil a byl z areálu venku. Železitý prach se na střeše pokryté páchnoucími asfaltovými pásy mezitím ještě jednou zvířil, 7
jak se tudy prohnal vlahý jarní vítr. Zavřel oči, zadržel dech a pak se rozhodl. Zvládne to také. Zbývá se už jenom odrazit. A letět daleko. Tak daleko, jak to jenom půjde, protože přístřešek od kolejí dělila dva a půl metru vysoká zeď. Jen si nerozdrtit kotníky. „Dobrý! Zvládneš to!“ ujistil ho zespodu kolega a možná ještě něco dodal, ale to už slova zanikla v burácivém hluku projíždějící lokomotivy. Pára z ní zatemnila už tak pochmurnou oblohu a jako by ho vyzvala, aby se odrazil přímo do její náruče. Skočil a dal do toho všechno. Let oblakem páry provázelo zvláštní bezčasí. Pak při šel náraz. Tvrdě se svalil do štěrku. Nic si však nezlomil a okamžitě ucítil, jak ho přítelovy ruce vytahují zpět na nohy. „Teď už se nesmíme zastavit…“ řekl mu, ometl si záda a kývl, ať pokračují podél kolejí k nejbližší zástavbě Jižního předměstí měs ta Plzně. Pára stoupala, ruch ustával a minuly je poslední vagony projíždě jícího vlaku. Od stanice slyšeli pronikavý skřípot brzd. Vyrazili při zdi tím směrem. A on si uvědomil, že tyto kroky podél rozpraska ných pražců, pryč z plzeňské slévárny, jsou první v jeho novém, ne jistém životě. V ilegalitě. Ještě nedávno by si nedokázal představit, že takhle dopadne. Že ho pouhé předávání ilegálního tisku, drobná odbojová činnost, dovede až sem. Jenže kam se teď skrýt? Kam až utéct? Věřil, že mu pomůže přítel, s nímž je nyní na útěku a který je v odbojové činnosti důležitou spojkou. A vlastně i člověkem, jehož bude chtít gestapo chytit, zlomit a vidět zemřít. Pro něho už nebude bezpečno nikde. Ale není na tom on sám stejně, když jsou na útěku spolu? Děsila ho každá taková myšlenka, přesto se však rozhodl, že se teď nevzdá. Že se vzhledem ke svému přesvědčení a pevným mo rálním zásadám stane opravdovým bojovníkem za svobodu, pro tože takové lidi tato země potřebuje. A nejen ta. Chce, aby na něho 8
byla Marie hrdá, aby žena, s níž touží založit rodinu, přivedla dítě do doby, kdy nebudou svazováni hrůzným režimem plným rasové nenávisti, nelidských činů a fanaticky vztyčených pravic.
9
1. KAPITOLA
Uniknout Na čalouněném divanu bylo příjemně. Snažil se najít nejpohodl nější pozici, užít si světlo vstupující do oken horního patra vysoké budovy a uvolnit se. Její ordinace na něho sama o sobě vždy půso bila vřelým dojmem. Už při první návštěvě musel uznat, že při za řizování přesně věděla, co a proč vybírá a co navodí klientům pocity bezpečí. Prostor, kde není problém se svěřit. A to měl udělat i on. Svěřit se. Ještě před rokem by Karla Horáka vůbec nenapadlo, že bude docházet na psychoterapie. Doktorka Arnéová mu chystala kávu a on z vedlejší místnosti slyšel zvuk kávovaru. I když si potrpěl mnohem více na čaj, zde si vždy řekl pouze o vodu, případně o kávu, protože čaje měla jenom v sáčku. Ovocné. A moc umělé. Uvědomil si, že si měl vypnout zvo nění, a tak zašátral v kapse. Když telefon držel v ruce, všiml si, že mu zrovna přistála zpráva od kolegyně. Louisa. Jeden z nejmilejších lidí, které tady v Bruselu potkal. „Sejdeme se po práci? Už zapomínám, jak vypadáš. Kde budeš za hodinu? Musíme probrat něco důležitého,“ psala a přidala sym bol spojených rukou. 10
Karel si prohrábl strniště a přemýšlel, co asi Louisa chce, že je to tak důležité. Ale vzhledem k tomu, jak sporadicky do práce do cházel a kolikrát se omluvil, měl dojem, že uhodnout to nebude složité. Nejspíš zaslechla klepy, že vedení už s Karlem ztrácí trpěli vost. Přesně tak to otipoval, a protože doktorka přicházela, napsal jenom: „Za hodinu na Marie Louise Square.“ Viděl ještě, že Louisa obratem odpovídá, ale telefon vrátil do kapsy. Periferně totiž zahlédl, že káva je na stole a doktorka usedá naproti němu. „Díky za kávu.“ „Tak jak se máte, Karle? Byl jste v práci, nebo stále využíváte home office?“ chtěla vědět. „Tenhle týden dělám z domu,“ řekl jen a zauvažoval, jak se má. Splývavě, nijak. Hodiny po hodinách šinoucí se zvláštním tempem k nejasným cílům. Došlo mu, že jestli se vůbec na něco těší, bude to večerní odreagování na boulderu, který mu přinášel vzpomínky na lezení v labyrintu štíhlých pískovcových věží Prachovských skal. Tam kdysi lezl s otcem, ale to už bylo dávno. Chvíli se jenom tak bavili. Doktorka se dlouze zamýšlela a on cítil, jak vnímá všechna jeho slova. Snažila se je dávat do růz ných spojitostí a z nich vyvozovala tvary vět, které později sdělo vala jako zpětnou vazbu. Karel Horák tato sezení posledního půl roku absolvoval téměř každých čtrnáct dní a z lékařky cítil neutu chající zájem mu pomoci. I přes všechny reference doktorky Ar néové si však nebyl jistý, jak se jí to daří. Nebo si klade překážky on sám? Z myšlenek ho vysvobodila až její otázka: „Ráda bych se poba vila o tom, jestli jste se zkusil zamyslet nad tím, co jsme naposledy probírali.“ 11
„Pustit byt a tak? Jestli to může být cesta, pokud mi připadá, že náš předchozí plán selhal?“ „Ano,“ kývla lehce hlavou. Předchozím plánem myslela najít limity, kam až Karel může za jít, než se jeho traumatické vzpomínky začnou vracet. Kam až se oněm vzpomínkám může fyzicky přiblížit, čelit jim, pozorovat, co mu způsobují, ale zároveň se jim snažit nepoddávat. Být spíše divá kem, člověkem, jenž se jim postupem času naučí přivyknout a při pustit si je. Ale to prostě nešlo… Ne když to tehdy všechno viděl, když se tam otřesený plazil po zemi, hleděl na všechny ty zubožené lidi, kteří nic z toho nečekali. Ještě před okamžikem se smáli, vy stupovali nebo nasedali, žili, a pak… Hlavně ale ona přímo vedle něj. A nejen ona… Karel se otřásl. Uvědomil si, jak moc ho myšlenky znovu stahují k zemi a okamžitě ho vláčí jako onuci. Jako někoho, kdo zjistil, že je možná moc slabý na to, aby se s některými věcmi dokázal vyrovnat. „Přemýšlel jsem nad tím, ano, ale trochu jinak.“ „To je skvělé, že jste k sobě tu možnost vůbec pustil. Já vím, jaký vztah máte k tomu bytu. Jenže co když se právě za jeho opuštěním ukrývají všechny nové možnosti a vykročení dál, k němuž hledáme cestu?“ naváděla ho přívětivě, aby úvahy rozvinul. „No víte, napadlo mě, jestli bych s tím tady neměl úplně sek nout. Jakože kompletně… S Bruselem. S Belgií. Vůbec nevím, co dál a kam dál, ale rozumíte mi… prostě začít znovu. Možná se vrátit na nějaký čas do Čech. Za matkou, která stárne, pomoci sestře a její rodině, kdyby potřebovali. Dlouho mě neviděli,“ začal Karel a cítil, jak se slova najednou derou ven. „Budu upřímný. Uvažuji i nad tím, že to ukončíme i my, paní doktorko. Vážím si vaší práce a cením si, jak dlouho jsme spolu 12
zkoušeli dostat mě zpátky, ale uvědomil jsem si, že někdy mě to po terapii stáhlo ještě hloubš. Možná to neumím vysvětlit, omlou vám se,“ povzdychl si, „takže prostě objektivně nedokážu říct, jaký přínos pro mě terapie měly, za toho… kolik… více než půl roku?“ „To, co se vám stalo, to je něco zcela výjimečného a vyžaduje to i výjimečný čas. Víte, Karle, terapie je zkoušení mnoha cest, z nichž bude řada slepých. Nemusí to být vždy příjemné. Nikdy to není jenom o zlepšení. Je to i o hledání hranic, pátrání po tom, jak s nějakými zážitky a zkušenostmi pracovat. Během toho se člověk běžně spálí, a to i s pomocí nejlepšího psychoterapeuta. Podle mě jste urazil pořádný kus cesty. A v tomto bodě by nebylo rozumné s terapiemi přestat. Nemyslím s těmi u mě, pokud se rozhodnete někam přestěhovat, ale obecně. Kde je vám vlastně nejlíp?“ „Někde na stěně, když cítím volnost. Asi mě to zároveň vrací do dětství. Lezení… Možná bych se k tomu měl vrátit. A tam být znovu pravidelně mezi lidmi.“ „Tak mi ještě jednou vysvětlete, proč tedy ten home office, když možnost být mezi lidmi máte i v práci, v kolektivu, který vás po drží?“ zeptala se, i když tohle téma už několikrát probírali. Oči vidně zkoumala, kde se nachází hranice jeho chuti po socializaci, a naopak po izolaci. „Kolegové vědí, čím jsem si prošel. Znali i… však víte. Vidí to ve mně všechno. A jejich litování… Já vím, že to myslí dobře, ale je to takhle mezi nimi hrozně těžké a já se tam prostě nedokážu pořád ně soustředit. V kanceláři mě pak přepadají zvláštní pocity. Je to až paranoia, že se o mně všichni baví… to je ten, co zažil… co vyvázl… jak s tím může žít… a tak podobně. Jasně, racionálně vím, že to tak není, ale ty myšlenky mě prostě přepadají a práci pak neodvedu, 13
jak bych potřeboval. Odcházím emočně úplně vysátej.“ Poprvé si uvědomil, že už chce ze sezení odejít, protože ho čeká zase jenom koňská dávka deprese a nekontrolovatelných myšlenek, a to až do noci, kdy ho navíc přepadnou noční můry. Doktorka byla ráda, že o tom mluví nahlas. Odbočila pak k po zitivnějšímu tématu a nechala Karla mluvit o lezení, o skalách, o li dech na boulderu. Pozorovala, kdy se díky tématu dostane do varu, kdy v něm zahlédne vášeň a rozhodne se ho podpořit, že by lezení vážně mohlo být terapií. V duchu jí za to poděkoval, ale přesto se těšil, až vypadne. Když vyšel z ordinace a sjel výtahem do lobby vykládaného dře vem, kde atmosféru ničily na zemi se povalující letáky, prožil onen zvláštní pocit, který už dobře znal. Jako by se vracel z hypnotické cesty, při níž se duše oddělila od těla a nyní se do něho rozpolcená a nejistá vracela. Strčil do vchodových dveří. Do uší Karlovi začaly znovu proudit okolní zvuky, motory sunoucích se vozů, drmolení afrického muže z úklidové čety, který za sebou táhl rachotící koš na odpadky. Přešel k autobusové zastávce Saint-Josse. Ani nevěděl proč, ale zmoženě si do ní sedl. Bylo příjemné, jak se v tom ne osobním přístřeší utišil vítr hnaný ulicemi. Vytáhl z kapsy telefon a pohlédl na displej, co mu Louisa v mezičase napsala. Psala, že bude mít patnáct minut zpoždění. Ještě po ní něco chtěl Wim, jejich šéf a člověk, který pro Karla za poslední rok udělal řadu ústupků. Pohlédl přes ulici na katolický kostel, z něhož právě vycházela skupinka studentů. Uvědomil si, že se na nich doslova zasekl pohle dem, a došlo mu, jak moc odtržený od reality po terapii je. Vážně je na čase to všechno ukončit. Udělá to tak, jak řekl doktorce Arnéo vé. Ještě chvíli si to nechával procházet hlavou, a když se konečně cítil zpátky v přítomnosti, s hlavou znovu alespoň trochu čistou, 14
zvedl se, upravil si límec a vykročil do ulice Rue de la Pacification k umělému jezeru, kde měl s Louisou sraz. Dříve tam chodíval rád. Sedl si zde na lavičku, odkud se naskýtal výhled na tryskající vodu. Proud stříkal do výšky a vítr, který na hladinu dopadal, část vody roznášel v mlhavý opar halící protější skalnatý břeh, kudy do jezera stékal kaskádovitý vodopád. „Tady jsi. Já obešla snad polovinu jezírka. Nechtěla jsem volat a ně jak tě nahánět,“ ozval se kus od Karla jemný hlas a on pozvedl hlavu. Ten laskavý, možná i lehce rozverný tón ho povzbudil. Byla to Louisa. Zahleděl se, jak přichází. Divoké vlasy měla rozpuštěné na ramena a jejich objem maskoval pouze pletený kulich. Do tváře se jí opíralo slunce, které bylo předzvěstí začínajícího jara. Ten den se objevilo jenom několikrát, ale Louisa jako by ho s sebou znovu přivedla. Sedělo to k ní. K jejímu přátelskému výrazu, z něhož vždy vyzařovala klidná energie. „Jsem rád, že ses ozvala,“ vstal a přišel k ní. „Protože ty ses neozval fakt dlouho, člověče.“ Zkoumavě, s při vřenýma očima, četla v jeho výrazu. Teď zblízka viděl, jak má od chladu zčervenalé tváře. Společně s jejím okrouhlým obličejem a nevýraznými zbytky akné na čele to z ní činilo téměř teenagerku. A přitom jí bylo sedmadvacet, přesně o deset let méně než jemu. Už několikrát si říkal, jaké by to bylo s ní žít, jakou energií, kterou on sám ztratil, by ho znovu naplnila. Ale to možná tak v jiném životě… Skoro až sourozenecky se objali. Ta blízkost mu byla příjemná. „Nechceš tu sedět, že ne? Mrznul by mi zadek a sedím dneska celej den,“ ošila se Louisa. „V ulici naproti jsem jednou byla v libanonské restauraci. Ne znám tuhle čtvrť dobře, ale mám dojem, že to bylo tam.“ 15
„Jo, je tam na rohu. Mazmiz nebo jak se ten podnik jmenuje.“ „Tak se v ní zastavme. Co? Dáme baklavu? Já se dneska s jídlem tak odbyla…“ „Jasně, pojďme.“ „Víš, uvědomila jsem si, jak je to bez tebe v práci takový… ne úplný? Jak to teď vlastně bude, Karle?“ „Popravdě to ani já sám pořádně nevím, Lou. Právě jdu z terapie. Probírali jsme tam dneska dost věcí a stále víc mi cosi dochází…“ „Co tím myslíš?“ zajímala se. „Že musím něco udělat. Změnit. Možná odsud vypadnout.“ „Jako že bys… že bysme se už neviděli?“ podivila se a Karel vy cítil, že ho Louisa nechce ztratit. Vzpomněl si zároveň na to, jaké o něho měla starosti a jak zde pro něho v posledním roce byla. Ta holka původem z Dánska byla opravdu výjimečná. Kolikrát se sám sebe ptal, jak by se jí měl odvděčit. Vlastně se nevídali kromě práce často, ale byla tu. Pro něho. Nenuceně, jaksi samozřejmě. „Je to možný, Lou, ale zatím si prostě nejsem jistej. Ani nevíš, jak mě tahle nerozhodnost zmáhá. Tolik se jí chci zbavit…“ Sešli z pěšiny na chodník a stoupali kolem řady zaparkovaných aut do svahu nad jezero. Chvíli jen mlčeli, než Louisa rozverně řekla: „Mám dvě takový věci, co ti chci říct. Jedna je špatná a druhá myslím dost dobrá. Kte rou chceš slyšet jako první?“ „No jasně že tu špatnou.“ „Fakt?“ „Jo, pojď s ní do mě!“ „Tak jo. Jde o práci. Možná jsi to tušil. Karle, Wim tě má vážně rád, ale už několikrát naznačil, že ho tvoje absence začíná rozčilovat. Slyšela jsem ho o tobě mluvit i na poradě. Chci tě na to upozornit. 16
Mám dojem, že už to moc nedává, že si tě brzo zavolá a bude to chtít probrat. Víš, té absence máš vážně hodně. Nezhoršilo se to posled ní dobou? Vážně mi přijde, že od Nového roku ses znovu uzavřel. A ještě něco… Slyšela jsem Wima mluvit i o tom, že jsi nějaký pro jekty nedotáhnul zdárně do konce… že s tím při realizaci pak měli víc práce, protože něco nesedělo. Nevím přesně, o co šlo, ale prostě jsem to zaslechla. Tak chci, abys to věděl. Připrav se.“ Oba pracovali ve startupu o malém týmu lidí. Vytvářeli klien tům na zakázku takzvané chytré domácnosti, a to především lidem se zdravotními hendikepy, kteří potřebovali zjednodušit vstup do domu, ovládání otevírání oken, ale i svícení a další věci, aby mohli znovu normálně žít. Karel byl ve firmě téměř od začátku. Nadchnul se pro ten projekt, protože pomáhat nejvíce zranitelným lidem ve společnosti mu připadalo důležité, a téměř jako by to bylo jeho po sláním. Vytvářel projekty, kreslil, programoval, trávil veškerý čas u počítače, a proto si mohl dovolit pracovat i z domova. Louisa se starala o klienty, a když Karel poznal, jaké má sociální cítění, věděl, že jejich šéf nikoho lepšího do společnosti zřejmě sehnat nemohl. A to Louisu vzal jako absolventku bez zkušeností. Karel vlastně ani nevěděl, kde ji objevil. Napřed si myslel, že je to jenom nějaká hol ka, kterou kdesi sbalil a chce ji mít u sebe jako asistentku. Postupem času však přišel na to, že se hodně mýlil. „A víš, že se Wimovi vlastně ani nedivím? Čekal jsem, že to při jde i dřív,“ pronesl Karel a zamyslel se nad situací. „Ale co s tím? Je to opravdu předzvěst toho, že odsud chceš vy padnout?“ rozhodila Louisa rukama a Karel na sobě ucítil její zkou mavý pohled. Zastavili se. Slunce po odmlce znovu vyšlo, ale Karel viděl, že se brzy vytratí za prosklenými budovami institucí Evropské unie, které v dálce vystupovaly nad starou zástavbou. 17
„Lou, já mám tu práci hrozně rád, ten hřejivej pocit, když dokon číme projekt a lidi se zdravotním omezením jsou šťastní, že jsme jim pomohli… ale v současnosti se proklínám za to, jak to vedu, že různý věci brzdím… že prostě neodvádím kvalitní práci. Tenhle měsíc to bude rok, co se to všechno stalo. To pomyšlení, jak čas letí a na mém stavu se nic nemění. To všechno mě uvrhlo do hroznejch stavů. Mám noční můry, málokdy se vyspím… a nelepší se to. Po slouchej, já už si s váma asi nezasloužím pracovat.“ A protože to dál nechtěl moc řešit, pohladil Louisu po zádech a přikývl: „Pojďme, dostal jsem z toho všeho hlad.“ Louisa se na jednu stranu chtěla zeptat ještě na pár věcí, ale zá roveň se už do tématu nechtěla míchat. Karel cítil, jak uvažuje. Četl v ní rozpor. Bodlo ho, že jí možná pokazil náladu, se kterou za ním přišla. V duchu si vyčítal, jak depresivně zřejmě působí, ale brzy to nechal plavat, protože dorazili na místo. Šel dovnitř objednat. Libanonská restaurace se nacházela na rohu křižovatky. Sídlila v pěkné cihlové budově s kovaným zábradlím na balkonech. Koření vonělo až na ulici a okolo panovala příjemná atmosféra. Louisa zů stala venku a Karel ve frontě přes okno pozoroval, jak přechází ulici do míst, kde ještě svítilo slunce. Opřela se tam o plechové stání na jízdní kola a nastavila tvář slunečním paprskům. S jídlem se rozhodli přejít do parku Ambiorix Square. Posadili se v jeho středu, kde upravené pěšiny lemovaly stejně dobře upra vené živé ploty. Naproti si hrály děti v prolézačkách a ke Karlovi s Louisou doléhal jejich smích. „A co ta druhá věc? Ta pozitivní?“ zeptal se, když snědl několik zákusků a otřel si ruce do ubrousku. Louisa se na něho úkosem zahleděla a usmála se: „Jedu do Ama zonie. V květnu.“ 18
„No nepovídej,“ vydechl překvapeně a chtěl vědět víc. Povyprávěla mu celý plán, to, jak se dala v jogínské skupině do hromady s partou lidí, kteří do Amazonie jezdí skoro každé dva roky navštěvovat místní kmeny a objevují za přítomnosti šamanů sílu různých ceremonií, ať už jde o nápoj z liány zvaný ayahuasca, nebo kambo, jed jihoamerické žáby, která žije na stromech dešt ných pralesů. „Zrovna dneska večer máme sraz, abychom si celý plán ujasnili. Zdržíme se v Amazonii skoro tři týdny,“ dodala Louisa. „Ale celý ti to říkám hlavně kvůli tomu, aby ses k nám přidal.“ Karel na ni udiveně hleděl. „Ten ayahuascový rituál by ti mohl pomoci najít cestu zpět k sobě nebo do minulosti… najít vodítka, odpovědi, umožnit ti v sobě všechno tíživý uzavřít… očistit se. Sama znám lidi, kterým to po mohlo. Viděla jsem i dokumenty, kde někdo mluvil o tom, jak mu to zachránilo život.“ „Zajímavou nabídku mi dáváš,“ řekl zamyšleně. „No a co ty na to? Nebude to ani nijak drahý.“ „Děkuju, Lou, ale… já se opravdu spíš vrátím do Čech. Užij si to tam i za mě. Určitě to bude skvělý. Úplně tě tam vidím,“ usmál se a cítil, že najednou pookřál. Byla tu osoba, která mu chtěla pomoci. Byl tu nápad, co by měl udělat. A zřejmě i rozhodnutí. Jako by se nějaké imaginární soukolí pohnulo a konečně se dávalo do pohybu. Louisa na Karla netlačila. Dál si jenom tak povídali, než jim za čala být zima. Karel ji poté doprovodil na zastávku metra Schuman, přímo před mohutnou budovu Evropské komise, a pak se poma lým krokem vydal ke svému bytu na rohu Rue des Eburons a Rue John Waterloo Wilson. Měl chuť zalézt do vany. Na hodně dlouho. A udělat ještě něco, protože zřejmě nadešel čas. Odemkl vstupní 19
dveře a pomalu vystoupal po úzkém dřevěném schodišti. Jednalo se v těchto starých zástavbách o typické řešení a téměř všechno se muselo stěhovat okny. Když za sebou zavřel dveře, hned ze sebe svlékl oblíbenou černou džínovou bundu. Odhodil ji na pohovku a zamířil do koupelny, aby pustil horkou vodu. Chvíli jen pozoroval, jak se vana plní, a pře mýšlel. Jemně na něho proudila vystupující pára a on si nechával stejně tak proudit hlavou všechno, co se ten den událo. O čem mlu vil s doktorkou Arnéovou, s Louisou, co všechno jim říkal o tom, k čemu postupem času dospěl. Postavil se před zrcadlo a zahleděl se na sebe, možná aby se o všem přesvědčil. Ani nevěděl, kdy na posledy se na sebe takto díval. Viděl unaveného muže, jemuž tmavé strniště dodávalo zanedbaný vzhled, ale možná to bylo i tmavými rovnými vlasy, které mu lehce splývaly přes uši a nad čelem měly tendenci zvedat se a působit neupraveně. Když byl mladší, říkaly mu ženy, že jim to připadá sexy. Prohlížel si i jizvu v levém obočí, zna mení, že byl účastníkem událostí v březnu 2016. Těch událostí, které mu tolik změnily život. Teroristický útok v metru. Sevřel rukama umyvadlo, zhluboka se nadechl a rozhodl se. Udělá to, k čemu dnes dospěl. Ano. Kašlat na terapie, které stejně nic nepřinesly, kašlat na tohle místo, zapomenout na prázdný pokojík v bytě, kde měl vést nový život. Utéct odtud. Jinak ho to semele nadobro. Přešel do obýváku. Vytáhl horní zásuvku pracovního stolu, z ní vyndal několik blistrů a plnou krabičku léků. Plně odhodlán přešel do ložnice, kde další dvě krabičky vzal ze stolku u postele. Vrátil se do koupelny a pohlédl na hromadu chemie, kterou svíral v rukou. Antidepresiva, benzodiazepiny a lyrica. K čertu s tím. Zamračil se a téměř vztekle začal jednotlivé prášky vylupovat z blistrů. Padaly přímo do toalety, kde se rozpouštěly. Rychle jich přibývalo a Karel 20
v rukou drtil prázdné blistry, které postupně odhazoval do odpad kového koše pod umyvadlem. Chemie klesala ke dnu a na hladi nu vystupoval pouze nerozpuštěný povlak. Ať to všechno táhne do pekla… Pak se svlékl a s uspokojením vlezl do vany. A najednou to viděl. Zcela jasně. Jak se vrací domů. Jak začíná znovu. Jak prochází po stopách svého dětství, kdy ho otec učil lézt po pískovcích. To ještě bydlel na Malé Skále. Český ráj, Jizera… ale nejen tam. Připadalo mu, že k tomu, aby se odpoutal od všeho, co se stalo, mu může po moci ještě něco. Zkusí zjistit, jak to bylo s jeho předky. Mrzelo ho, že se o příběh své rodiny dříve nezajímal. A přitom jeho děda byl za války odbojářem. Co se s ním tehdy stalo? Tam někde na Kři voklátsku, jestli si dobře vzpomínal. Zbiroh? Březová? Tak nějak se jmenovalo místo, kde jeho předek bojoval za svobodu a zároveň se skrýval. Karel se teď cítil snad až provinile, že se o to nikdy dříve nezajímal. Že si užíval studia, kamarádů, a jakmile to šlo, odjel studovat do zahraničí, aby skončil tady v Belgii. Malým oknem v koupelně pomalu přestávalo pronikat světlo a místnost se halila do šera. Odbojář… děda… kterého ani jeho otec nepoznal, protože jeho osud… prostě tam někde zemřel… asi v polích nebo křivoklátských lesích. Kvůli tomu, že riskoval. Že tak moc toužil po svobodě, po konci války. Proč nikdy nechtěl vědět víc a ani jeho rodiče pravdu neznali? Karel se zavřenýma očima vnímal, jak ho myšlenky odvádějí od současných těžkostí. Bylo mu najednou docela dobře. A už by nejraději odjel. Ano. Možná už se viděl někde tam, zpátky v České republice, kde se se vším vyrovná.
21