PROLOG
Buch, buch, buch… Zvuk tlukoucího srdce nebo poskakujícího míčku. S tím si bušení asi mnozí spojují. V mém případě neplatí ani jedno. Je jen ticho. Polovina devadesátých let. Jsem v holandském městečku a prá vě jsem opět začal hrát tenis. Seniorská tour mi vrátila radost ze hry a tentokrát se mnou přijel, jako v minulosti tolikrát, i táta. Táta se svým typickým účesem, s vlasy uhlazenými dozadu ob rovským množstvím brilantiny, je mým největším fanouškem a nejbližším přítelem. Moc pro mě znamená, že se mnou pořád chce jezdit. Zanedlouho se musíme vydat do tenisového areálu, kde hra ju finále v kategorii seniorů. Slunce svítí, celý týden probíhal skvěle, ale včera večer se to zvrtlo. Začalo to dobře, příjemnou večeří s tátou a kamarády z tenisu, ale pak mi v hlavě přesko čilo – což se mi občas stává. Všeho bylo přes míru: alkoholu, drog i prášků, což je moje obvyklá samoléčba, kterou si naordi nuju, pokud se cítím mizerně. Když mě táta přijde vyzvednout, jen zaskuhrám: „Dneska hrát nemůžu. Je mi pod psa.“ 7
Táta mávne nad mými námitkami rukou a ujistí mě, že to bude dobré. V hloubi duše zřejmě doufá, že se všechno vyřeší samo od sebe, že se dám dohromady tak jako dřív. Vyrazíme a já cítím, jak se mi zem houpe pod nohama. Při padá mi, jako bych plul vzduchem, neposouvám se vpřed. Pře cházíme můstek, takovou tu typickou holandskou lávku přes kanál, na němž se pohupují hausbóty ukotvené silnými lany. A vtom upadnu. Všechno potemní a dojde na nemyslitelné. Umírám. Nevidím žádné světlo na konci tunelu, nepromítne se mi celý život, všechno je prostě fuč. Srdce už mi netluče buch, buch, buch, zastavilo se. Ale než všechno zčerná, stihnu si pomyslet: Jak to mohlo dojít tak daleko? Naštěstí jsou kolem nás lidé, kteří mi zachrání život. Táta tam určitě jen stojí s rukama v kapsách kalhot a navenek se tváří, že není proč si dělat starosti, ale uvnitř je ochromený stra chem. Takhle reagoval vždycky, hrozně se bál konfliktů a v po dobné situaci jednoduše nedokázal jednat. * Přežil jsem, což byla klika, protože miluju život a dnes jsem ne smírně vděčný, že to tehdy neskončilo. Říká se, že srdce usku teční dvě a půl miliardy úderů za život. Moje udeřilo méněkrát, a není to jen mým pomalejším srdečním tepem. Po zhroucení na mostě jsem si uvědomil, že musím vybojo vat svůj nejdůležitější zápas. Zápas sám se sebou – tím nejtvr dohlavějším ze všech soupeřů – a s drogami. Narodil jsem se ve znamení Blíženců a odjakživa jsem cítil, že v sobě mám dvě 8
osobnosti, něco jako doktora Jekylla a pana Hyda. Na rameni mi sedí ďáblík a usilovně se mě snaží stáhnout do černočerné tmy. Toho osudného dne v Holandsku se mu to téměř podařilo.
9
ČÁST 1
RODINNÝ PODNIK (1956–1974)
1. MÁMA, TÁTA A JÁ
Moje první vzpomínka je na policejní služebnu. Byly mi tři a po tvářích se mi koulely slzy. Ze strachu a nervozity mě rozbolelo břicho, místnost byla chladná a sterilní, pořád jsem slyšel jakési bzučení. Myslel jsem na mámu, vždycky ří kala, že když budu zlobit, policajti si mě odvedou. A teď na to došlo a já se třásl strachy. Proč jsem se tady ocitl, vyvedl jsem něco? Za pár minut si mě máma vyzvedla a já pochopil, že jsem nic neprovedl. Prostě jsem jí utekl a ztratil se. * Moje rodina pro mě vždycky znamenala hrozně moc. Narodil jsem se ve středu 6. června 1956 a jako prvorozený jsem byl toužebně očekávaný. V té době jsme bydleli v Nynäshamnu, ale zakrátko jsme se přestěhovali do hezkého průmyslového města Södertälje ležícího jižně od Stockholmu. Byla šedesátá léta a ve městě dominovali výrobce nákladních vozů Scania a hokejový 13
klub Södertälje SK. V okrese stejně jako v celém Švédsku vládli sociální demokraté. Bydleli jsme v bytě ve třetím patře obyčejného zeleného čin žáku v ulici Torekällgatan, v jehož přízemí se nacházela řada garáží. Bylo to perfektní místo pro kluka zblázněného do míčů, kterému chyběl kamarád na hraní. Všude kolem totiž byly pou ze stromy a uličky. My, to znamenalo jen já, máma Margareta a táta Rune. Od samého začátku jsme k sobě měli velmi blízko a společně dělali téměř vše. Máma ani táta neměli sourozen ce, a poněvadž táta moc nevycházel se svou rodinou, potkávali jsme se s jejími členy zřídkakdy. Měl jsem proto blízko k babič ce a dědečkovi z máminy strany a s nimi jsme se vídali pořád. Pokud si vzpomínám, neměli žádné jiné přátele, a moji rodiče také ne. Vím, že se naši pokoušeli o další děti, ale bohužel neúspěšně. Nakonec si máma musela po všech těch nevydařených těhoten stvích nechat odstranit vaječníky. A já zůstal jedináčkem. Rodi če to velmi trápilo, a určitě právě proto se z nás stal silný tým, který vždy držel při sobě. Byli jsme my tři. Vždycky. Stmelená rodina v čele s mámou Margaretou. * Už odmala jsem snil o tom, že se jednoho dne stanu sportovní hvězdou. Možná i proto, že moje školka se nacházela v části zvané Badparken. Jedná se o historický park, kde v létě býva lo několik tenisových kurtů a v zimě umetené kluziště. Kolem Badparkenu mě každý den máma vodila do školky a já nedoká zal odtrhnout oči od dětí, které tam hrály nejrůznější hry. 14
Snad právě Badparkenu a všem tamním sportovcům vděčím za to, že jsem tenis a lední hokej začal hrát už na základce. Hokej jsem ze začátku trénoval v družstvu Racků, ve skvělém klubu, kde se děti učily základy bruslení a techniky. Můj táta Rune a jeden další rodič později založili vlastní hokejový tým, SAIF, abychom my děti měly s kým hrát a trénovat. Jednalo se o projekt opravdových nadšenců, díky němuž všechny děti mohly hrát po boku místních elitnějších týmů. Šlo jen o zába vu, ale já to brzy začal brát vážně. Během krátké doby jsem se jako hráč hodně zlepšil a byl jsem radostí bez sebe, když si mě „opravdový“ klub Södertäl je SK vyžádal do chlapeckého družstva, protože jsem tam pochopitelně chtěl. Tenhle tým hrál nejvyšší soutěž a já tomu dával všechno, hrál jsem ze všech sil. Odměna přišla v podo bě významného mládežnického turnaje O pohár svatého Erika, v němž se náš tým dostal až do samotného finále. Ovšem pro mě osobně bylo největší výhrou, když mě vyhlásili nejlepším hráčem čtvrtfinále i semifinále. Myslím, že už tehdy mi došlo, že individuální sporty mě přitahují víc. Zahájení školní docházky je velká věc pro každé dítě včetně mě, ale chvíli trvalo, než jsem ve třídě zapadl. Při nástupu na první stupeň Blombackaskolan mě doprovázela máma a vybavuju si, že jsem byl nesvůj a trochu se bál, přestože jsem si hrával s ně kolika dětmi, které začínaly ve stejné třídě. Vím, že jsem byl docela šťastný kluk, a v těch letech mi vadilo jen to, že abychom vyšli, máma pracovala jako chůva a cizí děti hlídala v našem bytě. Ve všední dny jsem doma nikdy neměl chvíli klidu, pro tože všude lítala mrňata, a rušila mě dokonce i v mém pokoji. 15
Měl jsem typicky klučičí pokoj s plakáty z komiksu Buster a s žíhanou rákosovou rohoží na stěně s tu a tam přilepenými soply. Bylo tam všechno, co jsem potřeboval: postel, několik poliček, psací stůl u okna s výhledem na parkoviště, a přesně pode mnou se nacházela garážová vrata. Svoje doupě jsem měl rád a při čtení komiksů jsem se občas zasnil natolik, že jsem se v nich úplně ztrácel a sotva jsem vnímal, když mi někdo něco říkal. Pokoj byl útulný a pohodlný, ale chtěl jsem ho mít sám pro sebe, a ne se o něj dělit s ostatními. Všechny děti určitě po třebují trochu soukromí a s těmi cizími prcky to pro mě bylo náročné. Naštěstí jsem se mohl věnovat sportu. Ohledně školního prospěchu a všeho, co s tím souviselo, na mě máma kladla vysoké nároky. Vzpomínám si, že když jsem byl na základce, jednou se na mě pořádně naštvala. Byl po slední školní den a při té příležitosti mě oblékla do nových, elegantních bílých šatů. Samozřejmě jsem v areálu školy znal zkratky a jedna z nich vedla dolů po travnatém svahu. Cestou na zakončení školního roku jsem se trochu opozdil, vzal jsem to zkratkou a pochopitelně jsem se ve slavnostním oblečení na táhl. Když mě máma spatřila, usoudila, že jsem v trávě válel sudy, a ne že jsem upadl nešťastnou náhodou, a projevila svůj výbušný temperament. Uměla se hodně rozčílit a dát to jas ně najevo. Naopak táta ztratil nervy málokdy, takže se dá říct, že po povahové stránce se navzájem doplňovali, stejně jako v mnoha jiných ohledech. Na druhém stupni jsem ke svému velkému zármutku nedo stal jedničku z tělocviku, protože podle učitele jsem moc ne uměl udržet rytmus a tancovat. Učitel měl bohužel pravdu, 16
tyhle „sporty“ mě nebavily, a proto to dopadalo, jak to dopa dalo. Na druhou stranu jsem skoro vždycky vypracoval domácí úkoly a dobře se učil, což byla jediná možnost, protože jinak by mi máma dala pořádně za uši. A školu jsem dokončil s dobrým prospěchem. Máma a babička Greta si představovaly, že až budu dospělý, bude ze mě farář. Táta s nimi zásadně nesouhlasil a chtěl, abych se věnoval sportu. Pořád nechápu, odkud se máminy a babičči ny sny o faráři vzaly, nikdo z naší rodiny nebyl moc pobož ný. Na druhou stranu jsme všichni senzitivní, což se vyznačuje tím, že cítíme přítomnost mrtvých, rozpoznáme energii v domě nebo tušíme, co se stane. Tehdy jsem se nad tím nijak zvlášť nepozastavoval, uvědomil jsem si to až mnohem později. Babička s mámou poměrně rychle hodily sny o faráři za hlavu, což zase tak moc nevadilo, protože všichni z rodiny se hodně zajímali o sport. Záhy se většina našich společných akti vit týkala ledního hokeje, stolního tenisu, fotbalu a tenisu. Za mého dětství se na televizních kanálech sport nevysílal od rána do večera. Tenkrát v televizi dávali hlavně fotbal, především každou sobotu pořad Tipsextra, který jsme si tátou nikdy nene chali ujít. Na anglickou ligu jsme se dívali pokaždé. Předtím jsme vždycky podali pečlivě promyšlené sázkové tikety a pak jsme s nimi seděli u televize a s nesmírným napětím jsme sle dovali, jestli trefíme jackpot. Což se nám pochopitelně nikdy nepodařilo. Už můj děda z tátovy strany fandil Charlton Athletic a naše rodina v tom pokračuje. Tenhle klub dnes není moc popu lární, protože v podstatě každý rok spadne o soutěž níž. To však nehraje žádnou roli, moje srdce bude navždy bít pro něj. 17
Ze švédských fotbalových klubů je můj nejoblíbenější Ham marby IF a v hokeji přirozeně Södertälje SK. Když člověk fan dí nějakému klubu, je to na celý život, alespoň já to tak cítím. * Už jako malý jsem si zavedl jedinečnou rutinu. Vlastně vůbec netuším, jak to začalo, ale mám ve zvyku si každý nedělní večer dát dlouhou koupel. O víkendech jsem často bez ustání spor toval a pak jsem si užíval ten pocit, když jsem se ponořil do horké vody a všechno pustil z hlavy. Ve vaně jsem vydržel ležet hodně dlouho a nemyslel jsem vůbec na nic. Přestože voda ke konci vychladla a na bříškách prstů se mi udělaly varhánky, byl to nepřekonatelný způsob, jak si odpočinout. Máma také měla svůj zavedený návyk, každý večer mi při pravovala oblečení na druhý den do školy. Leželo na židli vedle postele, já po něm pokukoval a v duchu si říkal „tohle si nevez mu ani za nic“. Nejhorší bylo, pokud mi nachystala triko s límečkem. Škrábalo, a když jsem si ho oblékl, bylo plné statické elektřiny a hned se mi zježily chloupky na těle. Vadilo mi, že si nemů žu sám vybrat, co si obleču. Ale o těchto věcech rozhodovala máma, tak to prostě bylo. Většinou jsem se do školy těšil a od přírody jsem byl ranní ptáče, takže než mě máma přišla vzbudit, už jsem byl vzhůru a připravoval se. Rád jsem se zase potkal s kamarády, hlavně po víkendu, během něhož jsme se neviděli. Dá se klidně říct, že doba mé školní docházky byla zcela bez starostná. Pochopitelně mám i několik bolestných vzpomínek. 18
Jedna z nich je na můj výrazný podkus, který se lékaři i naši usilovně snažili napravit. Každý večer jsem si proto musel nasa zovat speciální zubní rovnátka, jež posouvala čelist a tím pod kus korigovala. K rovnátkům patřila i silná gumička, která mi táhla bradu dozadu, a to dost bolelo, protože tu gumičku jsem měl pevně napjatou kolem hlavy. Rovnátka jsem nosil určitě rok, ale skus se mi naštěstí spravil a dnes už s ním nemám žád né problémy. Za ty těžkosti to stálo, ale pořád si to pamatuju jako velmi náročné období, hlavně když mě některý kamarád pozval, ať u něho přespím, což se mi kvůli těm příšerným rov nátkům chtělo jen málokdy. * Velká semknutost naší rodiny určitě může působit poněkud zvláštně, ale musím říct, že jsem odjakživa oplýval značnou sebe důvěrou, a domnívám se, že to vychází z téhle rodinné blízkosti. Velkou oporou nám byl táta. Když to šlo, moc rád jsem ho do provázel, hlavně na turnaje ve stolním tenisu, kterých se účastnil. Šlo mu to hodně dobře a cit pro míč jsem zřejmě zdědil po něm. Dneska si ping-pong dokonce občas zahraju, baví mě to a připo míná mi to všechny ty úžasné chvíle strávené s tátou. Díky jedné z nich se ze mě stal tenista. Bylo mi asi osm nebo devět a jel jsem s tátou na turnaj. Před zahájením soutěže ozná mili, že vítěz si bude moct vybrat odměnu. Jednou z cen byla tenisová raketa. Hrozně moc jsem po ní toužil, prosil jsem a škemral na tátovi, aby si ji v případě vítězství vybral. Protože byl hodný, udělal, co jsem po něm chtěl: nejprve vyhrál a pak si vybral raketu. 19
Kdo ví, co by ze mě bylo, kdybych toho dne tátu na šam pionát v Bårstě nedoprovázel? Ovlivnil mé rozhodnutí osud nebo vyšší moc? Tyhle otázky nedokáže zodpovědět nikdo, ale v ten den mi tenis skutečně vstoupil do života. Poprvé jsem v ruce držel tenisovou raketu, do té doby jsem jen přihlížel, když v Badparkenu tenis hrály jiné děti. Raketa, kterou táta vyhrál, na mě byla příliš těžká a bekhend i forhend jsem musel hrát obouruč. Dalo by se říct, že díky tomu jsem si brzy vytvořil vlastní herní styl. Později se mě trenéři snažili přesvědčit, abych přestal hrát i levačkou a změnil držení rakety. Jenže mě jejich řeči nezají maly, prostě jsem hrál tak, jak mi to vyhovovalo. Vyústilo to v obouručný bekhend, naproti tomu obouručný forhend jsem časem opustil, i když nerad. K tomu však došlo mnohem poz ději, když se mým prvním profesionálním trenérem stal Percy Rosberg. S obouručným bekhendem jsem nikdy nepřestal a po mně ho začalo používat hodně dalších hráčů. * Brzy se ze mě stal opravdu všestranný sportovec, zřejmě i díky tomu, že jsem hrál hokej i tenis, hlavně v zimě. Tenis se hrával ve sportovní hale s klasickou podlahou z tvrdého PVC a podle čar namalovaných pro všechny možné jiné sporty. Povrch byl neuvěřitelně rychlý. V létě se naopak tenis hrál jen na štěrku v Badparkenu. Nevzpomínám si, jestli pro nás děti existovala nějaká tenisová škola, ale trávil jsem veškerý čas od rána až do večera poblíž kurtu, pro případ, že si někdo bude chtít zahrát. Rozdělení na halovou a venkovní sezonu zapříčinilo, že jsem 20
se musel naučit zvládat přechody mezi rychlým a pomalým po vrchem, z čehož jsem významně těžil ve své pozdější profesio nální kariéře. Každý den po návratu ze školy na mě v předsíni čekala buď tenisová raketa, nebo brusle. Hned jsem popadl, co jsem po třeboval, a uháněl rovnou do Badparkenu. V létě mě lákal teni sový kurt, v zimě stačilo stáhnout z bruslí chrániče a rychle se párkrát projet po ledu. K tomu jsem byl i „vlčetem“ ve skaut ském oddílu, ale převážně proto, že jsem na bundě chtěl mít co nejvíc odznáčků. Soutěživý jsem byl odmalička. Pokud byl volný kurt, trénoval jsem podání, pokud byl ob sazený, stejně jsem se tam potloukal, abych viděl, jak hrají jiní, a učil se od nich. Byl jsem tam neustále, před školou, po škole, o každém víkendu a pochopitelně o všech prázdninách. Často zbylo volné místo, protože někdo nepřišel. Několikrát se stalo, že onemocněl jeden z hráčů čtyřhry, a v takovém pří padě jsem se zapojil já, protože jsem byl vždy připraven. Vzhlí žel jsem ke starším juniorům, byli hodně dobří a hráli velice tvrdě. Pro mě, malého kluka, bylo velmi poučné, když jsem se mohl přidat, ale ti starší asi nebyli pokaždé nadšení, že hrají se mnou, přestože mi to na můj věk nešlo úplně špatně. V době, kdy pro mě tenis začal být čím dál důležitější, naši koupili obchod v ulici Torekällgatan. Byl to takový staromódní koloniál se vším možným, jak to tehdy bylo obvyklé. Vždyc ky jsem se cítil trochu zvláštně, když jsem se v krámě po ško le stavoval a mohl si vybrat nějakou dobrotu pro sebe nebo pro kamaráda. Kromě čerstvých ryb se tam prodávaly veške ré potraviny a obchod se rychle stal místem, kde se scházeli lidé z okolí. Zároveň tam však naši trávili spoustu času a nikdy 21
neměli úplně volno. Přebírali dodávky zboží, obsluhovali zá kazníky, otevírací doba se prodlužovala a pořád tam muselo být uklizeno a příjemně. Můj rozvrh by se v těch letech dal jednoduše shrnout pojmy obchod, škola, Badparken a sportovní hala. Centrem neboli základnou toho všeho byl činžák v Torekällgatan, odkud jsem to na všechna ta místa měl, co by kamenem dohodil. A právě tam jsem našel nejlepšího sparingového partnera – garážová vrata v přízemí domu, v němž jsme bydleli. U vrat jsem byl pořád, a díky pouliční lampě stojící opo dál jsem na hru viděl, i když se setmělo. Trénoval jsem údery, bekhendy i forhendy, k velké nelibosti sousedů. Ze začátku si stěžovali zejména ti, kteří bydleli v nejbližších bytech, ale vy řešil jsem to slibem, že budu trénovat pouze v určité hodiny. O mých garážových vratech se toho napsala spousta, ale má lokdo ví, že jsem v těchto letech byl skoro stejný blázen do hokeje. Takže jsem u těch slavných vrat trénoval i s pukem a hokejkou. Jednou mě napadlo zkusit, kolikrát se pukem tre fím do cihlové fasády nad sklepním okénkem. Párkrát se mi to povedlo, ale pak ozvala rána a okno se rozbilo. Musel jsem ho zaplatit z vlastních peněz, a to bolelo. Bylo tedy jistější hrát tenis. Můj bodovací systém spočíval v tom, že jsem pětkrát za sebou musel na vratech trefit jedno konkrétní místo, jinak se fiftýn započítal soupeři. V duchu jsem si představoval, že hraju finále ve Wimbledonu nebo rozho dující zápas v Davis Cupu. O těchto velkých turnajích jsem snil, když jsem po večerech trénoval údery. Nechtěl jsem být jen nejlepším tenistou na světě – já chtěl být nejlepším tenistou historie. 22