Drahá čtenářko, drahý čtenáři, často se mě ptáte, jak ke mně přicházejí témata mých románů. Námět na tenhle konkrétní mě napadl, když jsem venčila psa. Byl to obzvlášť vlhký a upršený den, a jak jsem se plahočila parkem, ztracená ve světě vlastních představ, náhle mi v hlavě vyvstala představa starého karavanu v rohu blátivého pole, uvízlého v pusté krajině. Úplně jasně jsem viděla ženu, která v něm žije. Jmenovala se Maggie. Co se jí přihodilo? přemýšlela jsem. Jaký směr musel její život nabrat, aby skončila tady? A jak se ta scéna v mé mysli rozvíjela, uviděla jsem o mnoho mladší ženu, jak se odhodlaně blíží ke karavanu. Strašně pršelo a ona byla čím dál promoklejší a zablácenější. Co tam dělá? Jaký vztah je mezi těmi dvěma? Právě tento výjev se stal inspirací pro mou novou knihu, a i když jsem věděla, že má být zábavným únikem z reality o síle přátelství a nalezení sebe sama, příběhem plným dobrodružství, radosti a humoru, obsahuje můj román i vážné poselství. Čím dál častěji se dočítám o rostoucím fenoménu vztahových podvodů, kdy nic netušící oběti o velké částky peněz připraví někdo, s kým navázaly milostný vztah. Tito podvodníci se často objevují na seznamovacích aplikacích a sociálních sítích, kde si vytvoří falešnou identitu a stráví týdny, a někdy dokonce měsíce budováním důvěry obětí ve virtuálním vztahu, aby je nakonec domanipulovali až k poslání peněz. To samé se děje i naživo, není to jen výsada online světa, a i když se to může stát každému bez ohledu na 7
pohlaví, nejvíce se tito podvodníci zaměřují na starší ženy. Bezmála každý den se objeví nová zpráva o ženě, která se setkala s mužem, jenž se zdál být tím pravým, a zamilovala se do něj, jen aby později zjistila, že je to vztahový podvodník. Zvláště zranitelné zneužitím a manipulací těchto surových podvodníků jsou ženy, které se třeba nedávno rozvedly, oplakávají smrt partnera, potýkají se s krizí středního věku, nebo se prostě cítí osamělé a citově pošramocené. Ještě horší je to, že ve vztahových podvodech nejde jen o peníze. Psychická újma je ve skutečnosti mnohem horší než ta finanční. Podvodníci se maskují jako vaše spřízněné duše, čímž vás nejen připraví o celoživotní úspory, ale ukradnou vám srdce, schopnost komukoli důvěřovat a vědomí vlastního já. Je to obzvláště krutý zločin, jehož vinou se pak oběti cítí zraněné citově i psychicky, protože zasahuje do všeho, co je nám drahé. Do lásky. Když se zamilujete, dovolíte si být zranitelné, důvěřovat, doufat, představovat si společnou budoucnost. Váš partner vás teoreticky má chránit a dávat vám pocit bezpečí, takže tento druh podvodu je vrcholná zrada. Slyšela jsem oběti vyprávět, jak odhalení podvodníka otřáslo jejich sebevědomím a zanechalo v nich pocity nesmírné hanby a viny. Mnohé říkají, že se příliš stydí, než aby šly na policii, protože dávají vinu samy sobě. Dostanou se do izolace a deprese, nedokážou už věřit nikomu, ani sobě, a proto některé dokonce spáchají sebevraždu. Mnoho z nás, možná my všichni, víme, jaké je mít zlomené srdce. Jaký je to ale pocit zjistit, že vše, čemu jste 8
věřili, je lež? Že muž, o kterém jste si mysleli, že je vám souzený, vám ukradl celoživotní úspory a v podstatě celý váš život? Což mě přivádí zpátky k Maggie. Maggie je libovolná žena, představuje nás všechny. Žena, která tvrdě pracovala, aby si vybudovala život podle svých představ. Jediné, co chybělo, byl někdo, s kým by mohla takový život sdílet. To, co se stalo jí, by se mohlo stát komukoli. A i když je tenhle román určen všem, kdo kdy padli za oběť vztahovému podvodu, je také pro všechny, kteří někdy schytali ránu tak zdrcující, že si mysleli, že jejich život skončil – protože Maggie vám chce ukázat, že to tak není. Ani zdaleka ne. Ale to už předbíhám – pojďme se vrátit zpátky na začátek. Zpátky tam, kde začíná každý příběh. „Tak jsem potkala jednoho chlápka…“
9
Prolog U pobřeží Středozemního moře, pozdě v noci „Rychle! Utíká nám!“ Dvě ženy ve večerních šatech někoho pronásledují. Přeběhnou přes bazénovou palubu obří výletní lodi, vyhnou se kapele a vrhnou se dolů po schodech. Proplétají se mezi posádkou v uniformách a křepčícími hosty velkolepé akce Tanec pod hvězdami. „Promiňte, pardon, promiňte,“ omlouvá se starší z žen. „Uhněte!“ ječí ta mladší. Duhové koktejly létají vzduchem a z teplé, osvětlené oblohy se jako konfety snášejí papírové deštníčky, zatímco zcela oblečení pasažéři padají s hlasitými výkřiky a cákáním do bazénu. „Co to sakra…?“ „Panebože, já se strašně omlouvám! Pošlete mi účet za čistírnu, prosím.“ Ale není čas se zdržovat omluvami. Loď má devatenáct palub a je dlouhá jako tři fotbalová hřiště. A on jim uniká. Jsou mu v patách, v rukou svírají okraje šatů. Adrenalin 11
vybuchuje. Prudce oddechují, srdce jim buší. Mezi těmi dvěma ženami je možná rozdíl mnoha let, ale z toho, jak padesátnice tu šestadvacetiletou předbíhá, to rozhodně poznat není. „Pozor, nezakopni –“ Pozdě. Řekla to moc brzy. „Hergot!“ Starší ženě se v běhu zasekl podpatek do lemu s flitry a už letí vzduchem. „Proboha, dobrý?“ „V těch podpatkách se nedá běhat!“ „No haló! Ty nevíš, že podpatek je patriarchální nástroj ke zpomalování žen? Proč myslíš, že jsem si vzala tenisky?“ „Zmlkni a pomoz mi.“ Fajn, na tu pasáž o mnohaletém rozdílu zapomeňte. Za nimi se ozve hvizd píšťalky. Ženy se prudce otočí a vidí, že se za nimi náhle zjevila lodní ostraha. V uniformě a ozbrojená obušky a paralyzéry. „Stůjte! Ostraha!“ Jeden z bezpečáků vyštěkne rozkaz a zamává paralyzérem. Moment, to je jako opravdová zbraň? Z davu se ozve pár výkřiků, ale prchající útočník rozhodně nemá v úmyslu dát se chytit, a tak se k honičce přidávají i členové ostrahy, zatímco on přeskakuje stoly, převrací židle a při svém úprku tvrdě odstrkuje z cesty pasažéry i posádku. „ZASTAVTE HO!“ naléhají ženy. „Je to zloděj!“ „A lhář.“ Starší žena odhodí lodičky, je bosá, vyškrábe se na nohy. 12
„Největší chyba mého života!“ Kousek před nimi na tanečním parketu čerstvě rozvedená Dolores Lopezová z Miami oslavuje svou nově nabytou svobodu se dvěma nejlepšími kamarádkami ze střední, popíjí už třetí jahodové daiquiri a užívá si parádní taneční kreace, když vtom živá hudba nenadále umlkne a Dolores se ocitne uprostřed tohohle pozdvižení. A pak i přímo v cestě tmavovlasému muži, který se k ní řítí. Onen výkřik starší ženy jí nečekaně – a velice protivně – připomněl exmanžela, a ona vážně nechce, aby jí někdo připomínal exmanžela. Proto se rozhodne nastavit mu svůj diamanty posázený jehlový podpatek. „To bylo za všechny ty roky, kdy jsem musela nosit boty bez podpatku, protože on byl záprdek,“ řekne místním policistům následujícího rána, když si přijdou na loď všechny vyslechnout, a na důkaz ukáže patnácticentimetrový jehlový podpatek. „A tamto bylo za všechny ty roky, kdy jsem tomu blbečkovi musela prát,“ dodá na vysvětlenou, proč poté, co útočník zakopl a upadl, vychrstla zbytek daiquiri na jeho bílou smokingovou košili. Dolores ovšem policii neřekne, že v tom kratičkém okamžiku, kdy jí ležel u nohou, se na ni moc hezky usmál. Ani to, že ji jeho reakce tak zaskočila, že místo, aby ho vzala přes hlavu prázdnou koktejlovou sklenicí, na něj chvilku jen ztuhle zírala. Pak, neschopná se ovládnout, se usmála také. Což ovšem ani z dálky neušlo pozornosti dvojice žen. „Počkat! On s ní flirtuje?“ „Sere medvěd v lese?“ 13
„Nevím. Fakt to dělá? Na Penninách moc medvědů nemáme.“ Než se vzpamatují, je muž zase na nohou a mizí v davu. „Stůjte! Lodní ostraha! Ihned se vzdejte!“ Bezpečáci proběhnou kolem nich. Kruci, odkud se vynořili? „Neboj. Nemůže utéct, jsme na moři.“ „Vždycky mu to projde.“ „Tentokrát ne.“ „To si myslíš ty!“ Udýchaně se rozběhnou a snaží se ho dohnat. Už jsou skoro u kormidla, když spatří, že se rozběhl nahoru po schodišti a vyskočil na skleněné zábradlí. Dav hlasitě zalapá po dechu a z amplionu se ozve: „Odstupte od kraje!“ Dál už nemůže jít, nemá kam utéct. Konečně dopadený muž se otočí zpět na ozbrojený bezpečnostní tým a jeho pohled pročesává dav cestujících, dokud nespočine na dvojici žen. Obě na něj zírají, zatímco on těká pohledem mezi nimi. Pár vteřin. Milion emocí. Hněv. Lítost. Triumf. Prohra. Zlomené srdce. Znovu nabytá síla. Spravedlnost. Když se ho ostraha vydá zadržet, natáhnou k sobě ruce a pevně je stisknou. Je to tady. Konec. Je po všem. „A máme tě,“ vysloví neslyšně a upírají na něj pohled. Ale namísto viny a výčitek jim opětuje pohled bez špetky kajícnosti. A potom se jeho silueta, rýsující se proti inkoustové černi, otočí a podívá se na širý oceán v hloubce pod sebou. A skočí. 14
O DVA TÝDNY DŘÍV Pole někde v příšerném zapadákově
První dojmy
Je to fakt tady? U plaňkové brány na pole s trhnutím zastavil stařičký volkswagen s chybějícím krytem kola a nárazníkem připevněným lepicí páskou. Lilo. Stěrače vrzavě pajtlovaly ze strany na stranu a nechávaly přímo uprostřed čelního skla mlhavou skvrnu, takže se řidička musela na sedadle přikrčit, aby viděla ven. Flick znovu zkontrolovala navigaci v telefonu, ale mapa se nechtěla načíst. Nebyl tu signál. Naklonila se přes volant a rukávem bundy otřela zamlžené sklo. Odmlžovače byly taky kaput. Vzdala to a o kousíček stáhla okýnko, aby pustila dovnitř trochu vzduchu. „Pitomej déšť,“ zanadávala, když okýnkem vchrstla dovnitř záplava a promáčela jí bundu. Rychle okýnko zase vytáhla. Byla polovina července. Co se stalo s létem? Flick ale už odpověď znala. Klimatická změna. Nemusela zhlédnout další oceněný dokument Davida Attenborougha o divoké přírodě, aby věděla, že všechno špatné, co se ve světě děje, je důsledkem klimatické změny. Planeta byla v krizi. Globální oteplování pustošilo svět extrémním počasím, nedostatkem potravy, ztrátou přirozených 17
rostředí a zvedající se hladinou moří, což by mělo každý p den být jako hlavní zpráva na titulních stranách všech novin. Jenže nebylo. Pohlédla na sedadlo spolujezdce, kde leželo poslední vydání Místních ozvěn. Titulní stránka dnes patřila stádu trkavých ovcí, které způsobilo poprask na vřesovištích. VAROVÁNÍ PRO TURISTY – OVCE, BUĎTE OPATRNÍ! Bylo to příšerné. Ještě příšernější bylo, že to psala ona. Napsala Felicity Lomaxová, místní zpravodajka.
Vidět vlastní jméno v tisku v ní vyvolalo obvyklou směs pýchy a frustrace. Byla to taky dobře načasovaná připomínka. Proto jsi tu, pamatuješ? Lokla si zbytku vychladlé kávy z kelímku, odhodlaně přitiskla nos na sklo a zaostřila přes pole. Velké, macaté kapky stékaly po skle a rozmazávaly jí výhled, ale pak ho uviděla. V rohu pole. Ve vzdálenějším pravém rohu, mezi stromy a kamennou zídkou. Karavan. A ne, nebyl to roztomilý vintage karavan vhodný na Instagram, v pastelových barvách a s vlaječkami. Byla to otřískaná, plesnivá vzpomínka na mokré táboření ve Walesu v dětství, s mámou a tetou Pam. Fajn, takže je určitě na tom správném místě. Flick se narovnala a vypnula motor. Auto ztichlo; ozýval se jen déšť bubnující na střechu. Smetla ze sebe drobky 18
z nedojedeného croissantu, zkontrolovala se ve zpětném zrcátku a ujistila se, že tekuté černé oční linky má tip ťop, včetně typických ocásků v koutcích očí. Měla na sobě svůj jediný slušný kostým, nové elegantní bílé veganské tenisky, které si sotva mohla dovolit, a nelítostně vyfénované vlasy s ofinou přesně tam, kde měla být, čímž chtěla docílit sebejistého, profesionálního a protřelého dojmu. Investigativní novinářka s neomylným čichem na příběh a skvělým účesem. Ze zrcátka se na ni dívala dvacetiletá reportérka z pitomého lokálního plátku. V žaludku jí škrundalo z nervů a ten účes vypadal fakt děsně. Do prdele. Pokusila se – neúspěšně – uhladit kroutící se vlásky, které jí trčely z hlavy a připomínaly jednu z těch kouzelných kuchyňských houbiček, které udělají plops, jakmile se dostanou do kontaktu s vodou, popadla kabelku a deštník a sáhla po klice. Z nebe se lily proudy vody. Flick zaváhala. Optimismus nebyl úplně její silnou stránkou – coby novinářka byla zapřisáhlá realistka, ale v krátkém a neobvyklém záchvěvu optimismu pohlédla na olověné nebe v naději, že uvidí v mracích skulinku. Ale nic. Nic než nekonečná šeď. Sebrala sílu. Nedá se nic dělat. Rozrazila dveře a vystoupila z auta. A zabořila se rovnou do bažiny. Co to sakra…? Po několika týdnech neustávajícího deště se polní cesta, dříve krásná pěšinka obsypaná lučním kvítím, proměnila v husté, lepkavé bláto plné špinavých kaluží, do 19
kterých její nová krásná bílá veganská teniska okamžitě zajela. Do hajzlu! Když mokrou a špinavou botu vyprostila, následovala řada stále zoufalejších manévrů, při kterých se pokoušela dostat z auta na středový ostrůvek s trávou, aniž by si zničila obě tenisky, a zároveň se snažila v hustém lijáku rozevřít deštník. V tuto chvíli Flick pocítila, jak se jí zmocňuje pocit odosobnění, kdy se najednou podíváte na svůj život a řeknete si: Jak jsem se sem dostala? Před pěti lety odpromovala plná nadějí a velkých snů o novinářské dráze. Newsroomy jedoucí na vlně adrenalinu, breaking news a urgentní deadliny. Zdálo se to všechno tak oslnivé a vzrušující a důležité. Běhat po velkém městě s diktafonem a cigaretou, vést exkluzivní rozhovory se slavnými, prověřovat zdroje, hrabat se ve špíně a hledat odpovědi. Diktafon už vlastně nikdo nepoužívá a kouření způsobuje rakovinu, ale jen pro představu. V této vizi své vzrušující novinářské budoucnosti se ale nikdy neviděla uprostřed pole někde v zapadákově v příšerném lijáku, na nohou koláče bláta, promočená jako vodní myš. Chvilku přemítala, zda se rovnou nevrátit do auta, nevykašlat se na to všecko. Ale na tomhle rozhovoru tolik záleželo! Nebyla to jen šance prokázat své schopnosti, dosáhnout povýšení nebo vyššího platu, konečně se odrazit z místních novin do celostátních. Kdyby teď vycouvala, nikdy by nemohla doufat, že – 20
Zarazila se. Na tohle teď rozhodně myslet nebude. Zkontrolovala si, že má telefon a sluchátka, zavěsila si tašku přes rameno, otevřela bránu a důkladně ji za sebou zase zavřela (vzpomínky na poprask způsobený trkavými ovcemi byly dosud čerstvé), načež vyrazila přes pole. Když po dlouhém čekání dostala místo elévky v Místních ozvěnách, byla bez sebe radostí. Ale po téměř třech letech psaní reportáží o místních zatoulaných kočkách, skautských dobročinných bazarech a zbloudilých ovcích byla připravená, více než připravená, na příležitost prokázat, že by uměla být i opravdovou novinářkou. Na reportáž, která by jí pomohla prorazit, jak si zoufale přála. Ostatní reportéři byli v Ozvěnách už roky. Trpělivost, tvůj čas přijde, říkali jí. Ale kdy? Tímhle tempem bude čekat na svou velkou příležitost donekonečna. Skončí jako Tony Krabička, který měl už pětadvacet let pod palcem rubriku Dopisy čtenářů. Každý den si nosil obědový balíček a hlásil celé redakci, jaký sendvič mu přítelkyně udělala. „Jú, copak tu dneska máme? Tuňák a kukuřice, klasika!“ „Sýr a kyselá okurka, hurá, to je můj oblíbený!“ „Rostbíf s pestem, celkem odvaz, co říkáte?“ Pětadvacet let, a nejvíc vzrušující věc, co Tonyho potkala, byly náplně jeho sendvičů. Ne, ne, velké příležitosti samy nepřijdou. Samy jen tak nenastanou. Musíte zařídit, aby se staly. Když tedy Flick minulý týden zaslechla lidi v hospodě probírat nějaký místní skandál, nastražila uši. Z útržků rozhovoru to znělo příšerně. A naprosto úchvatně. Hned jí bylo jasné, že by z toho byla skvělá reportáž: bylo to horké téma celostátního významu, které se neustále p ropíralo 21
ve zprávách i online. Tohle byla její šance konečně dělat pořádnou investigativu. Prorazit a udělat si jméno. Všechno ale záviselo na exkluzivním rozhovoru s obyvatelkou karavanu. Flick na něj pohlédla zpod deštníku, jak klopýtala přes rozbahněné pole. V žaludku se dál ozývaly nervy, ale odmítla si jich všímat. V dálce uviděla krávu. Nedávno psala reportáž o turistce, kterou podupaly krávy. Chuděra měla zlámaná žebra a štěstí, že je naživu – na rozdíl od jejího nebohého kokršpaněla. Zrychlila krok. Její přítel Rory by nejspíš řekl, že si za udupání může sama. Vždycky ji varoval před přehnanými ambicemi a pátráním na vlastní pěst. „To je tvůj problém, Flick, vždycky míříš nad svoje možnosti.“ Jistě, tyhle věci říkal jen proto, že mu na ní záleželo. Nechtěl, aby si ublížila nebo se zklamala, obzvlášť když tak nedávno přišla o mámu. Nechápal, proč jí nestačí psát pro Místní ozvěny. Jasně, plat nebyl nic moc, ale byla to jistá práce a přispívali jí na penzijní spoření. „Kotě, já jen nechci, aby sis dělala moc velké naděje. Všechny tyhle neskutečné sny o tvém vlastním sloupku v důležitých nóbl londýnských novinách – tam píšou opravdoví novináři, co chodili na soukromé školy. Nejsou jako my. Tvoje články jsou pěkné, ale nejsi přece opravdová reportérka. Musíš se držet toho, o čem něco víš.“ Konstruktivní kritika, tak tomu říkal. Dál se plahočila, hlavu sklopenou, a prala se s deštěm, až konečně dorazila do vzdáleného koutu pole. Zblízka vypadal karavan ještě hůř než na první pohled. Barva vyžvýkané žvýkačky, síťované záclonky, zapařená okna: 22
zažil už lepší časy. Flick ten pocit znala. Vytáhla z tašky papírový kapesník a pokusila se oškrábat hrudky hlíny ze zaprasených tenisek a uhladit si ofinu. Zaváhala. Jako místní zpravodajka už zvonila se žádostí o rozhovor na spoustu lidí, ale tohle bylo jiné. Náhle ji zaplavila vlna úzkosti, která ji málem vykolejila, ale hned se zas dala dohromady. Bylo důležité působit sebejistě a suverénně. Zhluboka se nadechla a zaklepala. Nikdo se neozval. „Haló?“ Možná to opravdu byl hloupý nápad. Chvilku počkala, odkašlala si a natáhla ruku, aby zaklepala podruhé. V tu chvíli se dveře rozletěly, za nimi stála bosá žena středního věku ve starých teplácích a zmačkaném tričku. Krátkozrace mžourala na Flick zpoza rozcuchaných vlasů. Flick si okamžitě všimla dvou věcí: žena byla velice vysoká, a to i naboso; a zdála se překvapená, že ji vidí. „Dobrý den. Volaly jsme si. Jsem Felicity Lomaxová z Místních ozvěn,“ řekla Flick a natáhla ruku. „Ale všichni mi říkají Flick.“ „Aha, jste tu brzo!“ Žena vypadala, jako by právě vstala z postele. Sundala si ze zápěstí gumičku a stáhla dozadu kudrny, které měly stejnou barvu jako nedojedený croissant, čímž odhalila šediny na spáncích a pihovatý obličej. „Vážně?“ Tohle zase překvapilo Flick. Na svou dochvilnost byla pyšná. Podívala se na hodinky a potvrdila si, že jde přesně na čas. 23
„Neříkaly jsme v pátek v poledne?“ Pamatuj si: sebejistá a sebevědomá. „Ano, ale dneska je čtvrtek. Čekala jsem vás zítra.“ „Zítra?“ V nastalé odmlce Flick po krku začalo stékat ledové uvědomění, podobné dešti, který kapal z rozbitého drátu jejího skládacího deštníku. Náhle pochopila, že se spletla. Jako opařená sáhla do kapsy pro telefon, aby se podívala na datum, ale všechno bylo jasné ještě, než se podívala na displej. S tím vším, co se událo od máminy smrti, nějak ztratila pojem o čase a popletla si data. Pohřeb byl už před půl rokem, ale Flick se stále nedařilo se vzpamatovat. Nepředvídaně ji začalo štípat v očích. Jaképak sebevědomí a sebejistota; cítila se jako úplný pitomec. Ostře popotáhla a rychle se dala dohromady. „Já se moc omlouvám, má chyba. Můžu přijít jindy, pokud se vám to hodí víc…“ Margaret Fletcherová stála ve dveřích svého karavanu, hleděla na promočenou mladou reportérku se zablácenými teniskami a polámaným deštníkem, jehož dráty trčely v pravých úhlech, a uvažovala. Teď se jí to vážně nehodilo. Měla uvnitř příšerný binec. Navíc byla tak unavená, že si neuměla představit vést teď s někým rozhovor. Doopravdy chtěla jen zalézt zpátky do postele a přetáhnout si přikrývky přes hlavu. Ale tak se stejně cítila většinu času. Otevřela ústa, aby si vymyslela nějakou výmluvu, s rukou na dveřích, aby je za sebou mohla zavřít, myšlenkami už zpátky v posteli, kde se zavrtá pod peřinu a všechno zmizí… 24
Pak si všimla, jak novinářce zrudly oči. Když se Margaret Fletcherová později ohlížela zpátky, uvědomila si, že právě tehdy se něco stalo. Byla to chvíle, kdy ve Flick něco rozeznala. Zranitelnost? Něco povědomého? Podivný pocit nespoutanosti? Nevěděla, co přesně, ale to něco z ní vyzařovalo, a to ji přimělo změnit názor. „Vždyť úplně promoknete, pojďte dovnitř.“ Otevřela dveře dokořán, aby dívka mohla vejít, a vyloudila široký úsměv. „A prosím, říkejte mi Maggie.“
25