Tak tohle se nem!lo stát: Sofinka si na lyžích zlomila
nohu. V jednu chvíli svišt!la po svahu, sníh jiskřil, tatínek ji chválil a sv!t byl plný radosti, a hned
v další chvíli se všechno úpln! pokazilo.
Přišla bolest, ale ne jen taková obyčejná, jako když u lékaře píchali Sofinku do ruky. Tahle bolest zm!nila
úpln! všechno. Sofinka ležela na zemi, křičela a nechápala, co se jí stalo. Ani tatínek, jindy tak
spolehlivý, ji té bolesti nedokázal zbavit.
Ostatní d!ti mezitím dál uhán!ly po svahu, avšak pro Sofinku lyžování skončilo. Jako by se ocitla v hluboké černé jám!.
A to byl teprve začátek velmi dlouhého utrpení.
Nejprve ji vezli dolů na lehátku. Obyčejn! by to byla
zábava – takhle se vézt. Tentokrát to bylo utrpení.
Sofinka se choulila do sebe a bála se, co bude.
Zezdola ji pak sanitka odvezla do nejbližší nemocnice,
kde jí teprve sundali lyžařské boty, a bolelo to strašn!.
Tatínek byl pořád s ní, držel ji za ruku a snažil se ji
ut!šovat. Moc si přál Sofince pomoct, ale neum!l
zařídit, aby si nezlomila nohu, když se to už stalo.
Neum!l se dostat do Sofinky a zahnat bolest.
Teď už Sofinka leží doma ve svém pokoji, daleko od sn!hu, daleko od hor, kde m!la lyžovat ješt!
celý týden. Alespoň že bolest se už nepodobá černé jám!. Přesto ješt! úpln! neodešla –
zůstává n!kde uvnitř nohy. Dosud nikdy si Sofinka neuv!domovala tak jasn!, že je ta noha
její. Když mamince spadla sklenice a rozbila se, nebolelo ji to. Sesbíraly s maminkou střepy a hodily je do popelnice na sklo. Když Tomík ve školce spadl na parapet a vyrazil si zub, bylo jí ho líto. Tomík křičel a z pusy mu teklo hodn! krve. Ale odpoledne si šli hrát na zahradu a na Tomíkovo nešt!stí se zapomn!lo. Zato zlomenou nohu, obalenou bílou sádrou, nejde vyhodit do popelnice, ani se na ni nedá zapomenout.
„Maminko, k čemu je bolest?“ zeptá
se Sofinka maminky, která jí zrovna
přinesla přikrývku a plyšového pejska.
„Bolest nás varuje, že n!co není
v pořádku,“ má maminka jasno.
„Je náš důležitý pomocník.“
„Pomocník?“ nechápe Sofinka.
Takhle strašná v!c že by Sofince m!la pomoct? „Ale proč je jí tolik? Nestačilo by, aby to zabolelo jen jednou?“
„Kdyby to zabolelo jen jednou, brzy bys zapomn!la, že máš nohu zlomenou, a začala bys na ni šlapat. Jenomže pak by ti kost špatn! srostla a v budoucnu bys nemohla dobře chodit.“
„A takhle chodit budu?“ zeptá se Sofinka s úzkostí v hlase.
„Ano. Takhle ti kost správn! sroste a budeš chodit i b!hat. Všechno bude v pořádku, neboj.“
A pohladí Sofinku po čele.
Před usnutím Sofinka přemýšlí, jestli je potřeba opravdu tolik bolesti, aby jí noha správn! srostla. Nešlo by třeba, že by místo toho noha pískala? Proč musí zrovna bolet? Sotva by se na ni Sofinka cht!la postavit, noha by zapískala, a tím by ji varovala.
Jenomže noha neumí pískat, ví Sofinka. Noha není auto, které, když chce n!kdo ukrást, spustí alarm.