9788076961203

PŘEDMLUVA

NEJVÍC VĚŘÍME PŘÍBĚHŮM, KTERÉ SI OPAKUJEME NEJČASTĚJI

Poslechni si: „Ready to Start“ – Arcade Fire

Podle v!eho existuje několik zaru#ených způsobů, jak tě, milý #tenáři, stoprocentně zaujmout a postarat se o to, že bude! od prvního sloví#ka k téhle knížce přilepený a nebude! ji chtít už nikdy odložit. Patří k nim mimo jiné: převyprávění znepokojivého výjevu z dětství; bezdě#ná zmínka o krajně nebezpe#né situaci; popsání děsivé události, jež otřásla celým mým bytím; anebo ur#ení konkrétního okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že je něco stra!ně !patně. Problém s těmito technikami spo#ívá v tom, že tahle kniha představuje jejich hrozivý koktejl. V!ech 248 stran je plných těchhle sra#ek, takže mám tak trochu pocit, že kdybych některou z nich vypíchla, prozradila bych děj. Spoiler: tahle kniha je decentně zoufalá. Takže místo toho, abych tě vábila nějakou slzopudnou bombou, za#nu tím, že se stru#ně představím.

Ahoj, já jsem Allie. Jsem dvaa#tyřicetiletá abstinující depresivní alkoholi#ka, která ráda běhá fakt dlouhé závody

na hodně kopcovitých místech a která mluví se svým psem, jako kdyby byl dítě. Dřív jsem pracovala v hudebním pr ůmyslu, te( ale u#ím lidi, jak doběhnout opravdu hodně, hodně daleko, jak se k sobě samým nechovat hnusně a jak změnit uvažování od sebedestruktivní sebenenávisti k mnohem užite#něj!í sebelásce; někteř í lidé mi ř íkají trenérko. A te( jsem navíc i spisovatelka, což je fakt mazec.

Nedosáhla jsem žádných velkých úspěchů, které bych tu mohla popsat. Nejsem „výjime#ná“ tímhle způsobem. Jediný světový rekord, jehož jsem držitelkou, není nic světoborného, nemám své jméno zapsané u žádného sólo FKT – nejrychlej!ího absolvovaného #asu – a vět!ina běžců a cestovatelů by se mnou můj seznam světových prvenství neměnila. Prakticky vzato jsem velice, velice oby#ejná a myslím, že je důležité za#ít právě tady, protože to, co se stalo mně, se může stát komukoliv. Závislost a Zkurvená DepreseTM nerozli!ují. To lidé dělají, předpokládají a prohla!ují: „Tohle se mně nikdy stát nemůže.“ Jenže může a stává se to a možná se to děje právě te(. Možná proto #tete tuhle knihu. Možná ji #tete, protože si děláte starosti o někoho, na kom vám záleží. Anebo máte možná pocit, že něco není v pořádku, a hledáte odpově(. A) už je důvod jakýkoliv, děkuju. Doufám, že pro vás bude něco z toho, co jsem napsala, užite#né.

Když jsem na knize pracovala, lidé se mě, jak jinak, ptali, o #em to bude. „No,“ odpovídala jsem, „je to o depresivní alkoholi#ce, která si uvědomí, že ji její vysněná práce zabíjí, zblázní se do běhání, a dokud se jí život úplně nerozpadne, klopýtá jím jako naprosto zoufalá troska, dělá absurdní věci a běhá absurdní závody a pak…“ A pak… do toho

moje odpovědná redaktorka zasáhla – a) už ve skute#nosti, nebo na sociálních sítích – a dodala něco jako „ale je to plné naděje, upřímnosti a pozoruhodných úspěchů; je to nesmírně prospě!né! Opravdu! A inspirující! Je to podnětné…“ a já se v takovou chvíli dávala na odchod, protože nemám ráda, když o mně lidi mluví hezky. Je pro mě stra!ně těžké popsat, o #em tahle kniha je, aniž bych zněla jako blbka. Ale stejně to zkusím.

Tuhle knihu jsem napsala proto, abych pomohla lidem. Napsala jsem ji proto, aby měli pocit, že je někdo vidí, sly!í a chápe; aby mohli spí! než odsouzení cítit útěchu; a aby –snad – mohli přijít na to, co mají dělat dál, jestli se s ně#ím z toho ztotožní. Doufám, že ti, můj milý #tenáři, bude tak #i onak blízká, a) už běhá!, nebo ne. Možná jezdí! na kole anebo jsi triatlonista (nejupřímněj!í soustrast) anebo se žádné podobné bláznivině nevěnuje!. Doufám, že ti něco dá, a) už ti budou sportovní pasáže něco říkat, nebo ne. Prostě si jen v duchu „běhání“ nahra( „mu!kařením“ nebo „krasobruslením“ anebo „soutěžním skládáním origami“. Snad to zafunguje.

Tuhle knihu jsem napsala proto, aby lidé měli možnost pochopit, jaké to je mít depresi, být závislý, a přesto vést navenek poměrně fantastický život. Napsala jsem ji, aby měli lidé možnost pochopit, že závisláci jsou v!ude a na pohled fungují jako normální lidé. Stejně tak ti, kdo trpí depresí. Chodí mezi námi, jako kdyby se nic nedělo, a pak jednoho dne zmizí a vy se ptáte sami sebe, co jste mohli udělat. Tahle kniha by vám s tím mohla pomoct. Napsala jsem ji i proto, aby lidé viděli, že existuje naděje a že existuje !ance na uzdravení, protože v době, kdy jsem na tom byla nejhůř, jsem dlouhé roky vůbec žádnou naději nevnímala. Říkala

jsem si, že to je, jak to je; že jsem rozbitá a nikdy nebudu v pořádku.

Pro vět!inu závisláků není závislost bulvární stra!ák, kterým nás spole#nost tak ráda krmí. Neznamená, že se válíte ve !karpě, kadíte si do kalhot na ulici nebo ztrácíte domov, práci anebo rodinu. Ur#itě se tyhle věci dějí, mně se ale nic z toho tak úplně nestalo.

A ani ultra není nablýskaný sport známý ze sociálních sítí pod hlavi#kou UTMB, jak by nás spole#nost ráda přesvěd#ila – i když mě stoprocentně několikrát na!li, jak podpírám různé zdi, a několikrát jsem se na ultra pokadila. To se mi rozhodně stalo.

Ale oboje dohromady? Závislost a ultramaratony? Zapome+te. Ty spolu nemůžou v !ádném případě koexistovat.

Jak by mohl alkoholik uběhnout stovky a stovky kilometrů, a dělat to navíc celé roky? To prostě nejde. To není možné. Jenže to jde a možné to je. Jsem ultramaratonkyně a po velice dlouhou dobu jsem běhala jakožto funk#ní alkoholi#ka. Běhání mi nezabránilo pít. Místy mě k pití dokonce pobízelo a umož+ovalo mi ho. Stále je!tě trpívám ob#asnými ochromujícími depresivními epizodami. Ani tomu běhání nezabránilo.

Běhání miluju, miluju ten sport a jsem !)astná, že tu pořád je!tě jsem a můžu dělat to, co dělám. Ale jednu věc si řekněme hned na za#átku: běhání mě před závislostí a depresí nezachránilo. A nezachrání ani vás.

Dlouhou dobu mi běhání a alkohol sloužily k vyvažování a usnad+ování jistých věcí. Běhání jsem kromě toho používala k poměřování vlastní hodnoty a k tomu, abych sobě i ostatním dokázala, že „nejsem nemocná“. Zajdu až tak daleko, že řeknu, že nejen že mě běhání nezachránilo,

ale ob#as mě popostr#ilo je!tě dál na cestě k sebedestrukci, aspo+ do#asně.

Běhání mě mockrát zdrtilo, podupalo a připadala jsem si kvůli němu naprosto pří!erně. Zlomilo mi srdce a uvrhlo mě v naprosté zoufalství. Děsilo mě, schytávala jsem od něj výprask a dokázalo mě do#ista zrasovat. Slíbilo mi hory i s horáky, a nic z toho nesplnilo a já měla pocit, že je to proto, že nejsem dost dobrá. Zárove+ mi ale hodně dalo. Nastavilo mi staré dobré zrcadlo a donutilo mě dívat se na to, co se doopravdy děje, i když jsem to nechtěla vidět, ani si to připustit; i když jsem to ignorovala. Ukázalo mi, jak vypadá přijetí, komunita, a dokonce i láska, a poskytlo mi #as a porozumění, které jsem potřebovala, abych se víc než jen jednou dala do kupy. Běhání, a konkrétněji ultra, představuje jeden z nejbrutálněj!ích a nejkrásněj!ích způsobů, jak otestovat to, o #em terapeuti mluvívají ve svých místnůstkách. Běhání mi poskytlo prostor, ve kterém jsem se mohla otestovat, když jsem se za#ínala uzdravovat, a kromě toho mi dalo i #as, abych to mohla udělat. Ultra pro mě představovalo procitnutí, zú#tování a uvědomění, jež vedly k tomu, že tu dnes můžu sedět a psát tyhle řádky. Jsem ústředním tématem téhle knihy, kvůli #emuž se cítím jako poněkud psychotická narcistka, jenže kromě sebe nic jiného neznám, takže se s tím bude! muset, milý #tenáři, popasovat. A#koliv je tahle kniha o mojí osobní zku!enosti, může být stejně dobře o tobě nebo o tom, kým jsi býval anebo kým chce! být. Může být o tvém kamarádovi, bratrovi nebo sestře. Je to kniha o zmatku a ohni, jež mi zuří v hlavě, co si pamatuju, a o naději, trpělivosti a boji, kterých bylo zapotřebí, abych se dostala na druhou stranu, a ne jednou, ale mockrát. Je o #ástech mého života, které poskládané

dohromady tvoří to, kým jsem te(. Je o dospění na místo, jež mi připadalo nedosažitelné v době, kdy jsem sváděla boj viditelný jen mně – boj proti neúnavnému protivníkovi skrytému zrakům ostatních, kterému jsem i já sama rozuměla jen #áste#ně.

Je to kniha o procitání: o drobných my!lenkách, jež tu a tam vysko#í, mávnou rudou vlajkou a poví vám, že věci možná nejsou tak docela v pořádku. Je o zú#továních: o okamžicích, kde stanete sami sobě tváří v tvář, a stejně odmítáte přijmout, že se něco musí změnit. A je o uvědomění si, že je padlé na hlavu #ekat změnu, aniž byste cokoliv změnili. Je o tom, co se stane, když se svět kolem vás rozpadne. A o tom, co následuje, když se skute#ně pokusíte zvednout.

Hodně v téhle knize mluvím o tom, že netu!ím, kdo jsem. V samotném mém jádru se ale nachází #ást mě, která přestála i ty nejtemněj!í chvíle, a přestože je poni#ená, nezměnila se. Je jen kousek od mého srdce schovaná pod vrstvami !píny, zprohýbaná, pobouchaná, ale pořád plně funk#ní. Představuju si ji jako lesklou krabi#ku s oblými hranami. Září, je teplá a sálá z ní vřelost. Chce být nápomocná; otravně se snaží v!em zavdě#it. Mám pocit, že je to #ást mě, kterou jsem se bezdě#ně, možná dokonce omylem, pokusila několikrát zni#it, ale pořád tam je a vždycky tam bude. Vidím ji v sobě, vidím ji v lidech, které mám ráda, a vidím ji pokaždé, když se podívám na Pickle. Pickle je můj pes. Je to kromě toho také moje životní láska, moje první, moje poslední, moje v!echno. Já toho psa fakt pří!erně miluju.

Když Pickle zachránili u krajnice bulharské silnice, byla tak nehybná, že přinesli pytel, aby ji do něj str#ili. Ve chvíli,

kdy se k ní sklonili, aby ji zvedli, zjistili, že jí pomalinku tlu#e srdí#ko. Krabi#ka v jejím hrudníku zářila. Vzali ji k sobě a vypiplali ji. Zachránili ji, aby pak ona mohla zachránit mě. Bezpo#tukrát jsem se s Pickle v onen moment zcela identifikovala. Malá, zlomená, bez víry; ale životaschopná, state#ná a doufající. S Pickle máme stejnou zářivou krabi#ku. Pickle mi seslali, aby mi pomohla. A jediné, co chci já, je pomáhat ostatním.

Strávila jsem téměř tři roky sestavováním a přerovnáváním dílků tak, aby tahle kniha dávala smysl a neukon#ila mi kariéru dřív, než vůbec za#ala. Chci, aby byla nápomocná a nadějeplná, ale hlavně upřímná. A držím si v!echny palce, aby byla místy i vtipná.

Několikrát jsem v té době musela obnovit tovární nastavení. Ob#as jsem se necítila dost dobře na to, abych tuhle knihu napsala. Místy bude to, co budete #íst, bolestivé a temné. Bylo bolestivé a temné si to připomínat a bylo temné a bolestivé to psát.

Spoléhám se na vlastní záznamy, sepsané a uchované na mém po#íta#i anebo ukryté v hlubinách internetu. Spoléhám se na poznámky v denících rozesetých po mém domě a v telefonu a na vzpomínky zamlžené nejen depresí a alkoholem, ale i nespavostí, stresem, traumatem a těch #ástí mozku a srdce, které stále je!tě potřebují chránit mě a lidi, na nichž mi záleží. Střízlivost mi naostřila hroty. Záblesky vzpomínek mi pomáhaly a sem tam u!tědřovaly smrtící rány. Možná si nepamatuju v!echno, ale na hodně věcí nikdy nezapomenu.

Knihu tvoří tři #ásti složené z kapitol a vý+atků z blogových zápisků, z nichž některé byly už dřív zveřejněné v nekrácené a neredigované podobě na mých webových

stránkách (alliebailey.co.uk), vět!ina ale visí na internetu tam, kde je nikdo nemůže najít. Schovaná. Schovala jsem je proto, že byly tyhle #ásti prostě příli! bolestivé na to, abych chtěla, aby je v té době #etl někdo z příbuzných nebo přátel, zárove+ jsem je ale potřebovala někde ventilovat, protože jsem neměla nikoho jiného, komu bych se mohla svěřit.

Bála jsem se, že bych skon#ila v ústavu. Bála jsem se, že bych byla na obtíž, někam jsem ale tu Allie potřebovala dát. Nenapadlo mě, že by některé z těch blogů teoreticky mohly někomu jinému pomoct. Tím, že jsem je sem zařadila, jsem těmhle pří!erným #ástem mého života připsala nějaký smysl a upřímně doufám, že budou užite#né. Zárove+ platí, že otevřeně a #asto pí!u o tématech a pocitech, které mohou některé lidi znepokojovat. Prosím, bu(te na sebe při #tení opatrní. Na konci knihy najdete seznam míst, kde vám můžou pomoct, kdyby vám připadalo, že potřebujete s někým mluvit – o va!ich pocitech, ne o tom, jaký !kvár je tahle kniha. Na to linka první pomoci neexistuje. Zatím. Hudba vždycky hrála a vždycky bude hrát v mém životě zásadní roli, a proto tento opus doprovází playlist; najdete ho na Spotify (bit.ly/ab_runs). K těmhle písni#kám jsem se upínala v nejtemněj!ích chvílích a vyř vávala je ze střech v těch nejúžasněj!ích. Jsou to skladby, které mi poskytly útěchu a pocit sounáležitosti a dodávaly mi svobodu a „naser si“ energii. Jsou to písni#ky, které mě vracejí do konkrétních momentů v životě, euforických i zoufalých. Jsou to moje písni#ky, které dokážou v!echno zvrátit, písni#ky ur#ené pro chvíle, kdy je v!echno !patně, kdy jsi mi, doprdele, zlomil srdce, kdy mi nikdo na světě nerozumí. Doporu#uju v!em #tenářům, aby si playlist poslechli a jednotlivé umělce vyhledali. V některých případech mají tyhle kapely

stejný podíl na tom, že jsem dokázala přijmout samu sebe a svou situaci, jako mají běhání a abstinence. Obzvlá!tní zmínku si zaslouží Frightened Rabbit, The National, Bon Iver, Biffy Clyro a Arcade Fire. V některých případech jsem neudělala nějakou hodně velkou kravinu jenom díky tomu, že jsem se zabalila do jejich slov a hudby a připadalo mi, že mi někdo rozumí.

Název knihy je odpovědí na otázku, kterou jsem dostala na pódiu National Running Show v roce 2019. ,asto na tu dívku, která mi ji položila, myslím. Říkám si, kde se asi na své cestě nachází dneska.

Ú#astnila jsem se tehdy panelu a s kocovinou, úzkostí a depresí paradoxně vykládala o tom, jak vám může běhání zlep!it mentální zdraví. Byla jsem nesmírně dospělá a inspirativní – přesně jak to funk#ní alkoholici dokážou. Jsme v!ude. Jenom nás nevidíte.

Na konci programu zvedla jedna poslucha#ka v publiku ruku, aby položila otázku. Nikdy na tu dívku nezapomenu: drobná, mali#katá, docela jako ptá#ek, působila nesmírně nervózně, hotové zosobnění toho, jak jsem se vět!inu #asu cítila. Měla veliké brýle a mluvila tak potichu, že nebyla skoro sly!et.

Chystala se později ten samý rok běžet první půlmaraton a byla z toho pří!erně nervózní. Chtěla vědět, co se stane, až narazí do „zdi“. Ze( se, pro v!echny případné neběžce, v!eobecně definuje jako „stav náhlé únavy a ztráty energie způsobený vy#erpáním glykogenových zásob v játrech a svalech“ (díky ti, Wikipedie). Dochází k němu náhle a můžete se přitom cítit, jako kdybyste… no… narazili do cihlové zdi. Dostanete se do něj, když běžíte příli! rychle, příli! dlouho a nemáte v nádrži dostatek paliva; a dá se mu stoprocentně

vyhnout. Výrobní průmysl ale ze( vzal a využil ji jako bubáka, jako děsivou marketingovou návnadu, na kterou vás láká, abyste kupovali věci, které nepotřebujete. Udělali ze zdi bájnou, nevyhnutelnou, ty#ící se hrozbu, jež stojí obvykle zhruba ve dvou třetinách závodu a odděluje lidi od jejich potenciálu.

Ze( není skute#ná. Je to koncept. Je to metafora. Je to příběh. Je to možnost – jedna z mnoha v závodě –, ale není to fakt. Ze( si budujeme jenom v hlavě.

Přestože jsem si tam, usazená na pódiu, připadala jako největ!í podvodnice na světě, sužovaná existenciální krizí ohledně smyslu vlastního bytí na tomto světě, a nepřála jsem si nic jiného, než aby diskuse co nejrychleji skon#ila a já si mohla dát dal!í skleni#ku, něco na té otázce mi vyrazilo dech. Najednou jsem to totiž viděla z opa#né strany. Ta holka vypadala vystra!eně.

Místo toho, aby se soustředila na blížící se úžasný, vzru!ující den, na který se chystala a snila o něm celé měsíce, místo toho, aby plánovala, jak se bude cítit, až těch 21,0975 kilometru poprvé zdolá, místo toho, aby oslavovala výsledek v!eho toho tréninkového úsilí, myslela jenom na to, že neuspěje. Ani v nejmen!ím nepochybovala o tom, jestli ze( existuje. Ze( byla hotová věc a měla ji dostat. Chtěla vědět, kde je a jaké to bude. Zaplavil mě z toho nesmírný smutek. Podívala jsem se na ni a to, co jsem zjevně potřebovala už nějaký #as povědět sama sobě, mi zni#ehonic vyklouzlo z pusy.

„Věc se má tak,“ řekla jsem jí, „že žádná ze( neexistuje.“

Uvědomila jsem si, co vykládám, až ve chvíli, kdy mi ta slova opustila ústa. Tady mě měli, usazenou na židli#ce jako robota. Schopnou, upřímnou, inspirující Allie. To lidi

viděli. A nic z toho nebyla pravda. Vůbec nic. Byla jsem totálně v prdeli. Ve chvíli, kdy se mě ta dívka zeptala, se mi rozsvítilo. Seděla jsem tam na té stoli#ce přímo před svojí vlastní obrovskou zdí. Allie, ultramaratonkyně, bojovnice za du!evní zdraví, cestovatelka, baba, se kterou je vždycky legrace. A na tohle se lidi při!li podívat. Já ale viděla jinou

Allie: úzkostnou alkoholi#ku, nespolehlivou, ubohou trosku, kterou nemůže nikdy nikdo milovat. Rozloženou Allie. Allie podvodnici. Obklopovala mě má vlastní ze(, kterou jsem si v duchu vybudovala. Vystavěla jsem ji v průběhu posledních dvaceti let pěkně cihli#ku po cihli#ce. O tom, že tam je, jsem ani v nejmen!ím nepochybovala. Ta ze( byla výmysl. Trik. A ta holka mi pomohla si to uvědomit, nebo to aspo+ poprvé říct nahlas.

Nic nemohlo té dívce zabránit, aby zaběhla fantastický půlmaraton, kromě toho, co sama sobě vykládala o zdi. Nic nemohlo zabránit mně, abych vedla fantastický život, kromě toho, co jsem o něm sama sobě vykládala. Nikdy na ten den nezapomenu. To zji!tění při!lo jako blesk z #istého nebe. Bylo to procitnutí. Bude mi trvat roky, než ho rozlu!tím a zachovám se podle něj. -ádná ze( neexistuje.