Holč ička ze známky
Eva si to pamatuje. Moc dobře si to pamatuje! Jak ji ten vysoký pán s knírem bral do náručí. Dívala se mu do očí. Byla ve vzduchu a pak v jeho náručí. Cítila tu radost kolem sebe. Všichni se usmívali a ona taky. Byly jí tři, jmenovala se Eva Neugebauerová a měla na sobě kroj, co jí ušila babička. Československo vzniklo právě před deseti lety a ve Žďáře nad Sázavou se oslavovalo. Všichni se nejvíc těšili na „tatíčka“ prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, kter ý měl na oslavy přijet. Přijel, a když mu malá Eva v kroji podávala kytičku, vzal ji do náručí a zvedl do vzduchu. Podívali se na sebe. Prezident a dítě. A na pódiu někdo zmáčkl spoušť velkého fotoaparátu s harmonikou. Ten krátký mžik, to lehké stisknutí spouště, Evě změnil život. Vznikla fotografie, kterou všichni v tehdejším Československu znali. Nejdřív to byla fotka v časopisech a knihách a o deset let později, při dalším v ýročí, i poštovní známka s nápisem: „Měj úctu k duši dítěte.“ Spisovatele Karla Čapka totiž napadlo, že by se mohla tisknout „dobročinná známka“, tedy známka o dvacet haléřů dražší než běžné známky. A co se na tom rozdílu vydělalo, to pak šlo na programy určené na pomoc dětem. A právě na téhle známce byla malá Eva v kroji.
Hned po slavnosti nad š en ě vyprávě la babi čce, že ji v kroji n ě kdo vyfotil. Babi č ka m ě la radost. Cel ý den byl prozá řený radostí. Eva na n ě j nikdy nezapomene. Ani nebude moct. Objevila se na obrázcích v č asopisech a pak i na té známce. Stal se z ní symbol mladé republiky.
To jí u ž bylo t ř ináct a ve š kole se – jako n ě jaká filmová hvě zda – č asto podepisovala filatelist ů m a reportér ů m. Stala se z ní „hol č i č ka ze známky“. Lidé jí dokonce psali dopisy. Stále č ast ě ji p ř icházely i z ciziny, z Austrálie, z Ameriky, z Izraele. Nevě d ě la, co si s tou slávou po č ít.
Vždy ť nic zvlá š tního neud ě lala, byla úpln ě malá a náhodou podala prezidentovi kyti č ku.
Ale existují v ů bec náhody? Nebo je tam n ě kde ve vzduchu, v mracích, ve vě tru napsáno, co se má stát a co se stane? Evin ž ivot byl s tím dávný m okam ž ikem u ž nav ždycky svázaný.
A mo ž ná vám to p ř ijde málo uvěř itelné, ale nebylo to poprvé, co se Eva s prezidentem Masarykem setkala. Narodila se 20. kvě tna 1925 ve vojenské porodnici v Praze na Karlově nám ě stí, a věř te nevěř te, právě onoho dne Tomá š Garrigue Masaryk porodnici nav š tívil. Tuhle moderní kliniku, stavě nou po vzoru americk ých vojensk ých nemocnic, dokonce pomáhal vybudovat. A u lůžka, kde ležela malá Eva, se zastavil a prohlédl si ji. Mě la toti ž na sob ě d ýchací p ř ístroj, kter ý ji zachránil, proto že se po narození nemohla sama nadechnout. A v nemocnici na Karlově nám ě stí u ž na š t ě stí tenhle moderní zázrak léka ř ské techniky vlastnili. Je to náhoda, setkat se dvakrát v ž ivot ě se stejný m prezidentem? A co je vlastn ě ta náhoda za č?
Mládí v ořechovém lese
Eva nevyr ů stala v Praze, ale ve Žď á ř e nad Sázavou, kde m ě li rodi če parní pilu. Pak odjela studovat na gymnázium do Pardubic. Ve Žď á ř e gymnázium nebylo. A v Pardubicích bydlela babi č ka Franti š ka a ta
Ev ě nabídla, že m ůže studovat v Pardubicích a bydlet u ní. Eva se tedy p ř est ě hovala do domu postaveného na konci devatenáctého století, kousek od centra Pardubic. M ě l p ě kn ý č tvercov ý dv ů r s cihlov ý mi záhonky, na kter ý ch babi č ka p ě stovala bylinky do kuchyn ě , a uprost ř ed dvora rostl velk ý o ř e š ák. A v dal š ích dvorech rostly úpln ě stejné stromy. Kdy ž se Eva podívala z okna po okolí, vypadalo to, že bydlí v o ř echovém lese.
Babi č ka byla samostatná, elegantní vdova, p ř esv ě d č ená, že ženy mají co nejvíce studovat. Dr žela krok s dobou, i doma nosila boty na podpatku, um ě la báje č n ě va ř it a po řád četla politické spisy, dokonce p ů sobila v pardubickém zastupitelstvu. Vnu č ka ji milovala.
Holčička ze známky
Mládí v ořechovém lese
Dnes je Evě skoro sto let. Mnohem víc, než kolik bylo tenkrát její babičce. Občas se zadívá na kávov ý servis, kter ý babička dostala od své maminky. Je baculat ý, pozlacený, samý zdobný proužek. Kdy ž ho Eva zdědila, trochu se nad ním ošívala. Líbívaly se jí spíš jednodušší a elegantnější tvary. Třeba takov ý kávov ý servis od karlovarské firmy Epiag. Jeho aerodynamické tvary, linka na okraji a ta upřímná jednoduchost!
A přece, kdy ž se teď na přezdobený kávov ý servis dívá, vidí před očima, jak si babička čte a za ucho si dává nakrátko ostříhané rovné, šedivé vlasy nebo jak slavnostně nalévá tehdy vzácnou kávu návštěvám.
Eva cítí chuť té kávy, vidí babiččiny láskyplné hnědé oči, cítí teplo její
kuchyně. Vidí zase Františku, tetu Ančí a str ýce Tondu, jak o půl sedmé sedí za stolem v obý vacím pokoji. V tuhle hodinu se pardubické ulice vylidnily, protože stejně jako oni i další lidé tajně poslouchali zahraniční vy -
sílání rozhlasu v Londýně. Vidí zase Tondu, jak opatrně vytahuje ze skr ýše
v knihovně „čeřčilek“. Součástku, kterou předtím z každého krátkovlnného
vysílače vymontovala německá policie, aby „chytat Londýn“ nešlo. Ale
čeští kutilové si poradili a vymysleli náhradu pojmenovanou podle britského ministerského předsedy Churchilla. Půl hodiny pak poslouchali slova o svobodě, o naději, vtipný hlas Jana Masaryka, českou hudbu, a hlavně zprávy, protože ty byly nejdůležitější. Bylo to jako pít pravou kávu nebo prav ý čaj, místo toho ale k vysílání popíjeli „čajovinu“, vodu s náhražkou čaje – navoněným hnědým sirupem, kter ý se zalil horkou vodou. Za tyhle pohodové, rodinné chvíle u rádia hrozil koncentrační tábor. U Evy doma se ale nebáli. Spoléhali na psa Barika. Ten ucítil na chodbě každého ještě
dřív, než stihl host vstoupit na první schod, a okamžitě se rozštěkal. Varoval by je, kdyby šla po schodech německá policie, kdyby někdo nezvaný čmuchal před domem nebo kdyby někdo nakukoval do oken.
A taky teď Eva slyší, jak jí Františka trochu z legrace a trochu vážně hrozí prstem, kdy ž odchází z domu; pod kabátem má slavnostní, krátké tyrkysové šaty, na nohou gumáky do bláta a v tašce střevíce na tancování.
„A ne abyste tancovali!“ volá za ní babička, kdy ž za sebou Eva rychle zabouchne dveře. Je celá rozpálená dychtivostí, protože samozřejmě jde tancovat. Tajně! Na hrad. Za Pardubicemi totiž stojí Kunětická hora, hrad z patnáctého století, kterému nikdo neřekne jinak než Kuňka. A na
Kuňce v tu dobu bý vala pod hradní věží vyhlášená kavárna, kterou zařizoval slavný architekt Jurkovič.
Eva si vykračuje v gumácích, pobrukuje si „r ůžovou ti krinolínu koupím, dítě mé“ a nijak jí nevadí podzimní mlha a déšť . Za chvíli se k ní připojí kamarádka Jitka. Pak Alena a Soňa s Milčou a Marunou.
A postupně se na Kuňce sejde celá septima. Už je noc, a kdy ž jim paní kavárníková otevírá vrata do kulaté obranné věže Kuňky, musí si svítit baterkou. Vylezou do strmých hradních schodů a přidr žují se silného provazu. A tam, v několika místnostech nad sebou, mezitím Mirek, Vlasta, Jirka a Lubor přichystali gramofon a desky. V místnostech je jen holá, pečlivě vycíděná podlaha, na které se dá báječně tancovat. Zakázaně tancovat. Nacisti po mnoha tahanicích povolili na gymnáziu taneční, ale tancovat pak mlad ým lidem zase zakázali. Kdy ž němečtí vojáci umírají na frontě, nemají čeští studenti co chodit do kaváren, na plovárnu nebo
Mládí v ořechovém lese
nedejbože někde tancovat! Pokud by vás při takov ých radostech někdo přistihl, mohl by vás udat na pracovním úřadě – a vy byste mohli dostat povolání na nucené práce do válečného Německa. Právě v téhle době
se začal používat termín „kavárensk ý povaleč“ – a kdy ž vás tak někdo
nazval, mohlo to skončit vyhazovem ze školy a nucený m pracovním nasazením.
Ale majitelé kavárny na Kuňce si mysleli něco jiného. A Eva s kamarády zažívala jednu z mála opravdov ých válečných radostí. Stačily k tomu gramofon, střevíčky a hudba pardubického jazzmana Jarky Lautnera. Zpívalo se třeba „půlhodinky jdou, jedna za druhou, půlhodinka pouhá trvá věčnost, kdy ž tě nevidím“. A kdy ž je od tancování zač aly bolely nohy, sešly Eva s Jitkou trochu níž do věže, kde byla černá kuchyně. Už tam sice nevisely obrovské měděné hrnce na hácích, ale pořád tam stály mohutné dubové stoly. Dívky si na ně sedly a ve tmě si povídaly. Jitka kouřila. Kdy ž je objevil Jirka, spustil: „Tak tady jste!“ A podivoval se: „Teda, ty kouříš, Jituš? A kde jsi vzala cigarety?“ Cigarety byly totiž jen
na příděl a jen pro muže. „To bys rád věděl, co?“ dobírala si ho Jitka.
„Neřeknu! Ale nekouřím moc. Šetřím si je. Až bude po válce, to budu kouřit jak fabrika!“ slibovala sama sobě. Vždycky se pyšnila svou samostatností, nikdy se nelíčila, chodila na hokej a na fotbal a v ždycky byla
Mládí v ořechovém lese
