Obsah Předmluva ................................................................................ 7 Kapitola 1. Kvarky a atomy, hvězdy a galaxie ........................................ 9 Zrození vesmíru z ničeho Kapitola 2. Jak se z hvězdného prachu stal čtenář této knihy .......... 15 O řádu ve vesmíru Kapitola 3. Zrození života a první replikátory .................................... 21 O počátku života na Zemi Kapitola 4. Život je jen náhoda .............................................................. 28 Zplození jedince Kapitola 5. Evoluční obhajoba jedné molekuly ................................... 35 Proč nese genetickou informaci právě DNA? Kapitola 6. Je lepší být jednoduchý, nebo složitý? .............................. 41 Evoluce komplexity v přírodě Kapitola 7. Proč se v evoluci více vyplácí brát než dávat? ................. 48 Chvála parazitů
Kapitola 8. Když parazit váhá a spolupráce se vyplatí ....................... 53 Viry a symbióza Kapitola 9. Jak se z jednotlivých buněk stala těla ............................... 58 Evoluční kompromis jménem spolupráce Kapitola 10. Jeden požírá druhého, nebo soulad a harmonie? .......... 62 Boj a jednota v přírodě Kapitola 11. Neviditelní vládci světa ....................................................... 67 Důležitost mikrobů v přírodě Kapitola 12. Od jediné buňky k příběhu ................................................ 72 Podivuhodná dráha individuálního vývoje Kapitola 13. Jak přesný plán toleruje chaos ........................................... 76 O náhodě, čase, svobodě a stárnutí Kapitola 14. Když geny poslouchají prostředí ....................................... 81 Epigenetika a návrat Lamarcka Kapitola 15. Bytost, která se dívá zpátky ................................................ 88 Krátká historie člověka
Kapitola 16. Na počátku bylo slovo ......................................................... 93 O komunikaci v přírodě Kapitola 17. Tlachá každý, kdo může ...................................................... 99 Lidská řeč a digitální svět Kapitola 18. Óda na radost i výkřik existenciální úzkosti ................ 103 Vznik vědomí člověka Kapitola 19. Sex je nejen příjemný, ale i užitečný ............................... 110 Přirozenost a sexualita Kapitola 20. Člověk hledá Boha ............................................................. 116 Důležitost spirituality v lidském životě Kapitola 21. Bleděmodrá tečka v mrazivé prázdnotě vesmíru ........ 121 Vesmírní bezdomovci a zánik všeho Kapitola 22. Kompas v krajině života .................................................... 126 Vývoj poznání a vědy Kapitola 23. Pouhých šest konstant a Bůh? .......................................... 132 Řád a krása vesmíru Doslov ................................................................................... 139
Předmluva
Tato knížka je pozvánkou k tiché procházce fascinujícím světem přírody. Naše cesta začíná u zrodu hvězd a prachu, z něhož se díky dlouhému procesu evoluce stal čtenář této knihy, a pokračuje k životu a jeho vzestupu, k vědomí, řeči, epigenetice, sexualitě i spiritualitě. Krátké eseje se snaží mapovat, jak se z hmoty rodí řád, z náhody příběh a z buněk bytost, která se dokáže ptát, odkud přišla a kam míří. V textech, zeširoka rozkročených, se potkává biologie s filosofií, fyzika s poezií a věda s pokorou před tajemstvím. Paraziti, viry i geny zde jsou zrcadly, v nichž člověk zahlédne sám sebe. Svět může být vnímán buď jako bojiště, nebo jako síť spolupráce, záleží na úhlu pohledu. Vidíme, že z chaosu se může zrodit řád a smysl a že evoluce je drama plné kompromisů, krásy i ironie. Tato útlá knížka rozhodně nenabízí jasné a konečné odpovědi. Spíše zve ke klidnému dialogu mezi tím, co ještě lze v přírodě změřit, a tím, co už se dá jen tušit. V každém případě bych s vámi rád sdílel 7
Eduard Kejnovský / JSME JEN NÁHODA?
nekonečný údiv nad krásou a harmonií stvoření. Chci vám nabídnout představu, že květ kopretiny i křídlo motýla lze chápat jako malý zázrak. Pokud se při čtení někde zastavíte, pousmějete, zapochybujete nebo ucítíte lehké chvění, například nad tím, že bleděmodrá tečka ve vesmíru dokáže přemýšlet o svém původu, pak tato kniha splnila účel. Chci poděkovat oběma recenzentům, doktoru Marku Orko Váchovi zejména za kontrolu filosoficko-teologických pasáží i mnoho cenných rad a profesoru Jaroslavu Doleželovi za přínosné podněty odrážející jeho obří vědomosti, životní zkušenosti i pověstnou laskavost. Své ženě Ivě děkuji za trpělivost se mnou ve chvílích, kdy jsem byl ponořen do psaní a na její důležité otázky odpovídal jen nepřítomným pokyvováním. Já sám pak nesu plnou odpovědnost za případné chyby v textu. Tak se pohodlně usaďte a ponořte se do krás biologie. Přeji vám příjemné čtení. V Brně a Krasové, únor 2026
8
Kapitola 18.
Óda na radost i výkřik existenciální úzkosti Vznik vědomí člověka
Vědomí je zvláštní věc. Nosíme je s sebou neustále, a přesto si s ním neumíme poradit, jakmile se ho pokusíme přesně definovat. Je to jako snažit se chytit vlastní stín: čím rychleji se otočíme, tím jistěji nám uniká. Víme, že vědomí „je“, protože právě teď čteme tyto řádky. Ale co to vlastně je, zůstává jednou z nejvytrvalejších otázek. Na první pohled se nabízí jednoduchá odpověď: vědomí sídlí v mozku. V šedé hmotě, v elektrických impulzech a synapsích neuronů. A přece, otevřeme-li lebku (myšlenkově, nikoli chirurgicky), najdeme tam pouze buňky, ionty a molekuly. Nikde není cedulka „zde vzniká pocit červené barvy“, „zde sídlí pocit zamilovanosti“ ani „oddělení existenciální úzkosti“. 103
Eduard Kejnovský / JSME JEN NÁHODA?
104
Óda na radost i výkřik existenciální úzkosti
Vědomí se hlásí o slovo jako jev, ne jako orgán. Vynořuje se, když hmota dosáhne jisté úrovně složitosti, podobně jako se z miliard molekul vody vynoří vlna, aniž by byla ukryta v jediné z nich. Otázka, kde vzniklo vědomí, je proto záludná. Nevzniklo na jednom místě ani v jednom okamžiku. Spíše se pomalu rozsvěcovalo. První náznaky najdeme už u jednoduchých organismů, které rozlišují „dobré“ a „špatné“ podněty: světlo a tmu, potravu a jed. S rostoucí složitostí nervových soustav se toto rozlišování proměnilo ve vnímání, paměť a očekávání. A někde na této dlouhé evoluční cestě se objevilo cosi nového: ze schopnosti reagovat na svět vznikla schopnost svět prožívat. Přestože žijeme obklopeni technologiemi, algoritmy a přebytkem informací, v našich lebkách stále pracuje po statisíce let formovaný mozek lovců a sběračů. Tento mozek byl dokonale přizpůsoben světu nedostatku, okamžitých hrozeb a krátkodobých cílů, světu, kde bylo výhodné reagovat rychle, zjednodušovat a řídit se emocemi. V moderním prostředí však tato dávná doporučení často selhávají: vedou k mentálním zkreslením, impulzivním rozhodnutím a neschopnosti dlouhodobě plánovat. Mozek nám stále 105
Eduard Kejnovský / JSME JEN NÁHODA?
radí, jako bychom stáli uprostřed savany, zatímco my sedíme u obrazovek a rozhodujeme o hypotékách, klimatu či budoucnosti planety. Vědomí člověka tak vzniká v napětí mezi starobylým hardwarem a novým světem, pro který tento hardware nebyl navržen. K čemu je vědomí dobré? Z hlediska přírodního výběru je vědomí podezřele luxusní záležitost. Spousta organismů přežívá zcela bez něj, nebo alespoň bez vědomí, jak je známe my. Přesto se zdá, že vědomí poskytuje výhodu tam, kde je svět složitý a nepředvídatelný. Umožňuje simulovat budoucnost, vážit možnosti, učit se z chyb bez nutnosti je pokaždé fyzicky podstoupit. Jinými slovy: vědomí je trenažér reality. Bezpečný prostor, kde si můžeme „nanečisto“ vyzkoušet život. Jenže lidské vědomí udělalo ještě jeden krok navíc. Kromě praktického plánování se začalo ptát samo na sebe. Vzniklo sebevědomí, schopnost stát se objektem vlastního pozorování. A s ním přišla radost i trápení, poezie i úzkost, smysl i pochybnost. Evoluce možná chtěla jen lepší rozhodování, ale dostala Shakespeara, etiku a otázku, zda má vesmír smysl. Vědomí není izolovaný ostrov. Vzniká v těle, které je samo holobiontem, a je formováno prostředím, 106
Óda na radost i výkřik existenciální úzkosti
kulturou a jazykem. Myšlenky jsou nejen fyzickými interakcemi mezi neurony, elektrickými vzruchy na jejich membránách, ale i stopou či pamětí vyslechnutých rozhovorů, přečtených knih i ticha mezi slovy. Vědomí je tedy do značné míry kolektivní podnik: sólový výkon s orchestrem v pozadí. A tak se znovu vracíme k otázce, zda je vědomí něčím výjimečným, nebo jen dočasným vedlejším produktem hmoty. Možná obojím. Bez vědomí by vesmír existoval dál, ale byl by svým způsobem prázdný. S vědomím se stává místem, kde se může něco jevit jako krásné, bolestné nebo smysluplné. Člověk se stal bytostí, která ví, že zemře. A právě z této úzkosti se rodí otázka po nesmrtelnosti. Vědomí je místem, kde se biologický proces dotýká metafyziky. Existenciální úzkost proto není selháním evoluce, ale svým způsobem jejím vrcholem. Lidské vědomí je zvláštní prostor, jakési okno, jímž se díváme na svět a zároveň na sebe. Přemýšlíme o smyslu svého života. Právě tady se rodí víra v Boha, vynořuje se jako tichá otázka v pozadí myšlenek: Odkud se bere to „já“, které se ptá? Kdo stvořil tento svět? Proč jsem tady? Skončí můj život smrtí? Vědomí umí počítat, pochybovat i plánovat, ale zároveň 107
Eduard Kejnovský / JSME JEN NÁHODA?
touží po smyslu, který se nedá zvážit ani změřit. Víra pak není konkurencí rozumu, spíš jeho prodloužením do hloubky, jako když se rozum zastaví na okraji mapy a vědomí udělá krok dál. A tak Bůh vstupuje do naší mysli, jemně se dotýká našeho vědomí a šeptá „hledej“. A lidské vědomí, neklidné a zvědavé, mu odpovídá tím, že se ptá dál, i když už dávno ví, že odpověď nebude jen v pojmech, ale i v tichu. Slovy svatého Augustina: „Duše je neklidná, dokud nespočine v Bohu.“ Zhruba před sedmdesáti až padesáti tisíci lety jako by se v lidském mozku přepnul nenápadný, ale osudový vypínač. Tento zlom označil Jared Diamond jako „velký skok vpřed“ (great leap forward). Do té doby jsme hlavně přežívali, jedli a utíkali a po dlouhé stovky tisíc let vyráběli jen jednoduché pěstní klíny. A najednou jsme začali i snít. Člověk začal vyrábět z hlíny sošky venuší s bujnými tvary, vyřezal jemné figurky z mamutoviny a jeskyně proměnil v první galerie světa, kde mamuti po stěnách běží rychleji než skuteční lovci. Člověk najednou vyrábí šperky, hudební nástroje a začíná rituálně pohřbívat zemřelé. A pozvedne hlavu ke hvězdám. Biologicky jsme byli téměř stejní jako dřív, ale najednou jsme 108
Óda na radost i výkřik existenciální úzkosti
začali vidět svět symbolicky, tvořit příběhy, plánovat a sdílet představy. Člověk poprvé netvaruje jen nástroj, ale i význam. V hlavě se cosi rozehraje: realita dostane hudební doprovod. Život už není jen rytmus tlukotu srdce, ale i preludium. Zrodí se óda na radost i výkřik existenciální úzkosti, když si autor venuší u ohně uvědomí, že mamut je smrtelný… a on vlastně taky. Pokud je však vědomí jiskrou, pak smrt není zánikem, ale proměnou. Možná je tedy vědomí nejen hledáním odpovědí na otázku proč jsme tady, ale také hledáním způsobu, jak otázku po smyslu bytí vůbec položit. A to je, v jinak mlčícím vesmíru, funkce nečekaně užitečná.
109