Začiatky prístupu zameraného na človeka v Československu, Česko-Slovensku a v Čechách a na Slovensku (Vladimír Hlavenka) ........................................................................... 15
Cesty k osobnému rastu v terapeutickej skupine: humanistické a experienciálne prístupy (Ĺubor Pilárik) ................ 35
Motivační rozhovory (Michal Raszka, Jan Soukup) ............................ 65
Terapie zaměřená na člověka v práci s dětmi (Daniela Rös Šiffelová) ........................................................................ 92
Terapie zaměřená na emoce: rozvoj rodičovských dovedností (Julie Lipská) .............................. 112
Prístup zameraný na človeka v práci s LGBT+ klientelou (Hana Smitková) ................................................................................ 135
Supervize dle principů přístupu zaměřeného na člověka (Adam Zámečník) .............................................................................. 157
Supervize v terapii zaměřené na emoce (Petr Mikoška, Ĺubor Pilárik) .......................................................... 175
Na človeka zameraný prístup vo vzdelávaní – nové výzvy (Viktor Križo) ..................................................................................... 197
Teória a prax prístupu zameraného na človeka za hranicami terapie (Eva Sollárová) ............................................... 214
Úvod
V českém jazyce vyšlo několik knih, které poskytují čtenářsky přístupný a komplexní vhled do principů a historického vývoje PCA (Person-Centered Approach, přístup zaměřený na člověka). Kromě překladů knih zakladatele přístupu C. R. Rogerse, jako jsou
Způsob bytí (2014) či Být sám sebou (2015), vyšla řada monografií věnujících se PCA, například Rogersovská psychoterapie (1996) J. Vymětala, Na osobu zaměřená psychoterapie (2008) R. Casemora, Rogersovská psychoterapie pro 21. století (2010) D. Šiffelové či monografie P. Mikošky Člověk, psychoterapie a pedagogika v přístupu C. R. Rogerse (2014). V knihách mapujících hlavní psychoterapeutické přístupy, které jsou zároveň nejčastěji doporučovány studentům humanitních oborů – například Současná psychoterapie (2010), kterou editovali Z. Vybíral a J. Roubal, či Základy psychoterapie (2006) S. Kratochvíla – je vždy věnován prostor i PCA. Všechny tyto publikace přispěly a přispívají k tomu, že v rámci české psychologické a psychoterapeutické komunity je PCA etablovaným přístupem ve smyslu všeobecného povědomí i zájmu o psychoterapeutické vzdělávání v tomto přístupu. Mnohem méně pozornosti se věnuje aktuálnímu vývoji a inovacím v PCA. Současné pojetí PCA se jeví mnohem spíše jako rodina (nejen psychoterapeutických) přístupů a intervencí, které jakkoli jsou ukotveny v základních principech PCA, Rogersovy myšlenky zároveň rozvíjejí, specifikují a aktualizují vlivem pokračujícího výzkumu, reflektování společenského vývoje a nových možností. Uvnitř těchto přístupů probíhá rychlý a pozoruhodný vývoj poháněný výzkumem a objevováním nových možností ve zvyšování účinnosti a dostupnosti psychoterapie.
Supervize v terapii zaměřené na emoce
Petr Mikoška
Ľubor
Pilárik
Dosavadní výzkumy ukazují, že mezi psychoterapeuty1 napříč různými psychoterapeutickými přístupy se objevují významné interpersonální rozdíly v účinnosti jejich práce (tzv. efekt terapeuta) a že tyto rozdíly pravděpodobně souvisejí s jejich dovednostmi (Prado-Abril, 2019; Barkham at al., 2017; Saxon & Barkham, 2012; Kraus et al., 2016; Wampold & Brown, 2005; Forand et al., 2011). Ve studii Kraus et al. (2011) se ukázalo, že bezmála 40 % psychoterapeutů není trvale nápomocných.
Rovněž se zdá, že i v případě kvality poskytování supervize je velký prostor pro zlepšování: například Ellis et al. (2015, 2014) zjistili, že 80 %, resp. v některých zemích až 90 % supervizantů považovalo svou aktuální supervizi za nedostatečnou. Alarmující je, že 35 %, resp. v některých zemích až 40 % z nich považovalo aktuální supervizi za škodlivou (Ellis et al., 2014). Na neutěšený stav v oblasti kompetencí supervizorů upozorňují i další studie (Binder, 1993; Milne & James, 2002). Jedna z možných odpovědí
1 V této kapitole jsou pro dané role konzistentně užívány pojmy „psychoterapeut“, „klient“, „supervizor“ a „supervizant“ z důvodu srozumitelnosti a plynulosti textu. Zmíněné pojmy platí bez rozdílu pro všechna pohlaví a genderové identity.
na otázku, proč tomu tak je, je nasnadě, vlastně je analogická s „nespolehlivostí“ kompetencí v případě terapeutů: chybí kvalitní vzdělávání (Watkins, 1998). Srovnáme-li dosavadní výzkumné úsilí zaměřené na poznání toho, co funguje v terapii, a zájem výzkumníků o to, jak terapeuty učit, aby byli ve své praxi efektivní a nápomocní, zdá se, že o prvním víme mnohem více. Ani zjištění metaanalýzy Whipple et al. (2020) nejsou pro výkon supervizní činnosti lichotivá; autoři v ní uzavírají, že supervize přispívá k míře nápomocnosti psychoterapeutů v jejich práci méně než jedním procentem. Výsledky další metaanalýzy Chircop Coleiro et al. (2022), která zahrnovala 29 studií se 755 účastníky, v tomto kontextu potvrzují důležitost prosazování osvědčených postupů a pravidel v supervizní práci. Jak konstatuje J. Frederickson (2024), psychoterapeutické vzdělávání jednoduše často není vůbec efektivní. Tento závěr je zneklidňující také vzhledem k tomu, jak náročné – časově i finančně – jsou psychoterapeutické výcviky, které musí odborníci v Česku a na Slovensku absolvovat, aby mohli legálně vykonávat svoji práci.
V kontextu výše uvedených zjištění je důležitost dalšího výzkumu a profesionalizace supervizní činnosti zjevná. Zatímco empirické studie zaměřené na terapeutický proces a jeho vztah k terapeutické změně podněcovaly a formovaly terapii zaměřenou na emoce (EFT) po celou dobu jejího vývoje, systematický výzkum supervize v EFT je zkoumán a uceleněji formulován především v posledních letech (Greenberg & Tomescu, 2017; Elliott et al., 2022).
Terapie zaměřená na emoce
EFT je neohumanistický experienciální evidence-based přístup, který byl vyvinut na základě výzkumu terapeutického procesu a jeho souvislostí s terapeutickou změnou. EFT má vlastní teorii
postojových kvalit terapeuta. Úkolem terapeuta je kromě vytváření a udržení podpůrného terapeutického vztahu facilitovat klienta ve zpřístupňování emoční bolesti, jejího přijetí, pojmenování, diferenciace a transformace (Greenberg, 2017; Elliott et al., 2025).
Principy EFT supervize
Základní principy supervize jsou totožné se základními principy EFT coby terapeutického přístupu, s akcentem na kvalitu supervizního vztahu, vřelost a partnerský přístup, validaci a podporu terapeuta, včetně jeho personálního růstu. Jde o principy, kterými je EFT bytostně zakořeněná v PCA (viz předcházející kapitola A. Zámečníka).
Supervizní aliance
Faktor, který hraje v supervizi esenciální roli a významně prostupuje jejími dalšími dimenzemi, je kvalita pracovního vztahu supervizora a supervizanta. Supervizní činnost vyžaduje ze strany supervizora navázání a udržování bezpečného a podpůrného vztahu se supervizantem. Nejde zdaleka pouze o preskriptivní tvrzení humanisticky orientovaných autorů. Akcent na kvalitu supervizní aliance, který je v PCA a EFT vnímán jako fundamentální princip terapie i supervize, nachází opodstatnění v empirické evidenci napříč psychoterapeutickými přístupy. To, zda je supervize vnímána jako (ne)užitečná, (ne)podpůrná, zřejmě významně závisí na kvalitě supervizního pracovního spojenectví (Chircop Coleiro et al., 2022; Wilson et al., 2016).
Specifické principy EFT supervize
Greenberg a Tomescu (2017) identifikují následující principy, které jsou pro supervizi v EFT specifické: vedení a následování
supervizanta, empatická explorace, upřednostňování procesuální diagnostiky před osobnostní, prohlubování emocí a facilitování produktivních emocionálních procesů, rozvoj percepčních dovedností a citlivost ke kulturním a sociálním odlišnostem v projevování emocí. Výše uvedené principy jsou modifikací, resp. aplikací principů terapeutického procesu a jeho EFT konceptualizace v kontextu supervizní práce. Jakkoli jsou principy terapeutické a supervizní práce totožné, supervizní vztah stejně jako samotná supervizní práce nemají terapeutickou, nýbrž pedagogickou povahu; přesněji řečeno supervizor facilituje specifický způsob učení a profesní růst supervizanta.
Základní charakteristikou EFT supervize je její zaměření na mikroprocesy (Elliott et al., 2025). Typický způsob práce v EFT supervizi vypadá tak, že supervizor na základě nahrávek práce supervizanta komentuje nahrávku, a to obvykle v modu „krok za krokem“ (moment by moment), přičemž sleduje jednak proces klienta, jednak reakce supervizanta. Svými reakcemi supervizor pomáhá supervizantovi rozvíjet jeho percepční a intervenční dovednosti. Pozornost je věnována vyjadřování empatie, identifikování markerů – tedy příležitostí vhodných k zahájení experienciálních úloh –, prohlubování emocí, zpřístupňování jádrové emoční bolesti, práci s hlasovou kvalitou či správnému využívání konceptualizace případu. Supervizant se učí rozpoznávat aktuálně aktivovaná emoční schémata klienta a zároveň rozvíjí všímavost ke svým vlastním emočním reakcím na klienta. Hlavními cíli supervize je rozvíjet terapeutické dovednosti supervizanta a současně facilitovat budování jeho profesní identity (Greenberg & Tomescu, 2017). V českém a slovenském kontextu není systematická práce s nahrávkami samozřejmostí. Některé studie nicméně naznačují, že tato praxe zvyšuje efektivitu supervize (Qiu et al.,
2020; Palmer-Olsen et al., 2011; Topor et al., 2017; Dubovská et al., 2025).
Greenberg a Tomescu (2017) se při formulování EFT supervizního modelu inspirují jiným supervizním modelem (Bernard, 1997; Bernard a Goodyear 2013), dle kterého supervizor nese zodpovědnost za znalosti a dovednosti, které předává a rozvíjí u supervizanta směrem k růstu jeho kompetencí. Supervizor dále facilituje porozumění a orientaci supervizanta v interpersonálních a intrapersonálních aspektech jeho práce a současně supervizanta podporuje v důvěře ve vlastní pocity a úsudky spojené s prací s klientem. Konkrétně v EFT je kladen důraz na soulad mezi potřebami supervizanta a směřováním supervizního procesu stejně jako na shodu teoretické orientace.
Důležitým faktorem v profesním růstu supervizanta je jeho vlastní důvěra v terapeutický přístup, která se rozvíjí prostřednictvím jeho vlastních zkušeností s EFT. Důležitost důvěry supervizantů v přístup, ve kterém jsou vzděláváni, jeho teoretický model, bezpečnost pro klienta, účinnost apod. potvrzuje kvalitativní studie věnující se vzdělávání z perspektivy psychoterapeutů, kteří absolvovali výcvik v EFT (Dubovská et al., 2025). Výše uvedená studie navíc potvrdila platnost závěrů předcházejících studií zabývajících se tímto tématem (Gordon et al., 2021; Ladmanová et al., 2022; Levitt & Piazza-Bonin, 2017; Pascual-Leone et al., 2013; Ten Napel-Schutz et al., 2017), z nichž některé ukázaly, že tato důvěra je důležitá zejména při sdílení osobních témat a v zážitkových reálných sezeních. Zdá se, že pokud supervizant zažije daný přístup takříkajíc na vlastní kůži a vyhodnotí jej jako nápomocný, podporuje to jeho sebevědomí při jeho používání (Folkes-Skinner et al., 2010). V EFT vzdělávání se jako typický a klíčový prvek ukazuje „nacvičování“ tzv. experienciálních úloh, při nichž
supervizanti vystupují v roli reálných klientů přinášejících skutečná témata a emoce, a tím sami prožívají nebo sledují transformační zážitky, což významně podporuje jejich profesní růst (Qiu et al., 2020).
Součástí supervizní aliance v EFT je – kromě výše uvedeného – shoda na tom, čemu je v supervizi aktuálně věnována pozornost, resp. vyladění supervizora na aktuální potřeby supervizanta. Supervizor by proto měl být vnímavý k signálům (markers) na straně supervizanta, které ho informují o vhodných intervencích. EFT pohled na supervizi zde nezapře zakotvení v PCA, a sice v předpokladu, že ten, kdo určuje směřování a cíl supervize, je supervizant – neboť právě on nejlépe ví, co potřebuje, aby se stal kompetentnějším. Proto je na straně supervizora důležité, aby se v tomto smyslu nechal vést potřebami supervizanta a byl v tomto procesu angažován explorativně a současně empaticky, pomáhal prohloubit a pojmenovat témata, se kterými supervizant přichází, a zároveň tak umožnil dávat zážitkům či zkušenostem supervizanta nové významy.
Stejně jako EFT terapeut se i EFT supervizor ve své supervizní práci spoléhá především na diagnostiku procesuálního typu – tedy na způsob, jakým supervizant či jeho klient procesují zážitky. Jde o diagnostiku, která se namísto kategoriálních a statických pojmů, které hodnotí osobnost, resp. osobnostní strukturu, soustředí na aktuálně přítomné strategie zpracovávání subjektivně prožívané reality. Klíčový je nehodnotící a partnerský přístup k supervizantovi, který se kromě projevované emoční vřelosti a přijetí projevuje tím, že všude tam, kde je to možné, probíhá učení společným hledáním a objevováním – supervizant je důvěrou ze strany supervizora podporován k experimentování a objevování nových možností a způsobů práce, intervencí, které jsou kongruentní
s jeho nastavením, je veden k tomu, aby hledal styl práce, který mu vyhovuje. Tento model supervize je strukturně shodný s terapeutickou praxí EFT – supervizní vztah a proces zrcadlí terapeutický vztah a proces, včetně důrazu na experienciální a vztahové procesy. To platí i pro příbuzný přístup emotionally focused therapy (Palmer-Olsen et al., 2011).
Supervizor vede supervizanta ke správnému aplikování EFT konceptualizace případu, zpřístupňování jádrové emoční bolesti klienta, prohlubování emocí, rozpoznávání markerů, provádění experienciálních úloh apod. Expertnost supervizora předpokládá orientaci v tom, na jaké procesy je potřeba se v daný moment sezení soustředit a jaké terapeutovy reakce produktivní procesy podporují či naopak brzdí. Supervizor rozlišuje a přímo v supervizi vidí procesy produktivní a neproduktivní a současně používá tuto dovednost tak, aby si ji osvojil supervizant. Klíčové je, že tuto svou expertnost předává v supervizní práci v kolaborativním partnerském duchu (Elliott et al., 2004). Tento kolaborativní model supervize se v supervizní praxi může projevovat například tím, že supervizor nepojmenovává, jak se cítí klient – namísto toho se supervizanta zeptá, jak to vnímá on. Supervizor je v kontextu EFT vnímán jako expert nejen ve smyslu procesu klienta, nýbrž i v procesu učení – zde spočívá expertnost v tom, že podporuje proces učení na straně supervizanta, podporuje jej v odvaze, zručnosti apod. Role supervizora tak vyžaduje znalost fenoménů v rámci terapeutického procesu, ale také pedagogické schopnosti, díky nimž se supervizant tyto procesy učí vidět, pojmenovávat a diferencovat (perception skills) a současně je facilitovat (intervention skills) (Greenberg & Tomescu, 2017). I pro tento účel je důležité využívat nahrávky terapeutických sezení supervizanta, které jsou vždy esenciálním prvkem EFT supervize. Jsou nenahraditelným
materiálem pro detailní analýzu interakcí a rozvoj percepčních i intervenčních dovedností supervizanta (Heiden-Rootes et al., 2021).
Důležitým úkolem supervizora EFT je ověřování vlastního zakotvení v neohumanistických hodnotách (Elliott et al., 2025).
Jednou z klíčových dovedností supervizora je tedy předávat svou expertnost nehodnotícím a nemoralizujícím způsobem, aby se supervizant necítil zahanben či demotivován. Jak už bylo uvedeno, stejně jako v psychoterapii je i v supervizi předpokladem efektivní práce vztah, který je naplněn pocitem bezpečí a důvěry ze strany supervizanta. Takový supervizní vztah pak umožňuje, že i když supervizant dostává korigující zpětnou vazbu, necítí se být kritizován, nýbrž vnímá komentáře supervizora jako podněty, díky kterým se učí a profesně roste. To je podstatou kolaborativního přístupu. Vybudování a udržení takového vztahu je zodpovědnost supervizora, který by měl být vždy připraven svůj vlastní přístup korigovat a v případě vlastního pochybení zaujmout sebereflexivní postoj, případně se supervizantovi omluvit (Greenberg & Tomescu, 2017).
V tomto konceptu supervizní spolupráce se předpokládá, že pokud se v rámci spolupráce vyskytnou nedorozumění či bariéry, supervizor je dokáže zaznamenat, otevřeně o nich se supervizantem hovořit a přijmout za ně zodpovědnost. Překážky spolupráce mohou nastat například tehdy, když supervizor není dostatečně vnímavý k potřebám a cílům supervizanta a jeho pozornost je zaměřena směrem, který se míjí s aktuálními potřebami či cíli supervizanta. Shrnuto, kontinuální empatie supervizora vůči supervizantovi je nutnou podmínkou plodné spolupráce ve smyslu odborného růstu supervizanta; slouží mimo jiné jako prevence a současně klíčový nástroj pro překonávání uvedených překážek (Greenberg & Tomescu, 2017).
