První kapitola Victorine malovala na zeď. Díval jsem se, jak dokresluje detail na tmavý okraj nástěnné malby. Z vesmíru se valily roje krychlí, kaž dá vyvedená dvěma úspornými tahy tmavě modré a černé. Vy stupovaly z temně nachového pozadí prašného mraku, seskupo valy se do nerovných řad, smyček a řetězů, aby se zformovaly do větších a zlověstnějších útvarů – hustých temných zástupů, které sršely blesky jako flotila bouřkových mraků. Nic z toho Victorine nenamalovala, všechno bylo dílem jiných školáků, kteří mnohdy už dávno dospěli nebo odešli. Ale Victorine obraz doplňovala, nanášela barvu přes barvu. Z bouřkových mraků se nově hrnula smečka tvorů – podivná po křivená protáhlá stvoření se šíleným pohledem v očích, samý sval, spár, srst a zuby. „Vím, že opravdoví vlci nejsou,“ prohlásila, jako by čekala, že při pohledu na její výtvor něco takového namítnu. „Vím, že jim tak jenom říkáme. Ale klidně by to mohli být vlci.“ „Nikdy jsi vlky neviděla.“ „Nepotřebuju je vidět.“ „Jsou připomínkou toho, co nás sem vyštvalo,“ pronesl jsem tiše. „Proto jsou na té zdi. Ale ty je kreslíš, jako by měli každou chvíli seskočit z oblohy. Cítíš se tak?“ Victorine odložila štětec na okraj železné krabičky, kterou dr žela ve druhé ruce. Měla v ní samé improvizované materiály: chemická barviva a stabilizační emulze, které kdysi sloužily úpl ně jinému účelu ve velkém plánu naší osady. Některé barvy jí zů staly zapovězeny, protože se nám nikdy nepodařilo najít správné přísady, nebo jimi nemohla plýtvat na něco tak zbytného, jako 12