Předmluva pro 2. vydání
Je to už dvacet dva let, co jsem potkala a pustila si do života dvě „cizí“ děti, a asi devatenáct let od chvíle, kdy jsem o nich začala psát svou prvotinu. Moje první holky mi převrátily život vzhůru nohama, přetvořily mě, odhalily moje slabé stránky a ukázaly mi má nejtajnější zákoutí. Odzrcadlily mě v dobrém i zlém… Nevím, kdo koho víc vychoval – spolužily jsme a učily se vzájemně… Dovedly mě k mým vlastním kořenům a nezpracovaným traumatům. A právě díky nim jsem se začala učit být důležitá sama pro sebe. Proto jsem moc ráda, že Dary vycházejí podruhé s tak velkým odstupem. Protože teď se na tu sice pětatřicetiletou, ale vlastně nedospělou „holku“, která je psala, dívám s velkým pochopením a zároveň jako úplně jiný a možná i o trochu autentičtější člověk… Člověk, který prošel dvěma desetiletími sebepoznání právě díky přijatým dětem. Vím, že jsem se na konci Darů zamýšlela nad tím, jak to s holkama asi dopadne. A že jsem plánovala přijetí dalšího dítěte. Z jednoho dalšího dítěte byly nakonec tři. Celkem mi přišlo do života pět dětí. Ty nejmladší dvě žijí stále se mnou. Je to Eliška, dnes už třiadvacetiletá slečna s Aspergerovým syndromem, a teprve před pár měsíci přijatá Helenka, kterou jsme si přivezly před jejími šestými narozeninami. A ty ostatní? Všechny moje ostatní holky jsou už dávno dospělé. Vždyť mé zrzavé Barunce už bude za chvíli třicet tři let (je jí tedy právě tolik, kolik bylo mně, když jsem se o ni začala starat), a nejstarší Kačce je dokonce neuvěřitelných čtyřicet. Na jednu stranu je to tak dávno, na druhou stranu jako by to bylo včera. O svých dětech a o sobě jsem napsala zatím tři knížky.
]7] dary se nevraceji.indd 7
27/08/2025 08:02:23