překladatele s rodinnou anamnézou
Od vydání původního vydání v České republice už opět uběhlo hezkých pár let. Píše se rok 2025 a vše, co otec v této knize tvrdil kdysi dávno, se vrátilo znovu a vlastně skoro v původním duchu. Máme tu obdobný výzkum, vznikají různé asociace1 a vlastně už nikdo nepochybuje, že LSD má s jistou mírou výhrad opravdu i léčebné, a nejen suicidální účinky.
Určitě stojí za zhlédnutí i studie Rosse Crockforda2, který věnoval celé otcově historii notný kus své profesní žurnalistické praxe. Stejně tak stojí za to vidět velmi úspěšný dokumentární film LSD made in ČSSR. 3
Tato kniha v upraveném vydání nepřináší jen pohled na odbornou problematiku léčebného využití psychedelického zážitku, ale je i svým způsobem historickou reminiscencí kopírování historie od až nezřízeného obdivu po totální zatracení s návratem ke kořenům. Ostatně tak to je s dějinami lidského pokroku skoro vždycky.
Jen mne mrzí, že se táta této obrody už nedožil, protože na sklonku svého života velmi těžce nesl, že jeho vědecké závěry byly totálně zpochybňovány – nejen tehdejšími „kapacitami“,
1 https://www.beyondpsychedelics.cz
2 Ross Crockford · Lessons from the Sadská Hospital · SlidesLive.
3 LSD made in ČSSR – iVysílání | Česká televize (ceskatelevize.cz).
ale především politickou mocí. Je ale poctivé přiznat, že v této problematice politika s notným zpožděním kopírovala tehdejší odborný svět, což dalo otci možnost za železnou oponou shromáždit vpravdě unikátní soubor zkušeností s tímto typem léčby.
S odstupem času získává toto tvrzení na zcela novém rozměru.
Táta nikdy nebyl obyčejný, nikdy se nevešel do běžných škatulek. Když na něj vzpomínám, tak právě přes celou řadu historek, pravda, spíš našich sporů, podstatných i nepodstatných. Velmi dobře to vystihuje historie překladu knihy sester Ostranderových Superlearning pro 21. století. Tato kniha je ve své podstatě zoufalou směsicí různorodých poznatků, nevědomostí i literárních manipulací. Nebylo snad věty, o kterou jsme se nepohádali: otec jako psychiatr se značnou zkušeností i v oblasti léčby negativních dopadů pedagogiky, já jako zanícený uživatel digitálních technologií ve vzdělávání, které pro něj byly naprosto nepředstavitelným zlem. Přesto jsme se v jedné věci nad touto knihou shodli, oba jsme se totiž styděli ji jako překladatelé podepsat. Na mysl nám sice přišel pseudonym Magdaléna Komenská, ale nakonec jsme od něj ve víře v dobré vztahy k nakladateli ustoupili. Z tohoto ohledu jsou pro mne některé tátovy formulace o softwaru a programování každého z nás i v této knize naprostým překvapením.
Otec zanedlouho zemřel a na mne zbyla nepříjemná povinnost likvidovat jeho pozůstalost. Mnohé materiály z jeho archivu zůstaly u otcovy druhé manželky, velkou část archivu získala bohnická psychiatrická léčebna, některé obrazy visí u mne doma. Jak ale šel čas, přicházely problémy a starosti a i má poměrně náročná práce.
V listopadu 2009 mi Dan Segal poslal výtisk tátovy knihy. Ač nemohu s mnoha tátovými závěry souhlasit ani teď, kniha je pro mne fantastickým připomenutím tátovy erudice nejen jako
lékaře, ale i citlivého pedagogického psychologa. Mnohé jeho postřehy lze jistě řešit jednoduššími cestami než hlubokou sondou do nevědomí.
Druhé vydání s poněkud upraveným názvem vychází zase v ten pravý čas, znovu připomene naši historii v celém jejím rozsahu a poskytne současným odborníkům, ale i laické veřejnosti dostatek podnětů, aby tátovo celoživotní dílo nepřišlo vniveč shodou okolností a hlavně díky lidské malosti, přízemnosti a neschopnosti se dívat na spoustu věcí objektivně. V době, kdy se život kolem nás řítí neskutečnou rychlostí možná do zapomnění a slovo dezinformace se stalo nejvíce skloňovanou frází, aniž někdo vůbec ví, jak je definovat, je opětovná publikace věcného pohledu na lidské nevědomí jen malou kapkou v moři.
Byl bych rád, kdyby v průběhu času tato kapka přerostla v Golfský proud.
Erna Segalová a Milan Hausner
Já sám tímto překladem splácím část svého dluhu, který k tátovi mám.
Oceňuji paní kolegyni Janu Hrdličkovou za úžasnou práci s mým poněkud chaotickým způsobem řazení myšlenek, který nevědomě plodí celou řadu lapsů, jež může odchytit jen trpělivý redaktor. Díky tomu se tato kniha dá docela dobře číst.
Jsem vděčný svým sestrám Zdeně Křížové a Mirce Kazdové i oběma tátovým manželkám Zdence i Ivaně za neocenitelnou pomoc, bez které bych si jen stěží vybavil celou řadu událostí, historek a dalších povedených tátových kousků, na které snad jednou také literárně dojde.
Děkuji samozřejmě všem recenzentům, oponentům a českému nakladateli za možnost vůbec tuto knihu jako reminiscenci naší minulosti nyní vydat.
A na závěr mi nezbývá než vyjádřit radost z dokumentárního filmu, který připravují řečtí filmaři a který bude mít premiéru v lednu 2026. Konečně se tátovo dílo dočkalo náležitého ocenění.
Milan Hausner ml.
Věnování a poznámka
překladatele s rodinnou anamnézou
Od vydání původního vydání v České republice už opět uběhlo hezkých pár let. Píše se rok 2025 a vše, co otec v této knize tvrdil kdysi dávno, se vrátilo znovu a vlastně skoro v původním duchu. Máme tu obdobný výzkum, vznikají různé asociace1 a vlastně už nikdo nepochybuje, že LSD má s jistou mírou výhrad opravdu i léčebné, a nejen suicidální účinky.
Určitě stojí za zhlédnutí i studie Rosse Crockforda2, který věnoval celé otcově historii notný kus své profesní žurnalistické praxe. Stejně tak stojí za to vidět velmi úspěšný dokumentární film LSD made in ČSSR. 3
Tato kniha v upraveném vydání nepřináší jen pohled na odbornou problematiku léčebného využití psychedelického zážitku, ale je i svým způsobem historickou reminiscencí kopírování historie od až nezřízeného obdivu po totální zatracení s návratem ke kořenům. Ostatně tak to je s dějinami lidského pokroku skoro vždycky.
Jen mne mrzí, že se táta této obrody už nedožil, protože na sklonku svého života velmi těžce nesl, že jeho vědecké závěry byly totálně zpochybňovány – nejen tehdejšími „kapacitami“,
1 https://www.beyondpsychedelics.cz
2 Ross Crockford · Lessons from the Sadská Hospital · SlidesLive.
3 LSD made in ČSSR – iVysílání | Česká televize (ceskatelevize.cz).
ale především politickou mocí. Je ale poctivé přiznat, že v této problematice politika s notným zpožděním kopírovala tehdejší odborný svět, což dalo otci možnost za železnou oponou shromáždit vpravdě unikátní soubor zkušeností s tímto typem léčby.
S odstupem času získává toto tvrzení na zcela novém rozměru.
Táta nikdy nebyl obyčejný, nikdy se nevešel do běžných škatulek. Když na něj vzpomínám, tak právě přes celou řadu historek, pravda, spíš našich sporů, podstatných i nepodstatných. Velmi dobře to vystihuje historie překladu knihy sester Ostranderových Superlearning pro 21. století. Tato kniha je ve své podstatě zoufalou směsicí různorodých poznatků, nevědomostí i literárních manipulací. Nebylo snad věty, o kterou jsme se nepohádali: otec jako psychiatr se značnou zkušeností i v oblasti léčby negativních dopadů pedagogiky, já jako zanícený uživatel digitálních technologií ve vzdělávání, které pro něj byly naprosto nepředstavitelným zlem. Přesto jsme se v jedné věci nad touto knihou shodli, oba jsme se totiž styděli ji jako překladatelé podepsat. Na mysl nám sice přišel pseudonym Magdaléna Komenská, ale nakonec jsme od něj ve víře v dobré vztahy k nakladateli ustoupili. Z tohoto ohledu jsou pro mne některé tátovy formulace o softwaru a programování každého z nás i v této knize naprostým překvapením.
Otec zanedlouho zemřel a na mne zbyla nepříjemná povinnost likvidovat jeho pozůstalost. Mnohé materiály z jeho archivu zůstaly u otcovy druhé manželky, velkou část archivu získala bohnická psychiatrická léčebna, některé obrazy visí u mne doma. Jak ale šel čas, přicházely problémy a starosti a i má poměrně náročná práce.
V listopadu 2009 mi Dan Segal poslal výtisk tátovy knihy. Ač nemohu s mnoha tátovými závěry souhlasit ani teď, kniha je pro mne fantastickým připomenutím tátovy erudice nejen jako
lékaře, ale i citlivého pedagogického psychologa. Mnohé jeho postřehy lze jistě řešit jednoduššími cestami než hlubokou sondou do nevědomí.
Druhé vydání s poněkud upraveným názvem vychází zase v ten pravý čas, znovu připomene naši historii v celém jejím rozsahu a poskytne současným odborníkům, ale i laické veřejnosti dostatek podnětů, aby tátovo celoživotní dílo nepřišlo vniveč shodou okolností a hlavně díky lidské malosti, přízemnosti a neschopnosti se dívat na spoustu věcí objektivně. V době, kdy se život kolem nás řítí neskutečnou rychlostí možná do zapomnění a slovo dezinformace se stalo nejvíce skloňovanou frází, aniž někdo vůbec ví, jak je definovat, je opětovná publikace věcného pohledu na lidské nevědomí jen malou kapkou v moři.
Byl bych rád, kdyby v průběhu času tato kapka přerostla v Golfský proud.
Erna Segalová a Milan Hausner
Já sám tímto překladem splácím část svého dluhu, který k tátovi mám.
Oceňuji paní kolegyni Janu Hrdličkovou za úžasnou práci s mým poněkud chaotickým způsobem řazení myšlenek, který nevědomě plodí celou řadu lapsů, jež může odchytit jen trpělivý redaktor. Díky tomu se tato kniha dá docela dobře číst.
Jsem vděčný svým sestrám Zdeně Křížové a Mirce Kazdové i oběma tátovým manželkám Zdence i Ivaně za neocenitelnou pomoc, bez které bych si jen stěží vybavil celou řadu událostí, historek a dalších povedených tátových kousků, na které snad jednou také literárně dojde.
Děkuji samozřejmě všem recenzentům, oponentům a českému nakladateli za možnost vůbec tuto knihu jako reminiscenci naší minulosti nyní vydat.
A na závěr mi nezbývá než vyjádřit radost z dokumentárního filmu, který připravují řečtí filmaři a který bude mít premiéru v lednu 2026. Konečně se tátovo dílo dočkalo náležitého ocenění.
Milan Hausner ml.
Kapitola 7 Vlivy
Kapitola 8
Kapitola 9
Rodina: škola duševního zdraví, či nemoci?
Kapitola 10
Válečníci v manželství, nebo obětní beránci?
Kapitola 11
Kapitola 12
Kapitola 13
Tomáš a Eva: Model interakce v psycholytické terapii ........
Kapitola 14
Kapitola 15
Jindřichův
Kapitola 16
Kapitola 1
LSD versus konvence – přehled
Drahý tatínku, právě jsem pochopila, proč se lidé tak naivně těší do nebe. Když jsem ležela na lavičce a dívala se na oblohu, byla modrobílá. Nejdříve jsem si říkala, že jsou tam nebesa a taky tam žije Bůh.
Viděla jsem krásné, sněhové obláčky… světloučké a nadýchané jako mlha, a taky jsem viděla tebe, tati. Uvědomila jsem si, že lidé chtějí tam nahoru, aby zas byli s tátou. Škoda, já jsem totiž ateista! Protože v opačném případě se hned zabiju, abych se tam nahoru dostala co nejdříve.
Drahý tatínku, až umřu, všude kolem bude samá krev, kterou první déšť spláchne do země. A přímo ze mě začne růst tráva, krásná, měkoučká a zelená.
Drahý tatínku, až pak ráno půjdeš bosý trávou s kapkami rosy, tou zelenou a svěží travičkou, věz, že jsem to vlastně já, tatínku.
Běž určitě naboso. Botou se na trávu nešlape. Jsem to já, tatínku. Když usneš ve stínu s hlavou na měkké zelené travičce, budu to zase já. Už se nemůžu dočkat, až se stanu trávou. Projdi se po mně jen brzo zrána, když se mlha ještě nezvedla. Ráno na mně vždycky ulpí rosa, čerstvá a voňavá. Nikdy nerozkvetu… budu ale pořád krásná, zelená a lehoučká. Tatínku. Až budeš zase sám, přijď ráno za mnou.
Slibuji, že umřu jedině tehdy, až budu úplně šťastná.
Z deníku Hany K.
versus konvence – p ř ehled
Tento dopis napsala pacientka po jednom ze svých psycholytických sezení. Po čtrnácti letech zcela neúspěšných pokusů dostat se z podivného světa psychózy, hrůz, izolace, nevyslovitelných frustrací a z oceanických hlubin nekomunikativního ticha tento smutný, ale poetický dopis signalizoval otci počátek jejího vyléčení. Ještě před příchodem na kliniku byla Hana K. považována za zcela nevyléčitelnou psychotickou pacientku, odsouzenou strávit zbytek života na různých psychiatrických klinikách po celé zemi.
Po řadě psycholytických sezení se z pacientky stávala kreativní a svobodná lidská bytost. Dveře k novému životu se otevřely právě psychoterapií při využití mocných účinků halucinogenní látky LSD. Této formě léčby říkáme psycholytická terapie či podle dr. Hanse Karla Leunera psycholýza. Jak byla tato metoda objevena, jak se rozvíjela a jakých výsledků s ní bylo dosaženo, to vše je předmětem této knihy.
Nejspíše žádná jiná látka v lidské historii nezpůsobila v mysli profesionálů i laiků takový rozruch jako diethylamid kyseliny lysergové – LSD. LSD rozbouřilo zdánlivě poklidnou hladinu lidského kolektivního vědomí i nevědomí, saturovaného ohromujícím množstvím otisků konfliktů, a vedlo až k extrémním reakcím: od euforické radosti způsobené „požehnanou“ substancí přes její nevyhnutelné a masivní zneužívání až po nadsazené a iracionální zatracení této látky.
Celá vřava byla způsobena touto chemickou substancí přesně v době, kdy celá společnost musela čelit svému možnému rozpadu způsobenému neschopností vyrovnávat se s úzkostmi odvozenými z našeho iracionálního chování.
Jak se v historii často stává, lidstvo se dostalo do paradoxní situace: produkujeme látky umožňující lepší seberealizaci a lepší
LSD: Výzkum a klinická praxe za
sebepochopení9, aniž bychom si osvojovali moudrost, jak tento proces kontrolovat.
Když se Aldouse Huxleyho ptali na tři největší objevy dvacátého století, označil za ně rozvoj atomové energie, rozluštění genetického kódu a objev LSD.
Dokážeme však využívat tak důležitou látku opravdu racionálně? Jaké jsou přednosti, ale i nevýhody LSD a proč se tato látka stala tak obávanou pro miliony lidských bytostí? Jak může LSD změnit systém našich hodnot a lidskou osobnost? Jsou tyto změny pozitivní, či naopak zničující pro naše dobré bytí? Mnohé z těchto otázek se pokusím společně se svou spolupracovnicí
Ernou Segalovou popsat právě v této knize, pokud možno co nejvíc racionálně a bez zbytečných vášní.
Využívání halucinogenních látek není nic nového. Už před tisíciletími indiáni i další kmeny pojídali různé rostliny a houby, dobře si vědomi toho, že způsobují rozšířené stavy vědomí. Důvodem k používání těchto přírodních substancí nebyly jen pokusy navodit příjemné prožitky, i když nemůžeme pochybovat, že právě tyto emoce prožívali v tvrdém denním boji s přírodou a živly jen málokdy. Původní využití rostlin bylo spojeno s náboženskými obřady a zasvěcovacími rituály, nicméně svoji roli hrály také při uspokojování určitých, okamžitých psychologických potřeb. Tyto látky byly zcela nezbytné pro navození „kouzel“ – tedy pro jakousi primitivní formu psychoterapie.
V roce 193810 brilantní chemik švýcarské farmaceutické firmy Sandoz dr. Albert Hofmann prožil neočekávanou intoxikaci, když náhodně polknul malé množství kondenzátu látky,
9 A sebezničení (pozn. překl.).
10 Podle jiných pramenů to bylo v roce 1943 (pozn. red.).
LSD versus konvence – p ř ehled s níž pracoval. Pokoušel se izolovat určité množství alkaloidů a ověřit, zda by tyto látky mohly mít nějaké terapeutické účinky. Jeho návrat domů na kole, kdy byl ještě pod vlivem svého psychedelického zážitku, je poměrně dobře znám. Tak bylo objeveno LSD. Asi o pět let později na základě Hofmannovy zprávy švýcarský psychiatr W. A. Stoll odvodil, že by Hofmannův objev mohl vyvolávat dočasné, experimentální psychotické stavy velmi podobné skutečným psychózám. Stručně řečeno, podobný postup by mohl být velice užitečný, protože i samotnému terapeutovi umožní prožít psychotický stav a tím na vlastní kůži vše pochopit, aniž by byl sám nutně dlouhodobě psychotický. Lidé, kteří jsou ponořeni do plně rozvinuté psychózy, jsou totiž velmi špatní vědci. Bez přesného, dobře metodicky vedeného a racionálně hodnoceného vědeckého popisu, který je zajištěn proškoleným profesionálem, a bez někoho, kdo si takový stav sám neprožil, bude psychiatrie vždy svým způsobem bojem s větrnými mlýny.
Hofmann se Stollem najednou ale našli cestu. Propast mezi neurofyziologií (fyzikální funkce mozku) a psychologií se začala zužovat a do oblasti výzkumu biochemických a psychologických příčin mentálních poruch začaly vstupovat nové metody. V Československu začal výzkum psychoterapie s pomocí LSD v roce 1953. (Historie výzkumu je popsána v další kapitole.)
Vlastní práci s halucinogeny jsem zahájil v roce 1954 a postupně vás seznámím se svými výsledky, kterých jsem dosáhl psychoterapií při léčení stovek pacientů. Tato léčba je zvláštní formou psychoterapie s podporou LSD a dalších halucinogenních substancí na řízeném klinickém pracovišti. Doufám, že v této knize popíši cestu ven z pralesa neurotických tradicí, které jsme my všichni zdědili a které činí život každého druhého člověka na této planetě zcela nepřijatelným.
Cesta k psychickému zdraví
Podle mé teorie „osudového (ve smyslu celoživotního) modelu psýché“ (OMP) a „modelu patogenní konfrontace“ (MPK) je jedinou možnou cestou, jak zbavit pacienta duševní nemoci a získat pozitivní rekonstrukci jeho osobnosti, znovu ho vystavit jeho patogenní, tj. nemoc vyvolávající minulosti, a to v příznivých podmínkách a za podpory terapeutického prostředí. Terapie se musí zaměřovat současně na pět oblastí či modelů: neurofyziologický model – působíme na „hardware“ – a na čtyři informační oblasti (intrapsychickou, interpersonální, psychosomatickou a hodnotovou orientaci).
Náš vnitřní psychický život je něco jako předměty plovoucí na hladině. Dvě třetiny naší, ať již zdravé, či narušené psýché jsou uloženy hluboko pod úrovní našeho vědomí, a tak vlastně vnímáme pouhou jednu třetinu vyvěrající na povrch. Proto jsem dost skeptický ke všem terapeutickým metodám, které spoléhají výhradně na schopnost pacienta racionálně pochopit svoje problémy. Metody, jež nemají přístup do nevědomí, mají podle mého názoru jen omezený význam.
LSD a další psychotropní látky mají obrovskou heuristickou hodnotu; literárně řečeno, mohou útočit na oblasti nevědomí, o kterých jsem psal výše, a simultánně tak ovlivňovat nejen „hardware“, ale i „soft ware“ v „in statu nascendi“. Psychotropní látky překlenují propast mezi strukturálním a funkčním; mezi fyziologickými genetickými vlohami a naším naprogramováním, stejně tak jako mezi neurochemií, psychoanalýzou, psychosomaticky orientovaným přístupem a transcendentálními formami léčby. LSD a podobné látky nám odkrývají přímý vstup do světa ukrytého v naší nevědomé mysli.