Kapit ol a pr v n í Byl dokonalý březnový den, jaro se probouzelo se svou nádhernou
silou. Větvičky hlohů a třešní se nalévaly pupeny a na trávě se v jasném slunečním světle nesměle objevovaly sytě žluté trsy prvosenek. Narcisy vesele kývaly hlavami, jako by tančily v rytmu tajemné melodie nesené větrem. Louisa Langfordová se vracela domů z farmářského obchodu. Všude kolem sebe vnímala přísliby lepších časů. Ještě před pár měsíci by radostně rozhlašovala, že za takového dne by člověk měl slavit a děkovat za mnohá požehnání života. Teď od ní tento postoj vyžadoval větší úsilí, ale přesto se rozhodla jej zaujmout – snad proto, aby nepřišla o rozum a nepropadla pomstychtivosti. Díky železné sebekontrole si dosud dokázala uchovat zdravou mysl a příliš se neztrapňovat hysterickými výstupy. Přátelé a sousedé jí nabízeli rameno k vyplakání a zahrnovali ji pochopením, což od nich bylo milé, ale nepotřebovala to. Ráda by jim vysvětlila, že se jen rozvádí, netrpí smrtelnou chorobou. Louisa si byla dobře vědoma, že tohle je pro ni typické: potřeba zůstat silná tváří v tvář bolestnému pocitu rozčarování, že se jí děje taková věc. Rozvádějí se přece jiní lidé, jí se to stát nemůže. Vždyť věřila, že s Kipem vyzráli na osud, že se jim povedlo udělat všechno správně, aby jejich manželství vydrželo, zatímco vztahy mnohých jejich přátel 1