Úvodem
V letech 1976–1986 jsem často pracovně navštěvoval Valašsko a jiná místa na Moravě spojená za 2. světové války s působením I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Jako obdivovatel tohoto odbojového seskupení jsem se o něm chtěl od místních pamětníků dozvědět něco více, než bylo obecně známo z publikací, tisku a besed. Překvapilo mě, že se někteří z nich nevyjadřovali o partyzánském odboji s respektem. To mě vedlo k bližšímu zkoumání této části našich dějin. Jaký odkaz tedy po sobě mezi lidmi zanechali partyzáni z I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, jednoho z největších odbojových seskupení na Moravě? Často to byly rozporuplné dojmy. Někdo je považoval za hrdiny zásluhou „zaručených“ zkazek, které o sobě šířili, dobrou reklamu jim po válce dělaly také některé noviny. Zvláště v komunistickém deníku Rudé právo a do roku 1950 v časopisu Partyzán byla jejich odbojová historie popisována téměř romantickými vzpomínkami bývalých členů jako takřka bezchybná. Informace o stinných stránkách partyzánského působení bylo až do roku 1989 možno zaznamenat jen ojediněle. Patřilo k nim přijímání nedostatečně prověřených adeptů odboje s tragickými dopady v podobě infiltrace spolupracovníků gestapa, špatná funkčnost rozvědky, chybná strategická rozhodnutí a nedostatečná konspirace. Dále se vedle těch, kteří projevili nezpochybnitelné hrdinství v boji, mezi nimi našli i zbabělci, kteří se v ohrožení starali jen o záchranu vlastního života a nedbali o osud svých druhů nebo podporovatelů. Někteří lidé se také po válce odvážili tvrdit, že bojová činnost partyzánů byla velmi skromná a neměla tak významný podíl na porážce nacistů, jaký by ospravedlnil kruté následky, kterým bylo
úvo de m
|
7