Úvod
Připomínání událostí z doby, kdy lidé v naší vlasti trpěli pod nacistickou a komunistickou diktaturou, je stále aktuální, protože o těchto krutých letech i o období 1945–1948 nebylo ještě zdaleka řečeno vše. Je třeba na konkrétních příkladech dokazovat, že ne každý Čech, který se po válce představoval jako vlastenec, jím ve skutečnosti byl, že kromě poctivců existovalo mnoho zrádců a kolaborantů, kteří mysleli za každého režimu jen na svůj prospěch, a že tíhu historických událostí nesli často hlavně běžní občané, které tyto změny nemilosrdně zasáhly. Při zpracování jejich životních peripetií z té doby jsme měli k dispozici literaturu, kterou po sobě zanechali autoři vycházející z okleštěných zdrojů poznání, kteří nemohli psát jinak, než jak jim dovolovala přísná metodologie prodchnutá ideologickými principy komunistické strany. V jejich podání se tak mnozí přičinliví podnikatelé změnili na bezcitné vydřiduchy a vykořisťovatele, z četných odbojářů-nekomunistů se buď stávali zrádci a kolaboranti, nebo se o nich nepsalo vůbec. Mnohá fakta byla čtenářům zamlčena a další hodnocena z pohledu přísně ideologického. Tvrdilo se, že hlavní silou protinacistického odporu byli pouze komunisté a partyzánské oddíly řízené sovětskými veliteli, přitom činnost mnoha skutečných vlastenců byla opomíjena, zamlčována a znevěro hodňována. I další zdroje musíme posuzovat s krajní obezřetností. Když se začteme do vzpomínek účastníků partyzánského odboje, brzy zjistíme, že jsme zabředli do bažiny těžko ověřitelných a navzájem si odporujících tvrzení. Zvláště poválečné výpovědi někdejších partyzánů a tzv. odbojářů měly
úvo d
|
7