ÚVOD
Pes je nejlepší přítel člověka, ale zároveň i největší chovatelský experiment v historii naší planety a první domestikované zvíře vůbec. Z hlediska genetiky neexistuje žádný jiný zvířecí druh, který by byl tak rozmanitý a jednotný zároveň – stačí se podívat na obrovské německé dogy nebo tibetské mastify, jak někde v parku očichávají malinkaté čivavy a pinče.
Lidé se ve psech usilovně snaží umocnit a dále rozvíjet spoustu změn, které by příroda sama nejraději rychle eliminovala, neboť zhoršují tělesné funkce zvířete a jeho schopnost přežít v divočině. Tyto umělé procesy vedly ke vzniku zhruba 400 různých plemen, stejně jako obrovského množství kříženců. S tím, jak se v různých koutech světa měnil životní styl obyvatel, jejich zájmy, móda a klimatické podmínky, se do popředí dostávala různá specializovaná psí plemena, která následně vyhynula a skončila v propadlišti dějin. Během 19. a 20. století kynologie povýšila na novou úroveň, v rámci níž došlo ke standardizaci vzhledu, povahy a způsobu, jakým se jednotlivá plemena využívala. Spolu s všestrannými psy, jako je kupříkladu německý ovčák nebo zlatý retrívr, vznikla i vysoce specializovaná lovecká plemena. Někteří jedinci si však navzdory šlechtění zachovali svou přirozenou divokost a nezávislost, což platí např. pro tažná plemena z dalekého severu.
PES DOMÁCÍ – PŮVOD A KLASIFIKACE
Pes domácí spadá do skupiny savců-šelem, kam se řadí více než 250 volně žijících zvířecích druhů, jako je vlk, medvěd, kuna, mýval, hyena, gepard, lev, tygr a mnohé další domestikované druhy: kočka domácí, fretka, ale také liška šedostříbrná (sibiřská). Tyto šelmy se liší s ohledem na velikost a tělesnou hmotnost, avšak mají jednotný typ chrupu: malé řezáky, ostré, velké špičáky a robustní stoličky, kterými hravě drtí kosti.
Společnými předky všech dnešních masožravých šelem byli kreodonti ( Creodonta ) – masožraví savci, jež se na naší planetě objevili někdy v období třetihor (před 65–1,8 miliony let). Zpočátku připomínali hmyzožravé savce – nebyli moc velcí a měli protáhlou hlavu. Postupně se u nich však vyvinuly tzv. trháky, což je výrazný anatomický rys této skupiny.
Čeleď psovitých se vyvinula na severní polokouli před zhruba 28–17 miliony let. Jejími přímými předky byli evropský Cynodictis a severoamerický Archaeocyon, jejichž čelist obsahovala špičáky a šestici stoliček. Dalším předchůdcem psů v genealogickém stromu je Mesocyon, jenž se vyznačoval kostrou ne nepodobnou kostře dnešního vlka. Za bezprostředního předka psovitých pak paleobiologové považují druh Tomarctus, který vyhynul zhruba před 16 miliony let a předcházel nástupu Canis, k němuž došlo o dva miliony let později. Nejstarší exempláře Canis cipio zpřed 6 milionů let byly objeveny ve skalních sedimentech ve Španělsku. Vlk Canis lupus, jak ho známe dnes, běhá po Zemi asi 2 miliony let. Tento druh se prostřednictvím různých druhů Canis vyvíjel po dobu téměř 300 000 let. Dalším důležitým milníkem v psí evoluci bylo oddělení druhu od vlků a následná domestikace, k níž došlo před zhruba 15 tisíci lety. Jakým způsobem vlastně probíhala, je mezi kynology dodnes předmětem sporů. Na otázku, zda byla domestikace psů jednorázová záležitost, či k ní naši předci museli přistoupit opakovaně, neexistuje jednoznačná odpověď. Výsledky výzkumu provedeného v Kalifornii naznačují, že první domestikace psovitých proběhla již před 125 000 lety. Jedno je však jisté – pes byl prvním „domácím zvířetem“ v pravém slova smyslu, což nakonec vedlo ke zdomácnění řady dalších zvířecích druhů, jež byly pro člověka nějakým způsobem užitečné.
Během 21. století pak bádání vědců nad genealogickým stromem psa domácího konečně dospěla k závěru. Dnes už je známo, že všechna současná psí plemena mají jednoho společného předka – vlka obecného, jenž se vyskytoval v Evropě a Asii. Na severu převládali jedinci s masivní stavbou těla, odolní vůči tamním extrémním povětrnostním podmínkám, zatímco směrem na jih se vlk
postupně zmenšoval, měl nižší hmotnost a byl obecně lépe přizpůsobený k životu v horkém klimatu.
Do možného průběhu domestikace vnáší světlo nedávný genetický výzkum. Analýzou mitochondriální deoxyribonukleové kyseliny (mtDNA) z těla dnešních psů pocházejících z různých zeměpisných oblastí bylo zjištěno, že největší genetickou rozmanitost vykazuje jejich asijská populace. Evropští, afričtí a američtí psi vykazují jednotný mitochondriální genotyp. Výše uvedená zjištění naznačují, že pes byl původně domestikován v Asii a že všechna dnešní plemena jsou potomky asijské psí populace.
Zpočátku se vztahy mezi psy a lidmi nesly v duchu blízké koexistence s uvolněnými pravidly. Chlupaté šelmy těžily ze snadnějšího přístupu k teplu, péči a potravě, jichž se jim dostávalo poblíž lidských obydlí, a současně platily za první linii obrany, v rámci níž varovaly své lidské partnery před vetřelci či útočníky. Předci dnešních psů nejspíše také doprovázeli člověka na loveckých výpravách. Historický zlom přišel ve chvíli, kdy se přímo v lidské osadě narodila štěňata, která si pak dávní lidé vychovali k obrazu svému. V legendách původních kočovných kmenů se často objevuje motiv krmení dětí fenami nebo samicemi vlků – zářným příkladem budiž legenda o bratrech Romulovi a Removi ze starověkého Říma. U divokých lidských kmenů, jež žijí mimo civilizaci, je dodnes možné narazit na ženy, kojící kromě vlastních dětí také štěňata.
S tím, jak se psi a lidé postupně sbližovali, měl člověk stále větší vliv na výběr vhodných dvojic k rozmnožování. Ty si samozřejmě vybíral na základě žádoucích užitkových vlastností, což postupně vedlo ke značným změnám v psí morfologii, psychice a zvycích. V době bronzové (4000–700 př. n. l.) existovalo pět různých typů psů, kterým teoreticky odpovídají jednotlivé skupiny plemen tak, jak je známe dnes. Je však třeba mít na paměti, že s tím, jak kočovné lidské kmeny v minulosti obsazovaly nové oblasti, se zástupci těchto skupin volně křížili. Kočovné kmeny tak vnášely krev svých zvířat do stávajících domorodých populací. Psi se často křížili na základě užitkových vlastností nebo vzhledu, aniž by jejich majitelé brali v potaz historický původ zvířete. Navíc se psi samozřejmě křížili také z vlastní
vůle a nekontrolovaně, což vedlo ke vzniku nových, de facto přirozených vlastností, jež se pak často stávaly dominantním rysem zvířete.
Mutace měnící stavbu psího těla, které by matka příroda sama rychle eliminovala, se člověk snažil cíleně zdůraznit, což dalo vzniknout nejrozmanitějšímu zvířecímu druhu na světě. Mnohá dnešní plemena se od svých původních vlčích předků odchýlila natolik, že je představa jakékoli spojitosti mezi nimi vlastně až komická. Průkopník moderní zoopsychologie, nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz (1903–1989), dělil psy na dva typy: „vlky“ – nedůvěřivé, držící si od člověka odstup, teritoriální a hierarchické (např. pastevečtí psi) a „šakaly“ – psi v úzkém vztahu s člověkem, pracující v početných smečkách (např. některá plemena loveckých psů). Ačkoli všichni dnešní psi jsou potomky dávných vlků, rozdíly v jejich psychice se utvářely pod silným vlivem člověka, takže morfologie i charakter psů se do značné míry rozvrstvily. Pozorováním těchto fascinujících živočichů je však možné dojít k závěru, že psí anatomie je značně rozmanitější a méně jednotvárná nežli psí psychika. V praxi to znamená, že chovatel může svým jednáním snáze ovlivnit vzhled zvířete než jeho povahu.
KLASIFIKACE
ŘÍŠE : Živočichové (Animalia)
KMEN: Strunatci (Chordata)
PODKMEN: Obratlovci (Vertebrata)
TŘÍDA: Savci (Mammalia)
PODTŘÍDA: Placentálové (Eutheria)
ŘÁD: Šelmy (Carnivora)
ČELEĎ: Psovití (Canidae)
ROD: Vlk (Canis)
DRUH: Vlk obecný (Canis lupus)
PODDRUH: Pes domácí (Canis lupus familiaris)
KYNOLOGIE
FCI
Největší kynologickou organizací na světě, jež sdružuje nejvýznamnější organizace tohoto typu z, v tuto chvíli, 97 členských zemí, je FCI – Fédération Cynologique Internationale se sídlem v Belgii. Mezinárodní kynologická federace vznikla v roce 1911 na popud národních kynologických organizací z Německa, Francie, Belgie, Rakouska a Nizozemska. K jejím úkolům patří schvalování a sjednocování plemenných standardů a předpisů, na základě nichž se udělují známky a umístění na všech psích soutěžích pořádaných pod záštitou FCI. Organizací dvou nejprestižnějších soutěží, a sice Světové výstavy psů a Evropské výstavy psů, je každoročně pověřena jiná z členských zemí FCI. Pro každé registrované plemeno existuje o ciální plemenný standard vypracovaný kynology ze země původu daných zvířat. Ten musí být schválen FCI, která poté danému standardu přidělí konkrétní číslo. Postup uznání plemene je poměrně zdlouhavý a podléhá podrobným předpisům. Každý plemenný standard zahrnuje soubor vzhledových a povahových vlastností, stejně jako podrobný popis dokonalého zástupce plemene, jehož vyšlechtění by mělo být cílem každého chovatele. Každé zvíře je svým způsobem jedinečné, a proto se míra, s jakou se konkrétní jedinec shoduje s plemenným standardem, ověřuje prostřednictvím chovatelských soutěží a výstav pořádaných kynologickými organizacemi.
Malá místní sdružení milovníků psů pořádají malé výstavy, zatímco organizace s dlouhou tradicí a celostátní působností, jež spadají pod křídla bruselské Mezinárodní kynologické federace FCI, pořádají národní a mezinárodní soutěže, kterých se mohou účastnit stovky až tisíce těchto fascinujících čtyřnohých přátel člověka. V Česku je hlavním pořadatelem psích soutěží Českomoravská kynologická unie – také ona spadá pod křídla FCI.
K hlavním cílům soutěží psích plemen se řadí prezentace jedinců daného plemene a posouzení shody psů s platným standardem, propagace určitého typu vzhledu preferovaného u daného plemene, poskytování poradenství chovatelům při výběru zvířat k chovu, sdružování majitelů psů daného plemene a navazování kontaktů s potenciálními kupci, kontrola zdravotního stavu psů a humánního zacházení se zvířaty, posouzení stavu a kondice psů každého prezentovaného plemene, snaha o zachování plemenného standardu, propagace kynologických znalostí a kultury, rozvíjení zájmu a vášně pro kynologii.
Všechna psí plemena jsou rozdělena do pevně daných skupin, které jsou založeny na původu, účelu, užitkových vlastnostech a vzhledu zvířat. Skupin je celkem 10:
Skupina 1 – Plemena ovčácká, pastevecká a honácká s vyloučením švýcarských salašnických psů
Skupina 2 – Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi
Skupina 3 – Teriéři
Skupina 4 – Jezevčíci
Skupina 5 – Špicové a tzv. primitivní plemena
Skupina 6 – Honiči a barváři
Skupina 7 – Ohaři
Skupina 8 – Slídiči, retrívři a vodní psi
Skupina 9 – Plemena společenská
Skupina 10 – Chrti
VÝSTAVY PSŮ
Jednotlivé soutěže psích plemen se liší s ohledem na důležitost a druh titulů, jež se udělují vítězným jedincům. Národní soutěže jsou určené pro psy všech plemen, kteří disponují rodokmenem uznaným FCI. Klubových soutěží se pak účastní psi jednoho plemene nebo skupiny plemen.
Jedná se o mimořádně prestižní výstavy, často spojené s odbornými přednáškami a semináři. A nakonec tu máme mezinárodní soutěže, které se pořádají pro psy všech plemen a jež ve světě zastávají největší důležitost. V Česku v rámci národních a klubových soutěží může být vítěznému jedinci udělen titul Českého šampiona, zatímco z mezinárodních klání si pes může odnést titul CACIB, čekatelské ocenění, jež zvíře po splnění všech podmínek opravňuje k udělení titulu Mezinárodního šampiona krásy a Mezinárodního výstavního šampiona.
Nadšenci, jenž se zabývá předváděním psů na výstavách, se říká handler. Základním předpokladem pro účast na o ciálních psích výstavách v České republice a zahraničí je průkaz původu, který musí být vystavený nebo uznaný Českomoravskou kynologickou unií a potažmo FCI. Chovatel také musí být členem tohoto orgánu a svého čtyřnohého miláčka v něm zaregistrovat. K zahájení soutěžní kariéry malého chlupáče je možné přistoupit ihned poté, co mezi 3. až 6. měsícem věku absolvuje očkování proti vzteklině. Pak už jen stačí zvolit vhodnou soutěž a věkovou kategorii (nejjednodušší je to on-line), pejska řádně připravit (navštívit zkušeného groomera apod.) a pustit se do vhodného výcviku. Pes se musí naučit krásně běhat, musí mít správný postoj a držení těla, ale také si musí
zvyknout, že se ho bude dotýkat někdo cizí – rozhodčí totiž hodnotí i chrup a tělesnou stavbu zvířete.
Na první soutěž byste měli ideálně vyrazit v doprovodu nějakého spřáteleného chovatele, jenž už má s výstavami nějaké zkušenosti. Ten vám poradí, jak se orientovat na výstavišti, kde si máte vyzvednout katalogy a jak vlastně interpretovat popis, hodnocení a případně tituly, které váš čtyřnohý přítel obdrží. Chovatelé obvykle veškeré úspěchy a neúspěchy svých mazlíčků silně prožívají, ale je důležité si uvědomit, že každé hodnocení představuje subjektivní názor rozhodčího, jenž se řídí plemenným standardem, ale do značné míry také svými osobními preferencemi. Navíc váš chlupáč může, ale i nemusí mít svůj den, takže se jeho výkony na různých soutěžích mohou výrazně lišit. Nejdůležitější je mít z výstav radost – máte přece příležitost strávit aktivně čas se svým čtyřnohým kamarádem, setkat se s dalšími milovníky psů a obdivovat krásu zvířat, jež vám tolik přirostla k srdci.
Zlatým hřebem každé výstavy je nálová soutěž s cenami za účasti fotografů, veřejností a všech porotců výstavy. Během nále pak rozhodčí vyberou mimo jiné vítěze skupiny FCI, nejkrásnějšího psa výstavy, nejkrásnějšího juniora, štěně a veterána.
AKITA INU
Akita inu je krásné, charismatické plemeno původem z Japonska, symbol zdraví a štěstí. Jeho zástupci platí za klidné, vyrovnané a všestranné psy vhodné jak do rodiny, tak i na soutěže. Asi nejznámějším členem plemene byl oddaný Hačikó, jenž se dokonce dočkal vlastní sochy, stojící u tokijského nádraží Šibuja.
HISTORIE
Plemena původem z Japonska patří k vůbec nejstarším, jaká známe. V zemi vycházejícího slunce byla nalezena keramická figurka představující psa se vztyčenýma ušima a zakrouceným ocasem, která se datuje do doby 8 000 let př. n. l. Na ostrově Honšú byly odhaleny psí ostatky, jež pocházejí z dob 5 000 let př. n. l., kdy do oblasti dnešního Japonska dorazili domorodí Ainuové. Staletí zeměpisné izolace umožnila uchovat speci cké vlastnosti endemických plemen zvířat, zatímco šlechtění s důrazem na užitkové vlastnosti dalo vzniknout šestici původních japonských plemen, která jsou si velmi podobná s ohledem na stavbu těla.
Předky dnešních akit byli středně velcí psi z oblasti Ódate v prefektuře Akita v severním Honšú. Lovci z tamních vesnic používali psy zvané matagi k lovu jelenů a medvědů. Tito chlupáči se vyznačovali vynikajícím čichem, odvahou a statečností. V případě ohrožení zuřivě bránili svého pána. Vážila si jich jak dávná japonská šlechta, tak i chudina.
KLASIFIKACE FCI
Č. 255
SKUPINA V: Špicové a plemena primitivní
SEKCE 5: Asijští špicové a příbuzná plemena
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Původ – Japonsko
Výška v kohoutku – psi: 67 cm, fenky: 61 cm (tolerance +/- 3 cm)
Hmotnost – psi: 30–40 kg, fenky: 20–30 kg
Délka života – 11–15 let
Zajímavost – na tokijském železničním nádraží Šibuja stojí pomník nejznámějšího zástupce plemene akita inu – Hačikó. Zvíře mělo ve zvyku každý den čekat před vchodem do stanice na návrat svého pána. Prof. Eisaburó Ueno bohužel při práci na univerzitě náhle zemřel. Jeho oddaný pes přicházel po dobu téměř 10 let každý den na nádraží a až do konce svého života trpělivě vyhlížel svého pána.
V dobách, kdy Japonsku vládli šógunové z oblasti Edo (1603–1867), bylo zavedeno mnoho zákonů na ochranu psů, díky nimž se tamní chlupáči mohli požívat zvláštních výsad. Zranění nebo zabití psa se trestalo vězením i smrtí. Opatrovníci akit, známí jako inukai, měli za úkol zahrnout tato vzácná zvířata náležitou péčí a chránit je.
Během období Meiji (1867–1912) se Japonsko otevřelo západním vlivům – v zemi se objevila nová plemena, přičemž tamní obyvatelstvo také poprvé přičichlo k psím zápasům. Akita typu matagi se křížila s molossoidními plemeny a ovčáckými psy, a tak původní tradiční typ pomalu zanikal. Plemeno se však podařilo zachránit díky populaci, jež přežila v původní podobě v regionu Ódate.
Stavba těla: poměr délky těla k výšce v kohoutku činí 10:11, hřbet silný, rovný, kompaktní, plece široké, dobře osvalené, hrudní koš hluboký, břišní linie mírně protažená směrem nahoru.
Srst: poměrně krátká, krycí část tvrdší, na krku a kohoutku jsou chlupy delší, na ocasu nadýchané, podsada hustá, jemná, velmi měkká.
Zbarvení: uznávají se čtyři barvy srsti: jednotně bílá, červená (žádané jsou sytější varianty), žíhaná a sezamová (rovnoměrně rozmístěné červené, černé a bílé krycí chlupy), ve všech zbarveních se musí objevit uradžiro, tzn. bělavá srst po stranách tlamy, na krku, hrudi, břiše, ocasu a vnitřní straně končetin.
Hlava: proporcionální, tvarem připomínající vycházející slunce, s výrazným stopem, tlama u báze široká, zužující se, ale ne špičatá, pysky suché a přiléhající, čelo ploché a široké s viditelnou brázdou, nesvraštělé.
Krk: silný a dobře osvalený, bez volného podhrdlí, s ohledem na tvar a nasazení hlavy harmonický.
Uši: trojúhelníkové, vztyčené, masivní, široko nasazené, směřující dopředu, tvořící souvislou linii s krásně prohnutou šíjí.
Oči: velmi tmavé, trojúhelníkového, orientálního tvaru, nasazené poměrně blízko sebe, vyjadřující pýchu a nadřazenost nad záležitostmi tohoto světa.
Pysky: suché, napjaté.
Čumák: velký, s rovným hřbetem, černý, u bíle zbarvených jedinců může být trochu světlejší.
Končetiny: dlouhé, silné, zdravé, typické pro zvířata pohybující se v náročném horském terénu, tlapy silné, kompaktní, s klenutými prsty, pohyb rychlý, hbitý, obratný, energický, zdatný.
Ocas: dlouhý, vysoko nesený i nasazený, zatočený nad hřbetem, načechraný.
V roce 1927 byl založen klub chovatelů Akita Inu Hozonkai (Akiho), zatímco v roce 1931 bylo plemeno prohlášeno za národní bohatství Japonska a vývoz psů do zahraničí byl zakázán.
Během druhé světové války byla populace japonských psů strašlivě zpustošena. Většina chovatelských záznamů zmizela, zatímco američtí vojáci vyvezli mnoho cenných zvířat ze země. Přeživší jedinci byli navíc kříženi s ovčáky a molossoidními plemeny, což dalo vzniknout třem poválečným typům: akita matagi, bojová akita a ovčácká akita.
Díky obětavým snahám chovatelů se dnes můžeme těšit z plemene, jehož vzhled odpovídá původním akitám. K základním chovatelským liniím se dnes řadí americká Dewa a japonská Ičinoseki. Odlišné chovatelské strategie vedly k rozvětvení plemene na akita inu a americkou akitu. Dnes se v Evropě rozlišují vlastně tři typy akity inu: čistá japonská, americká a kříženec obou typů, tzv. evropská.
POPIS
Silný, harmonicky stavěný, ale nikoliv těžký pes s poměrně krátkou srstí a vyváženou, krásně proporcionální stavbou těla. Akita je agilní, rychlá a hbitá, vyznačuje se silným loveckým pudem a je mimořádně teritoriální.
POVAHA
Důstojné, sebevědomé plemeno akita inu v sobě spojuje rozvážnost a hluboké duchovno s odvahou a statečností tradičního Japonska. Jsou to netuctoví, mimořádně citliví a vnímaví psi, jež si udržují mírný odstup od okolní reality. Pokud budete respektovat jejich jedinečnou osobnost, budou zástupci plemene skvělými společníky i do rodiny. Za předpokladu, že budete klidní a trpěliví a přihlédnete k jejím potřebám, můžete svou akitu správně vychovat a vyškolit.
Akita si svého pána vybírá sama, avšak péčí zahrne celou rodinu a nejbližší. Má velmi silný teritoriální pud a je to rozený hlídač. Reaguje pouze na skutečné hrozby,
ať už od lidí nebo zvířat. Tito psi jsou spíše tiší a nepříliš hluční. Cizí osoby procházející kolem „jejich“ pozemku nepřestanou bedlivě sledovat, dokud jim nezmizí z očí, ale bez štěkotu či jiných expresivních projevů. Neznámým lidem akity nedůvěřují, nicméně k těm vlastním jsou otevřené a vřelé. Nikdy se ale nedožadují mazlení ani nejsou jinak dotěrné.
Správně vycvičený jedinec dokáže být mimořádně trpělivý a citlivý k dětem. Jiná domácí zvířata se naučí tolerovat, ale vzhledem k původním silně zakořeněným loveckým pudům akit budou ostatní zvířecí členové vaší domácnosti neustále v ohrožení. Díky mimořádně vyvinutému čichu se zástupci plemene skvěle hodí ke sportovnímu i rekreačnímu stopování. Tito psi jsou inteligentní, mají dobrou paměť a rychle se učí, ale jsou také samostatní a svéhlaví, takže při vykonávání povelů nemusí vykazovat disciplínu ani poslušnost.
Akita inu může bydlet v podstatě kdekoliv, ale jen za předpokladu, že plemenu zajistíte odpovídající dávku pohybu a blízký kontakt s lidmi. Zvíře držené v kotci se postupem času může stát agresivním až vyloženě nebezpečným. Tito japonští chlupáči nemají žádné zvláštní nároky na stravu a nejsou ani náchylní k přejídání nebo obezitě. Péče o srst akit je vcelku jednoduchá, šat akit je odolný vůči vodě a nečistotám. V období línání je třeba psa intenzivně česat, což bohužel váš domov stejně neochrání před všudypřítomnými chomáči chlupů.
ZDRAVÍ
Akity jsou odolní a houževnatí psi, kteří stonají jen vzácně. Jako u každého velkého plemene se u nich může vyskytnout dysplazie kloubů nebo torze žaludku. Někteří jedinci však mohou trpět geneticky podmíněnými onemocněními závažnější povahy, jako je sebadenitida (zánět mazových žláz) nebo Vogtův-Koyanagiho-Haradův syndrom (dědičné onemocnění štěňat způsobující extrémně bolestivé léze v očích a na kůži).
ALJAŠSKÝ MALAMUT
Aljašský malamut je největším zástupcem severských tažných plemen. Vyznačuje se masivní stavbou těla a vzhledem ke své síle si vysloužil přezdívku „lokomotiva severu“. Je to přátelský pes s hustou srstí odolnou vůči vodě a mrazu, schopný vytrvale tahat těžké náklady na dlouhé vzdálenosti.
HISTORIE
Název „malamut“ je odvozen od názvu inuitského kmene Mahlamut pocházejícího ze západní Aljašky. Původní obyvatelé chovali v těchto končinách po stovky let masivní tažné psy s vlčí, černobílou srstí. Kmen byl proslulý svým čilým obchodem se sousedy a velmi rozvinutou kulturou, přičemž chov psů byl rozhodující pro to, zda jeho členové přežijí a budou prosperovat. Aby udrželi pořádek ve smečce a vyhnuli se krvavým šarvátkám, Inuité všechny samce kastrovali. S výjimkou toho nejsilnějšího, který převzal roli vůdce smečky.
Příliv bílých osadníků do oblasti Severní Ameriky měl na původní populaci malamutů neblahý vliv. Přistěhovalci je totiž začali křížit s vlastními psy – vadilo jim pomalé tempo, v jakém malamuti pracovali. Plemeno se podařilo zachovat jen díky odvážným průzkumníkům severských končin, kterým se čistokrevní malamuti zalíbili jakožto nejsilnější, nejvytrvalejší a nejodolnější ze všech tažných psů, s nimiž kdy měli co do činění. Aljašští malamuti se s nimi
KLASIFIKACE FCI
Č. 243
SKUPINA V: Špicové a plemena primitivní
SEKCE 1: Severští saňoví psi
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Původ – Spojené státy americké
Výška v kohoutku – psi: cca 63,5 cm, fenky: cca 58,5 cm
Hmotnost – psi: 38 kg, fenky: cca 34 kg
Délka života – 10–12 let
Zajímavost – Aljašský husky nevznikl oproti předpokladu zkřížením aljašského malamuta se sibiřským huskym.
Nejedná se o žádné konkrétní plemeno, nýbrž o označení různých kříženců tažných psů s chrty a loveckými psy. Chovají je profesionální musheři ve snaze dosáhnout co možná nejlepších výsledků v různých sportovních disciplínách.
vydávali na bezpočet průzkumných výprav, přičemž tahali sáně s výbavou a zásobami.
Z pozoruhodné schopnosti malamutů tahat těžké náklady těžili rovněž hledači zlata u řeky Klondike, vojáci během druhé světové války, ale také americká pošta, které tito psi pomohli rozšířit se do všech koutů Spojených států.
Nejslavnějším chovem aljašského malamuta je Činuk (Chinook) založený Arthurem Waldenem v New Hampshire. Walden se spolu se svými 13 malamuty zúčastnil první antarktické expedice průzkumníka Richarda Byrda. Vůdcem smečky byl oblíbený pes jménem Chinook. Před výpravou v roce 1927 získal Walden od Byrda záruku, že během expedice nebude žádný pes opuštěn ani utracen, a několik účastníků výpravy strávilo zimu v chovu, kde byli cvičeni k práci ve spřežení. Ve Waldenově chovatelské činnosti pokračovali manželé Seeleyovi, jež se snažili zachovat původní inuitský typ psa. V roce 1935 bylo plemeno o ciálně uznáno Americkým klubem chovatelů.
Stavba těla : masivní, s dobře vyvinutým svalstvem a silnou kostrou, trup kompaktní, hrudní koš hluboký.
Srst: velmi hustá, voděodolná, dvojitá, s tvrdou krycí částí a hustou, vlnitou podsadou.
Zbarvení: jednotně bílé nebo bílošedé se všemi odstíny šedi, až do černi, červeni nebo hnědi, s typickými znaky v podobě bílé masky na obličeji, bílé náprsenky, břicha a dolní strany ocasu.
Hlava: proporcionální ve vztahu ke zbytku těla, široká, hluboká, s ušlechtilým výrazem, lebka masivní, stop mírně vyznačený, tlama velká, silná, zužující se, ale ne špičatá, pysky dobře přiléhající, skus výhradně nůžkový.
Oči: hnědé, středně velké, šikmo nasazené, mandlového tvaru.
Uši: přiměřeně velké, nasazené zeširoka podél postranních hran lebky, vzpřímené, obrácené dopředu, při práci sklopené dozadu.
Čumák: černý, u červeně zbarvených jedinců hnědý, může být i tzv. sněžný – světlejší, s pruhovanou pigmentací.
Krk: svalnatý, přiměřeně dlouhý, držený vysoko, s důstojností a hrdostí, mírně klenutý.
Končetiny: rovné, svalnaté, rovnoběžné, se silnými kostmi, tlapy velké, kulaté a hluboké, dobře osrstěné mezi prsty a polštářky, fungující jako sněžnice, v pohybu je pes pevný, sebevědomý, neúnavný a mohutný, nenamáhá se, vyzařuje sílu a odolnost.
Ocas: dlouhý, nasazený na linii hřbetu, nošený vysoko, zatočený nad hřbetem, hustě a působivě osrstěný.
POPIS
Z hlediska stavby těla musí být aljašský malamut robustní, dobře osvalený a solidně stavěný, aby mohl správně pracovat v zápřahu. Z chovatelského hlediska jsou mnohem důležitější spíše vlastnosti, které by mohly ovlivnit výkonnost zvířete při práci než jednotlivé prvky stavby těla. Vadám, které by se mohly negativně podepsat na výkonech zvířete a jeho schopnosti pracovat, se věnuje mnohem více pozornosti než jeho vzhledu.
POVAHA
Aljašský malamut je důstojné, klidné a silné tažné plemeno s obrovským temperamentem a vlohami pro sport.
Z hlediska povahy jsou jeho zástupci mírní – ke všem cizím lidem se chovají stejně jako k těm svým. Rozhodně se nejedná o psy jediného pána.
Jako hlídací pes si dokáže zjednat náležitý respekt už jen svými tělesnými proporcemi. Když zaregistruje
známého člověka, začne jej nadšeně vítat radostnými zvuky. Své území bude bránit pouze pokud jej naruší cizí zvíře, třeba kočka, pes nebo slepice.
Plemeno je náročné na výcvik, vyžaduje včasnou socializaci a důsledný přístup k výchově. Během dospívání jsou jeho zástupci velmi rozverní, energičtí a ochotní ke hře. Silný, psychicky odolný aljašský malamut s vynikajícím loveckým instinktem a silně dominantními povahovými rysy není vhodný pro nezkušeného majitele.
Malamut je vhodným kandidátem na psa do rodiny – při styku s dětmi se dokáže obrnit notnou dávkou trpělivosti a má pochopení pro jejich výstřelky. Dobře se mu bude žít také s aktivním milovníkem dálkových horských túr, fanouškem běhání nebo vyznavačem cyklistiky. Skvěle se hodí i ke canisterapii či jako společník pro mladého člověka.
K cizím psům se aljašští malamuti mohou chovat přátelsky, ale jen za předpokladu, že se podřídí vynucené
hierarchii. Ve smečce panuje pevně daný řád, ale soupeření o zdroje (hračku, misku nebo pozornost majitele) může mezi jednotlivými členy vyvolat násilné „diskuse“. Plemeno není vhodné do malého bytu. Potřebuje spoustu prostoru, nejlépe velkou zahradu a každodenní dlouhé procházky nebo důsledný výcvik. Pokud aljašskému malamutovi nedopřejete aktivní pohyb, jednoduše ho utrápíte.
Z hlediska stravy nemá tento severský chlupáč žádné zvláštní nároky. Během období línání vyžaduje pravidelné kartáčování, jinak ale péče o srst malamutů není moc náročná. Psy určené k výstavám je třeba koupat častěji a používat při tom přípravky, které nenaruší přirozenou strukturu jejich srsti.
ZDRAVÍ
Aljašští malamuti jsou zdraví, odolní a houževnatí psi, zdánlivě neteční a takřka imunní vůči drsným klimatickým podmínkám. Někteří jedinci však mohou trpět problémy s očima a kostmi, např. dysplazií.
AMERICKÝ STAFORDŠÍRSKÝ TERIÉR
Silné a impozantní plemeno dávných bojových psů ze
Spojených států, s nímž se pojí četné kontroverze. Silná hlava s hlubokým pohledem výrazných očí a klasicky tvarované tělo svědčí o síle, moci a charismatu těchto mimořádně působivých zvířat.
HISTORIE
Předci dnešního amerického stafordšírského teriéra přicestovali do USA v doprovodu emigrantů z Anglie. Jednalo se o psy typu bull a teriér, které se na britských ostrovech od nepaměti používalo k psím zápasům, oblíbené kratochvíli tamního obyvatelstva. Tato zvířata současně platila za nadané lovce hlodavců, ochránce majetku a rodin. První písemné zmínky o přítomnosti plemene ve Spojených státech pochází z období mezi lety 1860–1880. Jeho zástupci se účastnili krvavé a brutální podívané, jež spočívala v tom, že byli dva psi hozeni do hluboké jámy, kde je čekal zápas na život a na smrt. Vítězem byl vyhlášen jedinec, jehož protivník nebyl schopen dalšího boje nebo pohybu.
V Americe se během 19. století psi typu bull a teriér stali věrnými společníky farmářů, kteří si je oblíbili jako víceúčelová zvířata. Pomáhali jim bránit stáda, účastnili se loveckých výprav a hlídali farmy i rodinné příbytky. Především se však
KLASIFIKACE FCI
Č. 286
SKUPINA III: Teriéři
SEKCE 3: Teriéři typu bull
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Jiný název – staford
Původ – Spojené státy americké
Výška v kohoutku – psi: 46–48 cm, fenky: 43–46 cm
Hmotnost – psi: 30–40 kg, fenky: 25–30 kg
Délka života – 12–14 let
Zajímavost – dvě významné kynologické organizace z USA – ADBA (American Dog Breeders Association) a UKC (United Kennel Club of Michigan), evidují stafordy pod názvem american pit bull terrier. Odtud také pramení nejasnosti kolem označení a toho, zda je chovatelům dovoleno zástupce jednotlivých plemen křížit. AKC (American Kennel Club), jenž spadá pod křídla FCI, uznává obě plemena.
proslavili jako dominantní síla v tradičních psích zápasech, jejichž účastníkům se říkalo pit dogs, bulteriéři nebo američtí bulteriéři. Termín pit (jáma) odkazoval na způsob, kterým tato zvířata bojovala.
Tito psi se oproti svým anglickým předkům vyznačovali většími rozměry. Příčinu se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit – není známo, zda za tím stály vydařené šlechtitelské snahy nebo zda se do těchto psů náhodou nedostala příměs krve větších plemen. Mezi americkými chovateli se také vedly spory o to, k čemu má plemeno vlastně sloužit. Někteří chtěli vyšlechtit klidného psa s mírnou povaho vhodného na soutěže, jiní zase prosazovali agresivní, bojovná zvířata. Postupem času vznikla dvě plemena: americký stafordšířský teriér (mírnější pes vhodný do rodiny) a americký pitbulteriér (agresivnější vůči jiným zvířatům a vyznačující se nezadržitelnou touhou k boji bez ohledu na bolest). Ve spoustě zemí se pitbulteriér dostal na seznam zakázaných, nebezpečných plemen. Plemeno amerického stafordšírského teriéra bylo o ciálně schváleno v roce 1936, přičemž dnešní název platí od roku 1976. Ve spoustě zemí je vlastnictví a chov psů tohoto plemene omezen. Např. v Norsku a Velké Británii platí úplný zákaz, zatímco ve Francii se neobejdete bez speciálního povolení a máte povinnost zvířeti opatřit pevný, uzavřený náhubek.
