PŘED KLETBOU
První zimní sníh nepředstavoval zrovna vhodné období k tomu, aby se desetiletá náměsíčná dívka vydala během spánku do lesa Grimm. Pokud babička věděla, šlo o jediný případ, kdy se u Clary projevila náměsíčnost. Kdyby její vnučka byla náměsíčná častěji, Marlène Thurnová by možná bývala zajistila dveře závorou, nebo by poslala Claru spát v kožešinovém kabátě, botách z jehnětiny a vlněných ponožkách.
Takhle byla křehká dívenka bosa a před mrazivým chladem ji chránila jen plátěná noční košilka. Clara usnula schoulená na ovčí kůži před kuchyňskými kamny a vypadala tak uvolněně a spokojeně, že ji Marlène nechtěla budit. I stařenu přemohl spánek, v křesle kousek od vnučky, s hlavou opřenou o jeho ucho.
Clařini rodiče spali v jiném pokoji, takže když dovnitř otevřenými dveřmi vletěly sněhové vločky a poklepaly Marlène ledovými prsty na rameno, probudila se jen ona. Okamžitě si všimla, že Clara zmizela.
Nejdřív prohledala domek, jestli dítě není v jiném pokoji, a když vnučku nikde neobjevila, vzala si z věšáku šál, vklouzla nohama do bačkor a vyběhla ven. Netroufla si vzbudit nikoho jiného. Po okolí se potulovala grimmská vlčice a Marlène s ní udržovala opatrný vztah.
Jednou ročně jí dovolovala, aby si odnesla jedno z jejích jehňat – pro rodinu šlo o smutnou ztrátu, ale Marlène brala v úvahu i pocity šelmy, pro niž muselo být těžké navázat pouto s pastýřkou. Bylo tedy jen spravedlivé, aby z něj vlčice taky něco měla, zejména proto, že Marlène uměla podle libosti vstupovat do mysli vlčice a ovládat její tělo.
Napadlo ji, že přesně to udělá i teď. Nebude tak schopná najít Claru rychleji? Ale co kdyby se Clařin otec nebo jejich čeledín přece jen vzbudili a vzali si zbraně? Kdyby někdo z nich zabil vlčici, nevědomky by měl na svědomí i Marlène. V podobě ženy měla větší naději, že ochrání Claru i vlčici.
O Marlènině poutu s vlčicí, které spojilo jejich osudy, nikdo nevěděl. Tak to bylo bezpečnější. Když lidé v cizině pobili
Marlèninu rodinu zvěrověštkyň, odnesla si z toho nezapomenutelnou lekci: většina lidí se magie bojí, zejména v podobě věštkyň, které dokážou vstupovat do těl vlků. Sama utekla do Grimmské Doliny, kde vystupovala jako prostá kartářka.
Vydala se po vnuččiných stopách ve sněhu, rychle prošla bylinkovou zahrádkou, severní pastvinou, překročila proutěnou ohrádku, živý plot a nakonec i zamrzlý potůček, který odděloval jejich pozemky od lesa Grimm.
Srdce jí vystoupalo až do krku, když uviděla, jak se ke Clařině šlépějím připojují vlčí stopy. Přidala do kroku a doufala, že vlčice nebude chtít ublížit jejímu jedinému vnoučeti. Ani nejvroucnější přání nicméně nemohlo proniknout do vlčí mysli. Tuto schopnost Marlènino pouto nenabízelo.
Konečně spatřila Claru. Dívenka stála sedm metrů před ní na mýtině zalité měsíčním svitem vedle osamělé osiky se šesti posledními zlatými listy na větvích. Kéž by jich bylo bývalo sedm – pak by se jednalo o šťastné číslo.
Clara se tvářila nepřítomně, dívala se před sebe nezaostřeným pohledem a s myslí ztracenou ve snu. Nebo v noční můře.
Protože přesně tak Marlène ten okamžik připadal – několik kroků vlevo od Clary, na opačné straně kostlivé osiky, totiž stála grimmská vlčice.
Rozdíl ve velikosti mezi dívenkou a vlkem působil až strašidelně – Clara byla menší než většina dětí jejího věku a šelma naopak dvakrát větší než obvyklí vlci.
Stařena ztuhla, byla stejně přimrazená jako Clara, a horečně přemýšlela, co by měla udělat. Grimmská vlčice upřeně hleděla na dívenku, a i když nevycenila tesáky, mírně zvedla špičku ohonu – to naznačovalo, že s útokem váhá. Možná se snažila odhadnout, jestli dítě představuje hrozbu, nebo chutnou půlnoční svačinku.
Vlčici jistě zmátla ovčí kůže, kterou Clara držela v ruce –byla to ta, na níž usnula před kamny. Clara s ní působila ještě víc jako dar z ovčí farmy, který se dobrovolně přišel odevzdat.
Marlène přerývaně oddechovala. Nedokázala přestat myslet na dvě karty, které Claře opakovaně obracela: Půlnoční les jako symbol zapovězené volby a Zubatého netvora jako předzvěst předčasné smrti. Zdálo se, že se Clařin osud naplní hned té noci.
Ne, to není možné. Ještě ne.
„Adio,“ oslovila Marlène vlčici a šelma k ní otočila velkou hlavu. Marlène nikdy nezjistila, jestli vlčice zná jméno, jež jí dala. Vlky nelze ochočit jako psy. Marlène se teď mohla spoléhat na jedinou věc: vlčice vždycky snášela její přítomnost. Byly dvě poloviny podivného celku, byť tomu ani po všech těch letech sama úplně nerozuměla. „Adio, pojď ke mně.“
Vlčice nerozuměla pokynům, ale Marlène doufala, že gesto, které udělala otevřenou rukou, možná zahraje na nějaký skrytý instinkt a šelma k ní vykročí.
To se nestalo. Vlčice uhnula pohledem a znovu upřela velké hnědé oči na Claru. Dívenka jí pohled naštěstí neoplácela,
ale kdyby se probudila, rozhodně by se na ni podívala a vlčice by zaútočila.
Marlène se přikrčila, sklonila hlavu a opatrně postoupila o pět kroků kupředu. Při každém zakřupání sněhu pod bačkorami sebou trhla. Při šestém kroku k ní dolehlo tiché vlčí zavrčení a Marlène se zastavila.
Věděla, co musí udělat – vstoupit do vlčího těla. Teď by to mělo být bezpečné. Nikdo ji nesledoval. Nikdo se nepokusí šelmu zabít.
Přesto váhala. Nikdy nezjišťovala, jak rychle duch dokáže opustit její tělo a vklouznout do vlčice. Zatím neměla důvod to měřit. Dokáže se přesunout dostatečně rychle, aby ochránila Claru? Jakýkoliv rychlý pohyb může zvíře vyprovokovat k útoku.
Grimmská vlčice znovu zavrčela – směrem k Marlène, jako by vycítila její záměr. Poodhrnula pysky a vycenila zuby na Claru.
Dívenčiny smaragdové oči se začaly zaostřovat. Nakrabatila čelo. Zmateně se zapotácela a oslovila vlčici: „Hle-hledám v lese jednoho kluka. Je mu velká zima. Nesu mu ovčí kůži.“
Grimmská vlčice rozevřela čelisti, zavrčela a odrazila se ke skoku.
Clara zaječela.
Marlènin duch se rozletěl k šelmě a její tělo se zhroutilo na zem. Svět zčernal. Ztichl.
Vzápětí jí vědomí opět zaplavily barvy a zvuky. Horečně se snažila zorientovat, když teď všechno viděla pod novým úhlem pohledu. Rozmazaný výjev. Studený vítr. Let vzduchem.
Do ušních bubínků se jí zaťal jekot.
Do něčeho vrazila a dopadla na všechny čtyři, ohromená vlastní mohutností. Nestačila si zvyknout na vlčí tělo. Otevřenou tlamu tiskla ke kůži, pod níž cítila zběsilý tep. Clařino hrdlo. Její krčí tepna.
Bylo nutné posbírat veškeré duševní síly, aby nesevřela čelisti. Netoužila vnučku zabít, ale její duch byl ve vlkovi teprve krátce a šelma se právě chystala poslechnout ten nejsilnější pud.
Marlène se silou vůle odtáhla od dívenky, která ležela pod ní, ztuhlá děsem. Claře se zalily oči slzami a její tělo se divoce třáslo.
Marlène svěsila ocas a přitiskla uši k hlavě, ale Clara nevěděla, že jde o znamení podřízenosti. Ještě horší bylo, že nikde poblíž nerostl červený zvonek. Kdyby Marlène nějaký snědla, získala by schopnost mluvit lidským hlasem a mohla vnučku uklidnit.
Clara se vzpamatovala z prvního úleku a vyhrabala se na nohy. Zvedla ovčí kůži, kterou upustila, a zatěkala pohledem po okolním lese. Obličejem jí proletěl výraz zmatku. Vybavovala si svůj sen?
Marlène se vrátila ke stromům kolem mýtiny, aby naznačila Claře, že ji nechá na pokoji. Běž domů, pomyslela si. Nikde tu není žádný chlapec. Jsi jediné dítě, které mrzne.
Clara se kousla do rychle modrajícího spodního rtu, znovu se váhavě rozhlédla kolem a najednou se prudce nadechla. „Grandmère?“
Marlène v duchu zaklela. Nečekala, že Clara uvidí její lidské tělo, zejména v bezduchém stavu, kdy nedýchalo, ale zůstávalo tajemně zachované, jako by pro něj přestal plynout čas.
Clara k němu přiskočila a zatřásla bezvládnýma rukama. „Probuď se!“
Marlène rychle přemýšlela. Jestli se stáhne z vlka, šelma bude moct znovu zaútočit. Pokud to ale neudělá, jak dlouho Clara zůstane v lese u babiččina těla? Jestli Marlène něco rychle nepodnikne, Clara umrzne. Její osud, popsaný těmi dvěma kartami, se pořád ještě mohl naplnit už dnešní noci.
Marlène vyrazila přes mýtinu a co nejrycheji zamířila k hluboké strži, o níž věděla, že se nachází půl míle odtud. Strž měla příkré stěny, po nichž se velice obtížně šplhá i s ostrými drápy.
Jakmile k ní doběhla, zastavila se a rozhlédla se po nejvhodnějším místě, kde by mohla skočit dolů bez toho, aby zabila vlčici – a sebe s ní. Uviděla slibnou stezku vedoucí dolů, s menším množstvím kamenů a s bochánky měkkého mechu, které vyčnívaly ze sněhu.
Nezapomeň na moje přání, pomyslela si – jednalo se o cosi na způsob modlitby ke Knize osudu. Přání vyslovila, když jí bylo pětadvacet, dva roky po příchodu do Grimmské Doliny. Tehdy byla těhotná – nosila v sobě dítě, z něhož vyrostla Clařina matka. Ochraňuj můj rod, dodala, jako by prosila o ujištění, že dnešní noc neskončí špatně.
Kniha samozřejmě nebyla nikde poblíž, aby jí mohla dát odpověď, a i kdyby byla, Sortes Fortunae by možná žádnou nenapsala. Nikdo si netroufl žádat knihu o něco dvakrát. Něco takového by znamenalo pokoušet osud a to bylo nejpřísněji zakázáno.
Marlène mohla jen doufat, že všechno dobře dopadne.
Vrhla se do strže a vystoupila z grimmské vlčice.
Znovu ji obklopila tma. Když přišla k sobě, měla pocit, jako by ji do sebe nasál vodní vír, otloukl ji o říční dno a nakonec ji vyplivl na tvrdou, suchou zem. Díky vzájemnému poutu vnímala Adiina zranění. Silně tomu ubohému zvířeti ublížila.
„Grandmère?“ vzlykla Clara, ale její hlas překypoval úlevou. „Myslela jsem, že jsi mrtvá!“
„Ach, ma petite chérie.“ Marlène se posadila a pevně svou vnučku objala. „Omdlela jsem, když jsem uviděla toho vlka.“
„Byl to grimmský vlk,“ řekla Clara a zachvěla se.
„Skutečně?“ Marlène smetla z vnuččiných tmavých vlasů sněhové vločky. Obyvatelé Grimmské Doliny mluvili o grimmských vlcích, jako by jich byl plný les, ale Adiah tu ve skutečnosti byla jediná svého druhu. Kvůli jejich poutu před všemi těmi lety následovala Marlène ze své domoviny do zdejších zalesněných hor. „Jak jsi to přežila?“
„Já nevím.“ Clara svraštila čelo. „Vlk prostě utekl. Doufám, že neběžel za tím klukem.“
„Klukem?“ Marlène si až příliš pozdě vzpomněla, co Clara pronesla, když byla náměsíčná.
„Cestuje sem a nemá dostatek teplého oblečení. Jeho otec říká, že si musí pospíšit. Zima přišla moc brzy. Chci mu dát tu ovčí kůži.“
„Jsi moc hodná.“ Marlène jí přejela dlaněmi po pažích. „Ale byl to jenom sen.“
„Ne, ten kluk je skutečný. Viděla jsem ho včera, než začalo sněžit.“
„Včera? Ale včera jsi vůbec nevyšla z domku.“
„Chci říct, že jsem ho viděla dneska v noci. Ale pro něho to byl včerejšek.“ Clara se poškrábala na hlavě. „Moc se v tom nevyznám.“
„Aha.“
„Jmenuje se…“ Clara si povzdychla. „Zapomněla jsem.“
„Hm, to je známka toho, že šlo o sen. V těch vždycky chybí jednotlivé střípky.“
„Ale…“
„Tak pojď.“ Marlène bolelo celé tělo, ale vstala a zvedla vnučku. Byla sice stará a rozbolavělá, ale pořád zůstávala silná.
„Uvařím ti hrnek čaje.“ Nezmínila se o silných bylinkách, které do něj hodlala přidat.
Rozhodla se, že Clara musí na dnešní noc zapomenout. Byla zvídavé dítě, které klade příliš mnoho otázek a za každou
cenu hledá odpovědi. Marlène nechtěla, aby vnučka dospěla k nějakým závěrům ohledně grimmského vlka, zvlášť pokud by byly správné.
A tak se stalo, že si Clara nevzpomínala na jediný případ, kdy byla jako dítě náměsíčná, ani na příčinu omrzlých prstů u nohou, ani na první myšlenky, které se týkaly chlapce jménem Axel, jenž měl co nevidět dorazit do Grimmské Doliny a navždy jí změnit život.
Axel nakonec mráz přežil a s grimmským vlkem se nesetkal. Přinejmenším ne na téhle cestě.
A Marlène, ačkoliv byla jasnovidka, pochopila teprve o mnoho let později, co té noci Clara prožila. Sen, který se jí během náměsíčnosti zdál, byl ve skutečnosti viděním. Nikoliv viděním budoucnosti, jaká přicházela k Marlène, když někomu věštila osud, ale minulosti.
Šlo o první projev Clařina daru – důkaz, že magie v Marlènině rodu přešla i na vnučku. Nicméně i v rámci Marlèniny vyvražděné rodiny byl Clařin dar vzácný. Ženy, které uměly nahlížet do minulosti, byly známy pod označením dávnovidky a na rozdíl od zvěrověštkyň se nevtělovaly do zvířat. Přesto, magie je magie, a lidem naháněly největší strach takové její formy, kterým rozuměli nejméně.
Marlène si přála, aby se Clařin dar nikdy neukázal. Pak by nikdo neměl důvod ohrožovat její život. Clařin osud byl daný, ale to neznamenalo, že by ho Marlène chtěla uspíšit.
Jak roky plynuly, Marlène se utěšovala jen tím, že se Clařina magie neukazovala. Tak tomu zůstalo do chvíle, kdy se odehrál osud předpovězený těmi dvěma kartami, ačkoliv
Marlène nepředvídala vše, co bude předcházet vnuččině smrti, ani co po ní bude následovat.
Nevěděla, že chlapec, kterého Clara chtěla zahřát ovčí kůží, vyroste a zamiluje se do ní. A že až Clara zemře, zabodne jí
vřetenem do srdce červený zvonek. Ten jí vrátí život a s ním jí poskytne otevřenější přístup k magii.
Marlène přesto měla důvod k obavám, protože věštecké karty odhalily, že její vnučku čeká nový příběh, vzhledem ke
Clařině rozvíjející se magii ještě nebezpečnější a trýznivější.
Znepokojivý osud však čekal i Marlène, o to skutečnější, když teď Clara získala svůj život zpátky. A Marlène začínala tušit, jak se jejich osudy propojí.
Clařin osud – její život – byl tím, co Marlène přísahala ochránit, i kdyby při tom měla sama zemřít.
1. KAPITOLA
O ŠEST LET POZDĚJI
Stojím před vesnickou zasedací místností, a zatímco čekám, až mě předvolají, do plátěných šatů se mi vsakuje pot. Přeju si, aby tu byla grandmère. Hodila by se mi její odvaha. Je jediná, kdo mi tenhle týden dělal společnost, pořád je však nemocná a sotva dokáže souvisle mluvit. Rada mi nedovolila, abych mluvila se svými přáteli. Nechtějí, abychom slyšeli, jak druzí popisují události z lesa Grimm, a pak jen navzájem potvrzovali svá svědectví.
Hlídá mě Karl Wagner, farmář ve středním věku s opáleným obličejem, z koutků očí se mu rozbíhají vějířky vrásek. Sejme si slaměný klobouk a promne si otisk, který mu po něm zůstal na čele. „Moje Geraldine…,“ osloví mě hlasem rozechvělým trápením. „Zahlédla jsi ji v lese?“
Zmocní se mě beznaděj. Není první, kdo se mě od mého návratu ptal na milovanou osobu, která se v lese ztratila. „Je mi líto. Neviděla jsem moc vesničanů.“ Nebudu mu vyprávět o těch, které jsem našla mrtvé. Které zabila moje matka. Většinou ani nebyli k poznání.
Ta trocha světla, jež Karlovi zářila v očích, pohasne.
„Tvoje žena může být pořád naživu,“ dodám. Stará Clara by to říkala s větší nadějí, ale tahle Clara, Clara, jež zabila vlastní matku, jež přinesla zpátky Knihu osudu, ale
nedokázala zlomit kletbu, mu svede nabídnout jen chabou útěchu.
Jedno křídlo dveří do zasedací místnosti se pootevře a Karl ke mně obrátí svoje prázdné oči. „Je čas.“
Než se stačím zhluboka nadechnout, abych se trochu uklidnila, obě křídla se otevřou dokořán. Je horký den a do obličeje mě udeří pach potu a leštěnky na dřevo. Upřou se na mě pohledy více než padesáti vesničanů usazených v lavicích.
Takhle nějak se musí cítit nevěsta ve svatební den. Jenže kdyby ulička, kterou se chystám projít, vedla k oltáři, čekal by mě u něj osud obětiny: porážka.
Nikdo neuvěří pravdě. Už teď to čtu v očích své nejlepší kamarádky Henni, zrudlých pláčem, i v pohledu plném obav, který po mně vrhá Axel.
„Claro Thurnová, předstup před nás a posaď se,“ vyzve mě pan Oswald, předseda obecní rady. Kostnatými prsty si uhladí řídnoucí vlasy a ukáže na židli obrácenou čelem ke shromáždění. Napravo od ní sedí pět členů rady.
Projdu uličkou s pocitem, že na mě dopadá tíha osudu – je zvláštní se teď tak bát, když jsem v lese čelila mnohem nebezpečnějším lidem.
Tak proč mám takový strach?
Židle je nemilosrdně tvrdá a zakymácí se, když se na ní narovnám. Tvař se sebejistě, už kvůli Henni. Vyšetřování se koneckonců soustředí zejména na ni. Vděk, jímž nás zahrnovali, když jsme se vrátili z lesa, vyprchal, jakmile Hennino přání vůči Knize osudu nezlomilo kletbu, jež postihla Grimmskou Dolinu.
Nestačilo, že jsme ji zrušili aspoň částečně v důsledku mého nevydařeného přání. Aspoň trochu tu teď prší a polní plodiny rostou. Nejvíc ze všeho ale všichni chtějí, aby se z lesa vrátili jejich blízcí. A k tomu je třeba kletbu zlomit úplně.
Pan Oswald sedí za dlouhým stolem uprostřed radních. Nasadí si brýle s drátěnými obroučkami a nahlédne do poznámek. „Claro, ode dne, kdy nás před třemi lety postihla kletba, jste ty a tvoji přátelé, Axel Furst a Henrietta Dantzerová, byli jediní, kdo vstoupili do lesa Grimm a zase se z něj vrátili.“
„Kromě Elky Dantzerové, Fiory Wintherové a jejích dětí Jeníčka a Mařenky,“ odpovím. Všimnu si, že Elka i Fiora jsou mezi přítomnými. Elka sedí vedle Henni a drží svou mladší sestru za ruku, Fiora je dvě řady za nimi. Jeníček a Mařenka podle všeho chybí, což je celkem úleva. Tohle není vhodné místo pro děti.
„Pravda, pravda,“ uzná pan Oswald. „Ačkoliv ty na rozdíl od tebe, Axela a Henni považujeme za jedny ze ztracených, byť se vám je naštěstí podařilo znovu najít. Myslím, že se shodneme, že vy tři jste nikdy ztracení nebyli?“
Přikývnu. Nechci vykládat, že jsme se ve skutečnosti taky ztratili – ale jen v tom smyslu, že jsme zabloudili, nikdy jsme neztratili sami sebe. Ztráta vlastního já proměnila Elku v travičku Popelku, Fioru v Lociku s kilometry rdousících vlasů a Jeníčka s Mařenkou v kanibalistické žalářníky.
„Velmi dobře. Takže zpět k věci.“ Hlas pana Oswalda nezní ani vlídně, ani blahosklonně. Jako člověk, který má v naší vesnici nejblíže k postavení starosty, umí mluvit věcně. „Vysvětlíš nám, jak se to vám třem podařilo?“
„Můžu se o to pokusit.“ Odkašlu si, abych získala čas. Výslechy Henni a Axela už proběhly. Kolik toho sdělili? „Než se moje matka ztratila v lese, ušila mi plášť.“
Henni vykulí oči a Axel nepatrně zavrtí hlavou. Takže jim neřekli o ochranné magii pláště – o tom, že ho matka obarvila červeným zvonkem, který mi umožnil vstoupit do lesa. Jim samotným ke vstupu pomohly šála a šátek, které jsem jim vyrobila z kousků látky ze svého pláště.
„Ten plášť má výraznou červenou barvu a já jsem doufala, že mě matka najde, když ho budu mít na sobě,“ vymýšlím si narychlo. „Možná mě les nechal vejít, protože vycítil mou spojitost s ní. Tu už do sebe přivítal, zatímco mě do té doby ne.“
„A jak vysvětlíš, že za své hranice vpustil i Henni a Axela?“ zeptá se pan Oswald.
„Šli jsme společně, tak nás les možná bral jako jedinou bytost.“
Radní Hazel Rothová si odfrkne. Mračí se, což ještě zvýrazňuje její dvojitou bradu.
„Není to trochu přitažené za vlasy?“ poznamená pan Oswald.
„Možná.“ Složím ruce do klína, abych s nimi trochu přidržela rozechvělá kolena. „Je to jenom takový nápad, pane. Hádám, že les konečně chtěl, aby někdo našel Knihu osudu, a proto nás nechal vejít. Určitě chtěl, abychom ten úkol splnili všichni tři.“
Pan Oswald se podívá na ostatní radní, a jelikož se neozvou žádná další odfrknutí, přejde k dalším bodům slyšení: kde jsem našla tu knihu, jak jsme objevili ztracené, které jsme přivedli domů, a jak se nám vůbec podařilo vrátit.
Úkryt knihy poblíž podzemního vodopádu popisuji pravdivě, stejně jako to, jak jsme se v lese orientovali podle říček a potoků. Pokud jde o Elku, Fioru a Jeníčka s Mařenkou, vyprávím, jak jsme na ně narazili, ale ne to, jak se nás pokusili zabít i že patrně zabili jiné. Jsou nevinní – nenesou odpovědnost za nestvůrnosti způsobené pokřivenými kouzly lesa.
„Takže ses vydala hledat svou matku, Rosamund Thurnovou,“ pokračuje pan Oswald. „Jak tvoje pátrání skončilo?“
Vidím sama sebe jako ducha, který se vznáší nad mým mrtvým tělem, vidím děsivou ránu na vlastním krku i krev,
jež se z ní řine. „Našla jsem ji, ale už jsem ji nedokázala zachránit.“ Axel i Henni se tváří sklíčeně, ale zároveň souhlasně.
Věřím, že neprozradili, jakým zabijákem se moje matka stala, vražednějším než kdokoliv z ostatních ztracených, jež jsme potkali. „Žila v opuštěné pevnosti a…“ Axel na mě kývne. Henni vhrknou do očí čerstvé slzy. „… a ta byla tak zchátralá, že se zhroutila a pohřbila ji v sutinách.“
Pan Oswald se na mě dlouhou chvíli zkoumavě dívá s povytaženým tenkým obočím. „Pokud je to pravda, děvenko, přijmi mou upřímnou soustrast.“
Poklesnou mi ramena. Možná z dnešního slyšení vyváznu bez šrámů a – což je ještě důležitější – stejně tak z něj vyváznou i moji přátelé.
„Teď k vesničanům, které jste nenašli. Máme věřit, že ze šedesáti sedmi vesničanů, kteří se v lese ztratili, jste se setkali jen s pěti?“
„Les je rozlehlý, pane. A je obtížné v něm přežít, i pokud vás do sebe pustí. Neměli jsme skoro co jíst. Zvěř se před námi schovávala. Ryby se nám podařilo ulovit jen vzácně. Řada ze ztracených už určitě…“ Můj pohled se střetne s pohledem Karla Wagnera. Jeho zmučený, zničený výraz se zrcadlí i v mnoha dalších tvářích. Všem se v lese ztratila nějaká blízká osoba. „Bylo by pro ně těžké zůstat naživu.“
„Přesto jste nenašli žádné hroby nebo značky, které po sobě mohli nechat jiní vesničané, když je pohřbili?“
„Žádné hroby, pane.“
„Ani nic ve stromech?“ naléhá a přimhouří jedno oko.
Proč zmiňuje stromy? Někdo o nich musel něco říct. Rychlý pohled na Henni mi potvrdí, že to byla ona. Promiň, naznačí rty, ačkoliv se nemusí za nic omlouvat. Nesměli jsme spolu mluvit, nemohli jsme se domluvit, o co se podělíme s ostatními a co si necháme pro sebe.
Čím podivnější naše příběhy jsou, tím nepravděpodobnější
bohužel je, že rada uvěří základnímu důvodu, proč tu jsme: vysvětlení, proč Henni nedokázala zlomit kletbu.
„Viděli jsme ve stromech obličeje,“ odpovím zdráhavě. „Vypadalo to, jako by vstřebaly mrtvé.“
Nějaká žena mezi shromážděnými slyšitelně zalapá po dechu.
„Ale nedaly se rozpoznat,“ pokračuji rychle. „Mohli to být padlí vojáci jako v té báji.“ V té, které nikdo nevěří. V onom strašidelném příběhu, který se vypráví, když se lidé shromáždí kolem kamen a chtějí se příjemně bát. V příběhu o velké bitvě, která se tu odehrála před dávnými časy. Všichni padlí vojáci se po ní údajně proměnili ve stromy, které teď tvoří náš les.
Já už té báji věřím.
Pan Oswald zabručí. „To nás přivádí k Henninu obřadu,“ řekne potom. Rozbuší se mi srdce. „Uvádíš, že vám les umožnil vstup, protože chtěl, aby byla nalezena Kniha osudu. Člověk by tedy předpokládal, že taky chtěl, aby došlo ke zlomení kletby. Jak vysvětlíš, proč se tak nestalo?“
Henni sepne ruce jako při modlitbě. Axel se předkloní a opře se lokty o kolena.
„Nejsem si jistá, jak bych měla odpovědět, protože nevím, co si Henni přála.“ Tahle slova mám promyšlená. Na tuhle otázku jsem se připravila a hned začínám radě citovat vesnické zákony. „Prozradit někomu, co jste si přáli, je koneckonců zakázané. Henni by porušením takového pravidla pokoušela osud.“
Pan Oswald ví stejně dobře jako já, že si přála zrušení kletby. Henni je příliš laskavá a dobromyslná, než aby si přála cokoliv jiného, když byla jediná obyvatelka Grimmské Doliny v potřebném věku, která zatím nevyužila svého práva na přání, a tedy zároveň jediná, kdo mohl vesnici zbavit utrpení.
Pan Oswald se na mě zadívá. „Tak dobře, Claro. Pověz nám, co jsi toho dne viděla.“
„Myslíte od chvíle, kdy jste mě poslal za závěsy stanu, abych se připojila k Henni?“ zeptám se. Dávám si záležet na tom, aby můj hlas zněl zdvořile. I tohle bylo porušení zvyků a umožnil ho právě pan Oswald.
Zbrunátní a ostatní radní se zavrtí. „Pokračuj,“ vyzve mě stručně a sevře rty do tenké čárky.
„Henni byla v šoku. Řekla mi, že několikrát zopakovala svoje přání, ale pokaždé když otevřela knihu, aby si přečetla odpověď, Sortes Fortunae jí ukázala jen místo s chybějící stránkou. Sama jsem viděla zbytky po jejím vytržení.“
„Takže jste neviděly žádná slova?“ Pan Oswald znovu přimhouří jedno oko, jako kdyby naznačoval, že někdo jiný v tomhle ohledu už něco prozradil.
Axel by nic neřekl. Neví, co se stalo. Nesměla jsem s ním mluvit. A Henni by neprozradila, že jsem udělala něco zakázaného.
Vznesla jsem na Sortes Fortunae druhé přání. Něco takového je neslýchané a neodpustitelné – jedná se o ten nejhorší způsob, jakým někdo může pokoušet osud. Nic není posvátnější než Kniha osudu, zejména teď, když je konečně zase zpátky v Grimmské Dolině.
V čase druhého přání jsem ale nemyslela na zákony ani rouhání. Cítila jsem se zvláštně odvážná a nedotknutelná, dokonce jsem byla plná zlosti. Byla jsem tím, kdo zemřel a zase oživl, kdo zabil svou vlastní matku – a nehodlala jsem dovolit, aby kletba zůstala v platnosti jen kvůli nějaké chybějící stránce. A tak jsem vznesla toto přání: Přeju si vědět, kde je ta chybějící stránka. Ta, která je určená pro Henni.
„Když jsem se připojila k Henni, v knize nebyla napsaná žádná slova.“
„A potom?“
Nakrátko zavřu oči. Jako bych měla do víček vypálený výjev kouzelným zeleným inkoustem Sortes Fortunae coby žhnoucí připomínku odpovědi, kterou mi kniha napsala:
Jediná stránka obsahuje tajemství, jak konečně obnovit mír.
Vinu za jeho narušení nese jediná osoba.
Je třeba najít obě, neboť jsou na stejném místě a společně se ukrývají v lese Grimm.
„Kniha dala jasně najevo, že Henni nedostane odpověď, dokud nebude vrácena chybějící stránka.“
Henni se rozkašle. Má velice jasné oči a jejich pohled mi sděluje, že jsem prozradila příliš.
„A jak přesně to dala najevo?“ chce vědět pan Oswald.
Henni dostane další záchvat kašle. Pan Oswald kývne na Karla Wagnera. „Vyprovoďte slečnu Dantzerovou z místnosti.“
„Už jsem vám to řekla,“ odpovím, abych získala čas. „V knize chybí stránka. Je docela jednoduché, vyvodit z toho závěr, že kniha musí být celá, pokud má Henni odpovědět.“
Neumím nicméně vysvětlit, a to ani sobě, proč kniha odpověděla mně, ačkoliv hluboko uvnitř jsem si jistá, že kdybych ji požádala o zlomení kletby, ukázala by mi jen tutéž vytrženou stránku.
Jsem přesvědčená, že kletba nebude zlomena, dokud nezjistíme, kdo zavraždil Brenna Zimmera, a dokud ta stránka nebude zpátky. Právě tohle ta hádanka jistě znamená. Ať už to byl kdokoliv, kdo využil naši posvátnou knihu k přání zabít uznávaného vesnického kováře, čímž na nás přivodil kletbu, je v lese spolu s chybějící stránkou. A někdo ho musí postavit před spravedlnost.
Karl dojde k Henni a dloubne ji do zad.
„Ona nikam nepůjde.“ Elka sevře sestřinu ruku. „Clara je poslední, koho vyslýcháte. Henni má plné právo slyšet její výpověď.“
Radní Hazel Rothová pozvedne dvojitou bradu. „To my udělujeme souhlas k tomu, kdo smí být přítomen, a Henriettin čas vypršel.“
Elka se podívá na svoje rodiče, jako by je žádala o pomoc, ale ti jí naznačí, ať nechá Henni odejít. Vidím v jejich očích strach. Nechtějí ještě zhoršovat situaci nejmladší dcery. Slyšela jsem, že Henni vyslýchali tři dny. Plachá, milá, sotva šestnáctiletá Henni byla podrobena dlouhému výslechu kvůli něčemu, co nebyla její chyba.
Není to jen absurdní, ale taky urážlivé. Co si rada myslí, že asi měla za lubem? Nebo kdokoliv z nás? Chovají se, jako bychom se vrátili do Grimmské Doliny s Knihou osudu, jen abychom vesnici úplně zničili.
Elka pustí sestřinu ruku a Henni vstane. Bolí mě u srdce, když vidím, jak sklesle vypadá, zejména když se během naší výpravy tak osmělila.
„Něčím tu knihu urazila!“ vykřikne jakási žena. „Les se teď zlobí ještě víc! Už nikdy neuvidím svého syna!“
Nějaký muž na ni namíří prst. „Ještě tu kletbu zhoršila!“
„Cože? Ne!“ Henni zbledne. „Zkusila jsem si něco přát.“
„Musíme ji potrestat!“ zaječí jiný muž.
Vyskočím ze židle. „Musíme ji chránit! Je jediná, kdo může tu kletbu zlomit. Nikdo jiný nedosáhne potřebného věku dřív než za rok.“
Ozývají se další výkřiky. Další lidé žádají pro Henni trest. Oplakávají svoje ztracené. Vztekají se, že Elka a Fiora se svými nemanželskými dětmi jsou zpátky, ale nikdo jiný se nevrátil.
Chápou náš návrat jako spiknutí. A přetrvávající kletba je důkaz.
„Klid, klid!“ volá pan Oswald, ale nikdo ho neposlouchá. Všichni jsou na nohou. Karl se snaží odvést Henni z místnosti,
zatímco vesničané se strkají, jak se k ní snaží dostat blíž. Mají zaťaté pěsti. Z úst jim odletují kapičky slin. Obličeje jim brunátní.
Vrhnu se k Henni, ale dva radní mě zadrží a ostatní se snaží shromáždění zklidnit. S otevřenými ústy vidím, jak se zmatek prohlubuje. Moji jindy tak hodní sousedé – rolníci a řemeslníci, mlynáři a kupci – se mění v krvelačný dav. Kdyby se tak viděli, kdyby si uvědomili, jakými netvory se stávají –horšími než kdokoliv ze ztracených.
„Přestaňte! Prosím!“ Nikdo mě neslyší, dokud nemrštím
židlí o stěnu. „Nechováte se o nic líp než vrazi! Zapomněli jste, proč byla na naši vesnici kletba uvalena? A to šlo jen o jediného vraha. Co myslíte, že les udělá, když se stanou vrazi z vás všech?“
Lidé svěsí hlavy a šouravě ustoupí. Všichni sice nemají dost slušnosti, aby se tvářili zahanbeně, ale moje slova je aspoň zarazila a Karl získá čas, aby vyvedl Henni ze zasedací místnosti. Elka s rodiči je rychle následují. Axel se prodere ke mně a sevře mě v náručí. Teprve tehdy si uvědomím, že se celá třesu a mnu vlněný proužek v odstínu rudé růže, který mám kolem zápěstí. Moje památka na matku ze Stromu ztracených.
Nesmím mít na svědomí smrt nikoho dalšího.
Rozhlédnu se přes Axelovo rameno po shromážděném davu. Kdyby někdo z nich ublížil Henni, považovala bych je za stejně nevinné jako matku? Kletba ji dohnala k šílenství, až v ní nezbývalo nic z Rosamund. Stala se Šípkovou Růženkou, nestvůrou sající krev, Zubatým netvorem, jehož babička viděla ve svých kartách. Ji jsem zachránit nemohla, ale vesnici zachránit můžu. Pokud se mi to povede, snad tak najdu odpuštění. A snad ho najde i má matka.
Vrátím se do lesa. Odhalím vraha, přivedu ho zpátky a s ním přinesu i vytrženou stránku. Zachráním Henni a ona zlomí kletbu.