Putování první
Z ŠEDÉ PŘÍŠERKOZEMĚ PO MODRÉ CESTIČCE AŽ KAMSI DO
NEZNÁMA
Toho dne se Pan Příšerka probudil trochu nesvůj. Jako bez života se rozhlédl
kolem dokola a celý zoufalý zjistil, že pohled na šedé nebe Příšerkozemě a její
šedý les a šedou řeku mu nepřináší žádné potěšení. Dokonce se mu přestaly zamlouvat i ostatní šedé Příšerky. A nelíbila se mu ani písnička, kterou si každé ráno společně zpívali:
My jsme celí šedí,
protože nám šedá sedí!
Do šedých rán vstáváme, za šedých nocí do šedých snů padáme.
Nejkrásnější sny my máme!
Jaké? Šedé! To všem je známé!
Krásný je náš šedý svět!
Šedý život každý den, šedá přání, pohleď jen!
Grafitová, břidlicová, postříbřená, prostě skvělá!
„Už mě ta šeď netěší… Copak jsem nemocný?“ Pan Příšerka se k smrti vyděsil.
Vůbec nic však nenasvědčovalo tomu, že by byl nějak nemocný. Nebolelo ho v krku ani rýmu neměl, nic v něm nelupalo, nikde ho nepíchalo ani v něm nikde neškubalo. Vlastně se cítil docela normálně, jenom prostě nebyl ve své kůži.
„Protáhnu se, zacvičím si, trochu se projdu a ono to přejde,“ rozhodl se, aniž by tušil, jak moc se v tu chvíli mýlil. Zvedl tlapky nad hlavu, pak je roztáhl do stran, potom je natáhl před sebe a… z šoku spadl na zadek: Jeho tlapky byly totiž celé zelené! Jejich všední šedá zmizela kdovíkam a nahradila ji zelená. Až z toho oči přecházely!
Pan Příšerka dlouho jen tiše seděl se zavřenýma očima, celý ohromený: od hlavy až po ocásek. Nakonec se rozhodl vstát a prohlédnout se hezky zblízka.
Nejdřív si zkontroloval tlapky, potom kožich na břiše, křídla, zobák, ocas –všechno bylo stejně zelené. „Určitě i rohy mám takové,“ povzdechl si. Vůbec netušil, co si o tom má myslet. „Kde jsem jenom mohl takhle zezelenat?“ začal neklidně přecházet po své noře.
Jeho obavy rostly a rostly. Rozhodl se vydat k řece, kde ze sebe chtěl všechnu tu nenadálou zelenou smýt. Rychle tedy vylezl ze své nory a pospíchal k vodě. Ale u břehu ho ten spěch opustil. Pan Příšerka si prohlížel svůj šedý odraz, který se ve vodě vlnil, a chuť ke koupání ho úplně přešla. Najednou se mu té legrační zelené zželelo. A co víc, ta zelená se mu dokonce začala líbit. Trvalo to celé věky! Konečně se v jeho šedé Příšerkozemi objevilo něco nového.
„Někde přece musí existovat zelená země se zelenou řekou, která mi ukáže můj skutečný zelený odraz,“ pomyslel si, když pohlédl na šedou hladinu
šplouchající vody u svých nohou. Tu zemi a řeku se rozhodl najít.
Naježil se, samým vzrušením ještě víc zezelenal a rázným krokem vyrazil
kupředu. Putoval sem, putoval tam, putoval přes celou Příšerkozemi, která se ukázala být mnohem větší, než si kdy představoval.
Putoval tak dlouho, až ho tlapky bolely. Až ho nakonec úplně přestaly
poslouchat a přinutily ho posadit se na kámen ležící u cesty. Zrovna přemýšlel, co teď, když tu náhle zaslechl dusot kopyt a spatřil, jak se k němu jako vítr řítí modrý hřebec.
Pan Příšerka měl radost, konečně našel společníka na cesty. Vždyť ve dvou se cestuje veseleji. Jenže hřebec ho ani nepozdravil, nezeptal se ho, odkud
přichází ani kam má namířeno, prostě cválal dál a brzy zmizel z dohledu. Kůň se natolik soustředil na vlastní cval, že si ani nevšiml, že mu z jeho koňského ohonu vypadla jedna modrá žíně.
Zklamaný Pan Příšerka zvedl žíni ze země, aby si ji pozorněji prohlédl.
Došel k závěru, že modrá barva se mu nelíbí, a šoural se dál. Daleko se však nedostal.
Žíně, kterou držel v tlapce, se najednou začala vrtět, kroutit, škubat sebou
a rostla a rostla, až se změnila v cestičku, která mu jediným hbitým skokem vyklouzla z ruky a rozeběhla se vpřed.
„Tak snadno mi neutečeš,“ pohrozil jí Pan Příšerka prstem a přidal do kroku. Šel sice rychleji a rychleji, ale dohonit ji nedokázal…