Ukázka z knihy:
Martin se zjevil v ručníku a sedl si vedle mě.
Zvedl jsem k němu pohled. Zase jsme měli nosy docela blízko. Chystá se mě políbit?
„K tomu, co se stalo v noci v pokoji…“ začal.
V panice jsem rychle vstal. „Je to jen mezi námi, nemusíš se bát.“
„Nejde jen o to,“ vysvětlil mi Martin. „Nemůže se to opakovat.“
Od chvíle, kdy jsem se na něj pověsil, jsem nikdy neměl žádná očekávání. Ale po tom, co se mezi námi stalo, mi dodal naději. Naději, že… Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.
Nesměl jsem se před ním rozplakat.
„Oukej,“ hlesl jsem, než jsem se pokusil odejít ze šatny.
Chytil mě za ruku, naše pohledy se setkaly.
„Já…“ zaváhal Martin. „Chci vést normální život. Založit si rodinu, mít děti a… Nejde to dohromady. Chápeš.“
„Chápu.“
Nechal mě odejít.
V ten den jsem pochopil, jaké jsou moje možnosti. Buď povedu normální život, anebo budu sám sebou. Pokud jsem měl vůbec na výběr.
„Román Hledání Adama je citlivě napsaný příběh o hledání vlastní identity a místa ve společnosti, která je plná předsudků.
Je to příběh plný překážek, ale i odpuštění. Knihu doporučuji každému, kdo chce alespoň trochu pochopit lidi s jinou orientací.“
– blog Drominička Číta
„Pokud jste fanouškem ‚zvířecí‘ série a myslíte si, že tahle kniha pro vás tematicky není, nebojte, i na vás autor myslel. Kniha má velmi dobrou dynamiku a spád, čte se opravdu rychle.Za mě velké doporučení.“
– čtenářská recenze, Databáze knih
Kamil Slovák byl přesvědčený, že žije plnohodnotný život, jakkoli byl i s přimhouřením jednoho oka přinejlepším poloprázdný. On si to ale neuvědomoval, protože žil pro práci. Pozice PR manažera v televizi byla jeho splněným snem, a kdyby se ho někdo zeptal, označil by ji i za svůj největší úspěch. Rád tvrdil, že jeho profese přináší mnoho nečekaných výzev, se kterými se musí každodenně vyrovnávat. Proto v životopise uváděl jako jednu ze svých největších předností flexibilitu. Když se však k němu v jeho dvaatřiceti letech nastěhovala máma, zjistil, že až tak flexibilní není.
V pronajatém dvoupokojovém bytě jí uvolnil postel, jako by to udělal každý řádný syn, a od soboty přespával na rozkládacím gauči v obýváku. Tím však dosáhl svého maxima, víc ústupků už kvůli ní nebyl schopen udělat. Když nadešel pracovní den, potřeboval dodržet svůj zaběhnutý režim. Ráno začínal budíčkem v půl sedmé, po něm následovalo dvacet minut jógy, rychlá sprcha a ještě rychlejší káva.
Z domu většinou vyrážel před osmou, aby stihl dorazit do práce na devátou. Bydlel sice v Bratislavě, ale cesta autem v ranní špičce přes tři městské části někdy připomínala spíš přesun přes tři časová pásma.
Byl skoro připravený vyrazit. Až když si v předsíni vyzul bačkory a chystal se obout si boty, uvědomil si, že nemá ponožky. Večer, když s ohledem na mámu vybíral ze skříně oblečení na další den, na ně úplně zapomněl.
Ohlédl se na dveře do ložnice. Nechtěl mámu budit, přemýšlel nad alternativním řešením. Skončil v koupelně u koše na špinavé prádlo.
Znechuceně čichal ke včerejším ponožkám a přemýšlel, zda mu hrozí, že se dnes bude někde zouvat.
„Co děláš?“ ozval se za ním známý vyčítavý hlas.
„Mami?“ Kamil hodil špinavé ponožky zpátky do koše. „Vzbudil jsem tě?“
Drobná, štíhlá žena se světlehnědými kučerami protkanými šedinami a s výraznými vráskami v koutcích úst i očí zavrtěla hlavou. „Už jsem vzhůru dýl. Ale neslyšela jsem tě vstávat, proto jsem zůstala v posteli.“
Kamil na ni překvapeně pohlédl. On se pohyboval potichu, aby ji nevzbudil, ona zase zůstávala zavřená v pokoji, aby ho nerušila. Očividně to byl její syn, neměli si co vyčítat. Alespoň v tomto případě nikoli.
„Říkal jsem ti, že musím do práce dorazit na devátou,“ připomněl Kamil mámě.
„Já mám dneska toho doktora,“ připomněla mu vzápětí ona.
„Já vím, nezapomněl jsem. Na stole v kuchyni jsem ti nechal instrukce na autobusy i nějaký peníze. Kdyby sis netroufala jet emhádéčkem, je tam dost i na taxíka. Číslo na taxislužbu najdeš pod magnetem na ledničce. A mobil… mobil máš svůj.“
„Myslela jsem, že půjdeš se mnou.“
„S tebou? K doktorovi?“ zarazil se Kamil. „Neříkala jsi…“
Máma se jen zklamaně odmlčela a upřela pohled do země.
Kamil z jejího mlčení vyčetl tichou výčitku. Ne, nic mu neřekla, protože to považovala za samozřejmost. Od něho očekávala to samé. Učinil vědomé rozhodnutí – jestli se mě máma nezeptá, sám se nenabídnu. Proto se ráno tiše chystal do práce, proto raději z koše na špinavé prádlo vytáhl včerejší ponožky.
„Rád bych ale…“ Na vteřinu zvažoval, jak se obhájit, aniž by to působilo jako výmluva. Potom se zatvrdil. Nesmí být přehnaně ohleduplný. „Dneska je důležitej den. Natáčí se nová sezóna našeho největ-
šího nekonečnýho seriálu. Teda… natáčí se už od srpna, ale dneska na plac po dlouhý pauze nastupuje největší hvězda.“
Máma překvapeně zvedla obočí. „Ty natáčíš seriál?“
„Ne, televize natáčí. Já dělám PR. Vztahy s veřejností, marketing. Vymýšlím promo do jiných médií pro televizní projekty, kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat?“
„Tak to se potom ten seriál natočí i bez tebe, ne?“
„Beru na plac novináře. Prostě tam musím být.“ Kamil si uvědomoval mámino zklamání. Zaváhal. Zkontroloval hodinky. „Ale kdyby ses nachystala hned, tak tě aspoň hodím do nemocnice.“
„Nemusíš,“ odmítla ho. „Máš práci a já jsem dospělá.“ Odešla do kuchyně zalít si ranní čaj.
Kamil na tom najednou trval. „Obleč se, svezu tě. Nemocnici mám… po cestě.“
Lhal. Doktor, za kterým máma jela, ordinoval na Starém Městě, takže pokud ji Kamil k němu zaveze, udělá si pořádnou zajížďku přes centrum a největší dopravní špičku a zřejmě přijde do práce i na natáčení pozdě. Ale už nemohl couvnout.
„Když je to problém…“ váhala máma.
„Není,“ ujistil ji. Hlavně už neztrácejme čas, málem procedil skrz zuby.
Až mu zaskřípaly, když tu větu zadržel. „Jenom si musíme pohnout.“
„Tak teda dobře,“ souhlasila máma posléze.
Kamil měl pocit, že mu máma dělá naschvály. Patnáct minut strávila v koupelně, vyšla odtud beze slova a i s chladnoucím čajem se zase zavřela v ložnici. Tam zůstala ještě déle, a když se zase zjevila, Kamil si konečně oddechl. Mohli vyrazit. Čas už raději ani nekontroloval.
Trčel v zácpě a smířil se s tím, že ho čeká náročný den.
„Zavolám ti, až u doktora skončím,“ oznámila mu máma.
„Mami,“ povzdechl si Kamil nahlas. „Budu na place, nemůžu mít zapnutý zvonění. Zavolej si taxíka, prosím tě.“
„Na taxíka nemám peníze.“
„Nechal jsem ti je na stole.“
„Nevzala jsem si je. Myslela jsem, že ses nabídl…“
Kamil zastavil uprostřed jednosměrky, už se za ním hromadila auta. Když zatroubilo první, ignoroval ho. Když se přidalo druhé, zatroubil na oplátku. „Do prdele, nevydržíte ani sekundu?!“
„Nechovej se jako hrubián,“ okřikla ho máma. „Jestli se nedokážeš uvolnit z práce, nějak se o sebe postarám.“
Kamil se musel ovládat. Ráno nemohl dát jasněji najevo, že ho čeká těžký pracovní den. A přece ho nenechala v klidu odejít. Rychle vytáhl peněženku. „Tady máš dvacet euro. Na taxíka ti to bude stačit.“
Odmítala hotovost přijmout, dokud jí bankovku násilím nevtiskl do ruky.
2
Kamil přišel do práce pozdě, přesně jak očekával. Jejich oddělení nemělo až tak striktní pravidla ohledně docházky. Flexibilní pracovní doba kompenzovala večerní a víkendová natáčení. Ale při výrobě s dohodnutou novinářskou návštěvou šlo o mimořádný přešlap.
Když na věčně přeplněném parkovišti vystupoval z auta, v telefonu našel dva nepřijaté hovory – jeden od novinářky, které slíbil exkluzivní vstup na natáčení, druhý od šéfky marketingového oddělení Gabriely Fischerové. Oběma se neúspěšně pokoušel zavolat zpátky. Věděl, že zmeškané hovory nejsou dobrým znamením, a jeho předtucha se naplnila, hned jak dorazil do televizních ateliérů.
Obrovská plocha působila přímo děsivě na každého, kdo se uvnitř ocitl poprvé. Z vysokých – velice vysokých – stropů visely světla a reflektory, ateliér dělily jen kartonové stěny, které se daly posouvat, aby
se prostory poskládaly dle potřeby – byt, studio pro televizní soutěž, nemocnice či vězení. To všechno by Kamil našel i nyní, kdyby se vydal na průzkum mezi kartonové stěny ponořené do tmy.
Na první pohled se v televizních ateliérech dalo snadno ztratit, ale pouze v případě, že právě neprobíhala výroba. Nasvícený plac, a hlavně křik režiséra dokázaly každého navést napříč celým prostorem. I teď Kamilovi stačilo, aby ho následoval.
Svoji šéfku poznal už z dálky. Gabriela byla vysoká, mimořádně štíhlá krátkovlasá blondýna. Navíc vždycky stála za monitory mírně rozkročmo a s rukama překříženýma na prsou, přičemž režisérovi doslova dýchala na krk. Kamila si všimla, až když jí opatrně poklepal na rameno. Jelikož během ostré nemohli mluvit, jedním pohledem se jí pokusil omluvit a poděkovat zároveň. Ona mu taktéž jen očima a kývnutím hlavy naznačila, aby ji následoval ven z ateliérů.
„Promiň, že jdu pozdě,“ omluvil se i nahlas, když se ocitli na vzduchu.
„Jak si to představuješ? Já mám i lepší věci na práci, než v pondělí ráno na první dobrou zaskakovat za svý podřízený! Proč jsi na výrobu přitáhl bulvár?“ rozčilovala se Gabriela.
„Ty jsi chtěla, abych je pozval. Protože se vrátila i…“
Šéfka skočila Kamilovi do řeči: „Chtěla jsem tu seriózní noviny. Potřebuju, aby Danu vykreslily jako snaživou pracující matku, která prochází těžkým obdobím, ale stíhá práci i dítě. Tihle ji měli naposledy na obálce před půlrokem s titulkem Herečka šňupe kokain?! Nepotřebuju další skandál.“
„Myslíš, že o ní chtěj psát nějaký seriózní noviny?“ nedal se Kamil. „Nemusíš se bát, že Dana vyrobí další skandál. Tu novinářku znám osobně. Napíše jen to, na čem se dohodneme. Navíc, Dana je čistá.“
„Seš si jistej? Nevěděla jsem, že se ti svěřuje.“
„Byla přece na odvykačce, ne?“
Gabriela se zatvářila rozpačitě. „Copak jsem snad její pěstounka?“ Koukla se na hodinky. „Za dvacet minut mám pracovní schůzku.“
„Běž, všechno mám pod kontrolou. Ještě jednou promiň, že jsem přišel pozdě.“
Kamil se chystal vrátit do ateliéru.
„Kam jdeš?“ zastavila ho.
„Postarat se o novinářku,“ odvětil stroze.
„Ta tvoje… novinářka, jestli ji tak vůbec můžu nazvat, je u tebe v kanceláři. Snad sis nemyslel, že ji vezmu na natáčení.“
„Tak co jsi teda dělala na place?“ nechápal Kamil.
„Jen jsem zjišťovala, jestli jsi nahlásil, že ji tam bereš. Když jsi nezvedal telefon a nepřišel včas do práce. Snad mě nechceš kontrolovat?
Nemá to být náhodou opačně?“ připomněla mu šéfka.
Kamil se s ní nechtěl hádat hned v pondělí ráno. Stejně už ztratil spoustu času. Omluva novinářce s fotografem, kteří na něj netrpělivě čekali, taky zabrala několik minut.
Kamilovy problémy však nekončily, ani když se s nimi přesunul zpátky do ateliéru.
„Pravidla znáte. Když svítí červená, znamená to, že je ostrá, to jsme všichni ticho. Focení jen bez blesku mezi klapkama, ale ideálně až během větší pauzy, nebo když nám to režisér dovolí.“
Samozřejmě že ho fotograf neposlechl. Nenápadně obešel režisérský pult, postavil se k jednomu ze dvou stacionárních kameramanů a začal fotit. Alespoň, že nezapomněl vypnout blesk.
Zrovna natáčeli důležitou scénu. Zaměstnanci seriálové nemocnice mezi sebou srdečně vítali doktorku, která se po delší době vrátila do práce. Šlo o umění imitující realitu, respektive o přizpůsobivost televizních scenáristů. Daniela, herečka, která postavu ztvárňovala, za sebou měla náročný rok plný skandálů. Mezitím se vytratila z obrazovek a momentálně se pokoušela o návrat – oboje museli vysvětlit i v ději. Zvolili noblesnější zdůvodnění – její postava se na šest měsíců vydala pomáhat do polní nemocnice v Africe.
Daniela, atraktivní černovláska s výraznými lícními kostmi, velkýma
tmavýma očima a dramatickým pohledem, který ji doslova předurčoval ke kariéře před kamerami, právě přebírala květiny od ředitele nemocnice. Přehnaně aktivního fotografa si všimla takřka okamžitě. Už tak byla nervózní a jeho přítomnost ji rozhodila ještě víc. Nejprve nevěděla proč. Na fotografy byla přece vždycky zvyklá. Vzpomněla si, až když se na něj zaměřila.
„Stop! Stop!“ ozvala se najednou.
Režisér, muž menší postavy s odrostlými vlasy sčesanými dozadu, brýlemi s výraznou černou obroučkou a se šátkem uvázaným kolem krku, se zvedl ze židle. „Dani, tohle mi nemůžeš furt dělat. Stop na place říkám jenom já. Tak pojedeme ještě jednou…“
„Nepokračuju, dokud tyhle neodejdou,“ trvala na svém herečka a ukazovala prstem na druhou kameru.
„Co se děje?“ nechápal režisér a ohlédl se naznačeným směrem.
Kamil se snažil zakročit. „Je tu domluvená novinářská návštěva.
Posílal jsem ohledně toho e-mail.“
„Možná by bylo lepší, kdybys zavolal,“ řekl režisér.
„Snažil jsem se dovolat tobě i Daně. Nikdo mi to nebral. A, Dani, psal jsem ti, že bychom rádi dohodli hlavní rozhovor do časopisu,“ obrátil se Kamil přímo na herečku, jako by se mu naskytla vhodná příležitost k dohadování další spolupráce.
„O rozhovor nemám zájem,“ odmítla herečka.
Vtom z pozadí vystoupila redaktorka. „Půjde o obyčejný PR článek, žádné otázky, které nám předem neschválíte.“
„V žádným případě,“ trvala na svém Daniela a opět hledala zastání u režiséra. „Dneska ráno mě pronásledovali až sem!“
„Nepronásledovali. Jen jsme náhodou jeli v autě za vámi,“ přesvědčoval ji fotograf.
Herečka na něj namířila prst. „A vy? Vás si pamatuju. Viděla jsem vás hrabat se mi v odpadcích.“
„To byl zřejmě bezdomovec…“ zastal se ho Kamil.
„Ne, byl jsem to já,“ přiznal fotograf s nečekanou radostí v hlase. „Nevěřím, že si mě pamatuje!“
Kamil si nahlas povzdechl. Zjevně skutečně oslovil nesprávné noviny a bylo pro něj čím dál těžší si ono rozhodnutí obhájit. „Určitě… jde jen o nedorozumění.“
Režisér si ho vzal stranou. „Koukej, chápu, že na tebe tlačí telka.
Rok od roku nám klesá sledovanost, člověk by řek’, že nemocnici, ve který už fakt spal každej s každým, dávno stáhnou z vysílání, ale… to je teď jedno. Jsem pro propagaci, ale ne za každou cenu. Dobře vidíš, že Dana je pořád křehká. Tohle je její první den. Co kdyby sis ten rozhovor zkusil domluvit nějakou jinou cestou?“
„Potřebuju fotky z výroby.“
„Fotky z výroby, jasně, cvakejte během zkoušek, zůstaňte nejvíc dvě scény.“
„Domluveno,“ souhlasil Kamil.
„Výborně,“ zaradoval se režisér, než se vrátil na plac. „Můžeme pokračovat.“
Herečka nervózně přešlapovala. Vadila jí už i světla reflektorů. „Potřebuju se vyvětrat.“
Než stihl režisér protestovat, rozeběhla se k nejbližším dveřím. Nevyšla před budovu, ale jen na chodbu spojující dva televizní ateliéry.
Kamil ji následoval. Nedohnal ji, a proto usoudil, že šla na zadní dvůr, kam chodívali členové štábu i střihači sídlící ve vedlejší budově během přestávek kouřit. Ani mezi nimi ji nenašel. Vydal se na opačnou stranu, k bočnímu parkovišti. Zahlédl hereččino auto. Ani u něj nebyla. Že by zůstala uvnitř, i když prohlásila, že chce jít na čerstvý vzduch?
Kamil to vzdal, před návratem do výroby si alespoň odskočil na záchod. Za dveřmi málem vrazil do ženy, kterou hledal. Právě se nakláněla nad umyvadlem a pomocí srolované bankovky se pokoušela vdechnout do nosu bílou čáru, pečlivě připravenou na zrcátku v kabelce.
„Promi…“ chtěl se jí omluvit, ale pak si uvědomil, na co se dívá.
Okamžitě se rozkřičela: „Vypadni! Co si to dovoluješ?!“
Rychle vycouval zpátky na chodbu. Lekl se, že si spletl dveře, ale nebyl to on, kdo udělal chybu. Daniela se zavřela na pánských toaletách. V tu chvíli už věděl, že se mu dnes nepodaří dohodnout žádný rozhovor, a už vůbec ne do bulváru, který se jí hrabal v odpadcích. Navzdory tomu to ještě jednou zkusil.
Taktně na ni čekal opodál, dokud nevyšla na chodbu. „Promiň, Dani…“
Herečka se na něj zadívala. „My se známe?“
Svraštil čelo. Jestli se znají? Seznámili se na jeho první výrobě po nástupu do televize. Jeho tehdejší kolegyně si z něho vystřelila a donutila ho, aby šel na plac v nejnevhodnější chvíli, když byla naplánovaná intimní scéna. Když se herci ocitli před kamerami v posteli jen ve spodním prádle, neměli kolem sebe rádi moc lidí. A už vůbec se jim nepozdávala přítomnost někoho naprosto cizího. Daniela byla obzvlášť citlivá, a když viděla Kamila vykukovat zpoza kameramanových zad, zastavila celé natáčení.
Dlouho ho nenazvala jinak než úchyl. Dokonce i v přítomnosti novinářů a před lidmi, kteří neměli šanci znát historku o jejich prvním setkání.
Od té doby spolu zažili ještě několik incidentů, ale Kamil se postupně naučil s její komplikovanou povahou pracovat. Když televize ohlásila seriál s ní v hlavní roli, nikdo z jeho oddělení si nechtěl ten projekt vzít. To už ji dávno provázela pověst největší divy slovenského šoubyznysu. On si k ní však našel cestu a vždycky udělala, co potřeboval, i když ho to občas stálo nemalé úsilí.
„Chtěl jsem jen navázat na ten požadavek zevnitř. Vím, že teď není čas, ale rád bych dohodl termín rozhovoru. Ideálně v prostorech natáčení, ale buď po výrobě, nebo předtím, abychom nerušili štáb při práci.“
„Žádnej rozhovor nebude,“ odmítla herečka rázně.
„Otázky budou dohodnutý a předem schválený…“ zkoušel to Kamil dál.
„Čemu nerozumíš, ty úchyle?!“ zaječela a použila přezdívku, kterou z jejích úst neslyšel už roky. „Na rozhovor můžeš zapomenout!“
Cestou zpátky do ateliéru do něj strčila ramenem. Nejraději by se tam už nevracel, ale vevnitř byla stále jeho návštěva.
„Bude lepší, když půjdeme,“ oznámil Kamil novinářce, zatímco herci s režisérem zkoušeli další scénu.
„Co ten rozhovor?“
„Dneska z toho nic nebude.“
Novinářka se rozzlobila. „Chceš mi říct, že jsme se sem táhli úplně zbytečně?“
„Bohužel,“ přiznal Kamil.
„Myslela jsem, že ses ní dohodl předem.“
„Pokusím se jí domluvit, zkusíme to zase příští týden?“
„Ale já potřebuju téma do uzávěrky. Slíbil jsi mi titulku!“ rozčilovala se.
Kamil si uvědomil, že je pozorují někteří členové štábu. „Můžeme to probrat venku?“
„Není co probírat. Potřebuju materiál. Když ho nedostanu, najdu si ho sama.“
„Za minutu jedeme ostrou,“ oznámila jim asistentka režiséra. „Mohli byste ten rozhovor laskavě dokončit někde jinde?“
Nemohli. Novinářka odmítla v rozhovoru pokračovat.
„Příště si na výrobu vezmi fotografa, co se nehrabal celebritám v odpadcích!“ zakřičel za ní Kamil, když vyjížděli autem z parkoviště.
Kráčel ke vchodu do budovy televize, a přitom v mobilu kontroloval pracovní e-mail, když najednou začal zvonit. Volala mu máma. Stále bylo zvláštní vidět její jméno na displeji. Naposledy mu zavolala před dvěma týdny. Požádala ho, zda u něj může pár nocí přespat.
„Mám dohodnuté vyšetření v nemocnici v Bratislavě,“ vysvětlila mu tehdy.
Mohl ji odmítnout? Vlastní matku? Jakkoli uplynuly roky, co se spolu nebavili? Proto ho její telefonát zase zaskočil tak, že ho málem nestihl zvednout, i když mobil držel v ruce. „Mami, jsem v práci, teď nemůžu mluvit. Je to nutný? Za pár hodin se přece uvidíme doma.“
„Jsem v nemocnici,“ oznámila mu rozechvělým hlasem.
Kamil nejprve nevěděl, jak zareagovat. Ráno ji tam přece vezl. Věděl, kde je. „Vysvětloval jsem ti, že pro tebe nemůžu přijet. Proto jsem ti dal peníze na taxíka.“
„Hospitalizovali mě.“
Vyděsil se. „Co se stalo?!“
„Srazilo mě auto.“
3
Kamil sjel z kopce do Starého Města rekordně rychle. Těžší už bylo najít v jednosměrných uličkách volné parkovací místo. Chvíli kroužil kolem nemocnice, než se naskytla příležitost, jakkoli se musel vměstnat mezi dvě auta parkující na hranici vyznačených míst. Vešlo se tam jen kratší auto, které by řídil zručný šofér se zkušenostmi. Kamil neměl k dispozici ani jedno, ale ani tak se nevzdával.
Když na něj zatroubil čekající řidič, došla mu trpělivost a chytil nervy. Nechtě zacouval do zaparkovaného auta. Vystoupil, aby zkontroloval škodu. V jeho případě šlo jen o škrábance, auto za ním však mělo rozbité světlo a drobnou promáčklinu.
„Do prdele! Co se dneska ještě posere?“ nadával podrážděně.
Rozhlížel se, zda kdesi nablízku neuvidí majitele, potom znovu nasedl do svého auta. Z pracovní tašky vytáhl sešit a pero. Na kus
vytrhnutého papíru narychlo naškrábal svoje telefonní číslo a zastrčil ho za stěrač nabouraného auta. Vrátil se za volant a pokračoval v hledání parkovacího místa.
Naštěstí byl tentokrát úspěšnější. Na vrátnici nemocnice se zeptal na mámu, poslali ho do druhého patra.
Ležela na lůžku s pohledem upřeným do okna. Obrátila ho ke dveřím, když se otevíraly. Zaskočilo ji, že vidí syna. „Nemáš být v práci?“
Kamil na ni vyděšeně hleděl. Ani velká náplast na levé straně čela nepřekryla odřenou kůži a škrábance na tváři. Levou ruku měla obvázanou až po rameno. „Proboha! Jak ti je?“
Máma mávla zdravou rukou. „Není to nic vážnýho. Neměl jsi spěchat. Jen jsem chtěla, abys věděl, co se mi stalo. Aby ses nevylekal, až mě nenajdeš v bytě.“
„Srazilo tě auto. Jasně že jsem nezůstal v práci. Jak se to… seběhlo?“
„Nevím. Asi jsem se pořádně nerozhlídla na obě strany.“
„Co říkal doktor?“ chtěl vědět Kamil.
„Že si mám dávat větší pozor.“
„Máš něco zlomenýho?“
„Ještě nevím, byla jsem na rentgenu, zatím mi nic neřekli, ale mám bolesti.“ Ukázala na levou ruku, potom na hruď. „Možná mám i zlomený nějaký žebra.“
„Dali ti něco na bolest?“ zjišťoval Kamil. „Půjdu za sestřičkou…“
„Nemusíš,“ zastavila ho máma. „Není to až tak zlý. Chvíli tu zůstaň a řekni mi, jaký jsi měl den. Pojď, sedni si ke mně na postel.“
Kamil obrátil oči v sloup. Jak si má stěžovat ženě, kterou srazilo auto? „Můj den ještě ani pořádně nezačal, když jsi mi volala.“
„Promiň, že ti dělám zbytečný starosti,“ omlouvala se mu máma.
Uvědomil si, že i když ji nechtěl zatěžovat, svoji frustraci přetavil do zbytečně ostrého tónu. „Tak jsem to nemyslel. Jak vlastně dopadla kontrola u doktora?“