Prolog
Cornwall
Rose mhouřila oči proti oslepujícímu slunci. Dopoledne nepřetržitě mrholilo a nad krajinou ztěžka ležel vlhký závoj, avšak přesně k odpolednímu čaji počasí konečně projevilo slitování. Šedá srpnová obloha ustoupila modři bez mráčku, v níž zazářila květinová nádhera zahradnictví Blooming Hall.
Lilian a Nara, nejstarší a nejmladší dcera, se na celé odpoledne zavřely do kuchyně, aby své matce Rose nachystaly k pětaosmdesátým narozeninám bohatou hostinu. Jemnou jehněčí pečínku s dušenou karotkou a růžičkovou kapustou si dali v salónu starého panského domu a potom přešli na terasu. Slavnostní tabule by dělala čest i pětihvězdičkové restauraci.
Lilian na oslavu vyndala ze skříně bílý ubrus od Albertovy maminky. Jemnou tkaninu z pevného lnu lemovala umělecká výšivka.
Elegantní kousek byl starší než Rose sama, ale kdoví, kolik narozenin jí ještě bude dopřáno. Oslavy je třeba prožívat se vším všudy, především v jejím věku.
V nitru se jí rozléval stesk, protože to byly první narozeniny bez jejího milovaného muže Alberta. Celé týdny se obávala okamžiku, kdy se probudí do dnešního dne. Představovala si, jaké to bude, až
jí nepřinese snídani do postele, jak to dělal desítky let, a až bude muset poprvé začít tento výjimečný den bez jeho něžného objetí. Albert jí neuvěřitelně chyběl. Každý den, každou hodinu, každou minutu, každičkou vteřinu.
Rose věděla, že měla velké štěstí, když muže svých snů poznala a zamilovala se do něj už před tolika desítkami let. Nepochybovala o tom, že směla prožít něco, co mnoha jiným lidem nebylo dopřáno za celý život. O to bolestněji ji jeho smrt v uplynulém roce zasáhla. Večer si šli společně lehnout a on ji jako každý den během posledních šedesáti let letmo políbil na rty. „Dobrou noc, moje překrásná Rose.“ Byla to poslední slova, která jí řekl.
Někdy v noci mu přestalo bít srdce. Albert zemřel pokojně ve spánku. Bez bolestí, bez nekonečného chřadnutí. S otevřenou myslí, kterou se vyznačoval až do konce. Přesně jak si to přál. Přesto, když Rose ráno zjistila, že ji Albert navždy opustil, nebyla k utišení. Přemýšlela, jak dál vést život naplněný bezmeznou důvěrou a nádhernými okamžiky s manželem. Připadalo jí to jako věčnost, než opět dokázala pocítit nějakou radost.
Zadumaně klouzala pohledem po terase. V období po Albertově smrti Rose podržela rodina. Všichni tu byli pro ni. Její děti a vnučky necouvly před žádnou námahou, aby v Rose opět vzbudily chuť do života. Vyvařovaly jí a přemlouvaly ji k výletům, do nichž se Rose zprvu vůbec nechtělo, ale později byla pokaždé ráda, že jela s nimi, protože šlo o drobné krůčky zpět do života. Vnučka Soley jí věnovala píseň a další vnučka Dalia dnes ráno dokonce převzala Albertovu úlohu a přinesla Rose do postele slavnostní snídani.
Zpětně Rose pociťovala velkou vděčnost. V dětství a mládí to opravdu neměla lehké. Musela bojovat, překonávat překážky a několikrát začít od začátku. Teprve když poznala Alberta, všechno se rázem obrátilo k lepšímu a dostalo se jim velkého štěstí, že se jim narodilo pět skvělých dětí.
Při vzpomínce na zesnulou dceru Camellii si Rose nenápadně setřela z koutku oka slzu. Žádné dítě by nemělo zemřít dřív než jeho rodiče, přesto té tragédii nedokázali zabránit. Ačkoli od její smrti uplynulo už dvacet osm let, bolest z hrozivé ztráty pořád ležela hluboko v srdci.
„Tak co, babi, jak ti chutná narozeninový dort?“ zeptala se Dalia a mrkla na ni.
Rose se přemohla k úsměvu. „Báječně. Jsi úžasná cukrářka.“
„Děkuju, to mě těší,“ řekla Dalia a dál si povídala se svou nejmladší sestřenicí, jedenáctiletou Welwitschie, Nařinou dcerou.
„Mami, dáš si ještě čaj?“ Vedle Rose stála Lilian, držela bílou porcelánovou konvici a tázavě se na matku dívala.
Rose zvedla hlavu. „Jestli na to není příliš brzy, dala bych si raději trochu cideru.“
Rosin nejstarší syn Cedar, který seděl hned vedle ní, sestru obdařil širokým úsměvem. „Mámě je pětaosmdesát jen jednou. Čaj přece může pít každý den.“
Lilian protočila panenky, zavolala však přes rameno směrem ke dveřím na terasu: „Gunnare, přineseš, prosím, dvě láhve cideru, až se budeš vracet?“
Z nitra domu se ozvalo nezřetelné mumlání.
„To zřejmě znamenalo ano,“ vysvětlila Lilian se smíchem a opět se posadila vedle své dcery Soley.
Rose si vnučku se světle plavými vlasy a jemnou pletí zamyšleně prohlížela. Soley dosáhla úspěchu jako zpěvačka už nezvykle brzy, a přestože se Rose v její hudbě moc nevyznala, kouzlo v hlase své vnučky poznala. Dneska ovšem působila roztržitě a nervózně, když si tlumeným hlasem povídala se svou matkou.
Rose měla dojem, že Soley podobně jako její sestřenice Dalia a Lali ještě nenašla své poslání, svou cestu. Na rozdíl od Magnolie, která zřejmě přesně věděla, co je v jejím životě důležité, působily tři mladší vnučky nejistě, bezradně a ztraceně.
Zatímco Rose pohledem přelétala po usedlosti s téměř nekonečně dlouhými květinovými poli, zářivě zelenými loukami a barevně kvetoucí zahradou, zamyslela se nad svou rodinou. Mohla by být její vina, že ty mladé ženy ještě nenašly své štěstí? Samozřejmě, Soley si užívala slávu, pozornost a výsady, kterým se těšila jako „hvězda“. Kdo by to tak v jejím mladém věku neměl? I Dalia dávala do práce srdce i duši, když pro zahradnictví vymýšlela nové reklamní kampaně. Lali se zase dokázala hodiny zabývat bylinkami a vůněmi léčivých rostlin, které pěstovali a prodávali v Blooming Hallu. Rose ji často pozorovala, když se vnučka potulovala mezi záhony a skleníky. A přesto se zdálo, že se ty tři ještě hledají. Rose měla z rozhovorů s mladými ženami dojem, že slyší podvědomou nespokojenost.
Podívala se na Maiu, Cedarovu ženu. Když se včera večer všichni společně vydali na procházku po rozsáhlém pozemku, působila tak zranitelně a nejistě. Jak sebevědomě proti tomu vystupovala její dcera Magnolia! Co by řekl Albert, kdyby uplynulé dny strávil s rodinou? Rose sevřela rty. Přesně věděla, co by jí poradil, a sice to, k čemu ji nabádal už dlouho. Už by měla konečně přestat s tím tajnůstkařením. Lži, klamání a podvádění Albert z duše nesnášel. Zejména v rodině pro něj byly velmi důležité otevřenost a upřímnost.
Byla však Rose skutečně lhářka? Když ji zaplavily vzpomínky, krátce zavřela oči. Celá léta chtěla jen chránit rodinu. Své děti, snachy a zetě, vnoučata. Leccos zamlčela, aby se vyhnula lítosti svých blízkých. Přitom nikdy nezamýšlela nic zlého. V mnoha případech by se pravda prostě neposlouchala dobře a ostatní by ji museli přijmout a vyrovnat se s ní. Rose nelhala a nepodváděla. Nikdy. Především vůči Albertovi byla vždycky upřímná. Její muž byl jediný, kdo o ní věděl všechno. Mezi nimi neexistovala žádná tajemství. Až do posledního dne.
„Mami, že je dneska krásný den!“
Rose otevřela oči. Nara na ni upírala povzbudivý pohled.
„Je to nádherný den, Naro. Díky vám jsou moje narozeniny výjimečné. Ze srdce vám za to děkuju.“ Jakmile si všimla, že i ostatní přerušili hovor a dívají se na ni, odkašlala si. „Když už všichni posloucháte, chtěla bych vám říct, jak moc jsem šťastná, že jste sem přijeli.“ Rose pátrala po Cedarově pohledu. „Velmi si vážím toho, že jste kvůli tomu podnikli dlouhou cestu až z Kalifornie.“ Vztáhla pravou ruku k nebi. „Albert nás shora určitě sleduje. A na odpoledne nám dokonce daroval nejlepší cornwallské počasí. Možná je to jeho způsob, jak mi poblahopřát.“ Rose se usmála. „Chybí mi každý den, ale těší mě, že tu mám dneska vás.“ Pozvedla sklenici plnou cideru, kterou jí připravil Gunnar, a její příbuzní si na ni připili.
„Na tebe, mami!“
„Na nejlepší babi na světě!“
„Na tebe, babičko!“
V tu chvíli Rose necítila nic jiného než hluboký vděk. Její rodina je zdravá, vnučky jsou na nejlepší cestě postavit se na vlastní nohy. Navíc žije ve skutečném ráji.
Rose své zahradnictví milovala, milovala Blooming Hall, starý panský dům. Celý život mohla dělat to, z čeho měla největší radost. Pěstování nových rostlin, péče o choulostivé byliny a všechny činnosti spojené se zahradničením v ní vyvolávaly hluboké uspokojení. Našla své místo. Až dodnes.
Zadumaně hleděla na záhon, do nějž zasadila rostliny pro svou rodinu. Bylinky, květiny, stromy a rostliny všeho druhu jí v nejtěžších dnech života vždycky poskytovaly útěchu. Jejich omamná vůně a poklidná energie provázely Rose už od nejranějšího dětství. S květinami si odjakživa báječně rozuměla.
„Babi, ještě jsi se mnou chtěla vybrat kytičky do školy.“ Welwitschie se naklonila přes stůl a vyčkávavě se na ni dívala.
„Dnes ne, zlato,“ napomenula dceru jemně Nara. „Dneska je den na babiččinu počest.“
„Jen ji nech, Naro.“ Rose na nejmladší vnučku kývla. „Co říkáš na to, že bychom se později s Lali a Soley podívaly, které květiny se na vaši slavnost hodí nejlépe?“
„Já jdu taky,“ oznámila Dalia. „Přece jen mám na tu oslavu navrhnout reklamní poutač.“
Rose přikývla. „Samozřejmě.“
„Nebude to na tebe moc, mami?“ Lilian se ve tváři objevil ustaraný výraz.
„Ještě neumírám,“ odvětila Rose suše.
Lilian si povzdechla: „Jak myslíš.“
Rose souhlasně přikývla. „To teda myslím!“ Potom mrkla na Welwitschie. „Tak později,“ špitla spiklenecky.
Jakmile se kolem ní dali všichni opět do hovoru, Rose se znovu pohroužila do myšlenek. Kolik času jí asi zbývá? U Alberta viděla, jak náhle to může přijít. V jednu chvíli s ním probírala sadbu na příští sezónu, a druhý den už nežil.
Konečně s tím tajnůstkařením přestaň, jako by slyšela Albertův hlas. Měl snad pravdu? Rose si nenápadně prohlížela svou rodinu. Lilian a Gunnara, kteří už léta pracovali v zahradnictví a drželi podnik při životě, a jejich dceru Soley, jež se prozpívala do srdcí tak neuvěřitelného množství lidí. Vedle ní seděla temperamentní Dalia, kterou Rose a Albert přijali po smrti Camellie jako dceru. Pak tu byla nesmělá Lali, jež i po všech těch letech stále trpěla náhlým odchodem své matky, ačkoli její otec Sage svou dceru nade vše miloval. Rose se podívala na svého syna Cedara, který si právě povídal s Maiou. Těsně v její blízkosti seděla jejich dcera Magnolia a hovořila s Narou. Rosin nejmladší poklad Welwitschie, její sluníčko, jak malou ráda nazývala, se mezitím s velmi soustředěným výrazem snažila hrát nějakou hru vyžadující trpělivost.
Rose každého z nich milovala se všemi jejich ostny a hranami, slabostmi i přednostmi. Byli tak rozdílní jako lístky nespočtu květin, které pěstovali. Nejen navenek, lišili se i povahou. Rose měla
na lidech ráda odlišnost a rozmanitost. Každý přinášel svým způsobem nějaké obohacení. Ne vždycky se shodli, ale není život nádherný právě díky těmto rozdílným názorům a různorodým pohledům na svět?
Dobře věděla, že svým milovaným některé z těch pohledů nedopřála. Proč už dávno nevyložila na stůl všechny karty? S Albertem po boku by to bylo mnohem jednodušší. Chce si snad vzít všechna tajemství do hrobu? Komu by tím prospěla? Rose se cítila rozpolceně. Zrovna dneska se takové myšlenky nehodily a Rose poněkud rozčilovalo, že se černé svědomí ozvalo právě na její narozeniny.
„Tváříš se nějak zadumaně, mami,“ poznamenala Nara. „Myslíš na tátu?“
Rose zaváhala. Nervózně si olízla spodní ret. Nastal snad ten správný okamžik? Sešli se tu přece všichni a Rose by se ulevilo, kdyby každé své dítě a vnouče požádala o rozhovor mezi čtyřma očima a pověděla jim, co už tolik let nosí v sobě. Jenže jak by na to její rodina zareagovala? Není na celou pravdu už příliš pozdě?
Rose polkla.
„Mami?“ Lilian už také působila trochu ustaraně. „Co je s tebou?“
Teď, nebo nikdy. Anebo někdy příště. Rose obezřetně přikývla.
„Ano, totiž… Vzpomněla jsem si na Alberta.“
Nara jí položila ruku na předloktí a jemně je stiskla. „Ach, mami. Je pořád s námi.“ Volnou ruku si přiložila na srdce. „Tady uvnitř.“
Rose opět přikývla. „Máš pravdu, zlato.“ Chová se jako ubohý zbabělec! „V tak báječný den nesmíme podléhat zármutku.“ Donutila se k úsměvu.
„Moc jsi tátu milovala.“ Také Lilian se Rose lehce dotkla na zádech. „Na váš společný život nemůžeš jen tak zapomenout.“
Rose znovu přepadlo černé svědomí, protože svým způsobem Alberta využila, aby nemusela mluvit o minulosti. „Hned to přejde,“ slíbila přiškrceným hlasem.
Čekala příliš dlouho a bylo jí zřejmé, že svým dětem nezvládne povědět to, co jim celá léta tajila. Musí najít jiný způsob, jak se s nimi podělit o to, co ví. Ach, kdyby tu jen byl Albert s ní! Určitě by si věděl rady. Jenže Rose jeho varování příliš dlouho ignorovala, moc dlouho potlačovala skutečnost, že není nesmrtelná. A teď tu sedí s lidmi, které nade všechno miluje, a nedokáže být upřímná. Upřímná k sobě a upřímná k těm, kteří jí jsou nejbližší. Musí najít nějaké východisko. Ne dnes a ne zítra, ale možná příští týden nebo přespříští nebo…
