Jejda! Teď mě málem trefili!
Prolétám mezi nimi rychlostí tryskové stíhačky. Sem a tam. Je to vzrušující.
Róza s Tobíkem spolu vždycky začnou bojovat jen tak ze srandy, ale pokaždé to skončí tím, že někdo z nich brečí.
To mi hlava nebere…
Kocoura Viléma už se bojím jenom trochu. Ale musím si na něj pořád dávat pozor. Před ostatními si na mě netroufne, protože ví, že by měl průšvih. Ale občas na mě číhá, když se nikdo nedívá.
Jako právě teď.
Vyletím z dětského pokoje a on najednou vyskočí z botníku. Jeho drápy mě minou jen těsně.
Při odrazu shodil vázu se sušenými květinami. Ta se na podlaze roztříští na tisíc kousků.
Kateřina se na něj oboří, Vilém před ní zdrhá po bytě a schová se hluboko pod pohovku.
Je to zákeřný zbabělec!
34
chytnou od hořícího řízku záclony. Je to jako hrozivé kouzlo.
Během okamžiku šlehají plameny až ke stropu.
Milanova nahatá hlava se orosí potem. Volá o pomoc. Přibíhá
druhá nahatá hlava strejdy Luboše a společně záclony uhasí
tím, že jejich hořící zbytky strhnou z garnýže a dupou po nich.
Nakonec na ně ještě Luboš vychrstne vodu z hrnce. To už je
celá kuchyň plná dýmu.
Ten dým mě štípe do očí. Je mi z něj blbě. Nikdo si mě ale
nevšímá, i když se na sebe snažím upozornit.
Nakonec omdlím. Plácnu sebou na dno klece.
Proberu se v Milanově dlani.
Jedeme ke zvěrolékaři.
Moc si z toho výletu ale nepamatuju. Jenom si vybavuju psa, jak sedí u zvěrolékaře
v čekárně s ohromným
umělohmotným
kornoutem kolem krku.
Ale pozor!
Jakmile kocour Vilém zjistí, že mám vajíčka, chce mi je ukrást. Celá rodina odešla do města, Tobík nechal židli pod klecí a Vilém ji použil jako odrazový můstek.
Teď visí za drápy na kleci a prská.
Klec se třese.
Já se třesu.
Vajíčka se třesou.
Nesmí se rozbít!
„Jedeš, potvoro!“
Bubu zuřivě plácá křídly do míst, kde má Vilém zaháknuté drápy.
„Padej!“
Klove ho, dokud Vilém nespadne.
Celá vyplašená svírám vajíčka pod sebou.