zrnka
prachu/chladný kov
Bylo mi dvanáct, když si můj tatínek postavil ke dveřím kufr.
„Co to má být?“ zeptal jsem se z kuchyně.
Povzdychl si, hluboce a drsně. Chvíli trvalo, než se otočil. „Kdy ses vrátil domů?“
„Před nějakou dobou.“ Svrběla mě kůže. Měl jsem špatný pocit.
Podíval se na staré hodiny na stěně. Plastový kryt ciferníku byl prasklý. „Je později, než jsem si myslel. Koukni, Oxi…“ Potřásl hlavou. Zdál se rozrušený. Zmatený. Můj táta byl mnohé. Opilec. Cholerik, který rád útočil slovy i pěstmi. Sladký ďábel, jehož smích připomínal burácení starého Harley-Davidsona WLA, kterého jsme vloni v létě dali dohromady. Ale nikdy nebyl rozrušený. Nikdy nebyl zmatený. Ne tak jako teď.
Cítil jsem příšerné svrbění.
„Vím, že ti to zrovna dvakrát nepálí,“ řekl. Pohlédl zpátky na kufr.
Což byla pravda. Nebyl jsem nejostřejší tužka v penále. Podle mámy jsem byl v pohodě. Podle tatínka mi to myslelo pomalu. Máma říkala, že přece nejde o žádný závod. V tu dobu už byl naložený ve whisky a začal řvát a rozbíjet věci. Neuhodil ji. Aspoň ne tu noc. Máma hodně plakala, ale neuhodil ji. O to jsem se postaral. Když konečně začal chrápat ve svém starém křesle, odplížil jsem se do svého pokoje a schoval se pod peřinu.
„Ano, pane,“ řekl jsem.
Znovu se na mě zadíval a já budu do smrti přísahat, že jsem v jeho očích uviděl záblesk lásky. „Blbý jako vůl,“ řekl. Od něj to neznělo záštiplně. Bylo to prosté konstatování.
Pokrčil jsem rameny. Nebylo to poprvé, co mi tohle řekl, i když ho máma žádala, aby to nedělal. Nevadilo mi to. Byl můj táta. Byl chytřejší než ostatní.
„Budou tě čekat sračky,“ řekl. „Většinu života.“
„Jsem větší než ostatní,“ řekl jsem, jako by to něco znamenalo.
A opravdu jsem byl. Lidi se mě báli, i když jsem nechtěl. Byl jsem prostě velký. Jako můj tatínek. Byl to velký chlap s velkým pupkem, který si přivodil chlastem.
„Lidi ti nebudou rozumět,“ řekl.
„Aha.“
„Nebudou tě brát.“
„Nepotřebuju, aby mě brali.“ Fakt jsem chtěl, aby mě brali, ale chápal jsem, proč by s tím mohli mít problém.
„Musím jít.“
„Kam?“
„Pryč. Podívej…“
„Ví o tom máma?“
Zasmál se, ale neznělo to pobaveně. „Jasně. Možná. Věděla, že se to stane. Pravděpodobně už nějaký čas.“
Vykročil jsem k němu. „Kdy se vrátíš?“
„Oxi. Lidi budou krutí. Prostě je ignoruj. Drž hlavu dole.“
„Lidi nejsou krutí. Ne vždycky.“ Zas tolik lidí jsem neznal.
Vlastně jsem ani neměl žádné kamarády. Ale lidi, které jsem znal, krutí nebyli. Ne vždycky. Prostě nevěděli, co se mnou. Většina z nich. Ale to bylo v pořádku. Ani já nevěděl, co s nimi.
A pak řekl: „Nějaký čas se neuvidíme. Možná dlouho.“
„Co dílna?“ zeptal jsem se ho. Pracoval ve městě u Gorda. Domů s sebou nosil pach maziva, oleje a kovu. Prsty měl zčernalé.
Na jeho košilích stálo vyšité jeho jméno. Curtis červenou, bílou a modrou nití. Vždycky mi to připadalo jako ta nejúžasnější věc na světě. Symbol opravdového muže, mít své jméno vyšité na košili.
Občas mě bral s sebou. Když mi byly tři, ukázal mi, jak vyměnit
olej. Vyměnit pneumatiku mě naučil ve čtyřech. Restaurovat motor Chevy Bel Air Coupe z roku 1957 v devíti. Tehdy jsem se i já vracel domů a páchl mazivem, olejem a kovem a pozdě v noci snil o tom, že budu mít na košili vyšité svoje jméno. Stálo by na ní Oxnard.
Nebo možná jenom Ox.
„Gorda to nezajímá,“ řekl táta.
To mi připadalo jako lež. Gordo se zajímal hodně. Byl nevrlý, ale jednou mi řekl, že až budu velký, můžu za ním zajít a promluvit si s ním o práci. „Chlapi jako my musí táhnout za jeden provaz,“ řekl. Nevěděl jsem, co tím myslí, stačilo mi, že mě vůbec bere na vědomí.
„Aha,“ řeknu jenom, protože na víc se nezmůžu.
„Tebe nelituju,“ řekl. „Ale lituju všeho ostatního.“
Nechápal jsem. „Jde o…?“ Nevěděl jsem, o co tu jde.
„Lituju toho, že jsem tady,“ řekl. „Už to dál nesnesu.“
„No, to nevadí,“ řekl jsem. „Můžeme s tím něco udělat.“ Můžeme jít prostě jinam.
„S tímhle se nic dělat nedá, Oxi.“
„Nabil sis mobil?“ Zeptal jsem se ho, poněvadž vždycky zapomínal. „Nezapomeň si ho nabít, abych ti mohl zavolat. Dostal jsem nové příklady z matiky, kterým nerozumím. Pan Howse říkal, že tě můžu požádat o pomoc.“ Třebaže jsem věděl, že táta nebude těm matematickým problémům rozumět o nic víc než já. Říkalo se jim předalgebra.
Děsilo mě to, protože něco před by nemělo být tak těžké. Jaká potom bude algebra bez před?
Obličej, který v tu chvíli udělal, jsem dobře znal. Byl to jeho vzteklý obličej. Namíchl se. „Copak ti to, kurva, nedochází?“ vyštěkl.
Snažil jsem se netrhnout sebou. „Ne,“ přiznal jsem. Protože mi to opravdu nedocházelo.
„Oxi,“ řekl můj tatínek. „Žádná matika nebude. Žádné telefonáty. Nechtěj, abych litoval i tebe.“
„Aha,“ řekl jsem.
„Musí teď z tebe být chlap. Proto se tě snažím tyhle věci naučit. Budou na tebe kydat sračky. Ty se ale musíš oklepat a jít dál.“ Pěsti měl zaťaté u boků. Nevěděl jsem proč.
„Můžu být chlap,“ ujistil jsem ho, protože možná se pak bude cítit líp.
„Já vím,“ řekl.
Usmál jsem se na něj, jenže on se odvrátil.
„Musím jít,“ řekl nakonec.
„Kdy se vrátíš?“ zeptal jsem se.
Udělal vrávoravý krok ke dveřím. Zhluboka se nadechl, až mu zachrastilo v hrudníku. Sebral kufr. Vyšel ven. Slyšel jsem, jak nastartoval svůj starý pickup. Když sešlápl plyn, motor trochu zakašlal. Znělo to, jako by potřeboval nový rozvodový řemen. Později mu to budu muset připomenout.
Máma se tu noc vrátila domů později, v bistru si vzala dvojitou směnu. Našla mě v kuchyni, stál jsem na stejném místě, jako když tatínek vyšel ven ze dveří. Všechno teď bylo jinak.
„Oxi?“ zeptala se. „Co se děje?“ Vypadala tak unaveně.
„Ahoj, mami,“ řekl jsem.
„Proč brečíš?“
„Nebrečím.“ Nebrečel jsem, protože teď jsem byl chlap.
Dotkla se mojí tváře. Její ruce voněly po soli, hranolkách a kávě. Palci mi přejela po mokrých lících. „Co se stalo?“
Zadíval jsem se na ni shůry, protože vždycky bývala maličká a někdy v posledním roce jsem ji přerostl. Přál jsem si, abych si dokázal vzpomenout, kdy přesně se to stalo. Připadalo mi to kolosální. „Postarám se o tebe,“ slíbil jsem jí. „Nemusíš si s ničím dělat starosti.“
Oči jí zjihly. Viděl jsem vrásky okolo nich. Unavený stisk její čelisti. „To ty vždycky. Ale…“ Zarazila se. Nadechla se. „Odešel?“ zeptala se a zněla tak maličká.
„Asi jo.“ Natočil jsem si její vlasy na prst. Byly tmavé, jako ty moje. Jako tatínkovy. Všichni jsme tmavovlasí.
„Co říkal?“ zeptala se.
„Jsem teď chlap,“ pověděl jsem jí. Víc slyšet nepotřebovala.
Smála se, až přímo uprostřed pukla.
Když odešel, nevzal si peníze. Ne všechny. Ne že bychom jich už předtím měli moc.
Nevzal si ani žádné fotky. Jenom nějaké oblečení. Holicí strojek. Pickup. Nějaké nářadí.
Kdybych neznal pravdu, myslel bych si, že nikdy ani neexistoval.
O čtyři dny později jsem mu zavolal na mobil. Uprostřed noci.
Párkrát to zazvonilo, pak se ozvala zpráva, že telefonní číslo neexistuje.
Další den ráno jsem se musel omluvit mámě. Sluchátko jsem svíral tak pevně, až prasklo. Řekla, že to nevadí, a víckrát jsme o tom už nemluvili.
Bylo mi šest, když mi tatínek pořídil vlastní sadu nářadí. Ne žádnou dětskou. Žádné pestré barvy a umělou hmotu. Samý chladný kov, skutečné nářadí.
Řekl: „Udržuj ho čisté. A bůh ti pomoz, jestli ho najdu ležet rozházené venku. Zrezaví a já ti nařežu. Na to tyhle sračky nejsou. Jasné?“
Dotýkal jsem se nářadí s posvátnou úctou, protože to byl dárek. „Jasné,“ řekl jsem, neuměl jsem totiž najít slova, kterými bych popsal, jak plné jsem v tu chvíli měl srdce.
Jednou ráno, pár týdnů potom, co odešel, jsem stál v jejich (její) ložnici. Máma byla zase v bistru, vzala si další směnu. Až se vrátí domů, budou ji bolet kotníky.
Skrze okno ve vzdálené stěně svítilo dovnitř slunce. V jeho paprscích tančila zrnka prachu.
Pokoj voněl po něm. Po ní. Po obou. Po společné věci. Potrvá dlouho, než ta vůně zmizí. Ale stane se to. Nakonec.
Otevřel jsem skříň. Jedna půlka byla skoro prázdná. Zbylo tu ale několik věcí. Kousíčky života, který už nebyl.
Třeba jeho pracovní košile. Čtyři, visely vzadu. Kurzívou na nich stálo U Gorda.
Curtis, říkaly všechny. Curtis, Curtis, Curtis.
Špičkami prstů jsem se dotkl jedné z nich.
Tu poslední jsem sundal z věšáku. Přehodil jsem si ji přes ramena. Byla těžká a byla cítit chlapem a potem a prací. Řekl jsem: „Tak jo, Oxi. Zvládneš to.“
Začal jsem si pracovní košili zapínat. Prsty jsem nemotorně šmátral po knoflíčkách, měl jsem je příliš velké a tupé. Byl jsem nešikovný a hloupý. Samé ruce a paže a nohy, těžkopádný a zabedněný. Příliš velký sám pro sebe.
Konečně jsem protáhl poslední knoflíček dírkou a zavřel oči. Nadechl jsem se. Vzpomněl jsem si, jak to ráno vypadala máma. Na fialové šmouhy pod jejíma očima. Na její svěšená ramena. Říkala:
„Buď dneska hodný, Oxi. Nedělej problémy.“ Jako by dělat problémy bylo to jediné, co jsem zvládal. Jako bych je dělal neustále.
Otevřel jsem oči. Zadíval jsem se do zrcadla na dveřích skříně.
Košile byla příliš velká. Anebo já příliš malý. Nevím, co z toho. Vypadal jsem jako kluk v kostýmu. Jako bych předstíral.
Zamračil jsem se na svůj odraz. Prohloubil jsem svůj hlas a řekl: „Jsem chlap.“
Nevěřil jsem tomu.
„Jsem chlap.“
Trhl jsem sebou.
„Jsem chlap.“
Nakonec jsem si otcovu košili zase svlékl a pověsil ji zpátky do skříně. Zavřel jsem za sebou dveře. Zrnka prachu dál plula v zapadajícím slunci.
katalyzátor/snění při vědomí
„U Gorda.“
„Ahoj, Gordo.“
Zavrčení. „Jo? Kdo je to?“ Jako by to nevěděl.
„Ox.“
„Oxnard Matheson! Zrovna jsem na tebe myslel.“
„Opravdu?“
„Ne. Co, kurva, chceš?“
Zazubil jsem se, protože jsem ho znal. Úsměv působil na mém obličeji divně. „Taky tě rád slyším.“
„Jo, jo. Už tě tu nevídám, kluku.“ Nakrkla ho moje nepřítomnost.
„Já vím. Musel jsem…“ Nevěděl jsem, co jsem musel.
„Jak už je to dlouho, co se ten dárce spermatu zdejchnul?“
„Pár měsíců, řekl bych.“ Padesát sedm dnů. Deset hodin. Čtyřicet dvě minuty.
„Byl na hovno. Víš to, že jo?“
Věděl jsem to, ale pořád byl můj tatínek. Takže možná ne. „Jasně,“ řekl jsem.
„Máma je v pohodě?“
„Jo.“ Ne. Nemyslel jsem si, že by byla.
„Oxi.“
„Ne. Já nevím.“
Zhluboka nasál vzduch a vydechl.
„Šel sis zakouřit?“ zeptal jsem se a bolelo to, protože to bylo tak povědomé. Skoro jsem cítil kouř. Pálil mě v plicích. Když jsem se nad tím dostatečně dlouho zamyslel, prakticky jsem ho viděl, jak sedí vzadu za dílnou. Kouří a mračí se. Dlouhé nohy má natažené, kotníky zkřížené. Pod nehty olej. Na pažích zářivě pestrobarevné kérky. Havrany a kytky a nějaké tvary, které asi něco znamenaly, ale já nikdy nepřišel na to co vlastně.
„Jo. Cigarety budou moje smrt, kluku.“
„Mohl by ses jich vzdát.“
„Já se nikdy ničeho nevzdávám, Oxi.“
„I staří psi se můžou naučit nové triky.“
Odfrkl si. „Je mi čtyřiadvacet.“
„Jsi dědek.“
„Oxi.“ Věděl to.
A tak jsem mu řekl pravdu. „Nevede se nám dobře.“
„Banka?“ zeptal se.
„Myslí si, že je nevidím. Ty dopisy.“
„Jak moc jste pozadu?“
„Já nevím.“ Stydím se. Neměl jsem volat. „Musím jít.“
„Oxi,“ vyštěkl. Ostře a rázně. „Jak moc?“
„Sedm měsíců.“
„Ten zkurvený parchant,“ řekl. Zlobil se.
„On ne…“
„Dost, Oxi. Prostě… dost.“
„Přemýšlel jsem.“
„Bůh s náma.“
„Mohl bych…?“ Jazyk mi ztěžkl.
„Ven s tím.“
„Mohl bys mi dát práci?“ vyhrkl jsem. „Jde o to, že fakt potřebujem peníze a já nemůžu dovolit, aby přišla o dům. Nic jiného nám nezbylo. Budu se snažit, Gordo. Odvedu dobrou práci a budu pro tebe dělat navždycky. Stejně by se to nakonec stalo a nemůžem to udělat hned? Nemůžem hned? Omlouvám se. Prostě to potřebuju udělat hned, protože musím být chlap hned teď.“ Bolel mě krk. Chtěl jsem si přinést něco k pití, ale nedokázal jsem přimět nohy k pohybu.
Gordo chvíli nic neříkal. Pak: „Myslím, že jsem tě ještě nikdy neslyšel takhle žvanit.“
„Nejsem moc upovídaný.“ Očividně.
„Nepovídej.“ Zněl pobaveně. „Uděláme to takhle.“
Dal mámě peníze na splacení dluhu na hypotéce. Řekl, že mi je bude strhávat z platu, zatímco pro něho budu dělat načerno, než mě bude moct zaměstnat legálně.
Máma brečela. Nesouhlasila, jenže pak si uvědomila, že nemůže odmítnout. Takže znovu brečela a přijala a Gordo ji přinutil ke slibu, že mu poví, kdyby to zase začalo být zlé. Myslím, že ho měla za dar od boha a možná se na něj trochu víc usmála. Možná se dokonce i zasmála. Možná se i zhoupla v bocích.
Nevěděla, že jsem ho jednou viděl s mužským, to mi bylo asi šest nebo tak nějak, lehce ho držel za loket a šli spolu do kina. Gordo se hluboce smál a v očích měl hvězdy. Nemyslel jsem si, že by měl zájem o moji mámu. Už nikdy jsem Gorda s tím mužem znovu neviděl. Vlastně vůbec s nikým. Chtěl jsem se ho na to zeptat, jenže okolo očí měl napětí, které tam dřív nebývalo, takže jsem to neudělal. Lidi nemají rádi, když jim někdo připomíná smutné věci.
Výhrůžné dopisy a telefonáty z banky ustaly.
Trvalo jenom šest měsíců, než jsem Gordovi všechno splatil. Tak to aspoň tvrdil. Moc dobře jsem nechápal, jak peníze fungují, ale připadalo mi, že to mělo trvat déle. Gordo ale prohlásil, že jsme vyrovnaní, a tím to skončilo.
Potom jsem z peněz moc neviděl. Gordo řekl, že mi v bance otevřel účet, kde mi budou nabíhat úroky. Nevěděl jsem, co nabíhat úroky znamená, ale důvěřoval jsem mu. „Na zlé časy,“ řekl.
Zlé časy jsem neměl rád.
Kdysi jsem měl kamaráda. Jmenoval se Jeremy, nosil brýle a pořád se nervózně culil. Bylo nám devět. Měl rád komiksy a kreslení a jednou mi daroval obrázek mě jako superhrdiny. Měl jsem kápi a všecko. Byla to ta nejhezčí věc, jakou jsem kdy viděl. Potom se
Jeremy odstěhoval na Floridu, a když jsme s mámou našli Floridu na mapě, ležela na opačné straně země než Oregon, kde jsme žili my.
„Lidi v Green Creeku nezůstávají,“ řekla mi, zatímco jsem prsty přejížděl po silnicích na mapě. „Nic tady není.“
„My zůstali,“ namítl jsem.
Odvrátila se.
Mýlila se. Lidi tu zůstávali. Nebylo jich moc, ale zůstávali. Ona zůstala. Já zůstal. Gordo zůstal. Lidi, se kterými jsem chodil do školy, si mysleli, že nakonec odejdou. Green Creek umíral, ale ještě nebyl mrtvý. Měli jsme obchod s potravinami. Bistro, kde pracovala. McDonald’s. Kino s jedním plátnem, kde promítali filmy ze sedmdesátých let. Obchod s alkoholem s mřížemi na oknech. Obchod s parukami s hlavami manekýnů s červenými, černými a žlutými vlasy ve výkladní skříni. Gordovu garáž. Benzinku. Dva semafory. Jednu školu pro všechny stupně. To všecko uprostřed lesa uprostřed
Kaskádového pohoří.
Nechápal jsem, proč odsud lidi chtějí odejít. Pro mě to byl domov.
Žili jsme mezi stromy kousek od konce polní cesty. Dům byl modrý s bílým lemem. Barva se loupala, ale na tom nezáleželo. V létě to tu vonělo trávou a šeříkem a tymiánem a borovicovými šiškami. Na podzim mi pod nohama křupalo listí. V zimě stoupal z komína kouř a mísil se se sněhem. Na jaře křičeli ve stromech ptáci a v noci dělala sova húú, húú, húú až do brzkého rána.
Kus od nás, na konci cesty, stál dům. Viděl jsem ho přes stromy. Máma tvrdila, že je prázdný, ale někdy před ním parkovalo auto nebo velký pickup a v noci se uvnitř svítilo. Byl to velký dům se spoustou oken. Pokoušel jsem se skrz ně nahlédnout dovnitř, ale vždycky byly zakryté. Někdy trvalo celé měsíce, než se před ním zase objevilo auto.
„Kdo tam žije?“ zeptal jsem se táty, když mi bylo deset.
Zabručel a otevřel si další pivo.
„Kdo tam žije?“ zeptal jsem se mámy, když se vrátila domů z práce.