Issuu

VĚNOVÁNÍ

Becky Conditové, která miluje romance proto, že… i když se ve vztahu objeví překážky, každopádně zvítězí láska. A jako vždy mojí rodině

KAPITOLA 1

Derek „Na lince jedna máte naléhavý hovor, pane.“ Ale no tak. Kolikrát vás ještě musím prosit, abyste mi říkala Dereku? Proč mi tady všichni pořád říkají pane? A co bylo tak naléhavého na telefonátu od mámy nebo od táty? Protože klient to rozhodně nebude. Telefonáty od klientů se přepojovaly týmovým lídrům nebo lidem, kteří věděli, co vlastně dělají. Mně volali jenom rodiče, oba s komentáři k rozličným stránkám mého života. Netušil jsem, proč s tím nepočkají, až budu doma, jedna moje část ale byla přesvěd7

RJ SCOTT

čená o tom, že mě prostě rádi ztrapňují v práci. Proč ses ještě neoženil? Když konečně převezmeš agenturu? Máš teď vlastní kancelář a stačí, když zapracuješ moje návrhy. Potkala jsem moc milého hocha, kterého bych ti ráda představila. Víš, že jsi dobrý, Dereku; stačí, když si osvojíš proces. Důvěřuj procesu. Edith má syna… je doktor, víš… „Budeme pokračovat po obědě.“ Vystrkal jsem šéfy oddělení z kanceláře, zavřel za nimi dveře a na chvíli se o ně opřel. Jen na několik vteřin, protože jsem nemohl nechat mámu čekat, přesto na dost dlouho, abych se soustředil a utřídil si své lži; nesměl jsem totiž poplést svůj příběh. Z horní zásuvky jsem vytáhl zápisník a otevřel ho na správné stránce. „Mami,“ řekl jsem, jakmile jsem hovor přijal. „Dereku, drahoušku, co práce?“ Její žoviální tón mě varoval, že se mi chystá říct něco, co se mi vůbec nebude líbit. Rozhlédl jsem se po prázdné kanceláři 8

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

a sterilním pracovním stole, krátce upřel pohled na stojan s návrhem křiklavě růžového sněhuláka v bílém blizardu a potřásl jsem hlavou. „Jde to skvěle,“ zalhal jsem. Práce nikdy nebyla skvělá, byla to prostě práce. Moje představy o tom, co jsem chtěl dělat, nebo jaké to bylo, když jsem tu byl na praxi, to všechno vylétlo oknem. Býval jsem jedním z nich. S mladšími zaměstnanci jsem chodíval na pivo. Tomu ale byl konec. Jakmile jsem převzal tuhle kancelář, veškeré kamarádství vzalo za své. Osamělost ve ﬁrmě čítající víc než dvě stě zaměstnanců opravdu existuje. „Jsem tak ráda, že tě práce baví. Vím, že tátu to moc potěšilo, dokonce oprášil své golfové hole. Je hezké mít ho zase doma.“ Oprátka se stahuje. „Bezva,“ řekl jsem, protože máma se odmlčela, abych mohl vzít náležitě na vědomí její nadšení z toho, že muž, se kterým strávila čtyřicet let 9

RJ SCOTT

ve svazku manželském, odchází na odpočinek. „A teď, důvod proč ti volám. Pozval jsi Marcuse v neděli na večeři, jak jsem tě žádala?“ Žaludek se mi propadl. Proč se nemohla zeptat, jak se mi vede, zajímat se o něco víc než jenom o moji práci? Proč musela přejít rovnou k mému milenci a k tomu, že se s ním ještě pořád nepotkala? Od mámy to nebylo jenom jemné šťourání v mém milostném životě, chovala se spíš jako seržant na cvičišti a žádala jména, identiﬁkační čísla a potenciál pro životní partnerství; podrobný seznam, ke kterému by měla přístup. „Pozval, ale nevím, jestli nebude mít směnu,“ řekl jsem a vložil do hlasu odpovídající množství lítosti. Kdybych to přehnal, prokoukla by mě, a kdybych naopak projevil lítosti příliš málo, vypadalo by to, jako by mi to bylo jedno. „Ale zeptal ses ho, že ano, drahoušku?“ „Ano,“ zalhal jsem. Uměl jsem si představit mámin výraz. Určitě se kousala do jazyka a zoufale 10

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

toužila říct něco o tom, že ona a táta se s Marcusem ještě nikdy nesetkali a jak můžu vědět, co je to za muže? A nebylo by lepší, kdybych si vzal Lea, syna jejich přátel, který byl doktor, nebo Johnnyho, který sice hrál v rockové kapele, ale aspoň byl při penězích a navíc z dobré rodiny? To bylo všechno, co pro mě máma chtěla. Můj coming out nevedl k žádné roztržce. Rodičům jsem řekl pravdu, když mi bylo osmnáct a už jsem nedokázal dál snášet tlak, který se ve mně hromadil. Čekal jsem, že mě vydědí, nebo něco podobně divokého a dramatického, oni ale jenom změnili své plány. Bylo jim jedno, že jsem gay; máma prostě ve svém dohazovačství přehodila výhybku a rozhodla se mi najít dokonalého muže. A legrace od té doby neskončila. Bylo mi devětadvacet, vedl jsem rodinnou ﬁrmu a neměl jsem manžela? Máma byla zděšená. Každopádně nepotřebovali vědět, co je Marcus za muže. Protože já jsem to věděl přesně. 11

RJ SCOTT

Věděl jsem, že měří metr osmdesát osm, a je tak o trochu vyšší než já. Věděl jsem, že má hnědé oči a tmavé vlasy, v určitém světle s narudlými odstíny. Má bratra, nevídají se ale často, protože jeho bratr slouží u námořnictva. Jeho rodiče jsou v důchodu a žijí na Floridě, Marcuse a jeho bratra Adama si ale pořídili dost pozdě. Marcusovi je dvacet devět, stejně jako mně, dělí nás od sebe jenom několik měsíců, a je hasič. Jo, a taky je to dobrý a laskavý člověk, velice ohleduplný a nosí mě na rukou. „To je škoda. A jak se vede Marcusovým koťatům?“ zeptala se máma. Donutil jsem se znovu soustředit na náš rozhovor. Máminým řečem bylo záhodno věnovat plnou pozornost; jinak člověk odkýval nejrůznější věci, kterými na něj zaútočila, zatímco byla jeho obrana v oslabení. Mám ji z celého srdce rád, umí ale být dost záludná. Tak jsem se ocitl i v tomhle maléru s Marcusem. „Mají se fajn.“ „Takže jim našel dobrý domov?“ 12

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

„Rozhodně, poslední daroval ovdovělé babičce ve svém obytném bloku.“ „Ponožku? To tmavé?“ Koukl jsem do svých poznámek. „Ne, Ponožka skončila u jeho strýce, pamatuješ? Ta stará paní dostala Pavouka.“ „Ach, ano, ovšem. I když je mi pořád záhadou, jak může někdo pojmenovat kotě Pavouk.“ „Dům, kde Marcus ta koťata našel, byl prolezlý pavouky.“ „A stejně tak nechápu, jak může být vyhořelý dům plný pavouků.“ Do hajzlu. „Pavouci jsou houževnatí.“ „Tvrdil jsi, že ten dům strhli, drahoušku.“ Ztrácel jsem vůli žít. „No, možná byli ti pavouci venku. Mami, musím jít. Je tu Moira a potřebuje, abych schválil nový návrh na rozinky AbbaLister.“ „Jistě, drahoušku, jenom prosím řekni Marcusovi, že je kdykoli vítaný. Moc rádi bychom se s ním seznámili a říkali jsme si, že by bylo lepší udělat to doma.“ „Řeknu mu to. Vím, že se nemůže dočkat, až se s vámi setká.“ 13

RJ SCOTT

„Ach, to je dobře,“ řekla a já poznal, že jsem to podělal a nějak jsem jí nahrál rovnou na smeč. Nikdy jsem se nezmínil o tom, že by se s nimi Marcus chtěl sejít, protože by je to jenom ponouklo vzít věci do vlastní rukou. Moje nehorší obavy se potvrdily. „Víš, dostala jsem báječný nápad.“ Ach, Bože, co zas? „Tvůj táta a já jedeme v pondělí do města; vyhraď si pro nás večeři, kterýkoli večer, nebo oběd, snídani, cokoli. Chci se s tím tvým mladíkem setkat, a pokud k tomu musí dojít v restauraci, budiž.“ „Nevím jistě…“ „Dereku, přece nemůže být zaneprázdněný každý večer i o každém obědě. Pro Kristovy rány, klidně si s ním zajdeme třeba jenom na kafe, pokud nebude mít čas jindy.“ Do prdele. Do prdele. A ještě jednou do prdele. „Uvidím, co se dá dělat.“ Řekl jsem to lítostivě, abych v ní vyvolal dojem, že se aspoň pokusím schůzku s Marcusem zařídit, i když si myslím, že to nevyjde. 14

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

Ukončili jsme náš hovor a já jsem vrátil sluchátko zpátky do vidlice, přičemž jsem musel potlačit nutkání mrštit s ním o stěnu, sednout si ke stolu a rozbrečet se, nebo možná, což by bylo méně drastické, odstěhovat se do Montany a stát se kovbojem. Tolik lží. Žádná Moira tu nestála. Dveře byly pořád zavřené a já jsem lhal svojí mámě. Žádná koťata neexistovala, vymyslel jsem si je, a pavouky taky. Pavouk mě napadl proto, že když jsem mluvil s mámou o Marcusovi a koťatech, přes poznámky mi zrovna cupital titěrný pavouček. Zavřel jsem zápisník, ve kterém jsem měl uvedená jména pěti koťat i jejich rozličné povahové rysy. Máma se chtěla sejít s Marcusem, na večeři, na obědě, kdykoli. Což byl fakt velký malér. Protože to byla další věc, kterou jsem si vymyslel. On totiž neexistoval ani žádný Marcus.

KAPITOLA 2

Luke Telefon zazvonil přesně šedesát sedm minut potom, co jsem vyšel z banky. Věděl jsem to, protože v jedenáct dopoledne mi banka odmítla dát půjčku, kterou jsem potřeboval. Tím se vypařila moje poslední naděje a já jsem se schovával ve svém autě s mobilem v klíně. Měl jsem zavolat sestře, povědět Saře, v jakém průseru jsme, zrovna teď jsem na to ale prostě neměl sílu. Potom mi zazvonil mobil a já jsem okamžitě poznal Alanovo číslo. Byl mojí opravdu poslední nadějí, šmelinář, který slíbil, že pokud všechno ostatní selže, pomůže mi. Alan nechodil kolem horké kaše. Ho16

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

vořil tlumeně a trochu s ozvěnou, jako by se krčil někde v kredenci. „Luku? Měl bych pro tebe schůzku.“ „Tyhle věci už nedělám.“ Vypomohl jsem mu dvakrát, v obou případech šlo o nevinné věci, víckrát jsem to ale dělat nemínil. Když jsem nemohl mít svoji práci snů, tak jsem plánoval vrazit všechno do toho, abych vybudoval něco se svojí sestrou. „Ať už jsi tady, tohle je perfektní, vyřeší to tvůj problém. Vím, že jsi říkal, že už nikdy víc, ale fakticky, hni zadkem. Hned. Teď.“ „O co jde?“ „O peníze pro tebe. Hromady peněz,“ řekl. „Ježíši, Alane.“ „Chceš ten bar, nebo ne?“ Když to podal takhle, opravdu jsem neměl moc na vybranou. Každopádně už stejně zavěsil. Nedal mi ani šanci odpovědět, asi předpokládal, že prostě udělám, co chtěl. A nepletl se. Schůzka v bance dopadla mizerně a Alan vždycky věděl, kde se17

RJ SCOTT

hnat peníze. Vždycky legálně, většinou ale dost spekulativně. Byl to chlap s velkými plány, které ovšem nikdy nedotáhl do konce; tedy až na poslední podnik, který provozoval tuším už třetím rokem a byl dost úspěšný na to, aby si vozil zadek v nejnovější audině. Šlo o zcela legální eskortní servis. Tak mi to aspoň podal, ovšem s douškou, že co dělají jeho klienti se svými společníky mimo jeho kancelář, do toho mu vůbec nic není. Dvakrát jsem se mezi jeho lidi zařadil i já. Jednou jsem se vydával za přítele mladé ženy, která potřebovala, aby ji brali vážně na nějaké konferenci o chemii. Ve světě, kterému dominovali muži, potřebovala validaci. Sex nebyl součástí dohody, což jsem jí dal jasně najevo, když jsme se sešli, abychom spolu celou věc probrali. Tohle jsem totiž rozhodně dělat nemínil, nechat si platit za sex. Nepřicházelo v úvahu. Pak tu byl chlap, který potřeboval, abych ho doprovodil na rozlučkový večí18

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

rek, protože byl poslední z party, kdo byl pořád single. Ani tentokrát na sex nedošlo, i když líbání na tanečním parketu bylo fajné. Chci říct, byl tam on, byl jsem tam já, hudba vyřvávala a my jsme se políbili. Chtěl se znovu sejít. Odmítl jsem. Peníze, které jsem v obou případech dostal, pro mě nic neznamenaly, prostě jsem prokazoval Alanovi laskavost, aby mohl rozjet podnik. Jenomže teď, o tři roky později, jsem peníze potřeboval. Tolikrát mě zval, abych navštívil jeho novou kancelář, odkládal jsem to ale dlouhé měsíce, protože Alan dokázal vymámit z jalové krávy tele, jak by řekla moje sestra. Na vysoké se mě v jednom kuse snažil zatáhnout do svých příšerných plánů na rychlé zbohatnutí a já jsem byl příliš velký srab, než abych mu v půlce případů řekl ne. Teda, dokázal jsem odmítnout, když mě žádal smskou nebo mailem, ale tváří v tvář? Ani náhodou. Důsledkem čehož byla ona dvě rande, se kterými jsem mu „vypomohl“. 19

RJ SCOTT

Tentokrát jsem ale byl zoufalý a tohle byla úplně jiná nabídka. Chtěl jsem bez přemýšlení odmítnout, jenomže pokud neseženu zbytek peněz, které jsem potřeboval, hrozilo, že přijdeme o všechno, co jsme zatím do Halligans investovali. Bar se nacházel přímo na půl cesty mezi požární a policejní stanicí, na ideálním místě, kde se komunita mohla scházet na drink, a moje rodina měla tak zatraceně blízko k tomu, aby ho postavila zpátky na nohy. Zrovna teď by se mi jedno z Alanových rande fakt hodilo, i když jsem pochyboval, že by někdo byl ochotný vysázet za něj dvacet tisíc babek. Ale asi by bodlo cokoli. Jeden z Alanových pošahaných plánů byl každopádně mojí poslední nadějí; jinak mi nezbyde než se vrátit k plánovacímu stolu a začít si hledat práci. A to by znamenalo, že máma a ségra budou muset vést bar samy. Jenže kdo by chtěl přijmout zrovna mě? Někoho s chromou nohou a nočními můrami? 20

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

K Alanovi jsem to zvládl do pěti minut a asi v půlce schodiště, po kterém jsem opatrně stoupal, jsem uslyšel zvýšené hlasy. „Musíte mít někoho, kdo by víceméně odpovídal popisu; potřebuju ho dneska.“ „O jednom člověku bych možná věděl, ale existuje i řada jiných agentur…“ „Jste moje poslední naděje, všechny ostatní legitimní možnosti už jsem vyčerpal. Do háje, to si snad myslíte, že jsem chtěl jít do ﬁrmy, co nabízí sexuální služby? Jsem fakt tak zoufalý.“ Trhl jsem sebou. Vypadalo to, že ten chlap neměl jenom předsudky, ale navíc byl i nasraný. Alanovi podobné střety moc nešly, teda pokud se z nich nemohl vykecat. „My nenabízíme sexuální služby,“ vysvětlil Alan. Nelhal. Opravdu nenajímal lidi na sex. Alan se rozhodl založit agenturu, která by nabízela partnery pro konkrétní příležitosti. Všichni jsme mu tvrdili, že nemá šanci uspět, protože lidi budou chtít i sex, ne? Vedl si ale celkem dobře, a vzhledem k tomu, že svoji kan21

RJ SCOTT

celář provozoval už třetím rokem, byla to nejdelší věc, u jaké kdy vydržel. Po trochu vachrlatých začátcích se soustředil na zásobování lidí dočasnými partnery na různé akce, a to nejenom v New Yorku; k čertu, ani ne jenom v Americe, ale po celém světě. Když ale k čemukoli přidáte slovíčko „gay“, spousta lidí si samozřejmě hned představí sex, o čemž pravděpodobně mluvil i tenhle chlápek. „Viděl jsem vaše webovky,“ řekl druhý hlas rázně. „Dvě stě babek za noc a vy mi budete tvrdit, že sex k tomu nepatří. Protože já sex nechci, takže klidně můžete snížit cenu.“ „Co se stane mezi vámi a kýmkoli, kdo už není pod zákonem, do toho mi vůbec nic není, pane Hendersone,“ vysvětlil Alan. „Ale ne, podstatou mého podnikání je poskytnutí doprovodu a přátelské tváře na hektické akci.“ Zůstal jsem stát před kanceláří, protože jsem si nebyl jistý, jestli mám počkat, nebo jít dovnitř. Přesunul jsem se kousek doprava, abych mohl nakouknout 22

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

přes čirý okraj mrazového skla ve dveřích. Doufal jsem, že zachytím Alanův pohled. Stál za stolem a tvářil se, jako by chtěl být kdekoli jinde. Muž, který zoufale potřeboval něco, co mu Alan nemohl dát, byl otočený zády ke mně, všiml jsem si ale, že má pískově hnědé vlasy a není moc vysoký, tak metr osmdesát. Na sobě měl dlouhý kabát, jeho spodní lem ani mužovy boty jsem však neviděl. Boty vám můžou o člověku hodně prozradit. Na svých partnerech mám nejradši ručně šité kovbojské, ale člověk si nemůže vybírat. „Pane Hendersone, je mi to líto, právě teď vám ale nemůžeme pomoct.“ Pan Henderson se v reakci svalil do nejbližšího rohového křesla jako loutka, které přestřihli drátky, a jelikož křeslo bylo natočené mým směrem, mohl jsem si ho poprvé prohlédnout. Klasicky pohledný – to byl můj první odhad. Ostře řezané lícní kosti, plné rty, kvalitní oblečení. Působil jako pracháč, ale poraženecky se choulil a něco na něm ve mně 23

RJ SCOTT

vyvolávalo nutkání jít dovnitř a obejmout ho. A to má být sakra co? Chvíli spolu tiše hovořili, Henderson však vrtěl hlavou a tvářil se sklíčeně. Alan obešel stůl, sedl si na jeho kraj naproti klientovi a podíval se na hodinky. Když vzhlédl, všiml si mě. Alan opět promluvil, jejich hlasy teď ale byly tišší a odezírat ze rtů jsem se nikdy nenaučil. Henderson něco řekl, pak vyskočil na nohy a obrátil se na podpatku ke dveřím. Do prdele, mluvili o mně. Alan mi pokynul, ať jdu dovnitř. Nemohl jsem jen tak prásknout do bot, rodiče mě přece jenom slušně vychovali. Henderson na mě civěl, jako bych byl oáza v poušti. Zvedl ruku a ukázal na mě. „On. On je dokonalý.“ „Pardon?“ zeptal jsem se. Oslovil jsem spíše Alana než muže, který na mě ukazoval. Alan si odkašlal. „Pan Henderson hledá metr osmdesát osm vysokého muže s hnědýma očima, který by odpovídal 24

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

proﬁlu hasiče, a je ochotný zaplatit až třicet tisíc dolarů za čtyři schůzky v průběhu čtyř týdnů. Navrhl jsem tebe.“ Otevřel jsem ústa, abych vysvětlil, proč tu jsem a že pro eskortní službu nepracuju, možná bych i přidal, co doopravdy dělám, koutkem oka jsem ale zachytil, že Alan vrtí hlavou, proto jsem zmlkl. A moment, opravdu říkal třicet tisíc dolarů? Za co? „A vy jste dokonalý,“ řekl pan Henderson. „Potřebuju ale, abyste se zavázal ke čtyřem schůzkám. Můžete to udělat? Potom bych se s vámi samozřejmě rozešel, možná hned po té poslední, ale rozhodně ještě před Vánocemi. Jednalo by se o ﬁremní a rodinné akce a musel byste si na sebe vzít něco lepšího. Máte něco lepšího?“ Změřil si mě od hlavy k patě a zamračil se. Snažil jsem se vstřebat záplavu informací a uvědomil jsem si, že to nezačíná dobře, protože na schůzku v bance jsem si vzal svůj nejlepší oblek. No, vlastně, abych byl upřímný, svůj jediný oblek. Neměl jsem peníze na drahé zbytečnosti, 25

RJ SCOTT

a to ani s vyrovnáním, které mi právě přistálo na účtu. Potřeboval jsem jenom dalších dvacet tisíc, jenomže můj nejlepší oblek nepřesvědčil ani zástupce banky, ani počítač, do kterého všechno naťukal. „Co je s mým oblekem?“ zeptal jsem se pana Hendersona ve snaze vyrovnat naše pozice v téhle konverzaci. Nakrčil nos, ale nemyslím si, že nevraživě; prostě mě posuzoval podle nějakých neznámých standardů, kterých jsem neměl šanci dosáhnout. „Kde jste ho sebral? V konfekci u Kohla?“ „Ne, v Burlingtonu.“ Sice to nevyznělo o nic líp, ale, hej, byl to můj nejlepší oblek. Pan Henderson lehce ohrnul horní ret, byl jsem ale zvyklý, že si o mně lidi myslí ze všemožných důvodů to nejhorší, takže si tu hezkou tvářičku a nadutost mohl strčit někam. Alan si odkašlal. „Musím zopakovat, že pan Henderson hledá někoho na delší časové období a je připraven zaplatit třicet tisíc.“ Alan se na mě významně zadíval. 26

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

A tady to zase bylo, magická odměna třiceti tisíc dolarů. Můj zmatek nahradila zvrácená naděje. „Fakticky?“ zeptal jsem se, protože… co prosím? „Ach, můj Bože,“ vyštěkl Henderson. „Netvrdil jste, že je profesionál?“ Alan si odkašlal. „Vím, že jsi říkal, že už s tím chceš praštit.“ Přímo mě vyzýval, ať zkusím něco namítnout. Já jsem ale mlčel, pořád napůl v šoku z představy, že bych si mohl během několika týdnů přijít na třicet tisíc. Henderson říkal, že by to bylo do Vánoc? To by šlo, kdybych dostal peníze předem, a mohl tak zaplatit za práci, kterou bylo v baru nutné dodělat hned teď. „Byl bych ale rád, kdybys zvážil tuhle poslední prácičku.“ Pan Henderson na mě dál zíral, jeho pohled se ale přesunul jižněji, ne přímo k mému rozkroku, ale spíš k ﬂeku na mojí košili, následku toho, že jsem se před schůzkou v bance srazil u svého auta s nějakou ženou. Stačilo jedno kapučíno a páchl jsem kávou. Ta skvrna mi v bance určitě dvakrát nepomohla, i když 27

RJ SCOTT

počítač skvrny nevidí. Tedy pokud ovšem bankovní úředník nezatrhl políčko „levný oblek a skvrna na košili“, které by na věc mělo nějaký vliv. Pan Henderson měl hezké oči – na nic jiného jsem nedokázal myslet – čiré a světle modré jako kousky ledu a orámované tmavými řasami. A, ano, ten ledově modrý pohled zabloudil ještě níž. Když ho ale opět zvedl k mému obličeji, tvářil se zahanbeně. Jako by si dovolil kouknout a teď se za to styděl. Buďto tajil, že je na chlapy, nebo byl fakt zamindrákovaný. Už jsem se nedivil, že takový fešák hledá partnera naoko. „Jste gay, že jo?“ zeptal se potenciální klient. Měl jsem na odpovědět? „Ano.“ Tohle chtěl očividně slyšet. „Beru ho,“ řekl Henderson takovým zvláštním způsobem, jako by úplně nevnímal, co říká. Proč to znělo, jako by se mě chystal směnit za velblouda? A navíc sakra nepřestal mluvit ani pak, o smlouvě a časovém harmonogramu 28

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

a diskrétnosti, načež se s důrazným odhodláním předklonil. „Co se týká těch třiceti tisíc, nemíním o nich smlouvat a musíte vědět, že mám k ruce celé právnické oddělení, které vás bez váhání zažaluje o poslední košili, pokud někomu prozradíte jediné slovo.“ „V tom nebude problém.“ Alan se na mě znovu významně zadíval. „Já nic nepovím,“ řekl jsem, „patří to k dohodě.“ „Za svých třicet tisíc si kupuju vaši diskrétnost, jasné?“ Proč se mnou mluvil jako s malým? Diskrétnost byla součástí téhle profese. Možná jsem nebyl žádný expert, tohle pravidlo jsem ale znal dobře. Z Alanova výrazu čišela spokojenost. Nepamatuju si, že by se zmínil, že si účtuje až tolik, když jsme se naposledy sešli s kluky z vysoké. Tehdy mluvil o dvou stovkách za akci a to bylo všechno. Co bude pan Henderson za třicet tisíc očekávat? Podal jsem mu ruku. „Luke Devers.“ Utřel si ruce do kalhot, pak mi tou mojí 29

RJ SCOTT

pevně potřásl. „Derek Henderson z reklamní agentury Henderson McCormack Advertising.“ Bylo divné, že cítil potřebu přidat ke svému jménu i název svojí ﬁrmy, jako by byla součástí jeho identity a on si to musel neustále připomínat. „To je dost dlouhé jméno.“ Zasmál jsem se ve snaze zlehčit náladu. Tvrdý byznysmen, který hrozil zažalovat každého, kdo by nezachoval naprosté mlčení o této dohodě, byl najednou pryč. Vystresovaně vyhrkl: „Ne, to nebylo moje… ach.“ Uvědomil si, že si ho dobírám, a pustil moji ruku. „Takže detaily, smlouvy, atakdále.“ „Ještě jsem na nic nepřistoupil.“ „Ach,“ zopakoval Derek. Dělal to často, jako by ani na minutu nevěřil, že by někdo mohl mít problém s čímkoli, co říkal. Pravděpodobně si vždycky prosadil svou, ať už to pracoval kdekoli. „Posaďte se, pane Hendersone,“ přerušil nás Alan. „Luku, kdyby ti nevadilo taky si sednout.“ Chtěl jsem si sednout, to jo, ale raději bych to udělal hezky ve svém bytečku, 30

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

který jsem sdílel s mámou, nebo v baru pod ním, který byl mým domovem. Bylo jedno, že jsem tu mohl vydělat dost peněz, abych uhradil všechny stavební náklady a nakoupil zbytek zásob. Přesto jsem neodešel; něco ve mně zaplálo odhodláním dovést celou věc do konce. A tak jsem se posadil vedle fešného konzervativce a pohlédl na Alana, na jeho stůl a zpátky na něj. „Tohle jsem na mysli neměl…“ začal jsem. Alan zvedl ruku. „Pane Hendersone, mohl byste nám trochu blíž vysvětlit, co přesně od agentury AlGetz potřebujete?“ Název AlGetz vymyslel Alan ještě na vysoké, kdy byl velkým fandou Smrtonosné zbraně a hlášky you want, Al gets, neboli cokoli chceš, Al sežene. Derek se nepokrytě podíval na hodinky, obrovské a zbytečně drahé. Fascinovalo mě, jak obrovitě vypadají na jeho útlém zápěstí, no a taky to, jak voní, nevtíravě a sexy a… „Luku? Je to tak v pořádku?“ Derek a Alan na mě zírali, zatímco 31

RJ SCOTT

jsem civěl na kousek Derekova zápěstí. Fakt jsem musel chodit častěji mezi lidi, pokud stačil pouhý pohled na mužské zápěstí, aby se mi myšlenky zatoulaly od naší schůzky k tomu, jak líbám jeho kůži. „Promiňte?“ Rozhodně jsem nemínil souhlasit s ničím, co jsem neslyšel. „Pan Henderson navrhl, abyste si spolu zašli na kafe a probrali to. Zaplatí ti za tvůj čas.“ Derek sáhl pro peněženku, vytáhl pár dvacek a podal mi je. „Deset minut,“ řekl, „jen abychom vyřešili námitky, které byste – které bys případně mohl mít.“ Neplánoval jsem toho chlapa obrat o čtyřicet dolarů jenom proto, abych si s ním dal kafe, a tak jsem vstal a ometl si kalhoty svého levného obleku. Proboha, nemusel mi přece platit, aby si se mnou mohl promluvit. „Kafe je na mě.“ O tomhle jsem nemínil diskutovat. „Pojďme.“ Derek si za mými zády odkašlal. „Ach.“

KAPITOLA 3

Derek Ještě nikdy jsem neviděl někoho, jako byl Luke. Někoho tak vysokého a pohledného a statného a sexy, jako byl Luke. No, vlastně viděl. Ve své fantazii. Připadalo mi, jako by Marcus ožil. Jako by někdo sáhl do mých fantazií a Marcuse z nich vytáhl, plně zformovaného. Při chůzi kulhal – všiml jsem si toho, když jsem ho následoval dolů ze schodů a ven na ulici. Schody musel brát po jednom, ale nezeptal jsem se, co se mu stalo; byl jsem naopak vděčný, že mám několik chvil na to, abych se sebral. Nestvořil jsem muže, který kulhal, do svého příběhu už to ale nějak zapracuju. Konec33

RJ SCOTT

konců podnikám v reklamě – hrátky se slovy mě živí. Kvůli svému bláznivému plánu jsem navštívil všechny legitimní agentury a AlGetz byla poslední na seznamu. Jako nového hráče na trhu mi ji doporučili poslední lidi, se kterými jsem mluvil, přestože si nebyli jistí, jestli nejde jenom o fasádu pro prostituci. Bože, co kdyby o prostituci fakt šlo a mě by někdo načapal u nich v kanceláři? Radši jsem na to ani nemyslel. Hendersonovic syn a dědic, nachytaný v bordelu. Nebo jak tomu místu vlastně říkali. Zjevně jsem se ale mýlil, aspoň jsem tedy doufal. Udělal bych cokoli, jen abych Luka přiměl zahrát si při několika příležitostech na Marcuse, protože byl prostě dokonalý. „Je to támhle.“ Luke ukázal do uličky vedle kancelářské budovy. Nevypadalo to tu zrovna nejlíp, ale Luke byl velký chlap, i když kulhal. A já běhám, zraněnému bych snadno utekl. V pohodě. Což mi připomnělo, že jeho kulhání 34

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

jsem musel přidat na seznam věcí, o kterých jsme si potřebovali promluvit. Budeme to muset nějak vysvětlit. Možná nějakou hrdinskou historkou o záchraně mimina, ve které si probojoval cestu plameny a nakonec s nemluvnětem v náruči dramaticky padl na kolena na trávník s kusem kovu nebo skla ve stehně. „Haló?“ Něco mi zakmitalo před obličejem a já jsem si uvědomil, že je to jeho ruka. „Tak dáš si kafe, nebo ne?“ Následoval jsem ho uličkou na dvorek obklopený výstředními krámky. Zahlédl jsem obchod s ezoterikou, kavárničku a nějakou řemeslnickou dílnu s divně vypadajícím stolem a pilinami na zemi. Připadalo mi to tu dost uhozené, jako místo, kam by tíhla moje sestřenice Lilly, když by zrovna nebyla v umělecké škole. Do zdejší kavárny jsem nevkládal velké naděje; pravděpodobně tu podávali veganská smoothie a kávu z recyklovaného proutí. Překvapilo mě, když se ukázalo, že Kávové zrno voní čerstvě pomletou ká35

RJ SCOTT

vou. Začaly se mi sbíhat sliny. Prohlédl jsem si menu. „Kávu, černou,“ poručil si Luke, načež se barista obrátil ke mně. Zaskočilo mě, že Luke chce prostě černou kávu. Bylo to tak… puritánské. „Hm.“ Zadíval jsem se na několik možností na konci seznamu. „Pražíte si vlastní kávu?“ „Ovšem.“ Barista zněl znuděně, jako by to všechno slyšel už dřív a dopalovalo ho na tu otázku odpovídat, jenže já jsem ještě neskončil. Nepochybně byl zvyklý na lidi, kteří kávu doopravdy neznají. Já jsem kávu znal. „Pražíte ji lehce, středně nebo silně?“ „Středně, sedm dní.“ „A pražící proﬁl?“ „Každou kávu pražíme tak, aby dosáhla optimálního chuťového proﬁlu.“ Podezřívavě si mě měřil; pravděpodobně si myslel, že si z něj utahuju, jenomže já svoji kávu beru velice vážně. „Používáte mléko Straus Barista?“ „Ano.“ Pootočil jsem se k Lukovi, protože 36

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

mě napadlo, že by ho to mohlo zajímat. „To mléko se skvěle hodí pro vytvoření krémové pěny, protože je jenom mírně homogenizované, a tím pádem velice stabilní.“ Tohle jsem si zapamatoval z článku v Huﬀpostu. „Aha,“ řekl Luke, jako by ho to opravdu zajímalo, to už jsem se ale otočil zpátky k baristovi, kterého nadchlo, že si může promluvit o kávě se znalcem. „Odkud vaše káva pochází?“ pokračoval jsem. „Protože dávám přednost zrnům a směsím z Tanzanie.“ „Opravdu?“ Trochu ožil. „Pak budete unešený. Naše zrno sice nepochází z Tanzanie, ale chutí má k němu dost blízko.“ „A způsob pěstování?“ „Ve stínu, fair trade, s čokoládovými podtóny.“ „To zní skvěle. Dám si ji.“ „Jedna káva na cestě.“ Navázali jsme spojení, v našem malém kávovém klubu, ve kterém jsem byl jediným členem, a uvolnil jsem se, protože jsem narazil na baristu, který mi nepřipálí mléko a potom nestráví hodinu složitým 37

RJ SCOTT

zdobením, které nijak nezamaskuje kávovou břečku vespod. „Přinesu vám ji,“ řekl barista a zářivě se na mě usmál. Následoval jsem Luka k nízkému stolku obklopenému pohovkami a posadil se kolmo k němu, abychom si mohli promluvit, aniž by nás někdo slyšel. „Ty kafe fakt zbožňuješ, co?“ prohodil Luke. Zapátral jsem v jeho výrazu po nějakém náznaku výsměchu. „Někdo miluje víno, já kávu. Vlastně si to musíš přidat na seznam věcí, které bys o mně měl vědět.“ „Myslíš?“ zafuněl smíchy, ale ne nelaskavě. „Ve tvém podání vyzněla příprava jednoho kafe jako vojenská operace.“ Měl bych se cítit uražený? Bylo uražený to správné slovo? Možná spíše mírně podrážděný? Smál se mi a na to ještě neměl právo. Cítil jsem, jak se nevrle ježím, a abych se uklidnil, musel jsem se soustředit na svůj cíl. Tu metodu jsem si osvojil už jako velmi malý. Vrátil jsem rozhovor zpátky k věci. 38

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

„Co pro svoji práci obvykle potřebuješ vědět?“ Zadíval se na mě zpříma, jako by netušil, o čem mluvím, a pak si povzdychl. „Radši mi pověz všechno, a to včetně stupně pražení kávy.“ Ne všechno, ne každý detail, protože všechno znát nepotřeboval, ale věděl jsem, kde začít. „Z důvodů,“ začal jsem a zmlkl, protože se objevil náš přátelský barista a láskyplně přede mě postavil nádhernou kávu. Poděkoval jsem mu a on se rozzářil. „Přijďte zas,“ řekl barista tichým, svůdným hlasem. Anebo moje smysly rozjitřila vůně kávy? Barista každopádně po mém první doušku odešel a já jsem zůstal s Lukem sám. A tak jsem začal znovu. „Z důvodů, které není třeba rozebírat, potřebuju někoho, tebe, kdo by mě doprovodil na několik akcí.“ Odpočítával jsem na prstech. „Na večeři s mými rodiči. Na dvě vánoční akce v mé ﬁrmě. A na jednu s přenocováním ve velké chatě. Od tebe budu chtít, abys mluvil s lidmi, choval se 39

RJ SCOTT

přátelsky a všem na potkání vykládal, jak jsem úžasný. A jen tak mimochodem se zmíníš, že i když jsme spolu, občas máš dojem, že pro tebe nejsem ten pravý.“ „Proč?“ „Neplánuju nic vysvětlovat.“ Zachovával jsem trpělivost. „Prostě zasej semínka rozchodu – nic víc nepotřebuju.“ „Počkat, najímáš si mě, aby ses se mnou rozešel, tomu rozumím. Ale proč se teda se mnou nerozejdeš hned, dokud mě nikdo nezná?“ Luke zněl a tvářil se zmateně, a když upil kávy, trhl sebou. Věděl jsem, že si ji měl dát s mlékem. „Je to složité.“ Jiné vysvětlení jsem mu dát nemínil. „První akcí bude rodinná večeře, což bude minové pole, protože tam pravděpodobně budeme jenom ty, já a moji rodiče. Zase budu chtít, abys zmínil, že občas míváš pocit, že pro mě nejsi dost dobrý.“ „Počkat, a proč by to nemohlo být naopak? Proč by si mysleli, že si nepřipadám dost dobrý? Každý tvůj milenec přece musí překypovat sebejistotou; 40

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

nezdá se mi, že by tě přitahoval chlap s mindráky.“ Cože? To si fakt myslí, že jsem tak silná osobnost, abych přitahoval jenom sebejisté týpky? Tak to se pletl. Většině mých bývalých partnerů šlo jenom o moji podporu, ﬁnanční i jinou. „V tom máš pravdu,“ zalhal jsem, protože jsem se v ničem nepodobal muži, kterého popisoval. „Na tom zapracujeme. Určitě jsi už na podobný problém v minulosti narazil.“ Překvapil jsem ho, ale zamaskoval to. „Ovšem.“ Neznal jsem ho dost dobře na to, abych ho obvinil ze lži, odmítal se mi ale podívat do očí a mě napadlo, že možná přehání. „Což mě přivádí k výletu s přenocováním. Jde o dva dny a jednu noc s kamarády z vysoké. Tu akci pořádáme každý rok a od tebe budu očekávat, že se mnou budeš sdílet pokoj, ale ne postel. Smlouva nezahrnuje sexuální služby.“ Luke kývl a napil se kávy. Využil jsem toho a prohlédl si jeho oči, zvláštní kom41

RJ SCOTT

binaci zelené a hnědé, kterou by neznalý člověk asi popsal jako oříškovou. Já jsem v nich viděl les s listím pozlaceným sluncem. Koneckonců pracuju v reklamě; mám širokou škálu alternativních popisů pro věci, které ostatní považují za obyčejné. „Rozumím, sdílet pokoj, žádný sex.“ Upřel na mě pohled, který naznačoval, že chce něco dodat. „Co když se nedokážu ovládat?“ Cože? Tak moment, co že je to za agenturu? „Já za sex neplatím,“ řekl jsem pevně a Luke se kousl do rtu, asi aby si zabránil dál mě škádlit. „To byl vtip. Tak jakou roli mám hrát?“ pobídl mě Luke a já jsem si uvědomil, že jsem se ztratil v jeho lesních očích. Školácká chyba. „Budeš Marcus, hasič, který zachraňuje koťata.“ Vykulil oči, pak se zamračil, pro což jsem neviděl žádný důvod. „Koťata,“ řekl. 42

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

„Přesně tak. Pět. Knoﬂíka, Ponožku, Čerta, Plátka a Pavouka.“ „Někdo dal kočce jméno Pavouk?“ Tvářil se tak zmateně, že jsem cítil nutkání natáhnout se a poplácat ho po noze. Ale neudělal jsem to, jenom jsem mlaskl a rozšířil své vysvětlení, snad v míře, kterou by pochopil. „Ano, ty. Jméno Pavouk jsi mu dal potom, co jsi ho zachránil. Nevím jistě, proč jsem přišel zrovna s tímhle, vždycky mě to zmate, protože celá ta budova shořela, takže v ní žádní pavouci zůstat nemohli.“ Zbledl a já jsem pochopil, že jsem měl volit jiná, lepší slova. Proto jsem rychle pokračoval, než toho na něj mohlo být příliš. „Podívej, dám ti svoje poznámky. Předpokládám, že při práci vycházíš z poznámek?“ „Poznámky,“ zopakoval a pak přikývl. Vzal jsem to jako souhlas. „Rodičům jsem o tobě řekl i další věci. Tvrdě pracuješ a máš málo volného času, protože se věnuješ charitě. A taky jsem si všiml, že kulháš.“ 43

RJ SCOTT

Ukázal jsem na jeho nohu. Přimhouřil oči. „Co je s mým kulháním?“ „Nic, jenom že kulháš. Co kdybychom řekli, že ses zranil v práci? Bylo by to v pořádku?“ Pevně stiskl rty a kývl. Kýval často, jako by se nedokázal přimět promluvit. To nevěstilo pro schůzku s mými rodiči nic dobrého. Dalo se s tím ale pracovat. Neměl jsem na vybranou, potřeboval jsem falešného partnera a potřeboval jsem ho hned. Tak narychlo jsem žádného jiného sehnat nemohl. Navíc byl Luke fakt kus a odpovídal všem kategoriím, které jsem si pro Marcuse vytvořil. Jeho málomluvnost by mi nakonec mohla prospět. Rodiče by mohli snadněji uvěřit našemu rozchodu. Neplánoval jsem svoji lež zbytečně protahovat. Příští rok si najdu skutečného přítele a pak se nebudu muset obětovat na oltář ﬁremní fúze. Vytáhl jsem z kapsy notýsek s poznámkami o kočkách a rodině a charitativní práci. Pořídil jsem si kopie i pro sebe, jediné, v čem jsem ale plaval, byla 44

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

jména koček. Všechno ostatní, od Lukových oříškových očí přes jeho tmavé vlasy až po sotva znatelné strniště přesně odpovídalo popisu. „Bohužel jsem všem tvrdil, že máš hnědé oči, ale to se dá připsat na vrub tomu, že nejsem zrovna všímavý.“ „Dobrá.“ „Požádat tě o to, aby sis vzal kontaktní čočky, by asi bylo příliš.“ „No, jo, čočky si rozhodně nevezmu.“ „Souhlas.“ Ihned jsem ten nápad zavrhl. Podal jsem mu notýsek. „Tohle je všechno, co potřebuješ vědět. Myslím, že bychom se mohli za pár hodin sejít a sehnat ti oblek. Bude muset být konfekční, i když bych ti raději pořídil nějaký na míru, prozatím ale bude stačit něco kvalitnějšího, než na co jsi zvyklý.“ „Za pár hodin?“ „Naše první akce je v úterý večer, večeře s mými rodiči.“ „V úterý? Jako zítra? S tvými rodiči.“ Byl jsem zmatený. Byl snad profesionál, ne? On je ten, kdo má zapadnout do 45

RJ SCOTT

mého života a všechno mi usnadnit, a já mu na oplátku zaplatím hromadu peněz. „Nějaký problém?“ Viděl jsem, jak polkl a prohrábl si vlnité tmavé vlasy. „Co peníze?“ zeptal se a mně došlo, jak je mu ta otázka trapná. „Majitel AlGetz navrhl padesát procent předem a druhou polovinu, až bude hotovo.“ „Což znamená na Štědrý den.“ „Vlastně pár dnů předem. Po ﬁremní vánoční akci budeš mít padla a můžeš strávit svátky se svojí rodinou.“ S tím měl problém každý, kdo třeba jen vzdáleně přicházel v úvahu; zdálo se, že získat falešného přítele na dobu během adventu znamenalo zamluvit si ho už v létě. A ještě navíc nanejvýš na jednu noc. „To je dobře,“ řekl. O žádných vlastních plánech se nezmínil, ale očividně už na Vánoce nějaké měl. Luke mi podal ruku a já jsem mu s ní pevně potřásl. Zdálo se, že jsme dospěli k dohodě, přesto jsem ji mínil posvětit smlouvou, kterou samozřejmě sám 46

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

sepíšu; nebyl důvod zatahovat do celé věci ﬁremní právnický tým. Nejsem si jistý, jestli už se zotavil z fakt ošklivého rozchodu mého dědečka s jeho osobní asistentkou v osmdesátém třetím. Když jsme si vyměnili údaje a odešel jsem z kavárny, cítil jsem se celkem dobře. Zastavil jsem se v řezbářské dílně, kam mě přilákala nádherná sova v okně, a zrovna jsem s umělcem probíral, jestli by nemohl pro moji matku vyřezat na Vánoce jestřába, když jsem zahlédl, jak Luke vychází z Kávového zrna. Na moment se zadíval na nebe, pak si zhluboka povzdychl a kulhavým krokem se vydal přes dvůr zpátky směrem, odkud jsme přišli. Za jeho kulháním musel být nějaký příběh a já jsem na vteřinu ucítil nutkání na všechno se ho vyptat, ale to bych zašel příliš daleko. Nezáleželo na tom, jak ke svému kulhání přišel, stačilo, že se dalo využít pro jeho příběh. Objednal jsem si jestřába, chvíli jsem smlouval o ceně a vymámil z řezbáře slib, že ho dodá ještě do Vánoc. Jako malý 47

RJ SCOTT

jsem Vánoce miloval, a i když už jsem dospěl a vyrostl z punčoch pověšených na krbové římse, pořád jsem rodině rád kupoval dárky. Měli jsme sice spoustu peněz a byli jsme jenom tři, trávili jsme ale spoustu času tím, že jsme jeden pro druhého hledali dokonalý dárek. Asi bych měl něco koupit i Marcusovi – teda Lukovi. Jako poděkování nebo tak. Koupil sis jeho, nemusíš ho navíc zasypávat dárky; není to tvůj kluk. Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo brečet.

KAPITOLA 4

Luke „Co jsem to právě udělal?“ zeptal jsem se Alana, když jsem se svalil na stejnou židli, na které předtím seděl Derek. „Lehce sis vydělal třicet táců.“ Alan zavřel poznámkový blok, do kterého psal. „Teda mínus můj podíl, ale pořád minimálně dvacku.“ „Ty dva melouchy předtím jsem ti udělal jenom jako laskavost a navíc tři roky zpátky, co to tu kurva dělám?“ „Řekls mi, že potřebuješ prachy, a já našel způsob, jak je sehnat.“ Alan to říkal tak věcně. I když byl můj nejlepší kamarád, byl taky pořádná osina v zadku. „Chce, abych s ním šel vybírat oblek,“ 49

RJ SCOTT

stěžoval jsem si. „Nepotřebuju oblek, nechci oblek. Nechci to dělat.“ Podíval jsem se na Alanův kalendář, na velkou dvojku s PROS pod ní. Derek se plánoval se svým přítelem na oko rozejít sedmadvacátého, takže zbývalo pětadvacet dní. Třicet tisíc dolarů. Kde jinde bych tak rychle sehnal tolik peněz? Proč se cítím tak hnusně? Alan ke mně po stole postrčil smlouvu. „Obvyklé věci, slib mlčenlivosti, můj podíl.“ „Alane, ty mě neposloucháš.“ Můj přítel se opřel v křesle a nevzrušeně se na mě zahleděl. „Nechceš to dělat?“ „Ne. Jasně že nechci. Nechci si hrát na milence chlapa, který je tak zoufalý, že si musel milence vymyslet.“ Dává to smysl? „Luku…“ „Ježíši, proč něco takového vůbec udělal? Vymyslel si přítele? Co k tomu může mít za důvod? Může to být zkurvený masový vrah. Je? Proklepl sis ho?“ Alan se na mě zadíval, pak zavrtěl hlavou. „Nikdy se neptám, s největší prav50

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

děpodobností ale prostě potřebuje vyžehlit nějaké nedorozumění. A ne, ještě jsem si ho neproklepl, ale udělám to, jenom to nestihnu do zítřejší večeře.“ „Řekl ti o té večeři? S rodiči?“ „Odtud to jeho zoufalství.“ „Bože.“ Promnul jsem si oči. Už teď mě hlodalo svědomí, že to vůbec zvažuju. Jedna moje část si přála, aby mě Derek nějak přemluvil, aby mi navykládal něco tragického a apeloval na můj soucit. Jenomže to on neudělal, prostě si objednal tu svoji kávu a mluvil o celé věci, jako by šlo o nějakou obchodní transakci. Je to obchodní transakce, idiote. „Nejsem si jistý, jestli je to správná cesta.“ Alan si těžce povzdychl. „Snažil jsem se ti pomoct, tohle jsou lehce vydělané peníze, ale pokud nechceš…“ „Co?“ „Mysli na Saru a svoji mámu.“ „Myslím, Ježíši, představ si, co by řekla, kdyby se o tom dozvěděla. Zuřila by a pak by se mi vysmála.“ „Tak jí nic neříkej.“ 51

RJ SCOTT

Tátova smrt před šestnácti lety jeho pozůstalé velice stmelila. Mámu, Saru a mě. Říkali jsme si všecko, ale možná by se ségra a máma nemusely dozvědět, odkud ty peníze jsou, dokud nebude po všem. Po Vánocích bych si s nimi mohl sednout a vysvětlit jim, že peníze na znovuotevření rodinného baru nepochází od banky; že je nemusíme vracet. „Co vlastně chceš, Luku? Chtěl jsi zrenovovat bar, pracovat s rodinou, dát svému životu nový smysl, a tohle ti může pomoct. Ty tu ale sedíš a vykládáš mi, že se ti nechce si pár týdnů na něco hrát, abys ty prachy získal. Takže bar s rodinou očividně není tvojí prioritou…“ „Bože, Alane…“ „Takže, kámo, co vlastně od života chceš?“ „Právě teď?“ „Teď. V tenhle moment.“ Chci být pořád ve službě. Chci, abych se nezranil, když ten barák spadl. Chci, aby bar, který je tátovým odkazem a do kterého jsem investoval všechny svoje peníze, uspěl. Chci použít peníze, které 52

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

jsem si bolestivě vydělal, a zajistit dobrý život sobě, mámě a ségře. Nic z toho jsem ze sebe ale nedostal. Alan šťouchl do smlouvy. „Právě teď potřebuješ prachy a tohle je dobrý způsob, jak je získat.“ Představil jsem si, co by řekla máma, kdyby tu byla se mnou, co by řekl táta, kdyby byl pořád naživu, a co řekne Sara, až se dozví, jak jsem potřebné peníze získal. Představil jsem si, jak by byli zklamaní, a necítil jsem se o nic líp. Zaklel jsem, chopil se pera a podepsal. Takže teď ze mě byl Marcus, milenec, kterého si Derek, kurva vím proč, vymyslel a hrál jsem si na hasiče. „Nechci, aby se cokoli dozvěděl.“ Poklepal jsem na smlouvu. „O mámě, Saře, baru ani o tom, co se stalo. A nic o tátovi. Jasné? Nic z toho. Mlčenlivost platí pro obě strany.“ „Rozumím.“ Mobil mi zavibroval s adresou na druhé straně města a s časem schůzky s Derekem, měl jsem tak dvě hodiny na to, abych se na místo dopravil. Vstal 53

RJ SCOTT

jsem, kvůli zraněné noze jsem zavrávoral a chytil jsem se stolu. „V pořádku?“ zeptal se Alan a jeho úsměv nahradil ustaraný výraz. Viděl už všechno, důsledky toho neštěstí, strach, nenávist, kterou jsem cítil sám k sobě, dneska jsem mu ovšem mínil předvést jenom zaryté odhodlání. „V pohodě.“ Ťukli jsme si pěstmi a já jsem odešel, aniž bych svoje pocity dál rozváděl. Bylo to tak nejlepší. 8 8 8 S Derekem jsem se měl sejít za dvacet minut u jeho krejčího, který prodával i hotové obleky. Znali tam můj typ? O tom jsem pochyboval. Práce mi vypilovala svaly, ačkoli v poslední době jsem jich část ztratil, moje nohy ale byly dlouhé, pas útlý a ramena široká. Nechtěl jsem namítat, že najít mi oblek může být dost obtížné. Jsem nadprůměrně vysoký, takže vždycky jenom těžko od54

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

haduju délku kalhot, a saka, která k těm kalhotám hodí, mi nikdy tak docela nesednou v ramenou. No dobrá, možná už nejsem tak statný jako dřív, to holt s člověkem udělá vynucený pobyt v posteli. Když jsem dorazil do Alanovy kanceláře, mým prvním instinktem bylo tu zatracenou smlouvu roztrhat, ve schránce se mi ale objevila další faktura na peníze, které jsem neměl, a dospěl jsem k závěru, že to nějak překousnu. Jak těžké by to mohlo být? Dělal jsem to už dřív a Derek je fešák. Zvládl bych i nějaký ten projev náklonnosti na veřejnosti, držet se s ním za ruce, líbat ho, podobné věci. Byl to sice arogantní sráč trpící pocitem nadřazenosti, co mi platí majlant, ale taky byl krasavec a přesně můj typ; upjatý a bezohledně ambiciózní. Jo. Můj typ, až na to, že je to pracháč. Jak snadné musí pro někoho takového být vydláždit si cestu životem penězi? Neměl jsem zdání, jak si horních deset tisíc žije, pokud jsem je zrovna nezachraňoval z hořících sídel. V takových chvílích mě vždycky napadalo, proč si 55

RJ SCOTT

za ty prachy nenechali nainstalovat hasicí systém. K čemu potřeboval falešného přítele, když se s ním stejně plánoval rozejít? A proč si nenašel nějakého opravdového? Bože, musí mít nějaké fakt hrozné návyky, jako třeba že nakopává psy nebo něco ještě horšího. Na mobilu se rozblikalo Sařino jméno a celý ten krám mi začal v ruce protivně bzučet. „No?“ zeptala se, když jsem to vzal. „Máme peníze,“ zalhal jsem. No, vlastně jsem nelhal, jenom jsem neřekl celou pravdu. „Díkybohu,“ oddychla si. „Můžu řemeslníkům říct, že do pátku uhradíme všechny faktury?“ Jelikož bylo pondělí, spočítal jsem si, že do pátku bych měl mít těch pět tisíc, které jsem potřeboval hned. „Jo.“ Sara mlčela a mně se zdálo, že slyším, jak tiše popotahuje. „Jsem na tebe tak pyšná, brácho,“ řekla tak tichounce, že jsem ji skoro neslyšel. „Mám tě ráda.“ 56

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

„Taky tě mám rád, ségra.“ Zavěsili jsme. Na vysvětlení budu mít dost času později. Takhle jsme aspoň nemuseli brát v potaz tučné úroky, takže pokud nakonec celá věc nevyjde, nebudeme až po uši v dluzích. Prodal jsem zboží – sebe – a až jim o tom povím, budou mít radost, ne? Dlouho jsem seděl před obchodem a masíroval si uzel bolesti ve stehně. Když Derek dorazil, kráčel se soustředěným odhodláním. Pozoroval jsem ho a užíval si těch několik okamžiků, kdy jsem se mohl jenom dívat. Něco na něm bylo, na jeho postoji, působil tak sebejistě a jako pán situace. Možná jeho milence odrazovala jeho arogance? V jeho očích jsem však viděl víc; viděl jsem v nich nervozitu, náznak paniky a zranitelnost. Věděl jsem, že právě na tuhle jeho část reaguju. Stejná věc, jaká mě hnala do hořících budov zachraňovat lidi, mi dává jedinečnou schopnost vnímat bolest jiných. To mi aspoň tvrdila moje terapeutka. Proto brečím u smutných ﬁlmů, 57

RJ SCOTT

i když jinak zapadám do všech zatracených kolonek rádoby macho hrdinů. Opět její slova, ne moje. Co by Derek udělal, kdyby zjistil, že ve skutečnosti pro žádnou eskortní službu nepracuju, ale jsem přesně to, co chtěl – hasič? Už ne. Zase ten zatracený hlas, furt do mě ryje a nedá mi spát, nedovolí mi soustředit se. Věděl jsem přesně, co by udělal. Nejhorší možný scénář byl, že by zrušil smlouvu a já bych přišel o peníze, a pak, jenom proto, že by mohl, by se mě zeptal na moji bývalou kariéru. Na ty krvavé části: proč kulhám, proč jsem skončil jako invalida. Ne, jenom ať si myslí, že jsem chlap k pronajmutí, jeden z těch protivných otrapů, kteří odmítají spát se svými klienty. Ne že by se o něčem takovém zmínil; ne, on chtěl přítele, který se mu chystal dát vale. Ne sex. Zahlédl mě a mávl na mě. Odhodlaně jsem vstal, ignoroval bolest v noze, rozhlédl jsem se a přešel ulici k němu. Tohle byla klidná část města, působila velice 58

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

zdvořile. Vlastně ani nevím, co jsem tím myslel, lidi se tu prostě pohybovali nehlučně, nebyly slyšet žádné sirény ani hlasitá hudba, žádný křik ani davy. Kolem byli jenom elegantně oblečení muži a ženy, kteří si šli po svém. Derek se díval na hodinky, a třebaže jsem věděl, že nejdu pozdě, ucítil jsem bodnutí něčeho jako viny. Pravděpodobně za to mohl fakt, že jsem lhář a podvodník. „Silas už čeká.“ Otevřel dveře obchodu a vešel do místnosti, která byla prázdná až na malý pracovní stůl, za nímž seděl mladý muž s otevřeným diářem. Žádný počítač, žádný telefon, jenom kluk a stůl. „Vítejte u Montaguese,“ řekl. „Můžete jít rovnou dovnitř.“ To bylo všechno, co dělal? Seděl tam a opakoval tahle slova všem, kdo vešli? Napadlo mě, že je to zatraceně pitomé, a doufal jsem, že má po ruce knihu nebo Facebook, aby nějak zabil čas. „Mysli na to, že se jmenuješ Marcus, dobře? Silas je mámin přítel, takže mlč, ale chovej se uctivě.“ 59

RJ SCOTT

„Jasně.“ Vstoupili jsme do velké prázdné místnosti se zrcadly na stěnách. Nechtěl jsem se na sebe dívat, nebylo tu ale nic jiného, na co bych se mohl soustředit. Na stoličce v koutě seděl muž, prsty si poklepával na rty a prohlížel si mě. „Hm.“ Otevřel dveře vedle sebe a zmizel. Strašidelné. Derek skláněl hlavu k mobilu a já jsem uvažoval, jestli jsem neměl něco říct. Jako co? Možná zkonstatovat, jak divné tohle místo je? To by asi nebyl nejlepší začátek. „V pořádku?“ Schoval mobil do kapsy a zadíval se na mě. „Jo.“ Dveře se rozlétly a muž ze stoličky byl zpátky. Nenesl žádný krejčovský metr, jenom náruč plnou obleků, které rozvěsil na háčky na otevřené dveře. „Tato,“ řekl s italským přízvukem a podal mi košili. Hádal jsem, že tím chce asi říct, abych si ji prosím zkusil, nepožádal jsem ale o vysvětlení. Bod pro mě. 60

KAŽDOPÁDNĚ LÁSKA

Odložil jsem kabát a svetr a zůstal jenom v triku a džínách. Se svlékáním trika jsem váhal, protože jsem se před těmi zpropadenými zrcadly cítil zvláštně zranitelný. „Počkám vedle,“ oznámil Derek a odešel. Za touhle místností byla další s pohovkou; tolik jsem viděl. Posadil se na ni a znovu vytáhl mobil. Stáhl jsem si triko, oblékl si košili a zapnul ji. Byl jsem zvyklý na uniformy a tohle vlastně nebylo jiné; potom jsem na sebe trhnutím ramen hodil sako s vědomím, že je pravděpodobně jenom první z mnoha, která si budu muset vyzkoušet. Tohle bylo horší než zkoušky obleků na ségřinu svatbu před třemi lety. „A je to.“ Silas mi přejel rukama po ramenou, stoupl si za mě a potahoval a uhlazoval. „Ty zbývající bude třeba poupravit, ale jestli to chápu dobře, jde o stav nouze.“ Zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle, košile, sako a džíny, a uvědomil si, že mi sako padne jako ulité. Silas mi podal kalhoty, opustil místnost 61

RJ SCOTT

a já zůstal sám se zrcadly a kalhotami; to bylo všechno. Převlékl jsem se tak rychle, jak jen to šlo. Což bylo mnohem rychleji než vloni tuhle dobou. Snažil jsem se nesvlékat před lidmi, které jsem neznal, což zahrnovalo Silase a hlavně Dereka. Zapnul jsem si zip a knoﬂík a uvažoval, co dál. Měl bych zavolat, že jsem hotový? Zachytil jsem svůj odraz v zrcadle. Kalhoty i sako byly přesně na míru, dokonce i košile seděla, jak měla. „Vezme si všechno,“ oznámil Derek z otevřených dveří. Silas stál za ním. „Připište mi to na účet.“ „Ovšem, pane.“ Mlčky jsem s Derekem počkal na oblek a na odchodu jsem si ho vzal s sebou. Zítra mě čekalo první rande a byl jsem vyzbrojen poznámkovým blokem a konfekčním oblekem za dva tisíce dolarů, který mi sedl jako ulitý. Budu v pohodě. Co by se mohlo pokazit?