Issuu

LISA HENRY & SARAH HONEY

AGUILLONSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ I.

PODĚKOVÁNÍ

Děkujeme našim beta čtenářkám Kelly, Samanthě a Janni. Jste nejlepší! Lidičkám ze Steter fandomu, co nás možná líp znají pod našimi fandomovými přezdívkami – tohle je i pro vás! A Kat, která nás neúnavně povzbuzovala v průběhu celé téhle šílené jízdy. Speciální poděkování patří Steph, která tuhle věc odstartovala náhodnou poznámkou o kulhajícím písaři se slabostí pro šály.

KAPITOLA 1

oth si povzdechl a zachrastil řetězy svých okovů, ty však zůstaly tvrdohlavě zapuštěné do studené, kamenné zdi kobky v hradu Delacourt. Hrad Delacourt, stejně jako celý zbytek Delacourtu, byl naprostá díra. Loth tu sice strávil jen pár dní od chvíle, co vyklopýtal z lodi z Callieru, ale připadal si pro tohle zhodnocení víc než kvaliﬁkovaný. Hlava mu třeštila buď kvůli tomu, kolik včera večer vypil piva, nebo protože s ním stráže při zatýkání nezacházely zrovna v rukavičkách. Nevzpomínal si na všechno úplně jasně, ale jeho oblíbený kabátec byl roztržený a byl si vcelku jistý, že ty ﬂeky na kolenou nohavic už nikdy nevyčistí. Což by nebylo poprvé, ale Loth byl raději na kolenou dobrovolně, a ne proto, že ho banda grázlů v barvách koruny táhla zablácenými ulicemi. Probudit se v řetězech taky rozhodně nebyl

LISA HENRY & SARAH HONEY

jeho oblíbený způsob, jak zahájit den. Ne, pokud s tím předem nesouhlasil. „Nejspíš se ptáte, jak jsem se dostal do téhle šlamastyky,“ pronesl hlasitě do okolního šera. Hromada slámy na protější straně cely zašustila a vynořil se z ní špinavý obličej. „Neptal jsem se. Je mi to jedno.“ „S tebou nemluvím,“ oznámil Loth svému spoluvězni. „A s kýmpak mluvíš?“ dožadoval se spoluvězeň, bradu vysunutou. „Vedu monolog sám se sebou,“ řekl Loth. „Teda chtěl jsem, ale někdo tu ne a ne zavřít zobák.“ „Proč nezavřeš zobák ty?“ Loth si odfrknul. „A jak bych pak pronášel monolog? A teď pšššt.“ Odkašlal si. „Nejspíš se ptáte, jak jsem se dostal do téhle šlamastyky.“ „Neptám!“ zavrčel spoluvězeň. „Snažím se spát! Sklapni!“ „Když už jsi vzhůru,“ řekl Loth, „a úplně mimochodem, nevíš náhodou, jaké jsou v těhlech končinách tresty za kapsářství?“ „Doufám, že zahrnují vyříznutý jazyk.“ Loth zamručel. „To by byla hrozná ztráta. Pro můj jazyk by se truchlilo napříč zemí.“

LIŠKA RYŠAVÁ

„O tom silně pochybuju,“ odsekl spoluvězeň. „Zatím jsi neřekl nic podstatného.“ Loth se zakřenil. „Zlato, ne kvůli mluvení.“ V šeru se vykulily oči a pak opět zašustila sláma, jak se pod ni jeho spoluvězeň pokusil zahrabat. „Sklapni!“ Loth se opřel o zeď a uchechtl se. No, aspoň se má čím zabavit, když už tu trčí, ne? Jeho spoluvězeň – nenápadné, umouněné stvoření, které se podle všeho skládalo hlavně ze slámy – byl přesně ten typ upjatého parchanta, jakého je zábava trápit. Obzvlášť proto, že byli přikovaní k protějším stěnám a Loth už si ověřil, že na něj nedosáhne. Kdyby se na Lotha pokusil v záchvatu zuřivosti vrhnout, daleko by se nedostal. Loth se v životě velmi záhy naučil, že k vyřídilce, jako byla ta jeho, potřebuje také velmi silný pud sebezáchovy. Ne že by byl slaměný panák naproti jakákoliv hrozba. Lothovi připomínal vzteklého hlodavce – třesoucí se uzlíček bezmocného vzteku, spíš zábavný než nebezpečný. Rozhodl se toho nebožáka trochu popíchnout, ať se aspoň pobaví. „Za co vlastně sedíš? Schválně, jestli to uhodnu.“ „Ne!“ odsekl ten špinavý spratek. „Jdi pryč!“ „No, rád bych, ale…“ Loth zachrastil řetězem. „Ale víš co? Zeptám se tě na tři otázky

LISA HENRY & SARAH HONEY

a pak budu mít tři pokusy. Když neuhádnu, za co sedíš, zůstanu celý zbytek dne zticha. Platí?“ Sláma se odhrnula a kluk – ne, mladík – si sedl. Byl starší, než si Loth původně myslel, vytáhlý a hubený, a rysy měl dost jemné na to, aby ho mohl pod vší tou špínou označit za hezkého, ale pořád to byl rozcuchaný špindíra. „Vážně sklapneš?“ „Rozhodně to zvážím.“ Kluk v zamyšlení mírně naklonil hlavu a jeho vlasy se v paprsku světla z mrňavého zamřížovaného okna rudě zaleskly. Jeho zrzavé vlasy byly světlejší než Lothovy, ale ty Lothovy byly spíš výsledkem barvení henou, a ne genů. Měl pěkné oči. Ve slunečním svitu zeleně zářily. Škoda, že to málo, s čím se dalo pracovat, kazil jeho zamračený výraz. „Dobře, ale jen otázky na ano nebo ne.“ Zmetek jeden přidrzlý. „To bych snad zvládnul.“ Loth si nemyslel, že by opravdu dokázal odhadnout, čím se ten kluk provinil, ale aspoň si patřičně užije, až se o to bude pokoušet. Zrzci se snadno červenají – na všech možných místech. Loth se na kluka zahleděl, zamyšleně zabručel, a opravdu, už jen tíha jeho pohledu stačila k tomu, aby jeho oběti zrudly tváře. „Hmmm,“ zapřemítal Loth nahlas, „po-

LIŠKA RYŠAVÁ

chybuju, že jsi šlapka, i když jsi na to hezký dost – zaplatil bych minimálně zlaťák.“ Mladíkovi spadla čelist, zrudnul až za ušima a vytřeštil oči; Loth si nebyl jistý, jestli studem, nebo pohoršením. „Ne, beru to zpátky. S tak upjatou povahou bys musel platit ty mně, ne obráceně. Jsi frigidnější než koule ledovýho obra, co?“ Když to vypadalo, že mu chce spoluvězeň skočit do řeči, zvedl Loth prst. „A než se zeptáš, to nebyla otázka, ale úvaha, takže se to nepočítá.“ Kluk byl možná ledově chladný, ale pohled mu jen hořel. „Hmm,“ zasyčel Loth na moment skrz zuby, „tak si říkám, jestli je v téhle části království zločinem být malý drzý hajzlík. Protože v tom případě by ti hrozil trest smrti. Ale vsadím se, že jde o něco mrzkého, co odpovídá tvému nízkému postavení. Jako krádež tuřínů nebo šukání koní.“ Mladík stiskl rty a Loth jasně viděl jeho vnitřní boj. Boj, který mládežník nevyhnutelně prohrál, když Loth dodal: „Čistě ze zájmu, byl jsi šukající, nebo šukaný? Měl jsi nějaký postroj, nebo si s sebou nosíš stoličku? Poděl se, ten výškový rozdíl mě zajímá.“ „Jak se opovažuješ!“ vybuchl. „Jsem politický vězeň, ne – ne –“

LISA HENRY & SARAH HONEY

„Milovník koní?“ Ale, to bylo zajímavé. Protože Loth nepochyboval o tom, že tahle otrhaná, ušmudlaná myška nebyla navzdory svému vzezření žádný venkovský balík. Možná tak vypadal, ale dikce ho prozradila. A na rozdíl od Lothovy ta jeho nejspíš nebyla předstíraná. „Tak politický? Jen povídej. Jsi levoboček vysoce postaveného úředníka? Nebo třeba špeh?“ „Ne a ne,“ řekl kluk a jeho vztek magicky zmizel. „To byly dvě otázky,“ odtušil samolibě. „Ještě jedna, a budeš muset mlčet.“ Možná nebyl tak natvrdlý, jak vypadal. Loth se zazubil. Tohle rozhodně byla zábava a stejně neplánoval zmlknout bez ohledu na to, co předtím slíbil, takže se rozhodl přijít s nejabsurdnější věcí, co ho napadne, jen aby kluka viděl se zajíkat a prskat a ještě víc se červenat. „Vypadáš, že už tu jsi dlouho. A nemáš rysy prostého člověka. Navíc jsi na takový věchýtek dost panovačný. Tak si říkám, že by? Je možné, že bys, moje malá ponravo, byl ve skutečnosti dávno ztracený princ Tarquin Aguillonský, údajně uvězněný svým strýcem?“ Samozřejmě si dělal legraci. Navzdory drbům živeným idioty a bardy – což je vlastně totéž – by Loth vsadil celý obsah svého měšce (dva stříbrňáky a jeden utržený knoﬂík), že

LIŠKA RYŠAVÁ

princ Tarquin nebyl ztracený, ale přesně tam, kde ho jeho strýc nechal – rozsekaného na několik kusů v neoznačeném hrobě. Taková je politika. Kluk přimhouřil oči a vysunul čelist. „A co když jsem?“ zeptal se neústupně. Loth zamyšleně zamručel. „Ne, rozhodně jsi koňopich.“ Kluk vztekle zaryčel a vrhnul se po Lothovi, přestože šlo o marné gesto. Okovy ho zastavily zhruba v půlce cely. Ale měl by být vděčný, protože kdyby pořád seděl tam, kde před chvílí, rozdrtila by ho padající zeď, když se skrz ni prořítil ork. Loth se rozkašlal a zamžoural skrz oblaka prachu. Tam, kde se dřív nacházela zeď, ležela hromada suti a na ní stál ork. Podle lidských měřítek byl velký a ošklivý – pro ostatní orky byl možná vysoce přitažlivý – a z dolní čelisti mu trčely dva zuby jako kly. Kromě pár chomáčků na hlavě byl skoro plešatý a stejně zelený jako dosti anemická rosnička. „Hups,“ řekl hlasem, který hřměl jako bouře. Vedle orka se vyšplhala druhá postava. Tohle byl člověk. Mladý muž širokých ramen a tak hrdinsky rozkročeného postoje, že to švy jeho nohavic muselo napínat k prasknutí, do-

LISA HENRY & SARAH HONEY

plněných o podprůměrný porost na obličeji, který se až příliš snažil být frajerskou bradkou. Rozhlédl se po cele. „Tys ho rozmáčknul? Proto jsi řekl ‚hups‘?“ „Sou dva,“ odpověděl ork, což z něj činilo jednoho z nejchytřejších orků, jaké kdy Loth potkal. Člověk se zahleděl na Lotha a jeho spoluvězně a spadla mu brada. „Jsou dva.“ „Však sem řek! Dva!“ Ork vypadal nadmíru potěšeně, že mu jeho záblesk matematické geniality někdo potvrdil. „Ale tvrdili, že bude sám! Prý že máme zachránit toho zrzavého! Nikdo nemluvil o nějakém druhém!“ Loth netušil, co se děje, ale vycítil příležitost. „A také jsem byl,“ prohlásil. „Úplně sám až do včerejška, kdy mi sem přivedli tohohle špinavého nešťastníka. Jste tu kvůli mně, předpokládám?“ Jeho spoluvězeň se pokusil něco říct, ale nadechl se prachu a zakuckal se. O chvíli později se na hromadu sutin vyškrábala třetí postava. „Co vám trvá tak dlouho?“ Trpaslík. Nebylo obvyklé, že by trpaslíci cestovali takhle daleko na jih. Většina z nich se radši držela v horách na severu, daleko od – jejich slovy – všech těch „lidských keců“.

LIŠKA RYŠAVÁ

Loth jim to těžko mohl vyčítat. Na druhou stranu, jako jednomu z nejukecanějších lidí, co kdy kecali, mu dělalo problém nebrat si to osobně. Trpaslík měl hustý hnědý plnovous až ke kolenům, o chlup tmavší než jeho vlasy. Podle copánků, do kterých byla část plnovousu zapletená, Loth soudil, že šlo možná o trpaslici, i když u trpaslíků se to někdy dalo poznat jen těžko a zeptat se bylo považováno za nezdvořilé – což byla pro Lotha těžce získaná zkušenost. Oči měla trpaslice podezřívavě přimhouřené, takže si je nešlo pořádně prohlédnout, ale kdyby si měl Loth tipnout jejich barvu, hádal by někde mezi „nedůvěřivá“ a „vražedná“. „Sou dva,“ řekl ork hrdě a ukázal na Lotha a jeho spoluvězně. „Tak popadni toho zrzavého a jdeme!“ zvolala trpaslice. „Jenže oni jsou oba zrzaví,“ vysvětlil člověk. „Nevíme, který to je.“ Trpaslice si povzdychla. „A zeptali jste se jich třeba?“ „Ach!“ řekl člověk. Odkašlal si. „Přišli jsme zachránit ztraceného prince Tarquina. Jářku, který z vás to je?“ „Já, samozřejmě,“ řekl Loth, protože se mu líbilo, jak zní slovo „zachránit“.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Jeho spoluvězeň rozhořčeně zaskřehotal: „Jsem to já! Já jsem princ!“ „Jsou dva,“ zašeptal ork, oči jako dva talíře. „Mého ušmudlaného spoluvězně si nevšímejte,“ přikázal Loth s gestem, o kterém doufal, že vypadá přibližně vznešeně. „Je to prosťáček. A také zarytý lhář a chlípník se slabostí pro hospodářská zvířata.“ „To nejsem!“ „Ach, přiznáváš tedy, že nejsi princ? Výtečně. Necháme tě tu. A nyní, nezmiňoval se někdo o záchraně?“ Ork se sešoural sutí a vytáhl řetězy vedoucí od Lothových okovů ze zdi tak snadno, jako by trhal nit. „Báječné,“ řekl Loth a vyškrábal se na nohy. Smetl si prach z kabátce a naznačil směrem ke svému spoluvězni úklonu i s mávnutím ruky. „Ponravo, byl to zážitek.“ „Ale – to jsem já! Já jsem Tarquin! On je lhář!“ zaprotestoval Ponrava a zatáhl se za vlasy. „Vidíte? Rudé, jako měl můj otec.“ Člověk se zmateně zamračil. Trpaslice si netrpělivě povzdechla a pak řekla: „Vemte je oba.“ „Ano!“ zvolal člověk. „Výborná rada, Ado, výborná. Rozhodl jsem, že bychom měli vzít s sebou oba!“

LIŠKA RYŠAVÁ

Trpaslice protočila oči a oddusala pryč. Loth se propletl sutinami a následoval ji. Ork zamručel, pokrčil rameny, zvedl Ponravu, přehodil si ho přes rameno a vydal se za nimi. Jejich útěk ze žaláře hradu Delacourt byl mnohem hladší, než by měl. Nesetkali se s vůbec žádným odporem, což byla podle Lothova názoru otřesně žalující výpověď o profesionalitě stráží. Když ho večer předtím zatýkali, takhle laxní tedy nebyli. Je pravda, že vybral kapsy ženě jejich velitele, tak si to možná vzali osobně. Ale to už bylo všechno minulostí a Lotha teď víc znepokojovala jeho nesourodá záchranná výprava. Očividně si mysleli, že je princ, díky čemuž by mohli být nakloněni tomu, aby mu aspoň dali najíst, ale až přijde čas – pokud možno potom, co ho někdo nakrmí –, bude se s nimi muset rozloučit, než si uvědomí svou chybu. Ale rozhodl se, že to je problém pro Lotha budoucnosti. Loth současnosti si byl dobře vědom, že se možná dostal z cely, ale ještě nebyl úplně z obliga. Chtěl mít mezi sebou a strážemi pár stovek kilometrů, než se přestane ohlížet přes rameno. Mezitím nasadil přibližně královský výraz a následoval své zachránce vstříc svobodě.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Trpaslice je vyvedla ven na dvůr, kde s několika koňmi čekal elf. Byl vysoký a štíhlý, s tmavými bujnými loknami. Jako všichni elfové byl oslnivě krásný, a taky se šklebil. Další věc, co byla u elfů standard. „Byl tam? Trvalo vám to věčnost,“ zabrblal. „Stojím tu už tak dlouho, že smrdím jako kůň.“ Jeho tón měl nádech podrážděnosti, který Lotha přiměl, aby si ho pořádně prohlédl. Odhadem nevypadal na víc než dvě stě let – takže v elfích letech puberťák. Loth odolal touze obrátit oči v sloup; darovanému zachránci na zuby nehleď. Místo toho řekl: „Omlouvám se za zdržení. Došlo tu k záměně identit. Mému spoluvězni přišlo zábavné tvrdit, že to on je princ. Byť mu stačí věnovat jediný pohled, aby bylo poznat, že lže.“ „Spoluvězeň?“ zeptal se elf, kterého to nevolky zaujalo. „Žádný spoluvězeň tam být neměl.“ „Dorazil teprve včera. Tohle,“ pokývl k němu hlavou Loth, „je Ponrava. Má zálibu v sexu s koňmi, tak bych ho od těch vašich držel dál. I když…“ Loth se teatrálně rozhlédl, „vypadá to, že s sebou nevzal svoji smilnicí stoličku, takže snad budete v bezpečí.“ „Nedělám… nic takového s koňmi,“ procedil Ponrava skrz zuby, pěsti zaťaté.

LIŠKA RYŠAVÁ

„Ne bez svojí stoličky,“ souhlasil Loth bezstarostně a poplácal ho po rameni. „Tak tedy, co kdybychom se od tohoto místa poněkud vzdálili, než přeci jen dorazí stráže prozkoumat ten povyk, co tropíme?“ „Ano, můj princi,“ prohlásil člověk s bradkou, oči při pohledu na Lotha rozzářené. „Můj princ teda není,“ zamrmlal elf. „Není?“ zeptal se ork. „Elfové prince nemají,“ řekl elf a protočil oči. „Jsme kolektivističtí anarchisti.“ „A můj princ to je?“ zeptal se ork zvědavě. Elf znovu protočil oči. „Ne, Dave! Je to člověk! Orkové lidi nenávidí!“ „No jo,“ přikývl Dave souhlasně. Jeho zuby – kly – se zaleskly. „Sem zapomněl.“ I když šlo o rozptýlení, Loth věděl, že je vždycky snazší lidi přemluvit, aby udělali, co po nich chcete, když o nich něco víte, a tak jim skočil do řeči: „Co jste vlastně přesně zač?“ Člověk se narovnal, jako by na tenhle moment čekal. „Jsme vaše družina zachránců, mylorde! Přišli jsme vás zachránit ze spárů tyranie!“ „Za což jsem neskonale vděčný. Ale myslel jsem tím, jak se jmenujete. Nemohu vám říkat Ork a Elf a Trpaslice a Člověk. Pak by celý tenhle podnik zněl víc než podezřele.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Což jistě není,“ dodal rychle, když se na něj člověk dotčeně podíval. „Sám jsi podezřelý,“ zamumlal si Ponrava pod vousy. „Pšššt, můj malý hospodářský smilníku, teď mluví dospělí,“ odpověděl mu Loth, přestože byl sám přinejlepším tak o pět let starší než tenhle přidrzlý spratek. „Co kdybychom si promluvili za jízdy, princi?“ navrhla trpaslice s rukama v bok. Loth zapřemítal, jestli jeho falešný titul zdůraznila proto, že věděla, že lže jak když tiskne, nebo protože se tu opravdu nechtěla potloukat a nechat se zavřít. Loth jí to nemohl vyčítat. „Udělejme to tak,“ souhlasil. Bylo milé vědět, že aspoň někdo z nich má mozek. Jelikož skupinka zachránců předpokládala, že z určené cely zachrání jen jednoho zrzavého vězně, vzali s sebou jen jednoho koně navíc, takže se Loth s Ponravou museli podělit. Ponrava seděl vzadu a znechuceně si na to stěžoval. Loth netušil, co se mu nelíbí. Jeden by měl považovat za štěstí, že se může takhle tisknout k Lothovu zadku a objímat ho kolem pasu. Tisíce lidí by za takové privilegium platily! Nejeden už i zaplatil. Jak postupovali ulicemi Delacourtu a občas se ohlíželi, aby se ujistili, že je nikdo ne-

LIŠKA RYŠAVÁ

pronásleduje, Loth se dozvěděl jména svých zachránců. Člověk se jmenoval Scott. Tvrdil, že je skromný bývalý čeledín, ale Loth si nebyl jistý, jestli Scott ví, co slovo „skromný“ vůbec znamená, protože byl podle všecho přesvědčený, že se jako neurozený narodil jen omylem a správně měl být šlechtic. Strávil drahnou dobu úvahami o tom, kolik bardů bude už brzy zpívat o jeho hrdinských skutcích a kolik srdcí – a titulů – mu jeho eskapády vynesou. Navzdory Scottově nadšenému žvanění o vlastní maličkosti se Lothovi podařilo zjistit i jména ostatních. Trpaslice byla Ada, což zaslechl už v žaláři, a ork byl Dave. Pubertální elf se jmenoval Calarian. Ada se k výpravě přidala, protože jí Scott slíbil, že jí vyplatí odměnu. Dave si zjevně nebyl úplně jistý, proč tu je a co se po něm chce. Calariana vyhodila máma z domu s tím, že má přestat hrát Lidské obydlí, vypadnout ven a najít si práci. „Kam zmizela kolektivistická část kolektivistického anarchismu?“ zamumlal Ponrava. „Já to slyšel!“ ušklíbl se Calarian. „Mám výjimečně dobrý sluch!“ „Jasně že jo. Tvoje uši vypadají jako netopýří,“ zamručel Loth.

LISA HENRY & SARAH HONEY

„Končím!“ řekl Calarian. „Vracím se domů!“ „Nemůžeš odejít! Elf nám dodává úroveň, bude to znít dobře v baladách,“ trval na svém Scott. „Neohrožený vůdce a jeho statečná a bodrá družina zbojníků.“ Trhl sebou, když si Ada hlasitě odkašlala. „Tedy osob.“ Loth si osobně myslel, že „statečná“ už bylo přes čáru. „Bodrá“ bylo taky na hraně. Calarian fňukal, že mu slunce ničí pleť, Ada vypadala, že je připravená Scotta v libovolnou chvíli zabít (i když tak Scott podle všeho působil všeobecně na každého), a Dave kolísal mezi zmatením nad tím, proč tu vůbec je, a nadšením, že jsou dva a on to treﬁl. A Ponrava? Ten vyloženě trucoval. „Hele,“ řekl Loth a natočil hlavu tak, aby ho slyšel jen Ponrava, „vím, že sis chtěl hrát na prince, ale nech to na mně, jo? Z nás dvou na něj vypadám víc.“ Ponrava za ním pomalu bublal vzteky. „Vypadá to, že si jsi odporně jistý, že princ nejsem!“ zasyčel Lothovi do ucha. Loth si odfrknul. „Jasně že jsem si jistý.“ Mávl rukou k prázdné ulici za nimi. „Moje milá Ponravo, jestli jsi princ, proč nás sakra nikdo nepronásleduje?“ Po zbytek cesty z města mu bylo odměnou Ponravovo mlčení.

KAPITOLA 2

achránci dorazili chvíli po rozbřesku, což Lothovi připadalo divné. Divné a nepraktické, protože i když ubytování v podzemních kobkách stálo za starou belu, snídaně bývaly slušné a on svoji prošvihnul. „Mám hlad,“ zamrmlal. Ponrava něco neurčitě zabručel; asi pořád nad něčím přemýšlel. Loth ho nechal trucovat a zaměřil se na aktuální problém – svoji chybějící snídani. „Scotte, kde se zastavíme?“ Scott sebou škubnul překvapením, že na něj někdo mluví. „Zastavíme?“ Byli už asi hodinu jízdy od města a neobjevily se žádné známky toho, že by je někdo pronásledoval, takže Lothovi jeho žádost nepřipadala nijak přehnaná. „Na jídlo. Jsem královsky křehké dispo-

LISA HENRY & SARAH HONEY

zice. Jestli se brzo nenajím, mohl bych omdlít, a to by nás určitě zpomalilo.“ „Taky tě můžeme zabalit do rohože a nechat tě tu,“ zamumlal Ponrava, protože byl protivná malá veš. A když už byla řeč o vších… „A navíc věřím, že je můj mladý spolujezdec zablešený,“ oznámil Loth. „Od chvíle, co jsme vyjeli, sebou jen šije a škrábe se. Nejspíš něco chytil, když trávil čas se svými přáteli ze stodoly.“ „To teda nechytil! Jen mě všechno svědí od té slámy!“ „Hmmm. Tak nebo onak, myslím, že bychom se měli zastavil někde u tekoucí vody a opláchnout ho. A možná se najíst?“ Loth nebyl pitomec a věděl, kdo tomu tady bez ohledu na Scottovo předvádění doopravdy velí, takže poslední větu směřoval k Adě. Stroze přikývla. „Máme jídlo ve voze. Nechali jsme ho u řeky.“ Scott si odkašlal. „Rozhodl jsem se,“ prohlásil, „že princ potřebuje něco pojíst. Vydáme se k řece.“ Loth ucítil na šíji malinký závan vzduchu, jako by se Ponrava nechtěně zasmál. „Prvotřídní vůdce,“ zašeptal Loth a odměnil ho další závan vzduchu hned nad místem,

LIŠKA RYŠAVÁ

kde měl přehozený šál. Jeho spoluvězeň byl sice nesnesitelný, ale aspoň všímavý. Zpomalili tempo a sjeli z cesty směrem ke klikatící se řece. K místu u břehu, kde nechali za křovím ukrytý svůj vůz, to bylo už jen pár kilometrů. I tak byl Loth rád, když mohl sesednout a protáhnout si bolavé svaly. Uběhlo už mnoho času od chvíle, kdy byl naposled na koni. Ve všech smyslech toho slova, ale momentálně byl jeho hlavní starostí hlad. Znovu se zamyslel nad Delacourtem a zatímco čekal, až mu někdo naservíruje snídani, přemítal, jak moudré je cokoliv přepadnout za svítání. Tak se tyhle věci prostě nedělaly. A nedělaly se tak proto, že to nebylo ani praktické, ani efektivní. A přesto se zadařilo. Hloubavě se zahleděl na Scotta. „Ne že bych, jakožto princ, byl už někdy dřív zachraňován, ale zajímalo by mě, Scotte, proč jste si pro svůj útok vybrali tak časnou hodinu? Nepáchají se podobné věci obvykle pod rouškou noci?“ „Jo, Scotte, pověz princovi, proč ses tak rozhodnul,“ ozvala se Ada, zatímco se přehrabovala ve voze. „Kvůli písním,“ zamumlal Scott. „Cože? Co jsi říkal?“ přeptala se Ada, ruce založené na hrudi. Loth ji podezříval, že je

LISA HENRY & SARAH HONEY

to proto, aby neseskočila z vozu a nestrčila Scotta do řeky. „Říkal jsem, že proto, aby to v písních znělo dramaticky,“ odkašlal si Scott. „‚Za rozbřesku našeho prince vysvobodil hrdina‘ zní mnohem působivěji než ‚odplížili se noční tmou‘. A bude se to vyjímat, protože o záchranách za úsvitu skoro žádné hrdinské písně nejsou.“ „Protože je nikdo nepřežije,“ řekl Loth potichu Ponravovi. Ten zachmuřeně přikývl a Loth na moment pocítil vděk, že tu není žádný opravdový ztracený princ, protože jestli tohle byli jeho zachránci, situace byla pochmurná. „A co byl ten druhý důvod, Scotte?“ zeptala se Ada. „Ten důvod, kvůli kterému nám trvalo dvakrát tak dlouho, než jsme se vůbec dostali na místo?“ „Dostal jsem pokaženou mapu.“ Loth zvedl obočí. „Pardon?“ „Úplně nepřesnou. Nedalo se jí řídit.“ „Bylo na ní hodně slov,“ přitakal Dave. „A šipek.“ Ponrava obrátil oči v sloup a začal se loudat k řece. Loth střelil pohledem po Adě. „Jo, ty šipky ukazovaly špatným směrem,“ upřesnil Scott. „Chceš říct, žes ji držel vzhůru nohama,“ zamrmlala Ada.

LIŠKA RYŠAVÁ

Aha, takže obyčejná mapa zaskočila jedince podprůměrné inteligence. Což zřejmě naneštěstí znamenalo polovinu záchranné výpravy. Bylo trochu nelaskavé myslet si o nich cokoliv špatného, když ho zachránili z kobek. Ale Loth měl stejně dojem, že za jejich úspěch mohla hlavně hloupá náhoda – přičemž „hloupá“ bylo klíčové slovo. Loth si chvíli protahoval nohy a záda – jestli ho pobolívala záda, začínal už být trochu starý na to, aby strávil noc v poutech, tedy aspoň bez stopky. Ne že by byl vyloženě starý. Jenom býval ráno trochu ztuhlejší, než když byl v pubertě, to je všechno. Vždyť měl sotva za sebou dospívání! To, co se mu začínalo dělat v koutku očí, nebyly vrásky. Byly to jen známky vyzrálosti a Loth zapíchne každého, kdo by naznačil cokoliv jiného. Stočil pohled k břehu, kde stál těsně u vody Ponrava a dost nepřitažlivě mžoural do slunce. Loth se k němu připojil. „Zasnil ses nad všemi těmi pěknými koňmi, Ponravo?“ „Trhni si,“ zamračil se Ponrava a poškrábal se na nose. „No jo vlastně,“ vzpomněl si Loth, „máš vši. Dovol, ať ti pomůžu.“ A s tím se Ponravovi opřel do zad a strčil ho do řeky.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Se zaskučením topící se kočky se Ponrava vynořil z vody, cákal kolem sebe a prskal. „Tohle bylo kurva za co?“ „Tak se se svým princem nemluví, Ponravo,“ řekl Loth, zatímco se Ponrava přebrodil rákosím a vytáhl se na břeh. A – ach – mokré hadry se na něj lepily jako druhá kůže a Lothovi se nepříjemně zkroutil žaludek. Nedokázal ten pocit pojmenovat, protože si nebyl jistý, že ho kdy dřív cítil. Byl to soucit? Nebo dokonce lítost? Protože to tělo, které se před Lothový zrakem vylouplo, bylo hubené; až vyzáblé. Ponrava Lotha probodával pohledem, hrudník se mu zvedal a klesal, a Loth viděl, jak se mu mokrá halena lepí na každé jednotlivé žebro. Kyčle mu vyčnívaly jako staré mule. Po krku a na klíční kost mu stekla kapka vody – což byl pohled, který by Loth za normálních okolností ocenil – a Lotha napadlo, že by Ponravu mohl do té prohlubně šťouchnout prstem a zabořit tam celý jeho první článek. Lothovi se obvykle nestávalo, že by neměl slov. A hlavně tomu nerozuměl. Strávil dost času v žalářích po celém království – vždycky šlo samozřejmě o nedorozumění – a nejhorší, co v nich zažil, byla připálená kaše a oko-

LIŠKA RYŠAVÁ

ralý chleba. Vyloženě vyhladovět ho nikdy nenechali. Ponrava si všiml, jak zírá, a šlehl po něm pohledem. „Ale no tak,“ řekl Loth, „aspoň odplavaly ty vši, ne?“ „Jsi parchant,“ zavrčel Ponrava a odklátil se směrem, kde ostatní chystali snídani. Celou dobu z něj kapalo. Loth využil chvíli, aby si odskočil do křoví a taky si opláchl ruce a obličej studenou vodou. Byla opravdu studená – vlastně ledová – a žaludek se mu sevřel o něco víc. Teď to spíš bylo, jako by se zauzloval. A nepomohlo ani to, když se připojil k ostatním kousek výš po břehu a viděl, jak se Ponrava klepe zimou. V břiše Lotha zašimral další pocit, který neznal. Byl si celkem jistý, že je to provinilost. Dvakrát jí nefandil. Skoro proti své vůli došel blíž, sundal si plášť a rozklepanému klukovi ho podal. „Obleč se, Ponravo, je mi zima, jen tě vidím.“ Když si Ponrava plášť nevzal a jen na Lotha zamračeně zíral, Loth pokrčil rameny a upustil ho na zem. „Posluž si. Ale varuju tě, že jestli skončíš nemocný, možná tě budeme muset zabalit do rohože a nechat tě tu.“ S tím odkráčel a odolal nutkání se otočit a kluka

LISA HENRY & SARAH HONEY

do pláště zachumlat – to by naznačovalo, že o něj má starost, což bylo směšné. Scott ho následoval a podával mu talíř. „Snídani, mylorde princovská Výsosti?“ Očividně vůbec netušil, jak správně oslovovat šlechtice. Loth si taky nebyl dvakrát jistý, což mu nebránilo, aby řekl: „Mylord bude stačit,“ než si s mírným pokývnutím talíř vzal. „Správně to má být ‚Vaše Výsosti‘.“ Loth trhnul hlavou dozadu a zjistil, že na něj Ponrava podrážděně civí. Aspoň měl na sobě ten plášť a Loth se snažil předstírat, že ho to netěší. „Co ty o tom víš, koňáku?“ Ponrava ho probodl pohledem. „Králové a královny jsou sice technicky pořád i princové a princezny, ale měli by být oslovováni ‚Vaše Veličenstvo‘ nebo ‚Vaše královské Veličenstvo‘. Pro ostatní je to ‚Vaše Výsosti‘. ‚Mylord‘ naznačuje nižší postavení a vůči dědici trůnu by se nikdy používat neměl. Myslel jsem, že to víte, Vaše Výsosti.“ Chytrá zrůdička, pomyslel si Loth a okamžite svůj přešlap zamaskoval urážkou. „To se podívejme. Někdo se motal kolem královských stájí, co? A tajně poslouchal s rukou na velkém koňském –“ „Sklapni!“ vyprskl Ponrava. „Ničemu nerozumíš!“

LIŠKA RYŠAVÁ

„Nemělo by to být ‚ničemu nerozumíte, Vaše Výsosti‘?“ zeptal se Loth hladce. Když viděl, jak kluk zatíná pěsti a klepe se vzteky, na zlomek vteřiny zaváhal, jestli nezašel příliš daleko, ale pak Ponrava svěsil ramena a všechna bojovnost z něj vyprchala. Popadl svůj talíř, obrátil se k Lothovi zády a začal jíst; vrhl se na svoje jídlo jako… no. Někdo vyhladovělý. V tu chvíli si Loth všiml, že má Ponrava na talíři naloženo mnohem méně než on sám. „Kde máš zbytek jídla?“ dožadoval se. Odpověděla mu Ada. „Nepočítali jsme s tím, že budeme krmit dva krky navíc. Víc toho není. A Scott trval na tom, že jakožto šlechtic –“ přimhouřila na Lotha oči, „ – máš dostat nejvíc.“ Lothovi už se zase sevřel žaludek. Podíval se na své jídlo a v duchu truchlil pro svou ztrátu. „Je tu až moc sýra. Mé královské dispozici to nedělá dobře,“ procedil skrz zuby, „a to uzené vypadá jako něco pro spodinu. Tohle nemůžu jíst.“ Vzal si krajíc chleba a plátek šunky (samozřejmě ten nejtlustší) a zbytek položil vedle Ponravy. „Klidně si to můžeš vzít ty, nevypadáš, že bys byl vybíravý.“ Ponrava po něm znovu střelil pohledem a pak se nad talířem nahrbil jako pes, který

LISA HENRY & SARAH HONEY

se bojí, že mu někdo sebere kost. Pořád se klepal a Lothův svírající se žaludek s tím odmítal přestat, což mu dost kazilo chuť k jídlu. Protočil oči a odmotal si z krku svůj šál. „Na,“ řekl a upustil ho Ponravovi na rameno. „Až uschneš, chci ho zpátky. Snaž se ho neumazat.“ Ponrava šál okamžitě popadl mastnýma rukama a umazal ho. Loth otevřel pusu, aby začal protestovat, ale zase ji zavřel, když si všiml, jak rychle si kluk šál dvakrát, třikrát omotal kolem svého jak tužka tenkého krku. Skoro přeslechl zamumlané, příliš tiché „díky“. Skoro. „Nemáš zač,“ pronesl nahlas. „Co bych to byl za prince, kdybych se nestaral o své poddané? I o ty nejubožejší grázlíky jako tady Ponrava?“ Ponrava v odpověď zasyčel jako vzteklá kočka a Loth si dovolil úsměv. Rýpání do téhle ušmudlané zrůdičky aspoň zahnalo ten ohavný asi-soucit, což bylo cílem celého cvičení. Kdyby se Loth začal cítit špatně jen proto, že někoho využil, kam by to vedlo? K tomu, že by skončil bez práce – kapsáři si nebudovali úspěšné kariéry tím, že by se chovali jako slušní lidé. A on úspěšný byl, navzdory občasnému za-

LIŠKA RYŠAVÁ

tčení. Ale možná, zapřemítal, by tohle mohl využít ke svému prospěchu, dát si pauzu od toho, že by se ohlížel přes rameno pokaždé, když zašmátrá v něčí kapse. Jeho zachránci byli převážně blbí jak putštok, i když na Adu by si musel dávat pozor. Pokud by se mu je úspěšně podařilo utáhnout na vařené nudli (a byl si jistý, že by se mu to povedlo), nebyl důvod, proč by si nemohl užít příjemnou jízdu do hlavního města, nakrmený a napojený a obskakovaný jako princ celou cestu. A tam by mohl dramaticky odhalit, že princ je ve skutečnosti Ponrava a Loth svou roli pouze předstíral, aby Ponravu ochránil před případnými útočníky. Ponrava by to s ním určitě sehrál – jeho jediná další možnost byla nechat se zase zavřít a Loth pochyboval, že by po tom toužil. Takový příběh sice zněl jako přitažený za vlasy i jemu, ale byl si jistý, že při dostatečně dramatickém podání by ho zvládl prodat, a drama byla jediná věc, z jejíhož nedostatku Lotha nikdy nikdo neobvinil. Morálka, to ano. A svědomí? To rozhodně neměl. Ale dramatické sklony? Těch měl na rozdávání. Ponrava by stejně musel předstírat jen dost dlouho na to, aby Loth stihnul rychle zmizet v přeplněných ulicích Callieru, a Loth si byl jistý, že dokonce i on si zvládne na pár mi-

LISA HENRY & SARAH HONEY

nut zapamatovat, že se má narovnat a tvářit se panovačně. Až tyhle idioty pustí k vodě, možná si zase obarví vlasy, tentokrát na blond, a zjistí, jestli si bloncky opravdu užijí nejvíc zábavy. Možná nebude strkat ruce lidem do kapes, ale do kalhot, a nějakou dobu si bude vydělávat tak. Bylo to o dost míň riskantní a on si to tolik užíval. Nad tímhle potichu přemítal, zatímco ostatní jedli a pak se balili; pomoc jim nenabídl. Měl být přece šlechtic, a nikdy neslyšel o princi, který by hnul prstem, když to nebylo k jeho prospěchu. Když byla práce hotová, sedl na koně a poplácal sedlo. „Pospěš si, Ponravo. Vím, že nejsi zvyklý koně používat obvyklým způsobem, ale do Callieru to máme ještě daleko.“ „Ne.“ „Cože?“ Loth vytáhl obočí s výrazem, který byl částečně nevěřícný a částečně zastrašující. Byl to dobrý výraz. Natrénoval si ho před zrcadlem a vždycky mu vynesl to, co chtěl. Na Ponravu ale zjevně nefungoval. Oplatil Lothovi vlastním zvednutým obočím a najednou vyzařoval sebevědomí a Loth by skoro řekl, že i autoritu. „Chci sedět vepředu. Nedo-

LIŠKA RYŠAVÁ

stal jsem se z vězení po pěti – po dlouhé době, abych se pak díval jenom na tvůj krk.“ „No dovol, je to moc pěkný krk!“ odvětil Loth dotčeně. Taky že byl. Široký a svalnatý a Loth by řekl, že jde o jeden z jeho nejlepších rysů, kdyby neměl na výběr z tolika jiných. „To je možné, ale stejně na něj nechci civět dalších –“ Ponrava se zarazil a obrátil se ke Scottovi. „Jak dlouho vlastně pojedeme do Callieru? Vezmeme to horským průsmykem?“ Scott si odkašlal a řekl: „Ehm,“ načež se bezmocně podíval na Adu. „Pokud pojedeme průsmykem? Šest dní, možná osm, když se zkazí počasí.“ „Šest dní,“ zopakoval Scott, jako by to někdo potřeboval slyšet znovu. Loth se pochybovačně zahleděl na jejich vozík se zásobami. „Promiňte mi tu připomínku, ale na tak dlouhou cestu nejsme vybaveni. Umřeme hlady.“ Jeden z nás už je na půl cesty, dodal pro sebe. Scottův výraz se rozjasnil. „Ale ne, cestou jsou zastávky. Sir Dinec mi poslal seznam. Zastavíme se a doplníme zásoby a oni mu dají vědět, že jsme v bezpečí.“ „Sir… Dinec?“ Loth měl hrubou představu o urozených rodech v království – snáz si pak vybíral cíl, když se rozhodl někam přímo

LISA HENRY & SARAH HONEY

vloupat – ale o siru Dincovi v životě neslyšel. „Kdo že to má být?“ „Je to váš slovutný zachránce. Teda, opravdový zachránce jsem já,“ objasnil Scott, kdyby náhodou někdo zapomněl, že hrdina má být on, „ale peníze jdou z jeho měšce.“ Loth se zamračil. Možná byl tenhle Dinec nějaký nový šlechtic, kterého lord Zkáza povýšil do rytířského stavu za to, že měl jeho podporu, když získal trůn? Odložil si tu informaci na později. „Každopádně budu na koni vepředu,“ trval na svém Ponrava. „Aspoň to bude změna, když jsi obvykle za ním,“ řekl Loth zlehka a sesedl. Sledoval, jak se Ponrava snaží vyškrábat do sedla, a když to vypadalo, že se mu to nepovede, Loth do něj nápomocně strčil. Ponrava hlasitě dopadl do sedla a vztekle vyjeknul. „Neopovažuj se na mě sahat!“ zasyčel a Lothovi to znepokojivě připomnělo všechny rozmazlené šlechtické spratky, které kdy potkal. Zvedl ruce dlaněmi před sebe. „Věř mi, že by mě to ani nenapadlo. Nejsem si jistý, že už jsou všechny ty vši mrtvé.“ Ponravův výraz ještě víc ztuhnul, pokud to vůbec bylo možné. „Naskoč si,“ vyštěkl nakonec. Loth to udělal, schválně ostentativně

LIŠKA RYŠAVÁ

snadno přehodil nohu, sedl si té zrůdičce těsně za záda a objal ho kolem pasu čistě pro zlost. A taky proto, že Ponrava měl pořád jeho plášť a na Lotha lezla zima. Vyrazili svižným tempem a Lotha příjemně překvapilo, že Ponrava opravdu uměl jezdit. Líně zapřemítal, kdo Ponrava doopravdy je. Než ho Loth osočil ze smilnění s koňmi a strhla se mela, tvrdil, že je politický vězeň. Možná syn nějakého barona nebo vévody, říkal si Loth, pod zámkem jako pojistka, že jeho rodina zůstane loajální. Rozhodně by to nebylo poprvé. Zamyslel se, jestli by to nějak nemohl využít ve svůj prospěch – jestli byli bohatí, Loth by to určitě mohl nějak zaonačit, aby ho odměnili za návrat jejich ztracené ovečky. Všechno to záviselo na tom, jestli jde o dobře zaopatřenou rodinu, nebo o jednu z těch, co se pyšnila akorát svým jménem a ničím jiným. No, byl jen jeden způsob, jak to zjistit. „Naučil ses jezdit na koni, když jsi byl malý?“ „Co je ti po tom?“ No dobře. Takže pořád trucuje. Loth si vzpomněl na úsloví o mazání medu kolem pusy. (Vždycky si říkal, proč by někdo rozpatlával med kolem, ale to teď nebylo podstatné.) „Já jen že jsi dobrý jezdec,“ poznamenal.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Statečně odolal touze udělat nějakou narážku na koně – to by mu teď moc dobře neposloužilo. „Skoro jako šlechtic. Neříkal jsi, že jsi politický vězeň?“ „Proč na tom záleží?“ „Jsem zvědavý. Máš snad přece rodinu, která se těší, až tě zase uvidí?“ Ponravovi ztuhla ramena. „To není tvoje starost,“ řekl stroze. Trhl otěžemi, aby se kůň dal do klusu, a Loth musel zmlknout, aby se ujistil, že nespadne. Stejně nebyl důvod v téhle konverzaci dál pokračovat. Usadil se za Ponravou, a protože to nevypadalo, že si ho v brzké době dokáže naklonit, udělal si pohodlí, opřel si bradu o mladíkovo rameno, aby měl dobrý výhled, a rukama mu přejížděl po bocích čistě proto, aby viděl, jak sebou Ponrava šije. Po pár chvílích toho ale nechal, protože Ponravovi znepokojivě vylézala žebra a připomínala Lothovi, že z nějakého důvodu s Ponravou zacházeli mnohem hůř než s normálním vězněm. Loth neměl ve zvyku zabývat se nepříjemnými myšlenkami, pokud se tomu dalo vyhnout, a tak je odsunul. Ale i tak mu v koutku mysli vrtala otázka. Co sakra Ponrava provedl?

KAPITOLA 3

esta jim ubíhala a Loth během oběda zjistil, že Calarian je vegetarián. „Tak se elfsky řekne příšerný lovec?“ zeptal se nevinně a neuniklo mu, jak se Ada uculila. „Je to životní styl. Jde mi o blaho zvířat,“ šťoural se Calarian s pramalým nadšením ve svém talíři zeleniny. „A přesto jezdíš na koni,“ poznamenal Loth, protože pokrytectví bylo v pořádku, jen když ho provozoval on. „No… dobrodružství zahrnuje mnohem víc chození, než jsem čekal,“ řekl Calarian s opovržením. Loth se pustil do svého jídla a zahlédl, že na Ponravův talíř si tentokrát našla cestu větší porce. Očividně nebyl jediný, kdo si všiml jeho žeber. Rychle se naobědvali a vydali se znovu na cestu. Ponravova špatná nálada se podle všeho vypařila; teď jel s hlavou zaklo-

LISA HENRY & SARAH HONEY

něnou a zjevně si užíval, jak mu na tvář dopadají slabé paprsky slunce. Jednou se skoro i usmál. Loth se projednou choval slušně. Říkal si, že popichovat někoho je zábava, jenom když jim nejdřív poskytnete pocit falešného bezpečí. To byl jediný důvod. S jeho úsměvem to nemělo nic společného. Jednou nebo dvakrát se zastavili, Scott vytáhl mapu a chvíli do ní mžoural, než je vedl dál. Loth si musel připustit, že mají důvod k obavám, když po jedné cestě jeli hodinu, načež Ada popojela ke Scottovi a něco na něj potichu zasyčela. Podíval se do mapy a pak je beze slova otočil zpátky, ale Lotha to moc netrápilo. Dokud měli mapu a Adu, dostanou se, kam mají, a zatím to nevypadalo, že by je někdo sledoval. Ze zamyšlení ho vytrhlo mňoukavé zavřeštění a nejdřív se rozhlédl, aby zjistil, jestli se k nim nepřidala toulavá kočka, ale tím to nebylo. Ten zvuk vydával Dave. Loth sem tam zaslechl i slovo, jak si Dave… pro sebe potichu zpíval. Pokud se tomu dalo říkat zpěv. „Co to má být?“ zeptal se polohlasem Ady. „Dave si o sobě myslí, že je bard,“ povzdechla si. „To, že by neudržel tón ani v kýblu, mu nijak nevadí.“ Loth se zaposlouchal pozorněji. „Jízda lesem s princi, byli dva, zachránili

LIŠKA RYŠAVÁ

království, něco něco, hrdina a ork, hezký elf a nerudná trpaslice…“ Dave něco zamumlal, když se na něj Ada zamračila. Pak se vesele zakřenil na Lotha. „Pouštím se do písničky. Scott říká, že musíme mít balady, a já sem bard. Se proslavím.“ „No, rozhodně jsi zapamatovatelný,“ souhlasil Loth, protože kde jde o dvoumetrového orka, tam platí, že rozvaha je víc než odvaha. „A já jsem rozhodně hezký,“ souhlasil Calarian a přehodil svou lesklou, mahagonovou hřívu přes rameno. Odpoledne jim uteklo v podobném duchu – poslouchali, jak se Dave snaží si vzpomenout, co si zapsal, a Scott mu skákal do řeči s přípomínkami typu: „Nezapomeň zmínit, že jsem pohledný, ano? A neohrožený. Určitě zmiň neohroženost,“ zatímco Ada a Loth protáčeli oči. Když se na chvíli zastavili, Ponrava seskočil z koně a povytáhl si Lothův šál, aby mu zakrýval uši. Uprostřed pohybu se zarazil. „Proč má ten šál kapsy?“ Hlas měl tlumený. „Hodí se.“ Ponrava mu věnoval prázdný pohled a odtáhl si šál od pusy. „Schováváš si do nich, co kde nakradeš, viď?“ „Mám je na tretky a mementa a věci, co chci mít po ruce.“

LISA HENRY & SARAH HONEY

„Myslíš třeba cokoliv, nad čím ti v poslední době zacukaly prsty.“ Ponrava vytáhl z jedné kapsy stříbrný řetízek s přívěskem, z jiné hrst cizích mincí a v tichém nařčení si je nechal ležet v dlaních. Loth se natáhl a šál mu sebral. „Hrabat se někomu v kapsách je neslušné.“ „Říká kapsář?!“ Loth usoudil, že měl Ponravu radši, když byl hladový a zticha. „Technicky vzato jsem písař,“ opravil ho a probíral se kapsičkami na šálu, dokud nevytáhl pocuchaný psací brk a vítězně s ním nezamával. „Vidíš? Nástroje mého řemesla.“ Následovala chvilka mlčení, a pak: „Tos někde ukradl, že jo?“ „Máš tak podezřívavou mysl!“ „A nepochybuju o tom, že ty zase talentované prsty.“ Loth mu věnoval vilný úsměv. „Nikdo si mi nikdy nestěžoval. Chceš si to ověřit sám?“ Ponrava se lehce začervenal. „Víš, že tak jsem to nemyslel.“ „Jen jestli. Možná díky mojí čiré přitažlivosti přehodnocuješ svoji náklonnost k poníkům, co?“ sugestivně zacukal obočím a odměnou mu bylo, že Ponrava zrudnul až po uši a vztekle se zamračil. „Jsem kus, Ponravo. Můžeš to klidně říct. Jen to řekni.“

LIŠKA RYŠAVÁ

Ponrava zrudnul ještě víc. „Nesnaž se změnit téma. Jde o to, že vlastnictví brku z tebe dělá písaře asi tak, jako mapa dělá ze Scotta navigátora.“ Loth se zamračil. „Na hledaného zločince máš dost předsudků. Podle té samé logiky můžeš říct, že i když tě osvobodili, není tohle opravdová záchranná výprava, protože nemáme…“ Loth zoufale zapátral v paměti po nějakém příkladu, „draka.“ Dave přestal veršovat dost dlouho na to, aby jim skočil do řeči. „Já mám draka.“ Loth ztuhnul a pak se k němu otočil. „My máme draka?“ „Drak?“ zopakoval Scott a vyrazil k nim. „Výborně! Každá výprava potřebuje draka!“ Dave se rozzářil. „Jo. Mám ho odmalička.“ Lotha to zaujalo. Draci byli vzácnost, a kdyby se mu jeden dostal do rukou… možností bylo nepřeberně. „Je někde tady?“ Dave přikývl. „Zavolám ho.“ Pronikavě zahvízdal. Loth si rukou zastínil výhled, zaklonil hlavu a zahleděl se do nebe; Ponrava vedle něj udělal to samé. Oba se dívali a čekali, poslouchali, kdy zaslechnou majestátní máchání dračích křídel, a veškerá jejich pozornost se upírala vzhůru.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Což nejspíš vysvětlovalo, proč Loth vůbec nebyl připravený, když mu něco strčilo do ucha vlhký jazyk. „Fuj!“ vyskočil a zamával kolem sebe rukama, jak se snažil zjistit, co na něj zaútočilo. Ohlédl se a zachytil pohled dvou zírajících, vykulených zelených očí. Patřily nejspíš nejmenšímu drakovi, jakého Loth kdy viděl a který mu hřadoval na rameni. Loth mu pohled opětoval. Drak mu olízl tvář. „Co přesně je zač?“ zeptal se fascinovaně. „Můj prstodrak. Vycvičil sem ho od skořápky. Seznamte se s Pyromaneem Třetím. Řikám mu Preclík.“ „Třetí? Máš jich víc?“ Loth sledoval, jak mu příšerka, která opravdu nebyla větší než prst, seskákala po paži a zalezla si do jedné z kapes v jeho šálu. „Sem zapomněl, že lítaj, a nechal jsem okno dokořán,“ přiznal Dave. „Máma řikala, že tři mazlíčci a dost, tak jsem si u tohodle dával pozor. Proto sem ho vzal s sebou. Koukni, líbíš se mu!“ A opravdu, tvoreček vydával spokojené zvuky doprovázené obláčky kouře, jak si ušlapával látku šálu, a pak se na ní stočil úplně jako kotě. Tedy kdyby koťata měla šupiny a chrlila oheň. No, kouř. Loth se nechtěně usmál. Vážně byl tako-

LIŠKA RYŠAVÁ

vým bizarním způsobem roztomilý. Jeho šupiny měly barvu leštěného zlata, ale křídla, když je roztáhl, byla průsvitná a smaragdově zelená stejně jako jeho oči. „To se podívejme. Kdepak ses schovával, co?“ vydechl Loth a, neschopný odolat, natáhl k drakovi prst. „Ahoj, Preclíku.“ Preclík na něj zacvrlikal, přičichl si k jeho prstu a rychle ho olízl, než se zašil zpátky do šálu. „Normálně mi bydlí v rukávu,“ vysvětlil Dave. Ponrava se k nim naklonil. „Můžu…?“ Dave přikývl. „Preclík má rád většinu lidí.“ Ponrava přejel dráčkovi prstem po páteři a Preclík se spokojeně nahrbil, a tak to Ponrava udělal znovu. „Já další! Jsem velitel!“ zvolal Scott, odstrčil Ponravu a pokusil se Preclíka vytáhnout z jeho dočasného hnízda. Preclík zasyčel, vyplivl plamínek ohně a Scott uskočil s vysoce nehrdinským zajíknutím a zamračením. „Říkal jsi, že má rád lidi.“ „Většinu lidí,“ řekl Dave temně a sklonil se, aby se ujistil, že je Preclík v pořádku. „Je vybíravej. Máš štěstí, že tě nekousnul, když mu šaháš na hnízdo.“ „Proč by mě kousal? Není travič, ne?“

LISA HENRY & SARAH HONEY

Dave na moment nakrčil zelené obočí. „Ne. Neotráví tě.“ Loth podebral dlaní kapsu, ve které se Preclík uhnízdil, a zvedl ji směrem k Daveovi. „Chceš si ho vzít zpátky k sobě?“ Dave zavrtěl hlavou. „Ne. Sem řikal, že se mu líbíš.“ „Ale k čemu nám bude?“ zeptal se Scott zamračeně. „Vždyť se na něj podívejte. Je moc ma–“ „Jen řekni ‚malý‘, Scotte, do toho,“ zavrčela Ada, ruce v bok. „Udělej to, Scotte,“ přisadil si Loth, zrovna když se Daveův výraz změnil ve vražedný. Dave Preclíka kompletně přikryl obří zelenou rukou, jako by chtěl svého mazlíčka uchránit všech nepříjemných řečí. „Máš něco proti mýmu drakovi, protože je malej?“ dožadoval se. „Nebo proti malým věcem obecně?“ vyzvala ho Ada, zatímco se pomalu chystala uchopit topůrko sekery. „Chceš řešit velikost?“ Loth se na vteřinu bál, že jeho záchranu zmaří vražda jejich velitele proto, že nevěděl, kdy má zavřít svoji pitomou hrdinskou hubu. Calarian se široce usmál a hrotem šípu si šťoural špínu zpod nehtů. „Můžu si vzít Scottovy věci, až umře?“ Ale i hloupá zvířata dokázala vycítit ne-

LIŠKA RYŠAVÁ

bezpečí a Scott rychle vycouval a zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Mladý, jenom jsem chtěl říct, že je mladý! Určitě bude užitečný… aspoň k něčemu.“ Loth by nikdy nepominul příležitost vylepšit si reputaci na úkor někoho jiného, a dnešek nebyl výjimkou. „Scotte, myslím, že je od tebe ignorantské, že takto diskriminuješ na základě velikosti. Pyromaneus Třetí je velkolepý,“ pronesl hlasitě, „a protože jsem šlechtic, jenom na mém názoru záleží.“ Přidušené zvuky, které vydával Ponrava, ignoroval. Dave přikývl s vyvalenýma očima. „Jsi hodný kluk, viď?“ Zvedl ruku, Preclík na něj zatrylkoval a pokýval hlavičkou. „On ti rozumí?“ zeptal se Ponrava. Dave znovu přikývl, tentokrát šťastněji. „Sleduj.“ Nastavil obří dlaň a drak mu na ni přeskočil. „Preclíku? Sedni.“ Drak si sedl. „Překul se.“ Preclík se překulil. „Dělej mrtvého.“ Tvoreček padl na bok, vypustil dramatický obláček kouře, povzdechl si a úplně ztuhnul. Bylo to velmi přesvědčivé. „To je jeho nejlepší,“ řekl Dave hrdě. Natáhl se a polechtal Preclíka na břiše, což vedlo

LISA HENRY & SARAH HONEY

ke kroutícímu se a cvrlikajícímu drakovi. Sledovat obřího orka, jak se kolem klů culí na svého mazlíčka, bylo zvláštním způsobem roztomilé. Calarian se k nim přiloudal, natáhl prst a Preclík mu na něj přeletěl, pak mu několikrát pomalu zakroužil kolem hlavy a zase přistál. „Opravdový drak,“ řekl ohromeně. „Až tohle řeknu kámošům!“ Podrbal Preclíka prstem pod bradou. „Zapracuju tě do své příští kampaně. Změním to. Vymyslíme novou hru. Bude se jmenovat… Obydlí a draci!“ Zamračil se. „Ne, počkat. To zní divně. No nic, něco vymyslím.“ „Je velmi, ehm… působivý,“ navrhl Scott, když se zase připlížil blíž, jako by si nebyl jistý, jestli je vítaný. „A nechtěl jsem, víš co,“ řekl Adě. „Mám kamarády trpaslíky.“ „O tom pochybuju,“ zafuněla, ale už to nevypadalo, že vezme Scotta sekerou po krku – aspoň zatím – a hmatatelné napětí ve vzduchu polevilo. „Pochybuju, že má vůbec kamarády,“ zamumlal si Ponrava pro sebe. Loth ho šťouchl loktem do žeber. „Teda Ponravo, to bylo přímo kruté! Udělal jsi na mě dojem,“ dodal tiše a za odměnu si vysloužil další opravdový úsměv. (Ne že by Ponravovy úsměvy byly odměna, připomněl si. To

LIŠKA RYŠAVÁ

by naznačovalo, že mu na Ponravovi záleží, a to teda ne. Loth se o nikoho a o nic nestaral už roky a vůbec mu to nechybělo.) Preclík zaštěbetal a zacvrlikal na Davea, který naklonil hlavu, jako by mu rozuměl, a pustil draka zpátky do kapsy Lothova šálu. „Prej chce jet s tebou,“ řekl. Loth nechal Preclíka, ať se uvelebí, protože se mu nechtělo s orkem hádat. A navíc, pomyslel si, zatímco Preclík vrněl zachumlaný v teplé kapse šálu, říká se, že draci nosí štěstí. Delacourt byl prdel celého království. Místní na to byli zvráceně hrdí. Loth už byl i v horších městech, ale v žádném odlehlejším. Kdyby někdo přirovnal tvar Aguillonského království ke smažené bramboře, Delacourt by představoval špičku toho úplně zbytečného přílepku na jejím vršku. Loth měl pocit, že na mapách se tomu říkalo poloostrov, a ne přílepek, ale to přenechá kartografům. Loth pocházel z Callieru. Musel ho opustit rychle, ale ne vlastní vinou. Naprosté nedorozumění zahrnující karty, sázku typu „dvakrát víc, nebo nic“, eso navíc, které se nějak objevilo v balíčku – a hupsnul na první loď, která zrovna odplouvala z přístavu. O týden později se stále podrážděným žaludkem vyklopýtal po lávce v Delacourtu. Celou dobu

LISA HENRY & SARAH HONEY

předpokládal, že až bude čas se vrátit, bude to zase lodí, ne po cestě. Protože Loth moři nefandil, ale nefandil ani odřeninám od sedla, zimě, svíravému hladu ani Divočině. Do Divočiny vjeli odpoledne. Loth by ani nemohl tvrdit, že si všimnul, kdy se to stalo – nepotkali žádné známky, které by je na to upozornily – ale vjet do Divočiny bylo podle všeho jako vstoupit do chladného jezera. Krok, a pak další krok, až toho měl člověk najednou až nad hlavu. Divočina byla… pustá. Stromů tu bylo málo a byly zakrslé, a ty, které vyrostly, vítr pokroutil do podivně děsivých tvarů. Ve vzduchu byl cítit zvláštní zápach: bahnitý, trochu slaný, jako by i stále živé stromy byly napůl shnilé. Vládlo tu tísnivé ticho a Loth neviděl nic živého už několik hodin, dokonce ani králíka, i když v dálce se ozývalo vytí. I Ada vypadala znepokojeně. „Scotte,“ zeptal se Loth, když na noc rozbíjeli tábor, „jsi si jistý, že podle mapy máme jet Divočinou? Protože já jsem si vcelku jistý, že odsud cítím Bažinu smrti.“ „Ale ano, moje Výsostnosti,“ řekl Scott, zatímco se snažil rozdělat oheň v hromádce vlhkého dřeva. „Sir Dinec trval na tom, že takhle blízko Bažiny smrti nás nikdo nebude

LIŠKA RYŠAVÁ

sledovat. Dokud se budeme držet cesty, nic se nám nestane.“ „Aha.“ Loth si založil ruce v bok a zamžoural za sebe do houstnoucího šera. „A kde je ta cesta, Scotte?“ Scott k němu přispěchal a zahleděl se za ně. A pak před ně. A pak zase za ně. „Aha,“ zopakoval. Kousal se do rtu a jeho neupravená bradka se třásla jako malé a vyděšené lesní zvířátko. Svraštil obočí. „Zdá se, že cesta je na špatném místě, můj pane.“ „To musí být tou pokaženou mapou,“ řekl Loth a přemítal, jak dlouho to potrvá, než kvůli Scottovi všichni umřou. Nejspíš minuty. „Ano,“ souhlasil Scott rychle a zase odpelášil pryč. „Ta pokažená mapa.“ Loth polkl povzdech a rozhlédl se po družině. Calarian seděl vzadu na voze, klátil nohama a probíral se hrstkou něčeho, co vypadalo jako mince, ale Loth měl podezření, že šlo o tokeny z Lidského obydlí. Dave dřepěl u vlhkého dřeva a povzbudivě broukal na Preclíka, zatímco Preclík směrem k potenciálnímu ohni vyfukoval chomáčky dýmu. Tímhle tempem ta ubohá ještěrka umře vyčerpáním dřív, než se kdy dočkají plamene. Ada si to dusala napříč jejich tristním malým tábořištěm a funěla jako jeden z jejich koní.

LISA HENRY & SARAH HONEY

A Ponrava… Ponrava tišel stál, bradu zvednutou, a zíral do houstnoucí tmy. Byl dost daleko na to, aby vypadal téměř jako jeden ze Scottových hrdinů, a ne jako ten vyzáblý, napůl hlady umořený, nerudný hajzlík, kterého Loth znal. Musel na sobě cítit Lothův pohled – otočil se, zakabonil se v dobře známém výrazu a doplahočil se k Lothovi s rukama strčenýma v podpaží, jako by se je snažil zahřát. Loth se skoro cítil provinile, že si vzal svůj šál zpátky. „Scott tvrdí, že cesta je na špatném místě,“ řekl, když Ponrava přišel blíž. Ponrava si odfrknul. Loth si ho změřil pohledem. „Nevypadáš moc rozhozeně z toho, že jsme ztracení v Divočině.“ Ponrava pokrčil rameny. „Budeme v pořádku, pokud se vyhneme bažině.“ Zamyšleně se zamračil. „A samozřejmě když na nás nezaútočí vlci.“ „Čehože?“ „Vlci,“ řekl Ponrava. „Prý tu jsou velcí jak koně.“ Zle se na Lotha zazubil. „Ale to bude určitě jenom nějaký ohavný drb.“ „No, ty jsi v bezpečí,“ řekl Loth. „Jsi samá kost a chrupavka. Z tebe by si udělali leda párátko.“ Ponrava zvedl ruku a prohrábl si vlasy.

LIŠKA RYŠAVÁ

Vstávaly mu všemi směry a Loth potlačil nutkání je trochu uhladit. Co mu bylo po tom, že Ponrava vypadal jako bláznivá kopka sena? Ponrava si ho znovu našel pohledem. „Oheň by je měl udržet dál, jestli to Preclík zvládne. Jinak byste, můj princi, měl ostatním říct, ať si rozdělí hlídku.“ „Hmm.“ Loth si založil ruce na hrudi. „Oheň možná odežene vlky, ale nepřiláká ostatní predátory?“ Ponrava zvedl obočí. „Jako třeba?“ „Lapky,“ navrhl Loth. „Nebo královské vojáky, když jsme oba momentálně na útěku.“ „Myslíš, že sir Greylord pošle kvůli jednomu kapsáři své muže do Divočiny?“ V Ponravově pohledu bylo něco vzdorovitého. „Nemám ponětí, kdo to je.“ „Hraběcí fojt Delacourtu.“ „Pořád nevím, kdo to je,“ přiznal Loth. „A i když dost pochybuju, že by mu vadil útěk jednoho kapsáře z lochu, pořád jsi tu ty, Ponravo, ne? Co přesně jsi dělal v kobkách Delacourtu a kdo tě tam zavřel?“ Pomalu vydechl. „Kdo jsi, Ponravo? Nejsi žádný venkovský balík.“ Ponrava se zamračil. „Cos to říkal v Delacourtu? Ptal ses, jestli jsem levoboček někoho vysoce postaveného.“ Pokrčil rameny a odvrátil zrak.

LISA HENRY & SARAH HONEY

„Takže rukojmí,“ řekl Loth. „Držený v řetězech proto, aby tvůj otec spolupracoval.“ Protáhl se. „No, určitě tě rád bude mít zase doma, jestli nás nesežerou vlci. Ne že by ses ještě někdy mohl ukázat venku, co? Lord Zkáza by tě hned zase chňapnul. Ale asi to pořád bude lepší než žalář.“ Válka byla špinavá záležitost a politika taky. Lothovi bylo stejně jako většině lidí, co si museli vydělávat na živobytí, u řiti, co za hry spolu hrají boháči. Bylo mu jedno, čí královský zadek zrovna sedí na trůně. Stejně vždycky ráno vyšlo slunce. Ale i tak si odfrknul. „Je to vtipné, co?“ Ponrava zase zíral do tmy. „A co?“ „Lord Zkáza,“ řekl Loth. Ponrava svraštil obočí. „Lord Zkáza,“ zopakoval Loth. „Jmenuje se lord Zkáza, uzurpoval moc, a nikdo s tím předem nepočítal?“ Krátce se zasmál. „To je vtip.“ Ponrava na něj zamrkal. „Ve… ve skutečnosti se jmenuje lord Skazacký.“ „Aha,“ nakrčil nos Loth. „No, to už pak teda není tak vtipné.“ Dave najednou zajásal a šerem se rozlehl jeho vítězný řev. Loth spatřil, že v hromádce dříví na podpal bliká plamínek. Preclík zacvrlikal a vykroužil kolem ohně pár vítězných

LIŠKA RYŠAVÁ

koleček. Ada zatleskala a i Calarian vypadal, že to na něj udělalo nepatrný dojem. Loth plácl Ponravu do zad. „Konečně dobré zprávy! Možná nás sežerou vlci, ale aspoň neumrzneme.“ Pospíšil si k ohni.

KAPITOLA 4

a vegetariána uměl Calarian překvapivě dobře vařit. Došlo ke krátkému sporu o to, kdo by měl mít tuhle povinnost na starosti, když se Scott prosebně zahleděl na Adu, ale ta vyštěkla: „Nedělej z toho moji práci. Támhleten záchvat nepoužitelnosti může projednou něco udělat, a ne tu jenom klackovat kolem.“ Calarian, zmíněný záchvat nepoužitelnosti, se neodvážil protestovat. Zamračeně se přišoural, ale udělal, co se po něm chtělo, a vyrobil něco dušeného. Loth by si přidal, kdyby zbylo. Místo toho jen sledoval, jak Dave nahrnul zbytky na talíř Ponravovi. No, aspoň bude po těch sotva dostačujících porcích a celodenním ježdění ve vynikající formě na to, aby změnil kariéru, jakmile dorazí do hlavního města. Nejspíš si bude moct účtovat dvojnásobek.

LIŠKA RYŠAVÁ

Jasně, bude se těchhle pitomců muset zbavit, jakmile se dostanou za městské hradby. Poslední, po čem toužil, bylo nechat se zatáhnout do politických nesmyslů, do kterých byli zamotaní. Pokud vážně existoval nějaký bohatý pošahaný šlechtic, co celý tenhle podnik sponzoroval – Scottův sir Dinec –, Loth ho nikdy nechtěl potkat. Ne, pro všechny, a hlavně pro Lotha, by bylo lepší, kdyby princ Tarquin zůstal pod drnem. Loth neměl žádný skvělý přehled o dějinách, ale byl si vcelku jistý, že lidi, co předstírali, že jsou následníky trůnu, nikdy nedopadli dobře. Ani ti pohlední. Někde v temnotě zavyl vlk. Lothovi se zježily chloupky vzadu na krku a byl vděčný, že se Preclíkovi nakonec povedlo zapálit oheň. Po večeři si všichni začali kolem ohně chystat spaní. Lothovi došlo, v čem je problém, ve chvíli, kdy za ním přišla Ada se srolovanou přikrývkou v rukou a omluvným výrazem ve tváři. „Mysleli jsme, že budeme zachraňovat jenom jednoho člověka,“ řekla a podala mu deku. Loth si ji vzal a vyměnil si pohled s Ponravou. Mihotání ohně jen zvýraznilo všechny úhly jeho obdivuhodného šklebu. Tvářil se tak, jak se Loth cítil, ale Loth to uměl mnohem lépe skrývat.

LISA HENRY & SARAH HONEY

„No,“ řekl, „jakožto princ samozřejmě vezmu tuto přikrývku a –“ Ponrava přimhouřil oči a pak se vydal k vozu, nejspíš proto, aby se pod něj mohl vrhnout a trucovat. „Žertuju!“ zavolal Loth. „Ponravo, jenom žertuju. Podělíme se, ty nerudný skřete. Vrať se. Pokud tedy radši nechceš spát s koňmi?“ „Možná jo,“ oplatil mu Ponrava. „Jsem si jistý, že vás by překonal i valach, Výsosti.“ „Ach, Ponravo,“ řekl Loth. „Vážně jsi přiznal, že šoustáš koně, jen abys mohl udělat narážku na to, že mám malého ptáka?“ Ponrava se nasupil. „Stálo to za to,“ řekl, ale nezněl moc jistě. „Vidíte?“ povzdechl si Loth a ohlédl se po ostatních. „Ani se za to nestydí. Ti ubozí koně.“ Ponrava přidusal zpátky k němu. „Já tě fakt nenávidím,“ zamrmlal. „Ne,“ zářivě se na něj usmál Loth. „Zbožňuješ mě. Jsem učiněné potěšení.“ „Potkal jsem v cele krysy, co jsem měl radši než tebe.“ Ponrava popadl přikrývku a roztáhl ji. „Měl jsem klíšťata, co jsem měl radši.“ „Chytils je od koní?“ Loth si na chvilku myslel, že Ponrava začne prskat jiskry jako Preclík, ale najednou rozhodil rukama. Deka spadla na zem.

LIŠKA RYŠAVÁ

Ponrava potřásl hlavou a ústa se mu zkroutila do něčeho, co Loth s překvapením vyhodnotil jako úsměv. Ponrava si pobaveně odfrknul. „Nad tebou se nedá vyhrát, co?“ „Nedá,“ souhlasil Loth. „Nikdo nevítězí nad šlechtou. Jsem rád, že ti to došlo.“ Naklonil se blíž. „A mimochodem, valaši nemají koule, a já pořád svoje mám. Jsou impozantní. Chceš je vidět?“ Ponrava zasupěl. Loth si dřepl a roztáhl přikývku. Ponrava se k němu přidal o chvilku později. Ve tmě byly jeho ruce bledé, poletovaly nad dekou jako světlé můry, když se ji společně snažili urovnat. Lotha napadlo, jestli se pořád třásly zimou. „Můžeš si vzít stranu blíž k ohni, jestli chceš,“ řekl zlehka. Ponrava přikývl a zalezl pod deku. Loth si vlezl za ním. Slyšel, jak se kolem nich chystají ke spánku i ostatní. Někdo už chrápal, ale Loth si nebyl jistý, kdo. Dave byl velký obrys nejblíž k nim, jeho zelenkavou tvář osvětlovaly plameny a Preclík, který kolem něj bzučel a blikal jako světluška. Ležet vedle Ponravy bylo jako ležet vedle pytle kostí. Byl špičatý a Lothovi se to nezamlouvalo. Loth chvíli ležel na zádech, pak se

LISA HENRY & SARAH HONEY

převalil na bok a podložil si hlavu paží. Nějakou dobu pozoroval Ponravův proﬁl, nasvícený ohněm. Ponrava, oči doširoka rozevřené, zíral na oblohu. „Zavři oči, Ponravo. Zaháníš mi spaní.“ Ponrava sebou trhl a na okamžil natočil obličej k Lothovi. „Díval jsem se na hvězdy.“ „Jo, jo. Hvězdy,“ zazíval Loth. „Moc pěkné.“ „Už…“ zaváhal Ponrava, „… už je to dlouho.“ „Co je dlouho?“ „Co jsem viděl hvězdy.“ Lothovi se sevřel žaludek. „Jak dlouho?“ „Nejsem si úplně jistý, ale tak… pět let?“ „Pět…“ Lothovi se sevřelo srdce. „No to mi vykuř.“ Chvíli bylo ticho, a pak Ponrava řekl: „Rád bych, ale nejsi kůň.“ A pak se ten hajzlík převalil a usnul. Lotha vzbudil dotek něčeho vlhkého na obličeji. „Hej!“ máchl naslepo rukou a dotkl se šupinaté kůže. Preclík mu zatrylkoval do ucha, až moc vesele na to, jak brzo bylo. Loth se s úšklebkem posadil. Jeho neklidný spánek vyplňovaly divné sny o tom, jak sedí na trůnu, zatímco dav křičí: „Podvodník! Pod-

LIŠKA RYŠAVÁ

vodník!“ Poté následovala roztomilá vsuvka o tom, jak ho Bažinou smrti prohání smečka vlků. Občas ho vzbudil šťouchanec loktem od Ponravy, který se v zajetí vlastních snů převaloval a kňučel. Loth se nakonec překulil k němu a přitiskl se mu k zádům v naději, že sebou kluk přestane házet aspoň na pět minut. Ponrava kňoural a ošíval se, aniž by se vzbudil, ale nakonec se zklidnil a oba stihli pár hodin spánku. Nestačilo to. Přikrývka byla vedle něj prázdná, i když pod ní ještě zůstávala stopa tělesného tepla. Loth si hranou dlaně protřel oči, pokusil se pořádně probrat a rozhlédl se po tábořišti. Podle všeho se vzbudil poslední. Zápach Bažiny smrti trochu mírnila vůně vařeného jídla, možná vajíček, a Loth podvědomě souhlasně přikývl. Vyhrabal se zpod přikrývky, odloudal se ke vzdálenějšímu konci tábora, aby si odskočil, a vrátil se tak akorát, aby mu Scott mohl podat misku s jídlem. Na tohle byl Loth moc unavený. Zamžoural na obsah misky. „Co to je?“ Protože to rozhodně nebyla vajíčka. „Královská kaše, vaše lordnosti.“ Loth byl ochotný uznat, že by se ta hrudkovatá kejda dala nazvat kaší, kdyby měla kaše hodně špatný den. Šťouchnul do ní prstem.

LISA HENRY & SARAH HONEY

Zhoupla se způsobem, jakým by se jídlo hýbat nemělo, a smrděla po rybách. Loth ryby nesnášel. „Myslím, že si ji odpustím.“ Scottův výraz se změnil z upřímného, ale přitroublého ve zklamaný. „Ale já ji uvařil podle speciálního receptu.“ „Speciálního receptu?“ Scott přikývl. „Je to kaše, jakou dělají v paláci. Ponrava říkal, že ji budete očekávat. Měli jsme štěstí, že máme ve voze všechny suroviny.“ Loth čul zradu. Smradlavou, rybinou potaženou zradu. „Připomeň mi, co v tom je. Jen ať se ujistím, že je to ta správná královská kaše.“ „Oves, med, skořice…“ odříkával Scott a Loth přikyvoval. „A samozřejmě sušený úhoř,“ dodal a Lothovi se zhoupl žaludek. „Říkal, že lidi z královské rodiny na ní vyrůstají, Princosti, a že si vychutnáte každé sousto.“ Loth si všiml, že je Ponrava se spokojeným úšklebkem sleduje, a všechno mu docvakalo. Mělo ho napadnout, že se mu ten zmetek pokusí pomstít za všechny ty vtipy o koních. Loth si k té mazlavé a slané věci přičichl. Za to mu ten kluk zaplatí. „A také že vychutnám,“ prohlásil, nabral si obří sousto a strčil si ho do pusy, než si to stihl rozmyslet. Kře-

LIŠKA RYŠAVÁ

čovitě polkl ve snaze dostat si kaši do krku dřív, než si jeho chuťové pohárky všimnou, co dělá. Nestihl to. Ústa se mu naplnila protichůdnou chutí skořice a slané vody, teplou a hutnou a naprosto na zvracení. S polykáním slaných chuťovek Loth obvykle problém neměl, ale vše přebíjející chuť úhoře to v tomhle případě poněkud kazila. Ke své úlevě ale zvládl kaši dostat do žaludku a taky ji tam udržet. Ada ho sledovala na jeho vkus až moc pozorně, takže musel sehrát divadýlko se souhlasným zahučením a olíznutím lžíce. Zadíval se do misky a snažil se nemračit, když viděl, jak moc ještě zbývá. Zvládl ještě tři lžíce, ze kterých se mu zvedal žaludek, než se omluvil. „Obávám se, že mi po takové době pod zámkem poněkud ochabl apetit,“ povzdechl si. „Ale byla by škoda takhle plýtvat. Třeba by ji mohl dojíst Ponrava jako díky za to, že si vzpomněl na recept? Vsadím se, žes nic takového nikdy dřív neochutnal.“ Strčil misku Ponravovi pod nos a vysloužil si škleb, když kluk kaši ucítil a mírně zezelenal. „No tak, jen si dej – je to lahůdka!“ řekl Loth a v tiché výzvě podržel lžíci Ponravovi před pevně sevřenými rty. Ponravův pohled byl vražedný, jakmile

LISA HENRY & SARAH HONEY

váhavě polkl jedno sousto a pak další; Loth mu tu odpornou kejdu cpal do krku tak rychle, jak jen mohl. Nedal Ponravovi čas protestovat a strkal mu lžíci do pusy jako odhodlaná matka, která nešťastnému batoleti nutí zeleninu. Ale nebyl úplná zrůda – po čtyřech nebo pěti soustech toho nechal a hodil lžíci zpátky do misky. „Škoda,“ povzdechl si, „už je studená a studená se jíst nemůže. Nicméně,“ řekl a obzvlášť protivně se na Ponravu usmál, „i když toto neočekávám každé ráno, Ponravo, pokud ji uvaříš znovu, milerád se s sebou podělím jako dík za tuto ochutnávku domova.“ „Víckrát to nepůjde. Myslím, že už nám došel sušený úhoř,“ procedil Ponrava skrz zuby. „Ach, v tom případě budu jíst totéž co ostatní, jako obyčejný nýmand,“ řekl Loth přezíravě. „Jistě. Jako obyčejný nýmand,“ řekl Ponrava, pořád rozmrzelý, objal se rukama a zamířil si to na druhý konec tábora. Loth ho následoval a stoupl si až k němu, protože ještě neměl poslední slovo. „Byl to dobrý pokus, to uznávám,“ zašeptal koutkem úst, „ale nesnaž se obehrát hráče, můj milý koňský milovníku.“ Ponrava si pobaveně odfrknul a koutky úst

LIŠKA RYŠAVÁ

se mu zvedly v něčem, co mohl být úsměv. Natočil se k Lothovi a spustil jednu ruku jen natolik, aby ji mohl napřáhnout. „To je fér. Příměří?“ Loth shlédl na jeho tenké zápěstí, jemné prsty, bledou kůži stále poznamenanou nánosem špíny. Ponrava si toho očividně protrpěl dost. Loth si řekl, že by se možná aspoň jednou nemusel chovat jako totální kokot. Ostatní lidi to údajně zvládali pořád. „Příměří,“ rozhodl se a rukou potřásl, „ale jen abys věděl, úhoře budu na jazyku cítit ještě týdny. Speciální královská kaše, to určitě.“ „Ale ona existuje speciální královská kaše,“ ušklíbl se Ponrava, „jenom jsou v ní čerstvé bobule a smetana a posypaná je lískovými oříšky, ne úhořem.“ Zvláštní, že něco takového věděl. Postupovali pomalu a Loth zjevně nebyl jediný, kdo nevěřil Scottově orientačnímu smyslu. Calarian zkonﬁskoval mapu a prohlásil se za jejich průvodce. „Vím, jak mapy fungujou,“ vysvětlil. „Používáme je v Lidském obydlí.“ Lothovi se ulevilo, když po troše bloudění uviděli ztracenou cestu, a celá skupinka si k ní pospíšila. Scott byl pořád zmatený z toho, jak

LISA HENRY & SARAH HONEY

se mohla posunout tak daleko od svého vytyčeného místa. Ponrava souhlasil, že se v rámci příměří budou střídat v tom, kdo jede vepředu. Loth si tak mohl vychutnat nejen příjemnou tíhu, když se o něj Ponrava opíral, ale i ničím nerušený výhled na to, jak Preclík popoletěl, aby si mohl Scottovi sednout na rameno. Scott otevřel pusu, aby něco řekl – dost možná, že ho má drak přece jenom rád. Než k tomu ale dostal šanci, Preclík zvedl ocas a vystříkl obsah svých střev Scottovi na kabátec. Scott zapištěl, Preclík zatrylkoval a vrátil se zpátky k Lothovi. „Hodný kluk,“ zabroukal Loth tiše a cítil, jak se Ponrava třese potlačovaným smíchem. „Mám ho nejradši,“ řekl Ponrava polohlasem. „Myslel jsem, že máš nejradši mě,“ poškádlil ho Loth. „Ne, tebe pořád nesnáším. Ale víš, co se říká – drž si přátele blízko a nepřátele ještě blíž.“ „To je pitomá hláška. Mělo by to být ‚drž si přátele blízko a nepřátele v neoznačeném hrobě‘. Nebo ‚drž si přátele blízko a nepřátele tak daleko, aby nedělali problémy‘. Nebo dokonce ‚drž si přátele blízko a nepřátele moc

LIŠKA RYŠAVÁ

zaměstnané bojem s tvými dalšími nepřáteli na to, aby se starali o tebe‘.“ „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“ zeptal se Ponrava. „No, teď už jsem řekl ‚nepřítel‘ tolikrát, že už to ani nezní jako opravdové slovo,“ postěžoval si Loth. „Ne-pří-tal. Na-pří-tel. Ne-na-pří-ta-tel. Už nevím, co je správně.“ Ponrava si odfrkl. „Určitě si vzpomeneš. Musíš jich mít dost.“ „Ty jsi fakt drzý spratek, víš to?“ Loth spíš cítil než viděl, jak Ponrava pokrčil rameny. „Vidím, že to nepopíráš. A fakt jsi hrozný člověk.“ „Jistěže ano. Jsem šlechtic, a my jsme tak nebo onak parchanti všichni.“ Ponrava se na chvíli odmlčel a pak řekl, „Tomu vážně věříš?“ „Jasně,“ řekl Loth. „Kdy se naposled kdokoliv, kdo si svým tlustým zadkem kecnul na trůn, staral o to, jestli mají rolníci co jíst?“ Ponrava se znovu odmlčel. Loth zjistil, že se mu líbí, jak se ho Ponrava zlehka drží za boky, když jedou. Bylo mu skoro líto, když se asi o hodinu později prohodili. Bylo chladno a slunce vypadalo slabé a vzdálené, když se zakrslým porostem začala táhnout mlha. Působilo to, jako by se větrem

LISA HENRY & SARAH HONEY

pokroucené stromy třásly; Ponrava se třásl taky. Loth chvíli sledoval okolí a pak se zase zaměřil na Ponravův zátylek, kde se mu zrzavé vlasy stáčely v kudrlinkách proti bledé pleti. Potřebovaly ostříhat a taky umýt. Byly mastné a špinavé a odporné, ale Lothovi se z nějakého důvodu nechtělo použít stejný popis i pro jejich majitele, incidentu s kaší a úhořem navzdory. Závan chladného větru s sebou přinesl i zápach rozkladu a Loth nakrčil nos. „Co to má být?“ „To je Bažina smrti,“ odpověděl Ponrava. „Musíme být hodně blízko jejímu kraji.“ „Jmenuje se tak podle toho smradu?“ „Ano,“ potvrdil Ponrava. „No a taky proto, že tě může doslova zabít.“ „Jsme pořád na cestě, že jo?“ Loth se podíval pod sebe, aby se ujistil, a ulevilo se mu, když zjistil, že jsou. „Aspoň teď čte mapu Calarian, a ne Scott.“ Jeli uprostřed jejich rozcourané skupinky; vepředu ji vedl Calarian, Scott jel vedle něj a předstíral, že je velitelem on. Ada byla kousek za nimi. Následovali ji Loth s Ponravou a skupinku uzavíral Dave na svém tažném koni. Ten nenesl jen Davea, ale také táhl vůz. Bylo to obrovské zvíře, ale když Loth pozna-

LIŠKA RYŠAVÁ

menal, že by na něj Ponravovi nestačila stolička – potřeboval by žebřík – Ponrava si jen odfrkl a protočil oči. Na mýtině se zastavili, aby se protáhli a odskočili si. Dave skopal bláto z kol vozu a remcal ohledně stavu cesty. Lothovi zakručelo v žaludku, ale nikdo si nešel vzít žádné jídlo ze zásob, takže musel přemítat, kolik přesně jim ho zbývalo. Nejspíš bylo nejlepší s tím nezačínat. Bude doufat, že večeře bude slušná. „Asi nás čeká náročné odpoledne,“ řekl Loth polohlasně. Ponrava souhlasně přikývl a něco v tom pohybu, v tom, jak ladně prohnul krk, Lothovi v podbřišku vyvolalo záchvěv touhy. Nemilosrdně ho zadupal, protože na tohle nebyl připravený. Když zase vyrazili, zatímco se šeřilo a mlha houstla, Ponrava seděl za ním. Špatné počasí zhoršilo i náladu celé družiny. Dave si dokonce přestal broukat. Rozhostilo se ticho, hutné a těžké stejně jako mlha. A pak se najednou Calarian prudce zastavil a seskočil ze sedla. „Co?“ zeptal se Scott, „co se děje?“ „Zmlkni!“ Calarian kolem nich proběhl. „Slyší to ještě někdo?“ Loth se zaposlouchal, ale slyšel jen podu-

LISA HENRY & SARAH HONEY

pávání svého koně, jak neklidně přešlapoval. „Co slyšíš?“ „Koně,“ řekl Calarian a snažil se zaostřit pohled skrz mlhu. „Jedeme na nich!“ zavolal Scott. „Sklapni!“ Calarian zíral do mlhy. „Ne naše koně!“ Uši jako netopýr, vzpomněl si Loth a žaludek se mu sevřel. To byl vážně tak důležitý, že ho hledali vojáci Delacourtu? Ne, to ne. Byl Ponrava vážně tak důležitý? Jestli ho opravdu drželi jako rukojmí, tak nejspíš ano, a všechno, co si Loth na začátku útěku namlouval – že se nikdo nestaral a nikdo je nesledoval – se brzo ukáže jako mylné. Což je špatná zpráva pro Ponravu, ale vojákům by určitě stačilo, že mají svého vězně zpátky, a bezvýznamného zlodějíčka by přehlédli, ne? Ale i kdyby tomu věřil, pořád mu ta myšlenka nechávala pachuť na jazyku, když si vzpomněl, jak je Ponrava vychrtlý – jasný důkaz toho, jak s ním ve vězení zacházeli. „Koně,“ zopakoval Calarian a ostré rysy měl napjaté. „Tak čtyři nebo pět? Pořád jsou pár kilometrů za námi, ale rychle se blíží. Musíme sjet z cesty.“ „Z cesty?“ zeptal se Loth. „Jenom abych si to ujasnil, ty chceš, abychom sjeli z cesty?!“

LIŠKA RYŠAVÁ

„Ano,“ řekl Calarian. „Pokud nechceš, aby tě zase chytli.“ Ponrava se natáhl přes Lotha, vzal otěže a zatáhl za ně, aby koně otočil. Fajn. Sjedou z cesty. Z té samé cesty, která jako jediná stála mezi nimi a tím, aby zabloudili do Bažiny smrti. O které Ponrava tvrdil, že se tak nejmenuje jen kvůli tomu smradu. „Tohle je příšerný nápad,“ zamumlal Loth. „Sklapni,“ odpověděl Ponrava stroze a trhl otěžemi silněji. Sjeli z cesty do houstnoucí mlhy.