Issuu

ALEX VERUS V.

benedict jacka

Copyright © 2014 by Benedict Jacka Cover © Zuzi Maat Translation © Kateřina Niklová ISBN 978-80-7594-131-2 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

těm divnějším částem Londýna patří Russell Square. Je vmáčknuté mezi ulicemi Euston Road na severu a Holborn na jihu a není tu ani dost obchodů na to, aby se dalo považovat za komerční, ani dost obytných domů, aby bylo rezidenční. Místo toho tu vedle sebe stojí univerzity a hotely a na rušných ulicích se mačkají bohatí turisté spolu s chudými studenty. Má být „literární“ – podle starého spolku spisovatelů Bloomsbury – jenže vzhledem k tomu, že byste museli být milionáři, abyste tu v dnešní době mohli vlastnit nějakou nemovitost, vážně pochybuju o tom, že by tu žilo hodně umělců. Čeho má Russell Square dostatek, jsou vzdělávací instituce: anglické jazykové školy pro přistěhovalce, vysoké školy pro studenty a Britské muzeum pro všechny. A právě kvůli jedné vysoké jsem tady byl i já, a to kvůli dlouhé, masivní budově ze škvárobetonových tvárnic v hnědé a béžové barvě, které se říkalo Vzdělávací institut. Jak jsem se k ní blížil, ze zvyku jsem nahlížel do budoucností a pátral po hrozbách. Žádné jsem neobjevil a ani jsem žádné neočekával, přesto jsem u vchodu z nějakého důvodu zaváhal. Chvíli jsem zvažoval, že bych prostě odešel, potom jsem ale podrážděně potřásl hlavou a vešel dovnitř. Jmenuju se Alex Verus a jsem mág pravděpodobnosti neboli věštec. Mám učednici, pracuju na zakázku pro jiné

BENEDICT JACKA mágy a vedu magický obchod v Camdenu, tedy když se zrovna nemusím vypořádávat s osobními problémy nebo s lidmi, kteří se mi snaží ublížit, to druhé se přitom děje častěji, než by mi bylo milé. Kamarádím se s hrstkou mágů a jednou obrovskou pavoučicí, už míň pak s britskou magickou vládou, jinak známou jako Rada světla. Rada mě nemá v lásce ze dvou důvodů: zaprvé si myslí, že mě původně trénoval mimořádně odporný temný mág jménem Richard Drakh a že jsem jako jeho učedník prováděl různé nehezké věci; a zadruhé mě podezřívají ze smrti dvou světlých mágů, kteří zahynuli při různých příležitostech před pár lety. Bohužel mají náhodou v obou věcech pravdu. Z toho důvodu jsem tu ale dnes nebyl. Jako na většině britských univerzit nemohla být ani ve Vzdělávacím institutu o nějaké bezpečnosti ani řeč, takže jsem prostě prošel kolem recepce a sestoupil dolů do velké hranaté betonové místnosti s velkými hranatými betonovými sloupy a velkými ošklivými hranatými obrazy. Nápis dole hlásal LOGAN HALL, já ale nezamířil rovně, nýbrž doleva. Vestibul se zúžil do chodby jen s několika málo dveřmi či okny. Zatímco ke mně zprava doléhala ozvěna hlasu, šel jsem dál podél okraje síně a občas vystoupal po krátkém schodišti. Teprve v její zadní části jsem nahlédl do jedněch dveří. Nacházela se za nimi obrovská posluchárna s vyrudlými sedadly v půlkruhových řadách, které sestupovaly dolů ke zvýšenému dřevěnému pódium. Uvnitř seděly stovky lidí, mě ovšem zajímal pouze muž na pódiu. Stál tam a přednášel a na plátně za ním byla promítnuta slova „Evropská integrace z historické perspektivy“. To jeho hlas jsem zvenku slyšel. Nevešel jsem, do dřevěných dveří však byla vsazena 6

SKRYTÝ okna z drátěného skla, která umožňovala podívat se dovnitř, a tak jsem tam zůstal tiše stát a muže sledoval. Vypadal asi na pětapadesát, hrbil se a vlasy mu už skoro úplně zestříbřely. Na první pohled jsme si nebyli moc podobní, v jeho rysech však bylo něco z mých, jen byly starší a méně ostré. Neviděl mě – chodba byla tmavší než jasně osvětlená posluchárna a já věděl, že světla uvnitř se budou odrážet ve skle dveří. Mohl jsem je otevřít a vejít, zůstal jsem ale tam, kde jsem byl. Stál jsem tam možná pět minut, když moji pozornost upoutal tichý zvuk. Různé pohyby vydávají různé zvuky – pravidelný krok, šoupání nohou, dusot spěchu – a s trochou praxe se je můžete naučit odﬁltrovat, vybrat ty, které nezapadají. Není na tom nic magického, jde o prosté vnímání, o primitivní dovednost, kterou většina lidí v moderním věku zapomněla. Jenže každý, kdo žije jako predátor, nebo jako kořist, se ji zase rychle naučí. Zvuk, který jsem slyšel, způsobil někdo, kdo se snažil zůstat nepovšimnut a skrytý, proto jsem tiše vkročil do zákrytu dveří a jednu ruku přesunul k jílci nože pod kabátem. Výklenek blokoval výhled a schovával mě před každým, kdo by se nacházel přede mnou nebo za mnou. Sice jsem tak neviděl ani já… jenže já vidět nepotřeboval. Chodba byla prázdná a obyčejná, světlé stěny a zašlý modrý koberec. Jenže v mých očích byla rozvětvením možných budoucností, jak se ve tmě rozdělovaly a množily linie světla. Každá představovala potenciální budoucnost, v níž jsem se zachoval jinak, pohnul se jinak, a v každé se tomu moje budoucí já přizpůsobilo: tisíce budoucností, které se větvily v miliony a miliardy. Vybral jsem dvě jemná vlákna, soustředil se na ně a dovolil jsem jim zesílit a růst. V jednom jsem vykročil z úkrytu a zahnul doleva; ve 7

BENEDICT JACKA druhém doprava. Má budoucí já mířila pryč ode mě a já je sledoval a vedl dál chodbou, a přitom se díval jejich očima, abych zjistil, co uvidí. To, které mířilo doprava, neobjevilo nic. To levé zaslechlo šoupavý pohyb. Jeho budoucnosti se dál větvily a množily a já své budoucí já vedl za zvukem. Další rozvětvení, v němž jsem rozpoznal známý prvek, charakteristický rys. Přesunul jsem se blíž, abych se podíval… … a najednou jsem věděl, kdo mě sleduje. Jakmile jsem na to přišel, budoucnost se zavlnila a rozplynula: když jsem teď znal totožnost té osoby, nepotřeboval jsem jít a podívat se. Vykonat všechny akce, které jsem si právě prošel, fyzicky, by zabralo skoro minutu, jenže věštění funguje rychlostí myšlenky a jediný limit představuje to, jak dobře a rychle se umíte soustředit. Celá věc mi tak od začátku do konce zabrala méně než vteřinu. Z chodby ke mně dolehl další kradmý zvuk. Při používání magie jsem zůstal zcela nehybně stát, můj pronásledovatel tak nemohl tušit, že tu jsem. Chodbou se plížily opatrné kroky. Čekal jsem, dokud se neocitnou blíž, pak jsem vykročil z úkrytu a prsty pravé ruky jsem trhl dopředu. Dívka, která mě sledovala, uskočila vzad. Na sobě měla džíny a světle zelený top, a třebaže se pohnula, sotva mě spatřila, kovový disk, který jsem hodil, se jí odrazil od břicha. Podřepla, zaujala bojový postoj a pravou ruku přesunula na bedra. „Je zbytečné sahat po zbrani,“ řekl jsem jí. „Jsi mrtvá.“ Luna si povzdychla, spustila ruku a narovnala se. „Jak dlouho už o mně víš?“ Luna je napůl Angličanka, napůl Italka, má světlou pleť, vlnité světle hnědé vlasy a mnohem víc sebevědomí než dřív. Je adeptka a ne mág, nositelka starověkého rodin8

SKRYTÝ ného prokletí, které ji chrání, zabíjí ale všechny, kdo se ocitnou příliš blízko, a mojí učednicí je přibližně dva roky. V současnosti je její sebekontrola už natolik dobrá, že přebývat v její blízkosti je skoro bezpečné, pokud se jí přímo nedotknete. „Jestli se chystáš sledovat mágy pravidelně,“ řekl jsem jí, „měla by ses naučit líp uhýbat.“ „Ano, ó velký mistře,“ odvětila Luna odevzdaně a sehnula se, aby zvedla předmět, který jsem po ní hodil. Byla to jednolibrovka, a jakmile se jí Luna dotkla, spatřil jsem, jak minci obklopila stříbrošedá mlha její kletby. Zároveň Luna střelila pohledem po dveřích, u kterých jsem stál, ve snaze zjistit, co je za nimi. V duchu jsem protočil očima. „Pojď – nahoru,“ řekl jsem a vykročil zpět ke schodišti. Za mnou stále zněl hlas přednášejícího, já se však neohlédl. „Nechtěl jsem po tobě náhodou, abys dohlédla na obchod?“ zeptal jsem se Luny. Na kamenném vnitřní nádvoří Vzdělávacího institutu rostlo několik stromů. Nad námi se tyčila budova fakulty připomínající obrovské betonové schodiště a vysoko nad ní čněl úzký šedivý válec BT Tower. Obloha nad ním byla taky šedivá; dnes bylo zataženo. Kolem se po jednom nebo ve dvojicích procházeli nebo jezdili na kolech studenti a po kameni svištěl studený vítr. „Svět se nezhroutí, pokud zůstane několik hodin zavřeno,“ namítla Luna. „Ty zavíráš v jednom kuse.“ „Já zavírám. Klíčové slovo: ‚Já‘.“ „Mám být tvoje učednice,“ stěžovala si Luna. „Za práci prodavačky mi neplatíš.“ Dříve pro mě Luna na půl úvazku vyhledávala a kupo9

BENEDICT JACKA vala magické předměty, když jsem ji však přijal za svoji učednici, začal jsem jí vyplácet stipendium; magický výcvik si žádá tolik času jako zaměstnání na plný úvazek a já chtěl, aby se soustředila na studium. „Pravda je, že tvoje povinnosti učednice jsou přesně takové, jaké já určím,“ řekl jsem. „Zrovna teď tak je práce prodavačky přesně to, za co ti platím. Navíc potřebuješ praxi.“ „Sledování tebe mi taky připadá jako praxe.“ Zadíval jsem se na ni. Luna zvedla ruce. „Dobrá, dobrá. Koukni, já se nudím. V hodinách se nic neděje, nekonají se žádné turnaje, takže nikdo nechce cvičit, a Anne a Variho v poslední době skoro nevídám. Přestal za námi docházet dokonce i Sonder. A ty nejsi zrovna pan Společenský.“ Neodpověděl jsem. Nevím, jak jsem se tvářil, Luna ale o kousek couvla. „No, fakt nejsi,“ trvala na svém defenzivně. Chvíli jsme šli mlčky. Naším směrem mířila dvě děvčata, hovořila spolu a my se rozestoupili, aby mezi námi mohla projít. „Co jsi tam dělal?“ zeptala se Luna. „Někoho jsem hledal.“ „Má to co dělat s Richardem?“ „Ne.“ „Jenom mě tak napadlo…“ „Nemá to nic společného s Richardem.“ „Fajn.“ „Uvažoval jsem, že bych si promluvil s tím chlápkem, co tam přednášel.“ „Fajn.“ Ostře jsem na Lunu pohlédl. Tvářila se opatrně neutrálně, což ve mně vyvolalo podezření. „Tak kdo to byl?“ zeptala se Luna po chvíli. 10

SKRYTÝ „Kdo byl kdo?“ „Ten chlápek, co tam přednášel?“ Málem jsem Lunu poslal do háje. Nebylo by to ode mě hezké, v případě osobních záležitostí tak ale reaguju automaticky. Mým instinktem je nechat si soukromé věci pro sebe. Až do loňského léta šlo všechno celkem dobře. Vzal jsem k sobě dva mladé mágy, Anne a Variama, a s nimi, Lunou a světlým mágem jménem Sonder jsem po dlouhých deseti letech měl zase něco jako skutečný společenský život. Začal jsem věřit, že bych se konečně mohl odpoutat od své minulosti. Mýlil jsem se. V srpnu se objevila skupina adeptů, která si říkala Noční přízraky, s plánem pomstít se mi za jednu ošklivější věc, kterou jsem jako Richardův učedník provedl. Richarda se jim najít nepodařilo, mě ale ano a byli by mě zabili, kdyby mi přátelé nepřišli na pomoc. Následně jsem Luně, Sonderovi, Anne a Variamovi řekl, proč po mně Noční přízraky šly a co jsem provedl, že mě tolik nenávidí. Luna to přijala překvapivě dobře. Četla mezi řádky, většinu příběhu si odvodila ještě dřív, než jsem jí ho řekl, a rozhodla se zůstat mi věrná. Variam, popudlivý, ale zuřivě čestný, se rozhodl stejně. Jenže Anne a Sonder si už tak jistí nebyli, a zatímco se snažili nějak rozhodnout, zavedl jsem Noční přízraky, mladé, nezkušené a bolestivě idealistické mladé lidi, do pasti, ve které skoro všichni zahynuli. Neměl jsem moc na vybranou, necítil jsem se však kvůli tomu o nic líp. Když to Anne a Sonder zjistili, přerušili se mnou veškerý kontakt. Během krátké a bolestivé konverzace mi Anne dala jasně najevo, že pro ni je to, co jsem provedl, neodpustitelné, a z následných krátkých pokusů o rozhovor 11

BENEDICT JACKA se Sonderem jsem si vyvodil, že to cítí stejně. Zčásti jsem s nimi souhlasil. Tehdy mi snaha utajit minulost nepomohla. Vlastně všechno patrně ještě zhoršila. „Je to můj otec,“ řekl jsem Luně. „Opravdu?“ „Co má znamenat ten tón? Já mám rodiče.“ „No… nikdy o nich nemluvíš.“ „Jo, mám pro to důvod. Po jejich rozchodu jsem tátu dlouho neviděl, znovu jsme se setkali až po Richardovi.“ V té době jsem na tom nebyl právě nejlíp. Většinu předchozího roku jsem strávil jako zajatec v Richardově sídle, kde mě pravidelně navštěvoval jeden z Richardových dalších učedníků. „Pověděl jsem mu část svého příběhu, přeskočil jsem všechno, co se týkalo magie, ale přiznal jsem mu, co jsem provedl Tobrukovi.“ Že jsem toho podlého malého parchanta zabil. „Fajn.“ „Můj táta je paciﬁsta,“ řekl. „Nevěří na násilí.“ „Fakticky?“ „Proč je tak těžké tomu uvěřit?“ „No, ty jsi, hm…“ Přimhouřil jsem oči. „Co?“ „… tu větu nedokončím. Takže váš rozhovor nedopadl dobře?“ „Můj táta je profesorem politických věd a myslí si, že násilí je znakem barbarství. Já mu do očí řekl, že jsem se dopustil promyšlené vraždy a nelituju toho.“ Při pohledu zpátky to byl úžasně špatný nápad, tehdy jsem ale neuvažoval jasně. „Jak myslíš, že náš rozhovor asi dopadl?“ „Špatně?“ Opustili jsme univerzitní kampus, vrátili se do londýn12

SKRYTÝ ských ulic a zamířili na sever k Euston Road. „Mluvíš s ním často?“ zeptala se Luna. „Naposledy před pár lety.“ „Ví, že jsi…?“ „Mág? Ne. Myslí si, že jsem se zapletl s kriminálníky a Richard byl nějaký maﬁánský boss. Kdybych na tom zapracoval, asi bych ho dokázal přesvědčit o tom, že Richard byl temný mág, nemyslím si ale, že by to něco zlepšilo.“ A kdybych mu přiznal, co jsem provedl loni těm adeptům… „Co kdybych s ním promluvila já?“ navrhla Luna. „Ne.“ „Mohla bych…“ „Ne. Tohle patří k věcem, do kterých nechci, aby ses pletla.“ Podíval jsem se na ni. „Jasné?“ Viděl jsem, jak Luna zvedla obočí a střelila po mně pohledem. „Jasné,“ odpověděla po chvíli. Několik minut jsme šli v tichosti. Čekal jsem, abych zjistil, jestli bude Luna pokoušet štěstí, ale mlčela. Procházeli jsme zadními uličkami Londýna, kde hluk provozu tvořil kulisu v pozadí. „Takže,“ řekl jsem nakonec. „Co kdybys mi řekla, proč jsi doopravdy tady.“ „Cože?“ „Hledáš odvahu o něco mě požádat.“ Luna se zašklebila. „Jo, jsi tak průhledná,“ potvrdil jsem. „Tak do toho.“ „Pokud teď není správná chvíle…“ „Luno…“ „Dobrá, dobrá,“ řekla Luna. „Slyšel jsi něco o Anne? Chci říct v poslední době.“ Zvědavě jsem se na ni podíval. „Ne.“ „Poslal jsi jí zprávu.“ „A dostal velmi zdvořilou a nicneříkající odpověď.“ Byl 13

BENEDICT JACKA to můj třetí pokus. Jedno musím Anne nechat: aspoň odpovídá na e-maily. „Myslel bych si, že s ní budeš v užším kontaktu než já.“ Zdálo se, že Luna pečlivě volí slova. „Nemohl bys jí nabídnout, aby se nastěhovala zpátky?“ Překvapeně jsem na Lunu pohlédl a chystal se zeptat, jestli to myslí vážně. Její výraz mi potvrdil, že myslí. „Vím, že věci nedopadly zrovna dobře,“ pokračovala Luna rychle, „ale to bylo před devíti měsíci. Třeba už vychladla, ne?“ „Proč o to žádáš teď?“ „No, bylo by to bezpečnější, ne? Chci říct, proto jsi je pozval, aby u tebe bydleli.“ Když jsem se s Anne a Variamem seznámil, žili s rákšasou jménem Jagadev. Rákšasové jsou mocní měňavci podobní tygrům a pochází z indického subkontinentu – mágové jim nedůvěřují, což platí i naopak, a to z dobrého důvodu. Krátce poté je Jagadev vyhodil a nechal je jako učedníky bez mistra, což bylo v magické společnosti totéž, jako jít se koupat nahý do nádrže se žraloky. Jedinou skutečnou ochranou, jakou Anne a Variam měli, bylo jejich členství v programu světlých učedníků, což bylo něco jako magická univerzita. Problém byl, že v něm směli zůstat pouze světlí nebo nezávislí učedníci s dobrou pověstí, což Anne a Vari nebyli. Abych to napravil, pozval jsem je, aby se nastěhovali ke mně, čímž jsem ve své podstatě převzal Jagadevovo místo jejich sponzora, což platilo až do loňského léta, kdy se odstěhovali. Vari se zapsal do učení ke světlému dohlížiteli a stal se doopravdy světlým učedníkem. Anne ne. „Tehdy neměli kam jít,“ namítl jsem. „Teď je to jiné. Vari má mistra a Anne bydlí v Honor Oak.“ „Nemá ale žádného sponzora.“ 14

SKRYTÝ „Jo.“ Přešli jsme ulici a mířili dál na sever. „Aspoň je ale pořád v učednickém programu.“ Luna zaváhala. Podíval jsem se na ni. „Co?“ „No, o tomhle…“ „Prosím, neříkej mi, že odešla.“ „No… technicky vzato ne,“ řekla Luna. „Spíše ji vyhodili.“ „Děláš si srandu. Kdy?“ „Oznámili to včera.“ „Proč teď?“ řekl jsem. „S Varim do programu vstoupili kdy? Před dvěma lety? Dostal nějaký učitel chuť pomstít se nebo něco takového?“ „Ne,“ řekla Luna. „Říkají, že napadla jinou studentku.“ Civěl jsem na ni. „Anne napadla jinou studentku?“ „Jo,“ potvrdila Luna. „Pamatuješ si Natashu?“ „Ach,“ řekl jsem. „Tak to jo…“ Se světlou učednicí Natashou jsem se seznámil předloni. Popadl ji vztek, protože ji Luna vyřadila z turnaje, a tak ji treﬁla do zad zaklínadlem, které by ji zabilo nebýt Anne, která ji vyléčila. Oﬁciálně jsem s Natashou nic nezmohl – její mistra měla až příliš dobré konexe, takže vyvázla s minimálním trestem – později jsem se ale s Natashinou mistrou sešel a podrobně jí popsal, jaký osud její učednici potká, jestli se ještě někdy pokusí o něco takového. Očividně to pomohlo, neboť od té doby držela Natashu od Luny co nejdál. Pokud se Anne do Natashy pustila, bylo docela pravděpodobné, že si to Natasha zasloužila. Přesto… „Určitě si Anne začala?“ zeptal jsem se. „Nenapadla ji Natasha první?“ „Myslím, že k tomu nedostala šanci. Prostě se ská-

BENEDICT JACKA cela a začala ječet. Umlčela ji až sedativa. Od té doby se nevrátila.“ Trochu nevěřícně jsem na Lunu hleděl, nezdálo se však, že přehání. Netvářila se ani zvlášť rozzlobeně, zjevně si však dělala trochu starosti – ačkoli měla dobrý důvod Natashu nesnášet, uvědomovala si, že tohle je vážné. „Už její vyhazov odklepli, nebo o něm pořád jednají?“ „Uspíšili to, i když Natashina mistra ještě nevznesla obvinění.“ „To by nebylo tak snadné. Vyvolalo by to příliš mnoho trapných otázek na to, proč nevyhodili její vlastní učednici, když stejnou věc provedla tobě ve Fountain Reach.“ Chvíli jsem o tom uvažoval, pak jsem zakroutil hlavou. „Vyloučení to ale nezabrání. O tom rozhodují vedoucí programu.“ „No?“ pobídla mě Luna. „Co říkáš?“ „Na to, aby se Anne nastěhovala zpátky? To neprojde. Kdybychom to udělali před měsícem, pak možná jo, s návratem do programu jí to ale nepomůže.“ „Ach, k čertu s programem – z velké části je to stejně jenom jedna velká ztráta času. Bojím se o ni. Zůstat jako učednice o samotě je fakt špatný nápad, ne? To mi přece pořád opakuješ?“ „Mě o tom přesvědčovat nemusíš.“ „Mohla by skončit jako otrokyně temného mága nebo ještě hůř. Že jo?“ Přesně to se Anne stalo před několika lety. To jsme měli společné. „Je to možné, ano.“ „No?“ „Co myslíš tím ‚no‘?“ Zadíval jsem se na Lunu. „Ano, máš pravdu. Zůstat v Annině věku mágem nebo adeptem bez ochrany je fakt špatný nápad, zvlášť pokud ostatní

SKRYTÝ učedníci zařídí, aby to všichni věděli. Ale proč to říkáš mně? Měla bys mluvit s ní.“ „To už jsem udělala.“ „A?“ Luna se tvářila nešťastně. „Nech mě hádat,“ řekl jsem. „Odmítla tě, takže jsi přišla za mnou.“ „No… jo. Mohl bys ji požádat ty?“ Stinnou stránkou Lunina nového sebevědomí bylo, že už se zdaleka tolik nestyděla žádat o to, co chtěla. „Dala fakt jasně najevo, že se mnou nechce mluvit, a i kdyby ano, pochybuju, že by byla ochotná nastěhovat se zpátky.“ „Neublíží zeptat se.“ „To je tvoje nové motto pro jednání s mágy nebo co?“ Luna zůstala stát uprostřed chodníku, čímž mě donutila zastavit se a otočit se k ní. „Podívej, mám o ni starost. Je moje nejlepší kamarádka, i když ji v poslední době skoro nevídám. Vím, že vy dva už spolu nevycházíte, a mlčela jsem, ale… můžeš to aspoň zkusit? Koneckonců o nic nepřijdeš, když odmítne, ne?“ Na ulici nás míjela auta a chodci měnili směr, aby se nám vyhnuli. Luna se na mě prosebně zadívala a moje námitky najednou působily mnohem chaběji. Pořád se mi do toho nechtělo, ale Luna skutečně nežádala moc… a nemýlila se v tom, jaké nebezpečí mohlo Anne hrozit. „Tak jo,“ ustoupil jsem. „Dneska večer?“ „Fajn. Dneska večer.“ Rozloučil jsem se s Lunou a zamířil na jih. Jakmile mi zmizela z očí, trvalo jen pár minut, než se moje myšlenky obrátily od ní a Anne zpátky k nepříjemnému tématu mého otce. 17

BENEDICT JACKA Pravděpodobně bylo lepší, že se Luna objevila, jinak bych tam před posluchárnou postával třeba i celé hodiny. Řekl jsem Luně pravdu – mého otce naprosto zhrozilo, co jsem provedl Tobrukovi (a popravdě i několika dalším). Co jsem jí neřekl, bylo, že ačkoli mi nepřipadalo reálné, že bych mohl změnit jeho názor, stále jsem se o to pokoušel. Za posledních deset let jsem se s ním sešel možná tucetkrát, naše setkání však vždy skončila stejnou hořkou hádkou. Odmítal přijmout, že by násilí mohlo někdy být správnou volbou, a já odmítal přijmout takový postoj – pokaždé jsme opakovali stejné věci a reagovali stejně, jako bychom hráli podle scénáře, který jsme znali zpaměti, jen s malými odchylkami, které v konečném důsledku nic neměnily. I nyní, když jsem procházel londýnskými ulicemi, se mi hlavou už po tisící táhly hádky s otcem, rozebíral jsem jednotlivé body a představoval si, jak by odpověděl, abych mohl reagovat. Z racionálního hlediska jsem věděl, že to nedává smysl. Hádky s otcem nikdy k ničemu nevedly – jediné, čeho docílily, bylo, že jsem se cítil zničený a deprimovaný – a přesto jsem je dál vedl. Bylo to, jako bych mu potřeboval něco dokázat; donutit ho přiznat, že pravdu jsem měl já a on se mýlil. Nikdy se to nestane a já věděl, že se to nikdy nestane, přesto jsem o to dál usiloval. Existovala prakticky jediná věc, která dokázala odvést moji pozornost, a to práce. Naštěstí jsem si právě proto domluvil schůzku. S Talisidem jsem se sešel v restauraci v Holbornu, kde jsme obvykle vedli naše debaty. Byl to italský podnik, ležel v pohodlné blízkosti stanice metra a byl dost prostorný na to, aby poskytoval soukromí. Talisid mě pozdravil stejně zdvořile jako vždy. Je středního věku, měří několik cen18

SKRYTÝ timetrů pod průměrem a šedivějící vlasy mu trochu řídnou. Při zběžném pohledu vypadá tak nudně, že by mohl být součástí vybavení, bližší pohled však naznačí něco víc. Znám ho dva roky a věřím mu víc než komukoli jinému v Radě, to však o ničem nevypovídá. Objednali jsme si a přešli rovnou k obchodním věcem. „Ozvali se nám Američané,“ oznámil Talisid, jakmile jsme si odbyli zdvořilosti. „Nabízí, že nechají celou věc plavat výměnou za víc informací o Richardovi.“ „Už jsem jim řekl, že nemám víc informací o Richardovi. Povedu stejný rozhovor s dohlížiteli ze všech zemí?“ „Zatím jenom se dvěma,“ poznamenal Talisid. Vůdce bandy adeptů, která po mně vloni šla, byl americký občan jménem Will. Kvůli tomu, co ho potkalo, se mi ozvala americká Rada, a protože mi Talisid dlužil pár laskavostí, požádal jsem ho o pomoc. Posledních několik měsíců vystupoval jako můj prostředník a taky poradce v právních záležitostech, na které jste se opravdu nechtěli ptát veřejně. Nejpodělanější je, že podle magického práva bylo to, co jsem Willovi a Nočním přízrakům udělal, zcela legální. Adepti nemají Radu v lásce z dobrého důvodu. Mimoděk jsem mezi prsty protáčel nůž na máslo. „Jak moc špatný nápad by to byl, kdybych je všechny poslal někam?“ „Nepokusí se prosadit vaše vydání, jestli vás zajímá tohle,“ řekl Talisid. „Pokud byste se ale rád někdy vydal do Severní Ameriky, bylo by lepší tuhle věc vyřešit spíše dříve než později.“ „Fajn,“ povzdychl jsem si. „Povězte jim – znovu – že nemám tušení, kde Richard je nebo co má za lubem, ale mohl bych doplnit jejich složky informacemi o zbytku těch adeptů. Třeba na to přistoupí.“ 19

BENEDICT JACKA „Možná. Možná ale existuje lepší způsob.“ Změřil jsem si Talisida. „Jako například?“ „Americkou Radu zajímají zvěsti o Richardovi stejně jako nás,“ řekl Talisid. „Kdybyste je mohl potvrdit, nebo vyvrátit…“ Povzdychl jsem. „Už zase tohle.“ „Vy opravdu máte jedinečnou kvaliﬁkaci na to, abyste celou věc prošetřil.“ „Prošetřit co? Nějaké drby?“ „Které se znovu a znovu vynořují už skoro rok,“ namítl Talisid. „Ze zkušenosti vím, že to ukazuje na aktivní zdroj. A navíc…“ „Máte nějaký konkrétní důkaz?“ „Ne,“ řekl Talisid po velmi krátké odmlce. „Nemám chuť slídit na temné straně a vyptávat se jenom proto, aby se Rada cítila líp. Jestli jste zapomněl, nejsem tam zrovna oblíbený.“ „Myslel bych si, že se ta věc týká i vás.“ „Richard je mrtvý,“ prohlásil jsem. Vyznělo to drsněji, než jsem zamýšlel. Loni se mi zdál sen, ve kterém Richard rozhodně nebyl mrtvý, a to mnou otřáslo mnohem víc, než jsem byl ochotný přiznat. Jenže uběhly celé měsíce a nic se nestalo, takže jsem nakonec přesvědčil sám sebe, že to skutečně byl jenom sen. Úplně jsem to z mysli nevytěsnil jenom proto, že o tom pořád někdo mluvil. Talisid otevřel ústa a já zvedl ruku, abych ho umlčel. „Žádal jste mě o to už kolikrát? Třikrát? Odpověď zní pořád ne.“ Talisid se znovu odmlčel, prohlížel si mě a já cítil, jak budoucnosti víří. „Jak si přejete,“ řekl nakonec. Dorazilo jídlo, což nás na několik minut zaměstnalo. „Sledujete politický vývoj?“ zeptal se Talisid. 20

SKRYTÝ „Který?“ „Zase se rozproudilo hnutí za přijetí temných mágů do Rady. Zdá se, že nejvíc na celou věc tlačí váš starý známý Morden.“ „Není to můj známý a, ne, o tom jsem nic neslyšel. Neděje se to každých několik let?“ „Tentokrát to může být jiné – unitáři nabývají na vlivu. Napadlo mě, jestli jste o tom něco neslyšel.“ „Takové věci jsou mimo moji platovou třídu.“ „Měl byste zájem to změnit?“ Střelil jsem po Talisidovi pohledem. „Co to má znamenat?“ „Frakce, kterou zastupuju, má důvod dělat si kvůli současnému stavu věcí obavy. Hodila by se nám propracovanější informační síť.“ „A po mně chcete co? Abych si hrál na Jamese Bonda?“ zeptal jsem se pobaveně. „Myslím, že většina agentů v těch příbězích má dost krátký život.“ „Jde o něco mnohem méně dramatického,“ ujistil mě Talisid s lehkým úsměvem. „Potřebujeme informace, ne útočné komando. Prostě nikdy nevíme tolik, kolik bychom potřebovali. Šlo by spíše o budoucnost než o současnost – není nic, co by si žádalo naši okamžitou pozornost. Prostě chci, abyste to zvážil.“ „Hm.“ Začal jsem zvedat sklenku s vodou, pak jsem se zarazil. „Počkat. Tohle jste plánoval od začátku?“ „Jak to myslíte?“ Se sklenkou v ruce jsem se zadíval na Talisida a všechny kousky skládačky najednou zapadly na místo. „K tomuhle jste se snažil dopracovat, že? Nikdy jsem nechápal, proč by někdo s tak vysokým postavením, jaké máte vy, udržoval vztah s bývalým temným věštcem. Doufal jste, že se vám 21

BENEDICT JACKA upíšu. To jste mě celou dobu zkoušel? O to při všech těch úkolech šlo?“ Talisid zvedl ruku. „Zpomalte.“ „Na to je trochu pozdě.“ Probíral jsem se dřívějšími schůzkami s Talisidem a dával si vše dohromady. „Tak jak to je?“ „Závěry, ke kterým jste dospěl, nejsou… úplně mylné, jenom jste trochu popletl časovou souslednost.“ Talisid se netvářil zvlášť překvapeně a já si uvědomil, že musel počítat s tím, jakým směrem se rozhovor vydá. „Původně jsem vás oslovil proto, že se nám vaše pozice a schopnosti hodily. Na základě vámi odvedené práce jsem vás oslovil znovu, a pak znovu. Nezapojil jsem vás do předchozích záležitostí proto, abych vám mohl předložit tuto nabídku. Předkládám vám ji proto, jak jste si v předchozích záležitostech vedl.“ „A o jakou nabídku přesně jde?“ „Verusi, někdy skutečně neexistuje žádný skrytý úmysl. Řekl jsem, že potřebujeme informace a přesně to jsem tím i myslel.“ Talisid mě mírně sledoval. „Není s tím spojena žádná povinnost přijímat úkoly, které nechcete. Nepracovali jsme spolu na stejném základě i doposud?“ Rozdíl je, že bych byl váš zaměstnanec a ne na volné noze. Nahlas jsem to ale neřekl, protože Talisid jako obvykle hovořil rozumně. Už jsem pro něj několikrát pracoval a on se ke mně vždy choval férově. Z tohoto hlediska to opravdu nebyl tak velký krok. Jenomže… by to znamenalo přidat se k Radě. „Vážím si vaší nabídky,“ řekl jsem s úsilím. „Ale nemyslím si, že by ze mě byl moc dobrý světlý mág.“ „Proč ne?“ Protože jsem býval temný mág a půlka Rady mě kvůli 22

SKRYTÝ tomu nenávidí. Protože mě Rada opustila, když jsem ji potřeboval, a já za to nenávidím ji. Protože podle mě tvoří Radu proradné krysy. A protože si nemyslím, že bych měl právo nazývat sám sebe služebníkem světla, i když to si nezaslouží většina členů Rady… „Verusi?“ zeptal se Talisid, když jsem hleděl za něj a neodpovídal. „Řekněme, že si nemyslím, že bychom spolu dobře vycházeli,“ pravil jsem nakonec. „Jsem si vědom vaší minulosti.“ Talisidův hlas zněl jemně a já na něj překvapeně pohlédl. Soucit v jeho očích mohl být falešný, v tom případě by ale byl skvělý herec. „Co se stalo, stalo se. Myslím si, že by vás v Radě mohla čekat budoucnost. Nebudu na vás tlačit, ale nabídka platí. Až budete mít čas, promyslete si ji.“ Talisid zaplatil a zamířil k východu. Zůstal jsem sedět u stolu a hleděl jsem za ním. Z Holbornu jsem to vzal metrem, přestoupil na Liverpool Street, pak znovu ve Whitechapel, kde jsem nasedl na londýnskou nadzemku, kterou jsem se dostal přes řeku na jih. Byla to dlouhá cesta, a já tak měl čas přemýšlet. Talisidova nabídka mě šokovala víc, než asi měla. Občasné úkoly jsem pro něj plnil už dva roky, a kdybych tomu věnoval víc pozornosti, už dávno bych si všiml, odkud vítr vane. Nedošlo mi to patrně proto, že mě prostě nikdy nenapadlo, že by mě někdo, kdo zasedal v Radě, doopravdy chtěl na svojí straně. Čím víc jsem o tom uvažoval, tím svůdněji to znělo. Talisid nemohl prostě lusknout prsty a udělat ze mě člena vnitřního kruhu Rady, mohl ale udělat dost pro to, aby mě akceptovali. A stát se světlým mágem, dokonce i jen 23

BENEDICT JACKA na zkoušku, by mi ve stovce drobností usnadnilo život. Měl bych mnohem pevnější legální zázemí v případě nejrůznějších sporů, bylo by tak mnohem méně pravděpodobné, že by se proti mně vůbec někdo postavil, a opravdu by mi to pomohlo s Luniným vzděláním. Dostal bych ji do hodin s omezeným přístupem v učednickém programu a možná jí i našel světlého mága nahodilosti jako speciálního instruktora. Jenže… byly tady i důvody k váhání. S Radou jsem se rozkmotřil z dobrého důvodu: s půlkou jejích nařízení nesouhlasím a v případě druhé půlky nevěřím, že je dodrží. Navíc sice malá, přesto významná část členů Rady patří k mým nepřátelům, a to včetně odporného parchanta jménem Levistus, a ocitnout se v jejich blízkosti by moje šance na přežití z dlouhodobého hlediska nijak nevylepšilo. Hlavně jsem si ale nebyl jistý, jak by mě světlí mágové v Radě přijali. Stát se z temného nezávislým byla jedna věc; přejít od temných ke světlým něco úplně jiného. Talisid by mě možná dostal dovnitř, nemohl by ale skrýt fakt, že jsem býval učedníkem mimořádně notoricky proslulého temného mága a sám mám na kontě nemalý počet mrtvých. Existuje sice až příliš mnoho světlých mágů, které by množství mrtvol, za něž jsem odpovědný, nezajímalo, avšak skutečnost, že mezi nimi byli světlí mágové, by donutila zaváhat i je. A ironií bylo, že světlí mágové, jejichž názoru bych si cenil nejvíc a jejichž respekt bych chtěl nejvíc získat, byli přesně těmi, kteří by mi patrně důvěřovali nejmíň. Možná bylo lepší zůstat mimo a nezávislý. Ale mluvila ze mě moudrost, nebo strach?

nne žije v Honor Oak, v převážně zapomenuté kopcovité části jižního Londýna. Ceny tu nejsou tak vysoké jako v centru, jenže v Londýně není nic levné, a já si byl celkem jist, že Anne si může dovolit tady žít jenom proto, že jí Sonder našel místo v nemovitosti vlastněné Radou. (Rada neproslula spontánní štědrostí, vlastní ale spoustu budov, které nepoužívá, a vzhledem k rozsahu její odpovědnosti tak spousta věcí prostě nějak projde.) Annin byt se nachází u vršku kopce, vedle brány vedoucí dolů do zalesněné oblasti. Bylo už po pracovní době, když jsem však nahlédl do budoucnosti, překvapilo mě, když jsem spatřil malý dav. Anne bydlela v prvním patře přestavěné budovy a před jejím dveřmi stál zástup lidí. Jak jsem si je zdálky prohlížel, uvědomil jsem si, že stojí (víceméně) ve frontě a čekají na to, až na ně přijde řada. Jak jsem tak teď o tom přemýšlel, vzpomněl jsem si, že se mi Luna zmínila o tom, že Anne ve svém bytě provozuje kliniku. V Lunině podání to ovšem vyznělo jako něco malého. Já však venku napočítal dobrých patnáct lidí. Nepředstavovali nebezpečí, ale problém. Anne mi nikdy přímo neřekla, abych se k ní nepřibližoval, já ale věděl, že v současné době jsou její city ke mně přinejlepším ambivalentní. Bude těžké přimět ji, aby si se mnou promlu-

BENEDICT JACKA vila, a dokud bude venku čekat dav, bylo víceméně jisté, že mi odpoví něco v tom stylu, že teď ne, má práci. Nenašel jsem žádné očividné řešení, proto jsem si našel opodál místo, odkud jsem se mohl dívat. Lidé před Anniným bytem patřili ke všem možným skupinám: muži i ženy, běloši i Asiati, malí i vysocí. Nejmladší bylo miminko v náruči, nejstaršímu mohlo být kolem padesáti. Většina patřila k dělnické třídě, menší část ke střední a byl jsem si jistý, že jsou mezi nimi i dva nebo tři závisláci. Lidé ve frontě se očividně ve společnosti těch druhých necítili dobře a ve vzduchu se vznášelo slabé napětí, jaké se dalo vycítit na úřadech práce a v čekárnách národní zdravotní služby. Z bytu jsem slabě slyšel Annin měkký hlas spolu s hlasem muže, s nímž hovořila. Seděl jsem na podestě nad Anniným bytem a čekal. Uběhlo dvacet minut, pak čtyřicet. Anne čas od času skončila s jedním člověkem a pozvala dál dalšího nebo se na konci fronty objevil další žadatel. Zdálo se mi, že se fronta prodlužuje, místo aby se zkracovala, což nevěstilo nic dobrého pro mé rozhodnutí počkat, než skončí. Pohrával jsem si s několika nápady, jak celou věc uspíšit: plán s kouřovou bombou a požárním poplachem byl lákavý, měl jsem ovšem pocit, že by to Anne neocenila. Jelikož jsem neměl nic jiného na práci, přešel jsem ke svému obvyklému šmírování nakrátko, abych zjistil, co Anne dělá: tento způsob není ve srovnání s ostatními metodami magického sledování až tak spolehlivý, je však prakticky nemožné ho odhalit. (Jo, je to špehování. Jsem věštec; tohle já dělám.) Jak Luna říkala, Anne provozovala kliniku s opravdu širokým výběrem pacientů. Někteří se dali očekávat, jako žena s chřipkou nebo muž s bolestmi zad. Jiní byli divní, jako třeba chlápek, který tvrdil, že ho pokousala kočka. 26

SKRYTÝ A jiní deprimující, jako dívka, která si podřezala zápěstí a teď se bála, že si toho někdo všimne. Anne se jí jemně zeptala, proč to udělala. Po chvíli vyptávání dívka přiznala, že jí vyhrožoval přítel. Anne se jí zeptala, jestli nezvážila, že by ho opustila. Dívka namítla, že nemůže; miluje ho. Tím se rozhovor ocitl víceméně ve slepé uličce. Bylo zajímavé sledovat techniku Annina vyšetření. Aktivní magii prakticky nepoužívala: prostě pacienta rychle prohlédla, pak mu doporučila léčbu. Prohlídku prováděla velmi fyzicky, já si ale byl docela jist, že spoléhá hlavně na svůj náhled života, což byla jedna z typických schopností mágů života. Umožňoval jim „vidět“ fyziologii člověka a to, jak jeho tělo funguje, stačilo se na něj podívat. Opravdu to usnadňovalo diagnózu, nemluvě o tom, že jí to skvěle pomáhalo vnímat lidi. Náhled života byl patrně tím nejslabším zaklínadlem, jaké Anne znala, jenže v magii, stejně jako v mnoha jiných případech, nemusí být nejmocnější technika vždy ta nejužitečnější. Anne by teoreticky mohla vyléčit každého, kdo by za ní přišel, zahojit mu rány a obnovit mu tělo, jenže to by ji rychle vyčerpalo – léčivá magie spotřebovává velké množství fyzické energie a navíc je dost obtížné vydávat ji za náhodu. Když používala své schopnosti jen k diagnostikování, a poté doporučila nemagickou léčbu, mohla lidem pomoct mnohem efektivněji a přitom neriskovat, že bude odhalena jako mág. Bylo to chytré. Jak jsem ale pacienty sledoval, začal jsem si všímat něčeho zvláštního na tom, jak na Anne reagují. Anne nežádala žádné peníze, byla pozorná a zdvořilá ke všem, kdo prošli jejími dveřmi, a mnohem rychlejší a přesnější než jakýkoli doktor. Její pacienti měli být vděčení a někteří i byli… ale překvapivé množství ne. Spousta z nich se chovala pový27

BENEDICT JACKA šeně: zdálo se, že vůbec neberou na vědomí, co pro ně Anne dělá; jednali, jako by na to měli právo. Jiní se s ní hádali, když jim poskytla jinou diagnózu, než chtěli. Nejdivnější však byli ti, kteří se v Annině přítomnosti cítili přímo nepříjemně. Žádali ji o pomoc, ale se zvláštní váhavostí, jako by je už jen její blízkost zneklidňovala. A nejednalo se jenom o jednoho dva lidi; chovala se tak skoro každá třetí osoba, která prošla dveřmi. Poté, co jsem se asi hodinu díval, se ozval povyk. Na konci řady se objevil nový muž; délka fronty ho očividně nepotěšila, protože se začal drát kupředu. Lidé před ním – někteří čekali už víc než hodinu – protestovali. Křik a klení byly čím dál hlasitější, pak nově příchozí vtrhl do Annina bytu. Několik vteřin jsem poslouchal zvýšené hlasy, pak jsem se zvedl, sestoupil dolů ze schodů a zamířil k rámusu. Místnost uvnitř Annina bytu byla spartánsky zařízená, očividně vyhrazená spíše pro veřejnost než k osobnímu užívání, přesto tu byly jisté stopy její osobnosti: židle se zeleným polstrováním; květináče s kytkami u okna. Dvoje dveře vedly dál do bytu a obojí byly zavřené. Dav se nahrnul kousek dovnitř, zůstával však u dveří, očividně nechtěl jít blíž. Příčina jejich váhání stála uprostřed místnosti a křičela na Anne. Byl to velký chlap s vyholenou zjizvenou hlavou. Na krku měl vytetovanou pavučinu a na kloubech pravé ruky písmena ACAB v modrém indickém inkoustu. Bylo mu trochu hůř rozumět, očividně ale něco chtěl a Anne stála přímo před ním. Anne je vysoká a štíhlá, má černé vlasy a rudohnědé oči. Hovoří a pohybuje se tiše, obvykle proto splývá s pozadím, v tuto chvíli to ovšem nepomáhalo. Některé lidi její vzhled znechucuje, i když jsem nikdy doopravdy nepochopil proč. 28

SKRYTÝ Anne je jedním z mála lidí, které znám, kteří skutečně mohou tvrdit, že prožili horší dětství než já nebo Luna – asi před pěti lety, když byla ještě ve škole, ji unesl temný mág jménem Sagash, který z ní chtěl udělat svoji učednici. S Variamovou pomocí se jí podařilo utéct, trvalo to ale skoro rok a Anne nikdy neprozradila ani mně, ani Luně, co přesně se během těch devíti měsíců stalo. Když jsem vešel, krátce na mě pohlédla, nezdála se však překvapená: viděla mě přicházet. „Ahoj,“ řekl jsem. „… můžu?“ hulákal ten chlap. „Jsem to, co ze mě tahle vláda udělala, ne? Jako kluka mě táta poslal do polepšovny a tam se ke mně chovali jako ke kriminálníkovi. No, tak teď mají, co…“ „Potřebuješ pomoc?“ zeptal jsem se. Anne zvedla ruku a pootočila se od Kérky ke mně. Měkce řekla: „Teď není vhodná chvíle.“ „Lidi ani poldové pro mě nic neznamenají. Zavolej je a uvidí. Všichni jsou jedna verbež; totální nuly. Nebudou vědět, co je…“ „Dovolíš?“ požádal jsem muže. Kérka se na mě zamračil. „Kdo, kurva, jsi?“ „Přítel přítelkyně. Promiň, známe se?“ Sledoval jsem, jak ten chlap přehazuje mentální výhybku. Byl to pomalý proces a já viděl, jak se přede mnou větví možné budoucnosti. Mohl by se dál chvástat; mohl by ustoupit; mohl by se začít rvát. Tak trochu jsem doufal, že zvolí to poslední. Kérka byl velký parchant, jenže můj standard pro „parchanty“ byl ve srovnání s normálními lidmi silně narušený a ve smyslu vážné hrozby se tenhle nedostal ani na můj radar. Měl jsem za sebou den plný stresu a představa, že bych si ho na někom vybil, mě lákala víc, než měla. 29

BENEDICT JACKA „Alexi!“ řekla Anne. Úkosem jsem na ni pohlédl. „Co?“ „Prosím, nedělej to.“ „Co?“ „Ty víš co.“ Anna se tvářila mírně frustrovaně. „Vážím si tvojí pomoci, ale jsem v pohodě.“ Kérka mezi námi zmateně těkal pohledem; teď se mu však na obličeji usadil ošklivější výraz a já cítil, jak se budoucnosti přeskupily. Byl jsem tu já, Anne a dav ve dveřích a všichni jsme ho sledovali, takže by musel být vážně pitomý, aby si něco začal, jenže pitomým a agresivním lidem vyhynutí rozhodně nehrozí a Kérka byl zjevně zářným příkladem svého druhu. „Hej! Já s tebou, kurva, mluvím!“ „Omlouvám se,“ řekla mu Anne. „Já tu žádné drogy nemám. Když se posadíte, můžu…“ „Drž, kurva, hubu!“ Kérka vykročil a vztyčil se nad Anne. Co se týkalo výšky, neměl nad ní nijak zvláštní výhodu, vynahrazoval si to však mohutností. „Neser mě. Všichni mi lhali a já je za to donutil zaplatit, jo?“ Začal dělat další krok vpřed a natáhl se po Anne. „Já…“ Když po ní ten chlap sáhl, zacukaly mi prsty. Chtěl jsem zakročit a křišťálově jasně jsem viděl, co by následovalo: zablokoval bych jeho paži, on by mě popadl, já bych ho setřásl, on by tím získal potřebnou výmluvu ohnat se po mně a já potřebnou výmluvu srazit ho k zemi. Možná byl silnější, jenže já byl rychlejší a měl jsem lepší výcvik, navíc jsem uměl předvídat každý jeho pohyb. Mohlo to skončit pouze jedním způsobem… … a Anne mě právě požádala, abych to nedělal. Anne ví, co dokážu, a právě proto řekla „nedělej to“. Nebyla v nebezpečí – zblízka byla víc smrtící než já. Kdybych zakro-

SKRYTÝ čil, nedělal bych to kvůli ní; dal bych se vést pýchou a snahou něco dokázat. Zůstal jsem na místě. Ten chlap Anne chytil a silnými prsty jí obemknul celé nadloktí. „Znova ti to, kurva, opakovat nebudu.“ Anne se zadívala muži do očí a něco se nepatrně změnilo. Většina lidí sebou trhne, když je někdo chytí, Anne však ne. Hleděla vzhůru na toho muže a nijak nereagovala; vypadalo to, že snad ani nedýchá. „Nemám, co hledáte,“ řekla mu jasně. „Prosím, pusťte mě.“ Viděl jsem, jak ten chlap zaváhal. Jeho drogami zamlženým mozkem se zjevně snažila propracovat zpráva, že se Anne nechová jako oběť. Jenže pokud je někdo natolik pitomý, aby se začal rvát před lidmi, obvykle je zapotřebí důrazného projevu síly, aby zařadil zpátečku, a Anne nevypadá nebezpečně. Natáhl se po jejím krku. Anninýma očima se něco mihlo. Věštecká magie nabízí pohled do budoucnosti, do minulosti však ne. Když se někdo snaží učinit rozhodnutí, pak pokud jste dost rychlí, můžete zahlédnout, mezi čím volí. Anne zvedla ruku a já na zlomek vteřiny zahlédl moře možností, které se před ní otevřely, záblesky scén, které na mě vyskočily z jednotlivých větví budoucnosti: nepatrné zaklínadlo, ticho a klid, zhroucené tělo, ohlušující vřískot, hlasy – počkat, zpátky, co bylo to poslední? … a bylo to pryč. Anne se prsty dotkla mužova zápěstí a na kratičký okamžik zazářilo zelené světlo. Jednalo se o komplexní zaklínadlo, jaké jsem ještě nikdy dřív nespatřil. Muž zavrávoral a zarazil se. Z očí mu zmizela agrese a najednou se tvářil prostě zmateně. „Prosím, posaďte se,“ požádala ho Anne. Její tón byl stále zdvořilý a muž poslechl, svezl se na jednu z židlí, jako 31

BENEDICT JACKA by mu najednou ztěžkly končetiny. Anne se otočila ke mně. „Mám práci.“ Opětoval jsem její pohled – co jsem to na okamžik zahlédl? – pak jsem ty obrazy setřásl. Možná se mi to jenom zdálo. „Snažíš se mi říct, abych přišel jindy?“ „Ano.“ Anne na mě vyrovnaně hleděla. „Omlouvám se. Teď není vhodná chvíle.“ Zaváhal jsem, pak jsem kývl. Protlačil jsem se davem ven. Slyšel jsem, jak Anne za mnou vyhání lidi ven. Vedle budovy, ve které měla Anne byt, leželo něco, co zvenku připomínalo stavební parcely nebo možná menší park. Pozemek byl obehnaný železným plotem se zamčenou branou a nebyl nijak označený, podle mého mobilu se však jednalo o přírodní rezervaci Garthorne Road. Uvnitř byla rezervace mnohem rozlehlejší, než se zdála z ulice, rozpínala se na obě strany a tvořila dlouhý pás země za budovami, které ji skrývaly. Do jejího středu se zařezávala železniční trať, která vytvářela uzavřené údolí se zalesněnými svahy. Přelezl jsem plot, zběžně prozkoumal okolí, pak jsem si sedl na dřevěnou lavičku a čekal. Čas běžel. Slunce zapadlo a nebe ztmavlo z modré v indigovou a v černou, zdola osvětlenou oranžovou září londýnského panoramatu. Podobná místa, ukrytá mezi ulicemi a budovami, mě vždycky přitahovala – mám rád přírodu, v srdci jsem ale měšťák a nejpohodlněji se cítím hluboko uvnitř velkoměsta. V přírodní rezervaci vládla skoro úplná tma a vítr ve vlnách šuměl listím. Čas od času projel po trati vlak, rachotil, duněl a řval a zanechával za sebou strašidelné ticho. Jak jsem tam tak tiše a nehybně seděl, začalo to v podrostu šustit, jak si noční obyvatelé rezervace zvykli na moji přítomnost. Vnímal jsem rychlé, kradmé po32

SKRYTÝ hledy hlodavců a jen pár desítek centimetrů ode mě produsal ježek. Vítr pomalu odnášel mračna a z čistých kusů oblohy svítily dolů hvězdy. Bylo skoro deset, když jsem uslyšel, jak se od vstupu do rezervace někdo blíží, po trávě mířily dolů ke mně kroky. Poznal jsem, kdy přesně jsem se ocitl v dosahu Annina náhledu života, protože se zastavila. Viděl jsem, jak se budoucnosti větví – půjde dál, nebo se obrátí zpátky? – ale stejně jako jsem já věděl, že mě viděla, ona věděla, že já viděl ji. Budoucnosti, v nichž odešla, zmizely. Pokračovala v chůzi a po chvíli jsem na pozadí stromů zahlédl její štíhlý stín. „Ahoj,“ řekl jsem. „Myslela jsem, že jsi odešel,“ odpověděla Anne. Ve tmě jsem jí neviděl do obličeje. „Neřekl jsem kam.“ Slyšel jsem, jak si Anne povzdychla. „Budu si muset dávat pozor na to, jak svoje žádosti formuluju, že?“ Odmlčela se. „Jak jsi věděl, že sem přijdu?“ Pokrčil jsem rameny. „Tohle místo k tobě sedí.“ Anne se zastavila vedle staré jílové pícky. Očekával jsem, že se ode mě bude držet dál, ona však vykročila vpřed, protáhla se kolem hromady dřeva, posadila se na lavičku naproti mně a zkřížila nohy. Chvíli jsme seděli mlčky. „Je tu hezky,“ řekl jsem nakonec. Myslel jsem to vážně. Navzdory trati a okolním ulicím působila rezervace mírumilovně. „Nepatří mi to tu.“ „Chodíš sem často, že?“ „Když můžu,“ řekla Anne. Ze své lavičky jsem v tlumeném svitu hvězd sotva rozeznal její rysy.

BENEDICT JACKA Nastala odmlka. „Takže,“ prohodil jsem. „Jak si vede klinika?“ „V pohodě.“ Anne zněla unaveně. „Pořád pracuješ v supermarketu?“ „Ano.“ Vzhlédla ke mně. „Asi tu nejsi proto, aby ses mě ptal na práci.“ „Slyšel jsem, že jsi odešla z učednického programu.“ „To se říká?“ „Ne tak docela.“ Odmlčel jsem se, Anne však mezeru v konverzaci nevyplnila. Tak jo, chození kolem horké kaše stejně nefungovalo. „Prý tě vyloučili, protože jsi napadla Natashu.“ Anne mlčela. „Je to pravda?“ zeptal jsem se. „Záleží na tom?“ „Ano, záleží na tom. Nechceš mi aspoň prozradit svoji stranu příběhu?“ Anne zněla unaveně. „Proč se obtěžovat?“ Netušil jsem, co na to říct. „Zaútočila na tebe? Nebo to na tebe nahrála nebo něco takového?“ „Ne,“ odpověděla Anne s povzdychnutím. „Prostě se chovala… jako Natasha.“ „Takže… co jsi udělala?“ „Opravdu to chceš vědět?“ Anne se mi ve tmě zadívala do očí. „Aktivovala jsem všechny její receptory bolesti a hodila je do smyčky, aby nepřestaly vystřelovat signály pár hodin.“ Zíral jsem na ni. Neuměl jsem si představit, že by Anne provedla něco takového. Dobrá, když jsem to zvážil, viděl jsem ji udělat něco přesně takového, vlastně horšího, ale… „Nezpůsobí to žádné trvalé poškození,“ ujistila mě Anne, když jsem neodpovídal. Zněla defenzivně. 34

SKRYTÝ „Co provedla?“ „Nic,“ odvětila Anne frustrovaně. „Nic jiného než obvykle. Plácla něco o tom, co jsem asi musela udělat, abych zůstala v programu. Nebyla to ta nejhorší věc, jakou řekla, pravděpodobně to nepatřilo ani mezi deset nejhorších, a sama Natasha dokonce není ani ta nejpodlejší z nich. Nebylo na tom nic zvláštního. Prostě to byla… poslední kapka. To je všechno.“ „A co ty ostatní kapky?“ zajímal jsem se tiše. Anne dlouze vydechla. „Víš, jak dlouho jsem byla v programu?“ „Ne.“ S Anne jsem se seznámil na Lunině učednické ceremonii asi před dvěma lety. „Dva roky?“ „Tři a něco.“ Anne na mě pohlédla. „Víš, kolikrát jsem přišla na hodinu a nikdo mi nepřipomněl, že mě tam světlí mágové nechtějí?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ani jednou,“ pravila Anne. „Nemají mě rádi. Protože jsem bývala se Sagashem. Protože jsem žila s Jagadevem. Protože jsem mág života. Protože mě zatkli za vraždu a někteří si myslí, že mě měli odsoudit. Když to není jedna věc, je to něco jiného. Už toho mám dost. Víš, co jsem cítila, když jsem se dozvěděla, že mě vyloučili? Úlevu. Protože už je nebudu muset každý den vídat. Když jsem do učednického programu vstupovala, myslela jsem si, že budu patřit k světlým, že mě jednoho dne přijmou mezi sebe. Potom, když jsem se musela vypořádávat s holkami, jako jsou Tash nebo Christine, jsem si myslela, že je to přestane bavit, že to nemůže trvat věčně, ale… nikdy to nepřestane. Mám už po krk toho, jak to na hodinách a se světlými mágy funguje. Jsem unavená z toho, jak si o mně ostatní učedníci za mými zády šeptají, z toho, že kdykoli pracujeme ve dvo35

BENEDICT JACKA jicích, učitelé si vezmou mého partnera stranou, a když si myslí, že je nemůžu slyšet, zeptají se ho, jestli mu nevadí být se mnou v páru. Jsem unavená z toho, že mě ostatní vynechávají, z jejich pohledů a vtípků. Jsem prostě unavená.“ Anne zmlkla. „Dělo se to celou dobu?“ zeptal jsem se tiše. Věděl jsem, že Anne a Variam nebyli oblíbení, ale netušil jsem, že je to tak zlé. „Nechtěla jsem o tom mluvit,“ přiznala Anne vyčerpaně. „A není to tak zlé, ne každý den. Prostě… nahromadí se to. Většina světlých mágůa učitelů není zlá. Nejsem ale jednou z nich. A nikdy mi to nedají zapomenout.“ Chvíli jsem mlčel. „Chápu, jak to myslíš.“ Anne neříkala nic, co bych nezakusil na vlastní kůži. Světlí mágové v Radě k sobě mají blízko, jako rozvětvená rodina – i když mezi sebou bojují, pořád si v podstatě rozumí. Pro ně jsou temní mágové ti druzí, jejich starověký nepřítel, a pokud vás s nějakým temným mágem spojují, zůstanete navždycky venku, nikdy vám nebudou plně důvěřovat. Je to jeden z důvodů, proč jsem se vždy cítil s Anne a Varim spřízněný – vím, jaké to je být vytěsněn. „Potřebuješ pomoc?“ „Nechci se vrátit do učednického programu.“ „Nemusíš.“ Opatrně jsem volil slova; teď jsem se ocitl na nebezpečné půdě. „Mohla by ses nastěhovat zpátky ke mně do obchodu.“ Anne mlčela. „Vím, že už sis tady zvykla,“ pokračoval jsem, „z dlouhodobého hlediska to tu ale není nejbezpečnější. Tvůj byt nemá žádné magické ochrany a po tom, co se stalo… no, začnou kolem tebe čmuchat lidi.“ Anne na mě nepohlédla. „Požádal tě někdo, abys mi to nabídl?“ zeptala se nakonec. 36

SKRYTÝ Nechtěl jsem se zmínit o Luně. „No…“ „Byla to Luna, že? Byl to její nápad?“ Anne zakroutila hlavou. „Žádala jsem ji, aby to nedělala.“ Anne umí děsivě dobře číst v lidech. „Bojí se o tebe.“ „Jsem v pohodě.“ „Nevypadáš v pohodě.“ „Nejsem žádná křehká květinka.“ Do Annina hlasu se vloudilo ostří. „Zvládnu se o sebe postarat.“ „To si myslí všichni, dokud zjistí, že to nezvládnou.“ Anne se ke mně otočila. „Proto jsi tady? Abys mi tohle řekl?“ „Říkám ti, že si na záda maluješ terč,“ pravil jsem. „Ty a Vari netrpíte nedostatkem nepřátel. Co asi udělají, až zjistí, že jsi zůstala bez ochrany?“ „Když jsem s tebou vloni bydlela, nad hlavou mi vybuchla bomba,“ připomněla Anne. „Tvoje společnost není zrovna nejbezpečnější.“ „Víš, jak to myslím!“ „Ne, nevím. Co chceš?“ „Snažím se ti zabránit udělat něco,“ fakt pitomého, „co by tě mohlo zabít. Fajn, nechceš zůstat v učednickém programu. Ale pokud neuděláš tohle, musíš udělat něco jiného. Můžeme se spolu aspoň posadit a probrat, jaké máš možnosti?“ Anne na mě několik vteřin hleděla, než odpověděla. „Ne.“ „Proč ne?“ „Protože mě unavuje nechat si celý život vykládat, co mám dělat,“ řekla Anne. „Od Sagashe, Jagadeva, světlých učitelů. Od tebe.“ „Cože?“ řekl jsem. Začínal jsem být naštvaný. „Celou

BENEDICT JACKA dobu, co jste se mnou ty a Vari žili, jsem od žádného z vás prakticky nic nechtěl.“ „Ne,“ odvětila Anne. „Místo toho jsi zabil pět adeptů.“ Měl jsem pocit, jako by mě polila studenou vodou. Můj hněv vzplál a zhasl. „Vím, že jsi to nebyl ty osobně,“ pokračovala Anne. „Ale zařídil jsi to.“ Zadívala se na mě. „Myslela jsem si, že ti můžu věřit.“ „Tak co jsem měl podle tebe dělat?“ „Já nevím,“ řekla Anne prostě. „Vím jenom to, že čím víc času trávím s mágy, tím víc se od nich nechávám předělávat v to, čím mě chtějí mít. A já se nechci stát někým, kdo by dokázal spáchat takovou věc, jakou jsi udělal ty.“ Nepohlédl jsem Anne do očí. „Někdy žádné dobré možnosti neexistují,“ řekl jsem nakonec a můj hlas zněl ve tmě tiše. „Některé věci uděláš prostě proto, že všechno ostatní je ještě horší.“ „A příště je to o to snazší,“ pravila Anne. V hlase měla něco vzdáleného a já na ni ostře pohlédl, ve tmě jsem ale nerozeznal její rysy. Trvalo to jen vteřinu, potom odvrátila pohled a její hlas zněl opět normálně. „Možná nic lepšího není. Aspoň to ale následně můžeš odčinit.“ „A o to tady jde? S tvojí klinikou?“ „Možná,“ přiznala Anne. „Ano. Pokud budeš trávit čas tím, že budeš svojí magií pomáhat, možná to z tebe nakonec udělá dobrého člověka. Ne?“ „Asi… jo.“ Něco na způsobu, jakým to říkala, mě znepokojilo. Měl jsem pocit, jako by mi něco unikalo. „Asi by sis z toho mohla udělat živobytí, kdybys chtěla.“ „Jako ostatní mágové života? Prodávat léčbu bohatým?“ Anne zakroutila hlavou. „Prostě chci, aby mě všichni nechali na pokoji.“ „A to včetně mě?“ 38

SKRYTÝ Anne neodpověděla. „Chceš abych šel pryč?“ zeptal jsem se. „Tak to je?“ Anne chvíli mlčela. „Ano,“ řekla nakonec. Rozhostilo se ticho. Čekal jsem dlouho, Anne však znovu nepromluvila. „Fajn,“ řekl jsem a vstal. Vydal jsem se kolem Anne nahoru po svahu, pak jsem se ale zastavil a otočil se zpátky. „Dovol ale, abych ti řekl něco, co jsem se naučil tvrdou zkušeností. Myslíš, že se o sebe umíš postarat? No, asi máš pravdu. Ale pokud máš dost nepřátel, pak nezáleží na tom, jak dobře se o sebe staráš. Jeden učedník sám o sobě není žádný hrdina; je to cíl. Když porazíš jednoho mága, pak ten, kdo ti chce ublížit, nepošle příště jednoho, ale tři. Když porazíš tři, pošle jich deset. Když se spojíš s jinými mágy, možná za to musíš platit, nedělají to ale jenom sami pro sebe. Jediné trvalé bezpečí je spojeno s jinými lidmi.“ Anne mi nepohlédla do očí a tentokrát už jsem neměl co dodat. Odešel jsem. Vracel jsem se nadzemkou zpátky na sever a vlak rachotil tmou. Sedadla byla obsazená, páry spolu hovořily, někteří se skláněli nad mobily, já jim však nevěnoval pozornost. Když jsem dorazil na Camden Road, zůstal jsem ve vlaku a vysedl až na zastávce Hampstead Heath. Park byl černý a prázdný, a když jsem zamířil do jeho temnoty, slyšel jsem, jak hlasy za mnou utichají, dokud jsem nekráčel nocí sám. Hampstead Heath je domovem magického stvoření jménem Arachné. Je pravděpodobně tou nejlepší přítelkyní a spojenkyní, jakou mám, a často za ní chodím, když jsem kvůli něčemu ustaraný nebo nešťastný. Arachné je velice

BENEDICT JACKA stará a velice moudrá a rozhovory s ní mi obvykle pomohou dospět k rozhodnutí, co musím udělat. Jenže i když je Arachné moje kamarádka, nevysedává celý den ve svém doupěti a nečeká, až se zastavím. Čas od času někam zmizí, často hned na několik dnů. Když jsem nyní nahlédl do budoucnosti, zjistil jsem, že je tomu tak i teď. Nikdy jsem nepřišel na to, kam Arachné mizí. S ohledem na svůj vzhled si zcela jistě nevyrazí jen tak na vycházku. Tuším, že to má něco společného s tunely pod jejím domovem a s tím, co je v nich ukryto, nikdy se o tom však nezmínila a já se nikdy nezeptal. Tmavé a prázdné vřesoviště bylo vhodné pro astrální procházku, netrvalo mi proto dlouho zjistit, že Arachné není doma. Měl jsem si to ověřit předem, jenže kvůli Talisidovi, Anne a otci mě celý den něco rozptylovalo. Přesto jsem šel dál – Arachné tu možná nebyla, její opuštěný domov se však dal dobře využít jako místo setkání a pohled do budoucna mi prozradil, že Arachné sice k dispozici není, někdo jiný ale ano. Sestoupil jsem do rokliny s dubem, který ukrýval vchod do Arachnina domova, a vytáhl mobil. Dotykový displej ve tmě ostře svítil. Klepl jsem na jedno z jmen a přiložil si mobil k uchu. „Ahoj,“ řekl jsem, když se hovor spojil. „Máš čas? Chtěl jsem něco probrat… Ne dlouho… U Arachné… Jo. Dobrá. Za chvíli se uvidíme.“ Zavěsil jsem, opřel se o strom a čekal. Pět minut se nic nedělo. Potom ve vzduchu přede mnou vzplál oranžovorudý plamen, narůstal a osvětloval roklinu i trávu ohnivou září. Světlo se rozpínalo, až zformovalo vertikální ovál metr osmdesát vysoký. Poté jeho střed ztmavl a vytvořil okno někam jinam. Krátce jsem zahlédl pokoj s podlahou poházenou svršky, potom portálem přede mnou 40

SKRYTÝ někdo prošel. Jakmile se oběma nohama dotkl země, brána se za ním zavřela. Ve vzduchu po jeho boku visela ohnivá koule a vrhala narudlou zář na jeho tmavou kůži. „Ahoj, Vari,“ pozdravil jsem ho s úsměvem. „Rád tě vidím.“ Variam je malý a šlachovitý, rychle se pohybuje i mluví. Kdysi chodil do stejné školy jako Anne a společně se zapletli do nějaké odporné magické záležitosti týkající se jednoho z jejich učitelů, podrobnosti jsem ovšem neznal. Potom Anne unesl Sagash, Variam se ji vydal zachránit a od té doby to ti dva táhli spolu, a to jak kvůli ochraně, tak z jiných důvodů. Navzdory společné minulosti si ale nejsou tak blízcí, jak by si člověk myslel: možná strávili velkou část svých životů spolu, čím lépe jsem ale Anne a Variama poznával, tím víc jsem si uvědomoval, jak moc jsou rozdílní. Velký zlom nastal minulý rok. Ve stejnou dobu, kdy Anne začala žít sama, se Vari stal učedníkem dohlížitele Rady. Po několika počátečních škobrtnutích se mu vedlo celkem dobře, s Anne už ale nedělali všechno spolu jako dřív. „Tak co je tak důležité?“ zeptal se Variam. „Zítra ráno vyrážím na misi.“ „Jde o Anne.“ Variam udělal obličej. „Jde o to, že ji vykopli z programu, že?“ řekl Variam. Seděli jsme na plastových židlích v kavárně nedaleko parku, kousek od Highgate Road. Ze dvou netknutých šálků čaje na stolku pro dva stoupala pára. Číšnici u pultu se klížily oči a slabé osvětlení svádělo nerovný boj s tmou venku. „Dozvěděl jsem se to od Luny,“ řekl jsem. „Dnes večer jsem se zastavil u Anne.“ 41

BENEDICT JACKA „A nedopadlo to dobře, co?“ „Dělám si o ni starosti,“ přiznal jsem. „Vy dva máte skoro tolik nepřátel jako já. Ty jsi zrovna teď pod ochranou; ona ne. Existuje nějaká šance, že by tě poslechla?“ „Zkoušel jsem to,“ řekl Variam a ušklíbl se. „Marně.“ „Kdy?“ „Minulý měsíc po první volbě Legie. Rada vyhlásila sponzorství a já se ji snažil přesvědčit, aby o něj zažádala. Odmítla.“ Naklonil jsem hlavu na stranu. Variam se netvářil šťastně a já tušil, že to není celý příběh. „To je všechno?“ „Tak trochu jsme si vjeli do vlasů,“ přiznal Variam váhavě. „Od té doby jsme spolu nemluvili.“ „Je těžké představit si, jak se vy dva hádáte.“ Variam si odfrkl. „Nikdy jsi nás neviděl u Jagadeva.“ „Vždycky jsem si myslel, že se Anne řídí tvojí radou.“ „Když chce,“ odvětil Variam. „Když nechce, je to jako mluvit s šutrem. Ani se nehádá, prostě tam sedí a řekne ne.“ Jak jsem tak teď o tom přemýšlel, probíhala přesně tímto způsobem většina mých sporů s ní. Zabubnoval jsem prsty do stolku. „Jsou tu nějací světlí, kterým by důvěřovala? Myslel jsem, že s některými učedníky vychází dobře.“ „Jenom s těmi mladšími, a to ještě předtím, než ji ve Fountain Reach obvinili z vraždy.“ „Jak to může někdo brát vážně?“ Začínalo mě to frustrovat – měl to být jednoduchý problém. „Musí vědět, že Anne by něco takového neudělala.“ Variam zvedl obočí. „Ehm, ne, oni to neví.“ „Ale no tak. Proč vlastně mají světlí a nezávislí s Anne takový problém?“ „Myslíš kromě očividného?“

SKRYTÝ „Vy dva jste byli v programu celé roky. Už si na to měli zvyknout.“ „No, jo, ale…“ Variam se zamračil. „Ty víš, jaký mají problém s Anne, že jo?“ „Upřímně?“ řekl jsem. „Ne. Jasně, bývala temná, ale to byl vždycky fakt mizerný důvod. Stačí s Anne strávit několik minut a musí ti dojít, že ona taková není.“ Variam na mě chvíli civěl, pak potřásl hlavou. „Ty jsi fakt divný pavouk, víš to, že jo?“ „Co?“ „Půlku času se chováš, jako bys věděl všechno, pak plácneš něco takového.“ „Já nevím všechno, furt dokola vám to opakuju. O čem to mluvíš?“ „Světlí mágové nemají Anne rádi,“ řekl Variam, „protože z ní mají neuvěřitelnou hrůzu.“ Zamrkal jsem. Ať už jsem od Variama očekával cokoli, tohle to nebylo. „Cože?“ „Hrůzu. Je divná, znepokojivá. Světlí učedníci ji považují za děsivou, nesvětlí taky a myslí si to dokonce i učitelé. Doslova všichni až na tebe. Nevím proč.“ „Ona není děsivá.“ „Chová se, jako by všem viděla pod kůži, nemrká, nespí ani nedýchá, pokud zrovna nechce, a na lidi kouká, jako by uvažovala, kolik námahy by ji stálo zastavit jim srdce.“ „No… asi jo.“ Nějak jsem nechápal, na co Variam naráží. „Ale ona je mág života.“ „Fajn, tak zaprvé,“ řekl Variam, „všichni mágové života ostatní děsí. A zadruhé, Anne vyvolává dojem, jako by už v životě několik srdcí zastavila.“ „Ne, nevyvolává.“ „Ježíši.“ Variam si zakryl oči. „Nemám zdání, jak ti to 43

BENEDICT JACKA vysvětlit. Chci říct, je to dobře, protože nemáme zrovna moc kamarádů, takže si nestěžuju ani nic takového. Jenom neumím pochopit, jak můžeš být jediný mág, který nevidí, že by kvůli něčemu takovému mohli ostatní vyšilovat.“ „No, žádnému z nás přece nic neudělá.“ Variam mlčel. Zamračil jsem se. „Co?“ „Nic.“ Zakroutil jsem hlavou. „Tak jak dostaneme Anne někam do bezpečí?“ „Nedostaneme,“ řekl Variam. „Odmítla a myslela to vážně, takže pokud ji neplánuješ omráčit a někam ji odvléct, rovnou to vzdej.“ Chvíli jsem to zvažoval. Variam se na mě zamračil. „Já žertoval.“ „Jo,“ řekl jsem a ten plán vzdal. Pravděpodobně bych to zvládl, jenže Anne by mě po probuzení zabila. No, nezabila by mě, ale rozhodně by to náš vztah nezlepšilo a… … a byl to pravděpodobně ten nejpitomější plán, jaký mě za celý život napadl. Proč jsem o tom vůbec uvažoval? Jestli jsem se dostal do bodu, kdy jsem přemýšlel o takové šílenosti, bylo fakt načase to vzdát. „Podívej, tohle není nic nového,“ řekl Variam vážně. „Zítra jí zkusím navrhnout pár nových věcí, a pokud mi nezvedne telefon, budu jí volat, dokud to neudělá. Koneckonců jsme se nepohádali poprvé.“ Odmlčel se. „Ale díky za snahu. Tehdy, když byla situace fakt zlá, jste ty a Luna byli jediní, kdo se zajímal natolik, aby pomohl. Nezapomněl jsem na to.“ „Jo,“ řekl jsem. „Dobře. Nechám to na tobě.“ Čaje na stolku mezitím vychladly, a když jsme vstali k odchodu, nechali jsme je tam stát. Variam se vrá-

SKRYTÝ til k Arachninu domovu, aby se teleportoval zpátky do Skotska, a já chytil autobus domů. Tu noc jsem měl další noční můru. Začala jako všechny ostatní: pronásledovali mě. Zůstával jsem v pohybu a snažil se dostat mezi sebe a svého pronásledovatele co nejvíc rohů, jenže kdykoli jsem se zastavil, slyšel jsem, jak se blíží. Nakonec jsem přestal utíkat a za jedním rohem si na něj počíhal. Ocitl se na dosah a já ho chytil, povalil na zem a zlomil mu vaz. Následující místnost byla plná lidí. Seděli a zdálo se, že si mě nevšímají. K jednomu jsem přistoupil a pokusil se ho srazit k zemi, jenže to trvalo příliš dlouho, vrátil jsem se proto pro nůž a začal ho bodat. Bodal jsem, dokud se nepřestal hýbat, pak jsem zamířil k dalšímu. S tím mi to trvalo déle a s dalším ještě dýl. Bodal jsem ho do trupu, jenže jsem narážel na takový odpor, že čepel skoro nepronikala do těla a rány nekrvácely. Muž, kterého jsem zabíjel, se nebránil a zdálo se, že nikdo jiný v místnosti si ničeho ani nevšiml. Jako další přišla na řadu žena. Když jsem k ní přistoupil, vzhlédla ke mně. Paže jsem měl ulepené a pohyboval se pomalu a unaveně. Něco mě přimělo zůstat stát a ohlédnout se, a jakmile jsem to udělal, spatřil jsem těla za sebou. Některá se stále hýbala a já si ke své hrůze uvědomil, že tam neleží jenom tři; byly jich tam tucty. Obrátil jsem se zpátky k ženě, abych se pokusil nějak ospravedlnit, jenže slova mi zemřela na rtech. Nekřičela, nedala se na útěk a nepokusila se ani bránit; prostě tam seděla a hleděla na mě. V rukách jsem pořád držel nůž a viděl jsem cílovou oblast na jejím krku. Vykročil jsem vpřed, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle je sen, musí to být sen. Zoufale jsem 45

BENEDICT JACKA se pokusil vzbudit a uniknout. Chytil jsem ženu levou rukou za vlasy, zvrátil jí hlavu vzad a odhalil hrdlo, poté jsem nožem sekl napříč… Vzbudil jsem se udýchaný. Bylo mi zle a chtělo se mi zvracet. Natáhl jsem se po okně u postele a otevřel ho. Dovnitř vtrhl studený vzduch a já si na posteli klekl, vyklonil se ven do noci a zhluboka dýchal. Nevolnost postupně ustoupila a já sáhl po nočním stolku, po mobilu, který tam ležel. Potřeboval jsem zavolat Anne. Ze stolku jsem shodil budík, klíče, dvě různé jednorázovky a hrst mincí, než jsem prsty konečně našmátral mobil a zapnul ho. Moji ložnici ozářil slabý namodralý svit. Hodiny na obrazovce hlásily 02:49. Otevřel jsem seznam kontaktů a nalistoval „W“ pro Anne Walkerovou, pak moje mysl dostihla moje ruce. Co jsem se jí chystal říct? „Ahoj, měl jsem špatný sen a chtěl jsem…“ Co? Proč jsem jí chtěl zavolat? Když jsem se teď nad tím zamyslel, nemohl jsem si vzpomenout proč. Hleděl jsem dolů na tlačítko „Volat“ a jenom ze zvyku jsem se podíval, co by se stalo, kdybych ho zmáčkl. Anne by to nezvedla, což se, upřímně řečeno, dalo očekávat. Odložil jsem mobil a vyklonil se z okna, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Sen mnou otřásl, zčásti kvůli svému obsahu, ale hlavně kvůli vzpomínkám, které vyvolal. Vloni jsem měl noční můru, ve které jsem hleděl Rachelinýma očima. Noční můry pro mě nejsou ničím novým, ale tato byla živá a příšerná a to, co jsem v ní viděl, mě vyděsilo. Stal jsem se v ní svědkem Richardova návratu, toho, jak prošel bránou do našeho světa. Celý měsíc jsem se dobře nevyspal. Každou noc se mi vzadu v mysli choulil strach, že to bylo skutečné, že opět všechno začne. Jenže jak se týden za týdnem nic nedělo, 46

SKRYTÝ strach začal slábnout a já pomalu přesvědčil sám sebe o tom, že to byl jenom sen. Kdyby jenom ustaly ty zatracené drby. Zase se zatáhlo a oranžový svit londýnského pouličního osvětlení se odrážel od spodní části mračen. Zůstal jsem v okně dobrých dvacet minut, hleděl jsem do camdenské noci a naslouchal vzdálenému provozu a dunění vlaků. Když nevolnost úplně zmizela a já se zase uklidnil, okno jsem zavřel a zabalil se do přikrývek. Trvalo hodně dlouho, než jsem znovu usnul.