ALETTA , MÁ DCERA
E L L E N K E I T H O VÁ
ALETTA , MÁ DCERA
Toto dílo je fikce. Jména, postavy, místa i zápletky v tomto příběhu si autor buď vymyslel, anebo jsou součástí fiktivního děje. Jakákoli podobnost se skutečnými místy, podniky, událostmi nebo osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná.
Copyright © 2023 by Ellen Keith. Published by arrangement with HarperCollins Publishers Ltd., Toronto, Canada. Translation © Linda Bartošková, 2023 Cover design by Laura Klynstra Original English title: THE DUTCH ORPHAN Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s. r. o., 2023 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7593-541-0
Hannie a Hanovi za to, že mi ukázali nový smysl domova
PROLOG
Johanna Vosová 10. května 1940 Zierikzee, Nizozemsko Říká se, že když nad vámi o svatebním dnu přeletí čáp, narodí se vám do roka dítě. Moje mladší sestra v den své svatby vstala ještě před svítáním a hned se šla podívat na nebe. Bylo svěží jarní ráno, takové, které kropí hráze rosou. Vládlo vyčkávavé ticho. Liesbeth seděla ve výklenku okna našeho pokoje z dětství a snažila se rozluštit obrysy stínů, a narůžovělá zář se zatím měnila ve sluneční světlo. Sousedovy krávy se stále tísnily v chlévě, kde čekaly na dojení, a nebe bylo prázdné. Dívala jsem se, jak sestra natahuje krk, až se jí nos přimáčkl k okennímu sklu. „Doufejme, že Maurits nebude čekat na čápa, aby zaplnil dům dětmi,“ škádlila jsem ji. Liesbeth se začervenala. „Každé dobré znamení se hodí.“ Vstala a začaly jsme se připravovat, napudrovaly jsme si tváře růží a natočily si kaštanové vlasy do měkkých vln. Když si je sepnula sponou, otevřela jsem skříň a vytáhla ramínko se svatebními šaty. Zvedla jsem jim lem a zatočila se s nimi dokola. „Tak co, Lies, připravená?“ 9
E L L E N K E I T H O VÁ
Šaty byly nádherné, Liesbeth si je sama ušila. Přejela jsem prstem po saténových skladech a nabírání, které se sbíhalo do přiléhavého pasu. „To ses opravdu vytáhla. Nikdo v Zélandu ještě neměl takové šaty. Jsou jako vystřižené ze stránek Libelle!“ „Možná jsem se v nich měla nejdřív projít po městě, aby mi všechny dívky trochu záviděly,“ řekla. Věděla jsem, kolik večerů strávila vzadu za krejčovskou dílnou, kde nepřetržitě přišívala jeden potahovaný knoflíček za druhým a snila o dni, kdy té práce nechá, aby se stala Mauritsovou manželkou. Zastavila jsem se a zaposlouchala se do známých zvuků z přízemí, kde naše teta, tante Rika, připravovala snídani. Připadalo mi to stejné jako v letech, kdy jsme u tety a strýčka obě bydlely, ještě než jsem se s manželem Willemem odstěhovala do Amsterdamu. A teď se chystala vykročit v mých stopách i Liesbeth. „Víš určitě, že chceš odejít ze Zierikzee?“ zeptala jsem se. „Ještě není pozdě, aby sis našla nějakého statného farmáře, který se o tebe bude starat, abys byla pěkně baculatá.“ Liesbeth se zasmála a shodila ze sebe noční košili. „Ráda vyměním tenhle nudný život za večírky, obchody plné šatů a večery v kině s mužem svých snů.“ Neodpověděla jsem – ani jsem nemusela. V týdnech před svatbou jsem se snažila držet jazyk za zuby, ale stejně mě dokázala přečíst líp než kdokoli jiný. Willem sice znal Mauritse už od prvních dnů na univerzitě, ale cosi ve mně litovalo, že ho s mou sestrou seznámil. Za ty dva roky, co jsem ho znala, se Maurits změnil – připadalo mi, že jeho cílem je brát stupínky na žebříku do světa po dvou bez ohledu na to, kam ten žebřík vede. Dokonce jsem ho slyšela, jak chválí Hitlerovu politiku 10
A L E T TA , M Á D C E R A
v Německu, jako by zapomněl, že ten diktátor terorizuje Polsko a umlčuje vlastní lid. Maurits hlásal nacionalismus a hospodářskou prosperitu, jako by mu na rameni seděl Goebbels, co má obličej jako krysa. Liesbeth se zahleděla na podlahu. „Dáš mu spravedlivou šanci, že ano?“ Přikývla jsem, protože co jiného jsem mohla dělat? Nechtěla jsem sestře kazit naděje, když se právě vdává. Přinutila jsem se k úsměvu a ukázala na podvazkový pás, který si navlékala. „Maurits tě pošle zpátky domů, jestli se ho pokusíš ulovit na tenhle staromódní hadr! Řekni mi, že nemáš v plánu si tohle dnes večer vzít!“ Zrudla jako pivoňka. Sáhla jsem do dolní zásuvky prádelníku a vytáhla balíček v barevném papíru. Uvnitř byla světle broskvová spodnička, která vypadala jako vzdušný závoj. Mrkla jsem. „Neříkej to tante Rice.“ Poděkovala mi a přes hlavu si ji navlékla. Pak jsem jí pomohla do šatů a prostrkala knoflíčky jeden po druhém maličkými dírkami. Tento rituál společného chystání mi chyběl, dotek chladivé sestřiny kůže pod náhrdelníkem, když jsem jí ho zapínala, nebo když jsem jí jehlicí připevňovala klobouk. Během mých prvních měsíců v Amsterdamu přijížděla Liesbeth dost často na návštěvu, takže mi její nepřítomnost připadala dočasná. Zkoušela jsem si představit, jaké to bude, až se nastěhuje do stejného města kousek ode mě, jen několik minut cesty na kole. „Podívej se na sebe,“ dovedla jsem ji k zrcadlu. Šaty jí obepínaly tělo způsobem, který jí slušel: lichotivě a zároveň skromně. Lies byla vždycky z nás dvou ženštější typ. Já jsem sice měla výraznější rysy, výraznější lícní kosti a vlasy se mi víc vlnily, ale 11
E L L E N K E I T H O VÁ
dnes, s matčinými náušnicemi ve tvaru lilie a v těch vrstvách saténu, vypadala jako pravá dáma. „Jen záříš,“ řekla jsem. Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nakoukl Gerrit, náš bratr. „Dorazil ženich.“ Změřil si Liesbeth od hlavy k patě. „Pardon, asi jsem si spletl pokoj. Hledám sestru – hubenou jako tyčka, která po večerech ráda tančí na střechách a je tupá jako prasečí zadek. Neviděli jste ji?“ Liesbeth ho laškovně plácla po rukávu a naposledy se podívala do zrcadla, aby si upravila vlasy. „Žádnou krávu už nepovalím. Od této chvíle se věnuji velkoměstskému životu.“ Bratr se usmál od ucha k uchu. „Jsem na tebe pyšný. Maurits má štěstí.“ Když jsme scházeli dolů, u dveří čekal Maurits. Na sobě měl oblek, který vypadal hodně draze, ve dvojitých manžetách svítily zlaté knoflíčky a každý vlas na hlavě mu držel na předepsaném místě tak dokonale, až to působilo tísnivě. Ale když spatřil Liesbeth, celý se rozzářil láskou, takže jsem doufala z celého srdce, že jsem se v něm dosud mýlila. Příjezd našeho příbuzenstva ohlašovala kakofonie cyklistických zvonků od hlavní brány. Jásali a halekali a volali Liesbeth. Následovalo skřípání pneumatik na štěrku, protože před domem zastavil i naleštěný automobil Mauritsovy rodiny. „Měšťáci,“ zamumlal oom Cor. Narovnal si vázanku a šel pozdravit hosty. Na strýčka ve starém obleku byl zvláštní pohled, protože takhle oblečený chodíval na pohřby. Oblek měl příliš dlouhé rukávy, takže dlaně mu stěží vykukovaly, ale možná se mu to tak líbilo, a noví příbuzní tak nemohli vidět hluboké rýhy z práce na poli, které brázdily jeho dlaně. 12
A L E T TA , M Á D C E R A
Svatební obřad na radnici byl krátký a prostý. Seděli jsme na polstrovaných židlích v místnosti s rokokovým obložením a pozlacenými portréty zélandských praotců. Liesbeth svírala kytici růžových pivoněk, a když řekla Ano, Willem mi podal kapesník dřív, než jsem si uvědomila, že ho potřebuji. Zaplavil mě vřelý pocit, ale současně jsem si uvědomila, že se ve mně odštěpil jakýsi kousíček a odplouvá pryč. Vrátili jsme se domů. Na zahradě stál prostřený stůl s talíři, mnohokrát urovnávanými, s polévkovými lžícemi několikrát přeleštěnými a s vázami tulipánů tolikrát načechranými, že i krávy se přišly podívat. Zvědavě nakukovaly přes sousedův plot a tante Rika třískala pánvemi, aby je odehnala. Všichni se posadili k obědu: pečeně s houstičkami, sýrová mísa, sledě od rybáře ze sousedství. Mauritsova rodina se každou chvíli nechala slyšet, jak je všechno „hezoučké“ a „malebné“, že je to „úplně jiný svět“. Oom Cor se jenom ježil a civěl si na boty. Nebe se začalo zatahovat a kolem prolétlo hejno vlaštovek. Liesbeth rychle pohlédla vzhůru a já na ni od vzdáleného konce stolu mrkla. Žádný čáp, zatím. Maurits vstal a odkašlal si. „Rád bych pronesl přípitek na počest své krásné nevěsty. Nepochybuji, že společně zestárneme a zmoudříme, a vychováme houf roztomilých dětí.“ Pozvedl sklenici. „Ve světě se daly do pohybu mocné síly. Kéž je dnešek znamením nové etapy rozkvětu našeho společného života.“ Na žádost hostů se novomanželé políbili. Willem si prostředníkem pošoupl brýle s kostěnými obroučkami výš na nos a naklonil se ke mně, aby mi pošeptal do ucha: „Musel tam vpašovat ten rozkvět, viď?“ 13
E L L E N K E I T H O VÁ
„Doufejme, že Liesbethino štěstí bude na prvním místě,“ odpověděla jsem. Když přípitky skončily a nádobí bylo odklizeno, přišla řada na mě. Když jsem odstrkovala židli, pocítila jsem jako obvykle trému. Willem mě políbil pro štěstí a já vstala, abych se připojila k trojici hudebníků, přátel, které jsem pozvala jako překvapení. Shromáždili jsme se v rohu u magnolie. Liesbeth sepnula ruce. „Prosím, řekni mi, že zahrajete.“ Basista si naladil nástroj a odpočítal. Zhluboka jsem se nadechla do bránice a začala zpívat. Hudebníci hráli krásně a zvuk se nesl ve větru, který čechral pole. Liesbeth se zalily oči slzami radosti a mě zaplavila sesterská láska. I když teď její srdce patřilo někomu jinému, věděla jsem, že tu pro mě stále bude. Píseň dozněla, Liesbeth vyskočila na nohy a požadovala přídavek. Pustili jsme se do dalšího čísla. Potom v dálce cosi zahučelo, hluboce a hlasitě, jak sršeň. Bratr zvedl hlavu a já sledovala jeho pohled. Nebem prolétlo letadlo, mířilo kamsi přes moře. Po něm následovalo další a pak další. Liesbeth mávala na hudebníky, aby hráli hlasitěji, protože nechtěla, aby jí někdo kazil dokonalý svatební den. Maurits se naklonil a pohladil ji po tváři. Rachot stále sílil, až jsem popletla text a hudebníci ztratili melodii. „Podívejte se!“ zvolal Gerrit. Jeden po druhém jsme otočili hlavu směrem, kterým ukazoval. Na obzoru byla vidět ta hrozivá letadla udržující formaci. Jenže už neletěla na západ, k Lamanšskému průlivu. Ne, ta letadla se otočila. Véčko jejich formace zamířilo svým hrotem na východ, zpátky do vnitrozemí. Přímo na nás. 14
A L E T TA , M Á D C E R A
Všichni na zahradě strnuli, jako by se nám přímo před očima rozpadal celý svět. Svatebčané vstávali od stolu, zazněly polekané hlasy. Maurits byl jediný, kdo zůstal sedět, a vypadal podivně klidný. Podívaly jsme se s Lies na sebe a já si šla stoupnout k ní. Letadla burácela na zamračeném nebi stále hlasitěji, až nad námi prolétla jako černá znamení.
PRVNÍ ČÁST
Sametová rukavička Únor 1941 – říjen 1942
JEDNA
Johanna Vosová 9. února 1941 Amsterdam, Nizozemsko Byla neděle, Café Alcazar bylo plné a publikum vzrušeně šumělo jako čerstvě otevřená minerálka. Všechny stoly byly obsazené a nad fluitjes piva zněl smích a létaly laškovné poznámky. Dívala jsem se ze zákulisí, kde jsme se připravovali na naše vystoupení, a nervy mi jen hrály. Otočila jsem se ke svému milému příteli Jakobovi Cohenovi, basistovi, který hrál i na sestřině svatbě. „Díky, že mi dáváš šanci,“ řekla jsem. Jakob před osmi lety uprchl i s rodiči z Německa, protože se obával změn v politice a sílícího antisemitismu. Byl ohromně bystrý, mluvil dokonalou holandštinou a byl veselá kopa. Tmavé rysy, huňaté obočí a dozadu ulízané vlasy byly to jediné, co mu bránilo dokonale zapadnout. Souhlasila jsem, že zaskočím za zpěvačku Tuláků, kapely, se kterou Jakob hrál, pokud zrovna neměl zkoušku s místním orchestrem. Za poslední měsíc ale moc často nevystupovali. Náckové zakázali Židům vystupovat v nežidovských podnicích, což by vyřadilo půlku kapely. Naštěstí pro nás byl majitel Café 19
E L L E N K E I T H O VÁ
Alcazar jedním z mála hospodských v Amsterdamu, kteří stále nechávali vystupovat všechny hudebníky. Vedle mě se vynořil Willem, chytil mě kolem pasu a láskyplně mě k sobě přitiskl. „Ničila si kvůli tomu plíce celý týden.“ „Ty jeden,“ plácla jsem ho a dala si pořádný doušek vody, abych spláchla šimrání v krku. Nejspíš jsem to s nacvičováním přehnala. „Jsem na tebe pyšný, miláčku,“ řekl Willem. „Ale zas to moc nepřeháněj.“ Přeletěl pohledem hlediště. Přišel k nám Jacob a vzal nás oba kolem pasu. „Nebojte se – zatím žádní náckové, ale pokud přijdou, tak ať. Vím, že nás nezklameš, Jo.“ „Chcete mi vy dva přinést smůlu? Už takhle jsem nervózní, tak mi to nezhoršujte.“ „Jen tě škádlím,“ odpověděl Willem. „Budeš hvězda večera. Vždycky jsi.“ Dal mi pusu. „Hodně štěstí. Půjdu se podívat, jestli se už objevili Lies a Maurits.“ Na vteřinu jsem se obdivně zadívala za odcházejícím Wimem, tak samozřejmě sebevědomým, mužným a s širokými rameny, i když měl štíhlou postavu. Potom Jakob svolal zbytek kapely, abychom se rozehráli. S doprovodnou zpěvačkou jsem si prošla několik hlasových cvičení, abych se zbavila trémy. „Je čas,“ řekl Jakob. „Připravená?“ Než jsem stačila odpovědět, už nás volal majitel podniku. Vyšli jsme postupně na jeviště, kde nás zalila oslepivě jasná světla. Přimhouřila jsem oči a uviděla, že Willem sedí vedle Liesbeth a Mauritse. Divila jsem se, že ho Liesbeth přesvědčila, aby šel s ní. Pokud zjistí, že půlka kapely jsou Židé, nejspíš si dvakrát rozmyslí, jestli se na mě přijde znovu podívat. 20
A L E T TA , M Á D C E R A
Jakob začal hrát a pak se přidal pianista. To byla moje narážka. Ve vteřině, kdy jsem začala zpívat, se moje nervozita rozplynula. Všechno kolem jsem intenzivně vnímala. Světla. Energický nástup trubky. Třpyt mých safírově modrých šatů a dlouhých bílých rukavic. Všechno bylo tak zářivé a plíce mi málem pukaly radostí. Ten pocit přehlušil všechno ostatní, všechno, co se dělo ve světě venku za dveřmi kavárny. Číslo jsme dokončili za bouřlivého potlesku. Když jsme spustili další píseň, z publika se zvedlo několik dvojic a začalo tančit. Zatočila jsem se a laškovala s obecenstvem. Willem na mě mrkl a já mu poslala vzdušný polibek. Saxofonista za mnou hrál, pohupoval se a vrtěl do rytmu. Při třetí písničce se dveře kavárny rozlétly a ozvalo se hulvátské pořvávání opilců. Trojice německých vojáků se posadila ke stolu vpředu, vedle baru. Jakob zachytil můj pohled. Oba nás napadlo totéž: problém. „Pivo! Hned!“ zakřičel jeden z vojáků. Rozhlédl se a všiml si Jakoba. „Oj!“ Voják po jeho pravici do něj dloubl loktem. „Sedni si, Helmute.“ „Už nejsme v Hamburku. Budu si dělat, co chci.“ Třetí voják je přerušil. „Kluci. Není to vepřové?“ Ukázal k pódiu. „Cítím pot.“ „Smrděj, že jo? Kvík! Kvík!“ Znechuceně jsem je pozorovala, takže jsem zapomněla, kde v písničce jsem, a popletla text. Jakob se ke mně naklonil, i když jsem ho přes hudbu a křik sotva slyšela: „Zpívej dál.“ Pokvikující voják, který měl vlasy bílé jako hustá smetana, se na židli narovnal. „Zahrajete něco pro Führera, vy svině zatracený!“ 21
E L L E N K E I T H O VÁ
My na pódiu jsme se otáčeli jeden na druhého a snažili se improvizovat. Čekala jsem nějaký pokyn od Jakoba, ale on tam jen stál a vypadal, že se celý scvrkl. Zaváhala jsem jen na vteřinu. Popadla jsem mikrofon, kývla na ostatní, aby se ke mně přidali, a spustila jsem německé kabaretní číslo od Marlene Dietrichové, protože jsem jich pár znala zpaměti. Nepřestávala jsem zpívat, odhodlaná nedopustit, aby ti vojáci postřehli pukliny v mém sebevědomí, a nepřestávala jsem, ani když Maurits vstal a odváděl Liesbeth k východu. Jakob a ostatní za mnou chytili melodii a připojili se ke mně. Soustředila jsem se na obecenstvo, a když se rozruch uklidnil, otočila jsem tvář k vojákům. Byli zticha. Písnička se blížila k závěru, připravila jsem se přejít rovnou k další, ale Jakob mi dal znamení. V portále stál majitel kavárny. Posunula jsem se, abych mu předala mikrofon. „Velké poděkování Tulákům, děkuji vám.“ „Ale měli jsme ještě dvacet minut,“ zašeptala jsem Jakobovi. Zavrtěl hlavou. „Bude lepší pro nás i pro něj, když skončíme.“ A ano, vojáci mávli na barmana, že chtějí další rundu, a pohodili na stůl hrst mincí. Majitel nás tlumeně oslovil. „Berme to jako půlhodinu. Budete zase vítáni, jakmile se ta mlha zvedne.“ Voják s blond vlasy, které vypadaly skoro bílé, se rozkřikoval u baru. „Co je zač ta hezká?“ Ukazoval bradou směrem k pódiu, ke mně. Barman se snažil vojákovi vrátit drobné a jít dál, ale voják ho nepustil. „Mluvím s tebou!“ Chňapl po barmanovi, ale minul, protože ho kamarádi vlekli zpátky k židli. 22
A L E T TA , M Á D C E R A
„Půjdeme,“ řekl druhý voják. „Dámo, hej, dámo!“ Jakob mi položil ruku na paži, aby mě uklidnil. Neodvažovala jsem se podívat do obecenstva na Willema. Snad měl dost rozumu, aby se do toho nevložil. Voják vytáhl hrst bankovek a připlácl je na stůl. „Tohle bych ti všechno dal za… deset minut.“ „Tohle je kavárna, ne bordel,“ odpověděla jsem. Tentokrát se zapojil i druhý hulvát. „Ta dáma má pěkně prořízlou hubu.“ „Ven!“ Třetí voják popadl svoje dva kumpány za límec uniformy a rázně je doprovázel k východu. Zamračeně jsem se dívala na jejich záda, dokud se za nimi nezabouchly dveře. Obecenstvo ztichlo. Willem už byl na nohou a proplétal se k nám. „Měli bychom to dneska zabalit,“ řekl Jakob a odváděl mě z pódia. „Ne, měli bychom hrát dál,“ odpověděla jsem, i když o tomhle jsem nerozhodovala. A to už byl vedle mě Willem. „Jak se držíš?“ „Dobře.“ „A ty, Jakobe?“ „Drsné obecenstvo, ale Jo to zvládla.“ Willem mě políbil na čelo. „Byla jsi hvězda, miláčku, máš přirozený talent. Jsem na tebe pyšný.“ „Kde jsou Liesbeth a Maurits?“ zeptala jsem se. „Nejspíš se venku bratříčkuje s těmi moffen,“ odpověděl a myslel tím nácky. „Liesbeth utrousila cosi o tom, že se Maurits nějak rychle vyšvihl.“ 23
E L L E N K E I T H O VÁ
Než jsem stačila odpovědět, od vchodu do kavárny se ozval křik. Otočila jsem se a čekala, že se ti opilí vojáci vrátili. Jenže místo nich jsem uviděla, jak vrátný zápasí s dveřmi a snaží se je udržet zavřené. Majitel se spěchal podívat, co se to děje. „NSB,“ varoval ho kdosi. „A je jich celá banda!“ Pohlédla jsem na Willema. NSB, to bylo holandské Národně socialistické hnutí. Začalo jako standardní politická strana, ale bylo den ode dne radikálnější a nenávistnější. Hitlerovi hrdí věrozvěsti, kteří šířili v Nizozemsku fašismus. „Musíme se odsud dostat,“ řekl Willem. Než jsme stačili zareagovat, třesklo rozbité okno. Lidé vyskočili a snažili se vyhnout střepům, které padaly na stoly. Venku křičely mužské hlasy: „Pusťte nás dovnitř!“ Uvnitř křičeli muži: „Schovejte se!“ Další rozbité okno. Někdo zaječel. Jiným oknem proletěl dovnitř v kotrmelcích bicykl. Vrátný už je nedokázal zadržovat. Partajníci v černých uniformách – paravojenská odnož – rozrazili dveře a hrnuli se do lokálu. „Kde jsou ti Židi?“ řvali a začali se prodírat mezi lidmi. „Johanno!“ křikl Willem. Už vedl Jakoba a členy kapely k zadnímu východu z kavárny. Nastal chaos. Jedna obrovská hospodská rvačka. Chlapi se prali, partajníci házeli židle a nedopité pivní sklenice po nevinných hostech. Ucítila jsem na zápěstí něčí ruku, to mě Willem vlekl pryč. Klopýtala jsem za ním dozadu, kde mě protáhl krátkou chodbou ke služebnímu východu a pak ven do boční uličky, kde už čekal Jakob a ostatní hudebníci. 24
A L E T TA , M Á D C E R A
„Co vaše nástroje?“ ohlédl se Willem do chodby, kterou jsme přišli. „Dostaneme je později,“ odpověděl Jakob, ale nevypadal, že tomu věří. Všechno se měnilo a upřímně řečeno, ani já jsem si nemyslela, že si můžeme být ještě něčím jistí.