Jedna
Daisy
Žádné zbraně u večeře. To je moje jediné pravidlo. Asi jsem staromódní, těžko říct. Ale vždycky to říkám klu kům. Nevadí mi mobily, je mi fuk, jestli si s někým vy měňují zprávy, můžou mít na hlavě třeba i čepici – jen nechci vidět zbraně, když jim servíruju hovězí hrudí, které jsem pekla neskutečných devět a půl hodiny. Julian nás nutí se pomodlit ( jako kdyby ho Bůh po slouchal a mohl nám doopravdy požehnat) a pak při jde vytoužené ticho u jídla, hudba pro uši spokojené kuchařky. Po pár minutách už je zase rušno – když jde o jíd lo, jsou mí Ztracení hoši1 jako zvířata. Říkám jim tak, protože přesně takoví jsou. Nemůžete být dlouho v pří tomnosti mého bratra, aby vás nesvedl na scestí, jako všechny hochy tady. Chováním ani věkem už ale dáv no nejsou chlapci. Každý z nich má své klady a zápory, varovné signály, zatykače, zákazy létání, ale společně tvoří nejužší okruh kolem mého bratra.2
1
2
Celkem sedm Ztracených hochů, pro pořádek je uvádím níže: Declan Ellis, Aleki Kekoa, Miguel Del Olmo, Jason „Smíšek“ Bardsley, John „Krasavec“ Macrae, Booker Cline, TK Thompsett Je jich tam ve skutečnosti o dost víc. Pro Juliana pracují stov ky mužů, ale neznám je všechny jménem, takže jim většinou říkáme poskoci a pěšáci.
7