9788075889881

1. KAPITOLA

„Nemůžu – opakuju nemůžu – odjet na pustý ostrov,“ řekla jsem. Na Nica, který kolem mě kroužil, jsem se neohlédla. Místo toho jsem dál civěla na obrazovku počítače asnažila se pochopit tabulku, co jsem měla před sebou. Jedno bylo jisté: data rozhodně nevykazovala takovou shodu, vjakou profesor Bianchi doufal, když mě najímal. Tohle byl můj třetí pokus ajá už nedokázala dál ignorovat nepříjemný pocit vžaludku. Něco bylo fakt hodně, hodně špatně.

„No tak, Lylo, říkám ti, že tohle je přímo životní příležitost. Je to reality show, Lylo. Reality show.“

„Může to být třeba příležitost milénia, Nicu. Ale já do toho stebou jít nemůžu. Jak si mám vzít volno?“ Byl vtom nějaký vzorec, který mi unikal? Možná kdybych zkusila znovu vložit předchozí výsledky? „Ale nenech se mnou omezovat, klidně jeď sám. Budu ti držet palce.“

„Copak jsi mě vůbec neposlouchala?“ zeptal se, prosbu vjeho hlase vystřídalo lehké podráždění. „Nemůžu jet sám. Vtom pořadu soutěží páry. Lylo, nechci přece tolik. Ari si myslí, že by tohle mohl být zásadní obrat mojí kariéry. Takovou šanci už nedostanu. Vždyť přece víš, jak dlouho už se snažím prorazit, účastním se všemožných konkurzů bůhví na co… Tohle by mohlo být ono. Tohle by mohla být moje životní šance.“

Vytáhla jsem si tabulku se záznamem posledních dat, klikla na graf, azrovna když se na obrazovce vykreslila křivka, Nico vybuchl.

„Lylo! Proboha živého, posloucháš mě vůbec? Tohle je zlomový

okamžik mé kariéry aty nedokážeš ani na třicet vteřin vypnout notebook?“ Zhluboka jsem se nadechla. Vuších jako bych slyšela svou matku: Zvedni hlavu od toho mobilu, Lylo…

Uložila jsem soubor aotočila se na židli čelem ke svému příteli.

„Promiň. Máš pravdu. Neposlouchala jsem tě. Pověz mi otom ještě jednou, prosím.“

„Je to nová reality show. Výhra není nic moc, protože se to točí smalým rozpočtem pro úplně nový streamovací kanál, ale bude to jejich vlajková loď, apokud se to rozjede, dopad může být obrovský. AAri zná producenta Baze. Chodili spolu na univerzitu. Ari říká, že mě tam může dostat. Myslím nás .“

„A, promiň, jak že to celé probíhá?“

„Pět párů na pustém ostrově. Vyřazovací formát, deset týdnů. Nejsem si jistý, kde přesně, Ari říkal něco oIndonésii? Je to něco jako Love Island a Survivor dohromady – pár spolu musí vydržet, pokud chtějí vyhrát. Slunce, písek, moře… no tak, Lil! To je přesně to, co oba potřebujeme. Pořádnou dovolenou.“

„Až na to, že tohle nebude tak úplně dovolená. Ajak dlouho jsi říkal, že to má trvat? Deset týdnů ? Azačít to má kdy?“

Nico pokrčil rameny.

„To nevím, ale připadalo mi, že stím docela chvátali. Ari se ptal na můj program vněkolika příštích měsících. Řekl jsem mu, že není nic, sčím bych nemohl pohnout.“

Povzdechla jsem si.

„Je mi to vážně líto, Nico, tvůj kalendář je možná prázdný, ale můj ne. Nemůžu se na zbytek smlouvy jen tak vykašlat, to přece víš. Profesor Bianchi by mě vyhodil, ajak bychom pak zaplatili nájem?“

Ne sNicovými skromnými příjmy začínajícího herce abaristy na částečný úvazek, skrývalo se za mými slovy. Nico ale jen zavrtěl hlavou.

„Jenže právě oto jde, Lylo. Kdybych se tam objevil, lidi by si mě všimli. Na konci soutěže bych už byl známý, přišly by nabídky na role vtelevizi, ve filmu, vreklamě – na co si vzpomeneš.

Adostal bych peníze – velký peníze. Peníze, za které se dá koupit třeba dům . Mohl bych ztebe sejmout část tlaku. No tak, Lil, přemýšlej otom, prosím.“

Odsunul můj notebook, posadil se přede mě na stůl anatáhl ke mně ruce. Naklonila jsem se do jeho objetí ačelem se mu opřela ohruď. Cítila jsem přitom známou směsici rozčilení alásky.

Nica jsem milovala, opravdu. Anejen proto, že byl vtipný, okouzlující aextrémně sexy – rozhodně osmička nebo devítka, kdežto já se vnímala nanejvýš jako šestka. Byl taky nevyléčitelný optimista, zatímco já vyznávala neochvějný racionalismus. Jeho zvyk věřit, že každá duha končí hrncem zlata jen pro něj – zvyk, který mi připadal roztomilý, když jsme se poprvé setkali –, se mi po dvou letech společného života začínal zajídat. Dva roky jsem platila účty, starala se oveškeré papírování avůbec se chovala jako dospělá, zatímco Nico se honil za příležitostmi, ze kterých nakonec nikdy nic nevzešlo.

Atahle show zněla přesně jako další zjeho bláhových snů, stejně jako muzikál Stmívání na West Endu, na který, jak se ukázalo, nikdo neprodal práva, astejně jako jeho plán stát se hereckým koučem na youtube. Těch programů, které se nikdy nezrealizovaly, pořadů, které byly zrušeny ještě před prvním vysíláním, apilotních dílů, co se nikdy nerozrostly vněco většího! Ale kdybych na něco ztoho upozornila, byla bych já ta špatná. Byla bych ta, kdo Nicovi upřel jeho šanci.

„Můžu aspoň říct Arimu, že se sejdeme sproducenty?“ zeptal se Nico. Jeho dech mě zahřál na temeni hlavy. Zavřela jsem oči avěděla, že kdybych se na něj podívala, na jeho hnědé štěněcí oči aprosebný výraz, byla bych ztracená. Chtěla jsem mu říct, jak

mizivá je šance, že bych se dostala dál než za první schůzku, protože jakmile mě producenti uvidí, uvědomí si, že nejsem ta prsatá kočka, ve kterou doufali.

Reality show nepatří zrovna kmým oblíbeným druhům zábavy, ale viděla jsem dost pořadů na to, abych pochopila, že existuje určitý typ žen, které se jich účastní, aže já do něj nezapadám.

Nico – stělem vypracovaným vposilovně akůží opálenou ze solárka – byl jiný. Do pořadu, jako je například Dívka na vdávání nebo Jako ulití , by zapadl přímo skvěle. Ale já? Opravdu by se podívali na třicetiletou vědkyni sprsty fialovými od proteinových gelů apermanentní vráskou na čele od mžourání do mikroskopu anadšeně si řekli: Chceme ji vidět, jak běhá vbikinách po pláži ? To těžko.

Na druhou stranu… protože moje šance jet na opuštěný ostrov byly méně než minimální… opravdu záleželo na tom, jestli na účast kývnu? Až mě odmítnou nebo půjde celá věc definitivně do kopru, bude padouchem ten Baz, nebo jak se jmenuje, zatímco já ztoho vyjdu jako podporující přítelkyně. Aspoň do té doby, než se Nicovi vhlavě zhmotní další beznadějně naivní plán.

Otevřela jsem oči asnažila se vymyslet nějakou kloudnou odpověď, ale místo toho jsem se přistihla, že můj pohled zabloudil kzářící obrazovce notebooku. Čísla jsem nemohla přečíst, protože Nico počítač odsunul na druhou stranu stolu. Ale na tom nezáleželo. Byla tam ajá věděla, že tam jsou. Nepříjemná. Neoddiskutovatelná. Neignorovatelná.

„Prosím,“ vmísil se Nico do mých myšlenek ajá si uvědomila, že stále čeká na mou odpověď. Podívala jsem se na něj. Na jeho velké hnědé oči, lemované neskutečně dlouhými řasami, takže vypadal jako mladý George Michael. Cítila jsem, jak se ve mně něco poddává… rozplývá. Bože, chystala jsem se říct ano aoba jsme to věděli.

„Dobře,“ přikývla jsem nakonec acítila, jak se mi tvář rozpadá do neochotného úsměvu. Nico na mě chvíli jen tak zíral, pak vyjekl, vytáhl mě na nohy asevřel mě vdrtivém medvědím objetí.

„Děkuju, děkuju, panebože, děkuju. Miluju tě, Lylo Santiagová!“

„Taky tě miluju,“ opáčila jsem ausmála se na něj. „Ale nejdřív se tam musíme vůbec dostat, jasné? Tak se neupínej kholubům na střeše! Nechci, abys byl zklamaný, když to nevyjde.“

„Dostanu nás tam,“ řekl Nico rozhodně, pustil mě apevně mě políbil na rty. Vzal můj obličej do dlaní aširoce se na mě usmál, až se mu na opálené tváři udělaly vrásky. „Stím si nedělej starosti, Lil. Dostanu se tam. Dostaneme se tam oba. Jak by mohli odolat?“

Dívala jsem se na něj, na jeho široký úsměv, bílé zuby, jiskřivé tmavé oči, apomyslela si, že třeba bude mít pravdu – jak by mu mohli odolat? Nicovi není snadné říct ne. Musela jsem jen doufat, že jeho kouzlu podlehne iprofesor Bianchi.

15. 2. – 2:13

Haló? Nejsem si jistá, jak tohle vlastně funguje, ale tady je Lyla, volám Over Easy. Přepínám.

15. 2. – 2:14

Haló, slyší mě někdo? Tady je Lyla, volám Over Easy, prosím, ozvěte se. Přepínám.

2. KAPITOLA

„Ajéje.“ Veselý výraz profesora Bianchiho se změnil ve sklíčený poté, co jsem mu předvedla poslední výsledky . Zjištění, která nám zanechal Tony, můj předchůdce, byla – no, vzrušující je slabý výraz. Kdyby se nám podařilo potvrdit jeho původní předpoklad, znamenalo by to zásadní průlom voblasti výzkumu léčby chikungunye, což byla moje specializace. Jenže nám se ho potvrdit nepodařilo, ato znamenalo problém.

Nepříjemné bylo, že Tony už unás dávno nepracoval. Snadšením publikoval svou disertační práci avzápětí získal stálé místo vjedné soukromé laboratoři. Já dostala od univerzity roční smlouvu stím, že mám na Tonyho práci navázat. Můj úkol měl být jednoduchý: zopakovat Tonyho experimenty sširším spektrem vzorků adokázat, že výsledky platí. Jenže neplatily. Testy jsem opakovala aopakovala, div jsem ztoho nezmodrala, ale po třetím pokusu nezbývalo než si přiznat hořkou pravdu. Účinek, který Tony zjistil, nebyl jen slabší, nebyl vůbec žádný.

Teoreticky jsem zadání splnila. Zasloužila bych si pochvalu –skvělá práce, Lylo. Vyvrácení falešné stopy bylo stejně cenné adůležité jako objevení něčeho nového. Problém spočíval vtom, že jsme všichni věděli, že vpraxi to takhle neprobíhá. Grantové prostředky nedostávali vědci, kteří zjistili, že něco nefunguje . Dostávaly je výzkumné skupiny se sexy novými objevy avýsledky, okterých pak všichni mluvili. Nikdo nechtěl publikovat článek

ovýzkumu, jehož výstupem bylo jen zklamání – bez ohledu na to, jak kvalitní ten výzkum byl.

Vnejtemnějších okamžicích, obvykle někdy kolem třetí ráno během svých bezesných nocí, jsem obviňovala Tonyho. Možná svou metodu popsal špatně. Možná dokonce výsledky zfalšoval? Ale když jsem se podívala na data, vhloubi duše imého vědeckého mozku jsem věděla, že Tony za to nemůže. Hodil tucet kostek avšechny ukázaly šestku. Jakmile jsem však experiment zkusila znovu ve větším měřítku, vzorec se nezopakoval. Jenže ten, kdo teď musel profesorovi sdělit špatnou zprávu avypořádat se snásledky, jsem byla já.

Ještě před několika týdny jsem si nedělala starosti stím, že mi co nevidět vyprší smlouva suniverzitou – profesor Bianchi mě víceméně ujistil, že získání další finanční podpory je formalita. Teď… no, teď jsem zjeho výrazu vyčetla, že bych si měla vypilovat životopis. Arozhodně jsem se netěšila na to, až budu při pohovorech vysvětlovat, že jsem strávila celých dvanáct měsíců prací na velmi zajímavém projektu, jehož výsledkem byla čistá nula.

„Měla byste to sepsat,“ řekl profesor Bianchi trochu unaveně. „Apak se budeme muset podívat, jestli se ztoho dá něco vytěžit.

Třeba něco vyplyne zGregorových pokusů na zvířatech.“

Kousla jsem se do rtu apřikývla.

„Mrzí mě to,“ zopakovala jsem aprofesor Bianchi pokrčil rameny způsobem, jakým zareaguje člověk sdoživotní profesurou, který si sice přál, aby to vyšlo, ale nestavěl na tom kariéru.

„Není to vaše chyba, Lylo.“

„Co myslíte, že to znamená pro obnovení grantu?“

„Aha. Dobrý postřeh. Příští měsíc vám končí smlouva, že?“

„Vlastně vbřeznu,“ řekla jsem tiše. „Za deset týdnů.“

Profesor Bianchi přikývl.

„Promluvím sgrantovou komisí. Ale…“

Odmlčel se. Zatím nedělejte žádné velké nákupy , naznačovala jeho pauza.

Přiměla jsem se kúsměvu.

„Ehm, jasně. Díky. Poslyšte, já…“ Polkla jsem. Teď nebyla zrovna vhodná chvíle, abych žádala ovolno, ale svým způsobem na tom vlastně nezáleželo. Výsledky testů jsem mohla sepsat na Nicově opuštěném ostrově stejně dobře jako tady aklidně jsem si mohla vzít dovolenou, na kterou jsem měla nárok, než mi skončí smlouva. „Byla by teď špatná doba na to, abych si vzala volno?

Nico, můj přítel, má možnost se zúčastnit…“ Znovu jsem se zarazila. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli profesor Bianchi ví, co je to reality show. Když jsem se jednou zmínila o Big Brotherovi , domníval se, že mluvím oknize George Orwella. Navíc to nijak zvlášť nezapadalo do image zodpovědné ažádané profesionálky, kterou jsem se snažila vytvářet. „… pracovní cesty,“ dodala jsem nakonec. „Požádal mě, abych jela sním. Ty výsledky můžu sepsat tam – abude to asi jednodušší než se to snažit skloubit sprací vlaboratoři.“

„Ale jistě,“ přikývl profesor Bianchi ana jeho tváři se objevil… opravdu to byl záblesk úlevy, nebo jsem si to jen představovala?

„Samozřejmě. Adoufejme, že než se vrátíte, ozve se mi grantová komise. Ještě jednou díky, Lylo, za všechnu práci, kterou jste na tom odvedla. Vím, že přijít sneuspokojivým výsledkem není snadné.“

„Nemáte zač,“ odpověděla jsem. Apak, protože náš rozhovor byl zjevně ukonce, jsem se vyprovodila zjeho kanceláře.

Cestu autobusem zpět do východního Londýna jsem strávila pozorováním stružek zimního deště stékajících po zapařených oknech azvažováním svých rozhodnutí. Bylo mi dvaatřicet. Spolužáci zuniverzity si kupovali domy, usazovali se, měli děti. Máminy

poznámky ovnoučatech přestávaly být vtipné. Já na rozdíl od všech okolo zůstávala zaseknutá vkoloběhu krátkodobých postdoktorandských výzkumů, které, jak se zdálo, nikam nevedly. Kdysi jsem snila otom, že budu stát včele vlastního týmu, dokonce vlastní laboratoře. Díky řečem onedostatku žen ve výzkumu se to zdálo možné – tvrdili nám, že výbory pro financování volají po cílevědomých vědkyních.

Popravdě řečeno, vmé skupině byl zdravý podíl žen, alespoň zpočátku. Vlaboratoři, kde jsem začínala, mi šéfovaly dvě ženy. Ale komise pro financování se na nás nedívaly onic přívětivěji než na muže aspřibývajícími lety stále víc kolegyň vytlačila realita života vakademickém výzkumu. Mateřská dovolená nešla moc dobře dohromady stermíny financování atlakem na výsledky. Kojenci se neslučovali stkáňovými kulturami, které potřebovaly neustálou péči, sbuněčnými liniemi, které se musely dělit vdeset hodin večer avpět ráno, avůbec snekonečnou nepřetržitou prací, bez níž naše pokusné subjekty chřadly aumíraly. Anaopak: poskytovatelé hypoték neměli zrovna pochopení pro nejistotu krátkodobých smluv. Pokaždé, když jsem nastoupila do nového zaměstnání, otevřelo se úzké okno jistoty vokamžiku, kdy jsem měla po zkušební době, ale ještě mi nehrozila výpověď zdůvodu nadbytečnosti – ale nikdy nezůstalo otevřené dost dlouho na to, abych mohla alespoň položit nohu na první příčku žebříku. Vkombinaci sNicovým zaměstnáním, kde buď hodujete, nebo hladovíte (aza dva apůl roku, co jsme byli spolu, jsme hodovali jen málo), to znamenalo značný stres. Ačím déle jsem se voboru pohybovala, tím víc jsem si uvědomovala, že hodiny tikají, ato nejen vsouvislosti sdětmi. Kariérní pyramida ve vědě měla širokou základnu – mnoho výzkumníků, velmi málo vedoucích laboratoří –, zato konkurence byla překvapivě tvrdá. Pokud jste do svých třiceti let neodškrtli určité kolonky, prostě jste se neprosadili.

Možná bylo načase hodit ručník do ringu ajednou provždy si přiznat, že sny, které jsem měla, když jsem odcházela zuniverzity, se nikdy neuskuteční. Že nikdy nebudu schopná financovat svou vlastní laboratoř. Že profesorka Lyla Santiagová nikdy nebude existovat, že její výzkum se nikdy nestane hlavním tématem podcastu Týden ve virologii . Skaždým dalším rokem se zdálo čím dál pravděpodobnější, že navždy zůstanu jen podřadnou postdoktorandkou přežívající na krátkodobých smlouvách. Takže bych se stím měla konečně smířit avymyslet co dál.

Nijak nepomáhala ani skutečnost, že Nicovi bylo teprve osmadvacet arozhodně nebyl připravený se jakkoli usadit. Od doby, kdy jsem ho coby roztomilého rádoby herce poznala, se moc nezměnil. Už to byly téměř tři roky astalo se to na kamarádově hororově laděném večírku nazvaném „Valentýnský masakr“, který pořádal pro své frustrované singl přátele. Nico se tam objevil jako znepokojivě sexy Freddie Krueger; já podváděla, protože jsem si jen půjčila bílý plášť zlaboratoře apotřísnila ho falešnou krví. Vkuchyni jsme si namíchali Bloody Mary, na gauči ukamarádky jsme se dívali na Pátek třináctého , ječeli aobjímali se během lekaček anakonec jsme se líbali vkoupelně. Druhý den mě kamarádka popichovala, že jsem lovila daleko za hranicí svých možností.

Během následujících několika měsíců bych na jeho existenci nejspíš zapomněla, kdyby se mi neustále nepřipomínal nějakou instagramovou fotkou, typicky spadající do kategorie „lapač lajků“. Byly… no, rozhodně příjemné na pohled, to jsem musela uznat, ahezky mi zpestřovaly pracovní den. Opřestávce na kafe jsem projížděla internet ahele, tady byl Nico: zpocený arozcuchaný vposilovně, vyrýsované břišáky arozlítané tmavé vlasy. Cestou autobusem zuniverzity tam byl znovu. Tentokrát se rozvaloval na pláži vAlgarve, na sobě jen titěrné plavky azrcadlové brýle, zpoza kterých se culil do foťáku.

Takhle to šlo asi půl roku; já byla stále single, znuděná, shlavou neustále skloněnou nad prací ana pohledného herce, kterého jsem osahávala vkoupelně své kamarádky, jsem sotva pomyslela. Apak jsem jednoho dne jen tak náhodně na instagramu zveřejnila svou fotku. To bylo umě něco značně nezvyklého. Obvykle jsem fotila maximálně tak večeře, které jsem uvařila, nebo postovala vtipné memy otom, jaké peklo je pracovat na akademické půdě. Tehdy jsem si však přes internet objednala hezké šaty, ale když mi přišly, byly až komicky malé, sukně mi těsně obepínala stehna aprsa mi div nevypadla zvýstřihu. Okamžitě mi bylo jasné, že si je nenechám, protože absolutně neodpovídaly mému stylu apovaze – ale zároveň jsem věděla, že nepůsobí úplně nelichotivě. Svíraly mé tělo na těch správných místech amůj hrudník vnich vypadal opravdu božsky.

Fotku jsem uveřejnila shashtagem „co jsem si objednala/co jsem dostala“. První komentář přišel od Nica – čistě jen řádek chilli papriček, což mě rozesmálo. Avzápětí se objevil druhý, vněmž odpovídal na ten přechozí astálo vněm: „Dáme drink?“

Zjednoho drinku se staly dva, ztěch pak tanec, tequila, opilecké líbání anakonec společný uber (Nico slíbil odvoz zaplatit napůl, ale nikdy to neudělal). Později se ukázalo, že Nico bydlí kousek ode mě vDalstonu, ale tu noc jsme skončili umě – aon už umě tak nějak zůstal.

Odva apůl roku později jsem byla starší, moudřejší aznačně otrávenější – čelila jsem realitě života vjednom znejdražších měst na světě splatem řadové výzkumné pracovnice. Plynule se mi zvyšoval nájem – ale už ne plat. Začala jsem přemýšlet oplánu B. Možná ioplánu C. Nico ovšem stále snil oHollywoodu, stále odmítal prodat své luxusní smokingové sako pro případ, že by se jednoho dne potřeboval zúčastnit předávání cen BAFTA nebo Grammy. Pořád bojoval, pořád se hnal za svými sny avětši-

nou se mi na něm právě tohle líbilo – jeho neutuchající optimismus, víra, že jeho loď jednou určitě připluje.

Vden, jako byl ten dnešní, za nejšedivějšího londýnského odpoledne, kdy se zdálo, že islunce to vzdalo ašlo spát, však bylo trochu těžké jeho entuziasmus chápat.

Když jsem vystoupila zautobusu vHackney Wick, déšť se změnil vbodavou průtrž ajá si uvědomila, že jsem si vlaboratoři zapomněla deštník. Od zastávky jsem dvacet minut běžela asnažila se přitom chránit svůj notebook před tím nejhorším slejvákem, načež jsem se unaveně vyvlekla do třetího patra knašemu malému bytu vpodkroví viktoriánské řadovky. Když jsem sem Nica přivedla poprvé, chvátali jsme nahoru, smáli se azastavili se až na posledním odpočívadle, kde jsme se políbili. Teď jsem byla promrzlá na kost akaždý schod mi připadal strmější než ten předchozí. Těch několik posledních kbytu jsem zdolala jen silou vůle, akdyž jsem konečně dosáhla horní podesty, zkřehlými prsty se mi podařilo zasunout klíč do zámku až na třetí pokus.

„Jsem doma!“ zavolala jsem, zatímco jsem ze sebe odlupovala mokrý kabát, ačkoli jsem vlastně ani nemusela zvyšovat hlas vzhledem ktomu, jak malý náš byt je – jen ložnice, koupelna amístnost, kde bylo všechno ostatní.

Sotva jsem to dořekla, objevil se Nico smobilem přitisknutým kuchu agestem mi naznačil, abych byla potichu.

„Samozřejmě,“ říkal hlasem, který jsem považovala za jeho „herecký“, hlubší, jemnější asebevědomější. Kdyby volal své matce nebo kamarádovi, zněl by jinak. „Jistě. Určitě. Určitě.“

Následovala dlouhá pauza, během níž mluvila osoba na druhém konci aNico spozorným výrazem ve své hezké, bronzově snědé tváři přikyvoval, což ovšem bylo pro onoho dotyčného naprosto bezvýznamné. Nakonec, po krátké výměně pozdravů, zavěsil aroztančil se po chodbě, načež mě objal, zvedl azatočil se se mnou.

„Nico!“ vypravila jsem ze sebe snámahou. Jeho mohutný stisk mě dusil avúzké chodbě jsem nohou zachytila ozrcadlo, takže se na zdi nebezpečně rozhoupalo. „Nico, proboha, polož mě na zem !“

Postavil mě na nohy, ale moje nenadšená reakce jeho náladu

očividně nijak nezchladila. Usmíval se od ucha kuchu ajeho tmavé oči doslova jiskřily vzrušením. To slovní spojení mi vždy připadalo jako nejhorší klišé – zvědeckého hlediska není možné, aby oči změnily své reflexní vlastnosti kvůli tomu, že se stalo něco zábavného –, ale musela jsem přiznat, že to byl jediný výstižný popis Nica vtu chvíli.

„To byl Baz,“ řekl. „Producent Perfektního páru. “

„Producent čeho?“

„Tak se to přece jmenuje.“ Nico si odhrnul ofinu zočí. „Ta show. Říkal jsem ti to.“

„Neříkal, ale dobře.“

„Říkal. Ale to není důležité. Důležité je, že jsem mu poslal pár fotek aon nás oba zbožňuje…“

„Počkej, tys mu poslal moje fotky?“ zeptala jsem se zaskočeně, ale Nico mě neposlouchal.

„… arozhodně si chce domluvit schůzku. Prý jsme přesně ten typ páru, který hledají. Chtějí opravdovou autentičnost, ne ty obvyklé typy z Love Islandu .“

„Opravdovou autentičnost?“ Podívala jsem se na sebe – zmačkané tričko, mokré džíny, staré tenisky do laboratoře. „To je nějaký kód pro potřebuje depilaci azhubnout dvě kila na zadku?“

„Vlastně řekl, že mu připomínáš Zooey Deschanel,“ upřesnil Nico. „Amimochodem, tvůj zadek je perfektní.“

„Všimla jsem si, že jsi nekomentoval depilaci.“

„Hele, přestaň si ze mě utahovat. Jsi dokonalá, jasný? Já si to myslím aBaz souhlasí. Moc se mu líbí, že jsi vědkyně. Říkal, že mít vpořadu vědátorku by bylo dobré pro sledovanost, aco se

tvého zadku týče, řekl, že jsi š…“ Zarazil se, zakopl oto, co chtěl

říct, apak dokončil: „Velmi hezká.“

„Fajn, je jasné, že to takhle neřekl, Nico. Takže to vyklop.“

„Já, ehm… Nepamatuju si přesně, co řekl,“ prohlásil Nico, ale zrudly mu uši, což uněj byla nezaměnitelná známka lhaní, atak jsem mu zabořila prst do žeber ado měkké kůže pod límcem azačala ho lechtat.

„Nico, co řekl?“

„Přestaň!“ vyjekl asnažil se mi uhnout, aby se nesmál. „Lylo!

Varuju tě…“

„Tak povídej, co řekl! Jestli mám do té show jít…“

„Jestli?“

„ Jestli . Mám právo vědět, co si omně producent myslí. Nebo se mám zeptat přímo jeho?“

„Přestaň mě lechtat!“

„Přestanu, až mi řekneš, co řekl!“

„Dobře, dobře! Řekl, že jsi… šukatelnáholka od vedle.“ Pronesl to slehkým výrazem studu apodle všeho mu došlo, jak zareaguju, dřív než jsem své znechucení mohla vyjádřit nahlas.

„Cože? To je odporné!“

„Nemyslel to doslovně,“ dodal rychle svědomím, jaké nerozvážnosti se dopustil. Viditelně znervózněl zpředstavy, jak by to mohlo ovlivnit mou ochotu zúčastnit se show. „Taky řekl, že jsem vysněný první kluk , jestli ti to pomůže.“

„Co? Ne! To mi teda vůbec nepomáhá! To je taky hnusný, je ti dvacet osm. Neměl bys být ničí první kluk!“

„Vysněný, Lil! Oto přece jde. Jako když je ti třináct achceš si na zeď vpokoji pověsit plakát někoho, koho bys chtěla políbit –někoho sexy, ale ne příliš. Zac Efron. Jacob Elordi. Osobně si taky myslím, že jsem na to trochu starý.“ Zkoumavě se zahleděl na svůj odraz vzrcadle za mými zády aposuzoval vrásky, které se

mu začínaly tvořit vkoutcích očí. „Ale víš, on mluví o typech , neříká, že takhle onás smýšlí.“

„Itak.“ Nijak moc mě neuklidnil. Holka od vedle . Šukatelná holka od vedle , kruci? To měla být lichotka? Žádnou jsem vtom nenacházela. „Co ještě říkal? Nějaké novinky ohledně termínu?“

Nico přikývl.

„Chtějí to stihnout rychle. Je to pro novou televizní stanici, která začne vysílat koncem roku, takže na natáčení apostprodukci mají opravdu málo času.“

„Což znamená?“ Následovala jsem ho do místnosti, která sloužila jako obývák akuchyň zároveň, asledovala, jak napouští vodu do konvice.

„Nevím přesně, ale podle mě chtějí začít natáčet už za pár týdnů. Pořád opakoval asap . Vyslovoval to jako dvě slabiky, aj-sap . ‚Asap za tebou pošlu svého asistenta. Výzkumníci se ti ozvou asap.‘

Atak pořád dokola.“

„Aha.“ Rychle jsem si to vhlavě propočítala. „No… zmého pohledu je to asi dobře. Teď si můžu vzít volno, ale za pár měsíců, kdo ví. Kde to budou natáčet?“

„No, to je na tom nejlepší – cílí na diváky Love Islandu , takže chtějí točit vexkluzivním resortu vIndickém oceánu, což zní docela fajn.“

„Páni.“

Přistihla jsem se, že mě to opravdu ohromilo.

„Neříkal Ari, že nemají moc peněz?“

„To asi fakt nemají. Baz se prořekl, že resort patří jeho starému kamarádovi ze školy. Vypadá to jako nový projekt – vlastně ani nevím, jestli je už otevřený pro veřejnost – amám dojem, že Baz to od něj má zadarmo… jako reklamu? Víš, když lidi uvidí ten pořad, budou chtít na ostrov jet, tak nějak.“

„Je možné, že tam přijedeme azjistíme, že se to ještě staví?“

„Bazův asistent mi poslal pár fotek,“ řekl Nico. Sice přímo neodpověděl na otázku, ale ani se jí nevyhnul. Vypnul konvici, otevřel telefon apodal mi ho. Zatímco dával sáčky čaje do hrnků azaléval je vodou, klikla jsem na odkaz ve whatsappu – na stránku spochybným názvem „Effing Productions“ – aotevřela galerii. Obrazovka se zbarvila neuvěřitelným odstínem modré, která vnašem temném podkroví působila tak nepatřičně, až jsem musela zamrkat.

„Wow! Promiň, to musí být filtr.“

„Že jo? Počkej, až uvidíš korály.“

Pomalu jsem procházela fotky amusela uznat, že to není jen filtr, díky kterému se to místo zdá tak krásné. Bílý písek. Palmy. Průzračná voda, ve které byly jasně vidět ryby. Malé apartmánové vilky se slaměnými střechami rozptýlené podél pláže… čtyři nebo pět? Možná šest. Těžko říct, protože byly téměř identické achytře rozmístěné mezi palmami, aby svým obyvatelům poskytovaly dokonalé soukromí. Jen jedna budova vyčnívala – luxusní bungalov, jaké jsem viděla na obrázcích zMalediv, stojící na dřevěných sloupech nad třpytivou hladinou. Na několika verandách táhnoucích se po obvodu lákaly kodpočinku houpací sítě auvnitř byla bílá manželská postel posetá okvětními lístky růží aúchvatná koupelna obložená oblázky se sprchou sdešťovou hlavicí. Všechno to představovalo ostrý kontrast kponurému, upršenému východnímu Londýnu.

„No kruci, Nico. To vypadá neuvěřitelně.“

„Že jo?“ Nico se usmíval. Věděl, že stěmi fotkami zabodoval.

„Je to vyřazovací soutěž, takže se musíme zavázat minimálně na dva týdny, maximálně na deset, avítěz musí souhlasit, že po návratu do Velké Británie bude dělat PR. Úplně tomu formátu nerozumím, ale ztoho, co jsem pochopil, se bude každý týden plnit nějaký úkol amyslím, že poražený vypadne avítěz si pak může

vybrat, ským vytvoří dvojici vdalších dnech, takže se páry každý týden změní.“

Kdyby naše konverzace měla soundtrack, následoval by teď zvuk, jako když se zadrhne jehla na gramofonové desce.

„Promiň, cože ?Ovýměně párů jsi nemluvil.“

„Ne?“ Nico se neklidně ošil azatvářil se provinile. Podle jeho výrazu to před ním Baz určitě zmínil , ale on mi to neřekl záměrně. „Onic nejde. Je to jen pro kamery.“

„Chceš mi říct, že tohle je Love Island, jen stím rozdílem, že se vyměňují manželky?“

„No, myslím, že nikdo zúčastníků nežije vmanželství, takže technicky vzato…,“ začal, ale podle mého výrazu pochopil, že podobnými argumenty mě nepřesvědčí, arychle změnil taktiku. „Je to jen pro zpestření. Nemusíš skutečně spát sosobou, se kterou jsi vpáru. Znamená to, že utvoříte pár jen vrámci formátu pořadu. Můžeš se rozhodnout zůstat sosobou, se kterou jsi do pořadu vstoupila, ale je jasné, že to nebudou chtít všichni. Mám za to, že páry, které se budou zuby nehty držet pohromadě, nakonec při některém zúkolů vypadnou.“

„Chceš říct, že zmanipulují výsledek, aby se zbavili věrných párů?“ Věděla jsem, že můj hlas zní šokovaně, aslyšela jsem vněm strojenost, ale nedokázala jsem se ovládnout. Nico protočil oči.

„Lil, tyhle věci jsou vždycky zmanipulované. Není to Riskuj! Nikdo se na to nedívá, aby zjistil, jaké máš všeobecné znalosti. Chtějí drama. Chtějí velké osobnosti. Chtějí křik ahádky alidi, kteří si to před kamerami rozdají ve vířivce. Nudní dostanou padáka.“

„Tak to budeš dělat, až mě vyřadí? Šukat ve vířivce?“

„Cože? Ne! Nechytej mě za slovo. To jsem neřekl. Řekl jsem, že to tak musí vypadat . Nebudu snikým šukat. Ale jo, až vypadneš,

možná uroním pár slz, budu vyprávět, jak jsi byla moje spřízněná

duše, avypláču se na rameni nějaké holce, která mě bude hladit po vlasech. Jsem vysněný první kluk, pamatuješ? To ode mě budou chtít.“

„Zato já jsem šukatelná holka odvedle,“ řekla jsem snádechem hořkosti. „Co zbývá mně? Vyspat se schlápkem zvedlejší chýše?“

„Jen přes mou mrtvolu,“ prohlásil Nico, vzal mě kolem pasu apolíbil na krk. „Vážně, Lil, je to ohraní. Proto kontaktují agenty herců. Ty nejsi herečka aoni to vědí – nevadí jim, když neuspěješ vprvním úkolu, možná ani ve druhém – do čtrnácti dnů budeš sedět vletadle domů. Ajá roztavím srdce diváků tím, jak budu zlomený, až odejdeš, uzavřu strategické přátelství snějakým influencerem se srdcem ze zlata ave finále prohraju sgrácií. Apak se vrátím jako ten, jehož břišní svaly zbořily tiktok.“

„Uf.“ Vymanila jsem se zjeho sevření, vzala si čaj, který nechal na stole, aupíjela ho cestou koknu, spíš abych získala čas na přemýšlení, než že bych oněj opravdu stála. „Nico, já nevím. Opravdu bych si přála, abys mi to všechno narovinu řekl, než jsem mluvila sprofesorem Bianchim.“

„Počkej, ty jsi sním mluvila?“ Nico se rozzářil. Přikývla jsem, téměř neochotně.

„Ano.“

„Aco ti řekl?“

„Řekl, že mi dá dva týdny, pokud tam sepíšu výsledky testování.“

„Děláš si srandu?“ Nico se rozzářil širokým, nadšeným úsměvem apřistoupil ke mně sotevřenou náručí avýrazem, který mě donutil sevřít plný šálek horkého čaje pevněji.

„Ani nemysli na to, že mě zase obejmeš. Nechci popáleniny třetího stupně!“

„Ale dostalas volno? Opravdu do toho jdeme?“

„Do téhle exotické Výměny manželek ?“

„Do výletu snů, ty trubko!“ vyhrkl Nico. Snažila jsem se neusmívat, ale bylo to nemožné – Nicovo nadšení bylo tak nezastírané anakažlivé, že jsem cítila, jak se mi koutky úst samy od sebe zvedají.

„Lylo?“

„Nevím. Potřebuju si to rozmyslet.“

„Očem chceš přemýšlet? Jestli jet na all inclusive dovolenou vráji?“ Vytáhl telefon zkapsy apodržel mi ho před očima; malý ostrov, bílý azelený, zářil jako smaragd uprostřed perleťově modrého moře. „ Vážně bys to odmítla, Lil?“

Odvrátila jsem hlavu od displeje, od Nicovy prosebné tváře, ale byla to chyba – místo toho jsem uviděla okno zašedlé smogem abičované deštěm.

Proč jsem se tomu bránila? Co jsem tu vlastně měla kromě mizerné práce, mizerného dojíždění aabsolutní absence vyhlídek, na které bych se mohla upnout? Nemohla jsem si ani namlouvat, že se můžu těšit na Vánoce – byl leden ašedá londýnská zima se přede mnou rozprostírala jako vězení – jako vězení, kde mě po odpykání trestu čekala fronta na úřadu práce.

Mohlo by tohle být opravdu řešení? Pokud by se to skutečně podařilo – ačkoli jsem otom dost pochybovala; Nico už měl za sebou tolik „jistých“ projektů, že jsem přesně věděla, kolik nejistoty se za nimi ve skutečnosti skrývá –, pak měl Nico pravdu, že by to opravdu mohlo změnit jeho budoucnost. Apokud ne… no, strávila bych dva týdny vjedné ztěch roztomilých plážových vilek.

„Tak mi dovol, ať alespoň Ari domluví online schůzku sBazem,“ zaprosil Nico. Odvrátila jsem pohled od střešního okna apodívala se na něj, opravdu se podívala, poprvé po dlouhé době. Čekala jsem Nicův typický úsměv, ze kterého se mi podlomí kolena, ale místo toho jsem uviděla něco mnohem víc zničují-

cího. Vypadal… ustaraně. Ajá si možná tehdy konečně naplno

uvědomila, že jeho nehynoucí optimismus není tak samozřejmý, jak se na první pohled zdá. Že možná stojí před stejným zlomovým okamžikem jako já, čelí stejnému poznání, že pokud příští hod kostkou nedopadne dobře, může vypadnout ze hry. Možná to byla poslední šance pro nás oba.

Cítila jsem, jak se poddávám.

„Dobře. Promluvím si sBazem.“

„Jo!“ Nico zatnul pěst. „Miluju tě, Lylo!“

„Je to jen schůzka! Možná mě ani nebudou chtít.“

„Samozřejmě že tě budou chtít. Jak by tě někdo mohl nechtít ? Jsi vědecký génius a jsi sexy. Co víc by si kdo mohl přát?“

Vědecký génius by neskončil ve slepé uličce výzkumu svýsledky, které mají mezery velké jako Grand Canyon, pomyslela jsem si trochu unaveně. Ale Nico ještě pořád mluvil.

„… avíš co – chápu, že si můžeš vzít jen dva týdny volna, ale to nevadí. Jsme perfektní pár, bez ohledu na to, kdo tu cenu vyhraje.“

„To jsme,“ přisvědčila jsem. Položila jsem hrnek, postavila se na špičky apolíbila Nica na rty. Cítila jsem na ústech jeho široký úsměv, který nedokázal potlačit, ani když mi polibek oplácel.

„Tohle všechno změní,“ zamumlal mi do ucha, když mě přitáhl ksobě apevně mě objal. „Cítím to vkostech.“ Mohla jsem jen doufat, že má pravdu.

15. 2. – 2:14

Over Easy, slyšíte mě? Vítr dost zesiluje ajá se začínám fakt bát. Je na ostrově nějaký úkryt, kde bychom se mohli schovat před bouří?

15. 2. – 2:16

Over Easy, přijeďte, pokud mě slyšíte, je to naléhavé.

Bouře se zhoršuje amyslím, že se budeme muset evakuovat. Vlastně právě… Ach bože!