PROLOG
Jessica běžela temným lesem a modlila se, aby si nevymkla kotník. Studený vítr ji šlehal do tváře a srdce jí bušilo tak silně, že cítila nával paniky a adrenalinu. Schovala se za kmen statného javoru a pokoušela se popadnout dech, aniž by prozradila svůj úkryt. Vydechovala bílé obláčky páry a z rány na hlavě jí crčela krev. Málem se pozvracela, když ji ucítila na rtech. Vzpomněla si na mantru, kterou měla pověšenou na lístku ve svém pokoji na koleji a snažila se podle ní řídit poslední rok. „Podruhé mě neoklameš.“ Jak mu mohla takhle naletět? Poblíž zapraskala větev. Jessica vykoukla zpoza stromu a srdce jí tlouklo strašlivým očekáváním z toho, koho nebo co spatří, ale měsíc zastínily mraky, takže viděla sotva na metr od sebe. V domě se rozsvítilo a za oknem se cosi pohnulo. Věděla, že musí jednat, protože další příležitost možná už nedostane. Zhluboka se nadechla a tryskem se rozběhla ke stavení. Náhle se ocitla v záplavě světla, protože se aktivovala pohybová čidla. Zamžourala do té záře a vyškrábala se po schodech na verandu. Sotva popadala dech, zatímco pospíchala k posuvným dveřím. „Pomozte mi, prosím!“ Křičela ze všech sil a pěstí bušila do skla. Skrz tabulku dveří na ni zírala žena s buclatou tváří a šedým obočím. Lehce pootevřela. „Stalo se vám něco?“
7