19. října 1940
180 km jihozápadně od Hebridských ostrovů
Černá příď nákladní lodi SS Creekirk pomalu rozrážela mlhu, která okradla nebe o hvězdy a její posádku proměnila v nejasné stíny. Námořníci si v husté mlze museli hlídat každý krok, neviděli si na vlastní nohy a věci před sebou často dřív nahmátli, než uviděli. Creekirk, který všichni tak dobře znali, se změnil v přízračnou krajinu bez konce a začátku.
Henry Longster se pustil zábradlí na pravoboku a s jednou rukou nataženou před sebe přešel na levobok. Když se prsty dotkl chladného kovu druhého zábradlí, chytil se ho, naklonil se trochu přes okraj a znovu se v mléčné noci pokoušel najít sebemenší náznak, že se vrátili Němci. Někde za bílou stěnou se skrývaly nejméně tři U-boaty, přes dvacet nákladních lodí a tři doprovodná britská válečná plavidla, ale od poslední vzdálené exploze uplynuly celé hodiny a od té doby je doprovázelo jen napjaté ticho.
Nalokala se snad vlčí smečka dostatečně krve, aby noční lov odvolala?
Nebo se zbytek konvoje vzdálil natolik, že hukot vln přehlušil zvuky pokračující bitvy?
Odpovědi se skrývaly v mlze, a přestože se o ně podělit nehodlala, nikdo na ni nenadával. Za tři hodiny, které v ní strávili, zazněla nejedna šeptaná kletba, ale mlhy se netýkala žádná z nich.
Všichni věděli, že jim zachránila život.
Konvoj SC-7, jehož byl Creekirk součástí, provázely problémy od samého začátku, kdy pětatřiceti nákladním lodím jako ochranu přidělili jedinou doprovodnou loď HMS Scarborough, šalupu tak pomalou a mizerně vyzbrojenou, že proti tomu několik kapitánů hlasitě protestovalo, a to včetně kapitána Robilliarda z Creekirku. Jejich námitky byly zaznamenány a náležitě ignorovány. Když už je oficiální označení slow convoy, proč k nim přidělovat rychlého obránce? Konvoj se tak na téměř třítýdenní cestu napříč Atlantikem vydal pod ochranou šalupy jen o trochu rychlejší než plavidla, která měla bránit.
O první loď dokonce přišli krátce po opuštění kanadských vod, když se SS Winona vracela kvůli potížím s pohonem. Její kapitán si tehdy musel připadat jako smolař, ale podle Longstera mu ten den štěstěna věnovala jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. Další lodě už takové štěstí neměly, když je o deset dní později našla vlčí smečka.
První obětí se stala Trevisa, kterou od konvoje oddělila bouře, a jakmile smečka ochutnala krev, vyrazila hledat zbytek stáda. Na dalšího opozdilce německé ponorky narazily následující den a v noci napadly hlavní
- 8 -
Měsíc tu noc zářil tak jasně, že nákladní lodě nešlo přehlédnout, zatímco ponorky byly jen tmavé stíny ukryté mezi vlnami. Nad hladinou zazářily nové exploze a chladnou nocí opět znělo volání o pomoc.
Kapitán Robilliard věděl, že by měl přiložit pod kotel a utíkat pryč, aby se co nejrychleji dostal do relativního bezpečí v blízkosti obranných plavidel, ale námořnická čest mu to nedovolila. Creekirk zpomalil, aby nabral přeživší ze zasažených lodí, a nabídl ponorkám cíl, který nešlo odmítnout.
Longster si stále nebyl jistý, co je tehdy zachránilo, ale námořníci se v šeptaných hovorech nejčastěji přikláněli ke kládám z Convallavie, jejíž posádce chtěl kapitán Robilliard nabídnout pomoc. Část nákladu dřeva musela spadnout z jejího rozervaného trupu a doplout před Creekirk, kde do shluku klád narazilo německé torpédo. K výbuchu došlo tak blízko, že tlaková vlna Longstera málem shodila na druhé straně lodi přes zábradlí. Zatímco jejich DEMS střelec Cowburn zoufale hledal útočníka, všichni na palubě čekali na druhé torpédo, které je dorazí… a které nikdy nepřišlo. Německý kapitán patrně špatně posoudil situaci a Creekirk po zdánlivém zásahu odepsal, nebo ho možná zahnali zpátky
- 9skupinu. Když během chvilky přišel o další dva chráněnce, kapitán Scarboroughu se nechal unést hněvem a pronásledoval německou ponorku tak dlouho, až se jim konvoj ztratil z dohledu. Tou dobou se k nim ze západu blížila další dvě britská doprovodná plavidla, ale vlčí smečka věděla, kde se její kořist nachází, a v noci si pro ně přišla znovu.
pod hladinu. Pak někdo Robilliarda upozornil na oblak husté mlhy, který se formoval jižně do lodi, a kapitán bez váhání rozkázal kormidelníkovi, ať je tam zavede.
Mlha je zachránila a dál nad nimi držela ochrannou ruku.
„Začíná to tady bejt jako v ďáblově řiti.“
Longster si povzdechl. Kdo jiný si mohl začít stěžovat než Newman, který by něco našel i na slunném
dni na pláži. Ostatní to viděli stejně, protože se z mlhy ozvalo podrážděné syknutí.
„A není to snad pravda?“ nepřestal Newman. Hlas však nepatrně ztišil. „To jsem jedinej, kdo si všimnul, že se tady oteplilo? A co teprve ten smrad.“
Longster by na něj nejraději sykl také, ale když se o tom Newman zmínil, uvědomil si, že teplota opravdu stoupla. V severním Atlantiku by měla mlha na podzim zalézat pod oblečení a krást teplo, avšak Longster si teprve teď všiml, že se pod svetrem trochu potí.
A pak tu byl slabý zápach, který se plížil za mořskou solí, jako kdyby na palubu zavanul vzduch od kotlů.
Z mlhy vyšla vytáhlá postava a opřela se vedle Longstera o zábradlí. Newman před sebe natáhl ruku a roztáhl prsty.
„Kdybych nevěděl, kolik jich mám, tak bych je v té mlze nespočítal.“
Longster jen neurčitě zabručel. Doufal, že to Newmana odradí. Ten se na něj podíval, a přestože ještě před chvílí prohlašoval, že v mlze nic nevidí, neuniklo mu, jak Longster krčí nos.
„Už sis toho všimnul taky, co?“
Longster neochotně přikývl. „Všiml. Trochu to tady páchne…“
Nedořekl to, ale Newman se široce usmál a dokončil větu za něj, „… sírou. A mnohem víc, než aby za to mohl kouř z komína.“
Další váhavé přikývnutí. Longster věděl, že následující otázky bude litovat, ale nedokázal si pomoct. „Už jsi někdy něco takového zažil?“
„Já? Ne,“ zavrtěl Newman hlavou. „Ale o něčem podobném jsem slyšel. Tak dvacet let zpátky plula malá obchodní loď k Sulawesi, myslím, že se jmenovala Zephyr nebo tak nějak, když kolem ní všude začala bublat voda. Šli se na to podívat všichni včetně kuchaře, ale toho kapitán hned zahnal zpátky, protože se měla brzy podávat večeře. Kuchař zalezl dolů do kuchyně, připravil jídlo, a když šel s tácem nahoru… všichni byli mrtví. Do jednoho. Každej, kdo byl na palubě, leklej jako ryba. Z celý lodi zůstali naživu jen kuchař a topiči, co zrovna makali u kotlů. A i tehdy prej byla ve vzduchu cítit síra.“
Longster se zamračil a upřel oči do mlhy. Měl čekat, že Newman vytáhne jeden ze svých strašidelných a zaručeně skutečných příběhů. Nepřekvapilo by ho, kdyby poslední hodinu bloumal po palubě a hledal naivního hlupáka, který mu na něj přihraje.
Newman se chystal příběh ještě trochu dokořenit, když mu na rameno dopadla mozolnatá ruka. Z mlhy se vynořil bocman Crake a svůj nesouhlas dal najevo ocelovým stiskem, při kterém Newman sykl bolestí.
„Už jsem tě, Newmane, varoval, že tentokrát si máš ty historky nechat do hospody.“
- 11 -
„Jen jsem mladýmu odpovídal na otázku,“ pokrčil Newman nevinně rameny, jak jen mu to těžká dlaň dovolovala.
„A čirou náhodou ti na jazyk přišlo zrovna tohle. Dobře mě poslouchej, Newmane. Časy, kdy měl bocman na opasku pověšený bič, jsou možná pryč, ale ještě jednou tě přistihnu a přísahám, že si ho upletu z kabelů. Rozumíš mi?“
„Aye, aye, bocmane.“
Bocman ho poplácal po rameni, až se Newmanovi málem podlomila kolena, a otočil se k Longsterovi.
„Z přídě hlásí, že mlha začíná řídnout, takže buďte ve střehu. Jestli –“
Creekirk se nečekaně stočil na pravobok tak prudce, že málem všichni tři ztratili rovnováhu. Od přídě uslyšeli výkřiky, varování předávané poštou, která měla do tichosti daleko.
Bocman už se nadechoval, aby je okřikl, ale slova se mu zadrhla v krku, když se z mlhy před Creekirkem vynořil obrovský stín. Útvar měl na výšku dobrých třicet metrů a za ním se pomalu objevovaly další.
„To jsou útesy!“ vydechl Newman. „Kde se tady sakra vzaly útesy?!“
Bocman se rozeběhl na příď a Longster s Newmanem se opřeli o zábradlí. Za vysokým útesem byla vidět celá řada skalních jehel, a když kormidelník strhl loď zpátky na levobok, Longster se otočil a zjistil, že podobný skalnatý zástup je i na druhé straně. Útesy se objevily tak nečekaně, že Creekirk neměl jinou možnost než zkusit proplout největší mezerou.
- 12 -
Longster se pevně chytil zábradlí, zavřel oči a čekal na smrtelný chrapot Creekirku, až se jeho břicho rozpáře o podmořskou skálu. Místo něj přišlo poplácání po zádech.
„Hej, hej.“ Newmanův hlas byl stále prodchnutý strachem, ale ten se teď svářel s úžasem. „Vidíš to taky?“
Longster otevřel oči a pak pohledem sledoval Newmanovu nataženou ruku.
Do čela útesu byla vytesaná mohutná socha. Dávné bouře a dnešní mlha smazaly detaily, ale Longster i tak pod lišejníkem rozeznal tvář s kudrnatými vousy a svalnatou hruď. Jedna ruka byla přitisknutá k tělu a druhá, kterou měla nataženou před sebou, končila v lokti.
„A na druhý straně je další,“ upozornil ho Newman. Dvojče kamenného obra se ztrácelo v mlze a stínech. Kdyby se Longster poprvé podíval tam, asi by to připisoval jen bujné fantazii, nebýt natažené ruky s nahoru otočenou dlaní.
Další námořníci přicházeli k zábradlí a prohlíželi si majestátní sochy. Podobné kolosy znali z příběhů z Indie a Egypta, ale jak se ocitly kousek od britských břehů? A navíc na námořní trase, kterou každý rok propluly desítky lodí?
Creekirk bezpečně proklouzl mezi mlčenlivými strážci a vplul do zátoky ohraničené skalami. Mlha se rozptýlila, zmizela stejně náhle, jako se objevila, a nahradila ji tmavá hladina a černé obrysy pobřeží v dáli. Světlo hvězd tam zakrývala jediná vysoká hora, na jejíchž svazích se v měsíčním svitu leskly světlé obrysy útvarů příliš pravidelných, než aby je ze skály vybrousil vítr.
- 13 -
„Kde to jsme?“ hlesl Longster. „Mohla by to být St. Kilda?“
„To by nás Poseidon musel pořádně nakopnout do zadku, abychom se dostali až ke Kildě,“ odtušil Newman. „A vypadá tohle jako něco, co bys našel na Hebridách?“ dodal a mávl rukou k sochám, které se napůl rozplývaly ve tmě a mlze.
„Tak kde jsme?“
„To netuším, ale vím, že tady být nechci.“ Newman si znepokojeně prohlížel temné pobřeží bez jediného světla, které by prozrazovalo přítomnost lidí. „Tohle místo je špatný. Jsme tady pár minut a nejraději bych skočil přes palubu a plaval pryč.“
Longster se na něj podíval a z jeho ustarané tváře poznal, že to není jen další předehra ke strašidelné historce.
Newman se upřímně bál. Možná už za svou dlouhou námořnickou kariéru nasbíral tolik duchařských příběhů, že si teď připadal jako v jednom z nich.
Pod můstkem se otevřely dveře a vyšel z nich bocman Crake, v každé ruce držel pušku M1917 Enfield. V patách mu šel Hassan, jeden z arabských topičů.
Bocman si to zamířil ke člunu, tam se rozhlédl a kývl na Longstera s Newmanem, kteří stáli nejblíž. Když k němu přišli, každému hodil jednu pušku a přidal dva zásobníky.
„Kapitán chce vědět, co je to za ostrov, a vy dva šťastlivci mu to zjistíte.“
- 14 -
Vesla se pod tmavou hladinu nořila se stejnou rázností a pravidelností, jako kdyby Hassan přihazoval uhlí do kotle. Člun, který jim bocman přidělil, byl vybavený motorem, ale dokud nezjistí, kde se nacházejí, musela jim stačit tišší vesla. Hassan si nestěžoval. Stačil jediný pohled na jeho mohutnou postavu, aby bylo jasné, že veslování je pro něj jen menší rozcvička.
Longster seděl na lavici, pevně svíral pušku opřenou mezi koleny a nervózně se rozhlížel na všechny strany. Skalní jehly, mezi nimiž Creekirk proplul, po obou stranách v dálce splynuly v jednolitý útes, ale místo, kde by se spojovaly s pevninou, ze člunu neviděl. Zátoka možná byla dost velká, aby se v ní ukryl celý konvoj, což znovu připomínalo otázku, proč ostrov nikdo nepoznával. Podíval se na Newmana.
Starší námořník za celou cestu nepromluvil jediné slovo. Ze začátku se pravidelně otáčel ke Creekirku, a když nákladní loď zmizela ve tmě, upřel pohled k přibližujícímu se břehu a už ho od něj neodtrhl. Viditelně litoval, že svými řečmi přitáhl bocmanovu pozornost, a neznámý ostrov ho děsil tak moc, že si na to ani nedokázal stěžovat.
Hassan mlčky pádloval se stejným klidem, jako kdyby je odvážel do liverpoolského přístavu.
Přestože hlídka dalekohledem rozeznala ruiny, které kdysi mohly být přístavem, kapitán Robilliard je poslal na dobré dva kilometry vzdálenou pláž. V torzech budov sice nesvítilo jediné světlo, ale to neznamenalo, že se v nich někdo neskrývá. Dokud někoho nepotkají a neuslyší od něj starou dobrou angličtinu, museli zůstat ve střehu.
- 15 -
Longster přimhouřil oči a bedlivým pohledem zkoumal břeh. Viděl tam pár pokroucených stromů bez listí, ale nic víc. Zrádný měsíc, který před pár hodinami ulehčoval práci německým ponorkám, se zrovna teď musel schovat za mraky. Longster k němu vyčítavě zvedl zrak, vyvalil oči a tiše zaklel.
„Co? Co se děje?“ vyhrkl Newman a poplašeně se rozhlédl.
Longster prstem ukázal na oblohu.
Měsíc nezakrývaly mraky, ale muselo před ním být něco jiného, co ho oloupilo o světlo. Jeho povrch byl zrnitý, jako by se Longster díval na fotografii, a když se na něj soustředil, všiml si, že to samé platí i o nejbližších hvězdách. Přes oblohu se táhl široký neviditelný pás, který oslaboval a rozptyloval světlo. Longster o ničem takovém v životě neslyšel, natož aby to někdy viděl na vlastní oči.
„Co je to?“ zeptal se.
„Nevím. Já už nemám nejmenší ponětí, co se tady děje,“ hlesl Newman. „Musíme zpátky. Musíme odsud pryč. Radši to venku risknu s Němci, u těch alespoň vím, co od nich můžu čekat.“
„Už tam být,“ ozval se lámanou angličtinou Hassan. Zatímco se dívali na oblohu, topič je dostal skoro ke břehu.
Longster konejšivě poplácal Newmana po rameni, počkal, až dno člunu začne drhnout o oblázky, a vyskočil ven. Spolu s Hassanem člun vytáhli na mělčinu, aby ho neodnesl odliv. Newman v něm do poslední chvíle seděl, jako by nemínil vystoupil. Až když mu došlo, že by v něm za chvíli zůstal sám, neochotně nejisté útočiště opustil.
- 16 -
Společně vyšli po mírném svahu a zamířili k ruinám. Strach z toho, co viděli na obloze, rychle nahradily obavy z okolí. Hassan, který vše vstřebal s až děsivým klidem, šel první. Newman byl původně poslední, ale kvůli neustálému zastavování a rozhlížení se brzy zaostával, a Longster si s ním raději vyměnil pozici, aby ho neztratili. Mezi skalami našli náznak dlouho nepoužívané cesty. Dávno ji zarostla nažloutlá tráva, jen občasné mírné prohlubně v tvrdé zemi prozrazovaly, že tudy kdysi projížděly těžké naložené vozy. Po cestě šli několik minut, když se Hassan zastavil, rychle přikrčil a mávl rukou na ostatní, ať se zachovají stejně.
U cesty stála malá přízemní budova, stylem Longsterovi připomínala domky, které viděl v severní Africe. Stěny byly oprýskané, na vepřovicích nezůstala skoro žádná omítka, a oknem viděl zborcenou střechu. Budovu kdysi obklopovaly ploty, patrně ohrady s dobytkem nebo ovcemi, ale po těch zbyly jen dva nakloněné zpráchnivělé kůly a krátké torzo nízké zídky.
„Já první,“ řekl Hassan.
Longster proti tomu nic nenamítal, Newman si dokonce slyšitelně oddechl.
Přikrčený topič se přikradl k budově, přitiskl se pod oknem ke zdi a chvíli naslouchal, než se rychle postavil a namířil dovnitř. Pak to celé zopakoval u druhého okna.
„Jeden chlap. Mrtvý,“ ohlásil a kývl na okno. „Dlouho,“ dodal po dalším nakouknutí a vešel dovnitř. Longster ho následoval.
Muž ležel v nejzazším rohu ode dveří a opíral se o stěnu, částečně schovaný za sutinami propadlé střechy.
- 17 -
Tvář měl jako rozbalená egyptská mumie, bez očí a nosu, s vyceněnými zuby, jak rty odtáhla zkrabatělá kůže, ale oblečený byl do tmavé námořnické uniformy. Musel sloužit na civilní lodi, protože uniforma se výrazně lišila od těch, které nosili důstojníci na doprovodných plavidlech. Pravý rukáv byl utržený a odhalená vysušená kůže i maso pod ní byly potrhané, malíček a prsteník spolu s kusem dlaně zcela chyběly. Jako by ho něco pokousalo a muselo k tomu dojít zaživa, protože měl paži přitisknutou k břichu.
Hassan mu prohledal kapsy a výsledkem bylo několik mincí a zmuchlaná dopisní obálka. Pak se k němu naklonil blíž, vytáhl mu z manžety saka uniformy knoflík, strčil ho s mincemi a dopisem do kapsy a druhý hodil Longsterovi.
„Ty znát?“ zeptal se.
Longster knoflík natočil tak, aby se od něj odrazil nepřirozeně oslabený měsíční svit. Pod kotvou se vyjímala tři S a jméno CITY OF GLASGOW.
„Nikdy jsem o ní –“
Venku práskl výstřel následovaný Newmanovým bolestným výkřikem.
Longster s připravenou zbraní vyběhl ven. Newmana našel opřeného zády o zídku. Ruku si tiskl k břichu, vypadal jako dvojče mumifikovaného námořníka, ale jeho paže byla zdravá a krev se valila z rány pod prsty. Longster se k němu bez přemýšlení rozeběhl.
Další výstřely, příliš mnoho a příliš rychle, aby to byl jediný střelec. Ze zídky nad Newmanem odletělo několik úlomků a v zemi před Longsterem vytryskla
- 18 -
do vzduchu sprška hlíny. Třetí střela se mu zabořila do lýtka. Longster vykřikl a svalil se na zem a pak vykřikl ještě jednou, když ho za zraněnou nohu chytil Hassan a mocným trhnutím ho zatáhl za dům.
„Odveď ho do člunu!“ zavolal na něj Newman, než se s bolestným výrazem převalil na kolena a připravil si pušku. „Budu vás krýt!“
Hassan se na něj nejistě podíval. „Ty jít taky, ano?“
„Já už nikam nejdu.“ Newman ukázal na tmavou skvrnu na břiše. „Mám ji v játrech, a i kdybych to vydržel na Creekirk, na lodi není nikdo, kdo by s tím něco zmohl.“
Hassan pomalu přikývl a přehodil si Longsterovu paži přes ramena.
„Počkej! Přece ho tady nenecháme!“
„On si vybrat.“
Newman se zhluboka nadechl. „Běžte!“ zakřičel, opřel pušku o vrchol zídky a vystřelil.
Ze tmy se ozvaly vzteklé kletby.
Německé.
Hassan s Longsterem se rozběhli k pláži.
Enfield štěkl třikrát nebo čtyřikrát, ani jeden z nich se ve zbraních nevyznal natolik dobře, aby to v rachotu přestřelky poznali jistě. Následovalo krátké ticho zakončené jediným vzdáleným výstřelem z pistole. Newmanův krátký vzdor vůči nepřízni osudu však stačil, aby se jeho druhové dostali na pláž.
- 19 -
Longster cítil, jak se mu pravá bota plní krví, a při každém kroku jako by mu lýtkem protahovali rozžhavený pohrabáč. Když ho Hassan hodil do člunu, málem bolestí omdlel. Se zatnutými zuby si sundal z krku šátek a pevně ho obmotal kolem lýtka. Tmavá látka nasákla ještě tmavší krví.
Hassan se mezitím zapřel do člunu a vytlačil ho na hlubší vodu. Rychle naskočil, nastartoval motor a zamířil ke Creekirku.
„Jak noha?“ zeptal se.
„Bolí, ale zvládnu to.“
„Vydržet, my brzy na –“
Z pláže se ozvaly výstřely. Hassan se instinktivně otočil po zvuku a kulka ho uprostřed pohybu zasáhla do spánku. Topičova hlava sebou trhla a mohutné tělo se začalo naklánět do strany. Longster k němu přiskočil, jednou rukou ho podržel na místě jako štít a druhou chytil kormidlo.
Do ochablého trupu se zabořily další dvě střely, třetí rozštípla bort a pak už útočníci uznali, že je člun příliš daleko.
Longster si oddechl a tiše poděkoval Hassanovi za další záchranu života. Jeho úleva však neměla dlouhého trvání, protože střelba se brzy vrátila, jen z opačného směru. Vyplašeně se otočil ke Creekirku.
Na lodi se střílelo, podle různých zvuků a jejich četnosti vším, co měli ve zbrojnici, a krátce nato kakofonii pušek a pistolí přehlušilo Cowburnovo dělo.
Našly je ponorky? Nebo se někdo pokoušel o nalodění?
Longster napínal zrak a brzy ve tmě rozeznal jiskry výstřelů. Opět zadunělo jejich jediné dělo, ale záblesk se objevil příliš vysoko, jako by ho někdo vynesl na stožár. Noc prořízl hlasitý zvuk týraného kovu. Pak k nebi vylétla světlice a Longster s hrůzou sledoval scénu, která se v její pomíjivé záři odehrávala.
Creekirk se potápěl. Jeho trup byl zohýbaný, jako by ho sevřela obří ruka se třemi prsty, nástavba a komín za ní byly zmuchlané jako papír a ve třech prohlubních se něco hýbalo. Tma tu věc milosrdně oloupila o detaily, ale on i tak rozeznal něco tmavého a lesklého, co se nořilo stále hlouběji do oceli a stahovalo loď na levý bok. Od Creekirku se oddělil druhý záchranný člun, spadl z výšky na hladinu, a než se mohl vzdálit, z vody se bleskurychle něco vynořilo a člun prostě zmizel. Nákladní loď se pomalu převrátila a ve vzduchu se objevil bezmocně se otáčející šroub.
Longster se přistihl, že nevědomky stáčí kormidlo, aby se člun Creekirku vyhnul. Věděl, že ve vodě budou živí lidé, ale stejně tak mu bylo jasné, že skončí jako druhý člun hned, jak se k nim přiblíží. Nemohl je zachránit, ale možná zvládne informovat námořnictvo o všem, k čemu tady dnes došlo.
Smrtelný chrapot Creekirku slyšel ještě dlouho poté, co s člunem vklouzl do mlhy. Minul kamenné strážce prokletého ostrova a pokračoval stále vpřed, dokud skrz mlhu nezačalo prosvítat slunce a on konečně nespatřil volné moře.
Longster vypnul motor a opatrně položil Hassanovo tělo mezi lavice. Přitom si všiml obálky, která topiči
- 21 -
čouhala z kapsy. Inkoust na dopise uvnitř dávno vybledl, ze slov zbyly jen nejasné náznaky, ale Longstera zajímal
pouze papír, na kterém byla napsaná. Neměl žádnou tužku, to však byl ten nejmenší problém. Z rozštípnutého boku člunu vytáhl třísku, namočil ji do Hassanovy krve a začal rychle psát.