Zdálky to připomínalo hnědého chlupatého hada plazícího se přes zlaté vlny. Ale stačilo se trochu přiblížit ahad se proměnil vdlouhou řadu velbloudů pomalu klopýtajících po písečných dunách. Vzarudlém světle pomalu zapadajícího slunce vrhala karavana na poušť dlouhé stíny. Jezdci už se zachumlali do dalších vrstev oblečení vočekávání mrazivé noci.
Nejlepší místo pochopitelně patřilo jezdci na prvním zvířeti. Společenské postavení se dalo určit snadno podle pozice vřadě. Galeppo se kymácel na velbloudovi číslo dvanáct. Nebylo to zrovna nejlepší místo, pravda, ale pořád lepší než na kterémkoli zosmi následujících. Anavíc měl být na co pyšný. Sice nepatřil mezi vysoce postavené členy výpravy, ale seděl na tom nejdůležitějším zvířeti. Neslo Galeppa. Aten měl usebe džinovu lampu.
Bandité automaticky předpokládali, že to nejcennější najdou uprvního jezdce karavany. Bylo tedy opravdu mazané, že se poklad vezl až na dvanáctém velbloudovi. Anavíc všichni ostatní jezdci přísahali, že ho budou chránit až do posledního dechu. Dobrá, přesněji řečeno tu lampu, ale její nosič mohl nějakou tu obranu taky očekávat. Artefakt zastrčený za tuniku hned nad opaskem ho tlačil do boku. Vybouleninu zakrýval rukou, takže normální pozorovatel mohl maximálně odhadovat, že má pomačkaný plášť. Připadalo mu to jako dost primitivní opatření, zvlášť
vporovnání se všemi dalšími přípravami, ale každá drobnost mohla rozhodnout. Prozrazený přesun lampy vždy vyvolával ipřesun armád aneklidný spánek bohů. Za dunami na východě pouští putovala karavana se solí aGaleppo sdoprovodem měli vypadat jako jejich trochu vzdálená součást. Banditům to poskytne zjevný avýhodnější cíl, takže se logicky jejich skupině vyhnou. Agrandiózní oficiální výprava se daleko za nimi ve městě Akhom-Te kodjezdu teprve chystala. Všem špehům poskytovala krásný klamný cíl, oněmž mohli psát zdlouhavá apečlivá hlášení.
Galeppa všechno to utajení znervózňovalo. Většinou se bral transport lampy jako okázalá veřejná událost. Asiraonové se tak předváděli atlačili na své protivníky. Ale utajený převoz? To znamenalo potíže, jelikož takový tah by zvažoval asiraon jen vpřípadě, že chce lampu ipoužít.
Putovali kolem severního okraje oázy Rejach, dost daleko na to, aby si jich nevšimli případní tábořící. Trasa solné karavany představovala dobře střežené tajemství ivpřípadě, že nešlo oklamný manévr. Jak kdysi kdosi napsal: „Sůl nad zlato.“
Začichal azamračil se. Večerní vánek utichl aaroma chlupatých korábů pouště před ním nabralo na výraznější kvalitě ikvantitě. Vzduch najednou tak znehybněl, až mu ztoho naskákalo tolik husí kůže, že by si mohl otevřít drůbežárnu. Za nedalekou dunou se ozvalo tiché zadunění následované zaskřípáním acvaknutím. Okraj duny se zavlnil, jako by písek něco narušovalo. Vracející se vítr? Nebo cosi velkého atěžkého, co rozechvělo celou poušť?
Sřevem bánší, která právě neopatrně šlápla na dětskou hračku, se přes okraj duny převalila písečná bouře.
Vzteklé mraky písku vyrazily přímo na karavanu. Galeppo měl sotva dost času nasadit si masku, než do něj udeřily. Velbloudi se nezvykle živě obrátili knepříznivému počasí zády aodhodlaně zavřeli oči. Jezdec sklonil hlavu azkusil si rukou zakrýt obličej vmarné naději, že se před bodajícími zrnky ochrání. Všude kolem sebe viděl jen vířící proudy hnědého písku, které dokonale skryly zbytek výpravy. Řev vichru mu rezonoval hlavou stakovou silou, že se nedokázal na nic soustředit. Každá vznikající myšlenka skončila okamžitě rozervána na malé kousky. Přitiskl si ruku silněji ktělu vpodvědomé snaze ochránit lampu azabránit větru, aby mu ji neodfoukl.
Co to jen bylo? Měl pocit, že postřehl ve víru nějaký další pohyb. Stín uprostřed písku. Že by další člen karavany? Náhle se nad ním vztyčila silueta. Užasle vzhlédl achvíli zíral, dokud ho bolestivě drásající písek nedonutil hlavu zase sklopit. Ale ztoho, co během té krátké chvíle rozeznal, mu spadlo srdce do kalhot avypadlo by na zem, kdyby se nezastavilo osedlo. Zvíru ho sledovaly dvě obrovské zářící oči.
Galeppo vrazil paty velbloudovi do slabin, ale nemusel se obtěžovat. Zvíře vycítilo přítomnost něčeho nepříjemného adospělo knázoru, že výjimečně poběží bez povelu. Vyrazilo naprosto slepě doprostřed bouře tou nejvyšší možnou rychlostí, jakou jeho nohy dokázaly vyvinout, snadějí, že se od těch očí dostane dost daleko.
Byla to marná naděje.
Galeppo otevřel ústa avydal ze sebe výkřik tlumený maskou, protože po něm chňapla obrněná ruka velikosti hrocha. Ohromná facka ho srazila ze sedla aposlala do vzduchu ve víru, na který by byl pyšný leckterý derviš. Vítr ho popadl azačal si sním pohazovat sem atam.
Letěl ahlavou se mu honila jedna jediná myšlenka. Dostanu se vůbec někdy zpátky na zem?
Odpověď přišla se zjištěním, jak nepříjemně tvrdý může být písek, když do něj narazí vysokou rychlostí. Zaúpěl apřevalil se na bok. Pokusil se stočit do klubíčka, aby ochránil lampu.
Apak nad sebou zase uviděl děsivou siluetu se zářícíma očima. Obrovská ruka vblýskající se kovové rukavici se po něm natáhla. * * *
Hrabě Grandkula proklouzl temnotou jako stín vznášející se na paprscích měsíčního světla. Cítil krev. Teplou ačerstvou, táhnoucí se hradem jako závoj toho nejkvalitnějšího opojného parfému. Vzrušovalo ho to adráždilo, protože měl opravdu strašlivý hlad. Štíhlé bledé prsty rukou se mu svíraly, jak si představoval, že brzy popadne zdroj té krásné vůně za krk. Dlouhou chodbu zaplňovaly husté bílé záclony, které se nadouvaly vneexistujícím větru.
Večeře byla blízko. Cítil ji.
Ale ta krev nepatřila člověku. Elfovi určitě taky ne. Možná trpaslíkovi. Ano. Ten štiplavý zápach kamene apříliš hustých mastných vousů. Grandkula žádného neochutnal už nejméně několik desetiletí. Nijak zvlášť je nevyhledával, jelikož si knim musel kleknout, aby se mohl zakousnout. Bylo to značně nedůstojné pro všechny zúčastněné. Když jde oupíry, existují určité obecné představy aočekávání. Pohled na jinak důstojného dravce, který vkleku ohryzává krk jako potulný pes kost, mezi ně rozhodně nepatří. Pravda. Hrabě nemohl mluvit za novější
apodřadnější upíří generace. Nedůstojní barbaři, jeden jako druhý.
Kdepak, on se držel starých způsobů. Koneckonců pil na světě krev už tak dlouho, že některé znich sám vynalezl. Skok ze tmy srudě zářícíma očima anapřaženýma rukama sdlouhými hrůzu budícími drápy? To byl Grandkula Original. Měl si to nechat patentovat, ale vté době gnómský patentový úřad ještě neexistoval.
Zastavil se, až se kolem něj rozvlnily stužky zhmotněných stínů, jimiž se maskoval. Postřehl totiž, že vnásledující místnosti někdo provedl jakousi neplechu. Čekala na něj jedna zmnoha studoven hradu. Každá kdysi dostala své vlastní jméno, které se ale nikdy neobtěžoval pamatovat. Tuto konkrétní zdobily zelené záclony aspousta pavučin. Vedly zní dvoje dveře ajedny znich někdo polil svěceným olejem.
Věděli, že po nich jde. Přes ošklivý smrad oleje dokázal rozeznat více pachů. Rozhodně trpaslíci. Ten olej byl ale jen hloupé azbytečné gesto. Grandkulaburgem se dalo procházet více různými způsoby. Hrabě se hrdelně zasmál apřiplížil se kdruhým dveřím. Se zaskřípáním se otevřely do úzké pasáže. Podlahu pokrýval rudý koberec sčerným vzorem kopřiv akřoví. Na jeho konci postřehl pohyb. Trpaslík, který rychle skočil za roh. Hrabě Grandkula se pustil do pronásledování kořisti, která už se zdála na dosah. Dorazil ke konci chodby aurohu zpomalil. Co když ho čeká další past? Udělal opatrný krok, chráněn svou stínovou kápí. Ano. Trpaslík se pokusil pasáž zabarikádovat spoustou česneku svázaného dohromady. Hrabě pocítil znechucení. Směšné. Něco takového ho přece nemohlo zastavit. Úzký průchod na levé straně koridoru vedl na schodiště pro služebnictvo. Grandkula se rozhodl pro další klasiku – stát se
pavoukem číhajícím vpodkroví. Proletěl po točitém schodišti ve víru černého kouře, zhmotnil se na půdě azačichal. Sem se kořist ještě nedostala. Vlastně už tady dlouho vůbec nikdo nebyl, naposledy tak před měsícem skupinka řemeslníků opravující střechu. Hrabě začal svou oblíbenou hru. Proplížil se půdou. Žádné prkno pod jeho chodidly nezavrzá. Žádná vyděšená krysa svým útěkem neprozradí jeho pozici. Toto byl jeho rodinný hrad aon se dávno stal jeho nerozlučnou součástí. Na půdě čekala spousta skrytých otvorů, jimiž mohl pozorovat kteroukoli zmístností opatro níž astát se tak neviditelným, avšak vševědoucím fantomem. Propletl se mezi hromadami krabic astarého nábytku, který se za dlouhé roky nashromáždil. Několik zjeho pozorovacích špehýrek teď zakrývaly gauče.
Nasál do nosu vzduch asoustředil se na pachy zmístností pod svýma nohama. Vůni blízké krve dokázal zachytit zjakékoli směsice zápachů. Tady. Uvzdáleného konce půdy. Ale byla to jiná krev. Gnómí. Olízl si rty.
Opravdu mrňaví skrčci, ale aspoň se knim nemusel ohýbat. Dali se snadno zvednout avysát jako meloun.
Gnóm… Vhlavě mu najednou zacinkala vzpomínka avyvolala jisté podezření. Ta parta řemeslníků, co před měsícem opravovala střechu, neměla tam kromě trpaslíků ignóma? Ano, ataké člověka. Uvízlo mu to vpaměti, jelikož gnóm nosil od pohledu falešné vousy, podle všeho vyrobené zkočičí srsti. Ateď do jeho domova vpadl trpaslík agnóm. Šlo jen onáhodnou souhru okolností?
Neplížil se někde ičlověk? Hrozná představa, ale nastávaly barbarské časy apoctiví řemeslníci už nejspíš vyhynuli.
Nedalo se vyloučit, že šlo ve skutečnosti ozloděje, kteří provedli opravu levně jen proto, že se chystali Grandkulaburg vykrást.
Dalším nádechem určil zdroj pachu ataké zachytil závan kočky. Sám žádné neměl, jelikož nevycházely dobře skrysami anetopýry, ovlcích číhajících vokolních lesích nemluvě. Pochyboval, že by si ssebou zloději vzali kočku. Jen málokdy došel kzávěru, že by příčinou čehokoliv mohly být falešné vousy vyrobené zkočičích chlupů, ale bral to, jak to je. Vůně ještě teplé gnómí krve doladěná trochou plesnivějících kočičích chlupů jasně ukazovala na toho podivného brýlatého pidižvíka. Toho, co zatloukal hřebíky natahovacím kladivem na klíček.
Na konci půdy, hned vedle padacích dveří umožňujících sestup do spodního patra, čekala jedna zvhodně umístěných špehýrek. Hrabě se naklonil apřistrčil ke škvíře bledé, krví podlité oko. Zdroj pachu kněmu klečel zády dole na schodišti acosi tam kutil. Po krátkém zamyšlení Grandkula dospěl kdalšímu logickému závěru. Gnóm tam sestavuje další nesmyslnou anefunkční past na upíry. Jaká to asi bude? Kuše střílející dřevěné kolíky? Stříbrný svatý symbol na podlaze?
Nemělo smysl se tím nadále zabývat. Hrabě Grandkula se proměnil vtemný obláček kouře, protáhl se skrze otvor astal se stínem číhajícím na vrcholu schodiště (další nepatentovaný Grandkula Original). Ti hloupí drzí zloději si troufali natolik, že se rozhodli zneuctít jeho domov pokusem okrádež. Takový zločin musí být potrestán. Nastal čas na Grandkula Classic. Přikrčil se aprotáhl si prsty, až jeho ruce připomínaly pavouky. Oči se mu rozzářily rudě azanechávaly za sebou při pohybu pomalu se rozplývající stopy červeného kouře. Otevřel ústa avycenil tesáky, ze kterých hned začaly odkapávat sliny. Hodlal na toho zloděje udeřit tak tvrdě, že mu rozlouskne hlavu jako vejce na hniličku.
Gnóm se ohlédl přes rameno azadíval se na něj komplikovanými brýlemi. Od pohledu tak těžkými, že mu jistě působily bolest krku, ale ta za chvíli přejde. Jestlipak mu právě naskočila husí kůže anaježily se mu tušením zkázy všechny chlupy? Vlastně ne, opravil Grandkula sám sebe. Na gnómech se nedalo najít žádné ochlupení, tedy až na občasné falešné vousy zkočičí srsti.
Hrabě Grandkula se vrhl po své kořisti jako oblak temnoty, se spáry nataženými aostrými zuby připravenými hryzat atrhat. Udeřil do gnóma maximální silou vzteku pradávného upíra.
Vnásledujícím kratičkém okamžiku měl dost času jen na to, aby pocítil překvapení, jelikož nárazem se skrček ichodba kolem něj roztříštili na tisíce kousků. Rozletěly se do okolí jako hromada třpytících se diamantů. Odráželo se od nich nazlátlé světlo ranního slunce následované jasným narudlým zábleskem, jak se Grandkula proměnil na oblak hořícího popela apomalu se rozptýlil po svém rodinném sídle.
Gnóm Mungo udíry vyvrtané ve vnější zdi zámku spokojeně přikývl. Zrcadlo společně nainstalovali před měsícem uvnitř tak, aby odráželo obraz protější zdi. Jednoduchá iluze, kterou by jistě postřehl každý, kdo by prošel kolem, protože by si všiml sám sebe. Každý, až na upíry, jejichž odrazy zrcadla odmítala ukazovat.
Přistoupil kněmu Kardamon, zdroj trpasličího pachu. Nejmenší ztrpasličího týmu jen opár palců převyšoval drobného gnóma. Zhlubin kapuce mu vyčníval narudlý nos.
„To je von?“ zeptal se.
Mungo rozhodil ruce vokázalém gestu apak jimi ukázal na rozptylující se oblak prachu. „Rád bych ti představil no-
vinku na trhu pijáků krve. Hrabě Grandkula Classic, nyní vinstantní formě!“
Považoval to za chytrou slovní hříčku, atak ho zklamalo, když Kardamon nijak nezareagoval.
„Proč myslíš, že zrcadlo neukáže ani jejich hadry?“ zeptal se trpaslík místo toho.
„To je to jediné, co tě teď zajímá?“
Kardamon pokrčil rameny. „Už mi ta otázka ňákou dobu šrotuje vpalici.“
„Věřím, že je to důsledek aury, kterou kolem sebe projektují. Praktičnost neviditelnosti vzrcadlech by utrpěla, kdyby se nevztahovala ina jejich oblečení, jelikož by ji mohli využívat jedině nazí.“
Ranní vánek změnil směr azačal hraběte hnát jejich směrem. Kardamon se rozkašlal. „Asi bysem se ho neměl moc nadejchat, co? Přijde mi to jako svinstvo, co by mi mohlo nějak podělat plíce.“
„Pneumonoultramikroskoposilikovampirozioza,“ přikývl Mungo.
„Ha! Zlatýho vorla za každou slabiku nad pět. Znáš pravidla! Atodle bylo aspoň… hm…“
Zamířili spolu ke zbytku týmu.
„Ztratil ses vtom?“ zeptal se Mungo. „Já ti správné číslo rozhodně neřeknu.“
„Byly tam nejmíň tři nebo štyry navíc!“
„Sradostí souhlasím se třemi.“
„Jo? Takže jich bylo aspoň šest.“
Inženýr se na něj uraženě zadíval. Vyboulené oči zvětšené čočkami brýlí arámované mourovatými fousy Kardamona znervóznily.
„Dobrá, čtyři.“
„Pět!“
„Dohodnuto!“ souhlasil nadšeně Mungo azačal zváčku upasu tahat mince.
„Okradls mě, že jo?“
* * *
Městečko Soara se kdysi chlubilo vkusně zdobeným kruhovým náměstím pokrytým rudými ašedými dlaždicemi všachovnicovém vzoru. Vkašně uprostřed socha ženy roztahovala ruce, jako by lákala kolemjdoucí kosvěžujícímu doušku. Ale fontána samotná už obsahovala jen zahnědlé plesnivějící listí astarou botu sutrženou podrážkou. Hlavu sochy porůstal mech vtakovém množství, až to vypadalo, že jí někdo nasadil zelenou paruku. Dojem upadající civilizace doplňovaly trsy trávy aobčasný bodlák rašící ze škvír mezi dlaždicemi.
Na severní straně náměstí se trpaslík Tad pochybovačně díval na dřevěnou budovu, která by se vmenším měřítku skvěle vyjímala na hodinách skukačkou. Písmena vypálená do prkna nade dveřmi hlásala, že jde o:
MASTRO HAU
Vpředstavách místního vypalovače nápisů to jistě vnějakém neexistujícím, byť ušlechtilém jazyce znamenalo radnice. Šéf Kobkanýrů si na sebe vzal kostým, který obvykle používal při kontaktování domorodců. Povinný trpasličí kilt aboty doplňovala jeho nejlepší zelená košile, vyšívaná rudá vesta ačerný kabát. Jedna každá součást oblečení isamostatně vypadala velmi působivě adůstojně, ale dohromady tvořily sebejisté avyzývavé módní prohlášení. Pochopitelně kostým zahrnoval ikravatu, ale tu úplně za-
krýval hustý plnovous. Odřený cylindr naražený na hlavě přidával dalších třicet centimetrů výšky kmetru dvaceti, jimiž se Tad pyšnil od přírody.
Po boku mu stál jeho trpasličí mluvčí Lenor Ben, navlečený ve stylovém ana zakázku šitém plášti, který ale ani zdaleka nepoutal oči pozorovatele tolik jako oblečení jeho šéfa. Nešlo jen onáhodný kontrast, ale osoučást role mluvčího. Úředníci ašlechtici raději mluvili sdůstojně vypadajícím trpaslíkem než stím, který vnich vyvolával dojem, že se jim chystá prodat vstupenky do cirkusu.
Zdruhé strany vedle Tada si radnici prohlížel Hryzly vmodré róbě, díky barevně sladěnému turbanu svelkým zeleným drahokamem skoro tak vysoký jako jeho šéf vcylindru. Zamyšleně se drbal na bradě zdobené pečlivě učesaným azastřiženým plnovousem. Navoskované kníry se mu vzáři zapadajícího slunce jasně leskly. Vpozadí postával Mungo, kterého zjevně víc zajímala technická příčina nefunkčnosti fontány než blížící se návštěva starosty pyšnícího se oficiálním titulem Hau-maestrum.
Tad ssebou bral Hryzlyho vždy, když šlo openíze. Ajelikož peníze amatematika ssebou souvisely, jako zálohu přibíral Munga. Stále doufal, že gnómova schopnost počítat simaginárními čísly anelineárními rovnicemi jednou povede kpřípadu, kdy dostanou více peněz, než by měli. Gnóm však na své teorii kvantového účetnictví zatím stále pracoval.
Tad udělal krok azaklepal na dvoudílné dveře vnaději, že se dočká rychlé odpovědi. Připozdívalo se, na okraji náměstí už místní rozsvítili několik luceren aněkde nedaleko zahájila skupina žabích filozofů zasedání pravidelného diskusního kroužku. Kobkanýrům trvalo dlouho, než od Grandkulaburgu dotáhli zpátky do města balistu jménem
Diplomat. Sice ji nakonec nepotřebovali, ale vyjednávání za pomocí jasanového kůlu napuštěného svatým česnekovým olejem snasazeným stříbrným hrotem jim připadalo jako dobrý plán B.
Horní část dveří radnice se před nimi konečně otevřela aodhalila pult, za nímž stál zamračený rudolící muž zdobený obrovským knírem. Když před sebou nikoho neviděl, zamračil se aaž pak sklopil pohled aupřel nejistý zrak na trpaslíky. Levá část kníru mu visela nakřivo, jako by se za něj cestou ke dveřím oněco zachytil.
„Aha!“ prohlásil, usmál se na ně aopřel si lokty opult.
„Vinšuju dobrej večír, pane. Bysem se rád představil.
Sem ňákej Tad asem šéf Kobkanýrů.“
„Je mi potěšením,“ odpověděl Hau-maestrum tónem popírajícím obsah sdělení.
„Todlento sou mí asistenti Hryzly aLenor Ben.“
„Zdravíčko,“ prohlásil Lenor audělal krok, aby po úvodním seznámení přebral iniciativu. „Taktéž je mi neskutečným potěšením, nejen znašeho seznámení, ctěný Hau-maestrume, ale taky ztoho, že sem měl to štígro amohl navštívit krásný amalebný městečko, kterýmu šéfujete. Potkali sme tu pár fakt příjemnejch lidiček apomohli jim, jak sme jen mohli. Vaši občané sou milý aúžasný, fakt radost někomu takovýmu pomoct. Avšechen ten obdiv kvašemu obyvatelstvu nás vedl kpřesvědčení, že ten zážitek musíme oplatit, atak sme si dovolili splnit pár vyhlášek, co vám visej na nástěnce vedle knajpy. Pane, rádi bysme obdrželi obnosy uvedené na nich, kdybyste byl pochopitelně tak laskav.“
„Uhm,“ odpověděl Maestrum. „Bývorně. Teda výborně sem chtěl říct. Hrozně výborně. Máte nějaké krysí ocásky, co?“
Tím došla řada na Hryzlyho. Začal ze sebe sypat hlasem stejně precizním azaostřeným jako špička jeho brady. „Máme 78 krysích vocasů po jednom měděným palci. Taky máme tucet gobliních uší zkmenu, co pořádal nájezd na vaše farmy, dohromady za dvanáct stříbrnejch drápů. Dvě palice ghúlů, co strašili na hřbitově, zlatýho vorla za kus. Zlikvidovali sme hnízdo obřích sršňů pod stodolou farmáře Jagabarana za celkovou odměnu pěti dalších vorlů. Nasbírali jsme pro vdovu Špagátovou ingredience na kedlubnodlačí polívku za pět stříbrnejch akopii receptu pro našeho kuchaře.“ Po krátké dramatické pauze dodal: „Taky jsme zeliminátorovali jednoho hraběte Grandkulu zhradiště na hoře za vypsanou odměnu 150 zlatejch vorlů.“
Maestrum ze sebe vydal sípavý zvuk aohnutý knír se mu pokusil schovat za uchem. „Hraběte Grandkulu? Vy jste ho fakt sundali?“
„To nám zabralo ňákej čas, páč sme museli províst ňáký ty preparace,“ přikývl Tad. „Ale jo, už je zněj akorát vzpomínka na táborák.“
„Obvyklá procedura při vypisování odměn,“ navázal Hryzly, „je přesun financí do nezávislýho investičního fondu, dokud není odměna zrušená nebo splněná, aby byly peníze připravený kokamžitýmu vyplacení. Naneštěstí se občas najdou zkorumpovaný městští úředníci, co ztakovýho fondu vybíraj prachy, když maj málo ve fondu na chlast, ale sem si jistej, že vtak proslulým adobře řízeným městě, jako je vaše, ktomu nedošlo, vy byste si to určitě ohlídal.“
„No samozřejmě,“ vyrazil ze sebe přiškrceně Maestrum aohlédl se přes rameno, jako by se snažil zjistit, kam utíká jeho knír. Nebylo jasné, zda očima hledá pokladnici
sfondem, nebo pro jistotu vyhlíží únikovou cestu. „Amáte ssebou nějaký důkaz? Okonci hrůzovlády hraběte Grandkuly?“ Vočích mu zajiskřilo, což pravděpodobně způsobily vzájemné srážky panikou poskakujících myšlenek.
Vyjednávání tím přešlo do oblasti, kde nastoupil jako expert Lenor. „Jsem si jistý, že se ptáte akorát pro-formátora aže to nemyslíte jako urážku. Páč jinde bysme takovou otázku brali jako drzý pochybování onaší morálněobchodní integritě.“
„Ale samozřejmě že ne,“ narovnal se muž atrochu se uklidnil, jako by na konci tunelu hrůzy zahlédl světlo apřesvědčil sám sebe, že nikde nevidí koleje.
„Rozpadl se na oblak prachu,“ prohlásil Lenor. „Mohli bysme vám ho přinýst vpytli, ale to by rozumnej ainteligentní gentleman jako vy za jasnej důkaz určitě nepovažoval.“
„Pochopitelně.“
„Ale abysme ukázali, že chápeme nutnost dodržování oficiálních procedur aprecedentátorů, tak vás osobně zejtra ráno zveme na prohlídku hradiště, abyste se mohl přesvědčit, že už vněm žádnýmu upírovi nehrabe. Sradostí převezmem zbytek peněz znašich odměn teď hned. Na tu za Grandkulu počkáme na zítřek, až si ověříte náš nárok.“
Hryzly udělal krok dopředu ahodil na pult velký plátěný pytel. Jeho spodní část vypadala zašpiněně amokře.
„To je…“
„Hlavy, ocasy aušiska,“ ukázal Hryzly prstem. „Šak víte. Do těch vašich záznamů.“
Maestrum nejistě šťouchl do pytle prstem apak svyděšením uskočil okrok vzad, když sebou důkazní materiál začal mlít.
„To sou jen ty ghúlí palice,“ uklidnil ho Tad. „Trvá pár dnů, než to vzdaj apřestanou se hejbat. Nejspíš se snažej spolykat ty krysí vocasy, co jim ale hned vyklouznou krkem ven.“
Starostova zarudlá tvář se rozhodla zkusit nový barevný vzor anasadila zelenou. „Dobrá tedy,“ přikývl její majitel. „Odpočítám vám vaši odměnu, kromě té za hraběte. Mělo by to být…“
„Osm zlatejch orlů, dva stříbrný drápy aosm měděnejch palců,“ dodal Hryzly.
Maestrum si olízl rty, vytáhl odněkud malou skřínku azačal zní odpočítávat mince. „Tak Kobkanýři, jo? To mi přijde jako zbytečně grandiózní jméno pro partu lovců krys.“
„Nezapomínejte na vampýry aghúly atak dál,“ odfrkl si Tad.
„Aha, no jasně.“ Maestrum se na chvíli zadíval trpaslíkovi přes rameno aznejistěl. „Ten gnóm patří kvám? Aco to dělá smou kašnou?“
„Buď se ji snaží opravit nebo přestavět na vodní kanón,“ pokrčil rameny Tad. „Šance pade na pade co ztoho.“
„Aproč má hubu polepenou kočičími chlupy?“
„Je to magor, straší mu ve věži. Myslí si, že je trpaslík, atak musí mít plnovous. Hrajem to sním, aby mu nepřeskočilo úplně.“
Maestrum se uchechtl.
„Ale je užitečnej. To von rozprášil toho vašeho hraběte. My ostatní sme akorát čekali se stříbrnejma střelama, balistou, kýblama svěcený česnekový vody aoleje, pochodněma atak. Mungo ho sundal zrcadlem amy toho cucáka ani neviděli.“
Cinkání mincí přestalo. „Mungo, povídáte?“ zeptal se Maestrum. 21
„No jo, proč?“
„Dostali jsme dnes zprávu adresovanou pro nějakého Munga. Přes gnomatickou trubku. To musí být pro něj.“
„No to je zajímavý. Hej, Mungo!“
„Pochopitelně je nutné vyřešit poplatek za použití trubky, skladování zásilky ajejí doručení…“
„Vtom případě budem trvat na tom, že dostanem prachy za vampíří prach hned. Jináč by nám taky nemuselo zbejt na pivo.“
„Pravda,“ přikývl úředník azadíval se nejistě na Munga, který vtu chvíli dorazil. „Jako gesto důvěry avděku za vaše služby poplatky vtomto případě odpustíme.“ Natáhl se přes pult apodal gnómovi mosazný válec. Přesněji řečeno natáhl ruku, jak jen to šlo. Mungo itak musel vyskočit, aby se kzásilce dostal.
„Kdo ví, že seš tady, co není někdo ztýmu?“ zeptal se Tad. Gnóm pokrčil rameny. „Páč to přišlo trubkou. Což znamená, že to nejspíš poslal gnóm.“
„Možná sušenky od mé babičky,“ odpověděl Mungo. „Tedy, babičky mého gnómího přítele, jelikož má vlastní babička by pochopitelně byla trpaslík.“ Podrbal se vkočičích vousech apak se sválcem přesunul zpět kfontáně, kde ho teprve otevřel.
„Ten se osvé sušenky zjevně dělit nechce,“ poznamenal Maestrum.
„Počítejte dál,“ usadil ho Tad. „Možná dostanete sušenku pozdějc.“ Gestem brady naznačil Hryzlymu, že má na transakci dohlížet, ale ten si ho vůbec nevšiml. Nevadilo to, jelikož trpaslík už rozkaz plnil anevnímal nic jiného než mince na pultu.
Tad dorazil kMungovi sedícímu na okraji prázdné kašny. Gnóm před sebou držel svitek vytažený zválce. Neměl
na tváři absolutně žádný výraz, což znamenalo, že musí jít oabnormální stav. Tři čtvrtiny gnómího obličeje tvoří ústa aoči, takže se na gnómech obvykle dal poznat sebemenší náznak emocí.
„Zprávy zdomova?“ zeptal se Tad. „Je to něco, kvůlivá čemu bysem si měl dělat starosti?“
Mungo zíral do prázdna, což obvykle znamenalo, že přemýšlí. Trpaslík odhadoval, že by sám potřeboval celý den na zpracování myšlenek, které Mungo zvládl během deseti sekund tupého čumění do blba. Atak čekal, dokud se gnómovy oči znovu nesoustředily na něj. Čočky brýlí se několikrát přepnuly, jako by se gnóm snažil zjistit oTadovi něco zajímavého. Zdálo se, že ho kousek papíru pořádně rozhodil.
Tad si zapálil doutník, založil si ruce ajen tiše bafal.
Mungovy brýle se znovu přepnuly azakryly mu oči černými zrcadly. Několikrát zkroutil pusu, jako by se snažil promluvit, ale vždy si to na poslední chvíli rozmyslel. Zdálo se, že mu hlavou probíhá spousta možných scénářů.
Tad vyfoukl oblak kouře aoklepal popel do poničené boty. Mungovy čočky se přepnuly zpátky na průsvitné azvětšovací. Gnóm jimi upřel na trpaslíka naprosto soustředěný avážný pohled. Zhluboka se nadechl. Vyškrábal se na okraj fontány, kde se narovnal asrovnal ruce vedle sebe jako do vojenského pozoru.
Pak si jednou znich stáhl kočičí falešné vousy zbrady.
„Mungo. Agent Mungo. GTS. Gnómí tajná služba,“ oznámil. „Chci si najmout Kobkanýry.“