Oznámení o narození
Melun, Francie z Melunského deníku , 13. června 1875
Léon Marc Louis Beauchamp ajeho žena přivítali na svět dceru, jež dostala jméno Léonie Angélique Josephine Beauchampová.
Dawson City, 24. prosince 1897
Na jeviště vyšla oděná do pětačtyřiceti metrů průsvitného bílého šifonu, na sobě boty na vysokém podpatku sozdobnými sponami anic jiného.
Vpřeplněném zakouřeném saloonu zavládlo na vteřinu ohromené ticho, načež ohlušující dlouhý souhlasný jásot málem zbořil celý dům.
Slehkým úsměvem na tváři počkala, až se prvotní hřmotný povyk zmírní, apřidala na hlase, aby ji slyšeli: „Dobrý večer, pánové, vítejte na Štědrovečerní aukci vsaloonu Udvouhlavého orla .“ Mluvila zastřeně se slabým náznakem přízvuku, který se snažila ovládat. Široce se usmála avěnovala jim svůdný pohled skrze sklopené řasy – částečně Madona, částečně děvka avkaždém případě ztělesnění ženskosti. Dodala: „Jsem ten nejlepší dárek, jaký si můžete pod vánočním stromkem rozbalit.“
Tentokrát se jí pódium doslova zachvělo pod nohama aona krátce pomyslela na všechen ten zlatý prach, který se dnes vnoci
vysype na podlahu apropadne štěrbinami mezi prkny. Ale nepřijde nazmar. Japončík Jack aVelký Ben Bentson zítra ráno vlezou pod budovu, smetou ho apřidají knočnímu výdělku. Ona sice svůj podíl snejvětší pravděpodobností neuvidí, ale vtuto chvíli si nemohla dovolit nechat se vědomím té skutečnosti rozptylovat.
Velký Ben byl majitelem aJapončík Jack barmanem vsaloonu Udvouhlavého orla , jehož dveře se nepřetržitě otevíraly na rohu
Front aYork Street rychle rostoucího zlatého městečka Dawson City. Dvouhlavý orel byl největší budovou vDawsonu, jako první přistavěli první patro. Uvnitř se nacházel dlouhý mahagonový bar, který ladil smahagonovým obkladem, osmi mahagonovými hracími stoly, doplněný naleštěnou mosaznou lištou amosaznými
plivátky, a velkými detailními malbami ležících aktů osvětlenými stupňovitými křišťálovými lustry. Budova měla okna zbarevného broušeného skla avpatře tucet pokojů stlustými koberci, mnoha amnoha zrcadly avybavením vnejmodernějším stylu. Oto, aby místo zůstávalo bez poskvrnky, se starala četa tuctu uklízečů, kteří se však často měnili, protože sami hledali vlastní eldorádo.
Všichni uklízeči byli muži. Ženám se vedlo mnohem lépe při prodeji tance za dolar, půllitru šampaňského za osmnáct ahodinky vjednom zpokojů nahoře za podstatně víc. Velký Ben dostával zdolaru vydělaného tancem padesát centů, ztržby za šampaňské tři čtvrtiny ajaký byl jeho podíl ztoho třetího, to nikdy neřekla živé duši.
Vystupovala tam celý předchozí rok, na jevišti byl její specialitou ohňový tanec, při kterém vjednu chvíli vlálo ve vzduchu sto osmdesát metrů šifonu, avpokojích nahoře se zaměřovala na „dlouhý, šťavnatý valčík“, jak to nazval jeden reportér. Na konci čtrnáctého měsíce svého působení měla vbance sedmadvacet tisíc
dolarů. Bylo jí dvaadvacet, ačkoliv přiznávala jen devatenáct, aměla navíc to štěstí, že vypadala ještě mladší. Většina pracujících mužů kteréhokoliv věku apocházejících zpoza hranic si vydělala dolar denně, když měli dobrý den.
Mohla by pracovat ještě roky, apředevším tady, kde muži přečíslovali ženy šest až sedmkrát, ale měla plány, velké plány. Ještě jednu zimu, poslední příspěvek kjejím úsporám, abude se moct odstěhovat.
Rozhlédla se po místnosti, po moři tváří vzhlížejících kní, apocítila to vzrušení, které jí dodávala moc nad tolika muži, pro něž byla středem pozornosti. Šifon začínal ve spirále ukotníků akončil vpůvabném volánu kolem ramen, jehož volný konec visel přes holou paži. Nohy měla sukní tak sešněrované, že mohla dělat jen malé, roztomilé krůčky. Avětší by stejně nedělala vzhledem kvysokým podpatkům. Velký Ben chtěl, aby šla naboso, ale ona moc dobře věděla, co dělají podpatky slinií jejích nohou – nejlépe ukazovaly jejich ladnou křivku acelou délku, takže si je každý muž hned představoval obtočené kolem pasu.
Jeden zlatokop se probojoval až kpódiu. Byl ošumělý, zarostlý vousem asmrděl, jako by se nemyl, co zamrzla řeka. Vypadal hladově avelice zoufale. Věnovala mu mimořádný úsměv jen pro něj, zvala ho na všechno, ale nic neslibovala. Byla sice děvka, ale čestná děvka. Dávala, co si klient zaplatil, ale musel platit. To ovšem neznamenalo, že nemohla být milá.
„Bude to dlouhá, studená aosamělá zima, chlapci,“ zapředla aozvaly se souhlasné výkřiky. Sešla zhlavního pódia na molo protažené do sálu, drobné krůčky způsobovaly, že se jí chvěla prsa. Chomáček chloupků vklíně byl pod šifonem vidět jen náznakem, schválně si látku toho večera nařasila kolem boků trochu víc, aby podtrhla, co bude hlavním bodem dražby.
„Pro mě taky,“ dodala anašpulila ústa, protože zavětřili azavyli jako vlci.
Znovu pocítila to vzrušení, vlnu moci, která začínala kdesi hluboko vbřiše arozlévala se přes hrudník až do paží. Na kůži se jí zaperlil pot adavem se rozběhlo tiché zavrčení predátorů číhajících na kořist. Předvedla tříčtvrteční otočku azastavila se, aby se mohla zlomyslně ohlédnout přes pravé rameno. „Existuje jedno rčení, chlapci. Vím, že jste ho slyšeli. Vmoři je přeci spousta ryb.“ Mrkla fialovým očkem na muže stojícího vzadu, sledoval ji přes sklenku pančované whisky Velkého Bena. Byl to její kunšaft, bankéř stejně konzervativní, co se jeho vlastních peněz týkalo, jako hamižný při hospodaření spenězi jiných. Vůbec se mu nelíbila představa, že by se jeho oblíbená tanečnice měla stáhnout zoběhu na celou zimu, ale jinak by dnes večer nepřihazoval. Nepochybovala, že je naprosto připravený převzít vklad vpodobě jejího výdělku, ovšem až co si Velký Ben odečte svou provizi. Aby mu připomněla, oco přichází, lascivně si přejela dlaní přes svůdný bok.
Voblaku doutníkového kouře přimhouřil oči azatnul čelist aona se rozesmála chraplavým smíchem. „Jsem si jistá, že budete souhlasit, že tohle zbožíčko je zárukou kvality.“
Během posledního týdne lákali Velký Ben aJapončík Jack případné zájemce oaukci řadou oznámení, která obsahovala mučivé detaily toho, jaké dovednosti aslužby nejvyšší nabídka přinese. Vylepili letáky po celém městě ana každé državě od Log Cabin po Circle City. Zlatokopové na Klondiku byli vždy při chuti acelí se třásli touhou při vyhlídce, že by Dawsonské zlatíčko tancovalo pomalý, šťavnatý valčík jenom pro ně po celých nádherných šest měsíců. Každý zapomene na zimu atmu, když na něj vposteli bude čekat Dawsonské zlatíčko. 14
„Tady jsem, pánové,“ zavrněla. „Je všeobecně známo, že jsem pohledná afiguru mám parádní.“ Počkala si na souhlasný sbor anebyla zklamaná. „Jaké jsou moje podmínky?“
Přehodila si konec šifonu přes rameno, čímž vytvořila zdánlivou vlečku jako usvatebních šatů, avydala se zpátky khlavnímu pódiu. Došla na konec mola apodívala se do divokých modrých očí vysokému blonďákovi stojícímu udvoukřídlých dveří. Vmístnosti plné mužů, kteří svou touhu po ní nikterak neskrývali, ji pronikavá intenzita jeho pohledu zastavila, ale sebrala se aneuhnula pohledem, do toho svého však vložila jistou výzvu. „Podmínky? Jsem ochotná se dnes večer prodat tomu, kdo nabídne nejvíc, abudu jednat jako jeho manželka slovem,“ delikátně se odmlčela, „iskutkem,“ ozval se další hřmotný jásot, „po dalších šest měsíců od dnešní noci na 25. prosince až do 25. června.“
„Začněte dražit!“ zakřičel muž zírající na její tělo.
„Jo, přestaňte žvanit azačněte dražit!“
„Ale,“ řekla azvedla bílou, pečlivě pěstěnou ručku, aniž by přerušila oční kontakt smodrookým cizincem, „vyhrazuji si právo přijmout druhou nejvyšší nabídku, pokud se mi ta nejvyšší nebude líbit.“ Zadívala se na Řeka, který ji pozoroval chladnýma, zištnýma očima, jež nikterak neprahly po ní, nýbrž po zisku, který mu mohla přinést, pokud by ji přiměl pracovat vjednom ze svých bordelů.
„Uvidíš, že já se ti budu líbit!“ zakřičel někdo.
„Muž, který mě koupí, mi musí poskytnout dobrý srub azásobu jídla. Budu mu vařit abudu mu uklízet abudu,“ odmlčela se, „pro něho tančit,“ aznovu si počkala až hluk utichne.
„Ale pochopte jednu věc,“ pokračovala bez úsměvu acosi vjejím výrazu způsobilo, že veškerý hovor ustal. „Muž, který mě koupí avztáhne na mě ruku…“
„Rád bych viděl, jak to zkusí!“
„My bychom si to sním za tebe vyřídili, Zlatíčko, nemusíš se bát!“
Počkala apak zopakovala: „Muž, který mě koupí avztáhne na mě ruku, se účastní své poslední aukce na světě. Je to jasné?“
Podívala se znovu na Řeka, jehož vypočítavý výraz se nezměnil.
Počkala dost dlouho na to, aby si všichni její slova uvědomili, apak se znovu usmála, aby jim spravila náladu. „Budete chtít vědět,“ řekla aztlumila hlas, „že nejsem úplně zkamene.“ Otočila se tak, aby jí horní díl šifonu zakrývající ňadra sklouzl astěží zůstal držet jen na bradavkách.
Nikdo ztěch, co ji pozorovali, nepochyboval, že mluví pravdu anic než absolutní pravdu.
Rozhostilo se úplné ticho aona do něj tlumeně pronesla: „Takže. Tady jsem, chlapci. Ochotná apřipravená.“ Usmála se audělala malou, ladnou piruetu, přičemž tváře vpubliku zdravila pohledem. „Na co čekáte?“
Velkému Benovi potom dalo zabrat, aby dav zklidnil. Přihazovat se začalo na tisícovce. Otřicet vteřin později už to bylo pět tisíc nabízených podsaditým mužem se zacuchanými, mastnými tmavými vlasy apusou plnou zkažených zubů. Zachtělo se jí oklepat aznovu se vydala promenádovat po mole. „Ale, chlapci,“ zasmála se, „poslední částka byla jenom pět tisíc. To nikdo zvás výš nepůjde?“ Na konci mola se zastavila azvedla ruku khustým kaštanovým vlasům stočeným do půvabného uzlu. Když ruku spouštěla, objela neviditelnou čáru od hrdla přes prsa až kpasu aznovu nechala dlaň usadit na boku.
„Jasně, děvenko,“ křikl Ir se zakrouceným knírem abílým kloboukem sširokou krempou. „Čekal jsem jenom, až vypadnou skrblíci. Deset tisíc, ato vydělám jen za dva dny!“
„Dvanáct!“ zavrčel ten podsaditý chlap.
„Třináct!“ zakřičel muž vbrýlích asnáprsenkou, jemuž zpřední kapsy visel řetízek hodinek vyrobený ze zlatých nugetů.
„Patnáct,“ řekl Řek hlasem stejně bezvýrazným jako jeho pohled. Vjeho tónu nezazněl ani chtíč, ani touha, jen vypočítavost, když přemítal, kolik by mu mohla vydělat, pokud by ji dal do oběhu. Potlačila zachvění apřipomněla si, že si vyhradila právo odmítnout nejvyšší nabídku.
„Šestnáct,“ štěkl bankéř. Překvapeně se mu zadívala do očí. Pokrčil rameny. Nemohla si pomoct. Rozesmála se. „Šestnáct,“ zopakoval azdál se přitom lehce podrážděný, že to vůbec musí říkat.
„Sedmnáct,“ zahřměl nový hlas. Znovu se zadívala do očí vysokému blonďákovi udveří. „Sedmnáct tisíc dolarů,“ zopakoval. Měl hluboký hlas beze stopy přízvuku. Možná Švéd druhé generace? Byl spíš silný než hezký. Ve tváři měl chladný výraz, ale ona vycítila, že se zlobí. Nevěděla proč, ale zvedla kvůli tomu bradu.
„Sedmnáct apůl!“ vyštěkl podsaditý chlapík. Měl malé, zlé avypočítavé oči.
„Osmnáct,“ přidal dlouhán neochvějně.
Podsaditý chlap zaklel vcizím jazyce – italsky? – azvýšil hlas: „Devatenáct!“
„Dvacet,“ prohodil Řek.
Zdálo se, že všichni ostatní spřihazováním přestali ateď střídavě obraceli zraky mezi třemi posledními muži. Toho večera se strhne rvačka, avšichni to věděli. Chtíč alačná touha po krvi –zmařte jedno ana řadu přijde to druhé.
Rozhodně nechtěla odejít stím podsaditým, navíc dobře věděla, kolik stála její šestiměsíční výhradní pozornost, abylo to víc než dvacet tisíc dolarů. „Poslední nabídka je dvacet tisíc, chlapci,“
zavolala do ticha avšichni se kní obrátili. Jednou zavrtěla hlavou. Jediná, mistrně umístěná pinetka se uvolnila ahusté vlasy se jí jako lesklý vodopád rozlily až kpasu. „Já vím, že stojím za víc.“
Jeden kaštanově hnědý pramen jí přepadl přes rameno astočil se jí kolem ňadra. Dav to fascinovaně pozoroval. Někdo slabě zasténal. Kdosi jiný zaklel, ane úplně nenápadně.
„Pětadvacet,“ řekl muž udveří.
Vmístnosti se rozhostilo ticho. Dopil hrnek azahučel: „Sakra, nebudeme ztrácet čas.“ Vzhlédl avrhl na Dawsonské zlatíčko majetnický pohled. „Třicet tisíc dolarů.“ Usmál se aukázal přitom silné bílé zuby. Už nevypadal naštvaně.
Nedokázala si pomoct. Zdravé zuby byly její slabinou. Úsměv mu opětovala.
Řek mlčel. Bankéř vypadal, jako kdyby vduchu prováděl komplikovanou matematickou operaci. Podsaditý muž spatřil její úsměv azakřičel: „Ty nečestná, špinavá děvko!“
Snažil se kní dostat, ale dav mu vtom zabránil, ostatní byli nyní stejně ochranářští jako předtím lakotní. Náhle změnil směr avrhl se místo toho na muže udveří, atentokrát se před ním dav ochotně rozestoupil, takže protivníka okamžitě chytil do drtivého sevření. Vysoký blonďák dokázal vykroutit paži aodrazil ruce, jimiž se mu sápal po hrdle.
„Já ho zničím! Já mu ukážu!“ křičel ten podsaditý. Zatnul svaly na pažích azvedl dlouhána tak, až mu nohy visely třicet čísel nad podlahou. Dlouhán ochabl. Všichni přihlížející očekávali, že každou chvíli uslyší křupnutí jeho páteře.
Když ale sevření povolilo, podařilo se mu zněj vyklouznout amísto toho podsaditému chlapovi jednu vrazil – pěstí svelkými klouby přímo do čelisti, čímž ho bezpečně dostal na podlahu ado
bezvědomí. Dlouhán se málem poroučel kzemi sním, ale vposlední chvíli našel ztracenou rovnováhu azůstal stát.
Ozval se souhlasný řev avšichni se kněmu vrhli, on ale zvedl ruku auž jen pouhá jeho přítomnost způsobila, že se zastavili. „Jmenuju se Sam Halvorsen,“ řekl azadíval se přes místnost kmolu na kůži zářící pod bílým šifonem akaštanovými kadeřemi. „Využijete svého práva vybrat si druhou nejvyšší nabídku, madam?“
Ten knedlík vkrku jí málem zabránil promluvit. „Ne, Same,“ povedlo se jí nakonec říct. „Nevyužiju.“
Dav opět ztichl, ajak se dlouhán vydal kokraji pódia, všichni se před ním rozestupovali. Ani nemusela příliš sklánět zrak –uvědomila si, že je ještě vyšší, než si původně myslela.
Natáhl kní ruku, ona vložila svoji dlaň do jeho avzápětí překvapeně vyjekla, protože za ni trhl, až ztratila rovnováhu. Přepadla dopředu, ale on ji elegantně chytil.
Zazubil se na ni. „Máme čas jen do 24. června,“ řekl. „Tak ho nepromarněme.“
Snadno ji donesl ke dveřím arozrazil je ramenem.
Jedna SLEDUJU TĚ.
„To je všechno?“ zeptal se Jim Chopin. Darlene Shelikofová mu předala žlutou složku aJim si prolétl šest podobných dopisů, všechny pěkně na čistě bílém papíru asložené na třetiny.
Zvedl jeden proti světlu apřečetl nahlas vodoznak. „Esleeck Emco Bond, obsah bavlny pětadvacet procent.“ Spustil ruku.
„Naposledy jsem je viděl vCostco vbalíku za šest sedmdesát devět za kus.“
„Nedokážeš něco poznat ztoho písma?“
Znovu si listy prošel. „Zdá se, že on, nebo ona, použili černý fix.“
VÍM, KDE BYDLÍŠ.
„Zvolil velká písmena. Očividně se snaží zakrýt rukopis.“
POTRAT JE VRAŽDA.
„Chápu to správně, že jde omožnost volby, kterou hlásá Anne?“
„Otevřela Kliniku plánovaného rodičovství vAhtně.“
„To pak po vás šílenci jdou jak slepice po flusu.“ Přidržel si dopis blíž. „Pravděpodobně použil levačku, nebo prostě ruku,
kterou běžně nepíše anonymní dopisy. Ataky neumí pravopis.“
TVŮJ MANDŽEL JE HEZKÝ.
Jimovo obočí vyletělo nahoru. „Fakt?“
Darlene se usmála. „Ne tak hezký jako ty, Jime.“
Úsměv jí honem predátorsky opětoval. „Teda, Darlene, netušil jsem, že máš zájem.“ Dokonce ijemu zněla ta slova naučeně ataky unaveně, atak raději sklonil pohled zpátky kdopisu. Sakra, vždyť taky byl unavený. Byl to dlouhý týden – znásilnění ve Slaně, úmrtí při požáru vCopper Center asebevražda ve Valdezu, jejíž oběť vyprovokovala poldu akteré by se vyhnul, kdyby nemusel letět kvůli počasí přes Cordovu anepřespával na gauči valdezského policejního náčelníka. Soustředil pozornost na papír vruce.
TVOJE DCERA NOSÍ SUKNĚ PŘÍLIŠ
Pisatel psal tak velkým písmem, že mu došlo místo, než mohl dokončit myšlenku, atak připsal „KRÁTKÉ“ menšími písmeny do pravého dolního rohu.
ZŮSTAŇ DOMA ASTAREJ SE OSVOJE DĚTI.
„Aha, tradicionalista,“ podotkl Jim.
Sedmý dopis byl přímější.
KANDIDUJ NA SENÁTORKU AJÁ TĚ ZABIJU.
Přidržel ho tak, aby si ho mohl lépe přečíst. „Kvůli tomuhle jsi je sem všechny přinesla?“
Přikývla. „Chodily postupně od chvíle, kdy kandidaturu oznámila. Apak minulý týden přišly dva.“
„Všechny sdatem kromě toho prvního, aijeho obálku sis nechala. Chytré,“ poznamenal Jim. „Upolicie si chytrosti ceníme.“
Znovu se usmála.
Prozkoumal obálky připnuté kzadní straně dopisů. „Všechny odeslány zAhtny. Zavolám na místní poštu. Nikdy nevíš, někdo si mohl něčeho všimnout.“
„Nezníš moc optimisticky.“
„Nejsem. Poštou vAhtně projde všechno, co jde znebo do rezervace. To je, kolik, necelých tři tisíce lidí? Atohle jsou anonymy, Darlene.“
„Aco písmo? Nemůžeš to poslat nějakému expertovi, aby zjistil, kdo je napsal?“
„Jasně že je pošlu,“ odpověděl astrkal je do sáčku na důkazy. „Dneska. Ale pokud adokud nemá státní kriminální laboratoř vzorek písemného projevu pachatele, se kterým by ho mohla porovnat, jsme nahraní.“
„Co otisky?“
Zadíval se na ni. Chtělo se mu poznamenat, že se moc dívá na televizi, ale místo toho trpělivě pravil: „Kdo je otevřel?“
„Ten první kandidátka.“ Zamyslela se. „Azbytek asi dobrovolníci. Aha.“
„Přesně. Apak se dostali potravním řetězcem ktobě atvojí asistentce. Na každém dopise je pravděpodobně deset různých sad otisků prstů anemůžeme si ani být jistí, že to je těch stejných deset.“ Zavřel sáček. „Sejmuli jste otisky prstů svým lidem?“
Tváří jí prokmitl odmítavý výraz. Jinak to byla velmi pěkná tvář – černé oči zasazené do širokého, plochého obličeje spršáčkem asladkými ústy asnaondulovanými černými vlasy kolem. Byl to kus ženské menšího vzrůstu, ale díky vzpřímenému postoji se zdála vyšší aDarlene Shelikofová uměla svoji váhu nosit. Ato nejen tělesnou. Džíny měla sice vybledlé, ale čisté, sáčko vkonzervativní námořnicky modré barvě akošili pod
ním světle modrou aukrku rozepnutou. Zuší jí visela slonovina aze stejného materiálu měla ibrož na klopě anáramky na obou zápěstích.
Mírně se předkláněla, ale teď se narovnala arozhodně nebudila dojem, že by byla uvolněná. „Co ochrana?“
„Co sní?“
Poprvé si dovolila vypadat naštvaně. Obdivoval její sebekontrolu. „Kolik nám jí můžete poskytnout?“
„Darlene, ty jsi pracovala pro ministerstvo spravedlnosti. Víš moc dobře, kolik ochrany ti můžeme dát.“
Semkla rty. „Ty výhrůžky se stupňují, přichází častěji ajsou tvrdší.“
„Ano.“
„Existuje velká šance, že se pachatel pokusí okontakt.“
„Existuje velká šance, že už kněmu došlo.“
„Co tím myslíš?“
Pokrčil rameny. „Jak dlouho už dělá Anne kampaň? Kandidaturu ohlásila včervnu, že?“
„Ano.“
„Který den včervnu?“
„Šestnáctého.“
„První ztěch obálek má datum sedmadvacátého června.“
Zamyslela se nad tím. „Takže ji sleduje od začátku?“
„To je můj odhad. Dělala ty běžné věci, co politici dělají –zašla do kostela vChitině, obešla bary vCordově, potřásala si rukama alíbala dětičky, slibovala, že se zbaví bezdomovců –jako všichni ostatní.“ Darlene vypadala pobouřeně. Mávnutím ruky zamítl jakýkoliv komentář otom, jak její kandidátka představuje svěží vítr, je úplně jiná, lepší. Policistou na Aljašce
byl dobrých dvacet let aza tu dobu viděl už spoustu odpískaných politických kampaní, viděl všechny kandidáty všech politických stran (na Aljašce bylo okolo sedmnácti různých stran akaždým rokem rašily nové), ataky viděl každého úspěšného kandidáta, jak se na příkaz byznysu vJuneau ze všeho nejdřív miliskuje stím lobbistou, který má nejvíc peněz na útratu. Možná byl cynik, ale nevěděl, proč by se něco mělo měnit jenom proto, že tahle kandidátka byla místní domorodá žena.
Zdálo se, že Juneau má na zvolené úředníky tento nevyhnutelný aneměnný vliv, uvažoval. Nebo se to možná týkalo všech politiků, protože na národní úrovni mu to připadalo stejné.
Dosaďme místo Juneau Washington D.C. aco dostaneme? Billa Clintona jako prezidenta. Ježíši. Až tolik mu nevadilo, že byl Clinton záletník, jako spíš to, že to dělal tak zatraceně nešikovně. Jestli chceš být donchuán, tak měj proboha alespoň styl.
„Takže musíme počkat, než po ní začne střílet, abyste něco udělali?“ řekla Darlene.
„Od psaní hnusných dopisů kpoužití třicet-nula-šestky vede docela dlouhá cesta.“ Zvedl ruku, aby zarazil další komentáře.
„Dám vědět všem místním policejním stanicím, že tvoje kandidátka dostává nenávistné dopisy, které jsou osobní, aano, přichází častěji ajsou tvrdší.“
Netrpělivě si odfrkla. „Aco ztoho?“
Začínal být mírně podrážděný. „Nic, jestliže nebudete těm stanicím dopředu oznamovat, že se budete pohybovat na území jejich působnosti.“
Věnovala mu rozčilený pohled aon si povzdechl. Nemělo smysl, aby se na něho naštvala osoba, která bude pravděpodobně
sedět po pravici příští senátorky za okrsek 41. „Napíšu e-mail všem policistům vokolí avšem policejním náčelníkům. Dám ti seznam jmen sčísly ajimpovím, že se vždycky ozveš, pokud budete mířit do jejich jurisdikce. Musíte jim zavolat pokaždé, Darlene,“ zdůraznil tiše. „Nemůžou si naplánovat, že ji budou hlídat, když nebudou vědět, že přijedete. Už tak mají svoji práci na plný úvazek.“ Pomyslel na toho policistu ve Valdezu, který byl nucený použít smrtící sílu. „Hodláte tu informaci vypustit do tisku?“ Zaváhala aon zasténal. „Neříkej mi, že si myslíš, že by jí to mohlo získat nějaké soucitné hlasy.“
Měla aspoň tolik slušnosti, aby se začervenala.
„Jenom ho tím nabudíte,“ varoval ji. „To přesně chce – pozornost, objevit se ve zprávách vjedenáct.“
„Nebo ji,“ připomněla mu.
Vtu ránu se na ni podezřívavě zahleděl. Přečetla si jeho myšlenku dřív, než ji stihl vyslovit. „Jdi do prdele, Chopine,“ vyzvala ho zvýšeným hlasem.
„Dobře,“ snažil se uklidnit situaci gestem rukou. „Dobře. Promiň. Byl to jen nápad, byla to blbost, to přiznávám, ale…“
„Jako kdybych… jako kdyby Anne… jdi do prdele, Chopine!“ Vystřelila na nohy amašírovala ke dveřím. Srukou na klice se otočila ařekla, nebo spíš ta slova vrhala jako nože: „Díky za nic. Pokud – až se Anne dostane do úřadu, jestli ji ten kretén nejdřív nezabije, budeme si to pamatovat, až přijde čas projednat rozpočet pro oddělení veřejné bezpečnosti. Řekla bych, že platy policistů apočet lidí vředitelství rezervace už si dávno žádají přezkoumání.“
„Darlene!“
Jeho hlas ji jako švihnutí bičem zastavil na půl cesty ze dveří.
Ohlédla se velice připravená vyhrotit nepřátelský akt.
„Jestli máš opravdu starost, jestli si opravdu myslíš, že Anne hrozí nebezpečí…“
Nepohnula se. „Tak co?“
„Co takhle najmout si na kampaň ochranku?“
„Myslíš jako bezpečnostní službu?“
„Myslím jednoho strážce.“ Protože ta, která ho napadla, ksobě nikoho dalšího nepotřebovala.
Pustila kliku adveře se díky hydraulice se zasyčením zavřely. „Navrhuješ někoho konkrétního?“
Podíval se na ni adíky tomu, že byl velice dobře vycvičený příslušník policejní správy aveskrze profesionál sdlouholetou praxí, dokázal určit přesný okamžik, kdy jí to došlo.
Ataky protože řekla: „To kurva ne.“
„Zná rezervaci,“ namítl Jim. „Ským není příbuzná, stím se bratříčkuje.“ Pomyslel na Amandu aChicka, Bobbyho aDinah, Bernieho. Starého Sama, toho typického aljašského páprdu, tetu Vi, typickou aljašskou babku. Dana O’Briana, jediného rangera ze správy národního parku na Aljašce, který přežíval veškeré změny federální administrativy azískal si přízeň, ne-li skutečný respekt krys zrezervace. George Perryho, pilota leteckého taxi, vedle něhož Jim stál na té ranveji jižně od Denali vloni vzáří. Tuhle vzpomínku okamžitě zaplašil, nebo si to tak aspoň namlouval. „Kdyby tedy byla ten typ na bratříčkování.“
„Ta ne.“
„Když na to přijde, sAnne je patrně nějak příbuzná.“
Darlene zvýšila hlas. „Ona ne, Jime.“
Její prudké odmítnutí ho překvapilo. „Akdo jiný?“ řekl. „Je to abstinentka. Je místní. Je domorodka. Má pověst…“
„Ó ano, má pověst, přesně, azaslouženou.“
„To jsi mi vzala přímo zpusy.“ Zaujalo ho to ajako správný polda zjišťoval víc. „Zníš, jako bys ji znala.“
Otevřela pusu, podívala se mu do očí azase pusu zavřela. „Znala jsem ji,“ řekla nakonec.
Snadějí čekal. Polda neměl varzenálu účinnější zbraň než ticho plné očekávání.
„Chodily jsme spolu do školy.“
Zvedl obočí. „Nevěděl jsem, že jsi zNiniltny.“
„Ve Fairbanks. Aljašská univerzita ve Fairbanks.“
Neutrálně zamručel aznovu čekal. Vnásledném mrtvolném tichu uvažoval, proč takový svár. Pokud se situace, kdy jeden člověk nenávidí jiného člověka, kterému je, aspoň co Jim věděl, ten první úplně ukradený, dá nazývat svárem. Opisovala Kate při testu od Darlene? Nosila její svetr bez dovolení? Přebrala jí kluka? Štvalo ho, že by to rád věděl apřidal si to na seznam znalostí oKate Shugakové. Ato naštvání ho přinutilo říct: „Je to jen návrh.“
„Špatný,“ utrhla se na něho.
„Ne,“ pravil anáhle na něj dolehla únava. „Jenom návrh.“