Pro Joeyho.
Jsi vkaždém hrdinovi. Anaše láska vkaždém příběhu.
Tato má kniha je trochu jiná než ostatní.
Neřídí se úplně stejným vzorcem.
Zavede vás kněkterým hranicím, ale nebude vás za ně tlačit. Slibuji.
1.KAPITOLA
O6 měsíců dříve
těsný
( příd .) bezprostředně přiléhající, zejména nepříjemně „příliš těsné boty“
Nepatřila jsem tam – do toho hlučného kasina, kde se kouř plazil po stěnách amizel vnenápadných ventilačních otvorech, kde žabky sdílely prostor sflitry adiamanty adav byl směsicí plážových turistů abohatých gamblerů. Tu směsici doplňovali osmnáctiletí studenti na jarních prázdninách srozšířenýma očima anejistými kroky, protože alkohol tvrdě zasáhl jejich nedotčená krevní řečiště.
Seděly jsme ustolu skostkami, uhry, které nikdo znás nerozuměl, ale Asiaté po naší pravici se usmívali agestikulovali, jako bychom narazily na zlatou žílu, takže jsme dál házely aposouvaly značky akomínky našich žetonů neustále rostly.
Chelsea. Kvůli ní jsme tu všechny byly. Naše šestice se rozdělila do tří pokojů, přičemž čtyřsetdolarovou cenu za noc velkoryse uhradil pan McCrory, otec Chelsea aatlantský král automyček. Do jejího velkého dne zbývaly dva týdny, atak jsme vyrazily do Nassau na rozlučku se svobodou aprovětrat naše venkovské zadnice.
Nepatřila jsem tam. Patřila jsem na verandu, kde bych si opalovala prsty nohou na zábradlí, vedle sebe sladký čaj, na klíně časopis
avrádiu Sugarland. Takhle jsem obvykle trávila týden volna. Ne na tomhle hlučném místě, kde se mi Tammyina ruka sčerstvou manikúrou zarývala do spálené kůže ramen. Za mnou do sebe vrazili dva lidi apřimáčkli mě na hranu stolu, která se mi zařízla do ještě pořád přecpaného žaludku. Jauvajs. Toužebně jsem se zadívala na stoličku napravo, kde trůnila žena scigaretou vruce.
Nohy jsem měla vjednom ohni, čtyři hodiny vpříliš těsných botách na vysokém podpatku si vybíraly svou daň tím nejbolestivějším možným způsobem.
Shrábla jsem svoje žetony aotočila se na Megan, dívku po mé levici, jejíž platinově zbarvené vlnité vlasy se vzrušeně pohupovaly vdůsledku jejího nadšení nad jakýmsi aspektem té hazardní hry, které jsme nerozuměly. „Půjdu nahoru,“ zařvala jsem sústy co nejblíž kjejímu uchu, ale pořád tak daleko, abych nespolkla její dlouhé náušnice.
„Cože?“ Podívala se na zápěstí, kam si nasadila falešné rolexky, které jsme si všechny – svýjimkou Chelsea – pořídily uprvního stánku usilnice, kde náš taxikář zastavil. Působivě se zaleskly ajá bojovala snutkáním kouknout se dolů, abych zjistila, jestli ty moje vypadají stejně dobře. „Vždyť je teprve deset.“
„Nejspíš mi upadnou nohy.“
Sjela pohledem dolů. „Tak snad tě ještě donesou tu dálku do pokoje.“
Nedělala si legraci. Můj mozek zasténal při pomyšlení na cestu, kterou jsem měla před sebou. Budu muset projít celým kasinem, nákupní zónou, po schodech dolů, napříč halou, vyjet výtahem dvanáct pater apak ujít tři sta metrů chodbou. „Taky doufám. Proto odcházím, dokud vnich mám ještě trochu citu.“
Naklonila se blíž aztišila hlas. „Chelsea bude naštvaná.“
Pokrčila jsem rameny anatáhla krk, abych viděla na jasně nasvícenou hlavu budoucí nevěsty. Zaklonila jsem se, rychle Megan
políbila na tvář adopajdala kChelsea. „Už půjdu ksobě do pokoje,“ zakřičela jsem na ni.
Přezíravě mávla rukou, aniž by odlepila oči od stolu. Její pozornost zaujal pohyb našich asijských fanoušků, kteří vyskočili na nohy, aiona sama vzápětí radostně vykřikla.
Super. Otočila jsem se dřív, než stačila má slova zaregistrovat apřesunout svou pozornost na mě. Propletla jsem se zpátky davem lidí tak rychle, jak mi to zubožené nohy dovolovaly, otevřela jsem kabelku anasypala do ní svůj podíl žetonů.
Prošla jsem kolem blackjacku. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Nebylo to vlastně tak hrozné, protože jsem se nezastavila na dost dlouho, aby moje nohy přišly ksobě.
Kolem pokeru. Zatraceně, takových stolů. Upírala jsem pohled před sebe, jako bych měla každou chvíli omdlít. Krok, zavrávorání. Krok, zavrávorání. Věřila jsem, že to zvládnu, pokud půjdu správným směrem.
Došla jsem kdalšímu blackjacku. Sakra. Určitě jsem přišla tudy? Nebyly ty stoly jiné? Možná jsem předtím procházela tou částí kasina, kde se hraje ovelké peníze. Tyhle stoly vypadaly jinak. Určitě byly jiné. Hledala jsem nějakou značku, šipku nebo zaměstnance. Puchýř na pravé patě teď úspěšně konkuroval bolavému malíčku na levé noze, ukterého bych se klidně vsadila, že krvácí.
Minula jsem automaty. Tady jsem už musela být správně. Vrazila do mě obézní běloška astřelila po mně zlým pohledem. Málem jsem si kvůli ní vymkla kotník akecla na zadek. Skvělý. Přesně to jsem potřebovala. Zranění, které by se přidružilo kmým zuboženým chodidlům.
Před sebou jsem zahlédla východ apostavila se na špičky, abych nakoukla přes hlavy, které mi bránily ve výhledu. Prosím, ať vede ven zkasina. Prosím, ať mě vyvede do haly uobchodů, prosím…
Díkybohu. Málem jsem se rozbrečela úlevou, když se dav rozestoupil ajá vyšla do nekuřácké části hotelu. Vlevo se nacházely toalety, vpravo posezení. Dobelhala jsem se kněmu jako moje devadesátiletá babička azhroutila se do nejbližšího křesílka. Třesoucími se prsty jsem se vyzula azasténala, když těžké boty na jehlovém podpatku dopadly na dlažbu. Bože. Natáhla jsem si nohy, opřela se azavřela oči. Na chvíli jsem si dlaněmi zakryla obličej ajemně promnula kůži na čele ve snaze rozmasírovat bolest hlavy, která poslední dvě hodiny sílila. Aspirin. Dojdu do pokoje, vezmu si aspirin anapustím si vanu. Vymáchám si vní nohy anapěním tolik bublinek, že mi bude závidět iMr. Proper. Ta vyhlídka mi vykouzlila úsměv na tváři ajá spustila ruce. Chvíli jsem jenom dýchala aodpočívala.
Konečně trocha klidu daleko od šílenství kasina.
Pořád jsem nevěřila, že je teprve pátek. Vpráci jsem skončila dřív, apřestože se to šéfové naší banky vůbec nezamlouvalo, nemohla moc hlasitě protestovat, protože jsem byla jediná FP vnaší maloměstské pobočce. FP je nóbl venkovská zkratka pro finančního poradce. Někde vmetropoli bych spravovala velká portfolia, rozdávala rady ohledně akcií, nakupovala aprodávala podíly jako Ben Affleck ve filmu Riziko . Ale vnašem zapadákově hodinu od Atlanty, kde se nedělní kázání zaměřovala na modlitby za déšť aprůměrný příjem domácnosti se držel přesně na hranici pětačtyřiceti tisíc dolarů? Pracovní dny jsem trávila prodejem podílových fondů aživotních pojištění ataky činnostmi, na které nemám kvalifikaci, tedy sepisováním závětí asprávou majetku. Nic, co by nepočkalo do pondělního rána, kdy moje odřené nohy akocovina rozrazí dveře Smithovy banky vnekřesťanskou hodinu – čili vpůl osmé ráno.
Zvedla jsem pravou nohu aprohlédla si škody způsobené botami na jehlovém podpatku. Konkrétně těmi, které byly minutu
od minuty hnusnější asvým současným tempem klusaly přímo do popelnice. Jaká škoda, že jsem si nezabalila nějakou alternativu. Ale výstřední jehly zabíraly vmém šatníku jen velmi malý prostor. Zbytek podlahy zmíněné skříně obsadily umírněné černé lodičky na nižším aširším podpatku. Vkombinaci se silonkami imitujícími opálení mi pomáhaly dotvářet dojem nedostupnosti, na který jsem to hrála devadesát procent roku. Možná jsem už prostě nedokázala prodat roztomilý vzhled sexbomby vminišatech sodvážnými páskovými sandály na vysokém podpatku. Možná tahle schopnost ve třiceti jednoduše vyprchala. Možná bych měla ve dvaatřiceti investovat do balerín avolných letních šatů. Viděla jsem spoustu maminek vminivanech spodobným vzhledem. Avypadaly, že se tak cítí pohodlně. Rozhodně neměly krvavě rudá chodidla, která během automasáže momentálně umírala pomalou smrtí. Opatrně jsem zatlačila na bublinu na patě. Fuj. Skoro jsem slyšela, jak vní čvachtá tekutina.
Bílé chmýří. To byla věc, která se zjevila vmém zorném poli azarazila mou novou fascinaci oprýskaným lakem na palci unohy. Zaostřila jsem pohled na bílé nadýchané měkké pantofle, které se ke mně pomalu blížily. Takové ty tlusté, vnichž se člověk zaboří dva centimetry do pohodlného lůžka zpaměťové pěny. Podél horního lemu měly vyšitou značku, okteré jsem nikdy neslyšela. Vystoupala jsem očima od papučí kopálené ruce, na které mě okamžitě zaujaly čisté nehty. Pokračovala jsem přes silné zápěstí ozdobené rolexkami desetkrát pravějšími, než byly ty moje, apak výš po svalnaté paži svyhrnutým rukávem až kčelisti, kterou bych ksmrti ráda olízla. Nakonec jsem zůstala zírat na obličej, který by dokázal bez problémů konkurovat jakékoli celebritě, která se vposlední době objevila vmých erotických fantaziích.
Usmál se tak soucitně, že mi to málem utrhlo srdce. Pokusila jsem se povolit sanici, abych ze sebe vymáčkla aspoň nějakou
reakci, apřitom jsem zatěkala pohledem mezi papučemi ajeho obličejem.
„Co vy na to?“ Ten hlas. Zněl jako smirkový papír na trupu jachty. Kombinace drsnosti ahebkosti.
Polkla jsem. „Na ty pantofle?“ Samozřejmě, že myslel pantofle. Očem jiném by mluvil?
Ve tváři se mu objevil překvapený výraz. „Vy jste jižanka. Hmm… zAlabamy?“
„ZFloridy. Kousek na jih od hranic sGeorgií.“ Ušklíbla jsem se. Nedokázala jsem ten jižanský přízvuk skrýt; táhl se mými slovy snezlomnou samozřejmostí, jako by se jeho tóny vyryly do každé slabiky.
Pomalu přikývl, pořád stěmi bačkorami vruce. Jeho druhá ruka se pohnula anatáhla se ke mně. „Já jsem Brett.“
Měla jsem se postavit. Bylo by to zdvořilé. Postavit se apotřást mu rukou. Ale neudělala jsem to. Nemyslela jsem si, že by to moje nohy zvládly. Jenom jsem se natáhla, pevně mu stiskla ruku, jak mě to učil táta, azpříma se mu zadívala do očí. „Riley.“
Netušila jsem, co mu na naší výměně přišlo vtipné, ale jeho ústa se rozšířila amně se naskytl ohromující pohled na jeho zuby. Bože, kéž by mi oštipovaly kůži. Kéž by mě ta ústa dráždila na krku, nebo ina jiných, citlivějších částech těla apodrobila si je. Při té představě jsem se zachvěla aodtrhla od něj oči. Vzala jsem mu bačkory zruky. „Běžně ssebou nosíš chlupaté pantofle?“
„Viděl jsem tě kulhat přes kasino. Zaujalo mě to. Šel jsem ven, abych se ujistil, že nějaký muž nezneužije tvé indispozice.“
„Jak? Tím, že mi přiběhne na pomoc se směšně pohodlnými trepkami?“
Ačkoli se to nezdálo možné, jeho úsměv se rozšířil ještě víc. „Přesně tak. Od téhle chvíle by sis na mě měla dávat pozor.“
Nenapadla mě žádná inteligentní odpověď, aproto jsem předstírala, že bačkory odvedly mou pozornost od našeho hovoru. Nazula jsem si je avydechla úlevou, když se mé sedřené nohy ponořily do měkkého materiálu. „Kde jsi je vzal?“
Naklonil hlavu doprava. „Vedle vobchodě. Mají tam knim ižupany, kdybys chtěla doladit svůj outfit.“
Zasmála jsem se. „Ne, to je dobrý.“
„Býval bych ti nabídnul, že tě odnesu, ale nezdálo se mi to vhodné. Akdyž jsem viděl, že ses posadila… Kam máš vlastně namířeno?“
„Do svého pokoje.“ Přezíravě jsem mávla rukou přibližným směrem. „Korálové věže.“
Zamračil se. „To je celkem dálka.“
„To jo.“ Zakroutila jsem prsty unohou. „Teď už je to mnohem lepší. Klidně se posaď.“ Ukázala jsem na místo vedle sebe. Otevřela jsem kabelku, abych zní vylovila žetony, ale periferně jsem viděla, že zůstává stát. Jak chceš. Vybrala jsem všechny zelené, které jsem našla. Celkem jich bylo šest. To dělalo šedesát dolarů.
Zavřela jsem kabelku, natáhla ruku shrstí plnou zelených koleček asledovala Bretta, jak se dívá na mou sevřenou pěst. „No tak, otevři dlaň,“ pobídla jsem ho.
Udělal to azamrkal, když zjistil, že vní drží žetony. Zamračil se, převalil je vruce apodal mi je zpátky.
„To je za ty pantofle.“ Sevřela jsem vršek kabelky aignorovala neodbytnou přítomnost jeho pěsti vmém osobním prostoru. Šťouchla jsem mu do ruky. „Jen si je nech.“
„Nechci tvoje peníze.“
„Ajá zase tvoje milodary. Prosím.“
„To nebyl milodar.“ Do jeho hlasu pronikla tvrdohlavost ajá musela potlačit uchechtnutí.
„Když mi něco dáváš zadarmo… je to milodar.“
„Dostal jsem za to potěšení ztvé společnosti.“
Odfrkla jsem si způsobem, který by zcela jistě přiměl mou babičku obrátit se vhrobě. „Myslíš těch pět minut? Nenech se vysmát.“
„Tak mi dovol tě doprovodit zbytek cesty ktvému pokoji. Jen abych se ujistil, že dorazíš vpořádku.“
Povzdechla jsem si. Byl to velmi dramatický povzdech. Měl zamaskovat, že jsem si už skoro dva roky nevrzla, téměř polovinu té doby nebyla na rande, aještě nikdy jsem se nedívala do tak nádherného obličeje, jaký měl on. „Jen ke dveřím?“
Jeho ústa se zavlnila. „Jen ke dveřím. Tím mi ty pantofle řádně vynahradíš abudeš nucena přijmout zpět své těžce vydělané žetony.“
„Zas tak těžce vydělané nejsou,“ zabručela jsem. Vstala jsem anajednou jsem si uvědomila, do jaké výšky se vytáhly na můj věk už rozhodně nevhodné minišaty. Stáhla jsem je zpátky dolů avzhlédla ochlup dřív, než to čekal, protože jsem ho přistihla spohledem přilepeným kmým nohám. Ruce mi ztuhly ajeho oči vystoupaly kmým. Měl dělat jako by nic aodvrátit zrak, ale místo toho se usmál. Pomalu roztáhl rty vsexy úsměvu, který rozblikal kontrolky mého vzrušení avystřelil jeho hodnoty na maximum. Sakra. Ten chlap ajeho chlupaté pantofle, úsměv drsňáka ado očí bijící sebevědomí… neměla bych se kněmu přibližovat na míň než kilometr. Moje nohy plné puchýřů byly příliš zranitelné na to, abych šla naproti katastrofě, ke které tahle situace nevyhnutelně směřovala. Věděla jsem totiž, co se stane, až překonáme dlouhou cestu do mého pokoje. Postačí, aby naklonil hlavu, odzbrojil mě tím hříšným úsměvem, amoje tělo se mu samo od sebe odevzdá, aby si sním mohl dělat, co se mu zlíbí.
Chytila jsem se jeho natažené ruky. Shora se na mě usmál –náš výškový rozdíl zdůraznila absence mých podpatků. Jejda,
moje boty . Sklonila jsem se asebrala je; najednou jsem mnohem přátelštěji nahlížela na jejich třpytivé pásky inemožnou výšku, okteré jsem si naivně myslela, že ji zvládnu. Sevřela jsem jeho ruku aváhavě popošla vpřed. Mé kroky vměkkých pantoflích nebyly na dlaždicové podlaze skoro slyšet.
„Klidně se omě opři,“ řekl asúsměvem. „Akdybys potřebovala poponést…“
„To zvládnu,“ usmála jsem se na oplátku. „Neboj.“
Lehce mě zatáhl za ruku, aby mě pobídl, aspolečně jsme se vydali na cestu podél obchodů. Moje ruka vcizí dlani působila nezvykle, atak jsem ho pustila amísto toho ho chytila za biceps. Zaujatá jeho mohutností jsem bojovala snutkáním sevřít prsty aprohmatat ten tvrdý sval.
2.KAPITOLA
„Jsi tu sama?“
Podívala jsem se na něj, naše ruce se rozdělily už před několika kroky, když se vzájemný kontakt stal trapným. „Ne, je nás tu šest. Rozlučka se svobodou.“
Možná jsem se mýlila, ale měla jsem pocit, jako by se lehce zarazil, jako by malinko zaváhal vchůzi. „Tvoje?“
Tři sklenky martini, které jsem vypila uvečeře učinily tu otázku mnohem vtipnější, než měla být, atak jsem se zasmála. „Moje? Ne.“
„Máš přítele?“ Došli jsme do haly, kde natáhl ruku apevně uchopil mou paži, aby se ujistil, že cestu dolů po krátkém schodišti zvládnu bez nehody.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“ Střelila jsem po něm pohledem. „Je nějaká paní Brettová?“
Když se na mě podíval, kousnul se do spodního rtu. To byl první náznak nerozhodnosti, který jsem vjeho tváři zahlédla. Apůsobil nadmíru svůdně. Určitě by se měl knerozhodnosti uchylovat častěji. Bílé zuby zakousnuté do rtu kontrastovaly spevnými rysy, drsným strništěm aintenzivním pohledem. „Kdyby byla, nedoprovázel bych tě.“
Odvrátila jsem pohled apřerušila náš oční kontakt dřív, než jsem se na něj vrhla avyřádila se na něm jako správná jižanka. Došli jsme kvýtahům azastavili se, jeho prst stisknul tlačítko.
Nastalo ticho. Trapné ticho. Přešlápla jsem vpantoflích asnažila se dívat kamkoli jinam než jeho směrem. Tenhle typ konver-
zace bych měla zvládat líp. Byla jsem dvaatřicetiletá žena, proboha, ne patnáctiletá holka, kterou doprovází chlapec na maturitní ples. „Jsi tu pracovně?“
Ušklíbl se azavrtěl hlavou. Když se dveře výtahu otevřely, naznačil, abych šla napřed. „Ne, jsem tady spár přáteli. Chceme upustit páru.“
Zmáčkla jsem osmé patro aopřela se zády ostěnu, abychom se od sebe co nejvíc vzdálili. Přijal mou strategii asuvolněným výrazem se opřel otu protější. Jeho košile dokonale padla ktmavým riflím. Zvedla jsem obočí apousmála se. „Upustit páru?“
Náš rozhovor přerušila ruka, jež pronikla do kabiny výtahu azachytila zavírající se dveře, které se zastavily aznovu otevřely.
Přistoupili tři muži. Vlastně ne tak docela muži. Spíš dvacetiletí kluci asnimi se do kabiny natlačil pach alkoholu. Jejich nástup doprovázely skelné pohledy asilácké řeči. Všimla jsem si, jak Brettovi potemněly oči aprostor mezi námi byl najednou plný.
„Do jakého patra jedete?“ zeptala jsem se, když se dveře zavřely.
Přestože už výtah začal stoupat, nikdo znich nestisknul tlačítko, ani nám nevěnoval pozornost.
Oprava. Jejich oči se najednou stočily mým směrem azabodly se do mě. Ten, který mi byl nejblíž, se zapotácel avstoupil do mé komfortní zóny. „Ado jakýho jedeš ty ?“ zamumlal ajeho otázka vyvolala povzbudivý smích jeho přátel, znichž jeden vrhl rychlý pohled Brettovým směrem.
„Nech ji na pokoji.“ Napětí vBrettově hlase mě překvapilo, atak jsem vzhlédla kjeho obličeji. Zaskočil mě jeho ztuhlý výraz ižár vpohledu, který se upíral na naše spolucestující, nikoli na mě. Chtěla jsem ho ujistit, že onic nejde – ne že bychom se znali natolik, abych počítala sjeho ochranou. Ale podle strnulosti jeho těla, podle toho, jaký zaujal postoj, když se odstrčil od stěny, apodle jeho drsného tónu jsem usoudila, že je připraven bojovat, 19
bránit azkrátka dělat všechny ty momentálně zbytečné věci, okteré tahle partička rozhodně nestála.
Dveře se otevřely ajá se chtěla protáhnout mezi kluky, kteří nijak nespěchali, aby mi uhnuli. Brettova paže rázně urychlila jejich pohyb, což vyvolalo mumlané nadávky izbabělý výkřik vyslaný za námi hned, jak se dveře zavřely. Stáli jsme na prázdné chodbě.
„Jsi vpořádku?“ Jeho pohled byl temný, obličej strnulý. Sklouzla jsem po něm pohledem avšimla si jeho zaťatých pěstí.
Zasmála jsem se azlehka mu přitiskla ruku na hruď. „Jasně že jo. Byli opilí. Poradila bych si snimi isama.“
Chytil mě za předloktí apřiměl mě ustoupit tři kroky dozadu, takže jsem stála zády uzdi aon se nade mnou skláněl dost blízko na to, aby mě mohl políbit, kdyby chtěl. „Tím si nebuď tak jistá. To nemůžeš nikdy vědět.“
Pak naši vzdálenost vymazal úplně. Jeho prsty se sevřely kolem mých paží, až to skoro zabolelo. Jeho ústa byla při prvním kontaktu majetnická adrsná, ale okamžitě zvláčněla. Jeho ruce povolily apřejely mi po předloktích až kramenům, odkud stoupaly dál, dokud nesevřel můj obličej vdlaních. Vydala jsem zvuk, něco mezi povzdechem azasténáním, aon ho zachytil na rtech. Naše ústa se spojila vžáru vášnivého polibku apočáteční souboj našich jazyků se změnil ve svůdný tanec – on mě vedl, já ho následovala. Jeho tělo se tisklo kmému stále těsněji, až jsem se ocitla na špičkách přimáčknutá ke zdi.
Vkrátké pauze jsem zadýchaně promluvila. Smysly jsem měla zahlcené avěděla jsem jenom to, že ho chci příliš na to, abych se teď mohla logicky rozhodnout. „Počkej.“ Položila jsem mu dlaň na hrudník aon okamžitě odtáhl svá ústa od mých. Jeho oči pevně ukotvené vmých zaplály aon sám se přerývaně nadechl.
„Omlouvám se. Nejsem zvyklý na… zdrženlivost.“ Povolil prsty, ve kterých teď svíral mé vlasy, naše spojení se přerušilo ajá
klesla na paty. Ústa jsem měla naběhlá atělo pulzující touhou po… něčem dalším. On není zvyklý na zdrženlivost? To já zase nebyla zvyklá na doteky ana chuť cizích rtů. Už roky jsem neměla vústech penis, roky jsem necítila mužskou kůži pod prsty, natož něčí ruce na těle. Potřebovala jsem od něj pryč. Potřebovala jsem jít do svého pokoje, dál od jeho suverénního úsměvu, od jeho očí, které se mi propalovaly do duše, dál od jeho rukou, které mě pálily na kůži jako cejch. Věděla jsem, že se vjeho přítomnosti nedokážu ovládnout aže bych mu schutí rozepla poklopec, vyhrnula si šaty aroztáhla nohy.
Ustoupil okrok dozadu aotřel si ústa. „Je mi to líto. Neměl jsem to dělat.“
Mně to teda líto není . Zrudla jsem. „To je vpořádku. Nedá se říct, že bych zrovna protestovala.“ Odlepila jsem se od stěny vpevné víře, že mě nohy udrží. Potřebovala jsem se pohnout zmísta. Šíleně jsem po něm toužila. Co jsem to provedla? Nové pantofle mě tiše nesly vpřed. Kráčel po mém boku srukama vkapsách ahlavou sklopenou. Zastavila jsem před svým pokojem, sebrala odvahu aotočila se kněmu. „Ajsme tady. Děkuju.“
Natáhl ke mně pravou ruku sevřenou vpěst. Zmateně jsem na ni zírala, než mi došlo, co má vúmyslu. Věnovala jsem mu neradostný úsměv aspojila ruce do mističky pod jeho pěstí. Do dlaní mi stupým cinknutím dopadly žetony. „Já ti ty pantofle koupit chtěl.“
Znovu si skousl ret – zjevně to byl jeho zlozvyk – azadíval se na mě, jako by si něco rovnal vhlavě. Ticho se táhlo avzduch mezi námi houstnul. Bože, jak já chtěla ten ret olíznout. Chytit ho mezi zuby avtáhnout ho do pusy. Bojovala jsem snutkáním přešlápnout. Neodbytná touha se mi zrozkroku plazila po břiše atáhla se až na prsa.
Konečně promluvil apřerušil náš oční kontakt, když se podíval jinam. „Nechci tvoje peníze. Bylo mi potěšením.“
Připadala jsem si směšně soběma rukama sevřenýma kolem
žetonů, jako bych byla čínská panenka připravená uctivě se uklonit. Nezdálo se, že by chtěl jít dál, atak se mé obavy zlehkomyslného jednání vjeho blízkosti nenaplnily. Otevřela jsem kabelku, vsypala do ní žetony avylovila klíč od pokoje. Přitom jsem pohledem zavadila obačkory. „Chceš ty pantofle? Mohl bys seběhnout zpátky dolů acelé to zopakovat na další oběti špatných módních rozhodnutí.“
„Ne.“ Jednou rukou se opřel ozeď, čímž se mi trochu přiblížil, ale stále zůstával vbezpečné vzdálenosti. „Odpískám to, dokud stojím na nohou.“ Odstrčil se od zdi, natáhl ke mně ruku ata nádherná ústa zvlnil vúsměvu. „Těšilo mě, Riley.“
„Mě taky, Brette.“ Potřásla jsem mu rukou arychle ji pustila. Buď se mi to jenom zdálo avážně hrozilo, že budu za zoufalce, nebo jsme byli jen kousíček od toho, abychom čelem postele prorazili díru do vedlejšího pokoje.
Zasunula jsem klíč do zámku, zmáčkla kliku avstoupila dovnitř. Rozloučila jsem se lehkým mávnutím apak opatrně zavřela dveře. Ty za mnou zacvakly ajá se zadívala na bílé dřevo. Někde voblasti mezi mými stehny zoufale vzlykala sexuální touha. Tak jo, všechno bylo vpohodě. Bezpečně jsem se dostala do pokoje abyla jsem sama. Sama . Žádné horké ruce, které by ze mě servaly oblečení, žádná ústa lačnící po mém krku, žádný penis tisknoucí se kmému klínu předtím, než by se hluboko atvrdě natlačil tam, kde jsem ho zoufale potřebovala. Sakra . Vduchu jsem horečně pátrala po rozumném důvodu, proč moje rozhodnutí nepozvat ho dovnitř bylo správné. Určitě to byl dobrý krok. Zachovala jsem klid. Nestala jsem se tou holkou , která dovolila nadržené touze, aby ji vystavila nebezpečí. Ano, jeho vzhled byl dechberoucí, choval se jako rytíř askvěle líbal, díky čemuž jsem byla pořád vlhká, ale já ho neznala. Byl to cizí člověk. Tady jsme
nebyli vQuincy na Floridě. Neznala jsem jeho rodiče, vdětství jsem vedle něj nesedávala na lepkavých sedadlech školního autobusu. Nemohla jsem ho pozvat dál. Nesměla jsem. Za nic na světě. Zvedla jsem se na špičky apodívala se kukátkem.
Pořád tam stál. Zíral na podlahu, hřbet ruky přiložený kústům. Rukou si prohrábl vlasy. Nejdřív pomalu apak sdrsnou agresivitou. Potom zmizel. Sledovala jsem ho, jak nejdál to šlo, ale kukátko mi poskytovalo jen omezený výhled. Chtěla jsem otevřít dveře, vykouknout ven avidět ho. Vidět, jestli sebevědomě kráčí chodbou, nebo se váhavě přesouvá kdalší etapě svého večera. Ale neudělala jsem to. Pohodila jsem boty udveří, skopla pantofle, udělala čtyři kroky apadla na nejbližší postel.
3.KAPITOLA
Koťátko
Na vysoké jsem obývala půlku pokoje na koleji. Moje spolubydlící byla princezna zjižní Floridy, která kouřila Virginia Slims, když zrovna neprovozovala divoký auřvaný sex se svým přítelem.
Pokoj byl maličký – jenom tři krát tři metry – auprostřed rozdělený jasně růžovou lepicí páskou. Tu jsme tam nalepily hned první den, zatímco si naši rodiče súsměvem podávali ruce, tolik pyšní na „své holčičky“. Směsice kultur byla vženském prostoru exotická avzrušující.
Teď jsem obývala stejně velký prostor. Přešla jsem ho nesčetněkrát, někdy mé kroky doprovázelo skřípění řetězu, jindy byly tiché. Místnost byla dvanáct mých stop dlouhá ašest široká. Zadní stranu tvořila betonová stěna bez oken natřená před dávnými časy nějakým odstínem bílé, která se nyní změnila všedou. Na opačné straně se táhla řada kovových trubek zalitých vbetonu.
Snažila jsem se jimi pohnout, různě snimi třást, proškrábat se jejich betonovými lůžky. Nikam to nevedlo.
Vmém stísněném prostoru se nacházel záchod, sprcha apostel. Často si přinesl židli, ale když odcházel, bral si ji ssebou. Řekla bych vám, jak dlouho jsem tam byla, ale nevěděla jsem to.
4.KAPITOLA
Druhý den ráno jsem se probudila amyslela na Bretta. Na majetnický stisk jeho prstů, na jeho roztoužená ústa, na tlak jeho těla, na žár našich doteků. Na to, jak ho moje tělo vábilo ajeho na to reagovalo.
Okolnosti mě vrátily zpátky na zem avkruté kombinaci se slunečními paprsky mi připomněly, že odešel. Měl příležitost mě doprovodit dovnitř, požádat otelefonní číslo nebo mě přinejmenším ohromit dalším polibkem. Ale místo toho utekl. Nebo spíš odešel. Sice sgentlemanským rozloučením, ale tím to končilo.
Osprchovala jsem se. Tlak vody byl mizerný ateplota kolísala mezi horkou avlažnou. Vymačkala jsem šampon zminiaturní lahvičky sbritským erbem, ačkoli ji vyrobili vIllinois. Osušila jsem se dost rázně na to, abych si uvědomila, že mám spálená záda aškrábání ručníku je pro mou citlivou kůži příliš drsné.
Omotala jsem si bílou froté osušku kolem těla adošla ke skříni. Zadívala jsem se na svůj otevřený kufr apak na visící oblečení. Nic nevypadalo dost dobře.
Na to pubertální, zadýchané opojení jsem si připadala moc stará. Na tu nervozitu zpředstavy, že bych mohla sejít dolů anarazit na něj. Na ten mravenčivý pocit, že jsem možná potkala spřízněnou duši, že ho třeba znovu políbím, zahledím se mu do tváře aucítím, jak mě jeho úsměv hřeje na kůži. Byla bych jedna zmnoha? Jen další dívka, jen krátký zážitek, od kterého by si nic nesliboval? Vymyslela jsem si snad tu jiskru, to vzájemné propojení? Když 25
jsem si příliš roztřesenou rukou nanášela řasenku, pod stolem se mi chvěla anervózně poskakovala noha. Letovisko bylo obrovské. Za osmadvacet hodin jsme měly odjet. Nejspíš už ho nikdy nespatřím. Měla jsem si vzít jeho číslo.
„Zatáhni závěsy, ty kačeno.“
Ta slova jsem ignorovala, dál si prohlížela své modré letní šaty apřemýšlela, jestli se stopy po deodorantu na přední straně dají vydrbat.
„To jako vážně? Kolik je hodin?“
„Devět dvacet.“ Odložila jsem šaty, vzdala se snahy vypadat jako dáma apopadla šortky atílko. Ve městě, ze kterého jsem pocházela, by to byl vrchol módy. Takže to bude muset stačit.
„Kuurva…“ To slovo bylo tlumené těžkou kocovinou apolštářem umazaným od řasenky, ale já ho slyšela. Měla jsem asi pět minut, než se Tammy McGowanová, osoba, která rozhodně není ranním ptáčetem, vyhrabe zpostele, ajá neměla vnejmenším úmyslu být vjejí blízkosti, až ktomu dojde.
„Káva je hotová. Vdeset máme být vlázních. Skočím si dolů pro snídani.“
Ozvalo se zamručení. Atiché nadávky. Popadla jsem kabelku aklíč od pokoje, otevřela dveře aprchla.
Zhotelových cen by ijeptiška nadávala jako Tammy. Ve stánku vhale jsem si objednala balenou vodu, jablko aborůvkový muffin aza to mi prosím pěkně naúčtovali osmnáct dolarů isautomaticky připočítaným patnáctiprocentním dýškem. Aza ty tři dolary spropitného jsem se ani nedočkala úsměvu. Napsala jsem svoje příjmení ačíslo pokoje, podepsala se, apopadla tác sjídlem. Loktem jsem si otevřela dveře na terasu, vybrala si stolek uzábradlí ausadila se.
Zula jsem si sandály na klínku, opřela se zarudlými prsty okamenné zábradlí avdáli za mořem palem abazénů letoviska na
mě zajiskřila zářivě modrá voda oceánu. Na zábradlí asi metr napravo ode mě přistál holub, kterému chyběly drápky na pravém pařátku. Naklonil hlavu kmým nohám, jako by je chtěl ochutnat. Hodila jsem mu kousek muffinu aodehnala ho nohou. Jakmile jsem se ujistila, že jsou moje zubožené prstíčky vbezpečí, znovu jsem zaklonila hlavu
Sloupla jsem nálepku zjablka. Ukousla jsem si. Žvýkala. Polka. Slunce už takhle brzy hřálo, apřitom nebylo vlhko. Bože, kéž by takhle bylo vnaší oblasti Floridy. Teplo bez parní lázně, ze které mi nad horním rtem vyvstávaly krůpěje potu. Tady bych se mohla vyhřívat celé hodiny. Seděla jsem dostatečně vysoko, takže mě ovíval vánek, zatímco slunce mě svíralo vlaskavém objetí. Napila jsem se vody aznovu zašroubovala víko. Uvolnila jsem svaly na krku, sesunula se na židli trochu níž azavřela oči. Bylo příjemné strávit nějaký čas osamotě. Patnáct, možná dvacet minut. Pak budu muset vyrazit do lázní na tři hodiny ženského tlachání. Díky, pane McCrory.
Zezadu zafoukal vítr anačechral mi světlé chloupky na předloktí. Zaslechla jsem dost hlasité mužské hlasy. Za mými zády se ozvalo vrzání kovu odlažbu, jak se usazovali na židle. Následovalo cvaknutí zapalovače, když si jeden znich začal ničit plíce.
Se zavřenýma očima auvolněnou myslí jsem si ukousla další sousto. Náhle se však ve mně probudil odposlouchávací instinkt, protože jsem zaslechla hlas, který mi zněl povědomě. Začala jsem se narovnávat, ale zarazila jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli se teď, bez make-upu asbradou plnou drobků zmuffinu, chci znovu představovat. Zůstala jsem tedy sedět asvezla jsem se na židli opět oněco níž. Skaždým dalším slovem jsem si byla jistější, že jeden znich je Brett. Vkoutku úst mi zacukal úsměv.
„Co se stalo stou holkou ze včerejšího večera?“
„Stou blondýnkou?“
„Jo. Vypadalo to, že skončíš vjejím pokoji.“
Nastala odmlka. Tiché odkašlání. Málem jsem spadla ze židle ve snaze zaslechnout jeho další slova.
„Nic ztoho nebylo. Je tady spartou na rozlučce se svobodou. Víš, co si otom myslím.“
Odpovědi jsem nevěnovala pozornost. Prsty na nohou se mi zkroutily kolem zábradlí avšechno se ve mně sevřelo lítostí azlostí. Nejsem jeho typ . Možná proto tak snadno odešel. Ajá blbá si myslela, že ho ten polibek zasáhl stejně silně jako mě. Zaryla jsem si nehty do stehen asledovala, jak kolem mě proplouvá zvlněný proužek vydechnutého kouře. Poslouchala jsem občasné skřípění nohou židlí, když si muži za mnou tu atam poposedli.
Ať se jde vycpat. Kdo by stál oznámost na jednu noc? Moje zaprášená vagína byla naprosto spokojená srozsáhlou sítí pavučin, kterou za ta léta zarostla. Moje podvědomí kdesi vtemných zákoutích mysli roztrhalo na kusy plakát hlásající Miluju Bretta avrátilo se kserióznějším záležitostem.