Vždycky jsem považovala Sněhurku za docela nudnou, ale pak jsem dostala tenhle šílený nápad na mafiánskou epickou fantasy slehce pohádkovým popraškem. Zajímá vás to?
Co kdybychom zahodili všechny pohádkové koncepty?
Co kdyby lovcem ve službách koruny byla žena?
Co kdyby byl zloduch neodolatelný?
Tolik co kdyby…
Nejspíš si to budete muset přečíst aodpovědi najít sami!
Užijte si to, Frost
Bylo nebylo… Kdysi dávno žili elfové, měňavci, obři, draci, lidé ivodní nymfy vmíru. Všichni si byli rovni. Jejich území aříše prosperovaly anepřátelé se před jejich mocnými armádami třásli strachy. Roky ubíhaly avšichni postupně začali zapomínat na to, co je nejdůležitější – láska, odvaha, věrnost.
Ato způsobilo jejich pád. Ve své nevědomosti apýše dovolili, aby se do jejich krajin vkradla temnota, jako zloděj vnoci. Začalo to pomalu.
Vsrdcích vodních nymf se usadila marnivost, mezi draky se rozbujela chamtivost, obry posedla krvežíznivost, lidi závist, měňavce pýcha aelfové propadli apatii, která zjejich srdcí vymáčkla poslední kapku soucitu.
Jádro samotného světa se otřáslo azemě se zachvěla apopraskala. Když otřesy konečně ustaly, obklopovalo království elfů pohoří Zubatých hor, které je odřízlo od všech ostatních.
Draci svou říši opustili ausadili se vhorách, kde si žárlivě střežili své sluje anikoho přes pohoří nepustili – ačkoli se oto obři snažili. Jako by Zubaté hory bažily po krvi anenávisti. Nesmyslné násilí, které tam panovalo, si vyžádalo bezpočet životů.
Při pohledu na takovou zkázu se vodní nymfy stáhly do svých mořských domovů, kde se kochaly krásou vln isebe
sama ajenom sem tam se pro vlastní pobavení zaplétaly snámořníky a piráty.
Čas plynul avzpomínky na dávné doby vybledly.
Elfské království se stalo Divočinou, obři se ukryli ve vlastní říši zvané Kopál. Žoldáci – potomci pirátů, sirén avodních nymf – si založili království Ohnivých ostrovů.
Měňavci zTálagy alidé zHeimserie žili dlouho vmíru.
Obě království se navzájem potřebovala. To se však změnilo spříchodem nové rostliny akrálovského syna.
VTálaze objevili jedinečnou květinu – mimkii, zníž se destilováním stával mocný lék, který dokázal zhojit jakoukoli ránu. Bylo to jako kouzlo. Dala se aplikovat na vše ajejí cena byla nedozírná. Měňavci se ve své pýše chvástali svým objevem igenialitou.
Lidé se otomto novém zdroji bohatství rychle dozvěděli.
Záviděli měňavcům jejich zázračnou rostlinu anový král, který chtěl rozšířit moc a vliv své říše, neodolal pokušení. Jeho chamtivost předznamenala nový věk krveprolití, předsudků, závislosti azkaženosti.
Vítejte vRozvrácených královstvích.
Svět nebyl vždy místem války, zvrácenosti asmrti.
Matka jí vyprávěla příběhy odobách, kdy měňavci, elfové, obři, nymfy, draci alidé žili vlásce ajednotě. Odobách čestných králů astatečných rytířů.
Omíru.
Jenže to už byly jen pohádky.
Avmrazivé Heimserii nebylo pro pohádky místo.
Už ne.
Tempesta
Vnose ji lechtala ostrá vůně bylinek. Pětiletá Tempest vytáhla ze země rostlinku, přesně jako to dělala její maminka, asnadšením sledovala, jak jí po hlínou zamazaných kloubech prstů přeběhla beruška. Záblesk ostře červené proti bledé kůži.
Vítr kní údolím přinesl závan nepříjemného pachu, až znechucením nakrčila nos. Zaklonila hlavu arozhlédla se po louce. Ten puch byl čím dál silnější. Co je to? Do lesa to nepatřilo. Ve vzduchu zahlédla kroutící se provazce kouře. Zamračila se.
Na těle jí vyrazila vrstvička potu. Otráveně si stáhla kápi zdrobné tvářičky. Bylo takové horko. Maminka tvrdila, že bude dnes chladno.
Vhlíně se zavrtěl červ aodvedl její pozornost od kouře. Temp ho zakryla vrstvičkou zeminy. „Dobrou noc, červíku,“ zašeptala avytrhla ze země další bylinku.
Znovu se přes ni převalila vlna horka. Tempest se narovnala azatahala se za límec pláště. Byl těžký akousal. Nesnášela ho. Ato vedro taky nebylo vpořádku. Takhle horko na jaře nebývá.
Nebylo to přirozené.
Lesní ticho prořízl výkřik. Tempest strnula aze zkoprnělých prstů jí vypadly všechny bylinky. Ten hlas poznávala. Maminka.
Temp na svůj úlovek rázem zapomněla arozběhla se zpět kchalupě. Srdíčko jí splašeně pelášilo. Proč maminka tak křičí? Vyděsil ji pavouk? Nějaká příšera?
Chodidla jí měkce dopadala do hlíny ahorko bylo skaždým krokem palčivější. Tempest zpomalila abezděčně otevřela ústa. Větší oheň vživotě neviděla. Vysoké stromy, které stály jako stráž kolem jejich domu, olizovaly mohutné plameny. Sevřela ji hrůza. Něco bylo příšerně špatně.
Tempest se znovu rozběhla apospíchala kté syčící, prskající nestvůře. Přes tenkou trepku se jí do chodidla zařízl ostrý kámen, ale ona ho skoro ani necítila. Myslela jen na to, že se musí dostat domů anajít maminku. Maminka bude vědět co dělat. Ona ten požár uhasí.
Temp se vynořila zpoza hradby stromů kolem chalupy. Stěží popadala dech. Ochromeně zírala na sloupce ohně, který byl pětkrát vyšší než ona. Ti ohniví démoni už skoro všechno pozřeli. Požírali dům přímo před jejíma očima.
„Mami?“ zašeptala.
Maminku nikde neviděla.
Ozval se další výkřik, až Tempest nadskočila leknutím. Po celém těle jí vyrazila husí kůže. Je její maminka uvnitř? Marně pátrala očima mezi plameny asnažila se zjistit, odkud ten křik vychází. Udělala krok vpřed azvedla ruku, aby se chránila před návalem horka. Zobrovského žáru jí slzely oči.
„Maminko!“ pokusila se zavolat, ale okamžitě se začala dusit hutným, černým kouřem. Zakašlala azkusila to znovu. „Mami, kde jsi?“
Zničehonic explodovala okna azasypala zem deštěm střepů. Tempest vylekaně vykřikla. Omylem na jeden ze střepů
šlápla acítila, jak se jí rozžhaveně propaluje trepkou. Zamrkala arozhlédla se po skle na zemi. Vypadalo jako jinovatka. Celé to bylo špatně. Vždyť je jaro, ne podzim. Třebaže nic ztoho nedávalo smysl, připadalo jí skoro kouzelné, jak se sklo na zemi třpytí ajak se vněm odrážejí plameny amodrá obloha.
Vkrku jí zabublal hysterický smích. Udělala další krok směrem kdomu. Plameny kolem chalupy tančily jako ohniví démoni. Proč jsou tady? Ona imaminka jsou dobří lidé. Nikdy nic špatného neudělaly. Maminka vždycky ostatním pomáhala. Zrovna minulý týden našla Tempest na louce nedaleko jejich domu cizího muže. Vypotácel se zlesa celý od krve.
Bylo tam tolik krve.
Jiná holčička by při pohledu na něj nejspíš vykřikla autekla, ale ne Tempest. Ta odhodila květiny aběžela mu pomoct. Zeptala se ho, co má udělat, ale on krátce nato omdlel. Maminka ji vždycky nabádala, že když může pomoct, tak pomoct musí. Tempest ji zavolala amaminka přiběhla. Společnými silami muže zvedly adovlekly ho do chalupy, kde mu ošetřily rány. Mezi vlasy mu vykukovaly zvláštní zvířecí uši. Vypadaly jinak než ty její, ale Tempest to nevadilo. Chtěla se jich jen dotknout, protože jí na pohled připadaly hrozně hebké.
Maminka říkala, že je ten muž měňavec. Tempest ještě žádného nepotkala. Jejich chalupa ležela stranou od vsi, atak moc návštěv nemívaly. Akjejímu zklamání nebyl ani tento jejich host zvlášť zábavný. Většinu času jen spal na maminčině pryčně.
Ten měňavec. Třeba by mohl pomoct. „Měňavče! Pomoc!“
Neobjevil se.
Do Tempest se opřela vlna vedra, která okamžitě vysušila její slzy anechala po sobě suché, svědící tváře. Svíralo ji
horko, až jí ztoho bylo do pláče. Požár zuřil dál aona nevěděla co dělat. Potřebovala pomoc.
„Pomoc!“ vykřikla znovu. Ten měňavec jí musí pomoct. Za jedním zvysypaných oken zahlédla pohyb. Otřela si štípající oči rukávem azamžourala. Byl tam: ten měňavec. Proskočil oknem askašláním se plazil přes střepy.
Tempest se otočila koknu ačekala, že její maminka vyskočí za ním. Jenže ne. Zokna se vyvalily plameny ajejí maminka nikde. Podívala se na muže. Zvedl hlavu ajejich pohledy se střetly. Zírali na sebe, zatímco svět kolem nich stravovaly plameny.
„Kde je máma?“ zachraptěla Tempest.
Její hlas ho vytrhl zochromení. Zničehonic se vyškrábal na nohy arozběhl se do lesa.
„Kam to běžíš?“ křičela za ním. „Maminka je uvnitř. Pomoz mi!“ Proč její mamince nepomohl? Přece musel slyšet, jak uvnitř křičí? „Vrať se!“
Po zádech jí přejel mráz apo horkých tvářích se jí kutálely slzy. Jak je mohl opustit? Co má teď Tempest dělat? Maminka křičela opomoc…
Tempest se otočila zpět khořícímu domu. Něco bylo špatně. Panovalo tam ticho. Až moc velké ticho. Kromě hučícího ohně neslyšela vůbec nic. Žádný křik ani volání opomoc.
Nic.
„Mami!“ vyjekla Tempest. „Mami, ozvi se!“
Zase nic.
Strach omaminku přehlušil ihrůzu zohně. Tempest se rozběhla ke dveřím anavzdory nebezpečí se rozhodla jít dovnitř amaminku najít. Měla sice strach, ale nemohla tam mámu nechat. Byly tým. Vždycky spolu.
Klika byla rozžhavená doběla. Tempest vykvikla bolestí aucukla. Obalila si dlaň tlustým zimním pláštěm aznovu se
přinutila za kliku vzít. Opřela se do zkřiveného dřeva plnou vahou asnámahou ho otevřela. Přivítal ji vroucí vzduch ahutný, štiplavý kouř. Plíce se jí bolestivě stahovaly. Zavřela slzící oči aváhavě vykročila dovnitř. Rozpálená prkna podlahy jí ipřes boty spálila chodidla.
Každý instinkt vjejím malém, křehkém tělíčku ji nabádal, aby utekla. Pokud tu zůstane, umře. Jenže Tempest nemohla opustit mámu. Zamžourala přes vrstvu slz vočích avydala se hlouběji do hořícího domu.
Chalupa sténala, jako by trpěla nevýslovnými muky. Ze stropu se zřítil trám azahradil Tempest cestu. Vykřikla, oběhla ho apokračovala kmaminčině ložnici.
Ve dveřích ležel kdosi na břiše. Byl celý od sazí aužuž se do něj pouštěly plameny.
„Mami – maminko!“ Tempest se vzlykáním ktělu doběhla ana hrozící nebezpečí vůbec nehleděla. „Mami, vzbuď se.“ Snámahou převalila matku na záda amodlila se, aby byla vzhůru. Zoufale cloumala její paží. „Prosím, vstávej.“
Jenže maminka se neprobudila. Tempest jí přiložila tvář na prsa. Její hrudník se ani nehnul. Tempest se roztřeseně odtáhla. Došlo jí, co to znamená. Maminka nedýchala.
„Prosím, vzbuď se,“ prosila. „Prosím. Prosím. Pro– aú!“
Zchodidla jí do nohy vystřelila prudká bolest. Všudypřítomné plameny jí sežehly kožené botičky apřímo před jejíma očima se jí zahryzly do kůže.
Tempest zatěkala očima mezi matčiným tělem adveřmi. Nebyla dost silná na to, aby tělo vytáhla ven. Maminka byla příliš velká aTemp hrozně unavená. Spláčem maminku objala. To horko bylo přímo nesnesitelné.
Vhlavě jí zazněl maminčin hlas: Kdybych tu někdy nebyla, musíš se osebe postarat sama, Tempest. Kdyby ti něco hrozilo, uteč. Já tě najdu.
„Mám tě ráda, mami,“ plakala Tempest.
Políbila matku na tvář asposledním uslzeným pohledem přes rameno se vrávoravě rozběhla ke dveřím. Na zemi zahlédla maminčin luk, který plameny znějakého důvodu ještě nepozřely. Klekla si, drobnými prstíky obemkla horké dřevo avytáhla zbraň zjediného domova, jaký znala.
Zmocnila se jí otupělost. Necítila střepy pod chodidly ani popáleniny na dlaních anohách. Islukem se doplahočila kokraji lesa, který obtáčel jejich pozemek. Ohlédla se asledovala, jak vše, co milovala, stravují zuřivé plameny. Chalupa naposledy zmučeně zasténala apak se zhroutila. Pod Tempinými popálenými apořezanými chodidly se zachvěla zem, jako by si nad tím vším nešťastně povzdechla.
Tempest se sípavě nadechla apak se jí podlomila kolena. Přestala vnímat čas ajen sledovala, jak požár postupně ničí zbytky jejího domova. Bylo po všem. Když jí zakručelo vbřiše, zmateně zaklonila hlavu auvědomila si, že už zapadá slunce.
Pomalu se zvedla na roztřesené nohy avydala se lesem kvesnici. Slunce zmizelo za obzorem ana obloze vyšly hvězdy. Tempest se nezastavila. Maminka říkala, že vlese není vnoci bezpečno, aTempest jí věřila. Sice ji pálily nohy, ve vyprahlém hrdle ji bolestivě škrábalo amozek stávkoval, ale musela jít dál. Horko vystřídala štiplavá zima aTempest se prokřehle schoulila do zbytků ohořelého pláště.
Zničehonic se před ní objevil domek, div leknutím neklopýtla. Vjednu chvíli ještě byla vlese anajednou stály všude kolem domy. Svykulenýma očima chalupy počítala. Dvě, tři, čtyři. Ne, pět. Deset. Tolik domů pohromadě ještě nikdy neviděla.
Vesnice. Vždycky se sem chtěla podívat, ale najednou jí na tom vůbec nesešlo. Chtěla jen svoji mámu… nebo tátu.
„Tati,“ zašeptala Tempest aod úst se jí vznesl obláček dechu.
Už je dlouho nenavštívil, ale maminka říkala, že ji má moc rád, ikdyž nemůže přijet. Temp nakrčila čelo asnažila se vzpomenout si na další věci, které jí maminka otatínkovi vyprávěla. Bydlel ve městě. Rozhlédla se po okolních domcích. Možná bydlel tady.
„Zdravíčko!“ zavolal na ni nějaký muž azvedl lucernu vysoko do vzduchu.
Když kní přišel oněco blíž, úsměv zjeho tváře zmizel. Vyděšeně vytřeštil oči ukryté za brýlemi. Tempest se podívala na své bledé ruce pokryté sazemi. Oblečení měla zčernalé apotrhané. Byla příšerně špinavá.
„Hej, kde jste kdo? Potřebuju pomoc, honem!“ vyjekl muž arychle kTempest přiskočil.
Voněl po čerstvém chlebu. Temp zakručelo vbřiše azačaly se jí sbíhat sliny. „Tati?“ zopakovala Tempest. „Kde je můj tatínek?“ Někdo ho tu musel znát.
Muž vonící po chlebu si před ni klekl alaskavě se na ni usmál. Jeho oči jí připomínaly sovu. Pohladil ji po začouzených vlasech.
„Kdo je tvůj tatínek, zlatíčko? Co se ti stalo? Odkud –“
Zarazil se. Zvedl jeden pramen jejích vlasů blíž ke světlu ašokovaně zářivě modrofialkovou loknu pokrytou popelem promnul vprstech. Naprázdno polkl aohlédl se přes rameno. Mezitím knim doběhli další vesničané.
„Ohaře,“ zamumlal. „Přiveďte Ohaře. Hned.“
Ohaře? Tempest měla štěňátka ráda. Vykuleně sledovala, jak se kroužek kolem nich stále rozrůstá. Bylo tam tolik lidí. Tolik hlasů. Tolik tváří. Tolik barev. Tempest se klepala od hlavy kpatě. Proč na ni všichni tak zírají?
Nadechla se avnose ji zaštípal pach spáleného masa. Sevřel se jí žaludek. Bylo toho na ni moc. Tempest se zlomila
vpase apozvracela muži boty. Na záda jí dopadla velká dlaň akonejšivě ji po nich hladila.
„To nic, holčičko. Bude to dobré,“ šeptal jí muž vonící po chlebu.
Tempest se rozplakala. Lhal jí. Nic nebude dobré. Její maminka je pryč. Akde je tatínek?
„Měli bychom ji aspoň umýt!“ naléhal někdo.
„Ale vždyť –“
Překřikující se hlasy přerušilo dunění kopyt. Tempest vyčerpaně zvedla hlavu. Dav se rozestoupil audělal místo muži, který seskočil ztoho největšího koně, jakého kdy viděla. Vypadal jako postava zpohádky.
Aměl stejné vlasy jako ona.
Modré vlasy.
Zvláštní vlasy.
„Je to dítě,“ prohlásil modrovlasý muž hlubokým, zvučným hlasem. Propletl se davem svelikým šedým koněm vzávěsu aklekl si vedle Tempest. „Jen vyděšené, hladové dítě, nic víc. Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptal se vlídně.
Tempest šokovaně zamrkala. Jeho vlasy byly tak modré, že téměř splývaly sokolní tmou. Astejně tmavé byly ijeho oči. Tvářil se nezúčastněně, ale čišela zněj laskavost. Pověsila se mu na paži, jako by jí šlo oživot. Což vlastně šlo.
„T-Tempest,“ odpověděla.
„Ahoj Tempest, já jsem Dima,“ odpověděl.
„Ty jsi můj tatínek?“ zeptala se rozechvěle. Měl stejné vlasy jako ona. Musel být její tatínek.
„Ne, děvenko,“ opáčil něžně aukázal na skupinku mužů na koních, kteří se knim prodrali davem. Všichni měli vlasy vrůzných odstínech modré, tak jako ona. „Jsem jeden zkrálových Ohařů aoni taky.“ Opatrně ji zatahal za pramínek modrých vlasů. „Jsme tvoje rodina. Máš to ale štěstí, že
jsme se tu dneska rozhodli přenocovat.“ Podal jí ruku. „Pojď, umyjeme tě. Musíš mít žízeň. Ataky hlad. Pekaři, mohl bys nám přinést nějaký chleba?“
Tempest si jeho iděsivě vypadající muže za ním zvědavě prohlížela. Nevypadali krutě aona byla vyčerpaná ahladová.
Přijala jeho ruku avrhla se mu kolem krku. Zvedl ji do náruče, jako by nic nevážila, apřivinul si ji khrudi.
Muž, který Tempest našel jako první, důrazně pokýval hlavou. „Manželka zrovna dovařila polévku. Přinesu itu.“
Tempest si zívla azmoženě zamrkala. Apak už všechno kolem zahalila temnota.
O TŘINÁCTLETPOZDĚJI
Všechno zmizelo mrknutím oka – oheň, les, křik ivesnice –, jen pach kouře se nerozptýlil azůstal viset ve vzduchu, jako by se nějakým způsobem dokázal vymanit zříše snů apronásledovat Tempest iběhem dne. Pokaždé to začalo stejně. Ten štiplavý, odporný, dusivý pach kouře.
Prudce otevřela oči aposadila se. Čelo jí pokrývala vrstvička potu. Ten kouř nebyl pozůstatek jejích vzpomínek. To jen vkasárenské kuchyni připravovali snídani. Zakručelo jí vžaludku, přestože měla pocit, že by nedokázala pozřít ani sousto.
Otom dni se jí zdálo snad už milionkrát apořád se nedokázala zbavit hrůzy zpohledu na matčino mrtvé tělo. Tuhle ránu čas nezhojil. Rozhlédla se po dlouhé obdélníkové místnosti. Ostatní Ohaři ještě pořád klidně spali na svých pryčnách.
Šťastlivci.
Každý znich už viděl pěknou řádku věcí, které jim vnoci nedaly spát, ale ona jediná se probouzela skřikem asem tam ivyděšeně přebíhala zmístnosti do místnosti
azatínala nehty do zdí vmarné snaze uniknout před noční můrou ve své mysli.
Znovu si lehla azavřela oči. Dozvuky snu se pomalu rozplývaly, její tep se zpomaloval atělo se postupně uvolnilo.
Minulost změnit nemohla, ale budoucnost měla ve svých rukou.
Adnešek byl nejdůležitější den vjejím životě.
Střídavě svírala ruce vpěst aznovu je povolovala. Nervy měla napnuté kprasknutí. Udělala všechno, co mohla. Trénovala celé roky, od rána do večera. Nedovolí, aby ji jedna noční můra připravila oto, na čem tak tvrdě pracovala.
Dneškem začíná její budoucnost.
Dnes složí zkoušku apotom se stane první ženou Ohařkou vhistorii.
Tempesta
Žaludek se jí kroutil jako klubko hadů, vzrušením ihlady. Předchozího večera samou nervozitou nic nesnědla.
Zbřicha jí vyšlo podrážděné zakručení.
Teď svého včerejšího půstu litovala. Žaludek měla úplně prázdný. Neuměla si představit, že by do sebe před zkouškou něco dostala, ale jíst musela. Bude potřebovat sílu. Ale hezky popořádku. Nejprve se připraví. Jídlo přijde na řadu potom.
Přičichla si kpodpaží anakrčila nos. Ne. Ze všeho nejdřív se opláchne.
Protáhla se ashvízdáním vstala. Chlad zkamenné podlahy pronikal itlustými vlněnými ponožkami. Její hvízdání zpočátku znělo stejně roztřeseně, jako se cítila, ale než došla kumyvadlu, podařilo se jí už zklidnit ahezky čistě si pískala melodii, kterou si pamatovala zdětství. Nevěděla, kde kní přišla. Možná to byla jedna zmatčiných ukolébavek?
Co by si matka asi říkala na Tempestino rozhodnutí přidat kOhařům? Považovala by ho za správné? Vduchu jí znovu zazněla ozvěna matčiných výkřiků avočích ji zaštípaly slzy. Rychle tu vzpomínku zahnala azhluboka se nadechla.
Tehdy tam nebyl nikdo, kdo by matku před tím zloduchem ochránil. Kdyby byl poblíž Ohař, určitě by všechno dopadlo jinak. Tempest se utěšovala vědomím, že by na ni matka byla hrdá. Vyrostla zní silná azdravá žena ave svých osmnácti letech byla připravená dobýt svět jako první Ohařka.
Doufala, že by na ni matka byla hrdá.
Ve skutečnosti nebyly ukolébavky to jediné, co vjejích vzpomínkách vybledlo. Stále si živě vybavovala pohled na matčino bezvládné tělo uvnitř chalupy, ale už zapomněla na to, jak vypadala její tvář, nepamatovala si ani dotek její ruky nebo tón hlasu.
Do paměti se jí zaryl jen matčin křik.
Vtu ránu jí znovu zazněl vhlavě, jako by ho přivolala.
„Přestaň, Tempest!“ pokárala se tiše.
Zvedla hlavu azadívala se na sebe vpopraskaném zrcadle nad umyvadlem. Dnes nebyl čas na ponuré myšlenky. Pořádně se vydrhla hrubým namydleným hadříkem, jako by drsná látka mohla krom jejího těla vyčistit imysl. Věděla, že pokud má odvést myšlenky od svého snu, musí se zaměřit na zkoušku, která ji čeká. Vzpurný žaludek se znovu přihlásil dalším zakručením ana pažích jí vchladném vzduchu naskočila husí kůže.
Dnešek rozhodne ojejí budoucnosti.
Tempest se potichu vrátila ke své pryčně atam se na chvíli zastavila azadívala se na vak sobřadním úborem, co jí poslal král. Užuž kněmu natahovala ruku apotom se znovu zarazila. Nechtěla vidět, co jí král vybral.
„Jen do toho, děvče,“ ozval se nalevo Maximův hluboký hlas.
Mrkla po něm koutkem oka adostalo se jí zářivého úsměvu, který jen zvýraznil jizvy kolem Maximových rtů. Většinu lidí