II PA Ř Í Ž —BERLÍ N
Držím pistoli před sebou v úrovni ramen trochu neobratně – je to zvláštní pocit, jako kdybych poprvé kouřil. Je to nepříjemné a zároveň příjemné. A velice nutné. Moje pistole je velmi lehká a na dotek teplá. Vyšel jsem ze cviku, ale přesto bych ho bezpochyby mohl zasáhnout a zabít – stojí pouhých sedm stop přede mnou. Je mohutný, potí se, má černé kalhoty, šedou kravatu, bílou košili. Černé sako. Chystá se promluvit. „Poslyšte,“ říká. „Tímhle se to nevyřeší…“ S překvapivým klidem ukazuje na pistoli. „A čím se to vyřeší?“ Vím, že nevěří, že vystřelím. Už jen proto mám pocit, že to udělám. Písek a rackové. A slunce. Všechno jako kdysi. Jeden racek se od hejna trochu vzdálí a roztáhne křídla. Je tmavší a menší než ti ostatní. 10