PA Ř Í Ž —BERLÍN
Držím pistoli před sebou v úrovni ramen trochu neobratně – je to zvláštní pocit, jako kdybych poprvé kouřil. Je to nepříjemné a zároveň příjemné. A velice nutné. Moje pistole je velmi lehká a na dotek teplá. Vyšel jsem ze cviku, ale přesto bych ho bezpochyby mohl zasáhnout a zabít – stojí pouhých sedm stop přede mnou. Je mohutný, potí se, má černé kalhoty, šedou kravatu, bílou košili. Černé sako. Chystá se promluvit.
„Poslyšte,“ říká. „Tímhle se to nevyřeší…“ S překvapivým klidem ukazuje na pistoli.
„A čím se to vyřeší?“
Vím, že nevěří, že vystřelím. Už jen proto mám pocit, že to udělám.
Písek a rackové. A slunce.
Všechno jako kdysi.
Jeden racek se od hejna trochu vzdálí a roztáhne křídla. Je tmavší a menší než ti ostatní.
„Můžu si sundat sako?“
Racek váhavě odlétá, jako by chtěl jen ozkoušet vzduch a sílu svých křídel.
S úsměvem přikývnu. Pro č ne – je horko. Horko k nevydržení.
Leť, ptáčku, leť.
Člověk by se v žádném případě neměl do ženy zamilovat kv ů li tomu, co si přeč te v jejích knihách.
To jsem ovšem věděl.
Jenže jsem muž, a jestliže na večírku zrovna říkám těm správným lidem to, co jim říkat mám, ale přitom bych ze sebe ten zatracený oblek nejraději serval a proměnil se…, ano, … v co vlastně? A mám dojem, že právě s její pomocí bych si to mohl ujasnit. Co udělám?
Čtu její knihy znovu a znovu.
Všechny se odehrávají v jednom a tomtéž americkém maloměstě, podle podnebí a okolních hor z řejm ě n ě kde v Ji ž ní Karolín ě nebo ve Virginii. Když jsem je začal číst, bylo to mému světu na hony vzdálené. Moje velmi civilizovaná evropská země mě tehdy dosadila jako velvyslance do jiné, neméně
civilizované evropské země – do Německa. Byla to nuda. Nudil jsem se. Bylo to už mé třetí velvyslanecké působiště a dělat velvyslance v Berlíně se považovalo za čest – kancléřka Merkelová udělala z Německa vůdčí motor Evropy a moje země chtěla být při tom. Vybrali mě, abych si to vzal na starost.
Do Paříže jsem jezdil, jak to jen bylo možné, a právě tam jsem na ni nečekaně narazil.
Na obálkách knih si říkala L. To mi tehdy muselo stačit.
Jejích knih rozhodně nebyly plné výlohy.
V knihkupectví byla toho dne na stolech spousta titulů jiných – ty mě nezaujaly, tak jsem šel dál. Sobota odpoledne, obchod nacpaný k prasknutí.
Musel jsem se podél polic posouvat krok za krokem – pomalu proplouvat mezi ostatními proplouvajícími. Zhruba uprostřed cesty do mne vrazila mladá žena. Když se snažila posbírat, co jí upadlo, oto čila hlavu stranou, ale omluvila se mi. Byla moc hezká, a kdyby nebylo té nemotornosti, mohla být i přitažlivá. Zkusil jsem ji přivolat zpátky, ale místo abych jí utíkal sdělit, že jednu knihu nechala ležet na podlaze, sehnul jsem se a knihu ze země sebral.
Název zněl: Muž, který neměl dceru.
Obálka mě zaujala svou jednoduchostí. Š edá plocha, na ní tmavě šedé písmo. A pak to jméno. Samozřejmě jsem tehdy ještě nevěděl, že je to ona.
Prostě L. Nevěděl jsem to ještě nějakou dobu.
Nepustil jsem se do četby okamžitě. Z Berlína jsem si přivezl hromadu spisů, které jsem si musel prostudovat, a knihu o Výmarské republice. Potřeboval jsem se ještě poučit o celé řadě věcí, v Berlíně jsem tehdy působil necelý rok. Toho dne jsem si navíc koupil tlustou knihu o rodu Habsburk ů .
D ě jiny jsou moje slabá stránka. Ale m ůž e se to zlep š it. Pomalu jsem s t ě mi knihami míjel p řepychová průčelí Rue de Rivoli a vlastně jsem se cestou na nic nedíval, na to jsem Pa ř í ž znal u ž příliš dobře, jen jsem si vychutnával to vědomí, že je všude kolem ve velkých výlohách vystavena spousta krásných věcí.
Kousek před Louvrem, když se provoz na chvilku přerušil, jsem rychle přešel na druhou stranu ulice a zahnul do průchodu. Jakmile jsem pak na staré žulové dlažb ě zase jednou zaslechl vzdychat své podpatky tak tlumeně, jako by plynutí času nutilo ozvěny, aby zněly měkčeji a možná méně dutě, skoro nevědomky jsem se zaradoval. Potom jsem zahnul doprava, zlehka vystoupal nahoru, vždy
dva schody najednou, a známé dvoukřídlé dveře se otevřely.
Kavárna Marly není žádná tajemná skrýše.
Skutečnost, že sem chodím, je celkem banální.
Ale tím se nemění nic na tom, že si tu ob čas rád vypiju ranní kávu. Tenkrát ovšem bylo už pozdní odpoledne. Nemohl jsem z Berlína vyrazit už v pátek večer, jak jsem původně zamýšlel, a do Paříže jsem se dostal až v sobotu před polednem.
V p ět hodin odpoledne tu bývá plno – vplynout mezi zdejší starobylé pohovky a v klidu obdivovat strop vyzdobený freskami začíná být obtížnější.
Obsluha má víc nasp ěch a k většině hostů, tedy k turistům, se chová pokud možno ještě drsněji než jindy. Mně se na Francouzích moc líbí, že se nezasvěceným nijak nepřizpůsobují. V hotelu jsem se osprchoval, převlékl se do neformálního oblečení, jistěže bezvadného od hlavy k patám, a věděl jsem, že jemná vůně vlhkého dubového listí, kterou mám už několik let v oblib ě, bude pro dnešek ta pravá. Sáhl jsem do tašky pro Le Monde a zabral se do čtení. Věděl jsem, že i když nemá službu žádný z číšníků, kteří mě znají, budu obsloužen skvěle. Francouzsky jsem se naučil před lety v Ecole-de-Bilangue.
Dopil jsem kávu, dojedl jsem čokoládový řez, který jsem si k ní objednal a jehož sladká a hořká chuť byly přesně vyvážené, a když jsem se chystal odložit noviny a vytáhnout z tašky spisy, které jsem si potřeboval pro číst, moji pozornost znovu upoutala kouřově šedá barva oné knižní obálky a místo dokumentů jsem sáhl po knize.
Obálka byla prostá – ne prostá a elegantní, jak by se dalo o čekávat, ale přitom ani ošklivá nebo laciná, byla zkrátka jednoduchá. Její světle šedá barva byla zcela obyčejná. Písmo bylo vyrovnané –rozhodně nebylo uspořádané nijak umělecky. Tatáž šeď a totéž písmo se pak na lněném papíru opakovaly i na straně vnitřní. V té jednoduchosti bylo cosi fascinujícího. Přijít s takovou nezajímavou šedí a v knihkupectvích ji utopit mezi všemi těmi křiklavě růžovými, žlutými a zlatými ornamenty, k tomu člověk podle mne nutně potřebuje jistý druh drzosti nebo naivity. Jako kdyby se tenhle román nemusel hlučně dožadovat pozornosti, protože je prostě zajímavější než ty ostatní nebo toho může lidem povědět víc.
Christinu jsem měl vyzvednout až v devět hodin, tak jsem si objednal ještě jednu kávu a přečetl jsem si první větu.
Když na Apalačské hory padá sníh, zmocní se vás ticho.
Položil jsem knihu na stůl.
Apalačskými horami jsem jednou projížděl se svou ženou Ursulou. Hustě sněžilo. Všude ticho. Spousta ticha. Mohli jsme zastavit u některého z mnoha místních hotelů, ale nezastavili jsme, nakonec jsme uvázli ve sněhu a museli jsme čekat nejprve dvacet minut na první auto, které pojede okolo, a pak ještě dvě hodiny na někoho, kdo nás bude s to vytáhnout. Pak jsme zastavili u nejbližšího motelu a tam jsme museli tři dny zůstat. Potom se náhle udělalo jasno a mohli jsme pokračovat v cestě. V našem manželství jasno nenastalo, za to ovšem nemohl sníh ani motel. Jen jsme k tomu dosp ěli právě tam, a ne někde jinde. Přečetl jsem si dalších pár stránek, pak celou kapitolu a pak celou knihu – po přečtení první čtvrtiny jsem se vrátil do hotelu, posadil se ve svém pokoji na sametovou pohovku a četl jsem až do konce. Cítil jsem jakýsi zvláštní neklid a zároveň mi bylo veselo. Nevěděl jsem pro č. Nebylo to ani tak samotným příb ěhem, ten byl vcelku jednoduchý,
šlo o muže a ženu, kteří si na stará kolena navzájem
vyčítají, že spolu prožili politováníhodné manželství. To tu už bylo. Ale ty postavy, úhel pohledu, zp ů sob vypráv ě ní – bylo na tom n ě co nového.
Začetl jsem se tak, že jsem zapomněl sledovat čas a pak už jsem se stihl jenom narychlo osprchovat, převlékl jsem se a venku nasedl do taxíku.
Přišli o dceru.
Pařížské večery jsou tak krásné, že se pokaždé divím, jak jsem vůbec schopen žít někde jinde.
Modř a blikající světla.
Christinu přijíždím vyzvednout pozdě, ale nijak se k tomu nevyjadřuje, jen mi připadá trochu odměřenější než obvykle. Jsem rád, že mi nikdy nic nevyčítá. Ale zrovna dnes mi to z nějakého důvodu vadí. Mám chuť ji vybídnout, aby mi to zpoždění narovinu vytkla. Ale mlčím.
„Zajedeme si k Laurentovi,“ navrhnu. — - —
Nelíbí se mi. Má moc velký nos. Ústa moc široká.
Rty červené – Joanno, mužům s rudými rty nevěř. Neměla jsi mu věřit. Škoda že jsem ti to včas neřekl.
Vlasy má světle zrzavé, vlnité, na svůj věk moc dlou-
hé. Vypadá jako Němec nebo Polák. To jsou ti nejhorší, nebo snad ne? Ale ano, dej na mou radu.
Kam jen se poděl tvůj otec, ten, který uměl o lidech mluvit tak vyváženě, uhlazeně a korektně?
Poslouchám zvuk vln, dívám se, jak se lámou
a jak se bílá voda pokojně valí na žlutý písek, slyším, jak se kamínky třou jeden o druhý. Voda znovu
a znovu polyká samu sebe. Ve shodě s jejím pravidelným pohybem se hvězdice, kterou vlny vyvrhly
na mělčinu, střídavě zavíjí a rozvíjí. Dívám se na ni.
Dívám se na racky, slyším je, pleskají křídly, slyším skřípot jejich zobáků. V dálce vidím tankové lodě, o něco blíž plachetnice, děvčátko stoupá na zeď, ruce rozpíná jako křídla a pleská jimi jako racek.
Leť, Joanno, leť. — - —
Christina chodí k Laurentovi ráda.
Já ovšem taky. Mezi zdejšími nadutými hosty a právě tak nadutými číšníky se člověk cítí navzdory všemu tomu přehnanému lesku výborně. Dokonce je to možná dáno právě tím přehnaným leskem a tou nadutostí. S jídlem ani s přemrštěnými cenami ten pocit nesouvisí. Ale popravdě řečeno, ve které
drahé restauraci spolu tyhle věci souvisejí? A vydělávám dost na to, abych si to tady mohl bez mrknutí oka vychutnat. Přesto mě dnes večer všechna ta krása něčím dráždí. Dráždí mě obsluha, záměrně pomalá a jasně společensky odstupňovaná (my tu patříme díky mé velvyslanecké registrační značce k nejvyšší vrstvě), dráždí mě složité výklady týkající se nepříliš složitého jídla a dráždí mě především
Christina.
Christina je totiž dokonalá.
Má bledě olivovou pleť a rovné dlouhé plavé vlasy.
Je vysoká, štíhlá, elegantní a hlavně tichá. cho je součástí její elegance. Když její tělo klouže místností a hladce usedá na židli nebo když její ruka pomalu zvedá k ústům vidličku s malými sousty pečlivě vybraného jídla, všechno se to obejde bez zvuku. Nemluvím o soustech „mrňavých“, mluvím o soustech „malých“, protože Christina, jak jsem už řekl, je dokonalá, takže umí dokonale i jíst.
Od jednoho z rohových stolů je hlasitě slyšet dvojici Američanů. Nehádají se. Prostě se spolu normálně baví. Christinu to obtěžuje. Trošku se chvěje, a když k ní dolehne pár obzvlášť hlasitých slov, pokaždé se přikrčí. Nikdy by k tomu ovšem nic nepodotkla. A zase – jindy bych se tomu obdivoval,
ale dnes mě svým mlčenlivým chvěním dráždí. Jako by mě její elegance o něco marně žádala. Ne že bych neuměl dávat – sedm formativních let svého dětství jsem strávil právě v tomhle městě, kde můj otec zastával vysokou pozici v jedné mezinárodní organizaci. Pařížské školy jsou přísné a náro čné, ale vzdělat se člověk musí – naučil jsem se, jak za každých okolností okouzlit jakoukoli ženu.
Jindy bych v tuhle chvíli číšníka požádal, aby k tomu americkému stolu donesl velice drahou láhev červeného vína a při tom velice vlídně poprosil, aby se s ohledem na mou společnici ztišili, protože „jde o operní p ěvkyni, která zrovna podstoupila ušní operaci a má velmi citlivý sluch, zajisté to pochopíte…“.
Dnes to neudělám. Raději objednám další láhev výtečného červeného vína nám dvěma. Že by Christinu opravdu nikdy nic nerozčílilo?
Je jí třicet osm.
„Rád bych si zase jednou zajel do Apala č sk ý ch hor,“ řeknu, přestože sám nemám ponětí, nakolik to myslím vážně.
Řekl jsem to těm Američanům – potkali jsme je v hale, když jsme z restaurace odcházeli. Christina
šla na toaletu, já jsem čekal u šatny. Smáli se. On byl podsaditý, ona byla trochu nadměrná a jejich výrazný smích byl křiklavě nefrancouzský. Zdálo se, že i ta mramorová podlaha zní pod jejich botami zmučeně, jako by ji ty cizácké podpatky svou nemotorností urážely. Ale upřímnost jejich smíchu měla v sob ě cosi poutavého a nemohl jsem se nezeptat, odkud jsou.
V tu chvíli jsem vyslovil tu větu o Apalačských horách.
„Z Manassasu,“ odpověděla Američanka, a když jsem tázavě zvedl obo čí, dodala, že je to jižně od Washingtonu, ale že většinu pracovních dní tráví oba v Lexingtonu.
Mluvíme o tom, že teď žiju v Berlíně, a on mi obratem dá svoji vizitku – profesor politologie, zaměřený na vztahy mezi Amerikou a Evropou a na Střední východ. Na oplátku dostane vizitku ode mne.
Christina jim podá ruku a p ř i tom m ě op ě t rozzlobí něčím, čemu bych se jindy obdivoval –trochu zaváhá, přikrčí se a ruku k nim napřáhne pomalu a s noblesou, která není přátelská ani nepřátelská. — - —
Pistole míří chvíli přímo na jeho pravé oko, víčko se mu na slunci nervózně chvěje.
Po zádech mi teče pot, svědí to. Nebo mě možná svědí to o čekávání. — - —
Té noci se s ní miluju se zavřenýma o čima.
Jsme v mém hotelovém pokoji. Christina má hezký byt, ale vždycky jsme spolu v hotelu. Má osmiletého syna, a přestože to pokaždé vyjedná tak, aby nocoval u svého otce nebo u svých prarodičů, je zřejmé, že nehodlá dopustit, aby nám intimní styky narušovala intimita její domácnosti.
Christina je dokonalá milenka, nejspíš i dokonalá matka a jist ě i dokonalá onkolo ž ka. O její práci toho moc nevím, nikdy o ní nemluví, ale skutečnost, že dělá dokonale všechno ostatní, svědčí podle mne o tom, že je asi dokonalá i ve svém povolání.
Se zavřenýma o čima si ji představuju, jak pláče. — - —
V neděli večer se vracím do Berlína.
V hotelu jsme věnovali hodně času dopolední svačině, potom jsme si byli v Grand Palais prohlédnout výstavu Melancholie, odpoledne jsme šli něco sníst do Le Berkeley, ale pak mě jisté nenadálé záležitosti přiměly k návratu do Berlína, takže jsem nemohl v Paříži zůstat až do pondělního rána, jak jsem plánoval.
Jedu rychle.
Najednou jako bych potřeboval uniknout někam pryč, nevím kam. Jako bych se chtěl svléknout z kůže.
Něco takového se mi už jednou stalo.
Stál jsem tehdy na letišti, z letadla se spouštěla rakev.
Měl jsem na sob ě tmavý oblek. Dal bych přednost něčemu jinému, jen jsem zkrátka nevěděl, do čeho jiného bych se mohl obléknout. Rakev byla bílá. Výslovně jsem o to požádal. Myslel jsem si, že tvoje matka by byla ráda. Sama nebyla schopna udělat si na to názor. Rakev – tebe – umístili na jakousi pojízdnou kovovou konstrukci a na ní ji vezli do hangáru, kde jsem stál já a řidič pohřebního vozu. A když mi tě takhle přiváželi, zmocnila se mě touha dát se do b ěhu, touha být někde jinde