Princezny pohádkové i ty skutečné bydlí odjakživa na hradech a zámcích. Ale představte si, že jedna tuze krásná Princezna bydlela na nádraží.
V Kozolupech na malém nádraží měli parní mašinku a ta byla tak krásná, že jí nikdo neřekl jinak než Princezna. Stála na slepé koleji a byla barevná jako cizokrajný pták. Měla vysoký baňatý komín, budku s okýnky pro strojvůdce a na každé straně tři veliká kola s ojnicemi. Nad koly se rozvaloval parní kotel a měl na zádech parojem. Jako hrb, co nosí velbloudi. Vepředu se leskly stříbrné nárazníky podobné talířům, nad nimi světla a vzadu byl vůz na uhlí, kterému se říká tendr.
Parní Princezna neměla chybičku na kráse. Na pohled byla dokonalá, ale jednu skrytou vadu měla. NEJEZDILA.
Nejlepší železniční opraváři z širokého okolí se ji pokoušeli rozběhnout, ale marně. Ať dělali, co dělali, mašinka nejela a nejela. Prohlédli a promazali jí každou součástku, všechna šoupátka, trubky, ucpávky, vodítka, závěsy, převody, táhla, ložiska, ale nebylo to nic platné. Na zkoušku pokaždé zatopili pod kotlem, přiložili lopatu uhlí, zavřeli topná dvířka... a všechen kouř se vyvalil zpátky. Strojvůdce zatáhl za páku, Princezna škytla a dost. Stála jako beran.
Přednosta stanice vyťukal do celého světa následující zprávu: Kdo zpojízdní naši parní mašinku – naši krásnou Princeznu, dostane bohatou odměnu. Nádraží Kozolupy, Flandera Antonín, přednosta.
Hned druhý den se na nádraží začali sjíždět opraváři. Machři ze všech koutů Česka i z dalekého zahraničí. Všichni mašinku důkladně prohlédli, a kam nebylo vidět, tam si svítili baterkou. Někteří ji proklepávali a poslouchali sluchátky jako doktor pacienta. Jiní pod ni vlezli na koleje a leželi tam hodně dlouho. Dělali všechno, co uměli i neuměli, ale mašinka se ani nehnula. Ani neškytla a stála na místě.
Všichni cestující, kteří procházeli nádražím a měli chvilku času, chodili se na Princeznu dívat. Na nádraží přicházel pravidelně také kominík Matásek, který jednou týdně jezdil do okolních vesnic vymetat komíny. Princezna se mu moc líbila a nikdy ji nezapomněl navštívit.
Jednou u ní zastihl strojvůdce, jak mašinku čistí a leští do zrcadlového lesku.
„To je paráda,“ obdivoval Princeznu kominík, „jako když se chystá v nových šatech na bál.“
„Když nejezdí, ať je aspoň krásná na pohled,“ odpověděl smutně strojvůdce.
„Stejně je divné, že ji nikdo nedokázal rozběhnout,“ prohlížel si mašinku kominík Matásek.
„To je,“ přikývl strojvůdce, „záhada všech záhad.“
Kominík si prohlížel budku, potom komín a povídá:
„A jestlipak má čistý komín? Jestlipak ho nemá zanesený?“
„Tak to nevím,“ pokrčil rameny strojvůdce.
„Zkusím ho trochu protáhnout, co říkáte?“ navrhl kominík.
„Pro mne za mne, zkuste to,“ odpověděl strojvůdce a leštil dál světla.
Kominík vylezl po schůdkách k budce, pak na kotel a začal se po něm šoupat dopředu. U komína se postavil, strčil do něj štětku a začal ho čistit. Vylítl z něj černý mrak sazí velký jako peřina a kominík povídá:
„Pane strojvůdce, a teď zkuste zatopit.“
„Abych pravdu řekl, moc se mi nechce,“ bručel strojvůdce.
„Zkoušeli jsme to víc než stokrát a nebylo to k ničemu.“
„Já vám pomůžu,“ nabídl se kominík a společně zatopili pod kotlem. Strojvůdce zavřel dvířka a zatáhl za páku. Komín zabafal a mašinka se rozjela – ššš! ššš! Potom zahoukala jedúú! jedúú!
Všichni zaměstnanci i s přednostou vyběhli na nástupiště a dívali se jako na zjevení. Pak začali skákat a křičet:
„Jede! Jede! Princezna jede!“
Mašinka přejela celé nádraží, na konci strojvůdce zařadil
zpátečku a ššš! ššš! couvali nazpátek.
To bylo jásotu a radosti. Přednosta železniční stanice slavnostně předal kominíkovi odměnu. Matásek doma pověsil umouněné kominické šaty na hřebík, oblékl si čisté cestovní a do kapsy zastrčil odměnu – bezplatnou doživotní jízdenku na všechny vlaky z Kozolup. Prostudoval jízdní řád, vrátil se na nádraží a od té doby pořád cestuje.
Kousek za velkým nádražím bylo nádražíčko Kočkov. Bydlela na něm černá kočička a střídali se tam dva výpravčí.
Pan Jedlička s panem Joudou. Oba nosili červené čepice, píšťalky, výpravky a vypravovali vlaky.
Kočička by to také dovedla. Ona totiž na nádraží všechno odkoukala. Stačilo, když natáhla jedno ouško, a lehce poznala, zda přijíždí osobák, rychlík, nebo náklaďák. Jen tak po čichu našla dveře k záchodkům, k čekárně a dopravní kanceláři.
Věděla, že se nástupišti říká peron, a taky co je výpravka.
Dokonce věděla, že každý správný výpravčí má výpravky dvě.
Jednu denní – to je známá plácačka, a jednu noční – což je svítilna s červeným, zeleným a bílým světlem. Kočička znala celé nádraží jako svůj kožíšek, klidně by tam mohla dělat výpravčího.
Nebo aspoň nádražního zřízence. Ale nedělala, protože neměla červenou čepici.
Když měl službu výpravčí Jouda, musela být kočička celou dobu venku. Jouda neměl kočky rád, protože z nich strašně kejchal. Jenže kočička za to vůbec nemohla. Copak mu strkala do nosu nějaké pírko, aby kejchal? Nestrkala. To by ji ani ve snu nenapadlo. Takové darebnosti kočičky nedělají. No vidíte, a stejně ji Jouda vyháněl ode dveří. V zimě v létě, ve dne i v noci.
Ještě štěstí, že se potmě ničeho nebála. Kočky totiž umějí otevřít oči z čárek dokulata a vidí v noci jako ve dne.
Kočička běhala kolem nádražíčka, a když ji bolely nohy, šla si sednout na peron. Posadila se u dveří čekárny a čekala, až Joudu přijde vystřídat Jedlička. Při každém prasknutí napnula uši. Poslouchala, jestli někde cupitá myška, anebo je to výpravčí.
Najednou vyskočila a běžela Jedličkovi naproti. Třela se mu o modré kalhoty a kroutila ocáskem.
Výpravčí Jedlička měl kočičku rád. Povídal si s ní: „Micinko, jdeme na to!“ Počkal, až za ním vběhla do dopravní kanceláře, a teprve potom zavřel dveře.
Kočička si hned vyskočila do křesílka u kamen. Packou si uhladila vousky, stočila se do klubíčka a tiše předla. Ale jen něco cvaklo, už koukala. Dívala se na zabezpečovací tabuli, kde se rozsvěcovala barevná světýlka, a taky na výpravčího. Ten na tabuli mačkal tlačítka a přehazoval s nimi elektronická stavědla: výhybky, návěstí a závory.
