ČÁST 1: DVĚ NABÍDKY
ČÁST 2: HLEDÁNÍ KVADRANTŮ
ÚVODNÍ SLOVO
K ČESKÉMU VYDÁNÍ
Moje cesta ke kolu souhlasu nezačala knihou ani teorií, ale dotykem. Nečekaným, jasným, zcela dobrovolným. V tom dotyku bylo víc pravdy než ve stovkách rozhovorů. Najednou jsem cítil, co to znamená mít možnost volby – a zároveň zodpovědnost za to, co si přeji, co dovolím, co nabízím. Od té doby mě provází, občas tiše, jindy naléhavě, tato otázka: Mám volbu? Stala se pro mě jakýmsi vnitřním kompasem. Ne tím, který neustále ukazuje směr, ale tím, po němž sáhnu, když se potřebuji zorientovat. Knihu, již právě držíte v rukou, vnímám jako odvážný a potřebný pokus přinést jasnější pohled na téma, které je pro mnoho z nás obtížně uchopitelné. A není to náhoda: naše schopnost vnímat, vyjadřovat nebo respektovat souhlas je hluboce ovlivněna osobní historií. Zkušenostmi, generačními vzorci, kulturním kontextem i mocenskými strukturami. Tato kniha se nesnaží být nějakým návodem, ale pozvánkou k tělesnému zkoumání. Kolo souhlasu je cestou, na níž můžeme ve vlastním těle cítit, jak chutná svoboda volby, hranice a souhlas, ale i jejich absence. Nejde o techniku, nýbrž o zkušenost, která vzniká skrze dotyk, komunikaci a uvědomění si vlastních motivací.
Čtyři kvadranty kola souhlasu pomáhají pojmenovat skryté dynamiky, jež se odehrávají ve vztazích a interakcích. Skutečný přínos však spočívá v somatickém porozumění. V tom, co si naše těla pamatují, chápou a učí se. Tento důraz na tělesné vnímání tvoří jádro přístupu Betty Martinové, který se rozšiřuje mezi terapeutky a terapeuty, průvodce a průvodkyně, pedagožky a pedagogy i do oblasti
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
osobního rozvoje po celém světě. Tento přístup s nadšením sdílím napříč Evropou prostřednictvím workshopů v několika jazycích. Říkat „ano“ a „ne“ je dovednost, ke které se mnozí z nás znovu učí přistupovat s jasným vědomím. Mnoho lidí se slovu „ne“ vyhýbá. Ze strachu z odmítnutí nebo z toho, že by sami někoho zklamali. Postupně však může přicházet pochopení, že „ne“ není odmítnutím člověka, ale prostým vyjádřením osobní preference. Říct druhým „ne“ může zároveň znamenat říct „ano“ sobě. Právě v tom spočívá síla volby: ve vědomí, že máme na výběr, kam směřujeme svou pozornost a energii. I nejistota a váhání mají v kole své místo. Není nutné mít všechno hned jasné. Když nevíme, můžeme zpomalit, nebo se dokonce zastavit. I to je volba.
Ačkoliv je kolo souhlasu možné zkoumat čistě slovně nebo i bez dotyku, tělesná zkušenost bývá nejpřímější cestou k pochopení.
Když ho necháme, může být dotyk pravdivým jazykem. Jazykem, skrze který se učíme komunikovat o svých vzorcích, očekáváních a návycích. Kolo v tomto smyslu působí jako jemná detoxikace. Ukazuje, co už nepotřebujeme.
Krásou tohoto přístupu je kombinace jednoduchosti a komplexnosti. Otázky jsou často velmi prosté, ale odpovědi bývají hluboce individuální. Kolo nehodnotí. Nesnaží se být etickým kompasem, ale vytváří prostor, kde se přirozeně začínáme dívat na to, jak posuzujeme sami sebe, své touhy, hranice, zvyky a strachy. A možná právě tím začíná opravdová změna.
Souhlas se často stává neviditelným tam, kde vstupují do hry mocenské rozdíly. Takzvaná sexuální revoluce, která začala v šedesátých letech minulého století, přinesla mnoho důležitého. Větší otevřenost, osvobození od studu i snahu bourat zastaralé struktury. Spolu s touhou rušit hierarchie se však místy vytratilo povědomí o tom, že svoboda bez vědomí moci může snadno sklouznout
xii
k nezdravé dynamice. Pokud přitom chybí schopnost rozlišovat a nést zodpovědnost, vzniká prostor pro manipulaci a zneužívání moci, ať už vědomě, nebo ne. Přístup „všichni jsme učitelé, všichni jsme žáci“ může znít inspirativně, ale není-li zakořeněn v jasných hranicích a vědomém vztahu k vlastní roli, může se stát zástěrkou.
A právě to se bohužel v některých komunitách – i u nás v Česku – stalo. Objevili se samozvaní učitelé a učitelky, všelijaké skupiny a různí guruové, kteří slibovali transformaci a osobní sílu, ale ve skutečnosti podkopávali důvěru, překračovali hranice a jednali zraňujícím způsobem.
Kolo souhlasu proto klade zásadní otázky: Pro koho je jaký dotyk? Komu výměna skutečně slouží? Jak chutná možnost volby?
Věřím, že pokud je tento přístup skutečně prožit tělem, může posílit osobní svobodu. Pomáhá lidem lépe vnímat sami sebe, přijímat zodpovědnost, a tím se stávat méně náchylnými k manipulaci a nejasným mocenským hrám.
Tento přístup staví na jasném vědomí, dobrovolnosti a zpomalení, což jsou klíčové prvky pro práci, která bývá vhodná i pro lidi s traumatickou zkušeností. Trauma je často spojené s pocitem, že jsme neměli na výběr, že něčeho na nás bylo příliš mnoho, že nebylo kam utéct. Kolo samozřejmě není terapie, ale práce s otázkou volby může být, zjednodušeně řečeno, určitým protijedem. Pomáhá znovu obnovovat vztah k sobě a ke svému tělu a kalibrovat vnitřní kompas pocitu volby. A právě to může být hluboce prospěšné a léčivé.
A nakonec: jasná komunikace, hranice a souhlas nemusí být studenou sprchou pro vášeň a erotiku, právě naopak. Když víme, byť to někdy není snadné, co chceme a co nechceme, můžeme milovat svobodněji, hravěji a s větší lehkostí. Vědomá volba dokáže být naplňující. A sexy.
Úvodní slovo k českému vydání xiii
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
V červnu 2025
Ondra Veltruský, M.A., somatický sex kouč a certifikovaný lektor Kola souhlasu® ondra.li/cs
xiv Přeji českému vydání této knihy mnoho čtenářek, čtenářů i těch, kdo se možná nepoznávají v žádné z těchto kategorií. Kéž podpoří všechny, kdo nehledají jen porozumění, ale i prožitek. Ať nám pomůže vidět jasněji, volit vědoměji a vstupovat do vztahů s větší otevřeností a respektem.
REDAKČNÍ POZNÁMKA
Překlady citací jsou (není-li uvedeno jinak) dílem překladatelky Lenky Kubelové.
Při překladu terminologie jsme vycházeli z verze Ondry Veltruského. Za konzultace děkujeme i dalším lidem, kteří mají s kolem souhlasu zkušenost: Tereze Pohořelické Bartoškové, Renatě Kamenické, Vladimíru Krutinovi, Aleši Plachému, Pavlíně Temcsákové, Tereze Silon, Martinovi Plasovi, Lucii Sitařové a Magdě Leye.
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji Robbymu Pellettovi za to, že platil nájem těch prvních několik let, abych mohla psát, za to, že mě toho naučil víc, než mi v té době bylo příjemné, a že mě navzdory všemu miloval. Odpočívej v pokoji.
Děkuji Robyn Dalzenové za mnoho hodin recenzování, připomínkování a spolupráci, za to, že mi to všechno pomohla uspořádat tak, aby to dávalo smysl, a že mě přenesla přes cílovou rovinku. Děkuji Lole Houstonové za záchranu mého ty-víš-čeho, když jsem nemohla dál pokračovat. Bez vás by tato kniha vznikala ještě několik dalších let. A pro nespočet hodin naslouchání děkuji Mal lory Austinové, Lole Houstonové, Charle Hathawayové, Avimu Klepperovi a Teri Ciacchiové. A svým redaktorkám z různých fází, Lole Houstonové, Robyn Dalzenové a Lori Stephensové.
Děkuji svým předchůdcům a kolegům v oblasti erótu a sexu za učení, vedení, inspiraci a léčení. Stojím na ramenou velikánů, jako jsou Isa Magdalena, Joseph Kramer, Collin Brown, Carol Queenová, Annie Sprinkleová, Carol Leighová, Barbara Carrellasová, Chester Mainerd, Alex Jadeová, Selah Marthová a Sequoia Lundy a určitě ještě někdo další. Taky děkuji Alexovi, Selah, Sue a Carle. Děkuji Harrymu Faddisovi, že před lety vymyslel tříminutovou hru a přivítal mě ve svém kruhu.
Děkuji svým učitelům léčitelských umění, zejména Donaldu Epsteinovi. Děkuji svým předchůdcům z mazlicí párty, Marcii Baczynské, Reidovi Mihalkovi a Lenovi Daleymu. Děkuji svým učitelům z konzultačních sezení, jmenovitě Diane Balserové a Charliemu Kreinerovi.
xvii
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
Děkuji svým studentům a studentkám a klientům a klientkám, se kterými jsem se učila ujasňovat a pilovat principy a postupy a kteří mě bezmezně inspirovali. Děkuji svým kolegům a partnerům ve Škole souhlasu, Robyn Dalzenové, Carmen Leilani De Jesus a Michaelu Dresserovi.
Nakonec děkuji svým dětem, které mě toho také naučily víc, než mi bylo příjemné, a trpělivě se mě vyptávaly: „Jak ti to jde s knihou, mami?“ A svým vnoučatům, která mi dělají takovou radost. Doufám, že tato kniha vaší generaci pomůže.
xviii
Jsem nadšená, že tak dlouho očekávaná kniha je konečně tady. Když jsem před deseti lety u Betty Martinové kolo souhlasu studovala, okamžitě mi bylo jasné, že praktiky, které učila, a porozumění, které nabízela, byly klíčem k uchopení zmatku, kvůli němuž byla moje práce koučky intimity – a můj vlastní intimní svět – takový tenký led. Praktiky kola souhlasu léčí trauma tím, že posilují možnost volby a zdůrazňují roli vlastního hlasu. Spojují páry tak, že nabízejí cestu respektujícího vztahu. Proměňují komunity. Podporují interakce založené na štědrosti, integritě, vděčnosti a ochotě něco obětovat, nikoliv na přežití a zvládání hrozeb.
Používání těchto praktik a vhledů na denní bázi po celé desetiletí jen prohloubilo můj respekt. Jsou transformativní na všech úrovních. Do mé práce koučky intimity i do mých blízkých vztahů a komunitního života vnesly zazdrojovanou, silnou a trvalou lásku. Bettyino velkorysé učení přineslo prostřednictvím osobních workshopů a online aktivit tuto úroveň hlubokého léčení a celistvosti tisícům lidí po celém světě. Svým zaměřením na výuku učitelů vneslo do života všech našich studentů a jejich studentů možnost bezpečného a vyžádaného dotyku. Představuji si, že díky knize bude tento klíč k životu v radosti mít k dispozici mnohem víc lidí a komunit.
Praktiky v této knize vás tělesným způsobem povedou k pochopení toho, že nemáme na výběr – tedy pokud si neuděláme čas na oddělení dávání a přijímání, dělání a nechávání si dělat. Jsme vycvičeni ve snášení nechtěných dotyků. Žijeme v důvěrnostech, společnostech a ekonomikách založených na nekonsenzuálním přijímání a rozdávání se. Chceme-li vytvořit dostatečně bezpečný
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
prostor pro to, abychom byli ve vztazích odvážní a skutečně konsenzuální, musíme zpomalit a zeptat se: „Jak chceš, aby se tě dotýkal/a?“ Musíme si udělat posvátnou pauzu, abychom se zeptali sebe samých a sebe navzájem: „Co ti mohu dát z celého srdce?“ Potřebujeme vědět: „Pro koho to je?“ Možnost volby je neurologická a vztahová schopnost, kterou lze vybudovat pouze praxí. Jinak se všemi našimi hluboce propojenými neuronovými drahami budeme jen pokračovat ve zvyku všechno vydržet. Nebudeme vědět, co skutečně chceme. Budeme se bát změnit názor. Budeme přehrávat kulturní scénáře a nevědomé vzorce. Důvěryhodný orientační systém v nás samých i mezi námi je třeba pěstovat s trpělivým opakováním; doporučuji řídit se fundovanými poznatky, které získáte z této knihy.
Betty píše: „Jakmile se naučíme všímat si toho, co chceme, důvěřovat tomu, vážit si toho a sdělovat to, zkušenost přijímání se nám otevře do bohaté, hluboké a nádherné krajiny.“ V této krajině si také vychutnáme zkušenost dávání plně a svobodně – už nás netlačí očekávání a privilegia, ale zažíváme poznání, komunikaci a potěšení z toho, že můžeme autenticky dávat z plného srdce. Je to krajina plná prohlubující se sebedůvěry, důvěry v bezpečné vztahy a důvěry v síť života a smrti. Bettyina práce nám dává nástroje, abychom mohli čelit „tisícům let přizpůsobování se tomu, jak svět funguje“, a vytvářet vztahy a komunity, které jsou skutečně konsenzuální. Je to nádherná krajina potěšení, kde můžeme cítit a následovat své vnitřní „ale ano!“ a prožívat ho jako chtěné a vítané. Je to udržitelná krajina, kde jsou respektovány zranitelnost a omezení a kde může vzkvétat odvaha a svoboda.
Během supervize mentorů svého programu mi Betty jednou řekla: „Je tak snadné si myslet, že jsme oběti, i když jimi nejsme. Stejně tak je snadné nerozpoznat, že jsme oběti, i když jimi opravdu
jsme.“ Nedostatek povědomí o tématu souhlasu, nedostatečná orientace v něm, zastírání vektorových sil privilegií a útlaku a nedostatek ztělesněných zkušeností s respektujícími vztahy, to vše dohromady vytváří zmatek. Obviňování, hanba, disociativní přizpůsobování se, nevyslyšené stížnosti a neúměrná zášť, to vše jsou signály, že nejsme v bezpečí. Bez metod, díky nimž si procvičíme rozlišovací schopnosti a dokážeme vybrat vhodné reakce vedoucí ke skutečné změně, můžeme zůstat uvězněni ve světě založeném na strachu a ubližovat sobě i druhým. Kolo souhlasu nám dává sílu rozlišit skutečná nebezpečí, kterým se musíme statečně postavit, od zárodků milujících vztahů, jež můžeme jemně kultivovat. Tato kniha vás přivede k trvalé lásce.
Caffyn Jesseová, autorka knih Science for Sexual Happiness, Healers on the Edge a Elements of Intimacy
ÚVOD
Průzkum
Instrukce, jak žít život. Všímej si. Nechej se ohromit. Sdílej to.
— Mary Oliverová
Tato kniha je zkoumáním přijímání a dávání – co to je a co není, jak to funguje a jak si přijímání a dávání zamilovat, rovnocenně a plně. Naučí vás praxi, u které se budete střídat s partnerem, praxi postavené na dotyku, kterou můžete zkoušet se cvičnými partnery, případně i verzi bez dotyku. To, co vás promění, by neměly být myšlenky z knihy, ale právě vaše praxe. Díky praxi už je přijímání a dávání pro mnoho lidí jasné, skutečné a osvobozující. Praxe u nich rovněž rozvinula velkorysost a integritu. A k tomu i vnáší světlo do dynamiky, která se skrývá za všemi vztahy, a je jedno, zda se jedná o vztahy sexuální, společenské, obchodní nebo politické, což je pro mě jedna z nejzajímavějších věcí na této technice. Vítejte na cestě.
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
Pokud si i o něčem zvýšíte povědomí, je to zároveň i riziko. Riskujete, že začnete vidět věci, kterých jste si doteď radši nevšímali. Riskujete, že se objeví pocity, kterým jste se chtěli radši vyhnout. Riskujete, že budete muset změnit svoje smýšlení, ba i hůř – že budete muset změnit svoje jednání. Někteří z nás jsou ochotní to riziko podstoupit, dokonce ho podstoupit i chtějí, protože nás láká svoboda, kterou můžeme získat. A tak je to i s touto praxí. Čekají vás chvíle nepohodlí, momenty prozření, vhledy i osvobození. A bude to zábava. Naučíte se věci, jejichž osvojení provází velká úleva.
Tato kniha je určená pro ty z vás, kdo chtějí zpochybnit naučené mechanismy, aby odhalili dynamiky, do kterých se dostávají s ostatními – dynamiky, které vám moc neslouží a které vám nedělají úplně dobře, i dynamiky, které vás osvobozují, těší a uspokojují, protože jsou zdravé a jasné.
Až projdete experimenty, které kniha nabízí, některé věci pro vás začnou vypadat jinak.
Mám nejlepší práci na světě. Už pěknou řádku let je mi radostí i ctí, že mohu lidi provádět otázkami ohledně sexuality a intimity. Klienti a klientky se na mě obrací, když se jim ve vztahu vytrácí jiskra, když jim chybí sebevědomí, když neví, co doopravdy chtějí, když si připadají zaseknutí nebo ztracení anebo také zmatení, nedostateční či osamělí. Moje práce s nimi je založená na zkušenostech, jinak řečeno, provázím je skrze naučené zkušenosti. Učím je, jak se zastavit, aby si všimli, co v té chvíli chtějí nebo nechtějí, jak se dotýkat, jak komunikovat, jak si věci nastavit, aby se cítili dostatečně v bezpečí a mohli se v daných situacích uvolnit a užít si je. Během této cesty jsem se plno věcí naučila i já. Jednou z nich je, že i když si většina mých klientů a klientek myslela, že jejich
problém byl v sexuální oblasti, ve skutečnosti tomu tak bylo málokdy. Častěji se neuměli uvolnit, nevěděli, jak přistupovat ke svým smyslům, nedokázali respektovat a přijmout své touhy. Často nevěděli, jak být zranitelní a hraví nebo velkorysí či jak nastavit hranice. Měli potíže s přijímáním, občas ani nevěděli, co to obnáší, a rovněž měli potíže s dáváním, u nějž také někteří netušili, co to vlastně je. Tyto záležitosti jsou mnohem hlubší, jenže protože nemít v nich jasno se bere jako docela samozřejmá věc, spousta lidí se jimi nezačne zabývat, dokud se neobjeví i sex, a tak si mnozí myslí, že v první řadě se to všechno týká sexu. Velmi často však problém souvisí s těmito zmíněnými základními schopnostmi.
V této knize sdílím, co jsem se naučila o těchto základních dovednostech skrze optiku přijímání a dávání. Praxe založená na střídání pomohla vytvořit model, kde se střídá být obdarováván s obdarováváním, dělání a nechávání si něco dělat, kde ukazuji, jak tyto věci spolu souvisí a co dohromady vytváří. Model jsem nazvala kolo souhlasu, skládá se z kruhu, čtyř kvadrantů a několika šipek.
Vytvořila jsem ho na základě našich zkušeností s dotykem, ale stejná dynamika funguje i v širším světě. Pro někoho budou zajímavější aspekty týkající se dotyku nebo sexuality, jiní víc ocení sociální a politické souvislosti.
Tato kniha se věnuje souhlasu. V tradičním pojetí souhlasit znamená schvalovat něco, co chce někdo druhý: „Já souhlasím s X.“
V tomto pojetí „souhlas dáváme“ nebo „souhlas získáváme“. Ráda bych tuto definice rozšířila a o souhlasu uvažovala jako o dohodě, ke které dva nebo víc lidí dojdou po vzájemné domluvě. Souhlas nedáváme, k souhlasu dospějeme, a to společně. Tak s ním v této knížce i zacházím.
Naučíte se, jak rozpoznat rozdíl mezi obdarovávat a být obdarováván. Naučíte se, proč tyto kategorie potřebujeme a jak nás
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
Samotná praxe je jednoduchá, ale její dopady jsou rozsáhlé. Oknem do světa našich vztahů se stane dotyk. Když se naučíme přijímat dary ostatních, otevře nám to srdce a zároveň se naučíme jasně vyjadřovat to, co doopravdy chceme. A to jsou dopady daleko za samotný fyzický dotyk. Pokud zapomeneme zmínit, co chceme, ztrácíme svůj vnitřní kompas. A to má celospolečenský dopad. Umožňujeme pak všechny možné nespravedlnosti, krádeže našich přírodních zdrojů i zdraví naší planety – protože nám to přijde normální. Environmentální novinář Derrick Jensen řekl v rozhovoru s Amy Goodmanovou pro Democracy Now! k důležitosti uvědomění si toho, co chceme: „Podle mě mnoho z nás nemá úplně jasno v tom, co přesně chceme. Ale já myslím, že vím, co chci. Chci žít ve světě, ve kterém bude každý rok víc divokých lososů, než bylo loni, chci žít ve světě, kde bude méně dioxinů, než bylo loni, chci žít ve světě, kde bude každým rokem víc stěhovavých ptáků, než bylo loni… Nejsem si jistý, kolik lidí z nás ví, co chce.“
Na druhou stranu je také možné vědět, co chceme, a snažit se toho dosáhnout zcela bez ohledu na to, jak to zasáhne druhé. Žijeme ve světě, kde se mnoho z nás chová, jako by nám patřila těla jiných lidí nebo jejich práce, jako by nám patřila ropa jiných národů, a kde můžeme lidem, kteří nám nějak vstoupí do cesty, způsobovat bolest. Chováme se, jako by nám patřila samotná budoucnost, když spotřebováváme rezervu v našich planetárních systémech,
xxvi obojí svým způsobem sytí. Dozvíte se o touze, souhlasu, sobectví, velkorysosti, hranicích, respektu a potěšení. Značně se zlepší kvalita, s jakou se dotýkáte. Být obdarováván bude snazší a vyživující, obdarovávat začne být efektivní a uspokojující. Získané dovednosti vám otevřou přístup k plnému rozsahu pocitů, přání, projevů a vaše interakce s ostatními budou hravé, opravdové, bohaté a radostné.
které mají vytvářet klima, lovíme ryby z oceánů a ničíme půdu, na níž závisí, jestli naše vnoučata budou mít dostatek potravin.
Když se naučíme přijímat dary v té nejhmatatelnější podobě, přes dotyk, stane se něco neočekávaného. Najednou budeme velmi dobře umět respektovat hranice jiných lidí a představa využívání ostatních už bude nemyslitelná. Svět potřebuje lidi, kteří přijmou zodpovědnost za to, co chtějí, a kteří dokážou respektovat práva jiných lidí. Jen tak můžeme zastavit rozkrádání země, práce a zdrojů a bombardování vesnic na druhém konci světa.
Svět také potřebuje spojení. Pociťujeme hlad po spojení s druhými, které bude skutečné a uspokojující, které nasytí naše srdce a inspiruje nás. Potřebujeme být s ostatními, a to takovým způsobem, jenž nám pomůže být takovými, jakými doopravdy jsme, komplexními bytostmi, které potřebují jedna druhou a přinášejí jedna druhé radost. Potřebujeme být schopní být obdarováváni i obdarovávat – a dokázat tyto věci rozlišit.
Moje kamarádka mi říká, že se snaží tuto představu přinést do světa vedení a rozvoje neziskových organizací. Přesně nevím, co tím myslí, ale i proto jsem napsala tuto knihu. Kolo souhlasu ovlivní, jak se dotýkáte a jak se vztahujete k ostatním, sexualitu i vztahy, a to mi přijde skvělé. Ale nejdůležitější mi připadá, jak se pak projeví v každém aspektu našich životů. Jak změní způsob vnímání světa, jak přijímáme zodpovědnost za naše volby i jaké formy svobody, soucitu a integrity se nám díky kolu otevřou.
JAK PRAXE VYPADÁ
Cílem praxe je najít cokoliv, co se nám podaří najít. Praxe je prostá, ale ne vždy snadná. V praxi přijímání a dávání oddělujeme, takže děláme vždy jen jedno z nich. To nebude tak snadné. Zhroutí se vám dlouholeté předpoklady a některé vhledy vámi otřesou.
Úvod xxvii
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
Budete zažívat chvíle trapnosti, zranitelnosti i zmatení. Ale také přijdou chvíle, které budou radostné, legrační, zažijete osvětlující momenty i blaženost. Když se posouvá vnitřní zkušenost, učí nás to, že něco nového je možné. A zažívám-li novou zkušenost na úrovni těla, umožní to i novou zkušenost srdce.
Většina lidí cítí v tomto bodě úlevu: „Konečně! Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale nemohla jsem přijít na to, co to je.“ Nebo: „Ach, na tuhle svoji část jsem úplně zapomněl.“ Úlevu obvykle doprovází i určitá forma zodpovědnosti: „Po čem lačním a nepřiznávám to? A co by se stalo, kdybych si o to řekla?“ A také: „Co ještě je v mém životě nevyjasněné?“
Zkoumání kvadrantů kola souhlasu je úkol na celý život. Někdy nastanou přestávky, lepší i horší období a občas se vrátíte na oblíbená místa. Pocítíte to na vlastní kůži a pak uvidíte, jak se to projeví ve vašem životě. Budete si myslet, že už jste na to přišli, ale pak po týdnu objevíte něco hlubšího. A po roce něco ještě hlubšího. A potom, po pěti letech na cestě, přijde zásadní prozření. A takto to půjde dalších několik desítek let. K praxi se budete stále znovu vracet, se zvědavostí, a pokaždé objevíte něco nového. V průběhu času si vytvoříte nové dovednosti a uvědomíte si plno věcí, ale neděláte to pro nějakou odměnu v budoucnosti. Odměna za praxi je samotný prožitek a jakoukoliv praxi nečiní zajímavou samotná činnost, ale kvalita pozornosti, se kterou do ní vstupujete. V této praxi je všechno experiment. Pomáhá najít soucit k sobě samým. „Jsem zvědavá, co se o sobě dozvím. Jsem zvědavý, co se stane, když…“
Tuto praxi můžete brát jako zábavnou hru se sebou samými. Můžete ji vnímat jako cestu sebeobjevování, sebeuvědomění a uzdravení. Můžete ji vidět jako studii mocenské dynamiky nebo cestu erotické zralosti. Můžete ji brát jako duchovní cestu
xxviii
směřující k jasnosti a integritě. Můžete si z ní udělat způsob, jak naučit své srdce zpívat. Je totiž tímto vším. I přes to vše a nezávisle na tom, co vás nejvíc inspiruje, i kdyby to měla být záchrana světa, to, co nejvíc pomáhá, je odsunout všechny tyto věci stranou a svoji pozornost obrátit k mikrokosmu kůže a smyslových prožitků. Jednodušeji řečeno, dělejte to, co je vám příjemné, a zbytek se přirozeně poskládá.
O TÉTO KNIZE
Část 1 se týká základů. Převyprávím vám příběh o tom, jak jsem se k tématu dostala já, předložím definici přijímání a dávání a představím kvadranty. Část 2 vás naučí s kvadranty zacházet. Zahrnuje tři lekce a tři laboratoře. V první lekci, zvané „Probouzení rukou“, proměním vaše prožívání vlastních rukou. Od této změny se pak odvíjí všechno následující. V dalších dvou přednáškách se seznámíte s kvadranty a v určitém okamžiku vám do sebe všechny zapadnou. V laboratořích se budete moci hlouběji ponořit do jejich prozkoumávání. Ke každému kvadrantu dostanete poznámky, kam vás zavede, jak tam pobývat v lehkosti a radosti a jak v dané oblasti dosáhnout mistrovství. Část 3 popisuje model kola souhlasu. Tady budou ty slibované čáry, kruh a šipky. V části 4 se podíváme na spirituální a sociální dopady kola souhlasu.
Tuto knihu můžete číst i na přeskáčku. Někteří lidé budou chtít začít teorií. Jiní potřebují napřed zkusit prožitkové části. Ale pozor, prožitky na sebe navazují a rozvíjejí ty předchozí, stejně tak i laboratoře. Pokud přeskočíte lekce a rovnou půjdete do laboratoří, pravděpodobně se budete divit, o čem tam mluvím. Ale klidně to můžete udělat i tak. Vraťte se k první lekci, pak ke druhé, dejte tomu trochu času, ať to do sebe zapadne, a zbytek se už vám pak vyjeví. Anebo začnete-li s lekcemi, což vám může zabrat několik
Úvod xxix
Kolo souhlasu: Umění přijímání a dávání
týdnů, možná si budete chtít číst dál, abyste lépe rozuměli tomu, čím se zabýváte. To je také fajn. Až se pak dostanete do prožitkové části, půjdete rovnou do větších hloubek.
Takže si knihu čtěte v takovém pořadí, jaké vám bude vyhovovat, ale prožitkovou část dělejte popořádku.
Zájmena. Někde v knize používám „on“ a někde „ona“, protože příběhy odkazují na konkrétní osoby, zatímco na jiných místech používám „oni“ v jednotném čísle.
(Poznámka překladatelky: Jak používat inkluzivní jazyk a zájmena bylo jedno z nejnáročnějších a také nejzajímavějších rozhodování při překladu této knihy. Angličtina má elegantní, úsporné a univerzální řešení se zájmenem they/them, které se do češtiny tak snadno převést nedá. Hledala jsem optimální poměr mezi čitelností textu a inkluzivitou, odpovídající současnému stavu vývoje jazyku, přístupu autorky a zohledňující i plynulost a čitelnost textu. Kde to jde, používám neutrální jména, slovesná přídavná jména („přijímající“), hromadná podstatná jména („obyvatelstvo“), vespolná podstatná jména („lidé“, „osoba“), případně opisy. Vzorové věty, které autorka nabízí k osvojení, uvádím s lomítkem, („Chtěl/a bys…?“) aby se daly použít pro mužský i ženský rod. U příkladů z praxe střídám rody, cílem byla pestrost příkladů. Koncovku -x („dotýkalx“) jsem se rozhodla nepoužít, pokud bych byla důsledná v rámci celého textu, už by mi to přišlo na úkor čitelnosti. U -x mi přijde problematická absence samohlásek, což pak odvádí příliš pozornosti od obsahu k formě. Přípony a koncovky někde řeším lomítkem („partner/ka“), někde výčtem („partner nebo partnerka“). Uvědomuji se, že se řídím spíš kontextem než pevným pravidlem a že jsem se i přes všechnu snahu zcela nevyhnula užívání generického maskulina. Zaběhanou praxí nakladatelství je přechylování a nepoužívání hvězdiček, což jsem respektovala. Sama jsem zvědavá, jakým směrem půjde vývoj jazyka v tomto ohledu v dalších desetiletích.)
Příklady. Některé příklady vycházejí ze skutečných událostí a samozřejmě jsem v nich změnila jména a určité detaily. Některé příklady jsou sestaveny ze zážitků víc lidí.
Moje předsudky. Jsem bílá cis žena staršího věku, vzdělaná, bez postižení, ze střední třídy, povětšinou heterosexuální, Američanka. To mě předurčuje uvažovat určitým způsobem a předpokládat, že moje vidění světa je jak normální a aplikovatelné na všechny (protože jsem běloška), tak automaticky trochu diskreditované (protože jsem žena). Tato kniha a v ní představený model jsou založeny na mých zkušenostech a na zkušenostech mých studentů a klientek, z nichž většina byla také bílá a cis, i když ne úplně všichni. Objeví se několik slepých skvrn. Chci to dopředu uznat.
Zdroje a dodatky. Poznámky pod čarou a zdroje najdete v angličtině na webové stránce knihy: www.wheelofconsentbook.com/ notes. Také je na webu volně přístupných posledních devět kapitol, které se nevešly do tištěného anglického vydání. (Poznámka překladatelky: České vydání těchto devět kapitol obsahuje.)
Úvod xxxi
ČÁST 1
KAPITOLA 1
Dvě nabídky
Co mi chcete udělat?
Co chcete, abych udělal/a já vám?
— Harry Faddis
Měla
jsem to štěstí, že jsem promarnila mládí. Vyrůstat v éře hippies obnášelo plno úžasných dobrodružství a rozbíjelo veškeré iluze, které jsem mohla mít o normálnosti. Všechno jsem zpochybňovala, objevovala a sdílela mnohá dobrodružství s dalšími podobnými lidmi. Za to jsem vděčná.
O několik let později jsem se stala chiropraktičkou, díky čemuž jsem se přirozeně mohla dotýkat mnoha lidí (dokonce víc lidí než v mých hippie letech). Moje ruce se naučily číst ohromné množství informací: které klouby se pohybují, které jsou zablokované, svalový tonus. Vědci a léčitelé tou dobou začínali mluvit o propojení těla a duše – že můžeme porozumět sami sobě skrze uvědomění si vlastního těla, pohyb a dech nebo v některých případech skrze to, jak se nehýbeme a jak nedýcháme. Pamatuji si, že mě na jednom workshopu vyzvali, ať si lehnu na záda a přehnu se přes polštář tak, aby se mi otevřel hrudník. Když jsem to udělala, uvědomila jsem
si, jak moc mě bolí srdce, na fyzické i psychické úrovni, a dala jsem se do pláče. Nebyl kolem toho žádný příběh, co a proč, uvolnilo se to čistě nastavením mého těla do nové polohy.
Během těch let jsem se naučila i konzultovat jeden na jednoho, což obnáší najít si konzultačního partnera a střídat se v naslouchání jeden druhému. Naučila jsem se, jak přijímat nápomocnou pozornost i jak ji dávat. Za to jsem také vděčná. Naučila jsem se, že když jsem na řadě, jsem skutečně na řadě, a když je na řadě ta druhá, je skutečně na řadě ona. Naučila jsem se několik věcí o podstatě lidské přirozenosti, to, kde se často zasekáváme, i to, jak dobře využít čas určený pro mě.
Po čtyřicítce jsem se zúčastnila workshopu věnovaného ženské sexualitě. Pamatuji si pocit, který jsem měla na konci workshopu: byla jsem plná nápadů o sexu, lásce, přitažlivosti a vzrušení a všechny spolu nějak souvisely. Během workshopu všechna tato slova létala ve vzduchu a teď se přestavovala do nějaké nové konfigurace, o které jsem neměla tušení, jak bude vypadat. Věděla jsem jen, že to bude něco nového. A také bylo. Jedna z věcí, které byly jasné, bylo to, že moje sexualita patří mně. Toto uvědomění bylo tak silné, že jsem si říkala, co jsem si vlastně myslela všechny ty roky předtím. Coby žena své generace jsem se naučila, že moje sexualita by měla být vždy reakcí na sexualitu někoho jiného – odpovídat na touhy někoho jiného, přizpůsobovat se představě někoho jiného o tom, co je sexy. Ale teď najednou patřila mně. Naučila jsem se, že každý z nás je zdrojem vlastní erotičnosti, že si s ní můžeme hrát a vybírat si, jestli vůbec, kdy, jak a s kým.
S některými lidmi z kurzu jsme si padli do oka a po několik let se potkávali. Erós se stal součástí mé spirituální cesty. „Jaká je podstata této mé vnitřní síly? A co znamená mít tělo, které dokáže
prožít tolik potěšení?“ A možná ironicky: „Jak to, že čím víc jsem u své tělesné zkušenosti, tím víc je to i zkušenost duchovní?“ A když jsme u toho, co to vlastně znamená „duchovní“? A co je sakra vlastně „sex“? Experimentovali jsme s pohybem, hrou, dotykem, masážemi a hodně se u toho nasmáli i si poplakali. Za tuto zkušenost jsem vděčná.
Po několika letech objevování se jsem se začala zajímat o to, jak bych mohla své vhledy sdílet s dalšími lidmi. Opustila jsem svoji praxi chiropraktičky na malém městě, přestěhovala se do většího města a otevřela si novou praxi. Na mém letáku bylo něco jako: „Provedu vás zážitky, ze kterých se dozvíte o své sexualitě a uzdravíte různá s ní související zmatení a potíže. Vytvořím pro vás bezpečný prostor, podpořím objevování a otevřu vám dveře k novým možnostem.“
Ano, je to trochu vágní, tou dobou jsem moc nevěděla, co vlastně dělám. Uměla jsem naslouchat lidem, měla jsem dobré hranice, dařilo se mi podporovat ostatní v různých emocionálních stavech, věděla jsem si rady s těly v různých stádiích odhalení i vzrušení. Ale to, co jsem tou dobou ještě nevěděla, je, jak to má celé vypadat. Co na tom sezení vlastně máme dělat? A odkud se to mohu dozvědět? Nikdo z lidí, které jsem znala, kromě těch pár přátel z doby objevování, o takových věcech nikdy nic neslyšel. Bylo tu několik průkopníků a díky za ně, ale většinou jsme si ty techniky vyvíjeli za pochodu. Nakonec jsme přišli na to, co na svých sezeních dělat, dnes to v širší definici nazývám koučinkem. Začala jsem nabízet i workshopy a současné době nabízím výcvik v kole souhlasu.
Na jednom z mnoha workshopů, které jsem navštívila v letech objevování, jsme se naučili tříminutovou hru, vytvořenou Harrym Faddisem. Je to interaktivní hra postavená na dvou otázkách. Střídali jsme se v ptaní a pak následovali to, kam nás ta hra vedla
a co jsme si odsouhlasili. Každou z otázek vnímám svým způsobem jako nabídku. O několik let později, když jsem začala mít své vlastní klienty, jsem tuto starou dobrou hru oprášila a zapojila do své praxe. Ověřovala jsem si na ní, jak je na tom klient ohledně dotyku – jak je s ním spřátelený, kde jsou jeho meze komfortu. To tato hra umí ukázat – a ještě mnohem víc. Tříminutová hra se stala jedním ze základů mé praxe a přivedla mě k modelu kola souhlasu a k napsání této knihy.
PRVNÍ NABÍDKA
První otázkou tříminutové hry je: „Jak chceš, abych se tě dotýkal/a?“
(Původní verze hry obsahovala dovětek „po dobu tří minut“, což je na mnoha úrovních užitečné, ale protentokrát, pro zjednodušení, to vynecháme. Vrátíme se k tomu později.)
VYSLECHNUTÍ
NABÍDKY
Položte tuto otázku sto lidem – což jsem udělala – a zjistíte, že jen málo z nich bude rovnou znát odpověď. Plno z nich nebude mít ani ponětí. Většina se trochu zasekne a bude jim trapně. Někteří odvětí: „Já nevím, nikdo se mě na to nikdy neptal.“ Nebo: „Já nevím, většinou se dotýkám já.“ Nebo: „Ty jo, jak to mám vědět? Ví to vůbec někdo?“ Pro některé to bude velmi náročné, budou se stydět, budou zmatení nebo ztracení. Velká část lidí vám místo toho, aby řekli, co chtějí, řekne, že nechápou, k čemu by to jako mělo být. Pořád se chováme, jako by to mělo být určené pro tu druhou osobu, pro tu, která „dává“. Zeptají se nás, co chceme, a my odpovíme, že je nám to jedno. Pak se spokojíme s něčím, co nechceme, a snažíme se přizpůsobit. Mám několik nápadů, jak to vzniká, a o nich si řekneme víc později.