Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý: Příběh svatého Václava (aneb Životem a krajinou českého národního patrona)
UKÁZKY:
Dým, stoupající nad valy hradiště, nepochází tentokrát z mírumilovných ohnišť, na nichž ženy vaří ranní kaši. Je to zlověstný temný kouř, znamení požáru. Z několika budov zbyly jen hromady doutnajících zuhelnatělých trámů. Sem tam leží na prašném nádvoří těla dosud nepohřbených bojovníků. Skupina mužů, vstupující právě do hradiště bránou s vyraženými vraty, kráčí velice opatrně. Zbraně drží připravené k boji a ostražitě se rozhlížejí. Mladík v jejich čele, v přilbici a drátěné košili a s mečem v ruce, nám připadá povědomý… No ovšem, je to Vratislavův starší syn Václav! Z nejistého jinocha se stal statný muž, ze kterého vyzařuje nesporná autorita a jakési neodolatelné charisma. Přes veškerou rozhodnost a tvrdost chování tkví v jeho tváři, vroubené světlehnědým vousem, přívětivý výraz.
Detaily násilného převratu roku 925 kronikáři nezaznamenali. Víme jen to, že Václavova strana, pokračující v politice kněžny Ludmily, ačkoliv byla počtem přívrženců menší, nakonec zvítězila. Snad pomohlo i ultimátum rozezleného Arnulfa Bavorského a jeho vojenská intervence. Bavoři prý zahnali Drahomířinu družinu a podpořili jejího staršího syna Václava. Neznáme podrobnosti; jisté je pouze to, že od poloviny zmíněného roku 925 je už mladý Václav nezpochybnitelným pražským vládcem. A není to žádný nerozhodný slaboch či mnich, stranící se světského života, jak ho budou líčit legendy. Právě naopak, svými prvními činy dává jasně najevo, kdo tady bude propříště pánem.
Nelze se vyhnout jednomu smutnému, rozpačitému okamžiku. Vidíme kněžnu Drahomíru, jak nastupuje do vozu, zahalena smutečním závojem. Vede za ruku asi desetiletého Boleslava, provázejí ji služebné a hlídka ozbrojenců s kopími.
Nedaleko brány stojí Václav, dívá se za odcházející matkou s pevně sevřenými rty.
Drahomíra na něj vyčítavě pohlédne. Václav odvrátí pohled stranou, upře oči do země.
Drahomíra si povzdychne a pokračuje v cestě…
Svou matku Drahomíru Václav posílá do vyhnanství. Prý našla útočiště v cizině, snad na území severočeských Charvátů. Já se spíše přikláním k mínění jiných historiků, že ji nasměroval do „domácího vězení“ na hradišti Budči.
Podle nepodložených zpráv nechala Drahomíra při svém nuceném pobytu na Budči postavit uvnitř svého dvorce další kostel, vlastně soukromou svatyni Panny Marie. Zůstaly z něj jenom základy; památná stavba byla zbořena v 18. století v rámci josefinských reforem.
I na Tetín se tehdy znovu upřela pozornost.
V říjnu téhož roku odsud nechal Václav vyzvednout ostatky své babičky Ludmily a převézt je na Pražský hrad do rodového pohřebního kostela sv. Jiří. Tento slavnostní akt byl symbolem toho, jakou politiku chce vojvoda Václav zastávat. Přenesení ostatků sv. Ludmily je spojeno s mnoha zázraky – podrobněji Vás s nimi později seznámí kolega Pepson. Já nyní uvedu jen jeden.
Ludmilino tělo leželo na tetínském hřbitůvku pod dřevěnou kapličkou, mělce zahrabáno v zemi. Kryla je dřevěná deska, už velmi zpuchřelá. Pod knězem Pavlem se prý prolomila, a on se s polekaným výkřikem zřítil do hrobové jámy. Vzápětí vydechl ohromením a chvatně se křižoval. Také ostatní nevycházeli z úžasu. Pozůstatky vypadaly, jako by statná stařena jen pokojně spala. Její šaty a šátky už byly částečně rozpadlé, ale tělo zůstalo zcela zachovalé. Ani po několika proběhlých letech se ho nedotkla sebemenší známka rozkladu. Všechny účastníky akce se zmocnila posvátná bázeň…
Obřad přenesení Ludmiliných ostatků řídil řezenský archipresbyter Pavel, z čehož je zřejmé, že Václav povolal všechny bavorské kněze, vyhnané Drahomírou, zpátky do Čech.
V duchu vidím Václava, jak sedí s knížecí čapkou na hlavě v křesle, nad ním drží služebník Podiven korouhev s plaménkovou orlicí, kolem jeho věrní v plné zbroji. Václav pozvedne velitelsky ruku…
Legendisté zaznamenali i část Václavova nástupnického projevu: Pročež ať zmizí vaše spiklenecké šuškání proti mně, ať na veřejných shromážděních ustanou zuřivé hádky mezi vámi! Neustanete-li, dopadne na vás můj hněv a dám stíti hlavu každému, kdo se bude protivit!
Shromáždění stařešinové, vůdci rodů a vojvodové se Václavovi pokorně klaní…
Napjatá situace doslova vybuchla v dalším osudném roce – 935! V říjnu se král Jindřich
Ptáčník vydal na lov jelenů do pohoří Harz. Během štvanice náhle upustil kopí a zřítil se z koně. Byl nenadále raněn mozkovou mrtvicí a ochrnul na většinu těla. Když se překvapivá novina rozkřikla, Východofranská říše upadla do zmatků, rozpoutal se boj mezi příbuznými o nástupnictví, také podrobené země chtěly využít situace a vymanit se ze saského područí, následujícího roku dokonce povstaly slovanské národy Obodritů a Luticů. Jindřichův syn Ota I., jenž měl převzít otěže vlády, nevěděl, kam dřív skočit. Představuji si, jak Boleslav přijel za Václavem s návrhem, že teď je výjimečná příležitost vymanit se ze závislosti na Východofranské říši: vypovědět všechny smlouvy, ukončit platbu daně z míru, pobít místní české vojvody, převzít jejich území a jejich lidmi posílit knížecí vojsko – a poté obrannou válkou proti Frankům stmelit zemi a vytvořit vlastní říši, která by byla důstojnou nástupkyní Velké Moravy, Podobně příhodná chvíle už se nemusí opakovat!
Václav odmítl. Svou roli možná hrál i jeho dobrý osobní vztah k těžce postiženému králi Jindřichovi, dále křesťanské chápání světa, v němž má své místo soucit a odpuštění, a nepochybně také obava, že to, co navrhuje Boleslav, je příliš riskantní tah, který nemusí vyjít… A kdyby nevyšel, znamenalo by to pro České knížectví totální zkázu a vymazání z mapy Evropy.
Václav se modlí v kapli, upřeně pozoruje chvějící se plamének svíčky, vzrušení z něj zvolna vyprchává. Bratr ho rozčílil, ale vztek není dobrý rádce…
Boleslav mezitím na svém hradišti u Labe prudce vejde do jizby, kde sedí v kruhu jeho nejvěrnější družiníci: Česta, Tuža, Tyra a velitel hradní posádky, nám už známý Hněvsa. Jediní, kteří za ním stáli, ať se dělo cokoliv, jediní, o nichž byl přesvědčen, že mu rozumějí, a před nimiž se nebál vylévat hořkost ze svého srdce. Přisvědčovali mu, když proklínal staršího bratra a označoval ho za bázlivého zbabělce, který měl raději dělat to, k čemu byl původně předurčen: modlit se, a meč přenechat schopnějším.
Teď sám vztekle hodí doprostřed stolu ten svůj. Zbraň pronikavě zařinčí, družiníci překvapeni vstanou z lavic a jako uhranutí zírají na ostrou čepel, po níž přebíhají odlesky plamenů z krbu… Jako by slyšel:
„Meč patří tobě, jsi zrozen v knížecím loži a máš všechny schopnosti dobrého vládce. Jestliže toužíš odstranit všechny místní vojvody, kteří ti překáží v cestě, pak bys měl začít ve vlastní rodině. Vždyť tvoje matka neváhala zadržet Ludmilu, když chtěla zradit. A co Václav? Nezrazuje snad také tvůj bratr svým chováním naši zemi?“
Chvíle rozhodnutí nastala 28. září roku 935… Moment, tohle musíme upřesnit. Ačkoliv 28. září je dnes oficiálním svátkem sv. Václava, půjde zřejmě o stejný omyl, jako když se za první republiky, v roce 1929, velkolepě slavilo svatováclavské milénium. Dnes už víme, že k události z mnoha důvodů muselo dojít roku 935. Stačí uvažovat dále: Boleslav se ke svému činu odhodlal teprve poté, kdy si byl jist, že se nemusí obávat pomsty Jindřicha I. Ptáčníka. V září Boleslav ještě nemohl tušit, co postihne
saského krále po 12. říjnu! K převratu tedy mohlo dojít nejspíš koncem října nebo začátkem listopadu.
Kde se tedy vzala tradice 28. září? Má to patrně ten důvod, že v liturgickém kalendáři se ke zmíněnému datu nacházelo prázdné místo, neobsazené žádným svatým. Navíc byl hned následující den zasvěcen archandělu Michaelovi, jenž váží lidské zásluhy i hříchy. A možná se odpradávna konala v tento den slavnost sklizně plodů a vína. Církev se proto snažila dát pohanskému svátku, stejně jako v případě Vánoc a Velikonoc, nový duchovní obsah. Není tedy náhodné, že 28. září ochutnáváme mladé svatováclavské víno…
Podle legendistů pozval Boleslav svého bratra Václava na svůj hrad do Boleslavi na vysvěcení nově dokončené kaple sv. Kosmy a Damiána, postavené hned vedle staršího kostela sv. Klimenta. Podle jiných legend šlo o křtiny Boleslavova druhorozeného syna. Slavnost byla pojata velkoryse. Po dopolední mši v kostele se celé odpoledne konaly jezdecké hry, jichž se prý zúčastnil i Václav, a sváteční den byl zakončen velkolepou hostinou.
Velmoži a družiníci hodují kolem stolů, přes sebou mají mísy plné masa, kořeněné kaše, chlebových placek a ovoce. Vesele se mezi sebou baví, ozývá se smích. Václav a Boleslav sedí vedle sebe. Stranou, na konci stolu, vidíme Drahomíru se skupinkou žen.
Podle mého mínění mělo být toto setkání poslední možností najít smírné řešení konfliktu mezi oběma bratry. Snad Boleslav ještě doufal, že Václav dobrovolně ustoupí.
Doufal však marně… Zírá teď zachmuřeně před sebe. Václav do něj šťouchne loktem, usměje se na něj, pozvedne k přípitku pohár. Boleslav bez zájmu sáhne po svém a trochu usrkne.
Drahomíra se na syny ze svého kouta pozorně a s obavou dívá… Hněvsa se najednou hřmotně zvedne a vytrhne z pochvy dýku, Podiven i ostatní Václavovi družiníci okamžitě sáhnou po zbraních… Drahomíra zděšeně vstane…
Boleslav se podívá na Hněvsu a zavrtí hlavou. Hněvsa se zachechtá, nakloní se s napřaženou dýkou přes stůl a nabodne si ze vzdálenější mísy kus masa. Všichni s úlevou klesnou zpátky na svá místa.
Jak praví legendista Kristián: Po třikráte spiklenci vstali se zbraní přichystanou, a po třikráte opět usedli, neboť síla boží jim nedovolila vykonat ohavný čin předčasně.
Václav se zvedne od stolu a zamíří ke dveřím. U vchodu mu sluha podává plášť a něco mu přitom šeptá do ucha…
Legendista popisuje další vývoj situace těmito slovy: Když totiž kníže zpozoroval, jak jsou rozdivočeni, zachoval sice nebojácný klid, ale přece spěchal, aby se co nejdříve zvedl od stolu. Na odchodu ho šeptem oslovil jeden z přátel: „Hle, připravil jsem ti potají koně, vsedni na něj, můj pane, a hleď co nejrychleji odtud odjeti. Neboť hrozí ti smrt.“
Václav se místo toho vrátil ke stolu a dal si nalít vína, aby pronesl přípitek:“ Ve jménu blahoslaveného Michaela archanděla vypijme tento pohár s prosbou a modlitbou, aby ráčil uvést naše duše v pokoj věčné radosti.“
Když mu odpověděli „amen“, vyprázdnil pohár, všechny políbil a šel do svého pokoje. Pitka pokračuje, Václavovi družiníci už jsou notně opilí, zpívají, mávají poháry nad hlavami…
Boleslav, Hněvsa, Tuža, Česta a Tyra se z hostiny nenápadně po jednom vytrácejí, jejich odchodu si nikdo nevšímá…
Snad jen Drahomíra, když odchází přes nádvoří ke svým pokojům, se ohlédne … a spatří Boleslava s hloučkem svým věrných, jak stojí v těsném kruhu u brány. Naklánějí hlavy k sobě, o něčem se domlouvají… Světla pochodní a paprsky měsíce vytvářejí dramatické stíny. Drahomíra si zhluboka povzdechne – snad by ráda něco řekla, ale neodváží se a jde dál…
Václav se nenechal přesvědčit, odmítl všechny Boleslavovy návrhy. Nešlo už dál vyčkávat, mohla by se promarnit doba příhodná k povstání. Spiklenci se rozhodli opít Václavovu družinu, aby ráno vyspávala a nebyla schopná svého pána bránit.
Václavovi družiníci už jsou totálně zpití, sluhové jim pilně dolévají poháry, někteří chlapi spí s hlavou na stole, jeden se najednou sesune ze stoličky pod stůl… Podiven vstane a vratkým krokem se vydá ke dveřím. Zapotácí se a sesune se podél stěny na podlahu.
Mraky, hnané větrem, prudce letí přes tvář měsíce.
Mnozí této noci nespali, podotýká legendista.
Václav se modlí ve svém pokojíku, klečí před stolkem, na který si postavil ke svícnu mariánskou ikonu. Tu, jak víme, kdysi dostal při postřižinách od babičky Ludmily. Vítr zmítá plaménky svíček…
Drahomíra sedí na okraji lůžka s hlavou v dlaních…
Také Boleslav bdí, upřeně zírá před sebe, oči se mu lesknou, snad jsou to slzy… Na co se to dívá? Na polici stojí hrubě vyřezaný dřevěný koník: hračka, kterou mu kdysi jako malému chlapci přinesl Václav.
Dříve se mělo za to, že obřadu Václavových postřižin požehnal řezenský biskup Tuto, později blahoslavený. Na biskupském stolci seděl coby devátý v pořadí dlouhých 37 let (893-930) a v procesu christianizace Čech představuje významnou postavu. „Prodlouženou rukou“ jeho biskupství zde byl nejen archipresbyter Pavel, ale i jeho spolupracovníci – mniši z řezenského kláštera svatého Jimrama (Tuto, sám též benediktin, byl jakožto řezenský biskup jeho opatem). Nás může těšit, že v tomto klášteře byl později pěstován svatováclavský kult. To zřejmě napomohlo i spojenectví Přemyslovců s císařem Jindřichem II., který v něm byl v mládí připravován k zamýšlené (a neuskutečněné) duchovní dráze.
Málo známá je jedna z hypotéz vycházející z jisté interpretace slovanských redakcí Václavových životopisů, že nová rotunda na Hradě prý měla být původně zasvěcena právě řečenému světci Jimramovi (Emmeramovi) z Řezna, misijnímu biskupovi a mučedníku franského původu. Pokud je to pravda a pokud by Jindřich Ptáčník nevěnoval českému knížeti ostatek svatého Víta, možná bychom měli na Hradě katedrálu svatého Jimrama! Připusťme, že tvrzení o původním (zamýšleném, nebo snad dokonce krátkodobě skutečném) patrociniu rotundy svatého Jimrama, které bylo změněno na svatého Víta, přesvědčivě vyvrací Dušan Třeštík v knize Počátky Přemyslovců Vstup Čechů do dějin Nejasnosti nebo mylný dojem možná vznikly i proto, že k vysvěcení rotundy mělo dojít 22. září 929 (či 930), čili na den svatého Jimrama.
Z výše zmíněných hypotéz by se mohlo zdát i to, že se Václav Jimramovi osobně zaslíbil… Subjektivně cítím, že by to znamenalo slib vstoupit do benediktinského řádu. Jenže k takovému slibu by muselo dojít před rokem 915, kdy se náš hrdina stává následníkem knížecího trůnu, pak už by na něco takového pomýšlet nemohl – a samozřejmě k tomu ani nedošlo. A po zralé úvaze a studiu Třeštíka považuji takový slib za čirou spekulaci. Uzavřít to můžeme konstatováním, že Václav prostě Jimrama uctíval coby světce a vážil si jej. A to tím silněji, že na jeho svátek došlo k vysvěcení Václavova kostela svatého Víta na Pražském hradě. Nic míň, ale ani nic víc.
Jimram je pak výjimečně vzýván i jako jeden z českých patronů (například v jedné z homilií Opatovického homiliáře z 11. století). Toto pojetí se neudrželo; v naší zemi dnes není žádná svatyně tohoto patrocinia (na rozdíl od Slovenska či Německa) a tohoto světce nejvíce připomíná název Jimramova, půvabného městysu na Vysočině (nazvaného ovšem podle jakéhosi majitele Jimrama); a historicky skutečnost, že jméno bylo oblíbeno třeba u Boskoviců či Pernštejnů.
S Tutem ještě budeme mít tu čest – o Václavovi věděl a pravděpodobně se i setkali. Leč co se postřižin týká, přikláním se k dnešnímu názoru, že modlitby odříkával (tj. obřadu žehnal) veronský biskup Notherius II. (kromě verze Notar psán také jako Nothar či Notker), zatímco samotný akt ustřižení vlasů zřejmě provedla kmenová knížata. Kde se tu vzal biskup až ze vzdálené Verony? Na tamějším stolci seděl od roku 915 (i tento fakt potvrzuje, že se Václavovy postřižiny mohly odehrát nejdříve tohoto roku) až do své smrti v roce 928. Kněz, teolog a historik Vojtěch Tkadlčík předpokládal setkání Vratislava I. s Notheriem přímo ve Veroně. Spíše však můžeme soudit na italské vazby a ambice bavorského vévody Arnulfa – víme, že Čechy spadaly pod řezenskou diecézi a Arnulf, posmrtně obdařený nepěkným přízviskem Zlý, do našich poměrů čile zasahoval. (Pro úplnost uveďme, že Rudolf Turek v knize Čechy na úsvitě dějin zastává názor, že zde Notherius alias Notar vůbec nebyl, ale že ve skutečnosti šlo o notáře-koepiskopa).
Podle historika Vratislava Vaníčka byl pozdější národní patron uveden do veřejného života spíše biřmováním. Řádným udělovatelem této svátosti je pouze biskup, což by svědčilo pro Notheriovu přítomnost (samozřejmě to nemusel být pouze on). První staroslověnská legenda o svatém Václavovi se zmiňuje výslovně o postřižinách, mně jako obřad, při němž byl slavnostně představen, „sedí“ spíše biřmování, jde ale jen o můj názor. Notheriova účast je každopádně něčím výjimečným. Pravda, zejména v případě biřmování je svátost oprávněn udělit biskup. Toho jsme v Čechách tehdy neměli, řezenskou diecézi zastupoval kněz Pavel. Domnívám se, že k tomu mohl být zmocněn. To, že se Notherius vydal na dlouhou a svízelnou cestu Evropou, svědčí o významu, jaký mělo v očích vyspělejšího a dávno už křesťanského světa České knížectví, stojící dosud na rozhraní starého a nového náboženství. Stejně jako o tom, že nový vládce Vratislav a jeho designovaný nástupce Václav nepředstavovali bezvýznamné figurky. Co se mohlo honit hlavou posledně jmenovaného? Mimořádně inteligentní a citlivý Václav si jistě uvědomoval, že i v takto útlém věku končí čas bezstarostného dětství, vyplněného hrami – a netypicky též vzděláváním. Že víra je tu nejen pro vnitřní život jednotlivce, ale panovníkovi rovněž dodává posvěcení a oporu. Že tváře kmenových předáků sice může občas prozářit uctivý úsměv, avšak za ním se skrývá sveřepá tvrdost a neústupné prosazování vlastních zájmů i za cenu krve. Že si může užívat okamžik slávy, jenže ho čeká především tvrdý boj a břemeno vládnutí volně sdruženému společenství, které se může kdykoli obrátit proti němu…
Tento den je pro nás mimořádně významný, neboť mezi kamennými zdmi – už to je výjimečné! – dochází k Václavově iniciaci hned dvojího druhu: jednak ve smyslu církevní svátosti, jednak s ohledem na přerod dítěte v zodpovědného mladého člověka. A to ještě nikdo netušil, že dosud mladému Vratislavovi vyměří Bůh už jen pár let pozemského života… Chlapec bezpochyby vnímal duchovní i veřejný rozměr okamžiku. Jeho zrak se chvílemi obracel k důstojně se tvářícímu otci, k zamyšlené matce (v té době možná očekávající narození syna Boleslava), ale především k milované babičce Ludmile, která mu láskyplný pohled s úsměvem vrátila.
Vraťme se na Staroboleslavskou poutní cestu. Prvních jedenáct kaplí, od Staroboleslavské po Heyndorffskou, jsme si mohli jen představovat. Zdálo by se, že v případě Horažďovské (či Horažďovické) kaple, stojící v poli mezi ulicemi Ke Klíčovu a Čakovická, se na nás poprvé usmívá štěstí. Jenže podle dnes převažujícího názoru jde o mladší náhradu zbořené původní kaple, která navíc stojí jinde než její předchůdkyně. Tento názor operuje i s předpokladem, že výstavba organizovaná jezuity dodržovala rozestup „délky mostu Pražského“, co je v rozporu se vzdáleností mezi předchozí a touto kaplí. Posledně jmenovaná sice působí „staroboleslavsky“, ale věřme odborníkům, že
originální není. A povězme si, že jejím donátorem byl další muž, o kterém se dočtete v knihách Utajené hrady a zámky I. a Místa zrychleného tepu: František Eusebius hrabě z Pöttingu a Persingu, po němž se dodnes jmenuje pražská Petynka. Následující kaple, zvaná Hradčanská, nás zbavuje pochyb o své původnosti, protože se nedochovala. Podobně jako ty z pomezí Libně a Vysočan doplatila na nekulturnost počátkem sedmdesátých let minulého století. Mrzí mě to tím silněji, že se vztahovala k hradčanskému klášteru kapucínů, k němuž mě pojí silné pouto. Stávala za Autobusovými garážemi Klíčov, a tak nás za zdlouhavé obcházení (přebíhat rušnou Čakovickou nedoporučuji!) odmění odvážné oblouky nad touto užitkovou stavbou – skvělé dílo Josefa Zemana.
Následuje opět cesta výrazně delší než „délka mostu Pražského“, protože pokud by přeběh nad Čakovickou znamenal velké riziko, totéž nad Kbelskou by bláhovému cestovateli přineslo okamžitý odchod z tohoto světa. Jeníkovská kaple, krášlící pole východně od Beladovy ulice, je už nezpochybnitelně původní. Konečně!
Nově vysázenou alejí letíme vstříc letectví zaslíbeným Kbelům
Na jejich okraji postává Kájovská kaple, opět přeživší, a navíc opakovaně opravovaná. Vedle ní si povšimneme věkovitého patníku či hraničního kamene, ale údaj na něm už nedokážeme rozluštit.
Podobné štěstí jako její předchůdkyně neměla kaple Kladrubská na rohu ulic Hůlkova a Košařova, zbořená v roce 1975. Upomíná na ni kříž Via Sancta Mariana s pořadovým číslem 16.
Za Krupeckou kaplí se musíme vypravit do kasáren. Pán z ostrahy je sice milý, jenže o této památce netuší. Naštěstí si brzy uvědomím svůj omyl, tudíž míříme Mladoboleslavskou ulicí dál, až na parkoviště Muzea letectví a kosmonautiky. Kapli hezky opravili, ovšem o Dni osvobození se do Kbel vypravilo velké množství návštěvníků, a tak jsme se sotva propletli mezi automobily.
Kulmenská kaple, podle Chlumu Svaté Maří někdy nazývána též Chlumecká (jednu toho jména jsme už viděli) a zbudovaná díky křižovníkům, stávala v severním cípu letiště. Namísto zbořené památky nechala Městská část Praha 19 vystavět repliku u křižovatky ulic Sedlářova a Polaneckého, tedy severozápadně od původního umístění. Tam už to nešlo, jde o jakési ohrazené staveniště či skladiště.
Zůstáváme ve Kbelích, ačkoli charakter se zcela proměnil: z armádního území jsme se dostali mezi „civilisty“. Duchovním centrem je moderní kostel svaté Alžběty Durynské – a na hezky upraveném prostranství mezi ulicemi Vrchlabská a Železnobrodská na nás čeká Kutnohorská kaple. Opět jen novodobá replika; původní stávala o něco jižněji, u sochy svatého Vojtěcha od vynikajícího barokního sochaře Jana Antonína Quitainera. Obraz v kapli byl namalován podle rytiny Samuela Dvořáka v knize Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi, kterou napsal jezuita Jan Tanner. Zobrazuje Václavův příchod na říšský sněm, o kterém jste si už přečetli. Tannerova publikace vyšla v roce 1679, proto se tento letopočet považuje za ukončení cesty a výstavby kaplí.
Představme si jejich původní výzdobu. Svatováclavské výjevy byly umístěny do dolní části, zatímco nahoře se nacházely mariánské. Pojmenovány byly podle názvů poutních míst, odkud pocházela konkrétní socha či obraz Madony. Zajímavé je, že kaple byly od Prahy řazeny abecedně, a to s výjimkou první a poslední: obě nesou název Staroboleslavská a jako jediné dvě nejsou zasvěceny mariánským poutním místům. Ostatní jména jsou vesměs řazena podle abecedy (druhá kaple je Aitlická a předposlední Zbraslavská; někdy je z takového pořadí vybočeno, což teoreticky může být dáno i novodobými názvy). Na jedné boční stěně niky si poutník mohl přečíst modlitbu k Panně Marii a na druhé popis svatováclavského výjevu, vpravo nahoře viděl jméno donátora a vlevo jeho erb. Z architektonického hlediska mají kaple niku, zakončenou obloukem, mezi dvojicí toskánských sloupů. Zastřešuje je trojhranný tympanon, ve kterém bylo většinou kruhové slepé okénko, a završuje kamenný křížek.
Stále v intravilánu Kbel si prohlížíme náměstí Františka Strašila. Lauretánskou kapli na Hradčanech nevidíme, takže odkaz na Loretánskou Madonu přišel zkrátka. Ve Kbelích je ale příjemně a zdejší informační systém (umístěný mimo jiné do autobusových zastávek) si zaslouží velkou pochvalu, stejně jako repliky zaniklých kaplí.
Také další je Lauretánská, ovšem nikoli na Hradčanech, tentokrát z Hájku. Proto je zvaná též Hájecká. Poutní místo Hájek u Červeného Újezda je dalším cílem našich cest a věřím, že na něj brzy dojde! I k němu vede poutní cesta a za tento počin vděčíme zajímavému rodu říšských hrabat Žďárských ze Ždáru; rodině, která společensky a majetkově na nějakou dobu oslnivě zazářila, jenže vroucí barokní zbožnost a odklon od světských záležitostí přispěly k jejímu vymření. A nepřežila ani kaple – dnes ji tu sice vidíme, ovšem jen jako novodobou repliku a přibližně 160 metrů jižně od původního umístění.
Kolem městské farmy a po okraji kbelského „Pralesa“ se vydáváme hledat kapli Litomyšlskou, nacházíme však jen bujnou vegetaci. Prameny dokonce mlčí i o tom, kdy zanikla.
Dáváme pozor, zda nezazní výkřik „fór“, který signalizuje míček svištící vstříc našim lebkám, neboť se pohybujeme v těsné blízkosti golfového hřiště. Na jeho ploše se dochovaly hned dvě kaple: Nezamyslická dále od silnice a Nicovská u ní. Myslím, že tyto památky jsou v areálu takového sportoviště světovým unikátem.
Nicovská kaple je navíc pojítkem se staroslavným Břevnovským klášterem, neboť jejím donátorem byl opat Tomáš Sartorius, což do našeho putování vnáší svatovojtěšský prvek; jakož i svatého Vintíře, kterého tak nespravedlivě a zlovolně pomluvil František Palacký.