Vlastimil Peška – Kotrmelce
PROČ MI TO NIKDO NEVYSVĚTLIL? Vzpomínka mě zavedla do časů, kdy jsem navštěvoval druhou třídu základní školy a jednou týdně jsem musel po vyučování absolvovat hodinu náboženství. To proto, že moje máma byla silně věřící a nemohla dopustit, abych byl i já připravený o ten zázrak výchovy katolického vyznání. Je odvěká pravda, že ideologové nejrůznějších směrů a vyznání vždy dobře věděli, že se nejlépe masíruje mozek dítěte. Pokud nevěříte, pak můžete takovou masáž vyzkoušet na svém potomkovi, i když vám to nedoporučuju. Zkuste mu například vštěpovat, že je libozvuk něco odporně škaredého, a naopak, že je disonance, chcete-li kakofonie, něco průzračně nádherného. To si nevymýšlím, takový zvrácený experiment na svém synkovi vyzkoušel jeden velmi proslulý sbormistr. Sedl ke klavíru a zahrál tříletému Matýskovi například melodii dětské písně Pec nám spadla. Obrátil se k dítěti a řekl: „Slyšel´s, Matýsku? Fuj, to bylo škaredé! To se nedá poslouchat!“ Hned na to začal břinkat do klavíru nesmyslné kakofonické akordy a přitom nadšeně od klavíru volal: „Tomu říkám krása! Slyšíš, Matýsku, tu boží hudbu?“ Dětský mozek je učenlivý, vnímavý a dosud nezatížený ideologickými zhovadilostmi, a tak se do něho vejde cokoliv. Protože zkušenosti teprve vytváří, tak není schopen rozlišit, zda mu dospělí předávají fakta či blbosti. Obé pak dokáže zpracovat v krátkém horizontu. A tak když paní učitelka v mateřské školce, kam malý Matýsek nastoupil zhruba po půl roce otcova domácího školení, zahrála dětem na klavír Pec nám spadla a chtěla, aby děti písničku opakovaly, začal Matýsek volat: „Fuj! To bylo škaledé!“ A jak byl vycvičený, zacpal si ručičkami obě uši a dodal: „To se nedá poslouchat!“ Naučeně přešel ke klavíru a začal do něho bušit pěstičkami neuspořádané pazvuky a volat: „Boží hudba!“ Učitelka byla naprosto konsternována a netušila, co se děje: „Je to syn proslulého sbormistra! Myslíš si, že je už ve třech letech kritický k mému hraní?“ popisovala v poledne událost ze své třídy ředitelce školky. Postupem času zjistil Matýsek bez jakéhokoliv směrování, že mu dělá větší potěšení poslech harmonické hudby a s radostí si zpíval písničky od Olympiků a na celé čáře zvítězila písnička Holky z naší školky. Snahu pana otce o převýchovu ke kakofonii přirozeně zavrhl. Naštěstí nebyl pan sbormistr idiot a nechal dalšímu vývoji svého syna volný průběh. Výše popsané mě, jako sedmileté dítě, potkalo v již naznačené podobě. Vrazit dítě do náboženství, ve kterém ho pedagogikou nepolíbený kněz začne učit odříkávat zpaměti modlitby, aniž by vysvětlil to nejzákladnější PROČ? To vede rozvíjející se mozeček buď k naprostému otupění, anebo naopak k naprostému odmítnutí. Je nasnadě, že se vyučujícímu knězi více zamlouvají děti, které poslušně drmolí nesrozumitelné modlitby, než dítě uvažující jiným směrem. Byl to můj případ. Vzpomínám si, jak se vyučujícímu knězi nepodařilo kvůli mně dokončit modlitbu Zdrávas Maria. Neváhal jsem a hned jsem se hlásil: „Prosím, mě by zajímalo, co to znamená zdrávas, také milostiplná a proč je s Marií nějaký pán?“ Kněz byl očividně zaskočen a další dialog vypadal jako rozhovor Spejbla a Hurvínka. Už úvodní slovo modlitby Zdrávas bylo pro kněze nevysvětlitelným oříškem. „Matesi!“ začal přísně, „není slušné přerušovat modlitbu!“ „Tak mi, prosím, vysvětlete aspoň ten zdrávas,“ řekl jsem s velkou pokorou. „Zdrávas je začátek motlitby!“odpověděl mi kněz. „Prosím, ale mě by zajímalo, co to slovo znamená?“ Kněz chvíli tápal, protože si zřejmě uvědomil, že se celý život modlí něco, čemu sám nerozumí, a pak řekl: „Zdrávas je menší zrnko na růženci, ale neptej se mě, co je to růženec, to se budeme učit až příští měsíc.“ Nedalo mi a optal jsem se ještě jednou: „Tak proč se nemodlíme menší zrnko na růženci Maria, milosti plné?“ a už mě kněz táhl za límec a vyhodil za dveře na chodbu. Neměl to se mnou lehké. Ostatní děti
byly poslušné boží ovečky, které se daly úspěšně stádovat, a o to přece šlo. Na konci vyučovací hodiny náboženství jsem byl milosrdně pozván do třídy, abych viděl, jak farář rozdává obrázky panenky Marie všem poslušným dětičkám. Já jsem samozřejmě nedostal nic. To, že si kněz stěžoval na mé chování v náboženství nejenom mámě, ale také babičce, aby byl úspěch mé převýchovy zaručen, nebudu obšírněji komentovat. Prostě jsem to schytal a tehdy se projevil můj táta jako naprostý frajer: „Když neumí velebníček klukovi vysvětlit základní pojmy, tak je to blb a není třeba, aby Mates navštěvoval jeho výuku!“ To moje máma obrečela, protože bych mohl být připraven o první přijímání, bez kterého přece nemůžu být. Zavřela se s otcem do ložnice, aby z ní asi po dvaceti minutách vyšla s oduševnělým výrazem v obličeji. „Matýsku, budeš chodit do náboženství až do prvního přijímání! Ale běda tobě, jestli se pana faráře ještě na něco zeptáš! Když něco nebudeš vědět, tak si to zapiš nebo zapamatuj a já ti to ráda vysvětlím!“ Chtěl jsem mamince udělat radost, a tak jsem skutečně držel jazyk za zuby. Ovšem po svém. Všechny ovečky poslušně drmolily modlitby a já zarytě mlčel. Ani to se velebníčkovi nelíbilo a opět si stěžoval. Já jsem však i za cenu pár pohlavků ve svém malém odboji srdnatě pokračoval. A pak přišel ten největší nonsens. Blížilo se první přijímání a to znamenalo, že budu nucen s ostatními ovečkami přistoupit k první zpovědi. Proč se musí člověk vyzpovídat, aby pak mohl spolknout kousek nechutné oplatky, mi pořádně nevysvětlila ani máma. Aby měly děti jasný návod, jak se zpovídat, a především z čeho, tak jsme vyfasovali malé knížečky se seznamem hříchů. Odhaduji, že jsem osmdesáti procentům hříchů uvedených v seznamu vůbec nerozuměl. Copak může osmileté dítě chápat, co například znamená: Nepožádáš statku svého bližního? Zmatek v hlavě. Proč bych měl nějakého bližního, když vůbec nevím, kdo to je, nežádat o statek? A co když žádný statek nemá?! Nebo: Nesesmilníš. Nepožádáš manželky svého bližního. To snad musí uznat i ten nejortodoxnější katolík, že osmiletý hošík nemá se smilněním vůbec nic společného. Natož aby běhal na noc za sousedkou. A to, že vůbec nezná význam samotného slova smilnit, je zbytečné komentovat. Chtěl jsem mamince i faráři udělat radost, a tak jsem si sepsal seznam mých hříchů. Dal jsem si předsevzetí, že budu ten největší hříšník z naší třídy. Když jsem přistoupil ke zpovědnici a začal se kajícně vyznávat ze svých hříchů, tak farář málem vypadl ze zpovědnice. Dodnes slyším, jak vysokým hláskem čtu seznam sepsaných sebeobvinění: „Zanedbával jsem náboženské vzdělávání. Nemodlil jsem se před jídlem ani před svačinou. V neděli jsem těžce pracoval a nechodil do kostela. Choval jsem se neuctivě k rodičům. Nedbal jsem jejich rad a napomenutí. Škodil jsem si na zdraví nemírným sportem a pil lihové nápoje. Zmlátil jsem bližního, který mi odmítl vrátit mé kolo. Na samici v králíkárně jsem křičel děsivým hlasem, až z toho měla smrt! Záviděl jsem našemu psovi, že si umí olizovat přirození. Požádal jsem souseda, zda bych u nich nemohl spát s jejich Věrkou z úterka na středu, protože jsem měl nemravný sen, jak jí ukazuji pinďoura. Kradl jsem ve školní jídelně meruňkové knedlíky, jelikož je mám moc rád, a s nikým bych se o ně nerozdělil, protože jsem lakomý. Bažil jsem a stále bažím po automobilu, který by byl nejrychlejším na celém světě. Pro to auto jsem schopný se vzdát své víry. Kudy chodím, tam pomlouvám své spolužáky, že jsou hloupí. V pátek jsem se cpal salámem a naváděl k hříchu našeho psa, který se mnou ochotně hřešil. Pýcha, lakomství, nemravnost, závist, nestřídmost, hněv a lenost patří k mým denním hříchům, kterým nejsem schopen odolat. Jestli mi Bůh odpustí mé neskonale odporné hříchy, pak jsem ochoten uvažovat, že bych v něho začal věřit.“ Farář koktal něco o boží spravedlnosti, milosrdenství a že mi bude odpuštěno, pokud se půjdu k oltáři pomodlit desetkrát Otčenáš a desetkrát Zdrávas Maria. Netušil jsem, jak je lehké zbavit se všech hříchů. V neděli byla velká církevní sláva. Poprvé jsem pozřel tělo Páně, jak mi před vložením nechutné oplatky do úst řekl farář. Zdálo se mi divné, že ze mě farář udělal lidojeda, ale raději jsem mlčel, protože by mi to zase bylo vyčítáno. Ale proč mi to nikdo nevysvětlil?
V našem rodinném albu lze vidět fotografii, na které jsem za malého fešáka a držím v ruce svíčku. Vedle mne stojí moje hrdá matka a pan farář, který se také usmívá. V mém obličeji se však zračí jasné PROČ? Poznámka pro rejpaly: Zřejmě dnes probíhá výuka náboženství sofistikovaně a dětem jsou hravou formou vysvětlovány taje náboženského života. V mém dětství tomu tak nebylo. Církve tak kvůli svému zkostnatělému přístupu k výkladu základních náboženských pojmů přišly o mnoho budoucích věřících.
Letadlem do Prahy K desátým narozeninám jsem dostal od táty báječný dárek. Poletím poprvé letadlem z Brna do Prahy. On tam bude pracovně a o mě se budou starat Vejvalkovi, u kterých budeme spát. Vejvalkovi byli velcí přátelé naší rodiny. Paní Vejvalková, které se říkalo „máti“, byla ve svém mládí služkou v naší rodině. Ráda tvrdila, že se ve svém životě neměla nikdy lépe. Osmačtyřicátý rok ji od naší rodiny definitivně odloučil, protože byla dědečkova stavitelská firma se sto padesáti dělníky znárodněna a děda byl ocejchován jako buržous a vykořisťovatel pracujících. Nebylo mu nic platné vysvětlovat rudým zástupcům „lidu“, že všem svým věrným zaměstnancům postavil rodinné domky za velmi výhodných podmínek, což by nemělo být klasifikováno jako vykořisťování! Takové plané řeči si mohl nechat pro sebe, jak mu bylo vysvětleno jedním ruďasem. Naše rodina se nejednou setkala s nevděkem zaměstnanců. Poprvé to zažil můj dědeček, později otec, který byl vedoucím architektonické kanceláře, a nakonec i já, který jsem dělal víc než čtvrt století ředitele divadla. Panečku, jak to fašouni, ruďasové, odboráři a vůbec všechny politické zrůdy báječně ovládají! Vyvolat strach a obavy o práci mezi zaměstnanci podniků či v obyvatelstvu je docela jednoduché a vždy skvěle účinné. A tak se mého dědečka nezastal ani jeden z jeho bývalých zaměstnanců, protože měli všichni obavy o své rodiny a nikomu se nechtělo do kriminálu. Ale to jsem odbočil od máti Vejvalkové, která měla až do čtyřicátého osmého příjmení Smejkalová. Když jí skončilo vykořisťování v naší rodině, tak se provdala za otce Vejvalku, který byl dlouhá léta skvělým obchodním partnerem dědečka. Na začátku padesátých let se přestěhovali za prací do hlavního města a stali se z nich Pražáci. Bydleli v Dejvicích v Zelené ulici, která se kupodivu i za minulého režimu jmenovala stejně. Každý rok nás otec Vejvalka navštěvoval na přelomu května a června, kdy si pravidelně vybíral svoji dovolenou. Nikdy nenapsal, nikdy nezavolal, prostě se vždy nečekaně zjevil. Asi ho bavilo, jak jsou všichni v naší rodině mile překvapeni, že přijel do naší střediskové obce, aby dědečkovi a tátovi pomohl s prací v lese a v zahradě. Nejraději štípal dřevo. Celý den si pobrukoval a sekyrka mu v ruce doslova hrála. Za týden, někdy za čtrnáct dní najednou nebyl. Nikdy nikomu neoznámil, že další den odjede do Prahy. Když jsem se probudil a měl na svém nočním stolečku „Žižku“, to byla papírová mince v hodnotě dvaceti pěti korun, na které byl vyobrazen husitský vojevůdce nechvalné pověsti Jan Žižka z Trocnova, tak mi bylo jasné, že „táta“ Vejvalka zmizel jako duch. Byla polovina dubna roku 1964 a moje cesta letadlem se přiblížila. Dopravcem mě a táty na brněnské letiště byl můj dědeček, který nás tam zavezl naším automobilem značky Ford Anglia. Podle instrukcí otce jsem věděl, že poletíme letadlem Iljušin Il 14 a že budeme v Praze za padesát minut. Když jsme vkročili do odletové haly, tak jsem se neočekávaně ocitl v sedmém nebi. Na stejné letadlo čekaly pěvecké hvězdy nejenom šedesátých let, které byly miláčky celého národa a už třetím rokem je fanoušci nominovali na přední místa soutěže Zlatý slavík. Mým favoritem byl Waldemar Matuška a Eva Pilarová, kteří teď se mnou seděli
ve stejném letadle. Walda dokonce přes uličku na vedlejším sedadle s Pavlínou Filipovskou. Neuvěřitelné. Byl jsem z toho úplně vedle, že jsem Waldu i ostatní zpěváky zapomněl požádat o autogram. Že letěl i Karel Gott, Karel Štědrý, Jiří Suchý, Jiří Šlitr a Hana Hegerová, mi připadalo dost dobré, ale Walda vedl. Když se mě dokonce Walda zeptal, jestli se nebojím letět, a já mu odpověděl, že ne, protože se učím hrát na housle, tak bylo v letadle až do Prahy veselo a všichni ti báječní umělci chodili obdivovat odvážného desetiletého houslistu. A tak to vypadalo, že jsem v letadle Il 14 největší hvězdou já. Když jsme s tátou v cíli naší cesty zazvonili na zvonek u bytu Vejvalků v Zelené ulice, ozvalo se za dveřmi bodré: „Koho to k nám čerti nesou?“ Otevřeli se dveře a od ucha k uchu rozesmátá tvář máti Vejvalkové nás vítala s otevřenou náručí. Přitom volala do pokoje: „Táto, pojď se podívat! Máme vzácnou návštěvu!“ Po malé chvíli mě máti Vejvalková zavedla do malého pokojíčku, ve kterém budu spát, a povídá: „Vidíš tu rudou hvězdu na tom vysokém baráku?! To nám tu vystavěli hotel Internacionál, aby z našich oken nebylo vidět vůbec nic. Chodím tam uklízet pokoje. Ale jinak je v Dejvicích dobře.“ Protože jsem ještě nikdy neviděl tak obrovský hotel, který se stal chloubou socialistického realismu, tak jsem na ten „zázrak“, který zhatil Vejvalkům pohled do Podbaby, koukal jako na zjevení. Obzvlášť mě fascinovala obrovská rudá hvězda, která mi v noci svítila do pokoje a já měl pocit, že jsem mladý tavič ocele. Tato asociace mi naskočila ve vzpomínce na četbu knížky o malém Jarkovi, který zabloudil v Třineckých železárnách a strýčkové dělníci ho vozili na ještěrce po továrenském objektu a ukazovali mu, jak se taví železo ve vysokých pecích. Nad tou továrnou zářila velká rudá hvězda, podobná hvězdě na hotelu Internacionál. Knihu o Jarkovi v Třineckých železárnách mi k přečtení doporučil můj spolužák Plca. Zašel jsem do obecní knihovny a ten poklad jsem si vypůjčil. O tom, že by mi takový literární skvost koupil někdo z naší rodiny, se dalo úspěšně pochybovat. Obzvlášť moje maminka. Ta byla odkojena Kájou Maříkem. Pro synka, který náhodou zabloudil do Třinecké železárny, by neměla pochopení. Mě však ta dětská kniha plná ideových plků doslova uchvátila. Obzvlášť když naučil jeden strýček dělník jezdit Jarka s pojízdným vozíkem, kterému se říká ještěrka. Řídit jednou ještěrku byl můj klukovský sen, který se mi nikdy nesplnil, čehož vůbec nelituji. Lituji jenom sám sebe a mé vrstevníky, že jsme byli ruďasy vykrmováni ideologickými nonsensy. Inu, je to stará vesta, že se nejrůznější ideje a lži nejlépe vtloukají do hlav dětí. Táta Vejvalka si vzal za úkol, že mě seznámí se základními památkami Prahy, a tak jsme druhý den ráno vyrazili pěšky na Pražský hrad. Když jsme přecházeli Kulaťák, který v šedesátých létech nesl hrdý název náměstí Říjnové revoluce, tak se ozvalo zaskřípání brzd městského autobusu a my jsme se s otcem Vejvalkou příšerně vylekali, protože nás ten kolos málem přejel. Poprvé a naposledy jsem viděl otce Vejvalku, kterak se spravedlivě rozčiluje! Řidič na něho z okénka řval: „Seš slepej, ty vole?! Kdybych nedupnul na brzdu, tak mohla bejt z tebe i z toho kluka sračka!“ Otec Vejvalka se nedal: „Kdybyste měl zapnutej blinkr, tak jsme nepřecházeli! A toho vola si vyprošuju! Husy jsme spolu nepásli!“ „Ty debile!“ pokračoval ve svých urážkách vulgární řidič, „a co mě asi bliká? Prdel, nebo co?“ „Zacpěte si ta nevymáchaná ústa! Nevidíte, že je se mnou desetiletý chlapec!?“ zaútočil otec Vejvalka na řidiče a pak se obrátil k chodcům, kteří vzniklou situaci pobaveně sledovali. „Lidi, vždyť jste to viděli. Ten vrahoun zapnul blinkr až poté, co nás málem přejel!“ Ale kdepak český lid. Ten vidí jenom tehdy, když se mu to hodí. A ti, co vidí, ti raději nevidí, protože se nikdy neví, jestli se to viděné nemůže obrátit proti nim. A tak nikdo nic neviděl a všichni svorně mlčeli. Zato začala troubit auta, která se shromáždila za zastaveným autobusem, a tak řidič zvedl na otce Vejvalku prostředníček, a než se rozjel, tak ještě z okénka houknul: „Většího vola jsem ještě neviděl!“
Otec Vejvalka byl z hulvátského řidiče úplně vedle. Zapomněl, že je šetrný jedinec a nastoupil i se mnou do tramvaje. Mně to vůbec nevadilo, protože jízda tramvají byla pro mě skutečným zážitkem. Tu jsme v naší střediskové obci neměli. Snad od svých šesti let se mi zdávalo, že má u našeho domu tramvaj zastávku. Naskočím do ní a frčím si to do školy. Ovšem jízda pražskou tramvají byla proti mým snům nepřekonatelné žúžo. Tramvaje jezdily ještě v polovině šedesátých let s dveřmi, které se ovládaly ručně a vesměs byly stále otevřené. Toho využívali šikovní cestující k předčasným výstupům či nástupům mimo zastávku. To se mi moc líbilo, jak mladí pánové po výskoku z tramvaje běželi zhruba deset až patnáct metrů s jedoucí tramvají, aby sebou neflákli. Nejvíce cestujících naskakovalo a vyskakovalo v zatáčkách, ve kterých musela tramvaj zpomalit. To se odvážily vystoupit i mladé dámy v podpatcích. Vzpomínám si, že jsem se těšil, až vyrostu a zmužním, a jak se stane vyskakování a naskakování do tramvaje mojí doménou, kterou budou obdivovat holky. Pokud přijedu na návštěvu do Prahy, tak mě budou obdivovat buchty, jak se říká holkám v našem hlavním městě. Toho jsem se nedočkal. Když jsem zmužněl, začaly jezdit tramvaje, které měly automatické zavírání dveří a zamezovaly cestujícím v jejich ekvilibristických kouscích. Otec Vejvalka se z prožitého šoku na Kulaťáku vzpamatoval až na Letné, kde jsme vystoupili. „Za všechno může ten vrahoun! I tvého dědečka okradli kvůli jemu a jeho nohsledům. Pojď, ukážu ti místo, kde ta opice ještě před dvěma roky stála!“ a zavedl mě na místo, kde v listopadu roku 1962 nechali soudruzi vyhodit do povětří pomník Stalina. Další turistika s otcem Vejvalkou po pražských památkách už byla pouze pěší. Další den mě znovu potkalo potěšení jet tramvají. Přesvědčil jsem tátu a paní Vejvalkovou, že je naprosto nutné navštívit některé z pražských kin, ve kterém promítají Sedm statečných. Několik kluků z naší třídy už tu westernovku vidělo v Brně a to se ví, nemohl jsem zůstat sto let za opicemi. Těšil jsem se, až budu po návratu ve třídě vyprávět, že jsem viděl Sedm statečných v Praze. Žadonil jsem tak dlouho, až vzala máti Vejvalková noviny a našla, že se Sedm statečných hraje v kině Blaník na Václaváku. Otec Vejvalka prohlásil, že ho na Václavák nedostaneme ani párem volů, protože by musel utrácet za tramvaj. I když můj táta vytáhl peněženku a vyndal na stůl předpokládaný peněžní obnos mého výletu do kina, nebyl k obměkčení. Máti Vejvalková se na návštěvu kina také netvářila příliš nadšeně, ale nakonec prohlásila: „Já ty střílečky nemám ráda, ale co bych pro to naše zlatíčko neudělala!“ Druhý den odpoledne jsme z konečné tramvaje, která byla naproti chloubě socialistického realismu, tedy hotelu Internacionál, vyrazili směr Václavák. V kině bylo nabito. Když jsme vstoupili do sálu, oslovil nás prodavač eskym. Na to jsem koukal jako na velký luxus. Ještě nikdy jsem v kině neviděl, že by divákům nabízeli mražené výrobky. Inu, není se co divit, když jsem až do té doby navštívil jenom kino v naší střediskové vesnici. Máti Vejvalková byla mlsná jako koza, a tak neodolala a zakoupila dvě eskyma. Jedno stálo celých padesát haléřů. Pokřižovala se nad tou hrůznou cenou, ale pak prohlásila: „No co, na výletě jsem jednou za uherský rok, tak co bych si nedopřála!“ Za půl hodiny však chtěla z kina odejít, protože byla hrůzou bez sebe. Poté co v ději filmu Sedm statečných zaútočí na nebohé vesničany Calverova banda a jeden z bezperáků usekne bezejmennému vesničanovi hlavu, vyjekla hrůzou: „Fuj! To je jako v Holešovicích na jatkách!“ A pak mi pošeptala: „Já se na tu hrůzu dívat nebudu. Jestli chceš, tak se dívej, počkám venku!“ Naštěstí jsme seděli na kraji, a tak se odcházející máti Vejvalková nemusela drát přes usazené diváky. Bylo by to určitě komické, protože byla pěkná kulička. Když jsem po konci filmu vešel do foyeru, uviděl jsem na lavici u propagační stěny sedět nešťastnou máti. „Že já koza odešla. Těch tvých Sedm statečných mě přišlo pěkně draho. Než to skončilo, tak jsem spráskala sedm eskym! Ale tátovi ani muk! Jinak bude tichá domácnost! To by byla moje smrt!“ Měla pravdu. Byla neuvěřitelně upovídaná.
Ten den na mě čekalo ještě jedno velké překvapení! Když jsme se vrátili z kina a máti Vejvalková nenápadně zmizela v ložnici, aby nemusela podávat referáty o naší návštěvě kina, zavelel můj táta s nadšením: „Kluci, jdeme na fotbal! Na Julisce hraje Dukla se Spartou!“ Otec byl bývalý fotbalista a oponovat mu, že na fotbal nemusíme, bylo naprosto zbytečné. I otci Vejvalkovi zazářily oči a rázem zapomněl na svoji škudlivou povahu. Juliska je ze Zelené ulice pěší chůzí snad necelá čtvrthodinka, a tak jsme o půl sedmé vyrazili! Cestou na Julisku táta Vejvalka poznamenal: „Měli byste, kluci, přijet častěji. Představte si, co mě ta má řekla. Jen si běž, když tu máme kluky z Moravy! Když chci sem tam někdy zajít na fotbal, tak hudruje jako krocan!“ Kráčeli jsme vesele k Julisce, když si můj táta všiml, že otec Vejvalka nese v ruce Rudé právo. „Proč nesete na fotbal ruďasa?“ „Dám si ho pod zadnici na betonové tribuně. Na to jsou ty noviny užitečný. Ruďas je největší, a na sezení nepraktičtější.“ A ještě dodal: „Tohle vydání je z roku 1954.“ „To jsem se narodil!“ díval jsem se s údivem na deset roků staré noviny. Debata o novinách na sezení však nebyla ještě u konce. Můj táta kupodivu vytáhl z malého ruksaku, který nám dala s sebou máti Vejvalková, také Ruďasa a povídá: „Máti nám ho přibalila k pití. Prý kvůli vám, protože trpíte na vlka. Mám vám ruďase na Julisce vnutit!“ dodal otec a zadíval se na křenícího se tátu Vejvalku: „To je celá máma. Ta se o mě stará jako o kojence! Nebýt jí, tak netrefím ani na záchod!“ Na fotbalový mač za účasti otce Vejvalky a mého táty jsem se začal opravdu těšit. V Dukle tehdy hráli skvělí hráči, kteří v roce 1962 přivezli z mistrovství světa stříbrné medaile. Byli doslova miláčky fotbalových fandů. Neuvěřitelné, na vlastní oči jsem spatřil Masopusta, Pluskala, Nováka a Jelínka. Posledně jmenovaného neměli, bůhvíproč, v lásce fandové Sparty, kteří na něho pořád hulákali: „Jelene, jelene, oči máš zelené!“ a smáli se té pitomosti jako imbecilové. Měli jsme nevýslovné štěstí, že jsme se usadili zrovna pod hnízdem těch křiklounů. Od začátku zápasu pořád jen pískali a řvali hrubá slova, kterými uráželi hráče Dukly. Byl to tehdy jenom slabý odvar budoucích hooligans a ultras, ale síla to byla. Především pro mě a zřejmě i pro tátu a otce Vejvalku. Takový kravál na fotbale jsem v naší střediskové obci, ve které se hrál okresní přebor, nezažil. Inu, Praha je velké město, a tak musí být i na fotbale velký kravál. Táta Vejvalka byl z těch ukřičených fandů Sparty nervózní. Pořád se na ně ohlížel a očividně chtěl fanoušky Sparty poučit, že nejsme na jejich výlevy zvědaví, ale vždy si to rozmyslel a znechuceně se zahleděl na hřiště. Zhruba po dvaceti minutách nám navrhl, že by bylo vhodné přejít na jinou tribunu. Otec nic nenamítal, protože mu křiklouni také lezli krkem, a tak jsme se zvedli o odcházeli. Jeden z držkatých fandů Sparty na tátu Vejvalku zaútočil: „Nezacláněj dědku!“ Jeho blonďatý synek, který byl v mém věku se ke svému hulvátskému otci přidal: „Kdo nefandí naší Spartě, na toho mi stáhnem gatě!“ a smál se jako debil. Přitom na mě vypláznul jazyk! A to my kluci z moravské dědiny nesnášíme, a tak jsem mu jednu ubalil! A byl oheň na střeše! Hulvátský otec nevycválaného spratka mě chtěl inzultovat, ale na mou obranu se rázně postavil můj táta a pustil se do křížku se sparťanským křiklounem. Otec Vejvalka nelenil a bušil složeným Ruďasem sparťanského fandu po hlavě. Přitom křičel: „Neomalený polomozku! Beztak jsi měl ve škole pětky! A ten synek je určitě po tobě!“ V té chvíli se ozval zvuk, jako když rychle rozepínáte stan, který má dlouhý zip. „Škrrr!“ Nebyl to stan, ale otcova švédská košile, kterou mu rozerval sparťanský vztekloun. Ná-sledující děj byl jako z komického filmu Lauer a Hardy. Otec se zadíval na svoji roztrženou košili, zadíval se na původce zla a v klidu k němu přistoupil. Aniž by řekl slovo, jal se zhovadilého sparťanského fandu otrhávat, jako když ženské škubou zabitou drůbež. Dlouhých škrtů bylo slyšet několik. Ostatní fandové Sparty byli ze spravedlivé odplaty mého otce tak vyjeveni, že se ani jeden z nich nezmohl na slovo. Možná i proto, že jim Josef Vacenovský v té chvíli nadělil branku. Celou situaci korunoval táta radostným pokřikem: „Gól!“ a přitom stáhl sparťanskému neomalenci kalhoty. Ten kupodivu neměl pod kalhotami trenýrky, a tak vystrčil na své soukmenovce holou panimandu.
Neuvěřitelné se stalo pravdou. Kupodivu se rozesmála celá tribuna. Být to o pár roků později, tak nevím, zda bychom odešli ze stadionu se zdravou kůží. Otec Vejvalka byl z hrdinského výstupu mého táty úplně u vytržení a volal: „Výborně, Vlasto! Pašák! Prvotřídní pašák!“ A pak se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Táta Vejvalka zavelel jako vojevůdce před bojem: „Kluci! Zvu vás na pivo!“ Opustili jsme jako vítězové tribunu se sparťanskými fandy a šli ke stánku s pivem. „A do skla!“ zavelel táta Vejvalka prodejci piva, který začal čepovat pivo do proslulých voskových kelímků. „Ale to bude dražší, pane!“ odvětil stánkař. „Tak bude! A tady mladýmu pánovi načepujte do skla limonádu!“ Druhý poločas jsme sledovali z jiné tribuny, kde byl od obhroublých fandů pokoj. Zápas skončil 1:0 pro Duklu. Branek jsme si příliš neužili, ale ten zápas stál za to, zrovna tak jako můj výlet s tátou letadlem Il 14 do Prahy.
Sochař se smutnýma očima Na konci roku 1980 jsem si pronajal malou sklepní garsonku v Praze na Břevnově. Byl to byteček, ze kterého jsem viděl úzkým okénkem boty a nohy procházejících zhruba do poloviny lýtek. Svátkem pro mé oči bylo, když nějaká maminka vedla zhruba dvouleté dítě. To jsem viděl téměř celé, ale bez hlavy. Mezi zajímavosti mého kousku života na Břevnově se zařadila na prvé místo skvělá zpěvačka paní Eva Pilarová, která bydlela někde v okolí mého sklepního bytu. Potkával jsem ji často, a aniž bychom se znali, vždy jsme se s úsměvem pozdravili. Na pivko a guláš jsem chodil do malebné hospůdky, která byla necelých sto metrů od mého sklepního bytu. V té době mě opustila dívka, se kterou jsem chodil téměř tři roky. Přiznávám, že jsem byl na ni značně fixovaný, což ona na mě zřejmě ne. Rozchod s dívkou, která vám byla blízká, není věru jednoduchý, ale co bych kázal, to si zřejmě zažil nebo zažije každý. Byl jsem tehdy jedna velká smutná duše. Seděl jsem v koutku pivnice sám a pocucával pivo, aniž bych měl chuť s někým začít rozpravu o hokeji, ženských nebo politice. Prostě o čemkoliv světoborném, co patří k mužským a pivu. Mým zvykem bylo, je a asi i nadále bude, že ač jsem v jakémkoliv rozpoložení, tak pozoruji lidi a snažím se odhadovat, čím se asi zabývají a jací mohou být. Jeden prosincový večer, to se blížily Vánoce, jsem opět seděl ve své pivnici a pozoroval. Můj zvídavý pohled přistál na pánovi, který seděl přes tři stoly ode mě a očividně strádal. Tak smutné oči jsem snad ještě nikdy neviděl. Ty se pro smutek přímo narodily. Sice byly veliké a upřímné, ale jejich zešikmení a svěšené koutky jim dodávaly charakter nepředstíraného smutku. Nevím proč, ale popadlo mě neuvěřitelné nutkání se s pánem, co má tak smutné oči, seznámit a poklábosit. Nikdy předtím bych to neudělal, ale tehdy jsem vstal a oslovil dotyčného pána, zda by mu nevadilo, kdybych si přisedl. Souhlasil. Dokonce mi připadlo, že je potěšený mou nastávající přítomností. Začal jsem hovor o tom, jak rád pozoruji lidi a tipuji, co asi ve svém životě dělají a jací jsou. „To znamená, že jste pozoroval i mě?“ otázal se pán se smutnýma očima. Když jsem souhlasně přikývnul, vybídl mě, abych mu své úvahy prozradil. „Dobrá, ale slibte mi, že mi nevrazíte pár facek, kdyby se vám moje úvahy nezamlouvaly,“ jistil jsem se. „Milý pane, já jsem nedal facku nikdy a nikomu. Považuji fyzický atak za projev slabosti a primitivismu!“ S upřímností snad mě vlastní jsem se tedy pustil do rozboru mého pozorování. „Víte, mě nejvíc zaujaly vaše oči. Smutek vašeho pohledu je skutečně nevšední. Naznačuje to, že zřejmě prožíváte nějaké utrpení. Je to však možná vnitřní nepokoj, který souvisí s vaší prací. Ta podle mého mínění vyžaduje značné duševní vypětí, které vás vysává až na dno. Řekl bych, že jste buď politik, ale to byste neseděl v téhle hospůdce, nebo umělec, kterého požírá jeho tvůrčí proces,“ ukončil jsem úvahu a zadíval se na pána se smutnýma očima. Ten uznale
pokýval hlavou a povídá: „Milej pane, řeknu vám, že jste kanón. Vy jste psycholog?“ „Kdepak, pane, já dělám na Barrandově asistenta režie.“ „Tak to jsme vzdálení kolegové,“ zhodnotil smutný pán mé informace. „Já jsem sochař a navíc akademický. Dělám už víc než dvacet roků asáka na Akademii. Josef Houdek!“ podal mi ruku k přátelskému stisku. „Jarda Midloch,“ opětoval jsem upřímnost. „Můžete mi tykat.“ „Jen to ne!“ zhrozil se pan Houdek. „Tykání vrací naši společnost k primitivismu a neúctě k druhému! Jak si může někdo vybudovat přirozený respekt, když si tyká i se zločincem? Navíc své tykání zdobí téměř pejorativním oslovením soudruhu nebo soudružko!“ Povídání se sochařem Houdkem bylo výsostně zajímavé a řekl bych, že jsme si při stálém vykání báječně rozuměli. To jsme stvrdili i několika panáky. V podvědomí jsem však cítil, že mě to pravé teprve čeká. Bylo před zavírací dobou a je lépe přiznat, že jsme měli s panem Houdek pěkně nakoupeno. „Pane kolego, to není život! To je prostituce! Chceš učit na akademii a nechceš do strany? Tak dostaneš přidělenu soudružskou zakázku, aby bylo vidět, že i nestraníci na Akademii výtvarných umění jsou angažovaní umělci!“ začal se zpovídat pan Houdek. „Nic si z toho nedělejte, na Barrandově to není o moc lepší!“ „Milej pane, kdybyste viděl to hovado, který musím sochat, tak byste si přede mnou uplivl. A víte co? Ateliér mám za rohem, já vám tu gorilu ukážu, pokud neodmítnete!“ Souhlasil jsem a za čtvrt hodiny jsem stál před sochou, která byla zahalena do prostěradla. Spíš do dvou či tří sešitých prostěradel, protože to byl skutečně kolos. „A teď, pane Jaroslave, přivřete oči, aby to s vámi neseklo o zem!“ Rázným zatáhnutím za cíp prostěradla odhalil svoje téměř dokončené dílo, které mu sžíralo duši. Byl to čtyřmetrový Gottwald. „Mám to zapotřebí?!“ bědoval umělec. „Jsem prodejná krysa! Místo sochání lidské duše sochám vraha, který bude strašit v Prachaticích. Kurva, to je život!“ „Čekal jsem ledacos, pane Houdku, ale Gottwalda ani omylem!“ Bylo mi sochaře skutečně líto, protože prodal svoji duši. Proto se v jeho očích zabydlel smutek. „Tak se pod tu sochu nepodepište!“ navrhl jsem akademickému nešťastníkovi. „Víte, pane Jaroslave, co jediný můžu udělat? Dokud mám to hovado v ateliéru, tak mu můžu aspoň nadávat!“ „No tak vidíte! Drobná úleva, dobrá úleva!“ utěšoval jsem sochaře. „Tomu říkám nápad, Jaroslave! Drobná úleva, dobrá úleva! My se na něho vychčijeme!“ Oba nás ten nápad doslova nadchnul. Když jsme společně vykonávali potřebu, tak jsme u toho i zpívali: „Již vzhůru, chcanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět!“ „Pane Houdku, takový text mohl vymyslet jenom imbecil! Jenom vyslovit tu hrůzu… jež hlad zhnět! Natož ji rytmicky zazpívat!“ hodnotil jsem s pocitem úlevy text začátku Internacionály. „To mají komunisti za trest!“ jásal pan Houdek. „Když někomu zazpívají, že je hlad zhnět, což zní podobně jako zhnědl, tak si člověk, který tu píseň slyší poprvé, může myslet, že se posrali!“ Smáli jsme se a vykonávali potřebu. Za půl roku jsem už na Břevnově nebydlel, ale náhodně jsem potkal sochaře Houdka na Staroměstském náměstí. Poznal mě a dali jsme se do řeči. S určitým uspokojením mi řekl, že minulý měsíc byla v Prachaticích velká sláva. Odhalovali jeho Gottwalda. Podpis se mu podařilo umístit tak nízko, že ho překryl podstavec. „Mně je, Jaroslave, jasné, že se nikdo nebude pídit po tom, kdo tu gorilu sochal, ale já mám aspoň částečně dobrý pocit, jako bych toho vraha nesochal!“ „Pane Houdku, já si myslím, že vás může hřát pomyšlení, že na tu sochu každý den zvedne zadní nožku aspoň jeden pes,“ dodal jsem. „Vidíte, to mě nenapadlo! Přece jenom je ta socha k něčemu užitečná!“ S panem Josefem Houdkem jsem se potkal ještě jednou. Byl rok 1995. Poznali jsme se opět bez problému. Nedalo mi, abych se nezeptal, jak dopadla jeho socha Gottwalda. „Pane Jaroslave, jsem konečně šťastný sochař. Představte si tu parádu. Socha byla začátkem devadesátého roku roztavena a materiál bude použit na Památník dětských obětí války v Lidicích.“ Zašli jsme na panáka. Na tak úžasný konec bylo potřeba pozvednout skleničku.