Prof. MUDr. Václav Hána, CSc.
Endokrinologie pro praxi 3. aktualizované vydání
maxdorf jessenius
1
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
1.1 Onemocnění hypothalamu a jeho příčiny Hypothalamus je propojen s různými částmi mozku a moz kového kmene. Jsou v něm umístěna centra regulace četných homeostatických regulačních mechanismů jako vodního hos podářství, termoregulace, regulace chuti k jídlu, cirkadiánních rytmů, regulace spánku a probuzení, řízení sympatického a pa rasympatického nervového systému a v neposlední řadě hraje hypothalamus klíčovou roli v řízení sekrece hormonů adeno hypofýzy. Projevy postižení hypothalamu mohou být velmi pestré. De strukce nebo naopak stimulace příslušných jader hypothalamu nebo určitých oblastí působí odpovídající klinickou symptomatologii: • poruchy vodního hospodářství (n. supraopticus a paraven tricularis, cirkumventrikulární oblast) – diabetes insipidus centralis (deficit arginin vasopresinu), esenciální hyper natremie, SIADH (syndrom nepřiměřené sekrece antidiure tického hormonu), označovaný nověji jako SIAD (syndrom nepřiměřené antidiurézy) • poruchy termoregulace (hypertermie, hypotermie, poikilo termie) • kontrola chuti k jídlu (n. ventromedialis – centrum sytosti, laterální hypothalamus – centrum hladu) – hypothalamická obezita, kachexie, anorexia nervosa, diencefalický syndrom u dětí (hubnutí i přes normální energetický příjem, později obezita, neklid, případně somnolence, pubertas praecox), diencefalická glykosurie
12
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
• regulace spánku a bdění, cirkadiánní rytmus – somnolence, inverze spánku, kóma • autonomní nervový systém – aktivace sympatiku nebo para sympatiku, rekurentní zvracení • vyjádření emocí a chování – strach, apatie, vztek, hyperse xuální chování • paměť – ztráta krátkodobé paměti • regulace funkce adenohypofýzy – hyper- a hypofunkční syndromy (pubertas praecox, hypopituitarismus v různém rozsahu) • bolesti hlavy, poruchy zorného pole Klinická manifestace projevů postižení závisí na různých fak torech, mezi něž patří například rychlost nástupu, zda jde o lézi destruující příslušné oblasti nebo naopak stimulující, v jakém věku se léze manifestují, lokalizace procesu, rozsah postižení atd. Příčin poruch funkce hypothalamu je celé spektrum: • vrozené, geneticky podmíněné: hypothalamický hypopitui tarismus, Kallmannův syndrom, familiární diabetes insipi dus centralis, Praderův-Williho syndrom, Bardetův-Biedlův syndrom, syndrom DIDMOAD (diabetes insipidus, diabetes mellitus, atrofie optiku, hluchota), mutace leptinu/leptinové ho receptoru • vrozené, získané: vývojové malformace (anencefalie, septo optická dysplazie, supraselární arachnoidální cysta), trauma, nitrokomorové krvácení • tumory a infiltrující onemocnění: kraniofaryngeom, hypofy zární nádor, gliom, ependymom, germinom, hamartom, lym fom, meduloblastom, meningiom, neuroblastom, pinealom, histiocytóza z Langerhansových buněk, leukemie, sarkoidóza • imunogenně podmíněné: diabetes insipidus centralis (deficit arginin vasopresinu), paraneoplastický syndrom • nutričně a metabolicky podmíněné: anorexia nervosa, ztráta hmotnosti, Wernickeův-Korsakoffův syndrom • degenerativně podmíněné: Parkinsonova nemoc
13
Endokrinologie pro praxi
• infekční: meningitida bakteriální, mykotická, tuberkulóza (TBC), virová, syfilis • cévní: aneurysma, arteriovenózní malformace, subarachnoi dální krvácení • trauma: porodní trauma, trauma hlavy, postneurochirurgické trauma • funkční: diencefalická epilepsie, farmaka, syndrom nepři měřené sekrece antidiuretického hormonu (SIADH), syn drom psychosociální deprivace • jiné: radiace, porfyrie, expozice toluenu Některá onemocnění, která postihují hypothalamus, se ma nifestují i mimo centrální nervový systém (CNS), jako napří klad histiocytóza, sarkoidóza, leukemie a další. Toho lze někdy využít ke stanovení diagnózy.
1.2
Diabetes insipidus
Klasifikace a etiologie: diabetes insipidus (DI) je charakteri zován vylučováním velkého množství hypoosmolální moči (< 300 mosmol/kg) při nedostatku plně funkčního vaso presinu nebo jeho nedostatečném účinku (u dospělých přes 40–50 ml/kg; i přes 17 litrů za den). Klasifikace: a) Centrální DI (kompletní nebo parciální), od r. 2022 nazýva ný „deficit arginin vasopresinu“– způsobený nedostatečnou tvorbou či sekrecí vasopresinu nebo tvorbou patologického neúčinného vasopresinu (u familiární formy centrálního DI). Přibližně 10 % buněk produkujících vasopresin by mělo být schopno udržet diurézu pod 4 litry denně. Příčiny – operační zákrok v selární a supraselární krajině, nádory a cysty v téže oblasti, autoimunitní, trauma hlavy (3 fáze – DI, antidiuretická fáze, DI), histiocytóza z Langer hansových buněk, infekce, ischemie, familiární, syndrom DIDMOAD, idiopatické.
14
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
b) Nefrogenní DI, od r. 2022 nazývaný „rezistence k arginin vasopresinu“ – podmíněný nedostatečnou odpovědí renál ních tubulů na vasopresin. Příčinou může být jak vzácná vrozená porucha citlivosti ledvinných tubulů na vasopresin (recesivní – gen receptoru vasopresinu je vázán na X chro mozom – postiženi jsou muži; autozomálně recesivní – gen aquaporinu-2), tak různé získané patologické stavy – např. kterékoli chronické onemocnění ledvin působící poruchu funkce dřeně nebo sběrných kanálků (např. chronická pyelo nefritida), hypokalemie, hyperkalcemie, léky (např. litium, fluoridy, kolchicin, gentamicin), postobstrukční nefropatie, polyurická fáze akutní tubulární nekrózy. c) Gestační DI je způsoben zvýšenou aktivitou vasopresinázy v placentě a manifestuje se ve 3. trimestru. Takzvaná primární polydipsie je na rozdíl od DI způsobena primárně nadměrným příjmem tekutin s dilucí extracelulární tekutiny, inhibicí sekrece vasopresinu a vylučováním hypo osmolální moči. Podílí se i snížená koncentrační schopnost ledvin při vyplavení koncentračního gradientu. Nejčastěji je podmíněna psychogenně. Klinické příznaky: polyurie, polydipsie, nykturie a žízeň, potře ba pít i v noci. Je-li současně s DI přítomen hypokortikalismus, jsou projevy DI mírnější a manifestují se výrazněji po zavedení kortikoidní substituce. Diagnóza: bazální vyšetření osmolality plasmy (norma 285–295 mosmol/l) a moči má pouze orientační hodnotu. Níz ká osmolalita plasmy a moči ukazuje na možnou primární po lydipsii. a) Na DI je podezření při diuréze přes 40–50 ml/kg/den spolu s osmolalitou moči pod 300 mosmol/l a s hypernatremií. Po kud pacient s DI kompenzuje ztráty tekutin příjmem, k hy pernatremii a hyperosmolalitě plasmy nedochází. b) Test s žízněním a podáním desmopresinu: podle tíže klinické symptomatologie provádíme při podezření na parciální DI test s 36hodinovým žízněním a při podezření na kompletní
15
Endokrinologie pro praxi
DI (velká polyurie hypoosmolální moči < 200 mosmol/l) test s žízněním a sledováním diurézy a spec. hmotnosti moči, osmolality moči a plasmy, natremie à 1 h (viz přílohu II – Dynamické testy v endokrinologii). Svědčí-li výsledky v průběhu testu pro DI, aplikujeme na závěr desmopresin (Minirin Melt®, Ferring), abychom odlišili centrální DI (re dukce diurézy, úprava osmolality plasmy, natremie, u kom pletního DI vzestup osmolality moči > 50 %, u parciálního o > 10 %) od nefrogenního DI. Test s žízněním musí být ukončen při poklesu tělesné hmotnosti přes 3 %, hyper natremii > 150 mmol/l a hyperosmolalitě séra, aby se pře dešlo komplikacím z dehydratace. c) Na některých pracovištích v zahraničí byl koncentrační test nahrazen stanovením kopeptinu (C-terminální fragment prekurzoru vasopresinu) po stimulaci hypertonickým (3%) roztokem NaCl (má větší diagnostickou přesnost, ale kom plikované provedení) nebo argininem (jednodušší provedení a je lépe tolerován). U těchto dvou testů byly již stanoveny hraniční hodnoty – viz přílohu II Dynamické testy v endokri nologii. Ke stimulaci dochází též po glukagonu, ale tento test ještě musí být validován. d) Při rezistenci k arginin vasopresinu je již bazálně vysoký ko peptin (≥ 21,4 pmol/l).
Zjištění příčiny K vyšetření pacientů s DI centrálního typu patří MR hypotha lamo-hypofyzární oblasti a epifýzy (signál neurohypofýzy, ná dory a infiltrace). Při centrálním DI chybí v 70 % hyperintenzní signál, který dává zdravá neurohypofýza v T1 váženém obraze. Při autoimunitní etiologii může být přechodné ztluštění stopky hypofýzy. Při sarkoidóze stoupá angiotenzin-konvertující enzym (ACE) a při germinomu pinealis například b-hCG a a-fetopro tein. Nádorové markery mohou být zvýšeny v séru nebo jen
16
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
v likvoru. Případně může pomoci průkaz ložisek histiocytózy z Langerhansových buněk v jiných lokalizacích, například po mocí PET/CT s následnou histologií. Diferenciální diagnostika: u polyurie musíme odlišit primár ní polydipsii, osmoticky podmíněnou polyurii, např. při diabe tes mellitus, hyperkalciurii, farmakologické vlivy, polyurickou fázi renální insuficience. Léčba a prognóza: a) Centrální DI – léčbou volby je substituce desmopresinem, který je ve formě sublinguálních tablet (Minirin Melt®, Ferring-Léčiva, tbl. 60 a 120 µg Dursea, Zentiva, tbl. 60, 120, 240 µg) nebo tablet k p.o. užití (Minirin®, Ferring-Léčiva) anebo k s.c. nebo i.v. podání (Octim, Ferring-Léčiva, 15 μg/1 ml). Vytitrování dávky provádíme podle sledování bilance tekutin, iontogramu, spec. hmotnosti moči, osmola lity plasmy a moči (dávka desmopresinu se může značně lišit – od 30 do 360 µg denně, výjimečně až 720 µg). Jednotlivé dávky se podávají 1–3× denně. Pooperační a posttraumatic ký DI může u některých pacientů postupně regredovat až vymizet, jinak se jedná o celoživotní onemocnění. Účinek desmopresinu může být potencován indometacinem, karba mazepinem. Desmopresin je účinný i při léčbě DI v gravidi tě, protože nepodléhá degradaci vasopresinázou produkova nou placentou. Gestační DI se upraví s porodem. b) Nefrogenní DI – léčba základní příčiny, lze-li. Zajistit do statek tekutin a zvážit omezení příjmu soli. Někdy lze do sáhnout efektu použitím thiazidových diuretik, inhibitorů syntézy prostaglandinů (indometacin). U pacientů s parciál ní senzitivitou k vasopresinu mohou být efektivní vysoké dávky desmopresinu.
17
Endokrinologie pro praxi
1.3
Syndrom nepřiměřené sekrece vasopresinu, cerebral salt wasting syndrome, hyponatremie při onemocněních hypothalamu a hypofýzy
Hyponatremie je definována jako natremie pod 135 mmol/l a za těžkou je označována při hodnotách pod 125 mmol/l. Hyponatremie je velmi častý nález u pacientů na inter ních pracovištích – 15–30 % hospitalizovaných pacientů má Na < 135 mmol/l a až 5 % < 130 mmol/l (tab. 1.1). S těžkou hyponatremií je spojena několikanásobně zvýšená mortalita. U ambulantních pacientů je výskyt hyponatremie nižší. Z klinického a terapeutického hlediska je významné dělení natremie na akutní a chronickou (tab. 1.2). Příznaky hyponatremie i prognóza těchto pacientů závisí na hloubce hyponatremie a rychlosti vzniku. U akutně vzniklé hyponatremie (do 48 h) dochází k přesunu vody podle osmotic kého gradientu do buněk s rozvojem edému mozkových buněk a klinické symptomatologie. V průběhu času se uplatňují adap Tabulka 1.1 Dělení hyponatremie podle koncentrace sodíku Hyponatremie
Hladina Na
mírná
130–135 mmol/l
střední
125–129 mmol/l
těžká
< 125 mmol/l
Tabulka 1.2 Dělení hyponatremie podle délky trvání
18
Dokumentované trvání
Typ
do 48 h
akutní
> 48 h
chronická
délka trvání není jistá
hodnotit jako chronickou
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
tační mechanismy, při nichž se uvolní osmoticky aktivní moleku ly z mozkových buněk (draslík a organické látky) a koriguje se osmolalita intra- a extracelulárního prostředí, což redukuje edém mozkových buněk. Tento proces trvá 24–48 h, a proto se rozlišuje akutní (do 48 h) a chronická hyponatremie (obr. 1.1). Akutně vzniklá hyponatremie mívá výraznější symptoma tologii než chronická. Akutně se rozvíjející edém mozkových buněk se zvýšením intrakraniálního tlaku může vést ke křečím, kómatu, herniaci mozku, zástavě dechu a úmrtí. Při chronické hyponatremii, kde se již uplatnily adaptační mechanismy, není symptomatologie tak výrazná. Podle tíže postižení se pozoru je zhoršení chůze, pády, bolesti hlavy, zhoršení koncentrace a paměti, letargie, nechutenství, zmatenost. Chronické hypo natremii bývá přisuzována i osteoporóza. Při mírné chronické hyponatremii mohou být pacienti i téměř asymptomatičtí. Spektrum příčin hyponatremie je velmi široké (tab. 1.3). Z endokrinních příčin působí hyponatremii například SIADH, hypokortikalismus centrální nebo periferní, hypoty reóza. V souvislosti s operací tumorů v selární a supraselární kraji ně (dnes nejčastěji transsfenoidální) se objevuje relativně často porucha sekrece vasopresinu. Hypotonická polyurie se v prvých dnech po operaci vyskytuje až v 31 %. Nejčastěji má tranzitorní charakter, ale v malém procentu přejde až k trvalému centrální mu DI. Ten bývá přítomen 3 měsíce po operaci u 0,9 % a za rok u 0,25 % pacientů po operacích pro adenom hypofýzy. V po operačním období může mít porucha sekrece vasopresinu různý průběh: a) rozvine se diabetes insipidus centralis, který má trvalý charakter b) má trifázický průběh (polyurie – antidiuréza – DI) c) projeví se jen první dvě fáze (polyurie – antidiuréza) s ná slednou úpravou k normě anebo d) dojde k rozvoji jen tranzitorní hyponatremie (SIADH)
19
Endokrinologie pro praxi
minuty zdravý mozek normální osmolalita
okamžitý efekt hypotonického stavu
otok mozku přírůstek vody nízká osmolalita
rychlá adaptace
úprava osmolality v mozku
správná léčba (pomalá korekce hypotonického stavu)
ztráta Na+, K+, Clz mozkových buněk
hodiny ztráta minerálů a organických látek voda pomalá adaptace
dny ztráta organických osmolytů
nesprávná léčba (rychlá korekce hypotonického stavu)
úprava objemu mozku nízká osmolalita
osmotická demyelinizace NEVRATNÉ
Obr. 1.1 Schéma rozvoje změn v mozku při hypotonické hyponatremii a adap‑ tačních procesech (upraveno podle [2])
20
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
Tabulka 1.3 Typy hyponatremie a její příčiny (upraveno podle [51]) Na v moči < 20 mmol/l
Na v moči > 40 mmol/l
suché sliznice, snížený turgor, tachykardie, hypotenze, zvýšená urea a renin
ztráty GIT ztráty do 3. prostoru – pankreatitida, peritonitida deplece sodíku po diuretikách, popáleniny
diuretika, Addisonova nemoc, deficit mineralokortikoidů, cerebral salt wasting syndrome, nefropatie se ztrátami solí
euvolemická základní (normální tělesný onemocnění Na se zvýšením celkové tělesné vody)
hypotyreóza, SIADH s pokračující restrikcí tekutin
SIADH ACTH deficit – hypokortikalismus, léky – karbamazepin, barbituráty, fenytoin, desmopresin
hypervolemická periferní otoky, (zvýšení celkového ascites, tělesného Na zvýšená náplň s větším zvýšením jugulárních žil, celkové tělesné plicní edém, vody) základní onem.
cirhóza, srdeční selhání srdeční selhání, s diuretickou terapií nefrotický syndrom, primární polydipsie
Hyponatremie
Klinické příznaky
hypovolemická (snížení celkové tělesné vody s větším snížením celkového Na)
ACTH – adrenokortikotropní hormon, GIT – gastrointestinální trakt, SIADH – syndrom nepřiměřené sekrece vasopresinu (antidiuretického hormonu)
V případě trifázického rozvoje pooperačního DI (obr. 1.2): 1. fáze polyurie nastupuje obvykle již za 24–48 h a trvá 5–7 dní a je většinou přechodná. Je způsobena dočasnou dysfunkcí neuronů produkujících vasopresin mezi tělem a zakončením nervů nebo axonálním šokem z poruch perfuze stopky a neu rohypofýzy 2. fáze nastupuje za 2–14 dní a má charakter nepřiměřené anti diurézy (SIADH) – z poškozených axonů se nekoordinovaně uvolňuje vasopresin 3. fáze – rozvoj trvalého DI nastane při destrukci více než 80–90 % neuronů nucleus supraopticus a paraventricularis 21
endoKrinoloGie Pro Praxi
diabetes insipidus
10
fáze antidiurézy
diabetes insipidus
diuréza/24 h
8 6 4 2 0
0
1 2
3 4 5
6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 dny od operace
obr. 1.2 Schéma trifázického rozvoje pooperačního diabetes insipidus (upra‑ veno podle [40]) 1.3.1
Syndrom nepřiměřené sekrece vasopresinu, nepřiměřené antidiurézy – patofyziologie
Syndrom nepřiměřené sekrece vasopresinu (SIADH), označo vaný nověji jako syndrom nepřiměřené antidiurézy (SIAD), je charakterizován hyponatremií při nepřiměřeně koncentrované moči, vysoké koncentraci natria v moči a normálním nebo jen lehce zvýšeném objemu intravaskulární tekutiny. Je způsoben neadekvátní sekrecí vasopresinu při snížené osmolalitě plasmy, kdy normálně je sekrece vasopresinu suprimována. Vasopresin vede k reabsorpci vody a zvětšení objemu extracelulární teku tiny. To obvykle nevede k otokům ani jiným klinickým proje vům zvýšené retence vody – klinicky je euvolemie. Tyto změny vedou též ke snížení reabsorpce sodíku v proximálním tubulu a ke zvýšeným ztrátám sodíku močí. Kromě natriuretického účinku vasopresinu se pravděpodobně uplatňuje i působení 22
Onemocnění hypothalamu a hypofýzy
atriálního natriuretického peptidu. Koncentrace kyseliny močo vé a urey, které se reabsorbují spolu se sodíkem v proximálním tubulu, se v plasmě také snižuje. Vzhledem k poklesu tubulární reabsorpce stoupá frakční exkrece kyseliny močové (> 12 %). Stanovení diagnózy SIADH je současně podmíněno vylouče ním jiných příčin hyponatremie jako hypokortikalismu, hypo tyreózy, renální insuficience a užívání diuretik. Uvádí se, že 50 % diagnostikovaných stavů hyponatremie je způsobeno SIADH. Diagnóza: diagnostická kritéria SIADH: • osmolalita séra < 275 mosmol/kg • osmolalita moči > 100 mosmol/kg • klinicky euvolemie • koncentrace Na v moči > 30 mmol/l při normálním příjmu soli a vody • vyloučen hypokortikalismus, hypotyreóza a renální insufi cience • vyloučeno užívání diuretik • hyponatremie se neupraví po podání fyziologického roztoku (může se i zhoršit) • korekce hyponatremie po restrikci tekutin Terapie: je zásadní rozlišit akutní a chronický SIADH. U akut ního symptomatického SIADH je indikována korekce hyperos molárním NaCl (3 %). Vzestup natremie o 5 mmol/l může být dostatečný ke zmírnění symptomů. U chronického SIADH je rychlá korekce kontraindiková na (!), protože hrozí osmotický demyelinizační syndrom s ne vratnými následky v CNS s ohrožením na životě. Korekce natremie nesmí první den přesáhnout 10 mmol/l/den a v násle dujících dnech 8 mmol/l/den. V léčbě se uplatňuje restrikce tekutin (do 800–1000 ml/den), podávání urey v kapslích nebo ochuceném roztoku a NaCl v kapslích. I když jsou v součas nosti k dispozici blokátory V2 receptorů (vaptany, tolvaptan k p.o. podání, Samsca®, Otsuka), jejich podání není vždy v do poručeních podporováno vzhledem k obavám z příliš rychlé
23
Endokrinologie pro praxi
korekce hyponatremie a rizika syndromu osmotické demyeli nizace [52]. Proběhly první studie s empagliflozinem, který byl účinnější než placebo, a je možné, že inhibitory SGLT2 najdou v léčbě SIADH též uplatnění.
1.3.2
Cerebral salt wasting syndrome – patofyziologie
Cerebral salt wasting syndrome (CSWS) je definován ztrátami sodíku ledvinami při intrakraniálním onemocnění (např. suba rachnoidální krvácení, intrakraniální aneurysma, trauma moz ku), které vedou k hyponatremii a snížení objemu extracelulár ní tekutiny. Mechanismus působící renální ztráty sodíku není jasný. Jedna z teorií přisuzuje význam zvýšené centrální sekreci natriuretických peptidů (ANP – atrial natriuretic peptide a BNP – brain natriuretic peptide). Jiná vychází z porušení renální sympatické inervace se zvýšením natriurézy a diurézy. Ztráty sodíku a objemu vedou k aktivaci baroreceptorů a zvýšené se kreci vasopresinu. Někteří autoři existenci CSWS zpochybňují. Rozlišení mezi SIADH a CSWS je v klinické praxi často obtížné, zvláště když mohou být způsobeny stejnými neurologic kými procesy a jejich laboratorní parametry jako osmolalita moči a koncentrace sodíku v moči jsou obdobné. Nejdůleži tější pro rozlišení je stanovení objemu extracelulární tekutiny – u SIADH je normální nebo mírně zvýšený a u CSWS sní žený. Ortostatické změny tlaku a pulsu, suché sliznice, nega tivní bilance tekutin, ztráta hmotnosti, v laboratoři hemokon centrace a zvýšený sérový albumin podporují diagnózu CSWS (tab. 1.4). Podání fyziologického roztoku obvykle zvýší natre mii u CSWS, avšak neupraví nebo může i zhoršit u SIADH. Protože je většina pacientů po neurochirurgických výkonech euvolemických (pokud nemají DI), je pravděpodobné, že vět šina pooperačních hyponatremií v neurochirurgii je způsobena SIADH a relativně méně často CSWS. Současně se zdá, že v některých situacích, jako například u subarachnoidálních kr vácení, se uplatňuje jak mechanismus CSWS, tak SIADH.
24
Rejstřík
A ACTH test 67 Addisonova choroba 140 addisonská krize 73 adenohypofyzitida 34 adenom hypofýzy –– hormonálně afunkční 27 –– klinicky němý (silentní) 29 –– produkující gonadotropiny 59 –– produkující TSH 57 adrenální incidentalom viz incidentalom adrenal rest tumorů 150 adrenokortikální insuficience 140 –– léčba 145, 146 –– příčiny 141 adrenokortikální karcinom (ACC) viz karcinom kůry nadledvin adrenokortikální krize 144 ageneze gonád 199 akné 205 akromegalie 42 –– diagnóza 45 –– léčba 46 akropachie 96 alfakalcidiol 135 amenorea 199
amilorid 140 amiodaron 103 analoga somatostatinu 46, 55, 224 androgenní substituce u žen 88 androgeny –– nežádoucí účinky 83 –– pokles sekrece v dospělosti a stáří 182 –– poruchy účinku 190 –– prepubertální deficit 176 androstendion 153 anorexie 13, 143, 201 anorchie, oboustranná 177 anovulační cykly 208 antiandrogen-flutamid 213 antiandrogeny 213 APECED (autoimmune polyendocrinopathycandidiasis-ectodermal dystrophy) 231 atrial natriuretic peptide 24 atumelnant 55
B Bethesda klasifikace 127 bilaterální makronodulární adrenální hyperplazie 48 blokátory steroidogeneze 55 blokátory V2 receptorů 23
261
Endokrinologie pro praxi
BRAF 32, 127 brain natriuretic peptide 24 bromokriptin 40
C calcium effervescens 134 calcium gluconicum 134 Carneyho komplex 49 Clinical Activity Score 97 crinecerfont 154 Cushingova choroba 48 CyberKnife 30
D Dalrympleův příznak 94 deficit 21-hydroxylázy 151 deficit arginin vasopresinu 14 deficit gonadotropinů, v dospělém věku 63 dehydroepiandrosteron 88, 147 dekomprese orbity 102 dermatopatie 96 desmopresin 16, 17 dexamethason 154 diabetes insipidus 14 –– centrální 17 –– nefrogenní 17 –– pooperační 21 –– v graviditě 17 diazoxid 224 dieta se sníženým obsahem sodíku 140 dopaminergní agonisté 30, 40 doxazosin 170 dřeň nadledvin, hypofunkce 171
262
E eflornitin 214 empagliflozin 24 endokrinní orbitopatie 96, 101, 128 –– vyšetření 128 Enrothův příznak 97 eplerenon 140 estradiol 86 estrogen 84, 85 –– nežádoucí účinky 86 estrogenně-gestagenní substituční léčba 87 etomidat 56 euthyroid sick syndrom 68 expanze nadledvin 163
F familiární izolované pituitární adenomy 28 fenoxybenzamin 170 fentolamin 171 feochromocytom 166 –– diagnóza 168 –– léčba 170 finasterid 213 fludrokortison 153 forgut 215 fyziologický roztok 24
G gastrinom 221 genitál, malformace 154 gestageny 84, 87 –– nežádoucí účinky 87 gigantismus 42
Rejstřík
glukokortikoidy 69, 70 gonadoliberin (GnRH) 88 gonadotropin 83, 88 Graefeho příznak 94 Gravesova-Basedowova choroba 94, 96, 99 gynekomastie 195
H Hertelův exoftalmometr 97 hindgut 215 hirsutismus 205, 209 –– diagnóza 211 –– léčba 213 –– příčiny 212 hook efekt 39 hormonálně afunkční expanze 26 hormonální substituce 85, 88 hydrokortison 69, 73, 145, 146 –– s protrahovaným uvolňováním 71 hydroxyláza 150 hyperaldosteronismus 136 –– dexamethasonsupresibilní 139 hyperandrogenní syndrom s chronickou anovulací 202 hyperinzulinismus 220 hyperkalcemie 129, 132 hyperkortisolismus 48 –– diagnostika 50 –– léčba 54 hypermenorea (menoragie) 198 hyperparatyreóza –– normokalcemická 131
–– primární 129 –– sekundární 129 –– terciární 130 hyperplazie nadledvin 206 hyperprolaktinemie 36, 187 –– léčba 40 –– u žen 202 hypertenzní krize 171 hypertrichóza 209 hypertyreóza 93, 128 –– amiodaronem indukovaná 105 –– nejčastější příčiny 94 –– při independentním adenomu štítné žlázy 102 –– vyšetření 128 hypofyzitida 33 –– lymfocytární 34 hypogonadismus –– periferní 177 –– s opožděným nástupem 182 –– u mužů 80, 176, 184, 185 –– u žen 84, 198, 201, 208 –– získaný periferní 182 hypokalemie 223 hypokortikalismus –– centrální 25, 64 –– klinické projevy 143 –– periferní 26, 144 –– terapie 73 hypomenorea 198 hyponatremie 18 –– hypokortikalismus 25 –– tranzitorní 19 hypoparatyreóza 133 hypopituitarismus 41, 60 –– dětství 63 –– diagnóza 65
263
Endokrinologie pro praxi
hypothalamus –– projevy postižení 12 –– příčiny poruch funkce 13 hypotyreóza 26, 108, 128 –– amiodaronem indukovaná 107 –– centrální 64, 112 –– diagnóza 110 –– léčba 111 –– subklinická 109 –– v dospělosti 110 –– v novorozeneckém a dětském věku 109 –– vyšetření 128
Ch chuť na slané 143 Chvostkův příznak 134
I idiopatický myxedém 116 IGF-1 90 incidentalom 27, 155 infertilita 191 infundibuloneurohypofyzitida 34 interleukin 6 105 inzulinom 220, 224 izolovaný deficit LH 186
J Jellinekův příznak 97 jod-Basedowův fenomén 105
264
K kabergolin 40, 55, 56, 57 kalcitriol 135 karcinoidová krize 219 karcinoidový syndrom 219 karcinom kůry nadledvin 154, 165 karcinom štítné žlázy 119 –– léčba 121 –– medulární 121, 127, 226, 228 –– TNM klasifikace 120 katarakta 135 katecholaminová kardiomyopatie 168 ketokonazol 56 kombinované estrogenněgestagenní přípravky 87 kongenitální adrenální hyperplazie 147, 206 –– léčba 152 kopeptin 16 kortikoidy 101 kortisol, slinný 52 kortisol vázající globulin 50 kortison acetát 69 kraniofaryngeom 32 kryptorchismus 178 –– léčba 180 kůra nadledvin, karcinom 154, 156, 165
L lagoftalmus 97 lanreotid 46, 55, 224 Laronův nanismus 90 Leksellův gama nůž 31
Rejstřík
levothyroxin 78, 111 –– s jodidem 93 luteinizační hormon (LHRH) viz gonadoliberin (GnRH) lymfocytární infundibulopanhypofyzitida 34
M makroprolaktinemie 39 methimazol 100 metroragie 199 metyrapon 56 mineralokortikoid 146, 147 mírná autonomní sekrece kortisolu (MACS) 163 mitotan 56 mnohočetná endokrinní neoplazie 225 –– typu 1 225 –– typu 2A 228 –– typu 2B 228 –– typu 4 230 mužská fertilita 191 myxedém 110 –– idiopatický 116 myxedémové kóma 110 –– léčba 112
N nadledviny –– karcinom kůry 154 –– onemocnění dřeně 166 –– onemocnění kůry 136 –– zvětšení 154, 157, 206 nádory –– ze Sertoliho buněk 207
–– z Leydigových buněk 173, 207 nativní CT 157 neuroendokrinní tumory 215 –– léčba 223 –– plic a thymu 217 –– žaludku a střev 218 neuron-specifická enoláza 219 nitroprusid sodný 171 normální bazální hodnoty hormonů 237
O oktreotid 46, 55, 224 oligomenorea 198 opožděná puberta 174 ovaria –– nádory 207 –– poruchy funkce 198 –– selhání 200
P palopegteriparatid 135 paltusotin 46 paragangliom 166 pasireotid 46, 47, 54, 57, 224 pegvisomant 47 Pneumocystis carinii 113 pohlavní dospívání, poruchy 172 polydipsie, primární 15 polyglandulární aktivace autoimunity 233 polymenorea 198 polynodózní toxická struma 103 poměr aldosteron/renin 138 265
Endokrinologie pro praxi
porcelánová ovaria 204 postnatální růstové selhání 89 prednison 69 prolaktin 36 prolaktinemie 38 prolaktinom 36 –– gravidita 40 propylthiouracil 100 předčasná puberta 172 –– léčba 174 příštítná tělíska 129 pseudogynekomastie 195 pseudohypoparatyreóza 134 pseudoprolaktinom 27, 39 pseudopuberta 173 –– léčba 174 pubertas praecox viz předčasná puberta pubertas tarda viz opožděná puberta
Q quinagolid 40
R radiojod 103, 121 reflex Achillovy šlachy 98 rekombinantní PTH 135 rezistence k arginin vasopresinu 15 rezistence k tyreoidálním hormonům 128 růstový hormon 43 –– substituce 88 –– v dětství 89
266
S sodík, koncentrace 18 spironolakton 140, 213 Stellwagův příznak 97 sterilita 191 steroidogeneze, porucha 148 stresové situace 72 struma 57 –– eufunkční 91, 128 –– polynodózní 103 –– vyšetření 128 substituce –– adrenokortikotropní osy 69 –– androgeny 81 –– gonadotropiny a GnRH 88 –– gonadotropiny a gonadoliberinem 83 –– hypokortikalismu v těhotenství a během porodu 78 –– hypokortikalismu za stresových stavů 72 –– růstovým hormonem 88 –– sexageny 80 –– tyreotropní osy 78 suplementace jodidem 93 syndrom(y) –– achlorhydria 223 –– autoimunitní polyglandulární 230 –– Carpenterův 231 –– cerebral salt wasting 24 –– Cushingův 136 –– DiGeorgeův 133 –– Grumbachův 109 –– hyperfunkční 36, 136 –– Kallmannův 184
Rejstřík
–– karcinoidový 219 –– Klinefelterův 180 –– Laurenceův-Moonův a Bardetův-Biedlův 188 –– McCuneův-Albrightův 42, 49, 173 –– mužský Turnerův 181 –– Nelsonův 57 –– nepřiměřené sekrece vasopresinu, nepřiměřené antidiurézy 22 –– nízkého T3 a T4 111 –– Noonanové 181 –– Pasqualiniho 186 –– polycystických ovarií 202 –– polyglandulární 225 –– polyglandulární autoimunitní 115 –– Praderův-Williho 89, 187 –– pseudocushingův 49 –– Schmidtův 112, 231 –– Steinův-Leventhalův 202 –– testikulární feminizace 190 –– Turnerův 89, 199 –– úplné necitlivosti na androgeny 190 –– Vernerův-Morrisonův 223 –– Wermerův 225 –– Zollingerův-Ellisonův 221
Š štítná žláza 91 –– eufunkční struma 91 –– nádory 119 –– vyšetření 128 –– záněty 113
–– zvětšená 91
T tenkojehlové biopsie 92 teprotumumab 101 testes 176 –– nádory 194 –– poruchy funkce 177, 184, 188 testosteron 81, 153 –– koncentrace 176 –– propionát 81 –– undekanoát 81 test(y) –– ACTH 67 –– argininový 66 –– desmopresinový 15, 52 –– dexamethasonový 50 –– dynamické 242 –– inzulinem indukovanou hypoglykemií 65 –– TRH 68 tetanie 134 thiamazol 100 thyroxin 79 –– těhotenství 80 Trousseaův příznak 134 tumor nadledvin 164 tumor supresorové geny 225 tumory hypothalamohypofyzární oblasti 26 tyreoidektomie 121 tyreoiditida 128 –– akutní 113 –– De Quervainova 114 –– chronická 117
267
Endokrinologie pro praxi
–– chronická autoimunitní 115 –– chronická fibrózní Riedlova 118 –– chronická lymfocytární 118 –– chronická mikrobiální 119 –– poporodní 115, 118 –– silentní (němá) 115, 117 –– subakutní 114 –– vyšetření 128 tyreopatie –– amiodaronem indukovaná 103 –– volba vyšetření 128 tyreostatika 100 tyreotoxická krize 107 tyreotoxikóza 93
U uzel (nádor) ve štítné žláze 122, 128
V vasopresin 14 Vermeulenova rovnice 176 VIPom 223 vitamin D 135 von Hippelova-Lindauova nemoc 166 von Recklinghausenova neurofibromatóza 166 vyšetření v endokrinologii 235
W Whippleho trias 220 Wolffův-Chaikoffův efekt 107
Z záněty štítné žlázy 113
Zkrá Léčiv SYN nízká tato mon 25–2 funk u ma pacie štítn žlázy hypo léčb štítn 28 d a kaž nedo ráno scho přípr SYNT s lev u oso je nu a ad počá či ar opat k red Inter prysk Salic na p a kon snižu barb se m men a/ne moh kom žlázy po p sníže být u vstře malf K léč před zvrac přec pro u 30, 5 repu Před lékař
Liter ¹ Sac Pum Sen to B Ca Trim ons Fal atm Ma ² SPC
268