01. 07. 2022 Nikki chce s Leonií a se mnou jet k moři. Neřeknu jí, že moře nesnáším (nebo se ho bojím?). Rozhodl jsem se, že nechci, aby můj životopis napsala ghostwriterka, která to pak podepíše mým jménem. Napíšu ho sám a mám na to nanejvýš dva tři měsíce času. Všichni se mě pořád znovu a znovu ptají, co jsem si po probuzení ze všeho nejdřív pomyslel. There will be an answer: Myslel jsem si, že jsem želva. Přirozeně to říkám jenom proto, abych prostě něco řekl. Ve skutečnosti jsem si pomyslel, že mě přesunuli na umření do jiného pokoje. Měl jsem rakovinu, to jsem věděl. Rakovinu prsu. Někomu, kdo onemocní rakovinou, normálně lidi pokrytecky vyjadřují soucit. Zato muži, když onemocní rakovinou prsu, se dostane leda přihlouplého uchechtnutí. Jako kdyby muž nemohl trpět rakovinou prsu zrovna tak jako žena! Já jsem měl rakovinu prsu, jenže já jsem na ni nezemřel. Mělo to jenom tak vypadat, jako že jsem umřel na rakovinu. Ve skutečnosti to byla vražda. Všichni se mě ptají, co bylo to první, na co si vzpomínám. Říkám: DDT. V pokoji to páchlo po DDT. A v místnosti se mnou byl ještě někdo další. Měl jsem zavřené oči, ale slyšel jsem ji mluvit. Ji – protože to byl ženský hlas. – Skoro tě neslyším. Je tu špatný signál. Otevřely se dveře. Najednou jsem uslyšel ještě další hlas: – Jdeš taky do kantýny? – Co je dneska k jídlu? Kroky. Jeden hlas pomalu, skoro jako dítě, předčítá:
15