9788072606771

Kapitola osmá Suzanne 1880 / 15 let „Radši si jehlou vypíchnu oči, než abych se musela živit jako švadlena,“ ucedím k matce. Okusila jsem svobodu. Nehodlám nikomu sloužit. Bohužel už nebudu ani vystupovat v cirkuse. Chodit sice zvládnu, ale už nikdy se nebudu věnovat akrobacii. Moje potlučená páteř by zavěšení na hrazdě nebo pád z koně nevydržela. „Musíš vydělávat.“ Maman bouchne lahví do stolu, až plecháčky zarachotí. „Musíme z něčeho žít.“ „Stačila by nám půlka peněz, kdybys nepila.“ „Vostudo jedna! Bože, s tím jankem je teda kříž! Hodí po mně plecháčkem a ten se zvonivě odrazí ode zdi. „Práce ti nevoní? Bejt švadlenou se ti zajídá? Tak hele, za poctivou práci se žádnej nemá co stydět! Ať se radši styděj lenoši. Kvůli tobě jsem vopustila slušný živobytí. Jináč bych mohla zůstat v tom velkým domě v Bessines. Jenom tam jsem měla snadnej a šťastnej život, jenom tam.“ „No jistě, v panským domě.“ Rozhodím podrážděně rukama. „Už je to tu zas.“ „Měla jsem tě hodit do řeky, fakt že jo. Tolik ženskejch se parchanta radši zbaví! Anebo jsem tě měla nechat na schodech sirotčince.“ Dobře vím, že má pravdu. Znám víc holek svého věku, které něco takového provedly. Ještě před pár měsíci bydlela v našem otřískaném činžáku žena, která chodila s břichem, a pak byla zničehonic zase jako lunt. 128