1
Kulda čeká na tank. Je poledne a před chvílí vyběhl z domu. Visí na brance, kde to má nejradši, a rozhlíží se po ulici od shora dolů až ke křižovatce. Chodník před učňovskou školou naproti přes cestu zeje prázdnotou. Dobře by se po něm teď jezdilo na kole, pomyslí si. Na branku šplhá odmalička a tráví na ní i něko lik hodin v kuse. Poprvé mu byly sotva dva roky, to ještě ani neuměl pořádně chodit. Mezitím trochu po vyrostl. Branka ho na to minulý týden sama upozor nila. Jako vždy prostrčil jednu nohu kovovými špruš lemi, ale tentokrát ho odmítla pustit zpátky. Zaklínilo se mu v ní koleno. Děda s tátou museli ze sklepa při nést brusku a natáhnout prodlužovačku, aby Kuldíka z branky vyprostili. Když tyče řezali, tryskal od kotouče gejzír jisker dlouhý jako kometa. Z ulice to vypadalo, jako by mu řezali stehenní kost, až si důchodci u nedaleké za stávky autobusu zděšením zakrývali oči. Kulíšek kaž dého z nich slušně pozdravil, jak ho to děda s babičkou vždycky učí: „Dobrý den, dobrý den, dobrý den.“ Pak pro dramatický efekt zavyl „Ááá,“ načež jedna stará paní vykřikla. Děda vypnul pilu, vytáhl si špunty z uší a zeptal se ho: „Co to?“ Potom ji zase zapnul a řezal dál. K obědu nafasovali dršťkovou polévku a salám s dušeným špenátem a bramborami, takže to byl trochu 11