Ten den bylo ve studiu nezvykle prázdno, proto jsem si toho všimla. Týpek po baru už deset minut pokukoval od kladky, teď skončil s tréninkem, ale nezmizel v šatně, ani nepřišel ke mně, aby si objednal shake. Lelkoval na kraji kardiozóny, kontroloval si něco na hodinkách, předkláněl se, aby si převázal tkaničky, a přitom pořád zajížděl pohledem k pultu. Pochopila jsem to, teprve když se Milli vrátila z toalet. Sotva se postavila vedle mě, přiloudal se nenuceně k nám. „Tak co, pro dnešek hotovo?“ zazářila na něj Milli. Zasmál se, jako by pronesla bůhvíjak vtipnou hlášku, pak si u ní objednal Piña-Cool- -Downa. Ledovou vodu stříknutou ananasovou šťávou, enzymy na látkovou výměnu. „Hned ti to udělám,“ zacvrlikala Milli a její odpověď zněla jako příslib. Usadil se, položil si na bar mobil, opřel se o lokty a přihlížel, jak Milli sahá do regálu pro skleničku. Poznala jsem to na jeho pohledu: měla na sobě totéž co vždycky, soupravičku legín
56